Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 19.11.
Alžběta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Mystika, filosofie
 > Mystika, filosofie
 > Filosofie
 > Náboženství
 > Duševno, mystika
 > Literatura, odkazy
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Rakovina společnosti
Autor: Sallybill (Stálý) - publikováno 27.5.2013 (22:36:28)

     Poslední dobou se tak často mluví o rakovině společnosti, až se zdá, že jde o fenomén současnosti, avšak zkaženost byla společnosti vytýkána odpradávna. Nicméně zdá se, že společnost ještě nebyla zkaženější, než nyní. Rozhodně ještě nebyla globálnější, aspoň pokud jde o známou historii. 

     Máme zde tedy globální společnost, kterou většina, a to drtivá, považuje za zkaženou. To znamená, že většina lidí na Zemi cítí, ví a uvědomuje si, že systém fungování lidstva na této planetě není zdaleka tak dobrý, jak by mohl a měl být. Není potřeba zmiňovat, že toto střízlivé hodnocení zdaleka nevystihuje, jak zlá, až strašlivá situace někde panuje. Je také příznačné, že ta samá, nespokojená většina, úpěnlivě toužící po změně, sdílí názor, že s tím nelze nic dělat. To je i není pravda.

     Pojďme se podívat, zda a jaké jsou šance na změnu. K tomu se výborně hodí systém dvojkové soustavy, kdy možnosti stavíme tak, aby se větvily výhradně na dvě cesty.  Čili: Situaci změnit lze, nelze. Vybíráme si možnost lze, protože druhá možnost se dále nevětví. Lze-li tedy situaci změnit, může k tomu dojít řízeným způsobem, nebo samovolně. Zde si vybíráme změnu řízeným způsobem, neboť samovolnou změnu nelze ovlivňovat.

     Zatím jsme se tedy dostali k tomu, že změnu společnosti potřebujeme, chceme a dokonce ji můžeme ovládat. Zde se zastavme. Je třeba si vysvětlit několik pojmů, abychom lépe chápali, jaké další kroky podniknout na cestě ke zdravé společnosti.

     Rakovina společnosti. Tohoto obrazu se budeme nadále držet, protože z širokého spektra chorob právě rakovina skýtá nejpřesnější diagnózu. Je však nutné zvýraznit důležitá podobenství mezi rakovinou organismu a společnosti, protože obecným konstatováním, že společnost trpí rakovinou, dostaneme pouze nejasný obraz skutečnosti, který poskytuje jen málo vodítek k řešení.

     Jako zástupce organismu ke srovnání se společností se nabízí člověk. Ačkoli vhodnějším zástupcem by byl třeba pes, nebo opice, protože lidská inteligence, bude svádět k promítání této schopnosti i do společnosti, jako organismu. Společnost, jako organismus, ale nedisponuje lidskou inteligencí, není schopna vnímat samu sebe. Na to nesmíme zapomínat.

     Tedy člověk, je souborem spolupracujících, jednotlivých buněk, které jsou organizovány v různých orgánech, systémech, které spolu navzájem komunikují, podléhají vnějším pravidlům i vnitřní hierarchii… V pevných orgánech je zakotvena většina buněk. Tyto buňky, nejen že jsou pevnou součástí orgánů, ale jsou na svých orgánech i životně závislé. Tím ovšem závislost těchto buněk nekončí. Tyto buňky jsou rovněž závislé na činnosti i kondici buněk ve svém bezprostředním okolí, na činnosti a kondici ostatních orgánů a jistě nikoho nepřekvapí, že jsou závislé i na celkovém stavu a prosperitě organismu.

     Nakonec je třeba zmínit krev. Ta obsahuje pestrou paletu buněk, které se navzájem liší svou funkcí. Jejich společnou vlastností je to, že nejsou vázány k žádnému orgánu aspoň po určitou část svého života. Tyto buňky také podléhají mnoha zákonům organismu, ale na rozdíl od vázaných buněk se, v jistém smyslu, volně pohybují téměř po celém organismu. Nás z těchto buněk budou zajímat takzvané T-buňky. Ty v organismu, kromě jiných, plní především funkci imunitní. Některé z nich po svém narození v kostní dřeni putují do brzlíku, kde se školí, aby mohly účinně chránit bezvadný chod organismu. A některé z těchto buněk se pak sami stávají školiteli. Toto je samozřejmě velmi zjednodušený popis funkce organismu, ale pro srovnání se společností dostačující.

     K našemu účelu budeme rozlišovat pouze dva stavy organismu a to zdravý a nemocný rakovinou. Je třeba zdůraznit, že rakovinotvorné procesy v nemalé míře probíhají i ve zdravém organismu. To je fakt, který lze nanejvýš akceptovat, protože neexistuje možnost, jak tomu zabránit. Organismus ho akceptuje tak, že vytvořil účinné mechanismy rozpoznání rakovinných buněk a neméně účinné mechanismy jejich likvidace, kde právě T-buňky hrají klíčovou roli. A to je právě to, čím se zdravý organismus liší od nemocného. Včasnou a účinnou reakcí na rakovinné procesy, nikoli jejich absencí.

     Jak se tedy může stát, že ve zdravém organismu propukne rakovina? Nemůže. Aby rakovina dostala šanci, musí dojít k poklesu imunity organismu vůči ní na takovou úroveň a na tak dlouho, aby se mohla rakovina rozbujet. K tomu může dojít velmi rychle, například radioaktivním ozářením, nebo pomalu, postupným snižováním imunity v důsledku jejího přetěžování zátěžovými faktory. Těmi bývají: nevhodná strava, nedostatek spánku, příjem rakovinotvorných látek, stres, někdy i genetické predispozice a jiné.

     Jakmile organismus dosáhne kritické hranice snížení imunity, kdy škodlivé procesy začnou získávat převahu nad ozdravnými, rapidně vzrůstá pravděpodobnost, že jedna rakovinná buňka unikne pozornosti výstražných a záchytných systémů. Pro představu, pravděpodobnost, že se to stane zdravému organismu, je podobná, jako byste padali z vrcholu třicetimetrového stromu a netrefili žádnou větev. Ovšem, organismus s vyčerpanou imunitou je tak proklestěný, že není žádný zázrak proletět podél holého kmene a nepotkat snítku.

     Přežití jedné rakovinné buňky, ale ještě neznamená katastrofu. Ta nastane tehdy, pokud je tato buňka schopná množit se a dokáže tak činit aniž by hostitelský organismus měl snahu, nebo schopnost tomu zabránit. Takovou rakovinnou buňkou se může stát jak buňka vázaná, tak i buňka volná. Opět není nutno popisovat všechny druhy rakoviny a způsoby jejich prezentace v organismu. Plně postačí jeden zjednodušený model.

