Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Comics
 > Comics
 > Big dýl
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
na celé čáře vyhrává jen ona, né já... mějte se
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 6.5.2013 (13:42:47)

Ahojky pozdrav třeba až od Mont Blanc bílé čisté úhledné hory, nebo jen česko-slovenské rozjímání s fešandou Zuzankou, měj se moc hezky dnes i kdykoliv jindy, Mia…

 

ZUZANA BELOHORCOVÁ

 

Když je moderátorka, tak je doplňkově i modelka...

Bývalá moderátorka erotického pořadu Peříčko vystudovala Státní konzervatoř v Bratislavě a svého času se zabývala studiem masmediální komunikace v oblasti vyzývavosti reklam na Filozofické fakultě UKF v Nitře. Filozofík. V minulosti rovněž úspěšně moderovala pořad Láskanie ve slovenské televizi Markíza a nechávala se fotit pro Playboy. Belohorcová je prostřední ze tří sester v akci ráda pinká tenis, zpívá a brnká, na klavír. Nezapomenutelná i v TV: „Uvolněte se, prosím“ s Janem Krausem...

  

Dobrý večer, slečno Zuzano.

Dobrý večer.

 

Jsme vlastně kolegové.

No, skoro áno.

 

Měl bych stručně nastínit, že jste v podstatě začínala jako moderátorka erotického pořadu na Slovensku.

Trošku by som to upresnila.

 

Tak to udělejte sama.

Ja vám to uľahčím, začínala som ako programová hlásateľka, hlásila som rozprávky a od rozprávok som prešla k tej erotike.

 

Jmenovalo se to Láskanie?

Na Slovensku áno, to bolo Láskanie.

 

Vlastně jste člověk, kterej láskanie vyváží.

Láskanie, to je ako mazlení.

 

To jsem pochopil, a dokonce jsem tam objevil i slovenskou slovní hříčku láska nie.

Presne tak. A s týmto sme mali večné problémy v Čechách. Keď sme niekomu povedali, ako sa ten program nazýva, väčšinou to každý chápal ako láska nie, ale to by sme boli veľmi zlý erotický program.

 

Taky jste o tom i psala, publikovala jste, že jo? Čili se v pálivosti čilé erotiky dobře vyznáte.

Dá sa povedať, nejaké skúsenosti mám.

 

Já právě moc ne.

Tak to môžeme skľbiť a spojíme príjemné s užitočným.

 

No, jsem trošku takovej strašpytel… Ale prozraďte mi, co je první, co vás na muži zajímá?

Tak na mužovi ma ako prvé zaujíma, či sa s tým mužom nenudím.

 

To je úplně první dojem?

Presne tak, to je úplne to prvé. Aby som bola naozaj úprimná, ten muž ma musí niečím zaujať.

 

Dobře, ale čím je možné vás zaujmout?

Napríklad na vás by som si ako prvé asi všimla čelo.

 

Čelo.

Vysoké čelo je znak múdrych ľudí.

 

Vy máte taky pěkně vysoký čelo.

Ja taktiež, práve preto som to podotkla.

 

No ne, to čelo, k tomu jsem se chtěl decentně přiblížit. Někde jste si posteskla, že jste tam měla nějaký vrásky, tak jste si ho nechala opravit.

Na vás je to sexy erotické, na mne ako na žene to až tak sexy erotické nie je. A vadilo mi to pri práci.

 

Že jste si tam nechala dát botulotoxin, který se na to používá.

Áno, máte pravdu.

 

Ale ten botulotoxin – víte, co to je?

Áno, áno.

 

To je klobásovej jed.

Presne tak. Ono to síce znie strašne hrozne – ten názov botulotoxín.

 

Ano, toxin znamená konec legrace.

Ako to tak hrozne znie, tak je to úplne banálny zákrok.

 

Já vím, banální zákrok, ale mě fascinuje, že je to vlastně klobásovej jed, kterej si ženy často nechávají vpíchnout.

Takže v podstate mám v sebe jed.

 

Prej to zlikviduje svalstvo.

Presne tak.

 

No, ale nemůžete třeba udělat takhle.

Mám sa zamračiť?

 

Zkuste, schválně. Nejde to, jsou mrtvý.

Priznám sa, že ani nie kvôli tej práci, pretože… vadilo mi to.

 

Vadilo vám, že jste měla vrásky.

Vadilo mi to, presne tak. Vždy som počúvala režiséra: Nekrč to čelo, daj si pozor na to čelo.

 

To mně někdo vytknout, vyrazím ho ven, hele. Nekrč to čelo!

Škoda, že ste mi tú radu nedali skôr, mohla som to aplikovať takisto.

 

Oba jsme mohli mít nádherný čela, že jo? Ale po čase se ty svaly zase proberou a malinko se to krobatí…

Po čase sa to preberie, presne tak, a potom už človek, keď je na to zvyknutý, tak si povie: Úha, teraz mi tu zas niečo vadí a predtým to bolo krásne dokonalé a teraz to nie je.

 

A víte, co mě napadlo?

Tak som vyhľadala opäť tú pani doktorku a išla som na to opäť.

 

Opět. Ale víte, co mě napadlo? Že člověk může sníst špatnou klobásu a ráno přijde domů úplně vyžehlenej, že jo?

Ale že som strašne rada, že sme zvrtli tému z erotickej na klobásový jed.

 

Ještě mi prozraďte – abychom nemluvili pořád jenom o těchle povrchních blbostech – co jste studovala?

Študovala som operný spev a klavír.

 

Operní zpěv a klavír, fakt?!

Nevyzerám na to, pravda?

 

Ne, vypadáte – moc dobře.

Ďakujem.

 

Aha, někde jsem četl něco jinýho, ale to byl asi blábol.

A čo ste čítal?

 

Nevím, že jste studovala nějakou komunikaci.

To študujem ešte teraz, som taká večná študentka.

 

Čili jste dělala operní zpěv a klavír?

Operný spev a klavír mám vyštudovaný, ten som skončila, ale nevenujem sa mu. A teraz študujem vysokú školu – masmediálnu komunikáciu v oblasti reklamy v Nitre, takže každú sobotu cestujem.

 

Musíte pomalu, protože já si to překládám.

Aha, O. K.

 

Když jste třeba řekla v Nitre, tak já myslel v nitre, jako v duši, víte?

V Nitre, v meste.

 

Aha, to teprv studujete. Čili děláte masmediální komunikaci?

Masmediálnu komunikáciu v oblasti reklamy.

 

Ještě mi řekněte, myslíte, že je nějaký rozdíl mezi muži na Slovensku a v Čechách?

Toto! Častokrát sa stretávam s takýmto porovnávaním. Nemôžem takisto ani porovnávať, pretože…

 

No, porovnávejte.

Neprešlo mi spálňou toľko mužov, aby som nejakým spôsobom…

 

Ne, nemyslel jsem až dopodrobna porovnat. Myslel jsem v globálním společenským styku.

Myslím si, že je to všetko individuálne, je to strašne individuálne.

 

Já nemyslel až takhle, myslel jsem jenom dojem, třeba sedíte v restauraci…

No, z vás mám dojem príjemný.

 

Ze mě?

Hm.

 

Ale já jsem nevšední muž. Myslel jsem, když třeba jdete s někým na oběd, s českým mužem, se slovenským mužem, jestli je v tom vidět vůbec markantní rozdíl.

Môžem povedať – teraz sa možno slovenskí muži na mňa trošku budú hnevať…

 

Ať sa hnevajú, tohle je Česká televize, hele.

Česká televízia vysiela aj na Slovensku.

 

Tak ať si to teď zastaví.

Budem úprimná. Slovenskí muži… keďže máme na Slovensku strašne veľa krásnych dievčat. Najmä v tej Bratislave je tá koncentrácia veľmi veľká.

 

Ano, o tom se tady ví.

Takže tí slovenskí muži si nevážia také tie dobré ženy. A práve preto si to užívam tu v Čechách. Nie že by som teraz povedala, že české ženy nie sú krásne. To absolútne nie.

 

Jo, jsou tady asi čtyři pěkný.

Ale zas keby som mala byť úprimná a povedať o tých českých mužoch takisto niečo zlé…

 

Jen povídejte.

Aby to bolo vyvážené, českí muži zas trošku držia korunu vo vrecku, ako sa hovorí.

 

Lakomci.

Hm. To ste povedali vy.

 

No ne, ale jak se to projevuje, že je lakomej?

Trošinka.

 

Trošinka, jo? Malinko míň platěj?

Vidím to najmä pri platení účtov.

 

A jakých účtů? V restauracích?

V reštaurácii, áno.

 

Českej se zvedne, že spěchá?

Skôr sa možno tvári, že niečo vidí na plafóne…

 

Jo tak, kouká někam jinam, když přijde na placení.

…keď príde účet. Ale možno aj při dávaní toho díška, ako vy hovoríte v Čechách.

 

Dávaj nižší. Ale já nevím, jestli víte, že…

Na Slovensku se nechajú trošku uniesť a dajú díško väčšie ako v Čechách.

 

Nevím, jestli víte, že je rozdíl mezi kurzem český a slovenský koruny.

To viem, to viem, to som informovaná.

 

Čili když dáme my míň, je to stejný, jako vy když dáte víc.

Mám síce blond farbu vlasov, ale to som ešte postrehla.

 

Jo? Někdy by vás totiž takovýhle ženský tady odřely z kůže, víte?

Nedajte sa.

 

Čili to je to, co jste myslela, když jste řekla, že Češi sú žgrloši? Nebo jak je to správně?
To som niekedy vypustila z úst?

 

A žgrloši je to správný slovo?

Hovorí sa žgrloši, ale to by sme im veľmi krivdili.

 

Mohla byste tu urážku nějak seriózně objasnit? Znamená to lakomci?

Lakomci, no. Ale to určite zas napísal nejaký beťár novinár, pretože to určite neboli moje slová.

 

Napsal.

Ale to sám viete, že častokrát niečo poviete a novinári to úplne otočia.

 

Pak jste řekla nebo napsala, že Češi jsou v sexu takřka světové jedničky.

Fúha! To som vám polichotila v extravagantnej polohe.

 

Jediný, čím jste tu nádhernou myšlenku – nádherně extra! – trošku…

Zaobalila.

 

…pokazila, je slovo takřka.

No, polichotila som tým českým mužom, asi na tom bude niečo pravdy.

 

Jo? A jak jste na to přišla? Podívejte, jak jsme tady pana Bendla coby vrcholného úředníka snad spravdivé politiky rozburáceli.

Ako som na to prišla? Veľmi jednoducho – vlastnými skúsenosťami.

 

Opravdu?

Hm.

 

Vidíte to.

(Bendl na kamery:) Užijme si to.

 

Dovolte, abych přivítal našeho třetího hosta, kterým bude pan Antonín Baudyš!

 

6.5.2013 ve třináct nula tři nemohu nepřipomenout jediné, že Mia... vyhrává jako číslo 6 na hrací kostce v "člověče nezlob se..."

Ať zde Mia vydrží s buldočí výdrží, ať i tomu Jirkovi ráda postojí comicsově lehounce peříčko Mia.

 

„A proto vám připomínáme: dejte šanci míru“ (John Lennon, Yoko Ono, jejich láska to je ono…)

 

„Time to come correct…“

(Chuck D. and Prince Akeem, Ty jsi k tomu příznačná a prozíravá princezna Mia…, no a když je nezkrotná Angelika, tak je taky nezkrotnej Jirka? ale no tak, co to je?)

 

Dovol mi milá Mia, abych napsal, že moje srdce je jen chatrný orgán vlivem těžkosti urputného života a tak doufám, že máš někdy čas a pochopení pro dvojí zalíbení… kdyby to šlo, daruji Ti opravdově svůj sprchovej přípravek PRECIOUS, je v luxusním balení a fialová lila tomu dodává jen nenáročný šmak na nepatrný frak zvenku i zevnitř  velmi jemné i voňavé na omak.

 

PRECIOUS * night blooming jasmine & cotton milk shower cream divinely smoothing limited edition, borci z oblasti BARKING v Londýně dobře vědí, že s tímto popisem mohou objasnit dámě svých snů představu o kvalitě lidských srdcí a o kvalitě drahocenných snů… a Tobě já přeji Mia dostatek PRECIOUS lásky od srdce…

 

ZNÁTE DEPECHE MODE?

 

Proto ten chujovej ničema ze slovenska, všechno zlé je pro něco dobré, ale nikdy ani omylem ta jeho mezinárodní ostuda, co hnije a hnije pod všiváckým doprovodem nepřejícných hlášek na adresu zamilovaných čechů, nemá nárok už na nic kloudného, jen ať si to třeba uvědomí, že v cizině se bude chovat výhradně slušně, neboť na vši nejsou odpovědní češi ani trochu zvědavi s love apetýtem zaručen je u něj jedině šampón značka „NO FUTURE vyhazov persona non grata“

 

Pamatuj na to, dávej mu NO FUTURE, pokud není nikdy luxusní PRECIOUS *

J

 

 

Miluji Tě Mia, protože pro mě znamenáš dancing darling secesní a zlatou olympijskou a vždycky báječné jaro, léto, podzim, zima až do konce neznámo jak dlouho vyměřeného času…

 

 

Victor Hugo „Serenáda“

 

Proč naslouchat zrána

písni skřivaní?

Tvůj hlas nad skřivana

něžněj vyzvání!

