http://www.youtube.com/watch?v=qlqO1LhU3QI

Altern 8 - Hypnotic St-8 (St-8 Of Art Edit)

MODLITEBNÍ VĚTY PRO SOUSEDNÍ SVĚTY

Pražačka pra žačka u střízlivého lektora pra

Praloup je svah vlků, lyžařek a rukavic hra

mistryně světa naučí tebe hrátky uvolnit se celej na lyžích

vlci jsou příklady bdělých očí, člověk příslib samičích

slavný čich po rodičích, slavná bota po Baťovo krámech na chodičích

až tam po Marseille kráčí bytostně žoviální staříci

v Paris vévodí horizontu to její „Paris Latino“ pařící

u pétanque výhody hody v krátkosti okolnosti mířící

v Kašperkách je okolní hrad šperk na kameni

lidi jsou jak voda, stojatá špindíra, žabka na prameni?

nebo lidi jsou jak voda v proudu, průzračná a v pohybu

neignoruje prostředí turista s krajinou plastického ohybu

horský masív úhledný motiv s motivací tady neslítnout

a s působivou mistryní půvabů jaro svěžest může nabídnout

holka, kdepak potvora v poutech, nepoznala poptávku po klíčích

klíčenku má schovanou, kvítko z Havaje neukáže tvář jen zklamanou trpasličí

sedm trpaslíků pro šťoury narafičí a s kamarády nezbeda pofičí až do jehličí

chalani jak šeřík šířící efekty větví vonících, vůkol postav lebedících

na místě není nuda z hulvátů a potrhlých šumařů – zoufalců tango tančících

je jen hříčka náhody i během půlnočních překvapení dovede zvednout zájem

nebe peklo ráj, já se rád zabývám, já se rád zabývám: jejím patrným rájem

za všechno může čas, k písni, která je vášní, nezvyšuje hlas

vyhrává u kluků s přehledem, né díky účinku módních řas

jako víno zrající má vyšší koncentraci vjemů snadno vyzrávající

studuje dost dobré účinky a ještě lepší interakci pro praxi snažící

jako Blanka Matragi v kanceláři, jako tvoje volno v kalendáři

nemusí přemáhat v katedře kouzelnou ikonu, múza ji vytváří

pravačka v pravici, školačka v lavici, makačka v tradici

připravena pro vybranou lekci, není kuřačka s komplici

má zapálená lýtka vlající il primo baccio na jaře 2 randílci

z hlubiny atrakce vyvěrající nenápadná polehounku jako andílci

je tulák po hvězdách, je známý obzor po cestách

hvozdy v novinách bez ní zeje zas další propast v lavinách

tahle není laciná, tahle umí trojitej lutz i na dvojí výpad

má ostrou brusli na vrut na otočku neposedná nebude zuby skřípat

je jako máta peprná, je s ohledem k výdělku šetrná

bydlí na vyhlídce otrlá ráno i za tmy výzva jadrná

její akt, její model, její tvář je živý dojem elektronka

hmatatelná trofej s rozkoší malebná, Madonnka svůdná i tak tenká

navštívenka do dynamické vlasti, je baladická ornamentka

CO JE VŠECHNO JEDEN ŘÍM?

Kolega z práce vyráží poprvé v životě příští týden do Říma, do památky civilizace v Evropě již od Césarského věku, do města, kde sochy andělů potkáte snad na každém rohu centro storico, jak v muzeích Vatikánu, tak i konkrétně na nejhezčím mostě střežící jej chrabře a oddaně před Andělským hradem… proto připojíme k římským reflexím i ohlédnutí od skvělého vládce slovem a písmem Karla Kryla, skvělého autora poutavého povídání při razantních potkáváních kdysi kdesi dávno, a dále tu máme vzpomínku na české finalisty z olympiády v Římě 1960, jak ji trpělivě zaznamenal Zvonimír Šupich v publikaci 1986, nazvané Emil Zátopek a ti druzí… Galérka mistrně uvažujících sportovců s vyhranými zlatými trofejemi z našich řad… „Ducháček to zařídí“, myšleno jejich duchem v těle pamatujícím si neústupné namáhavé cviky…

(Roma, amor pozpátku)

(smiley v žertu a žert na jazyce jedné rozumné čertice testující asi zhurta pevnou vůli v čertu)

KAREL KRYL: ANDĚLSKÁ POVÍDKA

„Už bude nebe?“ tázal jsem se anděla, který mě vedl za ruku, mačkaje mi přitom snubní prsten na prsteníku na vedlejší malíček. „Kde je nebe?“ ptal jsem se, neboť jsme již celou věčnost sestupovali. Níž a níže, už nebylo světla v oné závratné šachtě. Já – a mlčenlivý anděl.