      Například na vnitřní straně žaludku vznikne a množí se rakovinná buňka. Vzniká rakovinný nádor, který se rozlézá po žaludku, čímž znesnadňuje jeho funkci. Proč? Protože žaludek je tvořen buňkami, které rozumí systému organismu a respektují ho, neboť jsou s ním existenčně svázány, kdy nejsou závislé pouze na jeho přežití, ale i prosperitě. Kdežto rakovinné buňky vnímají hostitelský organismus jako zdroj potravy. Mají vlastní řád. Jsou natolik odlišné, že ani nedokážou, anebo jen ve velmi omezené míře, plnit požadavky organismu. Proto žaludek zachvácený rakovinou ztrácí schopnost plnit svou funkci. Avšak, jak nádor roste, začne do organismu, kromě metabolických jedů, vypouštět i části s vlastní DNA. Ty mají tu ošemetnou schopnost, pokud se někde uchytí, vybudovat zcela nový nádor tzv. metastázu. K tomu zpravidla dochází v “tmavých“ zákoutích organismu, kam se stěží dostanou třeba právě T-buňky, které ještě pořád jsou schopny likvidovat tento nebezpečný odpad. A tak se rakovina rozšíří do jater, střev, ledvin, zachvátí slezinu, lymfatické uzliny… Zkrátka proroste organismem natolik, že znemožní jeho funkci a způsobí mu smrt.

     Jak z toho ven? Jsou dva způsoby. Vnější a vnitřní. Ve chvíli, kdy je rakovina diagnostikována, je téměř výhradně využíván vnější způsob zákroku. To znamená, že člověk s rakovinou se vkládá do rukou jiného člověka (to je důležité mít na paměti), který proti rakovině v jeho organismu zasahuje zevně chemoterapií, ozařováním, nebo se pokusí rakovinu z jeho organismu vyjmout.

     V případě užití vnitřní metody ani nemusí dojít k rozpoznání rakoviny na vědomé úrovni. Touto metodou dochází k nápravě závad v systémech organismu, který se pak dokáže s rakovinou vypořádat bez nepřirozené vnější pomoci. Vnitřní metodou nápravy je i stav, kdy člověk ví, že má rakovinu a podstupuje léčbu, která je sice podávána jiným člověkem, ale pouze na úrovni znalostí, které by teoreticky mohl mít i nemocný. Taková léčba pouze podporuje vlastní schopnosti organismu.

     Takže, máme zde globální společnost, prorostlou rakovinou, kterou chceme a můžeme léčit. Postupně budeme společnost přirovnávat k organismu, jak byl popsán a začneme tedy zdravou společností. A protože žádná taková v nabídce není, budeme postupovat reverzní metodou. Nejdříve současnou společnost očistíme od rakoviny, pak ji zachvátíme rakovinou, aby odpovídala skutečnosti, a pak se ji pokusíme vyléčit.

     Tedy společnost je tvořena jednotlivými lidmi. Ti jsou ve společnosti vázaní i nevázaní, stejně jako buňky v organismu.  Je třeba zdůraznit odlišnosti vyplývající z toho, že člověk je na rozdíl od buňky uvědomělý, s volností pohybu. Proto si některá podobenství mezi společností a organismem budeme muset vysvětlit, přičemž jiná jsou zřejmá i bez vysvětlování.

     Takže zatímco vázaná buňka je přímo fyzicky součástí nějakého orgánu a nemá tedy možnost pohybu uvnitř organismu, ani si nemůže zvolit jinou činnost, než tu, kterou jí přiděluje orgán, jehož je součástí, vázaný člověk, je vázán jen do jisté míry a do jisté míry je nevázaný, jako krevní buňky. Vazby lidí jsou navíc mnohočetné. Člověk je na rozdíl od buňky vázán ve více orgánech společnosti. Je členem rodiny, je vázán v zaměstnání, někteří jsou vázáni v různých organizacích, téměř všichni jsou vázáni ve státech, královstvích, kmenech… Každá tato vazba ke konkrétnímu orgánu má svá specifika a zákony. Samozřejmě, že tyto orgány společnosti jsou mezi sebou navzájem propojeny a stejně jako u organismu je jejich prosperita závislá i podřízena prosperitě celku. Takto vázaný člověk, je však také volný a to díky svobodě dané inteligencí. Může se pohybovat společností, může měnit orgány, ve kterých bude působit, může nepůsobit…

     Jak je tedy možné, že se společnost nerozpadne v chaotickou kulturu jedinců? Co drží orgány společnosti pohromadě? Je to zákon. Nikoli ten, který označujeme paragrafy, ten jenom rozvíjí zákon, který je v nás pevně ukotven od počátku života na Zemi, přičemž tento zákon je zase nadstavbou zákona utvářeného od počátku vesmíru a který nejlépe vystihuje slovo: harmonie. Z tohoto zákona se u lidí vyvinula, mimo jiné, tzv. obecná morálka.

     Selský rozum a obecná morálka jsou tím zákonem, který drží společnost pohromadě. Tento zákon tvoří jakousi kostru jednotlivých orgánů společnosti a tím i celé společnosti. Například hasičský sbor v Horní Dolní má stanovy, ve kterých stojí psáno, kolik má sbor členů, v jakých funkcích a s jakými povinnostmi a kompetencemi. Pak existuje jiné pravidlo, které vytvořil jiný orgán a to hovoří, jakým způsobem se co hasí. Díky těmto pravidlům je hasičský sbor schopen dokonale fungovat jako orgán i když se jeho buňky budou měnit. Vznik a podobu těchto pravidel řídí obecná morálka a selský rozum v harmonickém spojení.

      Kdyby podle obecné morálky měl majetek větší hodnotu, než lidský život, bylo by ve stanovách hasičského sboru nařízení, že nejprve je třeba ochránit majetek a teprve pak lidský život. Samozřejmě, že by to bylo všeobecně považováno za správné. Z toho vyplývá, že obecná morálka, ještě nemusí být na vrcholu evoluce, ale přesto je nejvyspělejším harmonizačním prvkem. Čili orgán, který je v harmonii s obecnou morálkou, pracuje nejlepším, myslitelný způsobem.

     Takže zatímco orgány organismu jsou tvořeny stálými seskupeními buněk, orgány společnosti tvoří všeobecně respektovaná pravidla. Funkci orgánů společnosti vyplňují sami lidé dobrovolným plněním dle pravidel orgánu, z čehož prosperuje celá společnost. Bohužel stejně jako u organismu, tak i ve společnosti vznikají rakovinné procesy. Ve společnosti jsou za ně zodpovědní jedinci, kteří se vymanili z všeobecného respektu pravidel a jejichž hlavním cílem je osobní prosperita na úkor společnosti. Naštěstí ve zdravé společnosti existují imunitní procesy, které dokážou takové jedince rozpoznat a zneškodnit.

      Při popisu organismu byly zmiňovány hlavně T-buňky. Lymfocyty, rodící se v kostní dřeni a školené v brzlíku. Jako podobenství ve společnosti se nabízí policie a soudy, tak jednoduché to ale není. Společnost není jako organismus tvořena hmotou, ale jakousi ideou. Jak jsme si před chvílí vysvětlili, nelze orgán společnosti vyříznout a hodit na váhu jako játra. Přesto i zde lze najít vhodnou alegorii. V organismu je krev tím co ho živí, očišťuje a léčí.