 

Nechť Bůh záři hvězd dá

mračny zastříti:

nejjasnější hvězda

v očích září ti!

 

Nechť sta květů květen

v lukách rozvije:

nejkrásnější je ten,

jenž v tvém srdci je!

 

Onen skřivan z jitra,

ona hvězda hvězd,

ono poupě nitra –

vroucná láska jest.

 

(květen 1838)

 

 

Nejsem pozorovatel,

jsem účastník.

(Josef Čapek, Psáno do mraků)

 

 

Být svědkem

mi vždycky připadalo hrozné.

Čím bych byl,

kdybych se neúčastnil?

Musím se účastnit, abych byl.

(Antoine de Saint-Exupéry, vrstevník Josefa Čapka)

 

 

CALMA, CALMA... (Ticho, ticho...)

 

Všem, kteří věří na nadřazenou rasu.

 

Všem novinářům, kteří úmyslně překrucují potřebné informace.

 

Všem, kteří si myslí, že jsou lepší, protože mají peníze.

 

Všem, kteří nikdy nepokládají otázky.

 

Všem, kteří nikdy neodpovídají.

 

Všem, kteří vidí rozdělení jako jediné možné řešení,

a především těm, kteří ukrývají svoje osobní zájmy za „zájmy lidu“,

nezávisle na těch, kteří dřepí v parlamentu z rozhodnutí voličů

nebo jen proto, že někdo mocnější než oni sami rozhodl, aby se stali součástí vědomého, nešťastného vládnutí!

(Frankie Hi-NRG MC, „Verba Manent“ 1993)

 

 

Mario Böhme:

ČLOVĚK, KTERÝ ROZHÝBAL SOCHY

 

Velikonoční ostrov, léto 1986. Celá planeta naráz užasla, že mnohatunové potvory sochy moai, které podle některých teorií pomáhali stěhovat mimozemšťané, „chodí“ za pomoci několika málo lidí, lan a dřev. Chodí podle plánů, které vypracoval jeden z účastníků bádající výpravy Thora Heyerdahla, český inženýr záhad, věd a domněnek o pohybu z bodu A do bodu B Pavel Pavel ze Strakonic. Těžká břemena se mu pak stala náplní celého krátkého života. Ať už to byly balvany z pravěku, stroje či v přeneseném významu komunální politika české pidi-země. A nově „návod“ na stavbu Stonehenge, o kterém nedávno přednášel v Anglii s výmluvným a nezastavitelným talkie.

 

Co vás přivedlo k cestování a zejména ke světoběžnictví?

Rodiče pocházeli z vesnice blízko Strakonic. Než jsem se na světě vyskytl já, do tohoto města se přesunuli. Tak jak byli, odtrženi od vesnice, od svého gruntu, dostali byt 2+1 a začali žít. Práce a 2+1. A řešili to tím, že se jezdilo v létě na řeku a v zimě na lyže. Takže moje dětství bylo v zimě přidat tempo na lyžičkách a léto na lodi plus nějaké ty výlety mezi sezónami. Pak přišla studia a práce projektanta v zemědělském podniku – rutina a každodenní blázinec.

 

Ale každý potřebuje nějaký ten ventilek, odfouknutí. Velikonoční ostrov, jak jsem ho znal z Heyerdahlových knih, to byla úžasná romantika, jeho lodě byly větší než naše jihočeské kánoe. A spojení s Thorem Heyerdahlem a že jsou tam záhadné sochy, jejichž přemístění levou zadní nevyřeší ani dnešní technika – to byla rukavice hozená inženýrskému mlaďasovi. Tak jsem si začal pohrávat a projektovat, jak domorodci mohli stěhovat tyhle obří sochy. Bylo mnoho teorií: že je vozili mimozemšťani, že se sochy stěhovaly zemětřesením a podobně. Buď jak buď, oni je vyrobili a pak je bez poškození dostali 10–15 kilometrů někam jinam! Nemohli je kutálet, mlátit, páčit. Podle domorodých legend prý sochy „kráčely“.

 

Vědci tvrdili, že je to nesmysl. Když se sochy nakloní, tak přece musí spadnout k zemi. Postupně jsem vykoumal teorii, jak se sochy stěhovaly. Článek o tom jsem poslal do 35 magazínů a světových novin. Až po roce se ozval časák Věda a technika mládeže, že tady sice vůbec neví, co jsem to vypočítal, ale jestli bych to mohl přepsat do češtiny. Otisknout článek ve VTM – to bylo tehdy úžasné. „Chtělo by to ještě zakončení v ideálních podmínkách, že letíte na Velikonoční ostrov,“ říkali mi v redakci. „Vy jste blázni,“ odpálkoval jsem je. Zkusil jsem tedy jen alespoň experiment v českých podmínkách – nakreslil jsem sochu, z betonu jsme si odlili vlastní moai a pomocí lan, uzlů a kamarádské základny ze Strakonic ji rozchodili. Nakonec jsem informaci poslal i Thoru Heyerdahlovi.

 

A ten vás jistě nenechal tvořit dál objevy bez odezvy…

Nenechal, za čas mi přišla pozvánka, jestli bych nebyl ochoten jet s ním na expedici na Velikonoční ostrov. Tam jsem zjistil, jaké vládnou poměry. Viděl jsem sochy, podmínky, zažil ukrutné vedro, komunikaci ve španělštině nebo chabé angličtině, sochy se rozpadaly, byly křehké a popraskané. Tak jsem si vyžádal, abychom nejprve udělali pokus s malou sochou, abych si to s domorodci nejdříve vyzkoušel. Pak proběhl i pokus hlavní, který se nám zadařil. Vrátil jsem se domů a začala mediální honička. Ale pracovali jsme dál: Opravili jsme tady Kadovský viklan, pak moje znalosti z techniky, ze strojařiny a zkušenosti z toho transportu umožnily zachránit několik přírodních památek, které v minulých staletích a desetiletích lidé zlikvidovali. Takže Kadovský viklan se kýve, Mirotický viklan se kýve, zachránili jsme několik kapliček, které by jinak musely být obětovány zájmům pro výstavbu dopravních tahů, potažmo by nemohly přijít na svět ty stavby, které byly plánovány.

 

Dodnes Velikonočním ostrovem žiji. Vždycky se něco objeví – vědci buď naleznou nějaké vykopávky, nebo se tam čeští turisté chtějí podívat a mě si pozvou jako spešl průvodce a já toho využívám k návštěvě domorodců, abych sledoval vývoj ostrova. Udělal jsem tam třeba výstavu fotek po 20 letech, kdy se špekatí domorodci popadali za břicho, jak byli tehdy štíhlí nebo jak tehdy byly holky hezké.

 

A cesta od romantiky k politice?

Že sedíme tady na radnici, je výsledek toho, že jsem nejprve odmítal vstup do politiky, protože jisté trauma z politiky zcela neromantických předchozích let bylo velké. Ale nakonec jsem se překonal a poznal, že odmítání a nadávání není to pravé. Řekl jsem si, že nadáváme všichni do jednoho, tak já teda do toho půjdu jako ta schopná a největší karta ve hře. A tak jsem souhlasil s uvedením svého jména na jedné z kandidátek a nakonec se stal místostarostou u nás doma ve Strakonicích. V roce 1998 jsem nastoupil do rozjetého vlaku, kde sedím už čtrnáctý rok.

 

Sochy se vám povedlo rozhýbat, ale co lidé, zejména mladí? Neštve vás někdy jejich pohodlnost a skutek utek?

Ano, nadávám na mládež v jednom kuse, protože vidím, kam to s nimi spěje, jaké dělají ptákoviny a jací jsou. Nadávám, jak ostatně všichni lamentujeme. Nicméně protože už do toho dělám léta, tak se sám sebe ptám – na co vlastně nadávám? Pojmenujme, co se nám nelíbí. Že jsou líní, že vysedávají u počítače, že nesportují, jak by měli, že se vzdají po prvních nezdarech. Ale čí je to vina? Kolik času věnujeme dětem teď a kolik se věnovali naši fotři (pardon, že používám tohle slovo). Nebylo tolik peněz, o víkendu se postavil stan u rybníka, tehdy to ještě bylo možné. Rodina žila pohromadě a někdy dost dobrodružně. To nám teď moc nejde. Chodíme pozdě domů z práce unavení, takže rytmus života nepomáhá, plácneme sebou u televize a děti to vidí a kopírují náš život. Každé mládě je totiž přirozeně učenlivé. Dívejte se, jak se chovají koťata. Ono z toho plotu desetkrát spadne, ale leze tam znova a pak ho nakonec pokoří a přeleze. A nabírají zkušenosti. Moje dětství byl život ve smečce. Okolo baráku lezla děcka, někdo měl míč, tak se kopalo, lezlo se hurá na stromy. Ty starší ročníky tam vylezly a mladší na ně koukaly a chtěly se tam taky dostat. A po půl roce po roce tam vylezly i ty, které předtím jen koukaly. Právě ta smečka mě vtáhla do toho, že když byli všichni na stromě, já tam chtěl být taky. A jestli ta smečka dneska neexistuje, děti jsou separovány a úzkostlivě hlídány, nemusí to být taky nejskvělejší cesta pro ně. Takže nadáváme-li na děti, které jsou výsledkem našeho několikaletého působení, odrazem a zrcadlem taky, dáváme výtku jen sami sobě. Proto se já aspoň podle svých možností snažím vracet mladým to, co jsem já dostával jako malý od gardy frajerů. Zastávám na stará kolena funkci předsedy krajského svazu lyžování u nás na jihu Čech – snažím se dostávat děti ven na vzduch, dokazovat jim, že hýbat se jim prospívá a není to zas tak těžké.

 

 

*

Ing. Pavel Pavel

strojní inženýr, klient Oborové zdravotní pojišťovny, ale to Vás ani nemusí zajímat. Narozen 1957, účastník výpravy na Velikonoční ostrov, kde rozhýbal sochy moai (1986) – v současnosti místostarosta Strakonic.

 

 

Cool tips for many wonderful dancing halls all the time:

 

CHAD JAY – Chad Beat No. 2 (1987)

DEF LA DESH – Feel The Rhythm (Hip Hop Mix) (1991)

DIGITAL UNDERGROUND – Kiss You Back (On The Jazz Tip Remix) (1991)

DIGITAL UNDERGROUND – Hip Hop Doll (1989)

DE LA SOUL – Talkin´ Bout Hey Love (1991)

KISS AMC – Let Off (Sanny X 1989 D.M.C. Remix)

ICE MC – Easy (Dub Reprise) (1990)

ICE MC – Easy (Acapella) (1990)

ROZALLA – Everybody´s Free (Free Memba Mix) (1991)

ROZALLA – Are You Ready To Fly? (Garage Mix) (1991)

Summer Vibes created by DIMITRI – DMC 1990

MILLI VANILLI – Girl You Know It´s True (Sanny X 1988 D.M.C. Remix)

WESTBAM feat. DOROTHEA BREIK – Painted World (1988)

MIXERS GETTIN´ WICKED (megamixed by The Commission) (1990)

TASMIN ARCHER – Sleeping Satellite (Fitz Mix) (1992)

 

 

 

NĚCO v koloběhu od Zdeňka Šeříka? Ano zkus…

 

Šípková

***********

Až z paží vyšlehnou ti pruty šípkové

chytím se ústy na ten prvý

divoce zakvetu v Tvém objetí

a krev se setká s krví

 

Zavřeš se za mou vůní jak ten keř

modř nad skřivanem stín nad kamenicí

závojem omotáš mi hrdlo tvář

trn zatneš v srdce milující

 

 

Monogram

**************

Vypadlý lísteček?

Vždyť památníky jsou tak staromódní...

 

Přišpendli dech k mým rtům

pláteček růže přišij tam

ať víc se neodtrhnem od sebe –

Jak v kůře monogram v Tvém srdci zarůstám

 

 

 

D.J. STEVIE B. COBY COBY SECESNĚ LADĚNÉ DOBY V MIXU NÁLAD?

