Ták no... si prostě sama povídám se sebou. To neděláš?

Občas prožívám celý život v jednom nákupu nebo po cestě do práce. Ona to vlastně ani práce není. Je to jen občas a někdy mi přijde, že je jen jako.

Ale platí za to a já potřebuju nové podněty, učit se a pokračovat. Je to pohyb v před, jakýkoliv - pád, let, běh, kličku, kop, poskočení, zakopnutí.

Potřebuju pohyb. Někdy je mi smutno k zalknutí a všechno mě bolí. Někdy mám v sobě tolik smutku, že kdybych praskla, byla by to potopa na kterou nikdo není připraven. O důvod víc proč to musím vydržet a stavět ochranné hráze.

A taky - „Čekám, čekám člověčinu“. Čekám na ní dlouho. Možná je teď v tiskárně a trochu se usmívá a trochu váhá nebo třeba ne a je někde úplně jinde a je to někdo jiný.

Moc bych si přála, aby to byl můj člověčina. Možná je to on a pak to bude někdo jiný, ale bude to pořád ten jeden. Nejspíš je to pitomost, protože lidi jsou jedni a vůbec se nemění a už vůbec nemění tělo.

Těla nejsou chvilkové cestovní krabice. To by byla pitomost a všechno by fungovalo jinak.