     Krví společnosti je komunikace. Komunikace roznáší potravu ve formě sociální gramotnosti, morálních trendů, rozvoje inteligence… Je to taková řeka informační potravy, tekoucí díky současným médiím doslova celou společností.  Život a prosperita společnosti totiž nezávisí na tom, jak dobře se člověk nakrmí, ačkoli to není bez souvislosti, ale smrt společnosti mohou způsobit i dobře najedení lidé a naopak hladovějící mohou vytvořit prosperující společnost. Vlastně hladovění organismu má do jisté míry očistný a ozdravný efekt, kdežto přemíra potravy zvyšuje množství odpadů a zahnívání.

      Pokud je tedy komunikace krví společnosti, pak T-buňkou nemůže být policista. Musí to být myšlenka, nebo informace. Ta jediná je komunikací schopna putovat. Z toho vyplývá, že i rakovina společnosti je vlastně informace, neboť v organismu je rakovina schopna putovat krví, proto to musí tak být i ve společnosti.

     Kostní dření společnosti je výchova a brzlíkem láska. Od narození pobíráme výchovu od vychovaných rodičů, společnosti, soukmenovců… Na základě této výchovy a osobního naturelu začneme vytvářet vlastní myšlenky (krevní buňky), které vypouštíme do komunikace, čímž se stávají součástmi společnosti. Avšak teprve když člověk doputuje životem k poznání lásky, to znamená, že zakusí i bolest, která s ní souvisí, pak teprve je schopen produkovat skutečně kvalitní myšlenky charakteru T-buněk. A jak bylo dříve zmíněno, člověk není pevnou součástí jediného orgánu společnosti, ale může působit v mnoha jejích orgánech a to jak trvale, tak i krátkodobě. Proto nelze čekat, že na základě působení kostní dřeně společnosti, tedy výchovy, bude každý člověk do komunikace chrlit myšlenky = T-buňky. Přesto je zákonem zdravé společnosti zajištěno dostatečné množství T-buněk v komunikačním toku. A jak taková T-buňka společnosti vypadá?

     To už není, na základě předešlých informací, těžké odvodit. Kupříkladu rozpoznávací T-buňkou je myšlenka, že krást se nemá a výkonnou T-buňkou třeba pravidlo: oko za oko, zub za zub. Toto jsou tedy T-buňky společnosti, které vyhledávají, léčí i likvidují, nikoli lidé, jako jejich nositelé.  Nejznámějšími producenty T-buněk jsou morální a duchovní ikony. Nám nejznámější je Ježíš. Ten vyprodukoval velké množství T-buněk. Především vyhledávacích a opravných, ale žádné likvidační. Jeho T-buňky navíc mají obrovskou schopnost učit ostatní buňky a dosud se jeví jako nesmrtelné.

     Policii, soudnictví, ale i školství lze přirovnat spíše k slinivce slezině a játrům. Tyto orgány v organismu zpracovávají potravu (školství), zachytávají a třídí odpady (policie a soudnictví).  Vězeňství je pak možno přirovnat k ledvinám.

      Každý, sebelépe fungující organismus je vystavován působení nepříznivých faktorů. Jedním z nich jsou volné radikály – vysoce reakční látky, které mají schopnost slučovat se s jinými látkami, čímž mohou vznikat organismu nebezpečné působky. Zdravý organismus umí tyto radikály rozpoznat a umí zařídit, aby se tyto slučovali pouze v látky neškodné. Ve společnosti lze za volný radikál považovat lež. Zdravá společnost umí lež pojmenovat a zaujmout k ní takové stanovisko, aby nemohla výrazně škodit.

     Abychom se mohli ztotožnit s přirovnáním společnosti k organismu, musíme mít neustále na zřeteli, že společnost je virtuálním organismem, s virtuálními orgány. Člověka, jako součást společnosti nelze vnímat jako hmotnou osobu, ale jako myšlenku, nebo informaci. Na úrovni osoby je člověk pouze producentem informací, nikoli jedinou buňkou.

     To znamená, že pan Kotrba, jenž je učitelem, když přednáší látku, je jaterní buňkou společnosti, ale protože přitom tak trochu lže, jelikož podává překonané informace, je zároveň volným radikálem, načež se stane T-buňkou, protože vytahá za ucho Málka, za to, že píchnul Jandovou kružítkem. A aby toho nebylo dost, jde večer Pan Kotrba na brigádu do továrny, aby se tak stal žaludeční buňkou. Zde je vidět, že představovat si člověka, jako jedinou buňku společnosti, je matoucí. Je třeba vnímat člověka jako nositele společnosti v daném místě.

      V jediném člověku je obsažena informace o celé společnosti nahlížené z daného místa, čili informace o společnosti chudého Číňana se v některých aspektech bude lišit od informace středostavovského Čecha. To, jak tato informace vypadá, je způsobeno skutečným obrazem společnosti, přičemž společnost je taková, jakou informaci o jejím stavu nesou jednotliví lidé. I každá jednotlivá buňka organismu obsahuje program celku. A stejně jako nemůže jednotlivá buňka změnit stav organismu tím, že změní informaci, která je v ní uložena, nemůže ani jeden člověk dosáhnou změny společnosti, tím, že změní obraz, který nese. Nehledě na to, že ani buňka, ani člověk nedokáže samovolně změnit uloženou informaci.

     Jistou výhodu však lidé oproti buňkám mají. Tou je samozřejmě inteligence. Mocná evoluční vychytávka. Díky ní mohou lidé na společnost působit, čímž zrychlují její evoluci.

     Nebudeme se zabývat historií prorůstání rakoviny společností do současného stavu. Bude stačit, když zjistíme, jak na tom vlastně společnost je. Prvním diagnostickým krokem by mělo být vyšetření krve. Jak jsme si již řekli, krví společnosti je komunikace. Podívejme se tedy nejdříve na média. Největší průtok informací obstarává televize. Při zamyšlení nad tím, kolik společensky prospěšných informací tudy teče, je jasné, že je zle. Reklama, která zabírá snad čtvrtinu vysílání, jeví všechny znaky rakoviny. Vysílá do společnosti gen, který ji nutí k nekontrolovatelnému obžerství. Navíc tato rakovina metastazovala do celé společnosti, což činí její dopad na společnost stále ničivějším. Společnost nemá dost obranných látek, aby této rakovině čelila. Takové prohlášení sotva v někom vyvolá potřebu něco změnit, což je právě stav nedostatku protilátek. Abychom pochopili zhoubnost této rakoviny, je třeba podívat se, jaký má dopad na člověka.

     Reklama v televizi říká: „Kup si náš výrobek, protože ti zlepší, nebo usnadní život. Navíc je náš výrobek lepší, než jiné podobné výrobky. Tomu rozumíme a můžeme k tomu zaujmout stanovisko. Jenže ta samá reklama říká, ale ne slovem, nýbrž obrazem, hudbou a příběhem lidí, kteří v ní účinkují: „Podívej se, jak jsme krásně šťastní, to je tím, že užíváme tento výrobek, ne jako ti moulové, co ho nemají. K takovému sdělení je velmi těžké zaujímat stanovisko, protože si ho neuvědomujeme, ale je dokázáno, že i taková sdělení nás ovlivňují. To, že si je neuvědomujeme, nám akorát znemožňuje se bránit.

