SPORTOVNÍ ZÁŽITKY V SOULADU S MOŽNOSTMI FYZICKÝMI…

VŮNĚ JEHO ŽIVOTA

LADISLAV VÁCHA

sportovní gymnastika – bradla

Amsterodam 1928

Teplá červnová noc se smaragdy hvězd. Brno, rok 1943. Dupání po schodech, bušení na dveře se štítkem LADISLAV VÁCHA. Neurvalé hlasy: „Aufmachen! Schnell!! Geheime Staatspolizei!!!“ Když gestapáci převraceli byt na ruby, jeden povytáhl obočí: „Schau mal, der Kerl hat hier eine goldene olympische Medaile.“

Pokračování uvádí Malá encyklopedie olympijských her čtyřmi slovy: usmrcen při zatýkání gestapem.

Bylo mu čtyřiačtyřicet let a tři měsíce.

*

Věstník Sokolský: „Družstvo ČSO je vybráno pečlivě. Z opor vedle olympijského vítěze Šupčíka následuje Ladislav Vácha, který byl šestý v pořadí jednotlivců. Týž byl také třetí na kruzích při této Olympiádě… Družstvo odjede ve čtvrtek 26. července do Amsterodamu, kde se podrobí poslední přípravě. Závod tělocvičný se koná 8. – 10. srpna.“

Penzión Zandvoort, okrajová čtvrť Amsterodamu. Všechno je tu červené. Nízké cihlové domky se zahrádkami, dokonce i dlažba je z cihel. Teď se však na ní tvoří velké kaluže. Uspávající monotónní déšť bubnuje do oken jídelny penziónu. Nálada při jejich první zdejší snídani však ospalá není, i když mají za sebou dvacet únavných hodin ve vlaku.

Velká kachlová kamna, vyřezávané židle, čisťounké ubrusy, hodiny z bělomodrého porcelánu (typické pro označení fayance stejné jako talíře, ubrusy, šálky) a hlavně milé úsměvy dvou obsluhujících dívek s čepci a zástěrami. Příjemné pocity.

„Kuten morken,“ láme němčinu kulaťoučká majitelka vlámského penziónu a jako by přitom lámala místní nasládlý bílý chléb. Ještě něco dodává a dva nováčkové v družstvu se obracejí na Váchu: „Co říká?“

„Že se u nich máme cítit jako doma nebo tak něco,“ odpovídá roztržitě a nakládá si na talíř tenké plátky sýra. Teď bude asi často odpovídat na otázky mladších sportovců. Je nejzkušenější frajer výpravy. Tohle jsou už jeho třetí olympijské hry. „Do třetice všeho dobrého,“ skandovali krojovaní sokolové v Děčíně, když se vyklonil z okénka vlaku. Poznával mezi těmi nadšenci známé firmy podle tváří.

Všeho dobrého? Samozřejmě to může být jen zlatá olympijská medaile. Kov lesklý jako slunce, který zblízka viděl, jen když mu ho před čtyřmi lety v Paříži půjčil Bedřich Šupčík. První československý olympijský vítěz. Taky Brňák. O rok starší Starobrno, ale tenkrát nováček. Jak fantasticky dokázal v čase šplhat! Sám dokázal vyrovnat třetí nejlepší čas Švýcara Güttingera, hlavně se však postaral, aby při slavnostním ceremoniálu na stadiónu v Colombes stoupala po stožáru i červenomodrobílá vlajka za jeho „bronzové“ kruhy. Byl to nádherný nadupaný okamžik, ale – bylo to málo. Takhle to cítil. Tenkrát. Hořkost z vyřazení v soutěži družstev, kde by jasně zvítězili, ještě chutnala pelyňkem. Dočkali se o dva roky později na mistrovství světa. To však není olympiáda! Snad tentokrát. Mají skvělé družstvo, v přípravě udělali pro úspěch naprosto všechno…