 

TREFA S „D.J. Power Trax Volume 2“ (1990, Vienna a nevinná valentýnská nedopatření

pro spousty zábavných girlies hned na zastávce jejich metra snů)

1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09)
2.
JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29)
3.
CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN
– Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09)
4.
BUM BUM BOYS
– Space Salsa (Sweap Mix) (2:45)
5.
TECHNOTRONIC feat. YA KID K.
– Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31)
6.
FRESH WITH MC BRO
– Boogie House (See You Later Mix) (3:03)
7.
BUM BUM BOYS
– (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25)
8.
MYSTERIOUS ART
– Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08)
9.
MARTIKA
– I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27)
10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12)
11.
GANDALF
– Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38)
12.
ALYSON WILLIAMS
– I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18)
13.
KAOMA
– Dancando Lambada (3:05)
14.
KAOMA
– Lambada (2:42)
15.
ELKIN & NELSON
– Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27)
16.
LISA LISA & CULT JAM
– Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40)
17.
LIZA MINELLI
– Losing My Mind (Extended Mix) (3:27)
18.
MALCOLM McLAREN
– House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04)
19.
DJ MARK THE 45 KING
– The 900 Number (remixed by Dakeyne, The 33 King!) (1988)
20.
CHAD JAY
– Chad Beat No. 2 (1987)
21.
FRESH
– Funky Stuff (Music Trip) (1989)
22.
FRESH
– Funky Stuff (XTC Bonus)
23.
LE GOOSTER – How many DJs (1996)

 

 

 

BENNY B. feat. DJ DADDY K. „DIS MOI BEBÉ“ (Pověz mi miláčku)

Pověz mi miláčku
proč jsi tak krutá
když víš, že někdy může
být láska osudná
řekni mi proč jevíš tak silnej odpor
nehraj si s mým srdcem
nebyl jsem schopen to ustát
říkáš, že jsem dobrej
říkáš, že jsem milej
že se ti líbí, jak se chovám
a moje způsoby také
ale místo abys zůstala u mě nablízku
a milovala mě, říkáš, že máš toho dost
a že chceš jít,
yeah jmenuj mě miláčku jménem jakým chceš
uvolni se z pouta ode mě jestli chceš
jsou lepší věci, ale pokud mě neopustíš
já to dovedu ustát, ano
já jsem člověk, co tě miluje
a ne ten, kdo tě odrazuje
přestaň se chovat tak povýšeně
vím, že mě potřebuješ
a později ti budu chybět
ale jestli by ses rozhodla
že se jednou vrátíš ke mně
dovol mi, abych ti řekl, že tě
nenechám znovu odejít
protože tě miluji
protože tě miluji

Pověz mi miláčku
proč jsi tak krutá
když víš, že někdy může
být láska osudná
řekni mi proč jevíš tak mocnej odpor
nehraj si s mým srdcem
víš, že jsem smutnej
a že mi srdce naříká
pokaždé když jsi bez nálady
pokaždé když pláčeš
mám v srdci zapsané tvé jméno
až do konce života
a prosím, nepočítej,
že na tebe zapomenu
protože jestli si myslíš
že je pro mě snadné
abych na tebe zapomněl
po všech našich příhodách
o které jsme se dělili
prosím pověz mi
že mě už nemiluješ
dělej si co chceš s naší láskou
ano, ale já budu pokračovat
a nechovám se povýšeně
vím, že mě potřebuješ…
protože tě miluji
protože tě miluji

Ty jsi nádherná víc než kdy předtím
víc a víc, protože tě znám
prosím, neříkej, že tak přeháním
vím, že jsem udělal velmi správnou volbu
a jsem na ní hrdej
protože tě miluji

 


BENNY B. feat. DJ DADDY K. s pískací písní „ELLE“ (Ona)

 

Když vstává

a já ještě spím

dává mi na tělo hřejivou pusinku

ale nemůže navzdory velikému úsilí

neptejte se, jestli jí pořád miluji

má oči plné lásky

má srdce plné něhy

a chvěje se mi tělo

když mě pohladí její ruce

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní cokoli!

 

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal správnou volbu

a jsem za ní rád

 

Každý okamžik

jejího romanticky upřeného pohledu

probouzí ve mně

něco kouzelného

jsem očarován, že se nedaří mě utajit

a škádlí mě, dělá, že opouští

svůj půvab, to je jako záblesk

který mě probodává do srdce

a přidává mi pocit štěstí ještě větší

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní cokoli!

 

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal správnou volbu

a jsem za ní rád

 

Chci žít svůj život vedle ní

prožívat její štěstí, její smutek, její hádky

vzít ji do rukou, nikdy nedopustit, aby se cítila opuštěnou ženou

a mazlit se s ní, dokud naše rty nebudou omrzelé

protože je můj miláček a miluji ji tak silně

a koukám na ní každou noc, když jdu spát

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní cokoli!

 

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal správnou volbu

a jsem za ní rád

 

 

Milan Rúfus, spornej jako já :-)

 

MLČKY

 

„Až sa Ťa spýta... “

„Kto spýta?“

„Až sa spýta

on, nemý v Tebe,

Teba: – Čo si žil? –

odpovieš mu?

 

Tá žitá mierka žita

čo Ti vydá?

Len holý súčet chvíľ?

I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.

 

Čo odpovieš?

A nebudeš sa báť?“

 

„Sporný som vo všetkom.

No v jedinom nie:

Bolo,

bolo mi dané mnoho milovať.“

 

 

 

Mardošův jarní sloupek na apríla z 4.4.11

 

Chvátá k nám sám

 

Když jsem jako malý chodil do turisťáku, nedělalo mi velký problém naučit se celou morseovku. Už jsem z toho vypad, ale i tak bych dneska dal dohromady všechna ta kouzelná slůvka. Akát, blýskavice, cílovníci, dálava… (sám jsem se nad tím teď pozastavil: co jsou vlastně zač ti cílovníci?). Bavilo mě psát šifrované zprávy a jiné zase luštit. A navíc mi tečky a čárky otevíraly další obzory. Vždyť toto kódování je naprosto univerzální a stejné pro celý svět! Nemusím se učit cizí jazyky, stačí mi morseovka! Uznávám, nedomyslel jsem to. Brzy mi došlo, že jediné, co si mohu s celým světem říct, je S.O.S. A to bych říkal zrovna nerad.

 

 

THE KICKING PERIOD

1. CAT – Catwoman (Bomb In The Bass Endorphin Mix) (4:41)
2.
CAT
– Catwoman (Tales From The Darkside Mix) (4:42)
3.
CARLTON
– The Time To Rhyme (feat. The General) (3:11)
4.
CARLTON – Do You Dream (Flavour Remix) (4:57)

5. CARLTON – Do You Dream (Rushing Mix) (5:09)
6.
CARLTON
– Love & Pain (7“inch Mix by Boilerhouse) (3:37)
7.
CARLTON
– Love & Pain (Drum And Bass Mix) (3:38)
8.
CARLTON
– Please Leave (Good Groove Mix) (6:01)
9.
CARLTON
– Please Leave (Jerv´s Dub by Steve Jervier) (5:53)
10.
COOKIE CREW
– Females (Remix Cut) (4:55)
11.
COOKIE CREW
– Come On & Get Some (Drum & Bass Mix) (4:14)
12.
COOKIE CREW
– Come On & Get Some (Cookstrumental) (4:44)
13.
BEASTIE BOYS – Dis Yourself In ´89 (Just Do It) (3:30)

14. HIP HOUSE ´89 by The Commission (including DOUG LAZY – Let It Roll, BEATMASTERS feat. COOKIE CREW – Rok Da House, BEATMASTERS feat. MC MERLIN – Who´s in The House, KC FLIGHT – Planet E, TONI SCOTT – That´s How I´m Living, MD EMM feat. NASIH – Get Hip To This, TYREE – Turn Up The Bass, JJ FAD – Supersonic, COOKIE CREW – Got To Keep On) (8:43)

15. MONIE LOVE vs. ADEVA – Ring My Bell (Upper Cut Mix) (4:27)

16. MC SAR – It´s On You (Quick-House Mix) (4:55)

 

 

 

LUDVÍK DANĚK

ATLETIKA – HOD DISKEM

MNICHOV 1972

 

„Herr Danek, sagen Sie uns… Ruhe… Neblázněte, lidi, nemačkejte se, ať mluví jeden, jenom jeden. Tohle je jarmark, a ne tisková konference. Kdo to má řídit? Mister Danek, can you tell us, letos vítězíte vždy až posledním hodem, to je vaše taktika? Hallo, please, ticho, nerozumíme, proč to nepřekládají?“

 

Dva unavení muži s rukama jak lopaty, kteří dvěma sty a čtyřiceti kilogramy dohromady dosedli na křehké židličky u konferenčního stolku, s bohorovným klidem pozorují les rukou s nastavenými mikrofony. Oni už mají po šichtě, na olympijských hrách v Mnichově vydolovali zlato a bronz.

 

Ricky Bruch, obličej zarostlý nazrzlým plnovousem, se naklání blíž k Daňkovi: „To nemá cenu, ten blázinec. Silvester už utekl, co kdybychom taky…“ uličnicky přitom pomrkává vodově modrýma očima.

 

Samozřejmě, na dvou prstech by ti dva mohli zvednout stůl a kdekdo by se honem rozhlížel, kde tesař nechal díru. Jenže on Ricky už není tak divoký jako dřív. Přihlazuje dlaní bronzovou medaili s dobráckou spokojeností medvěda, který ukořistil plástev medu. „Nech je,“ láme svou engliš Daněk. „Za dvě hodiny se sejdeme, jak jsme se domluvili. To platí. A tady to zabalíme za chvíli. Mě ještě čekají naši, víš…“

 

Konečně mezi svými. Potřebuje se vypovídat, jako snad nikdy v životě. Osm let čekal na tenhle závod. „Sportovec se nejdřív musí naučit prohrávat, aby uměl (a koneckonců měl nárok) vítězit,“ říká a usedá na nosítka v kumbálu maličké šatny. Mluví a mluví. Nabízím vám jeho příběh. Příběh jednoho odpoledne…

 

První pokus: 58,12

 

Zbláznili se nebo co? Vždycky a všude házíme proti větru a tady nás dají na opačnou stranu. To je kvůli televizi. Nebo kvůli tyčkařům? Fouká zezadu zleva, nic horšího si diskař nemůže přát. Brucha to zjištění úplně rozklepalo, mě nesmí, určitě nesmí. Hody budou u všech o pár metrů kratší. Každý je nadupaný, mohlo dojít k souboji nejen o medaile, ale i o světový rekord, teď to padá…

 

Ještě ohmatat kruh. V tašce má čtvery tretry. Poučený trpkou zkušeností z mistrovství Evropy v Aténách, kde kruh pro finále přebrousili, takže byl hladký jako kluziště a on si nevzal vhodné obutí. Prostě s tím nepočítal. Čtyři centimetry ho tenkrát dělily od bronzové medaile. Je to zlé být favoritem a skončit čtvrtý. Takové strašlivé prázdno člověka naplní, pocit k zalknutí. Musí přijít ventil. Vztek na organizátory, vztek na rozhodčí, hlavně však vztek sám na sebe. Příliš drahé bylo ono zanedbání. Právě  že   b y l o !  Chyby se nesmějí opakovat předvídavým.

 

Usedá do trávy, na každou nohu obouvá jiný druh tretry. V prstech horečnatý chvat, ale to je normálka. Hlavně že těsně před odjezdem rozehnal skutečnou horečku, příznak chřipky. Pomohl osvědčený moravský receptík: páchnoucí odvar cibule a medu. Pil ho i v autobuse do Mnichova, kamarádi se smíchem odsedali dál. Cítí sílu. Ještě ráno si ve stanu na cvičném hřišti pohrával s činkami, aby probudil svalovou hmotu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.

 

Všechno?

Zkouší vsadit na první pokus. Riskantní otočka, bleskový zátah, při švihu disk předčasně vyklouzl z konečků prstů. Dobře plachtí, je to však příliš krátké. Mladý maďarský svalovec s uhrančivýma očima Fejer a světový rekordman Silvester přehazují 62 m. Jasná pojistka na plný počet pokusů. Právě tohle chtěl přece on. Na světelnou tabuli s pořadím prvních osmi se jeho jméno nevejde.

 

Sucho v krku, do zátylku jako by se zakusoval upír nervozity. Tohle ne! Co se vlastně stalo? Nic. Jen se mu nevyvedl vstup do soutěže titánů.

 

Druhý pokus: 60,38

 

Disk značky Gall s vroubkovaným okrajem leží v jeho široké dlani. Mlčenlivý přítel. To kvůli němu prožil v posledních dvou letech tolik těžkých nemocí, páteř neustále zkroucená ve směru rotace začínala protestovat, nevěděl už jak si lehnout, sykal bolestí, býval doma nerudný, ale byla to jeho vůle. Chtěl to, nikdy to však nahlas nevyslovil. Přijel do Mnichova úřadovat jako vítěz ve své kategorii.

 

Rozhodnutí podřídit tomu cíli všechno ho posedlo už v Mexiku. Stříbro z OH měl, bronz měl, ale přál si ještě víc. Přece nebude při vyhlašování výsledků pořád nejvyšší stupínek obíhat!

 

Jen kvůli tomu se stěhoval do Prahy. Byly kolem toho klepy, i jedovaté. Proč? Copak nelze pochopit náhlý pocit opotřebování ve stále stejném prostředí? Roky dojíždění ze Šebrova do Brna v pět ráno, směna v soustružnické dílně, odházet na hřišti sto hodů, pak do bývalého skladiště, kde je tlačenice na jedinou činku. A zase upalovat na autobus a ještě přidat noční běhání doma. Potom, to už po svatbě s Jarkou, v přiděleném pokojíku na zimním stadiónu, kam se vešly jen dvě železné postele, stolek a skříň. Roky a rekordy.

 

První hod přes 60 m v Košicích v červnu 1963, první evropský rekord 61,70 ve Vyškově v květnu 1964, světový rekord 64,55 v Turnově ve stejném roce, další světový rekord 65,22 v Sokolově v říjnu 1965, konečně taky opravdový byt, triumfy, selhání a obrovská hora únavy. Náhodná zastávka v dobudovaném atletickém komplexu Sparty, výzva, aby si prohlédl moderní posilovnu, skálopevné rozhodnutí: tady zůstanu.

 

Nechtěl přece nikoho urazit, chtěl lepší podmínky, uniknout z ubíjejícího stereotypu, vystřídat tréninková hřiště, když jsou unavené oči i nervy. Chtěl…

 

Takový hod?

