Lehounký vánek zčeřil tvé obočí,
pošli svůj úsměv po větru,
než vítr se otočí.
Zteřelé trámy nosily dům co stál,
dům, který nosils,
kde smát ses bál.
Prastará loď se stěžněm vody dotýká,
trup zpívá zmítán vodní masou,
bouře utichá.
Lehounký vánek zčeřil tvé obočí,
flašinet utichl,
kdo klikou teď otočí?
Hněv mizí jak hukot moře po bouři.
Láska – je stálá, jako bouře na moři.
Palčivé vzpomínky jsou jak obzor temný
někde tam vzadu v dáli za tebou.
Světlo stín překryje,
vpředu den znovu přichází.
Lehounký vánek zčeří tvé obočí,
ty se usměješ
a vánek tvůj úsměv odvěje.
Láska – tam někde vpředu čeká
minulost, ta ji příliš netlačí.
Možná, že žal a smutek cestu už hlídá,
tlačit však nestačí.
Slunce se na zem taky nemračí.
A svět půjde dál,
flašinet tiše zpívá,
někdo už klikou zase otáčí.
|