Už podruhé maže chléb máslem a zavařeninou, zapíjí kávou a zdá se mu, jako by z bílomodrého porcelánového šálku upíjel vzpomínky. Přátelské poklepávání na rameno po návratu z Paříže. Prosby: „Ukaž tu medaili.“ Taky osten: „Hezký je ten bronz, líp to už nešlo?“ A pak zas stovky hodin cviků v tělocvičně. Mlčenlivých a zarputilých hodin s nakyslým pachem potu, který už dávno považuje za vůni svého života. Vylučovací závod na hřišti SLÁVIE na Letné před týdnem. Teprve před týdnem? Pak zas vidí nadšeně mávající děti s praporky na železničním mostě u Libochovan, jejichž táhlé „Nazdááár!“ všichni cítí jako pohlazení. A pak se brzy mění krajina. Zelený stůl rovin s velkými stády černobílých krav, větrné mlýny, písčiny…

„Kluci, kdo chce ještě kávu? A sýr? Vypadá to, že v tomhle penziónu nás hladovět nenechají.“

„Venku pořád chčije. Páni, já bych si dal ještě dvacet v kanafasu. Nebo spíš čtyřicet. Co říkáte?“

„Ani dvacet, ani čtyřicet. Jde se na první trénink do tělocvičny místní školy.“

Věstník Sokolský poslušně hlásí: „Slavnostní zahájení XI. Olympiády na Stadiu začalo v 2. hodině. Jakmile nastoupil královnin zástupce, princ Nizozemí do lože proti Marathonské bráně, zazpíval sbor 1 200 pěvců národní hymnu. Pak prošel oválnou dráhou Stadia průvod zástupců a borců 42 národů, které nabývají účasti na přísaze olympijské vlajce, práva zápasiti v mezinárodním zápolu o prvenství v tom kterém druhu tělesných cvičení.“

Zbrusu nový stadión, za osmnáct měsíců vybudovaný na bažině věnované městskou radou, prodělává slavnostní křest. Čtyřicet tisíc párů rukou na ochozech nadšeně tleská jako tomu bylo o mnoho let později v případě zfilmovaného koncertního nášupu s The Beastie Boys v Madison Square Garden, čtyřicet tisíc párů očí sleduje mraky vypuštěných holubů, kteří krouží nad stadiónem a záhy se mění v sotva viditelné tečky. Taky účastníci seřazení na ploše vyvracejí hlavy k obloze a snad jim závidí onu bezstarostnou volnost. Moc dobře vědí, jak pracně se po téhle slavnostní chvíli budou vysvlékat ze svěrací kazajky trémy. Každý ventil je teď užitečný…

„Kluci, víte, jak se tu jmenuje předseda organizačního výboru?“

???

„Počkejte, mám to na papírku, zpaměti bych to nevyslovil. Jmenuje se Schim-mel-pen-ninck-van-der-oye.“

„Páni, tohle jméno si snad pamatuje jen on sám. A co jste říkali tomu potlesku při nástupu? Mám dojem, že jsme po domácích měli největší.“

„Ten dojem měla asi každá výprava. Spíš jde o potlesk po výkonech.“

„Ale bylo to hezké, že defilé zahajovali Řekové. To dřív nebývalo. Zaslouží si to, neboť olympijská myšlenka se zrodila v jejich hlavách. Prý, já jsem při tom nebyl.“

„To si piš že ne. Viděli jste to? Panamu, Haiti a Rhodos reprezentoval jenom ten, co nesl jejich tabulku.“

„A co má být? Asi víc olympioniků nemají. Zato Američanů jsou tady dobré tři stovky. A vůbec, fůra silných soupeřů. Poprvé od války taky Němci. Počkejte, ti budou řádit na nářadích, ještě se ukáže, jak moc budou kousat.“

„Kluci, víte kolik zeminy museli navézt na tenhle močál, než z něj vznikl stadión? Přes milión krychlových metrů. Fakt, říkala mi to Mary. Ta servírka z penziónu.“

„Ta blonďatá s cůpkem?“

„Obě jsou blonďaté, obě mají cop. Tahle má ještě dolíček na bradě.“

„Poslyš, jak ti to mohla říkat, když nerozumíš vlámštině. To teda…“

„Psst, ticho, olympijský slib. Kdo to předčítá?“

„Jeden zdejší fotbalista, jméno jsem zapomněl.“

„V kolik zítra trénujem?“

„V devět. Ale v jiné tělocvičně. Teda větší. Neumím to vyslovit, rozlámal bych si jazyk.“

Věstník Sokolský: „Bylo zajímavé dívati se na členy družstva, jak obratně a s chutí pustili se do montování svého nářadí. Pod závěsy kruhů postavili metací stůl, na něm byl vztyčen žebřík opřený o galerii a již se žene odvážná trojka Vácha – Löffler – Tikal – po této neobvyklé kombinaci, aby zavěsila cívku na kruhy místo nevhodného závěsu. Ochotný kustod pomáhá, shání řetězy a lana…“

A je to. Úhledná tělocvična zandvoortské školy, tréninkové útočiště v prvních pěti dnech, je příliš těsná pro společné vystoupení v prostných, kterými chtějí právě zde překvapit. Proto stěhují své „nádobíčko“ do velké tělocvičny v Passeerdestraat. Klavírista na koncertní turné do zahraničí svůj nástroj neveze, gymnasté musí, chtějí-li obstát. Takový zvyk aspoň mezi móresy nové doby panuje.

Ladislav Vácha naskakuje na kruhy. Pár zhupů, zklidnění, přechod do rozporu střemhlav…

Domácí kustod zůstává udiveně stát s pootevřenými ústy. Ne, tohle v životě neviděl. Pak procitá z okouzlení, vzrušeně gestikuluje a snaží se těm „Tcheco“ vysvětlit, že s tímhle se přece musí olympiáda vyhrát.

Když Vácha končí tréninkovou sestavu přesně zapíchnutým saltem nazad, přibíhá k němu. V očích obdiv, na jazyku lavinu nadšených slov.

Kamaráde, já ti rozumím, i když holandsky nerozumím, pokyvuje rozpačitě hlavou. Jenže ono je všechno mnohem složitější. Musíš strhnout hlediště a zvlášť rozhodčí dynamikou  c e l é  sestavy. A precizním provedením. V Paříži jsem taky chtěl právě tohle. Snad se mi to i dost podařilo. A přece to stačilo jenom na bronzovou medaili. Prostě byli ještě lepší, zejména Štukelj.

Kruhy. Váchova proslulá disciplína. První u nás, a možná i na světě, dokonale na tomhle vratkém nářadí zvládl rozpor ve stoji o rukou. Každý z domácích odborníků si myslí, že právě při cvičení na kruzích by se měl výrazně prosadit. Taky sám si to přeje. A jak!

Už znají rozlosování. Cvičí jako desátí z jedenácti družstev. Všechno začne kruhy. Vácha bude předcvičovat. To ví i on sám.

Nemůže však vědět, že právě ten první soutěžní den před poloprázdnými ochozy doslova a do písmene vyprší, že ke zvládnutí cviků bude zapotřebí nadlidské vůle a soustředění. Taky nemůže vědět, že rozhodčí začnou až příliš okatě stranit Švýcarům, přesto pořadí určí pouze slovanské medailisty: Štukelj (19,25 bodu), Vácha (19,17), Löffler (18,83).

Kdyby to vše věděl, byl by spokojený?