 

Ne, to rozhodně ne. Bylo to přetažené, disk plachtil příliš doleva, téměř k výseči. O dva metry líp. Na medaili to samozřejmě nestačí, ale první úkol splnil, s tímhle bude postupovat. Aspoň něco.

 

Chudák Bruch, jeho disk už podruhé dostává ze vzduchu třesavku, sotva překoná 50 m. Zopakuje si Helsinky? Jenže tohle už je jiný Bruch. Před osmi lety ho učil házet, pak mu narostl hřebínek, málem Daňka nepozdravil. Teď jsou opět kamarádi. Kamarádi v utrpení. Když ráno poprchávalo, vzpomněl si, jaké výkony spolu odházeli tam u nich na severu, v dešti. Počasí mne nerozhodí, nic mě nesmí rozházet.

 

Fejer sází disk na střed, lepší se na 62,56. Silvester to chce natáhnout, neudrží balanc. Vedení se ujímá naděje amerického disku Powell – 62,82. Jsem pátý, žádný zázrak, ale nic ztraceného.

 

Třetí pokus: 62,38

 

Přidat na rychlosti otočky, copak tohle není jeho specialita? A na síle! Netrefuje se sice nejlíp do odhodu, přesto disk pokládá do nepříznivého větru co nejúčelněji. Světelný ukazovatel signalizuje zlepšení o rovné dva metry.

 

Spokojenost? Stále to není ono. Vítr je úplně záhadný, foukne zleva, zprava. Tohle tu nedomysleli. Ultramoderní stadión, nadýmají se nad ním bavorskou pýchou, jenže ta zprohýbaná střecha z umělé hmoty je úplně na bačkoru. Samý průvan. Na záda diváků i na let disku.

 

Bruch se konečně ujal, přehazuje 61 m, to ho zachránilo. Vzájemné přátelské pokývnutí. Přeje mu to. Opravdu přeje? Teď ne kamarádi v utrpení, teď každý chce přece vyzrát nad každého. I v téhle nemilosrdnosti je nádhera sportu. Pozor na Brucha!

 

A na koho ještě? Silvester roztáčí riskantní pokus, disk nabírá patřičnou výšku, letí daleko. V hledišti vybuchuje nadšení: 63,50! Ochozy určitě myslí, že viděly zlatý hod.

 

Tak to tedy ne, milánkové, vyšlo mu to optimálně, prosím, jenže ještě jsem tu já a můj velký cíl. Vím, že na jeho splnění mám, poprvé na olympiádě.

 

Všechno v něm huláká na tuhle notu, i když v téhle chvíli zaslechne jen řev helikoptéry s filmaři, jak obrovská pěst tlačí diváky k sedadlům.

 

Když helikoptéra zmizela ze scény, zase chvíli rámusilo ticho. Jako když se před patnácti lety probouzel z bezvědomí v náručí vyděšeného kamaráda po motocyklové nehodě. Tupá bolest v zádech, a v zábrdovické nemocnici diagnóza: zhmožděná páteř, roztržená ledvina. Sedm měsíců lékaři usilovali, aby nezůstal invalidou, při propuštění vyřkli verdikt: schopný jen pro lehčí fyzické práce v teple. Striktní zákaz sportu. Dvacet kilogramů shodil na váze, byl tak zesláblý, že by snad neunesl ani motýla. Ostatně proč motýla a proč ne dvoukilový disk, který už předtím posílal na vzdálenost 45 m? A dokázal obstát. Když člověk chce, dokáže i nemožné. Nádherné v případě odvážných.

 

Přehodit Silvestera taky není nemožné!

 

Přechází po přistřiženém trávníku kolem diskařské klece, pohazuje si s diskem, nesleduje soupeře, hledí si sám svého.

 

To uplynula teprve hodina závodů? Nějak podezřele mu začíná kručet v břiše. Byl první u oběda, sotva se však porýpal v jídle. V tašce má pomeranče, šunku, nedotkne se jich, samozřejmě že ne. Cítí hlad po průkazném výkonu. Zúžením na finalisty soutěž dostává spád. Už je na řadě. Ještě předtím zkoušel otáčky v tréninkovém kruhu.

 

Čtvrtý pokus: 62,54

 

Všichni už odložili tepláky, mechanicky taky sahá na jejich gumu, s úšklebkem pohyb nedokončuje. Ani nemůže. Při rozcvičování mu ve švu na nevábném místě praskly trenýrky. Nikdo to neví, někdo si bude myslet: vida ho, prohrává a přece frajeří. Copak tohle nezažil už v Budapešti na mistrovství Evropy?

 

Nefrajeří, umí v teplácích házet. Bere koště a zametá neviditelné smítko v kruhu. Koutkem oka zachytil Silvestera. Sebevědomý Americano a jeho akční pohled ho má zřejmě znervózňovat. To víš, právě teď se nechám vyprovokovat k riskantnímu pokusu. Ještě je čas, zkusím to jinak, soustředím se na techniku. Nesmím si při otočce sedat na paty, ztrácet energii pro závěrečný zdvih nohou, musím být opatrný při zakončení, abych nepřešlápl. Tohle přece znám jako násobilku, nepřepočítat se v technice je základ.

 

Rozkročení, otočka, všechno perfektně, bílá značka s číslem 870 se však posunuje jen o něco málo centimetrů. To nic, klid, člověče, klid, kdekdo to chce natáhnout, kdekdo kazí nebo přešlapuje.

 

Bláznivá série, je čtvrtý… už ne čtvrtý. Ten uličník Bruch se chytil. Výkonem 62,76 se z pátého místa posunuje na stříbrnou pozici.

 

Slyší švitořit němčinu: „To je našlapaná soutěž, mezi druhým a šestým rozdíl pouhých čtyřicet čísel!“

 

Nechce to slyšet. K čertu s takovým konstatováním. Co je platné jim, diskařům. Snad jen potvrzuje, že soutěž je stále otevřená, že velká hra ještě nezačala.

 

Pátý pokus: 61,70

 

Výstřel. Na rekortanu se ve finále bijí o pozice půlkaři. Už bez nás. Nesleduje to, jenom sebe. Tohle se léta učil podle návodu nenápadného docenta Vaňka relaxačním cvičením. Zklidnit nervy a svaly, v pravou chvíli je napumpovat energií.

 

Siréna řevu, půlkaři dobíhají. Dívá se na tenhle závod vůbec Jóža Plachý? Ta myšlenka se vklínila proti vůli do soustředění. Vidí Jóžu, jeho včerejší bezradnost a zoufalství. Bydlí společně, domlouval mu jako táta. Kamaráde, tohle už mám za sebou. Taky jsem kdysi jako ty vyletěl na světovou špičku, teprve pak mě soupeři začali klepat přes prsty. Kdekdo ví, že jsi měl formu jako hrom. Bejku, selhání tě nesmí rozladit. Otřep se, šlapej dál, kde bych dnes byl já, kdybych nedokázal tohle?

 

Jako zlý přízrak se v paměti vynořují betonové kruhy mistrovství Evropy v Budapešti a v Aténách. Provazy deště a žár slunce, dva extrémy, dvě selhání. Dlouho otevřená rána, do které mnozí z okolí přikládali žhavé uhlíky. Těch špinavých a závistivých keců okolo, v poštovní schránce anonymy plné pohoršení, krutá hloupá slova, která manželka musela vyslechnout i od neznámých. Do té chvíle sportovec s příkladnou vůlí, chlap, který se umí porvat s překážkami – najednou nadutec přezírající soupeře a okolí. Nebylo lehké unést tuhle náhlou krizovku. Co by však řekl táta a děda, které nikdy neviděl, kotláře s nelehkým životem, jejichž krev pulsuje v jeho žilách? Co jiného by řekli, než: Právě teď se nesmíš rozsypat, ale naopak tvrdě do toho bušit. Zvlášť když máš pocit, že stojíš teprve v půli cesty. A on ten pocit měl. Navíc se našli lidé, kteří neodsuzovali a dodávali potřebnou sebedůvěru. Právě oni…

 

Počkat… to už je na řadě? Ale to je chyba. Příliš se myšlenkami toulal po strmých cestičkách, je z toho zadýchaný, nepřipravený.

Ten hod byl úplně špatný, ale úplně. Mít při ruce Nádeníčka, dostal by vynadáno. Tenhle kamarád, to tintítko, umí krásně posazovat disk, rozhodně líp než Silvester, i když samozřejmě jenom nakrátko. A Silvester vede, Bruch jako druhý přehazuje 63 m. Co dělat, tak mi ta šichta, jako letos už tolikrát, zbyla na poslední pokus.

 

Zkousne rty, ujišťuje se o tom, nic jiného neslyší, než ten naléhavý vnitřní hlas.

 

Šestý pokus: 64,40

 

Po obloze plují mráčky. Lehl si zády na zelenou louku. Zářijová idyla. Někde tu hučí vodopád. Že ta loučka je vlastně pečlivě přistřižený trávník v kráteru olympijského stadiónu? Blbost, nesmysl! Za chvíli půjde, zvedne disk jako kus placatého kamene v klukovských letech a přehodí celou tu louku, právě tak to bude. Usmívá se té idylické představě. Kolem prochází Silvester, vidí ten úsměv a nechápavě kroutí hlavou: Daňkovi snad hráblo, být pátý před posledním pokusem a usmívat se…

 

„On se snad zbláznil,“ zaznívá v té chvíli na tribuně, „místo aby se připravoval, leží jako kus klacku. Snad usnul nebo co?“

 

„Ludvóó, hernajs Ludvóó,“ může si za drátěným plotem vykřičet hlasivky jeden z našich trenérů s dlaněmi složenými do kornoutu.

 

Nezbláznil se, neusnul, natož na vavřínech ne, jenom neslyší a nechce slyšet nerváčky. Odreagování od závodu se konečně daří. Teď bleskově druhý extrém. Napnutý vleže se zatíná až k prasknutí, do každého svalu pumpuje sílu. Vstává s pocitem, že místo krve mu v žilách obíhá vysoké napětí. Ránu by dostal ten, kdo by se ho dotkl. S mírně skloněnou hlavou míří k diskařské kleci. Teď to tam praští, určitě zaúřaduje. Provokující jistota.

 

Rozkročení v kruhu, zhoupnutí v kolenou, otočka, tisíckrát do posledního detailu natrénovaný pohyb. Už v polovině otočky si uvědomuje, že je rychlejší a dynamičtější než zamýšlel. Ale to je jen záblesk myšlenky, násobený pocitem síly. Ochozy se rozkymácely, bim bam ve velkém stylu. Nohy, pozor na nohy, dokonalá odhodová fáze. Disk jako projektil proráží vzduch, letí, chtěl by letět za ním, jenže právě to by byl sportovní umíráček.

 

Zatímco sto tisíc párů očí sleduje křivku dvoukilového kotouče, prožívá tvůrce téhle podívané v betonovém kruhu, zoufale malém a těsném, poslední vyčerpávající fyzické vypětí. Bylo to příliš bleskové, následuje divoký tanec o zachování stability. Stačí pod špičkou tretry ucítit nenáviděnou obruč a je konec. Neucítil ji. Do stabilní polohy doskákal bez přešlapu.

 

V té chvíli se rotující disk zakousl do trávy a rozvlnil pásku označující 65 m.

 

Mráčky, louka, vodopád, všechno je rázem pryč. Živí lidé, první gratulanti, fotografové, skutečnost. Slova o tom, že s větrem v zádech je tohle vlastně neoficiální světový rekord, protože kdyby házel z kruhu na opačné straně, naměřila by mu fotobuňka vzdálenost kolem sedmdesáti metrů.

 

Ta slova nevnímá, nic ještě nevnímá. Na kámen ztvrdlé svaly jen zvolna vláčnějí. Tak přece nedřel dekádu let nadarmo, přišlo to, muselo se to dostavit. Ještě má poslední pokus Bruch, Silvester, Powell, ví však, že jim vyrazil dech, že už ho nepřehodí. Doplnil sérii olympijských medailí o tu nejcennější. A právě na OH v Mnichově.

 

Před odjezdem vyšla v jedněch našich novinách jeho slova: „Tohle město nám evokuje dosti svízelné doby našich národů, snahu, aby přestaly svobodně dýchat. Právě tady bych se proto chtěl jako Čech chlapsky nadýchnout a rozkročit hodně zeširoka.“

 

Teď k tomu dostává příležitost. Při nejkrásnější hymně, jakou zná.

 

Hymna ještě nedozněla a daleko za oceánem v New Yorku od televizní obrazovky vstal a telefon zvedl čtyřnásobný olympijský vítěz, legendární Oerter: „Slečno, dálnopisnou depeši do Evropy. Pište si: Ludvík Danek, Mnichov, text: Gratuluju, stop, dobře uděláno, stop, dík za ušetření olympijského rekordu.“

 

Přibližně ve stejné chvíli kazí a trhá na poště v Praze na Proseku blanket za blanketem rozrušená Jarmila Daňková. Konečný text telegramu zkropeného slzami zní: „Milý zlaťáčku, moc blahopřeji, byl jsi skvělý, děkuji ti.“

 

*

 

O šest let později mi dvaačtyřicetiletý Daněk, který teprve před měsícem definitivně odložil (zahodil propocený) reprezentační dres a předal dál symbolické žezlo Bugárovi, řekl: „Poslyšte, manželkám vrcholových sportovců by se taky měla udělovat medaile. Za jejich nekonečné pochopení a trpělivost.“ Bylo to před samoobsluhou na Proseku, možná chtěl povědět víc, ale neměl na to čas. Musel se rychle věnovat tříletému synáčkovi, který právě zvedl placatý kámen a hodlal s ním zkusit diskařskou otočku. Výloha samoobsluhy byla nebezpečně blízko.