Do pekel, říkal jsem si, andělé nevodí; a kdybych se snad i zeptat chtěl, anděl, ten můj, byl němý jako věčnost. Měl měkkou ruku bez mozolů, jemnou, pevnou a jistou ruku profesionálního hráče pokeru.

„Kde jsou hvězdy, tam je i nebe...“ pronesl jsem, znova v očekávání ticha. Vždyť už tolikrát jsem se tázal – a vždy bez odpovědi. K mému překvapení se ozval andělův hlas, blízko, blizoučko u mého ucha.

„Všude je nebe“.

„I dole?“

„Dole nebo nahoře; to záleží na tom, jak se točí Země.“

„Země – je taky hvězda?“ zeptal jsem se.

„Země    –    b   y   l    a     hvězdou.“ na to anděl.

„A už není? Co udělali se Zemí, že není hvězdou?“

„Sebrali jí lásku.“ odvětil anděl. „Prodali lásku. A hvězda bez lásky není hvězdou.“

Chvíli jsem mlčel. Vrtalo mi to hlavou.

„Myslíš, že Země je bez lásky?“

„Nemyslím. Vím.“

„Ale – vždyť kdekdo mluví o lásce! Rozhlas plný lásky, televize přecpaná láskou, básníci píšou, pěvci pějí, politici mluví o lásce – a ty řekneš Země je bez lásky.“

Odkašlal si. Nikdy jsem nečetl, že by andělé kašlali, ale třeba se tam dole na Zemi, vlastně nahoře na Zemi, nachladil. Pak hlesl přestručně: „Vše.“

Sestupovali jsme mlčky. Nedalo mi to po chvíli a otázal jsem se znovu:

„Odkud víš, že Země je bez lásky? Všichni přece milují. Nebo – alespoň chtějí – milovat.“

„Chtějí – milovat... Hmm...“ pravil anděl, „možná, že chtějí. Ale nemilují.“

„To ani já jsem – nemiloval?“ Anděl mlčel. Nedal jsem se odbýt:

„A dříve? Milovali?“

„Někteří snad. Ale sotva někdo. Na prstech by se to dalo spočítat.“

„Vy andělé jste maximalisté.“ prohlásil jsem drze.

Anděl mlčel. Pod námi se začalo jasnit. Pohlédl jsem na svého průvodce; měl overal a ochrannou přilbu z plexiskla, vypadal jako stavbyvedoucí, vracející se ze šichty. Otázal jsem se:

„Proč máš tu přilbu?“

„Abych si neodřel svatozář.“ odvětil.

„To spíš, aby ti ji neukradli. Tam na Zemi...“ prohlásil jsem drze, čekaje, že mě okřikne.

Ale anděl mlčel, mlčel a mlčel. A když se objevily první stromy, usmál se:

„To je rajská zahrada. Chceš jablko?“

„Nechci,“ povídám, „Adam pojedl a dostal vyhazov... Jsou tu taky Evy?“

„Proč?“ na to anděl.

„Hm. No – láska a tak... Když na Zemi není láska, tak aspoň tady, ne?“

„Láska!“ – usmál se soucitně; „to není těch pár směšných pohybů a vzdechů. Láska – to je orgasmus v mozku.

Láska je stav duše.“ Odmlčel se.

„Nešlo by si odpočinout?“ povzdechl jsem, „bolí mě nohy“.

Anděl neřekl nic a sedl si na mez. Na větvi nad námi zavolala rajka, pod ním, v zákoutí mezi keři černá lyra ocasních per. Lyrebird, ten nejplašší z australských ptáků.

„Dopravní prostředky tu nejsou žádné?“ zeptal jsem se, masíruje si lýtko.

„Ne, ale taky žádné návaly v tramvaji a žádné přirážky od taxikářů.“

„Dá se tu něco koupit? K jídlu, myslím.“ A anděl na to:

„Nedá. Ale můžeš si vzít. Co chceš.“

Rozhlédl jsem se, co bych si vzal. Ale jablka já nerad a nic jiného nebylo.