     Jiné reklamy nás chlácholí, že není třeba klesat na mysli, pokud na výrobky, nebo služby nemáme, protože existují andělé, kteří nám na to půjčí i za cenu sebezničení, protože jediné na čem jim záleží, je naše blaho. Toto není žádný objev. Takhle prokouklé reklamy máme všichni. To ale nemění nic na jejich účinnosti. Stále roste počet lidí, kteří se nákupem věcí katastrofálně zadlužují. Jsou nešťastní, dennodenně zažívají prohry, jsou zlí a pak se trápí tím, jací jsou. Nemají budoucnost, zoufale touží po kousku štěstí, pro sebe, pro svou rodinu. A tak kupují a kupují. Nemají na to, ale kupují.

      Je to rakovina, která změnila původní kód, jenž je tím pádem nedostupný. Máme jenom ten změněný a ten říká: štěstí = nové a módní věci. To, že takovými lidmi pohrdáme, že je považujeme za hlupáky, ztroskotance, kteří se do problémů dostávají výhradně vlastním přičiněním, je nedostatek protilátek. Příznačné je, že i ti, co pohrdají, sami nakupují nad rámec zdravého rozumu a to i za cenu toho, že si občas musí půjčit peníze. I oni jsou infiltrováni tímto rakovinným kódem.

     Dalším aspektem reklamy, a to už se jedná o metastázy, je to, že kvůli reklamním poutačům dochází ke smrtelným nehodám na silnicích. Opět nad tím můžeme mávnout rukou. Když opilec přejede dítě, způsobí protilátky ve společnosti odpovídající reakci. Lidé upřímně politují rodiče, vžijí se do jejich situace a svorně odsoudí viníka. Zde je vidět, že imunita společnosti funguje bezvadně. Když se někdo zabije v autě, protože kvůli poutači ztratil v kritický moment pozornost, většina lidí si řekne: „smůla,“ a dál se tím nezabývá. Tady už imunita společnosti selhává. Málokdo se zeptá: Proč tam ten poutač stojí? Kdo ho tam chce? A naopak, kolik lidí by souhlasilo s jeho odstraněním?

     Málokdo si uvědomí, že tam stojí proto, aby někdo, kdo má nepřirozeně hodně peněz, měl ještě o trochu víc. Že tam stojí i za cenu lidských životů, obětí, které padají na soukromé oltáře. Zde už je vážný rozpor s obecnou morálkou, která hasičům v Horní Dolní dala pravidlo: nejprve život a zdraví, potom majetek.  To je naprosté selhání imunity.  Společnost zkrátka neumí tenhle nádor vyhledat, označit a zlikvidovat. Nemá na to dostatek T-buněk = myšlenek, které by tento nádor označily jako zhoubný, které by učili ostatní myšlenky, čímž by se změnil obraz společnosti uvnitř lidí a tím i společnost.

     Teď je třeba si uvědomit, že rakovina – reklama je jen jednou z četných metastáz primárního nádoru. Což znamená, že zaměřit se na léčbu reklamy, by bylo zbytečné mrhání silami společnosti. To je nakonec i vidět na snahách některých lidí, vypořádat se s reklamou. Tito lidé, se značným úsilím chrlí do společnosti velmi agresivní T-buňky, které dokázaly některé z těchto poutačů odstranit. Nicméně jiné poutače dále rostou a s reklamou, jako takovou tyto buňky nezmohou nic. Když zvážíme, kolik sil stálo vyprodukovat takové T-buňky, které si poradily aspoň s několika poutači, dojde nám, že produkce T-buněk, které by zlikvidovaly reklamu, je zkrátka nad síly společnosti.

     Současný stav společnosti je takový, že snad není možné najít nezasažený orgán. Lež, korupce, podrazáctví, otročení kapitálu, válečné a náboženské vraždění, brutální zacházení s planetou, jako bychom měli v zásobě ještě jednu nepoužitou… To vše jsou symptomy onemocnění společnosti.

     Jak z toho ven? A je to vůbec možné? Jak bylo na začátku řečeno, většina lidí si myslí, že nic dělat nelze. To je způsobeno několika faktory. Pokud je rakovina rozbujelá, disponuje vlastním obranným systémem. Ten ve společnosti působí tak, že lidé nejsou schopni rakovinu účinně rozpoznat. Z toho vyplývá nedostatečná produkce správných T-buněk. To na většinu populace působí demotivačně. Jsou ovšem jedinci, kteří mají sílu utkat se s rakovinou, ale z důsledku nepochopení jsou jejich zákroky vůči ní neúčinné. To přivádí demotivovanou většinu do letargie. Dalším, velmi důležitým faktorem, je nabubřelé přeceňování inteligence. Lidé inteligenci tvrdošíjně aplikují i v takových, životních disciplínách, kde vytrvale selhává, což jejich frustraci jen prohlubuje.

     Jak to tak vypadá, vše opravdu nasvědčuje tomu, že nic dělat nelze. Jedni nic nedělají a ti, co něco dělají, to dělají špatně. Teď je třeba se opět vrátit na začátek, tam, kde bylo řečeno, že jsou dva způsoby léčení rakoviny (vnější a vnitřní) a že tím vnějším se nemocný člověk vydává do rukou jiného člověka, aby ho léčil. Zde je jádro pudla. Ti, kteří mají tendence léčit rakovinu společnosti, se většinou mylně domnívají, že tak lze učinit metodami, které se užívají při vnějším způsobu léčby. Tedy trávit, ozařovat a řezat, čímž myslí odhalovat, trestat, prosadit nový řád a pak spravedlivě vládnout. Tito lidé si však neuvědomují, že jsou pouhou buňkou společnosti. I kdyby pro svou ideu dokázaly strhnout většinu obyvatel Země, pořád by byly nedílnou součástí té společnosti, kterou chtějí řezat, tedy sami jsou zasaženi rakovinou, infiltrováni jejími zhoubnými kódy. Je to jakoby pacient nemocný rakovinou počal rozřezávat své útroby, nebo jakoby se žaludek, který je sám uchvácen rakovinou, rozhodl, že zlikviduje nemocnou slezinu.

     Proto Hitler dopadl, jak dopadl. Dnes se na jeho dílo, vinou propagandy, málokdo dokáže dívat objektivně. Hitler vystupoval, jako vnější lékař společnosti. Do této role se pasoval sám. Označil, jako mateřský nádor židy a jejich domnělé kejkle se světem. Věřil, že zná způsob, jak tento nádor ze společnosti odstranit. Měl jasnou představu o spravedlivém světě a měl schopnost produkovat učitelské T-buňky, které dodnes kolují krví společnosti a učí ostatní T-buňky. Bohužel zcela ignoroval fakt, že on sám je produktem společnosti, pouhou její buňkou. Ve vztahu ke společnosti se identifikoval jako nezávislý suverén.  Jeho T-buňky sice dokázaly likvidovat rakovinu, ale byly tak agresivní, že způsobily autoimunitní onemocnění. Hitler byl vlastně sám novotvarem společnosti, jenž se domníval, že je společností samou.

     Je nutné dívat se na společnost jako na člověku nadřazený organismus. Společnost může vnější metodou léčit jenom jiná společnost. To může v našem případě nastat jedině tehdy, když se objeví mimozemská entita, ochotná nám tuto službu poskytnout. Do té doby je naše společnost odkázána jen sama na sebe, čili jediný způsob léčby, který přichází v úvahu, je vnitřní.