 

*

 

Po těchto řádcích mi to nedá, abych si nepřipomněl zastávku metra C vonící novotou, Praha 9 – Prosek, samoobsluhu Billa, nebezpečně blízko Outlet shop cestou ke Ctěnické ulici, protože tady někde se to odehrávalo, tady někde se kdysi pohyboval zlatý olympionik z Mnichova. Dnes máte na blízku v Praze 9 na Proseku dokonce bobovou dráhu jako v Harrachově, ve Špindlu nebo v Peci pod Sněžkou, kdybyste šli tudy a  chtěli svoje drahé příbuzné něčím elegantně snadným zabavit…

 

 

VZPOMÍNÁNÍ S VŮNÍ AMFORY

 

VÍTĚZSLAV MÁCHA

ZÁPAS – KATEGORIE DO 74 kg

 

MNICHOV 1972

 

Kapitán na nás mrkl okem.

 

„Kššš,“ řekl jeho trenér, „běž si odpočinout.“ Pak zase sáhl po dýmce. Pokoj plnila esence vyznavače značky amfory a tenký hlas populárního zpěváka Denise Roussose.

 

Kapitán má na svém kontě čtyřicet vítězných závodů. Každý den trénuje dvoufázově. Denní dávka sto šedesát kilometrů, celkem už hodně přes třicet tisíc. Startoval i v Praze na olympiádě. Jenže stárne. Už mu bude devět.

 

Kapitán je knírač. Šedočerný poštovní holub. Jeho trenér a páníček Vítězslav Mácha taky stárne. V den našeho vzpomínání mu bylo přesně pětatřicet let, deset měsíců a sedm dní. Startoval na čtyřech olympiádách. V Mexiku (desátý), v Mnichově (první), v Montrealu (druhý), v Moskvě (šestý). „Tam už jsem neměl jezdit. Dva tituly mistra světa, titul mistra Evropy, zlato a stříbro z olympiády mohly štědře stačit…“ Zamyslel se, zadumal, pak vstal a šel obrátit desku.

 

„A to je Bomba, můj nový favorit,“ ukázal k oknu, kde se na bidýlku vykrucoval jiný knírač. „Jsou mu teprve čtyři, jako závodník má před sebou velkou budoucnost. Když jsem ve čtyřiasedmdesátém začal stavět tenhle domek, musel nejdřív stát holubník. To se nedá nic dělat, my už jsme taková rodina, holubářskou vášeň jsem v genech vyfasoval po tátovi. Podobných je u nás v Krmelíně celá parta. A v sousední Staré Bělé ještě víc. Teď mám stovku holubů, vlastní chov jsem měl už ve dvanácti. Ten pocit při závodě, když na obloze vidíte černou tečku a trnete nervozitou, zda je to právě váš holub! Mám o tom fůru odborné literatury. Taky zahraniční. Ještě že manželka udělala státnici z němčiny. Mně nejde o to, aby byl holub fešný, ale aby byl první. Prostě jako ve sportu. Tam taky o vítězství rozhodují jiné vlastnosti než krása, pomíjivá krása…“

 

Konečně padlo to slovo. Sport. Při vší úctě k jeho chovatelskému koníčku zná Vítězslava Máchu celá republika i sportovní svět jinak.

 

Jak to vůbec bylo tenkrát ve dvaasedmdesátém v Mnichově?

„Těžké, moc těžké. Počkejte, já postavím na kávu…“

 

*

 

To ráno se řecký král Konstantin, žijící v italském exilu, probouzel do modré mnichovské neděle v dobrém rozmaru. Poslední den olympijských her. Poslední příležitost k tomu, aby i v tomhle městě slyšel hymnu slunné Hellady, aby vlajka země, jejíž slavná minulost inspirovala k založení novodobých olympijských her, nebyla na prvním místě pouze symbolicky při zahajovacím ceremoniálu. Naděje víc než reálná. Šest tisíc diváků, vlastnících lístky do veletržní Bayern Halle, už nyní chystá ovace pro mistra Evropy, držitele bronzu z Mexika 1968, sedmadvacetiletého Řeka Petrose Galaktopouluse. Finalistu a velkého favorita ve velteru, což nezapomíná podtrhovat tisk.

 

Řeckého krále, člena Mezinárodního olympijského výboru, včera vyzvali, aby právě za tuto disciplínu předal medaile. „Bude v tom kus symboliky, když zlato na krk Galaktopoulusovi pověsíte právě vy,“ lichotili.

 

„Souhlasím, ale ještě je nemá,“ vyjádřil pochybnost o výsledku spíš ze zdvořilosti. Možná taky ne, zkušenost olympijského vítěze v jachtingu z Říma 1960 varovala, že ve sportu nikdy nelze předem křičet hop. Tentokrát však opravdu všechno hovořilo pro Galaktopouluse.

 

Jeho soupeř, o tři roky mladší Vítězslav Mácha, dosud proslul spíš jako velký smolař. Příliš mnoho pokusů prosadit se ve velké soutěži končil nezdarem. V roce 1971 se zakousl do tréninku jako dosud nikdy. Superlativy provázely jeho start na mistrovství světa v Sofii až do okamžiku, kdy si zlomil žebro. Za rok, v tvrdé přípravě na mistrovství Evropy v Katovicích, došlo na zlomeninu dalšího žebra. Přesto tam jel a vynasnažil se o bronz. Poslední dva zápasy – jeden z nich právě s Galaktopoulusem – musel pro velké bolesti vzdát bez boje. A za pár měsíců čekal olympijský Mnichov! Těsně před odjezdem přechozená chřipka, zvýšená sedimentace, návaly únavy. Rozhodnutí na OH vůbec neodjet a zanechat reprezentace viselo na tenkém vlásku.

 

Nakonec přece jen odcestoval. V prvním kole nešťastně prohrál na body s Bulharem Kolevem. Ta porážka ho nesrazila na kolena, spíš zdravě vyhecovala. Začal se s buldočí houževnatostí probíjet do finále. Gonzales z Argentiny, Tueruet z Turecka, Robin (držitel stříbra z Mexika) z Francie, Pohl z NDR – ty všechny smetl z cesty. Bez efektních chvatů, se zapojením celého těla od palce u nohy až po konečky prstů, to vše umocněno obrovskou koncentrací, silou i rychlostí myšlenky. V závěru utkání s Robinem a Pohlem však už měl před očima rudé kruhy, na každý nerv surově doléhala bolest naraženého pravého ramene.

 

„Má to cenu, abych v tomhle stavu proti tomu Řekovi ve finále vůbec nastoupil? On v sobotu odpočíval, já se dřel s Pohlem. Celé tělo teď naříká bolestí. Já vím, masáže a obstřiky ramena celkově trochu pomůžou, ale když se do mě opře, budu se jen trápit. Mám jistotu olympijského stříbra, to nestačí?“

 

„Víťo, zápas je vždycky trápení. Víme, jak ti s tím zraněním je, ale pokus se – za pokus to vždycky stojí,“ přesvědčují jedním dechem trenéři a lékař, i když o oprávnění svých slov nejsou příliš přesvědčení. Opravdu, má to cenu?

 

Vstoupil do přecpané hlučící veletržní haly. Tohle zná. To je docela jiné než doma v Krmelíně, kde se s pootevřenou pusou díval, jak se pořízek táta, jeřábník z vítkovické slévárny, na louce za kostelem dával do křížku s jinými vesnickými vazouny. Tam mu učaroval právě tenhle mužný sport, a on rychle zahazoval klukovskou cigaretu, protože i plícemi se zápasí. A pak stokrát umíral v tréninku únavou a zase procital svěží a silnější. Zatímco svaly se měnily na ocelové pružiny a kůže ztvrdla, takže rána, která by jiného udolala, připomínala neškodné štípnutí jednoho komára.

 

Teď se snad v tom osvětleném sále rozsypaly brambory. Není přece možné, aby takový hluk vydávalo pouhé dupání! Dupání na počest nastupujícího Řeka Galaktopoulose. Zabodává se pohledem do jeho očí, které sálají pod srostlým černým obočím. Ještě mu hlavou bleskla slova sovětského trenéra Sapunova, soupeře z Mexika a přítele, který za ním zašel do šatny: „Víťo, jestli jsi chlap, tak vyhraješ. Je to tvá životní šance!“ Dvě prosté věty, pár slov, kolik však v sobě ukrývají životodárné mízy. Poklad v náročné hodině.

 

Gong, první vteřiny. Instinktivně si hlídá pravé rameno, kterým nemůže pořádně hýbat. Čeká, kdy Řek zaútočí. Ale on uhýbá, jeho chvatům chybí jiskra, je očividně nervózní. Že by příležitost? Tak ji popadneme za pačesy! Dává se do toho, už necítí rameno, necítí vůbec nic. Jen obrovskou křivdu, když ho ve druhém kole rozhodčí dvakrát napomínají za pasivitu. Tak takhle chcete přistrčit řeckou vlajku na nejvyšší stožár!? Krev v žilách divoce proudí, hlavu má však jasnou. Sbírá body. Už vede 5:3. Hlediště cítí, že se děje něco mimořádného. Že ten blonďatý Čech v propoceném modrém trikotu úporně zápasí nejen s vysokým favoritem, ale taky s rozhodčími. Jeho převaha bije do očí. Vítězí náš Víťa.

 

Teprve po závěrečném gongu je úplně v koncích. Výheň ve zraněném rameni, stružky potu, svalová křeč, která prstům nedovoluje přidržet pohárek pramenité minerálky u vyprahlých rtů, oči však září štěstím. Ve stejné chvíli v exilu žijící řecký král Konstantin, sám olympijský vítěz, rezolutně kroutí hlavou na nabídku: „Nemusíte předávat medaile, když nevyhrál Galaktopoulos, máme náhradníka.“

 

„Musím a chci. Copak je ponížením skončit na olympiádě druhý? Ten Čech byl opravdu lepší.“ Dořekl, upravil si kravatu a z reproduktorů mohla zaznít slavnostní znělka.

 

*

 

„Takhle nějak to bylo. Možná ještě o kapku složitější, ono se to ani nedá vyjádřit slovy. Žasnul jsem, kolik lidí mi doma drželo palce, kolik nádherných telegramů došlo. A v Krmelíně? Úplné vzbouření na vsi. Na úřadě zřídili zvláštní operativní komisi. Přijel jsem do Ostravy ranním rychlíkem a už mě tam vítala dechovka a mraky příznivců. Ostravská policie musela do ulic s houkačkou, aby se to zvládlo před první dopravní zácpou. Transparenty, vlaječky, rýmovačky školní mládeže. Večer se na házenkářském hřišti mačkalo kolem šesti tisíců lidí, i když Krmelín má jen 1 400 obyvatel. Tam už přizvali velkou dechovku z Vítkovic, zase se pronášely zdravice, dva vepříci v JZD vzali za své, dokonce prskaly rachejtle.“

 

Takže jste do sytosti poznal, jak chutná sláva.

 

„Byl to spíš rambajz. Jsem střízlivý člověk, nerad se předvádím. Jenže bych kecal, kdybych nepověděl, že jsem byl z toho nadšení hodně naměkko. Víte, to člověk teprve pochopí, jakou cenu má jeho zlatá olympijská medaile – pro druhé. Podobné vzrůšo na vsi zažil Krmelín ještě když jsem ve čtyřiasedmdesátém přivážel z Katovic titul mistra světa a o dva roky později z Montrealu olympijské stříbro. Přitom došlo i k bouračce aut, která mě doprovázela domů z ostravského letiště.“

 

V Montrealu jste ve finále prohrál (boural) s Bykovem. Tehdy jste utrpěl bolestivé zranění ucha.

 

„Ano, to je u zápasníků běžné. Říká se tomu karfiól. Soupeř vám na uchu zlomí chrupavku, ucho nateče, je to strašlivá bolest, člověk přes ucho cítí, jak mu bije srdce. Já se divím, že se mi tohle zranění předtím tolik let vyhýbalo. Taky už jsem měl rozbité obočí. Ale když zápasíte, bolest vás nesmí zajímat. Bykov měl obrovskou sílu, zkuste se opřít do stěny, to byl Bykov. Navíc typický představitel sovětské technické školy, kterou jsem vždy nejvíce uznával. Já taky nikdy nebyl rváč. Zápasit musíte hlavou. Říkal jsem si, až nabere dech, tak s ním praštím. Jenže on mě chytil za ramena, já proletěl a on vedl 2:0. Vzápětí se mi na něj povedl krásný čistý strh, rozhodčí odpískal, že to byla noha. Prostě prohrál jsem s lepším bojovníkem.“

 

Totéž si asi za rok na mistrovství světa v Göteborgu mohl říkat Bykov. Tam jste ho přeci porazil.

 

„Ano. Byl jsem předtím celý den v sauně. Prý se to nemá. Ale mně to pomohlo, přímo jsem se na žíněnce vznášel. Nikdy jsem nebyl vyznavačem efektních chvatů. Ale jeden jsem měl, velice účinný chvat, odkoukaný od Sovětů, takzvaný poraz bičkov.“

 

Jak vypadá?

