Ještě před malou chvílí se mi chtělo křičet z plných plic, i přes to, že od narození nemám hlas. Tep srdce se zpomaloval a já začínala cítit jakýsi zvláštní klid a pocit úlevy. Už jsem se nebála, protože jsem zjistila, že není čeho. Doktor naposledy nabíjel defibrilátor, přiložil ho na mou hruď a dostala jsem další ránu. Už jsem ji necítila. Jediné, co bylo všude kolem cítit byl smutek a žal mých příbuzných a přátel, kteří stáli na chodbě před operačním sálem. Je mi jich líto, ráda bych jim vysvětlila, že se nemusí trápit, že je mi dobře a cítím, že mi bude ještě lépe. Doktor jim právě oznámil mou smrt a maminka  se zhroutila. Měla bych tu s ní zůstat a dohlídnout na ni, ale nemohu. Táhlo mě to k té cestě, lákalo  do neznáma, které čekalo přede mnou.

Ano, opravdu to vypadá téměř jako tunel. Ale je tam tma a světlo v nedohlednu. Nevadí, jdu tam, něco jako by mne přitahovalo. 

Řekla bych, že jsem vykročila, ale já už nebyla tělo a neměla jsem nohy, které by mohly někam kráčet, byla jsem něco. Velké něco. Připadala jsem si důležitá, chápala jsem najednou, že nic není jen tak. Čím dál hlasitěji se mi v hlavě ozýval vlastní křik, bylo to jako nenávistný křik, ze kterého jsem snad měla radost. Nevím, proč to bylo v mé hlavě, není to má vzpomínka. Vše se mi tu nějak mísí dohromady, jako bych si vzpomínala na dřívější inkarnace. Co to plácám, na to jsem nikdy nevěřila, tak proč mi něco takového leze na mysl zrovna teď?

„Šla“ jsem dále a dále … Začínávala jsem se rozvzpomínat a pohřbila jsem svou umanutost, že na takové věci nevěřím. Kdybych ještě měla hlavu, řekla bych, že mi roste díky novým informacím, kterých se mi tu dostává. Mám pocit, že při každém dalším „kroku“ si více a více vzpomínám. A na co? Snad na vše, co jsem jako duše již stihla prožít a vstřebat.

Pamatuji si svou první inkarnaci. Byla jsem učitelkou ve Frankfurtě v roce 1886. Byla jsem příšerný člověk, křičela jsem na děti, trestala je rákoskou, když nic neprovedly a to vše mi posilovalo ego a dělalo mi to dobře. Fuj, co já to byla za monstrum. Proto slyším ten křik v hlavě, je to můj křik, můj dávný hlas. Už chápu proč jsem v tomto životě neměla žádný, byl to můj trest a zároveň spasení.

Pokračovala jsem v cestě tunelem. Už nebyla taková tma, vypadalo to jako by se rozednívalo a já se probouzela do rána pokrytého mlhou. Černota ustupovala.

Přede mnou se začínal objevovat jakýsi svět. Přišlo mi to tu povědomé či dokonce známé. Já vím, byla jsem tu, už si vzpomínám. Ale vybavuji si, že dříve, když jsem tu byla tak to tu vypadalo trochu temněji, zlověstněji. Dnes je to plné krásných pestrých barev, přírody té nejdokonalejší jakou si je vůbec možno představit a příjemné pozitivní energie.

Vnímala jsem kolem sebe další a další známé duše, které se s tou mou často v inkarnacích střetávají a prolínají tak můj pozemský život. Byla z nich znatelná radost, že mě tu mají zpět. Pro tento svět jsem se dnes narodila a na druhé straně zemřela. Zajímavý koloběh bytí, až půjdu do dalšího života na zemi, tak se tam zrodím a lidé budou šťastni z nového přírůstku a zde opět zemřu. Jde o úhel pohledu, smrt nemusí nutně znamenat smrt, jinde je to zrození.

Po mé zkušenosti s mým prvním životem jsem selhala a právě proto jsem se ocitla v temné verzi tohoto světa a zůstávala ve tmě po dlouhá léta, než jsem se směla znovu vtělit. Byla jsem trestána ztrátou hlasu, která mě donutila pomáhat jiným a tak můj následující život jsem zasvětila charitativní práci, kterou jsem dělala s láskou a oddaností. Teď jsem tu a nevím, jak dlouho tu zůstanu, ale jsem šťastná a naplněná.

…

Už mě to táhne, cítím, že má budoucí tělesná schránka byla zplozena. Za devět měsíců se odevzdám další nové zkušenosti. Už se těším, pochopila jsem, že život je obrovský dar a zázrak.

Sledovala jsem svou budoucí maminku celý ten čas. Je to velice laskavá žena, se kterou budu žít ve Finsku na farmě, daleko od měst, uprostřed krásné přírody.

…

„Jane, je to chlapeček, máme krásného synka.“ Radostně oznamoval nadšený tatínek mé mamince, která natahovala ruce, aby si mne mohla pochovat.

„Slyšíš, jak krásně pláče? Nádherný hlas. Určitě z něho bude nadaný zpěvák.“ Odpověděla mu a spokojeně usnula únavou se mnou v náručí.