„Takhle kus vepřovýho,“ povídám, „by koplo.“

„U nás se tvorové nezabíjejí. A syntetické prase jsme ještě nevymysleli. Byl tu jeden, ale vymýšlel s tím syntetickým vepřovým atomovku. Tak je teď o kousek výš.“

„Myslíš, jako v pekle?“ tázal jsem se, poněkud dezorientován.

„Nikoli. V očistci.“ povídá anděl. Sundal přilbu a přičísl si pěšinku, odsunuv předtím svatozář stranou.

„Anděli, pověz, co je v očistci?“

„V očistci? ... Hm, tam se pyká.“

„Pyká? ...Poslyš, jak se pyká za lehké hříchy? Víš, myslím, ...když tam úplně dole, vlastně úplně nahoře týrají lidi, znásilňují ženy, a tak...?“

„V očistci“ vysvětloval anděl trpělivě „sedí lidé na nekonečných zasedáních, kde se povinně a nepřetržitě slaví a oslavuje. Duši ti naplní sliby – a ty čekáš na splnění – ale nikdo je neplní; není totiž nikdo, kdo by je splnil. Týrá ti duši, když nikdo za nic nemůže a nikdo za nic nezodpovídá. Taky nemůžeš spát, protože se ti zdají sny o slavení, a o tom, jak kde koho zastihnout, kdo už konečně rozhodne o splnění. Probudíš se – a znovu slavíš.“

„A partaje mají taky? A předsedy?“ A anděl opáčil:

„Mají. A taky aparát. Ale ten taky nic nemůže a za nic nezodpovídá. A kdybys chtěl reptat, letíš nahoru.“

Anděl chroupal jablko a vyplivoval zrníčka.

„A peklo?“ povzdechl jsem, „Jak vypadá peklo?“

Anděl mlčel. Pak dožvýkal, utřel si ústa rukávem a řekl s úsměvem:

„To už jsi zažil. Jdeme odtamtud.“

Plav ...a cestou piš 2011

„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová)

Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.

Dva okamžiky v Římě
I. Jak přichází jaro
Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.

Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.

Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.

II. Vzpomínky

V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.

Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.

EVO, PUSU ZA TO

EVA BOSÁKOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – KLADINA

ŘÍM 1960

Římský císař Caracalla chtěl napodobit a zastínit Alexandra Velikého, i vydal se s početnými legiemi na válečnou výpravu do Indie a Číny. Dopadl dost bledě. Byl hned na začátku výpravy zavražděn důstojníky, kteří netoužili podstoupit úmornou štreku do Asie. Tu historii prachem zalehla tisíciletí. Caracallovo jméno přesto nesmazal čas. Díky tomu, že ještě předtím dal ve věčném městě na Tibeře postavit ohromné parní lázně, jednu z nejzachovalejších památek antiky. Lázně jsou dodnes cílem turistického hemžení, při němž bzučí videa a cvakají mobily i foťáčky všech firem a laciných značek.

Na konci horkého léta v roce 1960 prosluly Caracallovy lázně ještě jinak. Zde pod honosnými antickými sloupy soupeřili o olympijské medaile vyznavači sportovní gymnastiky. Eva Bosáková přidala ke stříbru družstva žen medaili zlatou za cvičení na kladině.

*

„Želatýýnáá, ledóó, kokáá,“ překřikují se sami navzájem prodavači do vysilujícího vedra a prodírají se davy s obrovskými koši s ledem a chladivými nápoji. Řím si dává dostaveníčko na Stadio Olimpico a spolu s ním 5 890 sportovců z 85 zemí.

Je jednou z nich. Nepatrnou částečkou v tom obrovském cirkusu, ukrytá v anonymitě. Ale na jak dlouho? Tohle už zná. Z Helsinek 1952 a z Melbournu 1956. Měla by sledovat ono proudění barev a šumějící vlny aplausu s nadhledem a klidem zkušeného účastníka. Jenže ono je to tu zase. Dráždivý neklid, který se přelévá v krvi, pocit povznášející a vzápětí svíravý. Celý ten krušný a přece nádherný sportovní život.

Sama si ho zvolila. Přestože lodičku osudu jenom popostrčil příklad z vlastní rodiny. Když tatínek Alois Věchet odjížděl v šestatřicátém jako člen gymnastického družstva na olympiádu do Berlína, bylo jí zrovna pět. Panenky, hřiště, tělocvična, kde tatínek trénuje. Vidí jeho úsilí, obdivuje jeho houževnatost, touží ho napodobit dětsky. Zkouší to pod jeho vedením a doma pak slyší: „Eva je dřevo, měla by se radši víc věnovat pianu, ať aspoň něco zvládne pořádně.“ Tatínek je přísný, ví, jak vyprovokovat její ctižádost.