 

„To se dá těžko vysvětlit. Víte co, vstaňte a já vám to předvedu.“

 

Probůh, jen to ne! Poslyšte, porazil byste dnes ve své váze současné reprezentanty?

 

„To nevím. Snad, ale jen v jednom zápase. Už nemám tu výdrž, vlezu na žíněnku, udělám most a bolí mě tělo. Podívejte, tamhle na bidýlku je zase Bomba. Můj favorit pro příští olympiádu poštovních holubů.“

 

To je hezké. Ale co takhle naši zápasničtí reprezentanti pro olympijské hry? Vystudoval jste večerní průmyslovku, pak trenérskou školu a teď jste reprezentačním trenérem. Dočkáme se nového Máchy?

 

„Máme některé dobré mladé zápasníky. Zatím však chybí někdo do špičky. Šestá místa jsou hezká, jenže dokud není medaile, není to nic… Radime, to je dost, že jsi pozdravil. To je můj mladší, holubář z něj nebude, ale zápasník ano.“

 

Tak přece jen druhý Mácha?

 

Desetiletý Radim mezitím zbodnul sváču a upřel prosebně oči na slavného otce: „Táto, jdu na trénink. Budu se pak smět od osmi dívat na televizi? Dávají verneovku…“

 

„Tak vidíte, co ho zajímá víc,“ prohlásil Vítězslav Mácha. Jeho oči však zářily pýchou. Honem dodal: „Zatím.“ Pak si šel nacpat lulku amforou.

 

 

CO JE VŠECHNO JEDEN ŘÍM?

 

Kolega z práce vyráží poprvé v životě do Říma, do památky civilizace v Evropě již od Césarského věku, do města, kde sochy andělů potkáte snad na každém rohu centro storico, jak v muzeích Vatikánu, tak i konkrétně na nejhezčím mostě střežící jej chrabře a oddaně před Andělským hradem… proto připojíme k římským reflexím i ohlédnutí od skvělého vládce slovem a písmem Karla Kryla, skvělého autora poutavého povídání při razantních potkáváních kdysi kdesi dávno, a dále tu máme vzpomínku na české finalisty z olympiády v Římě 1960, jak ji trpělivě zaznamenal Zvonimír Šupich v publikaci 1986, nazvané Emil Zátopek a ti druzí… Galérka mistrně uvažujících sportovců s vyhranými zlatými trofejemi z našich řad… „Ducháček to zařídí“, myšleno jejich duchem v těle pamatujícím si neústupnost s nutností namáhavých cviků…

 

(Roma, amor pozpátku)

(smiley v žertu a žert na jazyce jedné andělské čertice testující asi zhurta pevnou vůli v čertu)

 

 

KAREL KRYL: ANDĚLSKÁ POVÍDKA

 

„Už bude nebe?“ tázal jsem se anděla, který mě vedl za ruku, mačkaje mi přitom snubní prsten na prsteníku na vedlejší malíček. „Kde je nebe?“ ptal jsem se, neboť jsme již celou věčnost sestupovali. Níž a níže, už nebylo světla v oné závratné šachtě. Já – a mlčenlivý anděl.

Do pekel, říkal jsem si, andělé nevodí; a kdybych se snad i zeptat chtěl, anděl, ten můj, byl němý jako věčnost. Měl měkkou ruku bez mozolů, jemnou, pevnou a jistou ruku profesionálního hráče pokeru.

 

„Kde jsou hvězdy, tam je i nebe...“ pronesl jsem, znova v očekávání ticha. Vždyť už tolikrát jsem se tázal – a vždy bez odpovědi. K mému překvapení se ozval andělův hlas, blízko, blizoučko u mého ucha.

„Všude je nebe“.

„I dole?“

„Dole nebo nahoře; to záleží na tom, jak se točí Země.“

„Země – je taky hvězda?“ zeptal jsem se.

„Země       b   y   l    a     hvězdou.“ na to anděl.

„A už není? Co udělali se Zemí, že není hvězdou?“

„Sebrali jí lásku.“ odvětil anděl. „Prodali lásku. A hvězda bez lásky není hvězdou.“

Chvíli jsem mlčel. Vrtalo mi to hlavou.

„Myslíš, že Země je bez lásky?“

„Nemyslím. Vím.“

„Ale – vždyť kdekdo mluví o lásce! Rozhlas plný lásky, televize přecpaná láskou, básníci píšou, pěvci pějí, politici mluví o lásce – a ty řekneš Země je bez lásky.“

Odkašlal si. Nikdy jsem nečetl, že by andělé kašlali, ale třeba se tam dole na Zemi, vlastně nahoře na Zemi, nachladil. Pak hlesl přestručně: „Vše.“

Sestupovali jsme mlčky. Nedalo mi to po chvíli a otázal jsem se znovu:

„Odkud víš, že Země je bez lásky? Všichni přece milují. Nebo – alespoň chtějí – milovat.“

„Chtějí – milovat... Hmm...“ pravil anděl, „možná, že chtějí. Ale nemilují.“

„To ani já jsem – nemiloval?“ Anděl mlčel. Nedal jsem se odbýt:

„A dříve? Milovali?“

„Někteří snad. Ale sotva někdo. Na prstech by se to dalo spočítat.“

„Vy andělé jste maximalisté.“ prohlásil jsem drze.

Anděl mlčel. Pod námi se začalo jasnit. Pohlédl jsem na svého průvodce; měl overal a ochrannou přilbu z plexiskla, vypadal jako stavbyvedoucí, vracející se ze šichty. Otázal jsem se:

„Proč máš tu přilbu?“

„Abych si neodřel svatozář.“ odvětil.

„To spíš, aby ti ji neukradli. Tam na Zemi...“ prohlásil jsem drze, čekaje, že mě okřikne.

Ale anděl mlčel, mlčel a mlčel. A když se objevily první stromy, usmál se:

„To je rajská zahrada. Chceš jablko?“

„Nechci,“ povídám, „Adam pojedl a dostal vyhazov... Jsou tu taky Evy?“

„Proč?“ na to anděl.

„Hm. No – láska a tak... Když na Zemi není láska, tak aspoň tady, ne?“

„Láska!“ – usmál se soucitně; „to není těch pár směšných pohybů a vzdechů. Láska – to je orgasmus v mozku.

Láska je stav duše.“ Odmlčel se.

„Nešlo by si odpočinout?“ povzdechl jsem, „bolí mě nohy“.

Anděl neřekl nic a sedl si na mez. Na větvi nad námi zavolala rajka, pod ním, v zákoutí mezi keři černá lyra ocasních per. Lyrebird, ten nejplašší z australských ptáků.

„Dopravní prostředky tu nejsou žádné?“ zeptal jsem se, masíruje si lýtko.

„Ne, ale taky žádné návaly v tramvaji a žádné přirážky od taxikářů.“

„Dá se tu něco koupit? K jídlu, myslím.“ A anděl na to:

„Nedá. Ale můžeš si vzít. Co chceš.“

Rozhlédl jsem se, co bych si vzal. Ale jablka já nerad a nic jiného nebylo.

„Takhle kus vepřovýho,“ povídám, „by koplo.“

„U nás se tvorové nezabíjejí. A syntetické prase jsme ještě nevymysleli. Byl tu jeden, ale vymýšlel s tím syntetickým vepřovým atomovku. Tak je teď o kousek výš.“

„Myslíš, jako v pekle?“ tázal jsem se, poněkud dezorientován.

„Nikoli. V očistci.“ povídá anděl. Sundal přilbu a přičísl si pěšinku, odsunuv předtím svatozář stranou.

„Anděli, pověz, co je v očistci?“

„V očistci? ... Hm, tam se pyká.“

„Pyká? ...Poslyš, jak se pyká za lehké hříchy? Víš, myslím, ...když tam úplně dole, vlastně úplně nahoře týrají lidi, znásilňují ženy, a tak...?“

„V očistci“ vysvětloval anděl trpělivě „sedí lidé na nekonečných zasedáních, kde se povinně a nepřetržitě slaví a oslavuje. Duši ti naplní sliby – a ty čekáš na splnění – ale nikdo je neplní; není totiž nikdo, kdo by je splnil. Týrá ti duši, když nikdo za nic nemůže a nikdo za nic nezodpovídá. Taky nemůžeš spát, protože se ti zdají sny o slavení, a o tom, jak kde koho zastihnout, kdo už konečně rozhodne o splnění. Probudíš se – a znovu slavíš.“

„A partaje mají taky? A předsedy?“ A anděl opáčil:

„Mají. A taky aparát. Ale ten taky nic nemůže a za nic nezodpovídá. A kdybys chtěl reptat, letíš nahoru.“

Anděl chroupal jablko a vyplivoval zrníčka.

„A peklo?“ povzdechl jsem, „Jak vypadá peklo?“

Anděl mlčel. Pak dožvýkal, utřel si ústa rukávem a řekl s úsměvem:

„To už jsi zažil. Jdeme odtamtud.“

 

 

 

Plav ...a cestou piš 2011

„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová)

Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.

Dva okamžiky v Římě
I. Jak přichází jaro
Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.

Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.

Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.

II. Vzpomínky

V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.

Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.

 

 

EVO, PUSU ZA TO

 

EVA BOSÁKOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – KLADINA

ŘÍM 1960

 

Římský císař Caracalla chtěl napodobit a zastínit Alexandra Velikého, i vydal se s početnými legiemi na válečnou výpravu do Indie a Číny. Dopadl dost bledě. Byl hned na začátku výpravy zavražděn důstojníky, kteří netoužili podstoupit úmornou štreku do Asie. Tu historii prachem zalehla tisíciletí. Caracallovo jméno přesto nesmazal čas. Díky tomu, že ještě předtím dal ve věčném městě na Tibeře postavit ohromné parní lázně, jednu z nejzachovalejších památek antiky. Lázně jsou dodnes cílem turistického hemžení, při němž bzučí videa a cvakají mobily i foťáčky všech firem a laciných značek.

 

Na konci horkého léta v roce 1960 prosluly Caracallovy lázně ještě jinak. Zde pod honosnými antickými sloupy soupeřili o olympijské medaile vyznavači sportovní gymnastiky. Eva Bosáková přidala ke stříbru družstva žen medaili zlatou za cvičení na kladině.

 

*

 

„Želatýýnáá, ledóó, kokáá,“ překřikují se sami navzájem prodavači do vysilujícího vedra a prodírají se davy s obrovskými koši s ledem a chladivými nápoji. Řím si dává dostaveníčko na Stadio Olimpico a spolu s ním 5 890 sportovců z 85 zemí.

 

Je jednou z nich. Nepatrnou částečkou v tom obrovském cirkusu, ukrytá v anonymitě. Ale na jak dlouho? Tohle už zná. Z Helsinek 1952 a z Melbournu 1956. Měla by sledovat ono proudění barev a šumějící vlny aplausu s nadhledem a klidem zkušeného účastníka. Jenže ono je to tu zase. Dráždivý neklid, který se přelévá v krvi, pocit povznášející a vzápětí svíravý. Celý ten krušný a přece nádherný sportovní život.

 

Sama si ho zvolila. Přestože lodičku osudu jenom popostrčil příklad z vlastní rodiny. Když tatínek Alois Věchet odjížděl v šestatřicátém jako člen gymnastického družstva na olympiádu do Berlína, bylo jí zrovna pět. Panenky, hřiště, tělocvična, kde tatínek trénuje. Vidí jeho úsilí, obdivuje jeho houževnatost, touží ho napodobit dětsky. Zkouší to pod jeho vedením a doma pak slyší: „Eva je dřevo, měla by se radši víc věnovat pianu, ať aspoň něco zvládne pořádně.“ Tatínek je přísný, ví, jak vyprovokovat její ctižádost.

 

Už se v tom veze. Kroužek gymnastiky na gymnáziu v Mladé Boleslavi jí je záhy těsný, táta ji spolu s kamarádkou zařazuje mezi dorostence, které má jako trenér pod křídly. A vůbec jí nelituje, vůbec jí nešetří. Padesát přemetů dopředu a padesát nazad musí zvládat bez mrknutí oka. První závody, první láska a – reprezentace.

 

Ještě jí nebylo sedmnáct a už její sportovní sny doprovází monotónní klapot vlaku mezi domovem a tělocvičnou v Praze. Škola a tréninky v hlavním městě. Je to únavné, vracívá se v noci, spinká vestoje. Je to nezbytné, protože sama si tenhle náklad naložila na hřbet, sama ho táhne ke vzdálenému a optimisté vědí, že kýženému cíli.

 

Znovu a znovu přebíraný gymnastický růženec flik–flaků, šprajcek, arabů, přemetů, salt. První zranění (zlomený palec na závodech v Rumunsku), poznání, že modřiny a podlitiny všech barev jsou gymnastickou rutinou a člověku nezbývá, než je brát právě lehce s každodenním výskytem. Těch pár polámaných prstů na nohou a rukou, bezpočet výronů, potlučených nebo vyražených loktů, dokonce i naštípnutá páteř, to všechno stokrát vyváží okamžik, kdy tvář poškubává, oči planou, stojíš na bedně, u nohou ti leží celý gymnastický svět a kdosi neviditelný mačká tlačítko magneťáku, aby z reproduktorů zazněla ta nejdojemnější píseň, jakou zná: Kde domov můj…

 

I tenhle vzrůšo pocit už zažila. Nikdy však na olympijských hrách. Jaké to bude tentokrát? Natahuje krk a jako ostatní sleduje mladého, krásně urostlého italského přeborníka Giovanniho Parise, který s olympijským ohněm běží poslední metry k obrovské kovové míse. Oheň se rozhořel, osmdesát tisíc lidí na tribunách šílí a hluboko dole na ploše se přelévá vlna odlehčení. Konečně. Čekání je strašné. Teď už nic nelze vrátit, teď už jsou v tom všichni až po uši. Evu Bosákovou nevyjímaje.