*

Věstník Sokolský: „Vedoucí družstva bratr dr. Klinger užívá co chvíli příležitosti, aby naznačil „pánům“ (rozuměj rozhodčím), že je na stráži vždycky a všude a že sem Čechoslováci nepřijeli pro to, aby byli směšnými figurkami na smluvené diplomatické hře.“

Druhý den závodů. Mraky diváků, modrá obloha. Krásně se v ní vyjímají dvě československé vlajky stoupající na stožár vedle vlajky jugoslávské na počest stříbrné a bronzové medaile za kruhy z předcházejícího dne. Za zmoklé kruhy. Vácha přitom stojí o stupínek výš než před čtyřmi lety v Paříži. Musí však, stejně jako tenkrát, s úctou i závistí sledovat nadšení i dojetí obhájce olympijského zlata Štukelje, naslouchat nejdříve jugoslávské hymně.

Čas se nezastavil. Osmaosmdesát gymnastů z jedenácti zemí (šestičlenná družstva se dvěma náhradníky) tentokrát čekají bradla a hrazda. Švýcarští borci po prvním dnu vedou před československými náskokem 22,75 bodu. Tvoří dobrý orchestr, jeho dirigentem však je – k rozčilení našich a jugoslávských mezi jinými – sbor rozhodčích. Doktor Klinger se s nimi nepřestává přít, zároveň však uklidňuje: „Kluci, nic by nebylo horšího, než ohřívat v dlani pocit bezpráví. Teprve pak byste se sesypali. Prostě vyšívejte, jako by se nic nedělo. Když budete prokazatelně lepší, nemůže vám to upřít ani nejzaujatější rozhodčí.“

Zní to pravdivě, jenže právě se něco děje. Koutný po volné sestavě seskakuje z bradel, a rozhodčí sahají po tak nízkých známkách, že československým reprezentantům stoupá krev do mozku. „To snad není pravda! Vždyť neudělal chybu, jenom nohy neměl dostatečně napjaté!“ Vácha je stranou toho ruchu. Nechce nic vnímat, teď už ne. Za okamžik ho zavolají k nářadí…

Přistupuje ke konci bradel. Dva tři uvolňující pohyby, pak znehybnění. Vnitrohmat… už cvičí. A jak! Když zvolna, prohnutě o napjatých pažích přechází do stoje na rukou, přestává hlediště brebentit. Zraky se soustřeďují k jedinému místu. Ke strhujícímu monologu beze slov, který na přírodní scéně pod reflektorem slunce přednáší skutečný mistr.

Slova. Samozřejmě existují lidská slova. Scénář, nebo chcete-li popis Váchovy volné sestavy na bradlech z Amsterodamu, která mu přinesla naprosto bez diskuzí zlatou medaili. Pamětník už neexistuje. Je jediným autentickým dokumentem. Uveďme aspoň závěr…

„…kolo zánožmo vpravo s celým obratem vlevo střídnoruč na pravé žerdi do přednosu – skrčit, trčit do váhy rozporem (výdrž) – kolo roznožmo do přednosu – zvolna vysazeně o napjatých pažích stoj na rukou – stoj na ramenou – kotoul vpřed prohnutě do rozporu a zánožka vpravo povýš přes obě žerdi s celým obratem vlevo.“ Vida, že i čeština dokáže být tak krásně vychýleně květnatá.

Hovoří docent dr. Miroslav Libra z katedry gymnastiky na fakultě tělesné výchovy v Praze: „Obsah té sestavy se musí posuzovat z hlediska doby, nic nevíme o provedení. V každém případě je to však sestava velice obtížná, se kterou by měli dost starostí i současní gymnasté.“

Je po tolika letech zapotřebí většího komplimentu? Kytice nádherných žlutých tulipánů, které dostal den po závodě, byla komplimentem prvním. Jenom není jasné, zda to bylo v elegantní restauraci Pavilon Vondelpark, kde uspořádal slavnostní oběd dr. Guth – Jarkovský, nebo v domácím prostředí penziónu Zandvoort. Tam by u toho musela být kulaťoučká majitelka s úsměvem sladkým jako místní chléb a se slovy: „Kuten morken, ich kratulíre, kavalíre.“