Starý Krym sežehlý úpalem
zůstal krok za námi.
Jak se s ním rozloučit?
Vydat se od vln a zrcadel
do mlh a dešťů?
Od něžné linky pohoří,
od přetékajících trhů,
od divů pradávných dob?

Dítě dvou moří
předvídavě uspalo sopky
a hebce vystlalo náruč
pro lodě spěchající z dálek.
Krym s pláty silného zlata
na dně porostlém koráby z pohádek.
Nedopočítáš se žuly,
jež k sobě poutá dvě nedohledné hladiny.
Kavyl mi šeptá bylinu
o tom, jak bohatýr
stepí na koni cválal
a kůň kopytem kavyl pošlapal,
jak Skytové v noci pohřbívali,
zatkanou do hedvábného rubáše,
nejkrásnější ze svých dcer,
a jak vztyčili kurhan nad mohylou.

V Mramorové jeskyni zázraky žijí,
čekajíce na člověka, že se zastaví
aspoň na hodinku, na dvě.

Můj starý Kryme,
rodiště snů,
navoněný polní levandulí a trávou,
dirigente stovětrné symfonie
hřmící nad bezdechým krajem!

24. 7. 2006, Krym