 

*

 

U fontány di Trevi je taková tlačenice, jako by tu rozdávali něco zadarmo a od chlapíka Trefi. Každý chce přes levé rameno hodit dovnitř drobák, protože pověra praví, že pak se do onoho ztřeštěného i po italsku skvostného města určitě vrátí. Asi to tak bude. Eva se trefila před šesti lety a – je tu zas.

 

Tenkrát si tady na mistrovství světa řekla o vstupenku mezi gymnastickou elitu. Stříbro na kladině. Za dramatických okolností. Docvičovaly večer, kladina osvětlovaná bočním reflektorem jako by plavala pod nohama, udrž přitom grácii, lehkost a hlavně stabilitu! Dokázala to, štěstí chutnalo slaně. A právě zde, na stadiónu Foro Italico, mají nyní hodiny tréninku. Zatraceně tvrdé makačky. Mezi antickými zdmi Caracallových lázní se v té době ozývá jen bušení kladiv a sykot svářeček, řemeslníci dokončují trubkovou kostru tribun, gymnastické soutěže připadají až na závěr her. Všechno má svůj řád. Triumfy i zklamání. V zátočině Tibery, v olympijské vesnici, kterou poprvé tvoří čtvrť novostaveb s komfortními byty, přibývá těch, kteří už smějí volně vydechnout. Gymnastky však stále připomínají drát s vysokým napětím, telegrafují do volného prostoru nervozitu. V závětří olympijské vesnice, mezi parčíky s pečlivě střiženým trávníkem, společenským a nákupním střediskem, vládne jen zdánlivý klid. Příliš mnoho povědomých tváří, bratrů a sester v utrpení s chtěnými úsměvy, ale spíš s maskou namísto obličeje způsobuje, že na tebe všechno doléhá.

 

Proto když má volnou chvíli, volí raději dobrodružnou toulku městem. Tím obrovským skladištěm barokních kostelů, fontán a starověkých trosek, paláců vedle chýší, nepředstavitelnou změtí ruchu, pachů a vůní, v níž se člověk chtě nechtě stále ocitá na hranici skutečnosti a snů. Kavárničky s duhovými slunečníky a barevnými židličkami vystrčené do poloviny ulice, vychrtlé Američanky s půlkou klenotnictví na krku, Japonci se zvídavýma očima techniků a turistickými ranci, dáma, krmící naondulovaného psíčka zmrzkou, malý otrhánek s čokoládovýma očima, pod paží jako poklad svírající zežloutlou hlávku zelí, k zbláznění štíhlé prodavačky melounů a banánů. A slunce pere, nikde nenajdeš ani tenký proužek stínu.

 

Náraz, hvízdavé kvílení brzd, zmatek. Pomačkaná kapota mercedesu, který se zakousl do místní autobusové linky. Ucpaná křižovatka, dojíždějí další a další auta. Disharmonie klaksonů. Sleduje to z chodníku, přivírá oči, protože teď přece v ucpané tepně velkoměsta teprve začne ten pravý mumraj, který zná z Prahy. Neuvěřitelné! Sní nebo bdí? Neuplynou tři minuty a křižovatka je opět volná, průchodná, gordický uzel rozťatý. Napadá ji, že právě takhle zázračně a nečekaně se jí v osmapadesátém podařilo uvolnit nečekaný zauzlenec nervů a svalstva, paniky ze salta nazad. Trvalo to ovšem mnohem déle.

 

Ten nový prvek při prostných se – podle gymnastické špionáže – stal samozřejmostí v sestavách sovětských gymnastek a Japonek. Nezařadit ho znamenalo ztratit příliš mnoho. Všechny naše reprezentantky se ho naučily. Jenom Eva ne. Ona, která první z družstva začala se saltem napřed, ona oslňující bočním arabem (říkalo se, že by snad při tomhle náročném cviku mohla číst noviny).

 

„Nemohu, prostě nemohu, tak mně kvůli tomu nenadávejte.“

„Evo, zrovna ty! Přemet umíš, jako když bičem mrská, chce to jen víc dupnout, skrčit se a zarotovat, normální cvik, proč z něj dělat vědu,“ hučí do ní trenér s rotací v krvi, choreograf Národního divadla Luboš Ogoun (i s ním se dávno připravuje). Marně. Ani řemen kolem pasu, který při výcviku používají děti cirkusových akrobatů, nepomáhá. Už se jí o tom saltu dokonce zdá, probudí se zalitá potem – a zase nic. Na mistrovství světa v Moskvě při prostných ho však skočila! Nádherné, dokonalé, prohnuté salto nazad.

 

Právě tohle jí připomněl okamžik, který mávnutím jakéhosi čarovného proutku uvolnil křižovatku. Usmívá se tomu srovnání. Chodci na ni civí a nechápavě kroutí hlavou, proč se tady tak happy uculuje? Plakát na nároží nabízí v desetkrát větším provedení sladký filmový úsměv Anity Eckberg, vábící do biografů na šlágr roku, Felliniho Sladký život. Páni, to bych brala, napadá ji, hledá cestu zpět do olympijské vesnice, ale na sladký život nemá právě teď vůbec čas myslet.

 

*

 

Kladina. Čtyři metry dlouhý kus deset centimetrů úzkého ohoblovaného dřeva. Deset tisíc párů očí a pronikavé pohledy reflektorů. Právě na kladině dokázala před dvěma lety na mistrovství světa v Moskvě (společně a nerozhodně s Maninovou) vytepat z grácie, přesnosti a pohybové elegance zlatou medaili. Před šesti lety v Římě stříbrnou. Svou první vůbec. Tenkrát…

 

Teď je všechno jinak. O šest dlouhých let, vyplněných hledáním, objevováním, triumfy, zklamáním, taky tvořivostí v práci.

 

Finále sportovní gymnastiky žen na olympijských hrách. Šest nejlepších v každé disciplíně. Až na výjimky samé sovětské údernice. (Je taky výjimkou.) Polyká pelyněk při pohledu na perfektně provedenou zlatou letku Nikolajevové – sama kdysi tenhle prvek při seskoku objevila. (Jako nóvum onen prvek uvedl tehdy chudáky rozhodčí do rozpaků.) Pozoruje, jak si na bradlech o nestejné žerdi rozebírají první čtyři místa další reprezentantky SSSR. A pak se už nedívá na nic. Ponořila se do sebe. Nitky nervů napjaté k prasknutí však nepraskají, drží. Už cvičí, snad si to úzké nářadí ochočila, tančí na něm dopředu a zpět po rukou a po nohou. Saltem, piruetou, sošnou výdrží při stojce – hlediště přestává dýchat, najednou cítí, že se děje něco mimořádného, skvělého, co se až bolestně zadírá do srdce. Když svou sestavu končí vysokým saltem přesně zabodnutým do žíněnky, je v hledišti ticho mnohem déle, než bývá zvykem. To ticho před gejzíry potlesku.

 

Z dvanácti finálových medailí putuje jedenáct do SSSR, jen jedna do Prahy.

„Evo, pusu za to, žes dostala zlato,“ skanduje ostrůvek krajanů na tribuně v Caracallových lázních. Italové se nadšeně přidávají, i když vůbec nevědí, co ta slova znamenají. Vědět to, přidají se ještě hlasitěji, neboť pro pusu jsou a budou vždycky. Bellissima Eva Bosáková.

 

 

 

ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)

 

BOHUMIL NĚMEČEK

BOX – KATEGORIE DO 60 kg

ŘÍM 1960

 

„Bylo pondělí, kluci jeli na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat. Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal, rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce. Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy, praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku, neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje, říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel: – I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl. Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď, v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“

 

V Ústí nad Labem kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938), olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III. (1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct zaboxuj a on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“

 

Bohumil I., rodák z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava, běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny. Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam, zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.

 

Bohumil II. to měl mnohem komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“

 

Bohumil III. vůbec netuší, co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci, vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend, tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě. Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce obsazované soutěži.“

 

Výborně, už jsme zase v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?

 

„Pokud se pamatuju, v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí museli počítat.

 

Jenže pak nade mnou všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.

 

V dalším utkání, to už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay. On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je? Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.

 

Finále s Quarteyem z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: – Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má být.“

 

Už dávno načepýření římští vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září – když konečně usnul.

 

– Sotva mu vědomí zastřel růžový sen, je neurvale probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak prober se!“

 

Nemůže pochopit. Slyší: „Dělej, nebo přijdeme pozdě!“

Mžourá, pak poslušně vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jenom zdálo. Ta bláznivá honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak ono ho to všechno zatím čeká.

 

„Miloši, já žil v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“

Jde, spíš se motá ke skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.

 

„Je tam!“ řve s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra.

„Co tam je?“

„No přece zlatá medaile. Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“

Teď je na trenérovi, aby pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu: „Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“

 

Bohoušek neboli Bohumil I. konverzoval pouze pomocí hlubokého oddechování.

 

 

 

KDO MU BUDE TYKAT?

 

VÁCLAV KOZÁK, PAVEL SCHMIDT

VESLOVÁNÍ – DVOJSKIF

ŘÍM 1960

 

 

Bylo to na jaře v osmdesátém roce, pár měsíců před olympijskými hrami v Moskvě. Seděl jsem s Václavem Kozákem v malém člunku, za zády nám skučel motor a před námi se vltavskou hladinou hnal dvojskif. Zdálo se mi, že ta čtyři vesla s červenomodrobílými vlajkami na listech odhazují vodu naprosto dokonale – vládli jim Pecka s Vochoskou, veslaři ozdobení stříbry i bronzy světových šampionátů i olympiád – ale on každou chvíli křikl, že to protažení vodou musí být plynulejší, odhoz rychlejší a já nevím co podle něj ještě musí pádit tak, aby bylo zdobnější?

 

„Jsou to borci, to jim neberu, ale jedno jim chybí – měli by vyhrát olympiádu. V tom našem sportu je to tak, že můžeš mít medailí z mistrovství světa půl skříně, ale zná tě pořád jen hrstka lidí. Přál bych jim, aby to zlato vyhráli,“ díval se na své dva hromotluky a najednou měl ve tváři spokojenost. V té chvíli asi jeli tak, že se jim nedalo nic vytknout, jejich záběr byl zřejmě přesně takový, že vyhovuje náročné tezi, která je mezí mezi záběry, jakými lze na olympijské dráze bez obav znamenat další legendu bez chybujících manévrů. Sorry za občasné češtinářské humorně laděné průpovídky. Musel to cítit, vždyť on se dobral ke své nesmrtelnosti olympijského vítěze na stejné lodi. Tahle loď, která už jede silou kluků jiné generace, ale i jeho rozumně aplikovaným režimem, spolu se zkušenostmi ze stovek závodů, by taky třeba mohla vytěžit to nejcennější…

 

Najednou se ke mně otočil a povídá: „Víš, kterej trenér je nejlepší?“

Ne.

„Ten, kterýho jeho loď už nepotřebuje. Tohle tvrdil slavnej trenér Adam. A má pravdu.“

 

Takže můžeme klidně na břeh.

Chvilku váhal, jak se má s tím popíchnutím vyrovnat, pak vypnul motor, ušklíbl se a nenapodobitelným tónem, u něhož snad nikdo nedokáže rozeznat, z kolika procent bitelné vážnosti a z kolika procent nezbytné legrace se skládá, řekl: „Jestli vyhrajou olympiádu, tak mi budou smět tykat.“

 

S Václavem Kozákem jsem se setkával vždycky rád. Kozák je osobnost, pozoruhodná osobnost. A vždycky tou osobností byl. Snoubí se v něm vzdělanost, zdravý selský rozum, koumáctví i neústupnost v tom zvláštním poměru, jaký je nutný pro vznik velkých výsledků. Věřím, že bude stejně populární legendou trenérskou, jako se stal legendou skifařskou.

 

Enter the world of legendary games. Račte číst dále. Po první velké medaili sahal na mistrovství Evropy v Poznani v roce 1958. Bylo mu tehdy jedenadvacet, na skifu dojel čtvrtý a naznačil, že by mohl být nástupcem plejády našich úspěšných skifařů. Gustav Zinke, Josef Straka s Juliem Gergardem, Jiří Zavřel, Jaroslav Vavřena s Františkem Vrbou a Albert Krajmer s ing. Františkem Rejchem dokázali získat na skifech a dvojskifech bronzové i stříbrné medaile z evropských mistrovství, ale nikomu z nich se nepodařilo sáhnout si na medaili nejcennější. O rok později seděl Kozák ve dvojskifu s Pavlem Schmidtem, ale opět nestačili na vynikající sovětskou úderku Berkutov–Tjukalov, ozdobenou už čtyřmi tituly mistrů Evropy,  a olympijským zlatem z Melbournu. Druhé místo v Evropě však bylo pro naši novou posádku úspěchem i ponaučením, nehledě na povzbuzení do další slibné sezóny, vrcholící olympijskými hrami v Římě.

 

Pro veslaře začaly pětidenní boje XVII. olympijských her 30. srpna 1960. Šestiproudová dráha na jezeře Albano, dvacet kilometrů od Říma, byla poprvé v historii velkých veslařských přeborů perfektně vybójkovaná po celé dvoukilometrové délce. Nová dráha jako by zatřásla veslařskými tradicemi – Evropa zcela zastínila zámořské veslování, Američané poprvé ztratili svou velmocenskou pozici, sovětští dříči se probojovali do finále ve všech disciplínách s výjimkou osmiveslic, ale jejich snad nejvýš favorizovaná loď, dvojskif Berkutov–Tjukalov prvenství z Melbournu neobhájila.

 

Kozák se Schmidtem zajeli velkou jízdu…

Hned od startu vyprovokovali soupeře do ostrého tempa, na druhé pětistovce šli do vedení, po kilometru vedli před francouzskou posádkou o 0,48 sekundy, třetí dojeli Holanďani, čtvrtí Švýcaři, dvojskif Sovětského svazu až pátý. Na patnácti stech metrech měli náskok už 2,21 sekundy. Berkutov s Tjukalovem zvedli počet záběrů k mohutnému finiši. Jejich nástup však přišel pozdě, vynesl jim jen druhé místo, náš výborně jedoucí dvojskif si vítězství nenechal sebrat.

 

Československé veslování podruhé získalo olympijské zlato. Po třeboňské čtyřce s kormidelníkem, která vyhrála v Helsinkách, se dočkali zlaté medaile i skifaři.

 

Rok po olympiádě v Římě se v Praze na Vltavě jelo mistrovství Evropy. Čekalo se, že olympijští vítězové na své vodě bezpečně vyhrají, ale skončili třetí, a v příští sezóně na prvním mistrovství světa v Luzernu už na ně nezbyla žádná medaile.

 

Po tom zklamání se Kozák rozhodl pro skif, se kterým začínal. Pro tu sedmimetrovou loď samotářů, loď pravdy, na níž se nejlíp pozná, co kdo dokáže.

 

Změnil způsob přípravy, podle metod velkého veslařského experta Karla Adama začal s intervalovým tréninkem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1963 získal na skifu v Kodani titul mistra Evropy. Pro naše veslování byl kodaňský šampionát velice úspěšný – dvojskif Anders–Hofmann vybojoval opět zlato, čtyřka s kormidelníkem dojela druhá a osma získala bronz.

 

„Poslední velký závod jsem jel na olympiádě v roce 1968, ale cítil jsem, že už je to se mnou a s veslováním všechno jinak, než za dob Říma nebo Kodaně. Před závodem jsem se víc bál než těšil. Veslování je fuška, na kterou člověk musí mít pořád chuť, a já najednou cítil, že v sobě nedokážu posbírat to, co je potřeba k vyhrávání. Nech toho a jdi dělat trenéra, řekl jsem si. Papír z trenérské školy jsem na to měl, a tak jsem v Dukle oznámil, že končím a chci trénovat. Ale že chci hned dělat staršího trenéra! Řadě lidí to asi vyrazilo dech, vždyť tenkrát byl starším trenérem Vojta Hvězda a to byl pojem. Jenže já byl vždycky takový, že jsem se nemínil spokojit s kováříčkováním, a navíc jsem měl jasnou představu, kterou mají všichni starší závodníci, že dělat trenéra je ta nejjednodušší věc na světě, protože to si člověk jenom vezme člun s motorem, plechovou trumpetu a začne dirigovat. A hned dokáže vypiplat zázraky.“ Výmluvně si prstem zaťukal na spánek, aby dal najevo, jak se na své tehdejší názory dívá dnes.

 

Díky velkým úspěchům závodnickým se tím starším trenérem v Dukle stal. Měl chuť a trumpetu, křičel do ní, ale jeho pedantské zacházení naráželo na zatvrzelost starších veslařů. Kluci, kteří s ním jezdili v jedné lodi nebo s ním dřív společně trénovali, nechtěli rozumět. Neměli chuť ho poslouchat, když začal tvrdě prosazovat dvě zásady – jednotný systém intervalového tréninku a bezpodmínečnou poslušnost. To bylo jablko sváru. Že právě Kozák vyžaduje absolutní kázeň?! On, jako závodník tak tvrdohlavý, umíněný, on, který taky párkrát zapomněl, kde jsou hranice, kam až reprezentant může! Nebyl to nikdy žádný svatoušek, dokázal za své pravdy jít hlavou proti zdi, oželet závod na skifu kvůli kamarádovi, se kterým chtěl jet dvojskif volněji… Znali ho a právě proto se nechtěli podřídit. Hlavně ti, co už něco znamenali. Jenže on měl skutečně tvrdou palici a žádné výjimky nechtěl pardonovat. Vyhodil z Dukly mistry Evropy bratry Svojanovské, nepohodl se se čtyřkou Oty Marečka a taky ji nechal odejít na druhý břeh Vltavy do Blesku. Vesměs gesta, která by si asi málokterý trenér na začátku dráhy kouče troufl.

 

„Svojanovští vyhrávali, Marečkova čtyřka taky a nade mnou visel Damoklův meč. Nebylo to jednoduché, ale já věřil, že se výsledků v Dukle musíme dočkat. Dal jsem dohromady malou partu párového veslování a na těch klucích jsem poznal, že jim to začíná jet. Podrželi mě průměrní reprezentanti, ze špičky jenom Jarda Hellebrand, a já rychle zjistil, co obnáší být trenérem. Nestačí jenom určit správný tréninkový režim a vynutit si jeho dodržování tou plechovou troubou. V chlapech u vesel se nesmí všechno zlomit. Kázeň je nutná, ale velkou pravdu měl Tarasov, když řekl, že hodní nevyhrávají. Trenér musí hledat způsob, jak koho k té dřině přimět. Být závodníkem – pokud to jde – je paráda. Jel, vyhrál, prohrál. Ale trenérská práce nemá nikdy hotovo, padla. Nikdy bych si netroufl říct nahlas: Já jsem dobrý trenér…“

 

Sám o sobě to neřekne, ale ví se to, protože to za něj řekly statistiky, výsledky jeho svěřenců. Bohatá kolekce bronzových a stříbrných medailí.

 

„Pozor – jedině zlatá medaile je důkazem, že všechno bylo perfektní!“ připomněl se zvednutým prstem další ze svých náročných zákonů.

 

Na víc jsem nečekal. Dál už jsem to znal: A z těch zlatých medailí jen ta olympijská…

Pevně věřím, že se dočká chvíle, kdy mu některý z jeho svěřenců bude smět tykat.

 

 

Beastie Boys v roce 1989 na albu „Paul's Boutique“ v songu „To All the Girls“ lehce zvládli názornou ukázku, jak jsou vděčni zejména:

 

Yeah...

všem holkám v Brooklynu

všem Francouzkám

Číňankám i Japonkám…

všem holkám ze Švýcarska

a italským dvorním dámám

vyzývavým, oprsklým, vyvinutým nejen rosničkám

pro předpovědi počasí a vztahů z Horního Východu ve čtvrti NY

uvolněným jamajským děvčatům…

a tanečnicím nahoře bez

 

Australankám… Brazilkám…

nejkrásnějším dívkám na Jihu

holkám z Puerto Rica

přelétavým stevardkám kolem Světa…

 

 

ICE MC – CINEMA (Kino, dost husté představení, přímo na Oscara)

 

Hej ty!

sleduj, představení zrovna začíná

Máš už kornout s popkornem?

Tak tancuj!

 

John Wayne

Eddie Murphy

Alain Delon

Mickey Rourke

 

Woody Allen

Sean Penn

Marilyn Monroe

Whoopy Goldberg

 

Fred Astaire (ooh!)

Kim Basinger (ooh!)

Clark Gable (ooh!)

a Raquel Welch (yeah!)

 

Sylvester Stallone (ooh!)

Peter Cushin (ooh!)

Marlon Brando (ooh)

a James Dean (yeah)

 

Charles Bronson (ooh!)

Robert Redford (ooh!)

Grace Jones (ooh!)

Jean Paul Belmondo (yeah)

 

Schwarzenegger (ooh!)

Bette Davis (ooh!)

Chris Balanbois (ooh!)

Greta Garbo (yeah)

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

raz – dva – tři – čtyři

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

 

V životě mám rád hýření, pulsování

a na holku, a že jsi to zrovna ty, dostávám choutky

a k tomu tancovat a užívat si romantiku

další obor, kterej mám rád, je herectví

 

Umím to dělat, tak mě neobviňuj

na rozdíl od Racqua E., já cucám rád müsli

protože vyhrávám, já nejsem ztracená existence

když přijde na mě, jsem i přes prohibici nasávající pijan

 

Chtěl jsem si dát horor, ale ten nastane až zítra

a takový film si musím jít vypůjčit

na rozdíl od kina, dovedeš vlastně vůbec ještě milovat lidi?

Vybafne to z místa, kde stojím, na všechny z vás

 

Buďme slavní, a to přímo hojně, opulentně

víš, já se trochu nadnáším, myslím, že jedu na maximum

tuplované skvělé zážitky

jsou pro mě všechny typy holek s hezkou tváří

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

 

Robert De Niro (ooh!)

Dustin Hoffman (ooh!)

Sean Connery (ooh!)

a Roger Moore (yeah)

 

Ian Flemming (ooh!)

Christopher Reid (ooh!)

Lou Ferrigno (ooh!)

Clint Eastwood (yeah)

 

Mastroianni (ooh!)

Al Bestasordi (ooh!)

Boris Curlow (ooh!)

a Bruce Lee (yeah)

 

Chuck Norris (ooh)

Laurel & Hardy (ooh)

Charlie Chaplin (ooh)

Ice MC (yeah)

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

raz – dva – tři – čtyři

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

 

Člověk spí a já s ním zatočím

jen proto, že nosím pleť jako mouřenín, ten vykuk má tendenci zabíjet

ale, ale, chlapečku, já ti říkám, že ti vypršel čas

velký šéfe, řekl mi na to, moc mrzutosti skončí v třeskutosti

 

Bang, bang, a byl pryč

pamatuješ si u dámy ty ladné lodičky? 

Práce pokračuje dál, tak mě poslouchej

poručím si a dopřávám si dvě tequilly s dámou

 

Holky vzdychají, to je zážitek ten milenec

ale ve hře je další muž

říká: „no tak neplač, ber to lehce,

to je jediný způsob, jak mě můžeš potěšit.“

 

Hej koťátko, jen odpočívej

dělej svou existenci šťastnou, jeď vždycky na doraz

a on to pro ní bez pardónu udělal, jak se asi cítí?

já budu zabiják, milenec je tak opravdový

 

John Wayne

Eddie Murphy

Alain Delon

Mickey Rourke

 

Woody Allen

Sean Penn

Marilyn Monroe

Whoopy Goldberg

 

Fred Astaire (ooh!)

Kim Basinger (ooh!)

Clark Gable (ooh!)

a Raquel Welch (yeah!)

 

Sylvester Stallone (ooh!)

Peter Cushin (ooh!)

Marlon Brando (ooh)

a James Dean (yeah)

 

Charles Bronson (ooh!)

Robert Redford (ooh!)

Grace Jones (ooh!)

Jean Paul Belmondo (yeah)

 

Schwarzenegger (ooh!)

Bette Davis (ooh!)

Chris Balanbois (ooh!)

Greta Garbo (yeah)

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

raz – dva – tři – čtyři

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

raz – dva – tři – čtyři

 

Ki-ki-ki-ki, kino

bi-bi-bi-bi, bijásek

ki-ki-ki-ki, kino

 

James Dean (ooh!)

Charles Bronson (ooh!)

Robert Redford (ooh!)

Grace Jones (yeah)

 

Brigitte Bardot (ooh)

Sophie Loren (ooh!)

Schwarzenegger (ooh!)

Bette Davis (yeah)

 

Chris Balanbois (ooh!)

a Greta Garbo (yeah)

Robert De Niro (ooh!)

Dustin Hoffman (yeah)

 

Sean Connery (ooh!)

Roger Moore (ooh!)

Ian Flemming (ooh!)

Christopher Reid (yeah)

 

Mastroianni (ooh!)

Al Bestasordi (ooh!)

Boris Curlow (ooh!)

a Bruce Lee (yeah)

 

Chuck Norris (ooh)

Laurel & Hardy (ooh)

Charlie Chaplin (ooh)

Ice MC!

 

 

Victor Hugo „Serenáda“

 

Proč naslouchat zrána

písni skřivaní?

Tvůj hlas nad skřivana

něžněj vyzvání!

 

Nechť Bůh záři hvězd dá

mračny zastříti:

nejjasnější hvězda

v očích září ti!

 

Nechť sta květů květen

v lukách rozvije:

nejkrásnější je ten,

jenž v tvém srdci je!

 

Onen skřivan z jitra,

ona hvězda hvězd,

ono poupě nitra –

vroucná láska jest.

 

(květen 1838)

 

 

Have fun always dancing darling! Prosím Vás, comicsové barvy z laterna magiky jsi jen domyslete sami... nekreslím holt comics natolik přínosnej a natolik oku příjemnej, jako to zvládal náš king Kája Saudek... ♥

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + pět ? 

  
  Napsat autorovi: mystik (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter