KAREL ČAPEK: Výlet do Španěl

Ano, byl jsem ve Španělích; mohu se na to zadušovat a mám na to i řadu svědků, například nálepky hotelů na kufru. A přece země španělská je pro mne zastřena nepronuknitelným tajemstvím, z toho vážného důvodu, že jsem do ní vstoupil a z ní zase vycházel po aktu za černé noci; bylo to, jako by nás převáželi se zavázanýma očima přes řeku Acherón nebo skrze Hory Snů divokých. Pokoušel jsem se něco rozeznat v těch temnotách venku; viděl jsem cosi jako nakrčené černé skvrny na holých stráních; snad to byly skály nebo stromy, ale mohla to být veliká zvířata po potravě lačnící. Ty hory měly stavbu strohou a podivnou jako kancelář jen stavební buňka na klíč; umínil jsem si, že si přivstanu, abych se na ně za úsvitu zaměřil pohledem. Přivstal jsem si skutečně; podle mapy a času jsme měli být někde v horách, ale viděl jsem jen pod rudým pruhem úsvitu hladinu hnědou, holou a těžkou; bylo to jako moře nebo vidina paty, pata morgána. Myslel jsem na špičku achilovky, že mám horečku, protože takovou rovinu jsem doposud nezažil; i spal jsem dál, a když jsem se znovu probudil  a vyhlédl oknem, shledal jsem, že nemám horečku, ale že se nalézám v jiné končině, a ta země že je Afrika.

Já nevím, jak bych to popsal; ona tam je zeleň, ale je jiná než naše; je temná a šedivá. Je tam hněď, ale je jiná než naše; není to hněď ornice, ale hněď kamení a spraše. Jsou tam rudá skaliska, ale jejich rudost je jaksi patologická pateticky ornamentována. A jsou tam hory, které nejsou udělány ze skal, nýbrž z hluboké hlíny a balvanů. Ty balvany nerostou ze země; vypadají, jako by na ni napršely. Ty hory se jmenují Sierra de Guadarrama; bůh, který je stvořil, musel být velmi mocný, neboť jak by jinak mohl zařídit tolik kamení na jednom plácku? Mezi balvany rostou temné duby křemeláče, a pak už skoro nic, leda tymián a trní. Je to pusté a veliké, vyprahlé jako poušť bez fontány štěstí, tajemné jako Sinaj; já nevím, jak to vylíčit: je to jiný kontinent; není to Evropa. Je to přísnější a hroznější případ než Evropa uvnitř; je to starší než Evropa. Není to pustota melancholická; je slavná a podivná, drsná a exaltovaná. Černě odění živáčkové obyvatelé, černé kozy, černí vepři na horce hnědém pozadí. Tuhý a do černa vyuzený život mezi rozpáleným kamením. A právě někde tady natáčeli „Personal Jesus“ 1989 Depeche Mode. Nové pokračování „Personal Jesus“ se natáčel sám se štábem u Svaté pany Marie Sedmibolestné a na historickém mostě v Rabštejně nad Střelou.

Tu a tam ty holé balvany jsou říčka, to holé kamení je rovina a ty holé zdi z kamene je kastilské pueblo. Hranatá věž vížka a kolem zeď; je to spíš hrad než úřední vesnice pěstující slepice. Srůstá to s tou kamennou půdou, tak jako staré hrady srůstají se skalou, na níž stojí. Domky se k sobě mají, náruživě se tlačí jeden do druhého, jako by čekaly útok Bristolu, massive attack; z jejich středu vystřeluje věž jako hradní hláska. To je tedy španělská vesnice. Lidské bydliště tu splývá se zemí z kamene.

A na hnědé a kamenné stráni jako zázrak: černě zelené sady, aleje černých cypriší, hluboký a temný park; ohromná, suchá a pyšná kostka, zježená čtyřmi věžemi, monumentální samota, poustevna o tisíci hrdých oknech: El Escorial. Klášter španělských králů. Zámek smutku a pýchy nad suchým krajem, spásaným pokornými oslíčky osly.

PUERTA DEL SOL

Já vím, zajisté: měl bych na tomto místě přehledné publikace vylíčit mnohé jiné věci, například dějiny Madridu, vyhlídku na Manzanares, zahrady potěšení v Buen Retiro, královský palác s červenými gardisty a s chumelenicí řvoucích a pěkných prcků na dvoře, řadu kostelů a muzeí a jiných hlavních pozoruhodností. Pokud vás to zajímá, přečtěte si to jinde a neiritujte se; já vám nabízím jenom Puerta del Sol, a že jste to vy, přidám vám Calle de Alcalá a Calle Mayor zároveň s vlažným večerem a veškerým lidem madridským.

Jsou na světě místa posvátná; jsou nejkrásnější ulice na světě, jejichž krása je iracionální a tajemná jako zrozený mýtus. Je Cannebière v Marseille; je Ramba v Barceloně; je Alcalá v Madridě. Kdybyste je vyřízli z jejich okolí, vyvařili, zbavili jejich pulsujícího života a takového toho místního odéru a pak je postavili někde jinde, nenašli byste na nich nic zvláštního; inu, řekli byste, je to docela pěkná a široká ulice, a co dál? Co dál, vy malověrní! Což nevidíte, že toto náměstí je slavná, ba co dím, světoznámá Puerta del Sol, Brána Slunce v překladu znalého cestovatele, střed světa a pupek Madridu? Což nevidíte, jak se tudy nese páter, důstojnější a statnější než jiní páteři světa, s pláštěm stočeným pod paží jako podkasaný voják? A tady ten španělský hidalgo, přestrojený za četníka v lesklém a vzadu překlopeném klobouku; jiný caballero, nejspíš markýz či co, s orlím nosánkem a hlasem křižáckého vojevůdce, kdepak škůdce, vyvolává El Sooól nebo které noviny; a tuhle nějaký dobyvatel, opřený o koště, předvádí skulpturálními gesty jakousi alegorii, snad Čištění Města. Nechte to být, jsou to pěkní lidé: suší a hnědí sedláci ze sierr, přivážející na oslech čerstvou zeleninu a melouny; uniformy červené, modré a zelené, že by se z nich dalo vystrojit na tucet výpravných her; limpiabotas se svými stojánky –

Počkat: tohle je kapitola sama pro sebe, která se jmenuje čištění zaprášených bot. Čištění pohodlných bot je národní španělská živnost; přesněji řečeno, čištění bot je národní španělský tanec nebo obřad. Jinde na světě, dejme tomu v Neapoli, se takový čistič bot vrhne na váš střevíc s jakousi vehemencí a drhne jej s kartáčem, jako by šlo o fyzikální pokus vyvolat třením teplo nebo elektrickou jiskru. Španělské pucování je tanec hygieny bot, jenž, podobně jako tance siamské, se provádí jen rukama. Tanečník před vámi klekne na znamení, že toto představení se pořádá na počest Vaší Urozenosti; elegantním pohybem vám vykasá nohavici, graciézním máznutím natře příslušný střevíc nějakou vonnou mastí nebo čím, načež upadne v taneční trans; vyhodí kartáč, chytne jej, přehazuje jej z ruky do ruky, až to pleská, dotýkaje se jím vašeho střevíce uctivě a lichotivě. Smysl toho tance je logický: vyjadřuje se jím jakési uctívání; jste již dlouho vznešený grand na jednom místě, přijímající obřadný hold rytířského pážete; i rozhostí se ve vašem nitru vznešené a příjemné teploučko, stoupající od nohou; což zajisté stojí za tu půl pesety…

Oiga, camarero, una copita de Fundador. Slyšte, caballeros, tady se mi zalíbilo; tolik zdravých lidí, hluk, který není vřava ublížených, veselá zdvořilost, ochota a slušnost, půvab; všichni tady jsme kavalíři, šupák i guardia, já i hovnometař, všichni jsme urození, pročež ať žije jižní rovnost! Madrileñas! Vy krásné a nosaté ženy v černých mantilách s černými kukadly, jak důstojně se nesete a promenádujete ve svém polozahalení; señoritas s černookými maminkami, maminky a jejich niños s malými a kulatými hlavičkami, podobné loutkám, tátové, kteří se nestydí za svou lásku k dětem, babičky s růženci, dobráci s tváří loupežníků (zdání klame na celém světě), páni žebráci, páni se zlatými zuby, páni kolportéři, samí caballeros; jasný a hlasitý dav, který se baví a poflakuje v dobromyslném allegru.

Ale pak nastane večer, vzduch je prosycen ostrým dusnem, a celý Madrid, pokud má nohy, se prochází, tlačí a vlní od Calle Mayor po Calle de Alcalá; caballeros v uniformách, caballeros v civilu, v sombrerech i čapkách, děvčata všech denominací, tedy madamisolas, doncellas y muchachas, señoritas y mozas y chulas, madamas y señoras, dueñas, dueñazas y dueñísimas, hijas chicas, chiquitas y chiquirriticas s černýma očima za černou mantilou, s rudými rty, rudými nehty a černými pohledy stranou, jedinečné korzo, svátek všedního dne, demonstrační průvod lásky a flirtu, zahrada očí, alej věčného milostného čarování.

Cannebière, Rambla, Alcalá: nejkrásnější ulice světa; ulice, jež přetékají životem jako číše vínem.

A co my tam u PC, máme alespoň někde veselé ulice nablízku?