Už se v tom veze. Kroužek gymnastiky na gymnáziu v Mladé Boleslavi jí je záhy těsný, táta ji spolu s kamarádkou zařazuje mezi dorostence, které má jako trenér pod křídly. A vůbec jí nelituje, vůbec jí nešetří. Padesát přemetů dopředu a padesát nazad musí zvládat bez mrknutí oka. První závody, první láska a – reprezentace.

Ještě jí nebylo sedmnáct a už její sportovní sny doprovází monotónní klapot vlaku mezi domovem a tělocvičnou v Praze. Škola a tréninky v hlavním městě. Je to únavné, vracívá se v noci, spinká vestoje. Je to nezbytné, protože sama si tenhle náklad naložila na hřbet, sama ho táhne ke vzdálenému a optimisté vědí, že kýženému cíli.

Znovu a znovu přebíraný gymnastický růženec flik–flaků, šprajcek, arabů, přemetů, salt. První zranění (zlomený palec na závodech v Rumunsku), poznání, že modřiny a podlitiny všech barev jsou gymnastickou rutinou a člověku nezbývá, než je brát právě lehce s každodenním výskytem. Těch pár polámaných prstů na nohou a rukou, bezpočet výronů, potlučených nebo vyražených loktů, dokonce i naštípnutá páteř, to všechno stokrát vyváží okamžik, kdy tvář poškubává, oči planou, stojíš na bedně, u nohou ti leží celý gymnastický svět a kdosi neviditelný mačká tlačítko magneťáku, aby z reproduktorů zazněla ta nejdojemnější píseň, jakou zná: Kde domov můj…

I tenhle vzrůšo pocit už zažila. Nikdy však na olympijských hrách. Jaké to bude tentokrát? Natahuje krk a jako ostatní sleduje mladého, krásně urostlého italského přeborníka Giovanniho Parise, který s olympijským ohněm běží poslední metry k obrovské kovové míse. Oheň se rozhořel, osmdesát tisíc lidí na tribunách šílí a hluboko dole na ploše se přelévá vlna odlehčení. Konečně. Čekání je strašné. Teď už nic nelze vrátit, teď už jsou v tom všichni až po uši. Evu Bosákovou nevyjímaje.

*

U fontány di Trevi je taková tlačenice, jako by tu rozdávali něco zadarmo a od chlapíka Trefi. Každý chce přes levé rameno hodit dovnitř drobák, protože pověra praví, že pak se do onoho ztřeštěného i po italsku skvostného města určitě vrátí. Asi to tak bude. Eva se trefila před šesti lety a – je tu zas.

Tenkrát si tady na mistrovství světa řekla o vstupenku mezi gymnastickou elitu. Stříbro na kladině. Za dramatických okolností. Docvičovaly večer, kladina osvětlovaná bočním reflektorem jako by plavala pod nohama, udrž přitom grácii, lehkost a hlavně stabilitu! Dokázala to, štěstí chutnalo slaně. A právě zde, na stadiónu Foro Italico, mají nyní hodiny tréninku. Zatraceně tvrdé makačky. Mezi antickými zdmi Caracallových lázní se v té době ozývá jen bušení kladiv a sykot svářeček, řemeslníci dokončují trubkovou kostru tribun, gymnastické soutěže připadají až na závěr her. Všechno má svůj řád. Triumfy i zklamání. V zátočině Tibery, v olympijské vesnici, kterou poprvé tvoří čtvrť novostaveb s komfortními byty, přibývá těch, kteří už smějí volně vydechnout. Gymnastky však stále připomínají drát s vysokým napětím, telegrafují do volného prostoru nervozitu. V závětří olympijské vesnice, mezi parčíky s pečlivě střiženým trávníkem, společenským a nákupním střediskem, vládne jen zdánlivý klid. Příliš mnoho povědomých tváří, bratrů a sester v utrpení s chtěnými úsměvy, ale spíš s maskou namísto obličeje způsobuje, že na tebe všechno doléhá.