     Tím se zase dostáváme o krok dopředu. Víme, že společnost trpí rakovinou. Chceme ji léčit a známe metodu. Kde začít? Staňme se na chvíli rozpoznávací T-buňkou. Ponořme se k základům zdravé společnosti, informaci uložené v každém z nás. Chopme se obecné morálky, selského rozumu a pusťme se do vyšetření společnosti. Nechme stranou auta, domy, výrobky, lesy, vodu. Nechme stranou veškerý hmotný vesmír, jenom by zbytečně odváděl pozornost. Společnost je myšlenka, proto i my se musíme stát myšlenkou, T-buňkou disponující obecnou morálkou a selským rozumem, nejmocnějším diagnostickým a opravným prvkem organismu společnosti.

     Nejprve se podívejme do zaměstnání. Jak vypadá tento orgán, je-li zdravý? Tato informace je samozřejmě uložena v obecné morálce a selském rozumu. Pojďme tedy na to. Takže… Chodíme do zaměstnání, abychom si zajistili obživu. To je náš primární cíl. Čili jsme za práci odměňováni. Zde platí přímá úměra, čímž jsme motivováni k optimálnímu výkonu. Sekundárně požíváme jistou míru prestiže, podle toho, jakou práci vykonáváme a jak jsme schopni, ji vykonávat. Uvědomujeme si rozdíly ve schopnostech zaměstnanců a dokážeme se identifikovat ve své pozici. Mateřský orgán prezentovaný zaměstnavatelem dbá na to, abychom měli nejlepší možné podmínky pro práci. Respektuje selský rozum, který praví, že jenom dobře živené a odpočaté buňky, jsou schopny orgánu odevzdat kvalitní práci. Mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem panuje konstruktivní kolegialita. Všichni si společně uvědomují potřebnost a prospěšnost své práce pro společnost. Platí zde základní pravidlo: Čím víc prosperuje zaměstnavatel, tím víc prosperuje zaměstnanec. Z toho tyje společnost, čímž vytváří vhodnější podmínky pro zaměstnance i zaměstnavatele.

     Takhle tedy vypadá zdravý orgán. Nyní se podívejme na skutečný stav. Chodíme do zaměstnání, abychom si zajistili obživu. To se nám daří s vypětím všech sil. Zaměstnavatel roste, ale naše příjmy stagnují. Jsme drženi ve strachu. Zaměstnavatel se nad nás povyšuje. Nejsme skoro schopni vnímat prospěch společnosti z naší práce. Dokonce v některých případech naše práce společnosti přímo škodí. Snažíme se drobnými krádežemi zajistit osobní prospěch na úkor zaměstnavatele. Uvědomujeme si, že prestiž v zaměstnání nám, spíš než poctivá práce, zajistí ostré lokty. Konkurujeme si tam, kde bychom měli spolupracovat. Za tento stav, vždy viníme ty druhé, nebo se tím vůbec nezabýváme.

     Zaměstnání bychom tedy měli. Diagnóza? Rakovina prorostlá celým orgánem. Neoperabilní. Co s tím? Pojďme to nahlásit na úřad. To je to správné místo. Tam jistě budou mít lék, ale nejprve se zase podívejme na uloženou informaci o tomto orgánu.

     Na zdravém úřadě Jsou zaměstnáni úzce specializovaní lidé. Jejich prací je distribuce vůle společnosti a dohlížení na její plnění. Úřad je nervovým systémem společnosti, čemuž odpovídá i jeho složitost. Je rozdělen na části, z nichž každá odpovídá za svůj úsek. Úředník je člověk s perfektní znalostí úseku, který spravuje. Stará se o bezchybnou funkci úseku a je vybaven prostředky na opravu případných závad. Mimo jiné na požádání poskytuje rady, jak se správně, či efektivně chovat v rámci jeho úseku.

     Z toho vyplývá, že pracovní problém, nejspíš zvládnou na tom úseku úřadu, který se zabývá prací.

     Na úřadu práce, nám nerozumí, potom nechápou. Nechají nás vyplnit formulář 3C, potom F1/b ve dvou kopiích, který nechápeme my. Pošlou nás do jiné kanceláře, ze které nás vyhodí, protože jsme nezaplatili kolek. Vrátíme se s kolkem. Úředník se postará, abychom se cítili trapně, a pak nám oznámí, že na odpověď má třítýdenní lhůtu, kterou hodlá bezezbytku využít. Nakonec se přeci jen vydá na inspekci s jasnou představou o výši úplatku, který by to mohl vyřešit. Je to přeci jen člověk. Ale ne hlupák, proto nehodlá bojovat s větrnými mlýny.

     Osobní zkušenost s úřady se odvíjí od druhu požadavku, jaký kdo má, ale je jasné, že úřad nedokáže proti rakovině společnosti zakročit, neboť i on sám je jí prorostlý. Rakovina, která zachvátila orgán zaměstnání, stravuje i úřady, neboť i to je zaměstnání.

     Pojďme se podívat na policii. Co o ní říká matrice? Policie je orgán, který dohlíží na třídění odpadu společnosti. Má podrobný seznam povolených a organismu prospěšných látek a procesů. Autorem tohoto seznamu je společnost. Také má seznam, jehož autorem je sama policie. Do toho zapisuje všechny nebezpečné látky a procesy se kterými se ve společnosti setkává. Díky těmto seznamům dokáže efektivně oddělit prospěšné od škodlivého a škodlivé správně označit a zneschopnit do doby než se jiné orgány společnosti postarají (na základě označení) o likvidaci a vyloučení těchto látek z organismu.

     Zde je velmi prospěšné připomenout, že společnost je virtuálním organismem, aby nedošlo ke špatné interpretaci řečeného, která zní: Policista rozpozná vraha, nasadí mu želízka, na čelo mu napíše vrah a předá ho soudci. Soudce vraha přezkoumá, potvrdí, že je vrah a zlikviduje ho rozsudkem smrti, načež ho předá vylučovacímu orgánu- věznici. Ta už jen zlikvidovaného vraha popraví, čímž ho vyloučí z organismu. Toto je jenom dopad existence společnosti ve hmotném světě s minimální zpětnou vazbou.

     To, co se ve společnosti, jako organismu skutečně děje, vypadá takto: Policie jako orgán rozpozná vražedný proces. Účelem vražedného procesu je páchat vraždy. Policie tento proces neutralizuje, aby nemohl pokračovat ve své činnosti, protože ho má uveden na seznamu škodlivých látek. Navíc ho označí, aby byl snadno rozpoznatelný pro likvidační buňky, které produkuje orgán soud. Likvidační buňky takto označený proces vyhledají a zlikvidují ho podle vlastního manuálu. Takto zlikvidovaný proces se stává balastním odpadem, který je nutno vyloučit, o což se stará orgán vězeňství.

     Toto je skutečná funkce zdravého organismu společnosti, jejíž naplnění lidmi může mít různé podoby. Člověk není vražedným procesem, ale jeho nositelem. Vražedný proces lze zlikvidovat likvidací nositele, nebo odebráním vražedného procesu nositeli, načež existují různé metody, přičemž počet těchto metod není kompletní. Z toho vyplývá, že ponižováním společnosti na hmotu, ztrácíme schopnost ji pochopit, natož léčit.