Proto když má volnou chvíli, volí raději dobrodružnou toulku městem. Tím obrovským skladištěm barokních kostelů, fontán a starověkých trosek, paláců vedle chýší, nepředstavitelnou změtí ruchu, pachů a vůní, v níž se člověk chtě nechtě stále ocitá na hranici skutečnosti a snů. Kavárničky s duhovými slunečníky a barevnými židličkami vystrčené do poloviny ulice, vychrtlé Američanky s půlkou klenotnictví na krku, Japonci se zvídavýma očima techniků a turistickými ranci, dáma, krmící naondulovaného psíčka zmrzkou, malý otrhánek s čokoládovýma očima, pod paží jako poklad svírající zežloutlou hlávku zelí, k zbláznění štíhlé prodavačky melounů a banánů. A slunce pere, nikde nenajdeš ani tenký proužek stínu.

Náraz, hvízdavé kvílení brzd, zmatek. Pomačkaná kapota mercedesu, který se zakousl do místní autobusové linky. Ucpaná křižovatka, dojíždějí další a další auta. Disharmonie klaksonů. Sleduje to z chodníku, přivírá oči, protože teď přece v ucpané tepně velkoměsta teprve začne ten pravý mumraj, který zná z Prahy. Neuvěřitelné! Sní nebo bdí? Neuplynou tři minuty a křižovatka je opět volná, průchodná, gordický uzel rozťatý. Napadá ji, že právě takhle zázračně a nečekaně se jí v osmapadesátém podařilo uvolnit nečekaný zauzlenec nervů a svalstva, paniky ze salta nazad. Trvalo to ovšem mnohem déle.

Ten nový prvek při prostných se – podle gymnastické špionáže – stal samozřejmostí v sestavách sovětských gymnastek a Japonek. Nezařadit ho znamenalo ztratit příliš mnoho. Všechny naše reprezentantky se ho naučily. Jenom Eva ne. Ona, která první z družstva začala se saltem napřed, ona oslňující bočním arabem (říkalo se, že by snad při tomhle náročném cviku mohla číst noviny).

„Nemohu, prostě nemohu, tak mně kvůli tomu nenadávejte.“

„Evo, zrovna ty! Přemet umíš, jako když bičem mrská, chce to jen víc dupnout, skrčit se a zarotovat, normální cvik, proč z něj dělat vědu,“ hučí do ní trenér s rotací v krvi, choreograf Národního divadla Luboš Ogoun (i s ním se dávno připravuje). Marně. Ani řemen kolem pasu, který při výcviku používají děti cirkusových akrobatů, nepomáhá. Už se jí o tom saltu dokonce zdá, probudí se zalitá potem – a zase nic. Na mistrovství světa v Moskvě při prostných ho však skočila! Nádherné, dokonalé, prohnuté salto nazad.

Právě tohle jí připomněl okamžik, který mávnutím jakéhosi čarovného proutku uvolnil křižovatku. Usmívá se tomu srovnání. Chodci na ni civí a nechápavě kroutí hlavou, proč se tady tak happy uculuje? Plakát na nároží nabízí v desetkrát větším provedení sladký filmový úsměv Anity Eckberg, vábící do biografů na šlágr roku, Felliniho Sladký život. Páni, to bych brala, napadá ji, hledá cestu zpět do olympijské vesnice, ale na sladký život nemá právě teď vůbec čas myslet.

*

Kladina. Čtyři metry dlouhý kus deset centimetrů úzkého ohoblovaného dřeva. Deset tisíc párů očí a pronikavé pohledy reflektorů. Právě na kladině dokázala před dvěma lety na mistrovství světa v Moskvě (společně a nerozhodně s Maninovou) vytepat z grácie, přesnosti a pohybové elegance zlatou medaili. Před šesti lety v Římě stříbrnou. Svou první vůbec. Tenkrát…

Teď je všechno jinak. O šest dlouhých let, vyplněných hledáním, objevováním, triumfy, zklamáním, taky tvořivostí v práci.

Finále sportovní gymnastiky žen na olympijských hrách. Šest nejlepších v každé disciplíně. Až na výjimky samé sovětské údernice. (Je taky výjimkou.) Polyká pelyněk při pohledu na perfektně provedenou zlatou letku Nikolajevové – sama kdysi tenhle prvek při seskoku objevila. (Jako nóvum onen prvek uvedl tehdy rozhodčí do rozpaků.) Pozoruje, jak si na bradlech o nestejné žerdi rozebírají první čtyři místa další reprezentantky SSSR. A pak se už nedívá na nic. Ponořila se do sebe. Nitky nervů napjaté k prasknutí však nepraskají, drží. Už cvičí, snad si to úzké nářadí ochočila, tančí na něm dopředu a zpět po rukou a po nohou. Saltem, piruetou, sošnou výdrží při stojce – hlediště přestává dýchat, najednou cítí, že se děje něco mimořádného, skvělého, co se až bolestně zadírá do srdce. Když svou sestavu končí vysokým saltem přesně zabodnutým do žíněnky, je v hledišti ticho mnohem déle, než bývá zvykem. To ticho před gejzíry potlesku.

Z dvanácti finálových medailí putuje jedenáct do SSSR, jen jedna do Prahy.

„Evo, pusu za to, žes dostala zlato,“ skanduje ostrůvek krajanů na tribuně v Caracallových lázních. Italové se nadšeně přidávají, i když vůbec nevědí, co ta slova znamenají. Vědět to, přidají se ještě hlasitěji, neboť pro pusu jsou a budou vždycky. Bellissima Eva Bosáková.

ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)

BOHUMIL NĚMEČEK

BOX – KATEGORIE DO 60 kg

ŘÍM 1960

„Bylo pondělí, kluci jeli na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat. Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal, rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce. Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy, praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku, neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje, říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel: – I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl. Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď, v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“

V Ústí nad Labem kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938), olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III. (1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct zaboxuj a on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“

Bohumil I., rodák z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava, běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny. Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam, zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.

Bohumil II. to měl mnohem komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“

Bohumil III. vůbec netuší, co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci, vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend, tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě. Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce obsazované soutěži.“

Výborně, už jsme zase v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?

„Pokud se pamatuju, v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí museli počítat.

Jenže pak nade mnou všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.

V dalším utkání, to už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay. On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je? Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.

Finále s Quarteyem z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: – Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má být.“

Už dávno načepýření římští vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září – když konečně usnul.

– Sotva mu vědomí zastřel růžový sen, je neurvale probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak prober se!“

Nemůže pochopit. Slyší: „Dělej, nebo přijdeme pozdě!“

Mžourá, pak poslušně vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jenom zdálo. Ta bláznivá honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak ono ho to všechno zatím čeká.

„Miloši, já žil v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“

Jde, spíš se motá ke skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.

„Je tam!“ řve s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra.

„Co tam je?“

„No přece zlatá medaile. Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“

Teď je na trenérovi, aby pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu: „Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“

Bohoušek neboli Bohumil I. konverzoval pouze pomocí hlubokého oddechování.

KDO MU BUDE TYKAT?

VÁCLAV KOZÁK, PAVEL SCHMIDT

VESLOVÁNÍ – DVOJSKIF

ŘÍM 1960

Bylo to na jaře v osmdesátém roce, pár měsíců před olympijskými hrami v Moskvě. Seděl jsem s Václavem Kozákem v malém člunku, za zády nám skučel motor a před námi se vltavskou hladinou hnal dvojskif. Zdálo se mi, že ta čtyři vesla s červenomodrobílými vlajkami na listech odhazují vodu naprosto dokonale – vládli jim Pecka s Vochoskou, veslaři ozdobení stříbry i bronzy světových šampionátů i olympiád – ale on každou chvíli křikl, že to protažení vodou musí být plynulejší, odhoz rychlejší a já nevím co podle něj ještě musí pádit tak, aby bylo zdobnější?

„Jsou to borci, to jim neberu, ale jedno jim chybí – měli by vyhrát olympiádu. V tom našem sportu je to tak, že můžeš mít medailí z mistrovství světa půl skříně, ale zná tě pořád jen hrstka lidí. Přál bych jim, aby to zlato vyhráli,“ díval se na své dva hromotluky a najednou měl ve tváři spokojenost. V té chvíli asi jeli tak, že se jim nedalo nic vytknout, jejich záběr byl zřejmě přesně takový, že vyhovuje náročné tezi, která je mezí mezi záběry, jakými lze na olympijské dráze bez obav znamenat další legendu bez chybujících manévrů. Sorry za občasné češtinářské humorně laděné průpovídky. Musel to cítit, vždyť on se dobral ke své nesmrtelnosti olympijského vítěze na stejné lodi. Tahle loď, která už jede silou kluků jiné generace, ale i jeho rozumně aplikovaným režimem, spolu se zkušenostmi ze stovek závodů, by taky třeba mohla vytěžit to nejcennější…

Najednou se ke mně otočil a povídá: „Víš, kterej trenér je nejlepší?“

Ne.

„Ten, kterýho jeho loď už nepotřebuje. Tohle tvrdil slavnej trenér Adam. A má pravdu.“

Takže můžeme klidně na břeh.

Chvilku váhal, jak se má s tím popíchnutím vyrovnat, pak vypnul motor, ušklíbl se a nenapodobitelným tónem, u něhož snad nikdo nedokáže rozeznat, z kolika procent bitelné vážnosti a z kolika procent nezbytné legrace se skládá, řekl: „Jestli vyhrajou olympiádu, tak mi budou smět tykat.“

S Václavem Kozákem jsem se setkával vždycky rád. Kozák je osobnost, pozoruhodná osobnost. A vždycky tou osobností byl. Snoubí se v něm vzdělanost, zdravý selský rozum, koumáctví i neústupnost v tom zvláštním poměru, jaký je nutný pro vznik velkých výsledků. Věřím, že bude stejně populární legendou trenérskou, jako se stal legendou skifařskou.

Enter the world of legendary games. Račte číst dále. Po první velké medaili sahal na mistrovství Evropy v Poznani v roce 1958. Bylo mu tehdy jedenadvacet, na skifu dojel čtvrtý a naznačil, že by mohl být nástupcem plejády našich úspěšných skifařů. Gustav Zinke, Josef Straka s Juliem Gergardem, Jiří Zavřel, Jaroslav Vavřena s Františkem Vrbou a Albert Krajmer s ing. Františkem Rejchem dokázali získat na skifech a dvojskifech bronzové i stříbrné medaile z evropských mistrovství, ale nikomu z nich se nepodařilo sáhnout si na medaili nejcennější. O rok později seděl Kozák ve dvojskifu s Pavlem Schmidtem, ale opět nestačili na vynikající sovětskou úderku Berkutov–Tjukalov, ozdobenou už čtyřmi tituly mistrů Evropy,  a olympijským zlatem z Melbournu. Druhé místo v Evropě však bylo pro naši novou posádku úspěchem i ponaučením, nehledě na povzbuzení do další slibné sezóny, vrcholící olympijskými hrami v Římě.

Pro veslaře začaly pětidenní boje XVII. olympijských her 30. srpna 1960. Šestiproudová dráha na jezeře Albano, dvacet kilometrů od Říma, byla poprvé v historii velkých veslařských přeborů perfektně vybójkovaná po celé dvoukilometrové délce. Nová dráha jako by zatřásla veslařskými tradicemi – Evropa zcela zastínila zámořské veslování, Američané poprvé ztratili svou velmocenskou pozici, sovětští dříči se probojovali do finále ve všech disciplínách s výjimkou osmiveslic, ale jejich snad nejvýš favorizovaná loď, dvojskif Berkutov–Tjukalov prvenství z Melbournu neobhájila.

Kozák se Schmidtem zajeli velkou jízdu…

Hned od startu vyprovokovali soupeře do ostrého tempa, na druhé pětistovce šli do vedení, po kilometru vedli před francouzskou posádkou o 0,48 sekundy, třetí dojeli Holanďani, čtvrtí Švýcaři, dvojskif Sovětského svazu až pátý. Na patnácti stech metrech měli náskok už 2,21 sekundy. Berkutov s Tjukalovem zvedli počet záběrů k mohutnému finiši. Jejich nástup však přišel pozdě, vynesl jim jen druhé místo, náš výborně jedoucí dvojskif si vítězství nenechal sebrat.

Československé veslování podruhé získalo olympijské zlato. Po třeboňské čtyřce s kormidelníkem, která vyhrála v Helsinkách, se dočkali zlaté medaile i skifaři.

Rok po olympiádě v Římě se v Praze na Vltavě jelo mistrovství Evropy. Čekalo se, že olympijští vítězové na své vodě bezpečně vyhrají, ale skončili třetí, a v příští sezóně na prvním mistrovství světa v Luzernu už na ně nezbyla žádná medaile.

Po tom zklamání se Kozák rozhodl pro skif, se kterým začínal. Pro tu sedmimetrovou loď samotářů, loď pravdy, na níž se nejlíp pozná, co kdo dokáže.

Změnil způsob přípravy, podle metod velkého veslařského experta Karla Adama začal s intervalovým tréninkem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1963 získal na skifu v Kodani titul mistra Evropy. Pro naše veslování byl kodaňský šampionát velice úspěšný – dvojskif Anders–Hofmann vybojoval opět zlato, čtyřka s kormidelníkem dojela druhá a osma získala bronz.

„Poslední velký závod jsem jel na olympiádě v roce 1968, ale cítil jsem, že už je to se mnou a s veslováním všechno jinak, než za dob Říma nebo Kodaně. Před závodem jsem se víc bál než těšil. Veslování je fuška, na kterou člověk musí mít pořád chuť, a já najednou cítil, že v sobě nedokážu posbírat to, co je potřeba k vyhrávání. Nech toho a jdi dělat trenéra, řekl jsem si. Papír z trenérské školy jsem na to měl, a tak jsem v Dukle oznámil, že končím a chci trénovat. Ale že chci hned dělat staršího trenéra! Řadě lidí to asi vyrazilo dech, vždyť tenkrát byl starším trenérem Vojta Hvězda a to byl pojem. Jenže já byl vždycky takový, že jsem se nemínil spokojit s kováříčkováním, a navíc jsem měl jasnou představu, kterou mají všichni starší závodníci, že dělat trenéra je ta nejjednodušší věc na světě, protože to si člověk jenom vezme člun s motorem, plechovou trumpetu a začne dirigovat. A hned dokáže vypiplat zázraky.“ Výmluvně si prstem zaťukal na spánek, aby dal najevo, jak se na své tehdejší názory dívá dnes.

Díky velkým úspěchům závodnickým se tím starším trenérem v Dukle stal. Měl chuť a trumpetu, křičel do ní, ale jeho pedantské zacházení naráželo na zatvrzelost starších veslařů. Kluci, kteří s ním jezdili v jedné lodi nebo s ním dřív společně trénovali, nechtěli rozumět. Neměli chuť ho poslouchat, když začal tvrdě prosazovat dvě zásady – jednotný systém intervalového tréninku a bezpodmínečnou poslušnost. To bylo jablko sváru. Že právě Kozák vyžaduje absolutní kázeň?! On, jako závodník tak tvrdohlavý, umíněný, on, který taky párkrát zapomněl, kde jsou hranice, kam až reprezentant může! Nebyl to nikdy žádný svatoušek, dokázal za své pravdy jít hlavou proti zdi, oželet závod na skifu kvůli kamarádovi, se kterým chtěl jet dvojskif volněji… Znali ho a právě proto se nechtěli podřídit. Hlavně ti, co už něco znamenali. Jenže on měl skutečně tvrdou palici a žádné výjimky nechtěl pardonovat. Vyhodil z Dukly mistry Evropy bratry Svojanovské, nepohodl se se čtyřkou Oty Marečka a taky ji nechal odejít na druhý břeh Vltavy do Blesku. Vesměs gesta, která by si asi málokterý trenér na začátku dráhy kouče troufl.

„Svojanovští vyhrávali, Marečkova čtyřka taky a nade mnou visel Damoklův meč. Nebylo to jednoduché, ale já věřil, že se výsledků v Dukle musíme dočkat. Dal jsem dohromady malou partu párového veslování a na těch klucích jsem poznal, že jim to začíná jet. Podrželi mě průměrní reprezentanti, ze špičky jenom Jarda Hellebrand, a já rychle zjistil, co obnáší být trenérem. Nestačí jenom určit správný tréninkový režim a vynutit si jeho dodržování tou plechovou troubou. V chlapech u vesel se nesmí všechno zlomit. Kázeň je nutná, ale velkou pravdu měl Tarasov, když řekl, že hodní nevyhrávají. Trenér musí hledat způsob, jak koho k té dřině přimět. Být závodníkem – pokud to jde – je paráda. Jel, vyhrál, prohrál. Ale trenérská práce nemá nikdy hotovo, padla. Nikdy bych si netroufl říct nahlas: Já jsem dobrý trenér…“

Sám o sobě to neřekne, ale ví se to, protože to za něj řekly statistiky, výsledky jeho svěřenců. Bohatá kolekce bronzových a stříbrných medailí.

„Pozor – jedině zlatá medaile je důkazem, že všechno bylo perfektní!“ připomněl se zvednutým prstem další ze svých náročných zákonů.

Na víc jsem nečekal. Dál už jsem to znal: A z těch zlatých medailí jen ta olympijská…

Pevně věřím, že se dočká chvíle, kdy mu některý z jeho svěřenců bude smět tykat.

Tak jaké bylo Vaše dnešní bon giorno? Po italsku la dolce vita? Lenka stále jako laňka voilá... U nás dávají v 9 večer na ČT2 20.2. co? Litomyšl v tom nejlepším designu.