     Ale zpátky k policii. Abychom poznali skutečný stav tohoto orgánu, stačí nahlédnout do jeho seznamů. Ten, který vydala společnost je značně proškrtaný a opravovaný. Některé dříve prospěšné procesy jsou přeškrtnuty, nebo doplněny instrukcemi, které ztěžují rozlišení, zda se jedná o prospěšný, či škodlivý proces. Seznam škodlivých působků je také proškrtaný. U některých jsou dodatky, které mění kvalifikaci škodlivin, aniž by se jejich působení v organismu nějak změnilo. Když porovnáme oba seznamy, zjistíme, že některé položky byly přesunuty. Proto se nesmíme účinně bránit hrozící újmě, proto se lichva, ze zločinu stala chráněným procesem. Proto opravné procesy tak často nereagují, nebo reagují naprosto neefektivně. Rakovina změnila i tento orgán k nepoznání. To je velmi zlé. V podobě úřadů a policie je zasažena nervová soustava a imunitní systém společnosti.

     Proto honem spěchejme do mozku společnosti. Tím je bezesporu politika. Podle matrice by měla vypadat takto: Politika je řídícím orgánem společnosti. Vyvíjí se od počátku společnosti. Ze všech orgánů společnosti se umí nejlépe ztotožnit se společností jako jedincem. Ovládá činnost orgánů společnosti za účelem její prosperity. Jako řídící orgán je schopna, účinně reagovat na vnitřní i vnější procesy. Je reprezentantem pudu sebezáchovy společnosti. Proto se nemůže stát, že zdravá společnost nezareaguje na potíže některého ze svých orgánů, nebo že by se chovala likvidačně k prostředí, na kterém závisí její existence.

     Takže tu máme katastrofu. Politika je schizofrenním orgánem zaměřeným na sebe. Ztrácí schopnost identifikovat priority společnosti, proto řídí společnost způsobem, který koliduje s matricí obecné morálky a selského rozumu. Pud sebezáchovy je znetvořen do nefunkčního tvaru.

     Nakonec se podívejme na největší orgán společnosti. Je obrovitý, přímo obludný. Na první pohled je jasné, že je něco špatně. Hodně špatně, soudě podle absurdního nepoměru mezi jím a ostatními orgány. Tím orgánem je žaludek neboli ekonomika. V matrici stojí psáno, že je tento orgán nejmladším orgánem společnosti. Vyvinul se z mnohem jednoduššího trávicího ústrojí. Ve správné funkci dokáže společnosti zajistit efektní zdroj energie, díky čemuž se může společnost vyvíjet rychleji, než tomu bylo v době před žaludkem. Vývoj společnosti, znamená její prosperitu, jako celku.

     Současný stav žaludku je takový, že už nelze spatřit zdravou buňku. To už je na transplantaci, kterou ovšem není jak provést. E.T. s novým žaludkem v chladicím boxu je v nedohlednu.

     Co teď? Můžeme třeba plakat. To není žádná ostuda. Mnozí to tak dělají, když se dozví, že mají rakovinu v konečném stadiu. Nebo můžeme vybrat úspory a prohýřit poslední dny života, to je další řešení. Také si můžeme vzít příklad z těch, kteří se rozhodnou bojovat o život do poslední chvíle …a opravdu stráví poslední dny života jako skuteční reci, lítým bojem se smrtí, kdy v křečích s nezlomeným duchem bývají strženi z tohoto světa. Tyto možnosti však postrádají motivační prvky, přičemž ten poslední je vyloženě demotivující. My však máme ještě jednu možnost. Jsou přeci tací, kteří to přežili a uzdravili se. Už jim brali míru na rakev, ale oni ne. Chvíli si poklempírovali a pak uzdravení vstali a šli dál životem. Zázrak snad? Možná, ovšem víra v zázrak a jeho očekávání nás zbavuje aktivní zodpovědnosti. To už můžeme rovnou začít plakat. My jsme si však vybrali aktivní cestu. Co tedy uzdravilo ty šťastlivce? Byly to jejich vnitřní ozdravné procesy, návrat k harmonii. Někteří tyto procesy podpořili, změnou stravy, myšlení, prostředí… U jiných zasála vnitřní moudrost nekontrolovaná vědomím. Jisté je, že člověk, jako jedinec, má k těmto procesům velice omezený přístup, avšak jako součást společnosti je na tom, díky inteligenci, lépe.

      Ale nefanděme si příliš. Lépe, znamená pořád mnohem hůř, než si v opojení z vlastní inteligence namlouváme. Musíme vzít na vědomí diametrální odlišnost mezi časovou odezvou člověka a společnosti. Ozdravný proces společnosti, aktivně způsobený člověkem, bude mít nejspíš tendence překročit hranice trpělivosti jednotlivce. Naše inteligence je výhodou jen do té míry, že se díky ní může společnost podívat na své vnitřní procesy a přímo do nich zasahovat, což člověk sám u sebe nemůže.

     Pokud se tedy rozhodneme zasáhnout, musíme vědět jak. Před chvílí jsme zjistili, že rakovina zachvátila celou společnost. Ta už jen stěží funguje. Je v posledním stadiu onemocnění. Jedinou výhodou tohoto stavu je, že si stále více jedinců uvědomuje svou závislost na společnosti. To je velmi dobře. Tito jedinci jsou schopni produkovat potřebné množství kvalitních T-buněk. Zatím jsou jejich buňky latentní. Proto je nutné zajistit i dostatečný počet účinných učitelských buněk. Kde je však vzít, když všechny distribuční orgány jsou také zasaženy rakovinou?

     Vystoupejme na chvíli nad společnost a nezúčastněně bez emocí pozorujme, jak funguje. Jak by fungovat měla, víme, cítíme to, teď však sledujme, jak skutečně funguje, aniž bychom to porovnávali s tím, co cítíme.

     První, čeho si z té výšky všimneme, je ekonomika. Přerostlý orgán. Na první pohled je jasné že spotřebovává víc, než odevzdává. Doslova vysává celou společnost. Ale kdo řídí společnost? Politika. Ta nejen že nebrzdí růst ekonomiky na úkor společnosti, ale přímo jej podporuje. Rakovina změnila politiku natolik, že je podřízena mateřskému nádoru ekonomiky.  Zasažená nervová soustava podává zkreslené informace a oslabené imunitní orgány napadají zdravé tkáně.

     Pokud chceme společnost léčit, musíme postupovat maximálně šetrně. Její organismus je tak oslabený, že by hrubé zacházení nemusela přežít. Můžeme se pokusit léčit napadené systémy jeden po druhém, nebo všechny najednou, ale hrozí nebezpečí, že na to už nemá společnost dost sil. Lepší bude zvolit nejúčinnější a nejméně náročnou metodu. Tou se jeví vyléčit nejdříve řídící orgán. Když se to podaří, vzroste šance na uzdravení celé společnosti. Zdravý řídící orgán začne sám vyvíjet snahu o nápravu. To je však jenom začátek, nezapomínejme, že zasažená nervová soustava bude řídící orgán mást, čímž jeho efektivita bude snížena. Proto bude nutné opravit i ji. Když se i toto podaří, bude cesta ke zdravé společnosti optimističtější, než kdy dřív.

     Co však je zdravá společnost? Víme jen to, že nikdo z žijících lidí ji nezažil. Ani nejstarší lidé planety nezažili pamětníky zdravé společnosti. Neexistují o ní ani věrohodné záznamy z historie. Zdravá společnost je systém, který neznáme a neumíme v něm žít. Snad jediný, kdo by to dokázal, byl Ježíš. Ovšem neděsme se. Uzdravení společnosti do podoby o jaké mluvil Ježíš je tak dlouhodobou záležitostí, že se toho nedožijí ani vnuci našich vnuků. Berme to jako směr, jako cestu, která vede k cíli. Rozdíl mezi většinou lidí a Ježíšem je ten, že On dokázal číst v matrici uvnitř sebe. My to dokážeme jen někdy a v omezené míře, přesto se jedná o totožný záznam. My ho většinou vnímáme jen na úrovni pocitů.

     Zkrátka, pokud se dáme do léčení společnosti, musíme počítat s tím, že se nám to může dařit. To znamená, že se společnost začne měnit z té, kterou známe, na neznámou. Uvědomme si, že jako působci v orgánech společnosti, jsme sami zasaženi rakovinou. Produkujeme volné radikály, i rakovinné buňky. Lžeme, krademe, korupčíme. Nereagujeme na zhoubné procesy ve svém okolí, čímž je nepřímo podporujeme. I my potřebujeme vyléčit. Musíme si uvědomit, že ozdravné změny ve společnosti nám mohou činit jisté potíže a musíme být ochotni je podstoupit, pokud to s léčbou společnosti myslíme vážně.

     Jakkoli se to teď může zdát těžké, opak je pravdou. Lidé jsou ve společnosti usazeni na různých úrovních. Tam jsou doma. Nikdo nemůže chtít, aby řezbář zahodil dláto, zazvonil na kominíka a šel s ním řídit společnost. Ale kdo by si troufnul říct, že řezbář ani kominík nezmohou nic? Kdo by si troufnul ukázat na každého z nás a říct: „společnost vás nepotřebuje.“  Někdo takový, by se měl se zlou potázat. Každý z nás má schopnost něco udělat. Něco děláme každým dnem, každým okamžikem. Něco děláme se značným úsilím, něco děláme neradi, ale děláme to. Znova a znova dokud nezemřeme. Co ale můžeme udělat pro uzdravení společnosti? Něco. A něco naopak můžeme přestat dělat. V podstatě se nic moc nezmění, jen začneme trochu jinak vnímat svět. Tento stav můžeme považovat za stav připravenosti. Jsme připraveni produkovat T-buňky, ale nevíme jaké. Bojíme se selhání, podceňujeme se, nevěříme, že bychom dokázali léčit společnost. Nevadí. Stačí, že to cítíme správně, že ještě dokážeme rozpoznat bílou od černé. Stačí, že jsme připraveni. Až se v krvi společnosti objeví kvalitní učící buňky, většina z nás něco udělá.

     Zatím jsme se tedy dostali k tomu, že by bylo vhodné nejprve vyléčit řídící orgán a pak nervovou soustavu. Jak to ale zařídit, když imunitní systém je na maděru? Jeho schopnost produkovat žádoucí buňky, je katastrofální. A my přitom potřebujeme velmi speciální buňky. Takové, které by dokázaly nahradit nemocné buňky řídícího orgánu.

     V organismu to funguje tak, že když selže nějaký důležitý systém, může jeho funkci převzít systém jiný. Ten je dokonce v některých případech schopen časem plnohodnotně nahradit ten původní. I v organismu společnosti jsou orgány, které jsou jiného zaměření, než ty imunitní, ale jsou schopny jejich funkci převzít. Jediné, co musíme tedy udělat, je přimět tyto orgány k přeměně. Ty pak do oběhu začnou chrlit žádoucí buňky-myšlenky, které se pustí do opravy řídícího orgánu a do školení T-buněk pocházejících od nás všech. To v organismu společnosti spustí nebývalý ozdravný proces.

     Jak takový proces může vypadat v hmotném světě? Co konkrétně můžeme udělat? Třemi slovy: vstoupit do politiky. Avšak s respektem toho, co jsme si dosud řekli, nikoli s respektem toho, co je běžná praxe. Politiku, jako orgán je třeba vyměnit, buňku po buňce. Vyměnit ji za zdravý orgán. Toho nelze dosáhnout zapojováním zdravých buněk do nádoru. Jediná možnost je vybudovat orgán nový a zapojit ho na místo starého. Tím ten nemocný odstřihneme od výživy a on samovolně odumře. Nejprve je třeba sestavit zdravý systém=politickou stranu, která bude schopna produkovat potřebné T-buňky, pak tento systém vtisknout do matrice vhodným orgánům. Těmi jsou různá sdružení, zejména ta, která svým zaměřením naplňují ideál zdravé společnosti. Výhodou těchto sdružení je, že mají napojení na krevní řečiště=komunikační kanály a jsou téměř okamžitě, po svém přerodu, schopna doslova chrlit žádoucí buňky do sítě.

     Jak by taková politická strana měla vypadat? Jak musí vypadat? Musí být vystavena na principu selského rozumu a obecné morálky. Musí být bezpodmínečně schopna účinně reagovat na signály celého organismu. Musí být maximálně odolná vůči chorobám. Nikdy se nesmí dostat do rozporu s matricí zdravé společnost, na jejímž základě bude stavěna. Aby to bylo zajištěno, musí podléhat neustálé kontrole obecné morálky. Taková strana má naději vyvinout se ve zdravý řídící orgán, který nás opět bude respektovat jako plnohodnotnou a důležitou součást společnosti. Jestli se to podaří, záleží jenom na nás. Je v našich silách postavit ho, vypiplat, vycizelovat téměř k dokonalosti. Stačí jen něco udělat. Podle zásady: “ten umí to a ten zas tohle…“

     Tento orgán, tato politická strana, pokud bude postavena správně, bude poslední politickou stranou, protože ostatní strany ztratí konkurenceschopnost. Abychom vyléčili i nervový systém a ostatní orgány, bude vyžadovat, abychom zůstali aktivně zapojeni do politiky, což by neměl být problém. V té době už budeme vědět, že stačí udělat něco.

K Čechům.

     Představa vstupu do politiky ve většině lidí vzbuzuje obranné reakce. Přirozeně. Politika je znetvořena rakovinou. Proto ti, kteří se jí nejvíc brání, jsou právě ti, kteří by ji měli dělat. Podle toho, co jsme si vysvětlili, dělat politiku, neznamená vstoupit do ní, ale vybudovat novou. Takovou, které se nebudeme bát, nebo štítit. Současná politika je plná pojmů a procesů, které je nejprve nutno nastudovat, aby se v ní člověk dokázal orientovat. Navíc se politika dokáže tvářit mnohem složitěji, než ve skutečnosti je.

     V podstatě za její složitost a nečitelnost může rakovina. Ta způsobila i to, že je politika neovladatelná. Místo aby zajišťovala prosperitu a zdraví celé společnosti, stará se o prosperitu směšně malé skupiny lidí, v poměru k počtu obyvatel Země. Některé z nich zahrnuje tak dramatickými přebytky, že pro to nelze najít logické vysvětlení. Toto je natolik obecně známý fakt, že snad nelze najít člověka, který by ho neznal.

     „Je to obrovské, přímo monstrózní a strašně rychle se to točí. S tím přece nedokážu nic udělat. Jenom se toho dotknu a zabije mě to.“

      Takhle nějak se díváme na současnou politiku ovládanou pažravou ekonomikou a máme pravdu. Dokonce mnohým se to i stalo. Ovšem uvědomme si dvě věci. Zaprvé: Tento pekelný stroj sestavili sami lidé a zadruhé: je to virtuální stroj, čili nezávislý na prostoru. Proto neřešme, jak velké a nebezpečné to je, a pojďme si postavit nové udělátko.

     Každý kdo kdy něco udělal, slepil model letadla, složil motor, postavil stan, chatu… té věci porozuměl. Věděl co, kde je a proč. Když si postavíme vlastní politiku, budeme jí rozumět, budeme ji chápat a mít rádi, jako máme rádi cokoli, co jsme si vybudovali. Budeme to my, kdo určíme, jak bude vypadat. Jako příklad vezměme Národní divadlo. Český národ si postavil divadlo. Znamená to snad, že každý, kdo se na tom podílel, věděl jak vázat cihly, jaké překlady, nebo snad znali tito lidé projekt, jakoby ho sami navrhli? To jistě ne. Každý se podílel tím, čemu rozuměl. Mnozí se podíleli jen finančně, ale všichni budovali společnou věc.

     Dnes je Národní divadlo součástí české národní hrdosti. Jsme hrdí na starý barák. Ale jaký je to barák? A proč jsme si ho postavili? Tehdejší politika nám nedovolila svobodně se projevit. Toužili jsme po tom, naléhali. Využívali, všechny známé systémové cesty, ale marně. Tehdejší politika nás zasypávala argumenty, proč nám nelze vyhovět, až nám došla trpělivost. A co jsme udělali? Natlačili jsme se snad do jejich baráku a způsobili krveprolití? Ne. Udělali jsme něco, s čím nepočítali. Došli jsme k cíli cestou, kterou nehlídali, protože nečekali, že bychom se na ni dostali. Ale my jsme to dokázali. Postavili jsme si vlastní barák.

     Avšak mezi politikou a divadlem je jeden velký rozdíl. Divadlo je dílem esteticky vycizelovaného ducha, kdežto politika je dílem selského rozumu. Každý sedlák je nejlepší politik. Husité,  vydláci s cepy, svého času ovládali evropskou politiku. Jistě, časy se trochu změnily, bohudík. Dnes nám nehrozí stínání hlav za neposlušnost. Postavit vlastní politiku nevyžaduje hrdinství, ani zvláštní schopnosti, chce to jen vylézt na cestu, kterou nehlídají. Nepočítají s tím, že si lidé postaví první, skutečně demokratickou stranu. Flexibilní, ovládanou zespoda hlasem lidu, čili obecnou morálkou. Nevěří v sílu společného ducha. Věří, že my, obyčejní, jsme hloupí a neschopní. Tolik tomu věří, že se nepojistili proti vzniku nových politických stran. Pouze hodili na cestu pár směšných klacků.

     Mějme oči otevřené, již brzy se objeví lidé, kteří začnou vybírat na nový barák. Že jsou to ti praví, poznáme hlavou i srdcem.



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 27.5.2013 > To, co tu píšeš je jen banalita, a popis toho co jiné být ani nemůže. Od doby, kdy Descartés svět rozdělil na " res cogitans " a " res extensa " - tedy duši zaměnil za rozum - věc myslící ( res cogitatum) byl konec.V dějinách - i v smyslu světa.Církev provedla Tomášem Akvinským totéž- z Aristotelova pojetí Duše si vzala jen substanci - totéž, co res cogitans- jen ve formě Plotinovské víry a zavřela to do krabičky "tajemství", ale udělala naprosto totéž.To podstatné, co duše nese, eideitickou ontologii obnovy sebe sama, být ve shodě se svou podstatou, bylo navěky ztraceno.Dnes už člověk nemá šanci, vydláždil kus cesty ( techné ) a cesta je pro něj pouze krajina okolo. Sám sebe ztratil.Zbyl jen směr, a zbytečno hledat cokoliv, co by člověka zachránilo před nim symým.Blíží se ke svému konci.Snad to má tak být. A nářky tvého druhu jsou jen úsměvné lamentace.Všechny pokusy jsou jen poetická úsměvná ztráta času (jak nám předvedl,Martin Heidegger, který ve své upřímnost jeden z mála opravdu hledal)
<reagovat 
Path Adamski (Občasný) - 27.5.2013 > nemohla som sa donútiť ani začať to čítať, skoro mi vystrelilo oči,- no fuj,hnusné velké písmo !
<reagovat 
Čtenář - 28.5.2013 > Este som nedocitala. Ale az sa vratim z mesta docitam. Mne sa velmi paci. Diky - inteligentne
<reagovat 
Čtenář - 28.5.2013 > Tak som docitala. Narazka na Zidy ma zabolela. Inak som nalezla vela zaujimaveho. Je to pekne napisane. Ja tiez rozmyslam, ze vstupim do politiky. Ale novu stranu zakladat nebudem.
<reagovat 
Čtenář - 28.5.2013 > komik vždy pobaví, zváště, když komentuje sebe.
<reagovat 
Čtenář - 28.5.2013 > Upřímně, tenhle typ písma a jeho velikost je nepříjemná. Čit to je utrpení a lecos vypovídá o autorovi.
<reagovat 
Čtenář - 28.5.2013 > Pořád jsem čekal, co z toho paralelismu vyleze. Nevylezlo nic,koneckonců ani nemohlo, závěr je až komický. Autor si mohl celý článek klidně odpustit, nezdržovat a napsat rovnou: politika - naše matka, naše spása. A přidat roztomilý obrázek politika na nočníku.Nechci být nezdvořilý, ale celé mi to připadá jako (rádoby)intelektuální vytírání zadku. Že by školní práce?
Prosil bych vysvětlit význam slova dlák, ze kterého je v článku vytvořeno předponou mně rovněž neznámé slovo vydlák. Já znám jen vidláka od vidlí.

<reagovat 
Čtenář - 28.5.2013 > To je pravda.Nahoře "kritik" píše hned v úvodu totéž, že se jedná o banalitu, slohovku, cvičení. Připomíná to kázání faráře ze Zlámané Lhoty v "popeleční středu".
<reagovat 
Sallybill (Stálý) - 28.5.2013 > Velikost písma mě mrzí. Po zkušebním vložení se mi to zdálo titěrné. Bylo těžké se v tom orientovat, proto jsem to zvětšil, kvůli čtenáři. Jak vidno, spletl jsem se. A co to o mě vypovídá...?

Ale co mě bolí, je obecný stav. Čekal jsem víc.
<reagovat 
Čtenář - 29.5.2013 > Nerozumím tomu "čekal jsem víc". To já, když jsem začal číst, čekal víc. A nedostal jsem nic.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + devět ? 

  
  Napsat autorovi: Sallybill (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter