Sestřička seděla za recepční deskou a listovala si katalogem. Obsah už znala nazpaměť, a tak nevěnovala moc velikou pozornost textu. Jen tak náhodně obracela stránky a prohlížela si obrázky. Seděla na vyšší barové stoličce, nohu přehozenou přes nohu a tvářila se znuděně. Čekárna soukromé kliniky zabírala celé spodní patro budovy a víc připomínala výlohu než léčebný komplex. S lehkým zahučením se otevřely dveře z mléčného skla a v nich se objevil muž staršího věku. Perfektně střižený oblek podtrhovala preciznost účesu. Příliš se nezdržoval a zamířil rovnou k recepci.  

„Dobrý den, jsem objednán na půl pátou.“ 

„Vaše jméno?“ 

„Marcel J.“ 

„Zajisté,“ usmála se sestřička. Na chvíli se zasnil. Její uhlové vlasy mu načrtávaly akty mladého těla. Oblečená ve stínu svůdně odhalovala milimetry opálené pleti. Obraz rozmazal tón jejího hlasu: „Budete muset chvilku počkat, pan doktor vás příjme během několika minut, zatím si udělejte pohodlí. Nemusíte se nijak omezovat. K dispozici máte celé patro.“ 

„Byl jsem objednán přesně na půl …“ rozohnil se Marcel. 

„Pan doktor je teď opravdu zaneprázdněn, ale během minuty se vám bude věnovat.“ 

„Prosím? To je snad vtip!“ 

„Omlouvám. Jako kompenzaci si můžete projít celé spodní patro.“ 

Poprvé se rozhlédl kolem sebe. Tmavě fialový koberec vytvářel cesty v bílé dlažbě, rozděloval se a vytvářel labyrint zážitků. Nalevo vedl kolem několika velice luxusních aut a napravo se dělil do menších cest kolem modelů přímořských letovisek. Rovně vedl ke schodům jeho záchrany, do ordinace. Stěny tvořily galerii fotografií z exotických koutů světa.

„Mohu? “ zeptal se zcela fascinován.

„Ale jistě.“ 

Marcel se posadil do tmavě červeného kabrioletu. Věrná kopie designu šedesátých let. Klasické křivky a klasické materiály: kožené sedačky a dřevem vykládaná palubní deska. Řadící páka mu přesně pasovala do ruky. Cítil jak se lepí k asfaltu a klouže po něm, setrvačnost si v zatáčkách pohrává s jeho tělem a svět jsou jména rostlin v inkoustové skvrně. Slíbil si, že jestli tahle léčba konečně zabere, tak začne žít zase naplno. Zasněně seděl, když k němu přišla sestřička.  „Pane J., už můžete jít.“ 

Automaticky se podíval na hodinky. Strávil za volantem skoro patnáct minut.

„Po schodech nahoru, prosím.“

„To to trvalo.“ 

V horním patře byla čtvercová chodba s několika červenými sedačkami. Kolem dokola dveře a v jedněch z nich ho vítal doktor: „Dobrý den, pane Marceli J.!“ Krátce si potřásli rukou. „Tudy prosím.“

„Už jste zkoušel nějakou léčbu? “ 

„Ano, vlastně skoro všechno. Dokonce jsem jel i za jedním léčitelem. Zaručená metoda…tvrdil, že už jsem v pořádku a pak jsem šel zase na kontrolu…“ 

„To slýchám často. Šarlatáni, co prodávají jen naději. Nebudeme to protahovat. Položte se, budeme vám muset udělat nejprve několik testů. Léčba je náročná a proto, než k ní přistoupíme, chceme si být absolutně jistí bezchybným postupem.“ 

Marcel se důvěřivě položil na lehátko a zavřel oči. Zvolna dýchal a čekal. Tolik si přál, aby to byla pravda, že mu pomůžou. V uších pěnil příboj slov, který se přeléval do černých očích dívky z recepce: Neprodáváme naději, prodáváme Pryalir. Doktor na něj připevnil několik diod a odešel. Vrátil se až po půl hodině.  

„Pane Marceli?“ 

„Asi jsem usnul.“ 

„To je v pořádku, to je součástí léčby. Výsledky budou během týdne. Na recepci si domluvte další termín návštěvy.“ 

„Dobře. Čekal jsem nějakou zázračnou pilulku...všechno ty reklamy v televizi a novinách.“ 

„Ve zkutečnosti to není o moc složitější,“ doktor na něj spiklenecky mrkl. 

Další kontrola byla stanovená za týden. Mezitím Marcel nepřemýšlel o ničem jiném, než o tom, co bude pak, jak na tom bude po léčbě. Snil o pocitech, které nezažil a o místech, kam se nestihl podívat. Při další návštěvě musel také čekat. V životě manažera je málo neplánovitě volného času, tak mu to tentokrát moc nevadilo. Dneska zabočil doleva k malé galerii fotografií. Ponořil se do fantazie a nechal se jí hýčkat. Galerie zážitků zachycená na stříbrném podnosu celuloidového filmu ho rozpalovala. Ten náboj ve větru, který se opírá do křídel. Neopeření a přeci okřídlení vyseli lidé v neviditelném víru a agónii endorfinů. Značkovali krajinu stopou člověka a svoji cestu podepisovali vlajkou. Marcelovi hlavou projela drtivá část jeho života. Podpisy a smlouvy, nekonečná jednání a hádání se a za tím vším peníze. Jenom peníze bez hlubšího smyslu, proč je člověk vlastně má, a pak přes ty všechny čísla na bankovním kontě razítko: Diagnóza potvrzena.  Z pohledu do zpětného zrcátka viděl, jak to všechno odletuje a mizí v pronikavém zařvání motoru. Vítr mu rozcuchal vlasy. V ruce držel sklenku whisky a slunce tavilo ledovou kostku v hnědé lázni. Chutnala božsky. 

„Pan doktor vás čeká,“ vyrušil ho hlas recepční.

Nakročil na jezdící schody. Chytl se zábradlí a nechal vést vzhůru k záchraně. Znal spousty vrstevníků, co už podlehli. Muži v nejlepších letech, něco po padesátce, na kterých byl úspěch vidět v každém pohybu. Vysmáté tváře, a pak po nich jako sirotci zůstávala tučná bankovní konta. Pohled po diagnóze byl nezaměnitelný. Jak stárnul, tak jej vídával čím dál častěji: na firemních večeřích, u sklenky s přáteli, při vychutnávání doutníků...až ho uviděl v zrcadle na záchodcích v nemocnici. Málem to s ním seklo. Všechna ta beznaděj teď mizela s každým ujetým centimetrem do prvního patra. Měl štěstí, že se dočkal nedávného otevření léčebného centra. Bylo těžké dostat se na seznam, ale exkluzivita je jen pro výjimečné lidi a on jedním takovým přeci je. Pak to všechno šlo najednou tak snadno. Kontrola byla v pořádku a další týden ho konečně čeká léčba.

„Dobrý den, M…“ 

 „…arcel. Prosím, po schodech nahoru.“ 

„Hned,“ přešel před kabrioletem a přejel rukou přes jeho kapotu. Ušlechtilé zvíře. Plnokrevná šelma připravená k osedlání. Uviděl odraz své pobledlé tváře v čelním skle. Prudce se otočil a spěchal do prvního patra. Tentokrát ho vzal doktor do jiné místnosti. Elegantní bílé stěny s obnaženými displeji, které přetékaly čísly. Vystouplé panely zdravotního zařízení vytvářely dojem kokpitu kosmické lodi. 

„Tady si, prosím, lehněte,“ doktor ukázal na lehátko.

Cítil se příjemně. Všechna ta high-tech zařízení. Vzpomněl si na léčitele. Jeho amuletu důvěřoval stejně mysticky, jako všem těm blikajícím diodám. Vlastně v jeho stavu mu už nezbývalo nic jiného, než věřit. Doktor mu napíchl žíly na obou rukách. Krev začala odtékat do útrob plastové stěny a z druhé strany čerstvá zaplavovat vysychající orgány. Přístroje hučely a jejich nepravidelná symfonie potvrzovala jeho zdravotní stav. Po několika hodinách jej doktor probudil.

„Tak hotovo! “ 

Marcel tomu nevěřil. Ze zkušenosti věděl, že tahle věta nemusí vůbec nic znamenat, a přece chtěl skákat radostí. 

Doktor pokračoval: „Na kontrolu přijďte za týden, a pak teprve uvidíme jestli se léčba povedla. Pokud by se to nezlepšilo, budeme muset přikročit k agresivnější metodě.“ 

„Počkejte, to ještě nebylo ono?“ 

„Nestresujte se a v klidu vyčkejte ještě týden, pak budeme schopni říct přesně, jestli se léčba povedla.“ 

Místo radostného uvolnění Marcela polil těžký pot a nasadil mu svěrací kazajku strachu. Dneska už měl být zdravý. Ty samé schody ho zase vezly dolů a vracely mu, co cestou ztratil. Už to trvá skoro měsíc. Procházel čekárnou a všechno před ním uhýbalo. Plastové modely vil zajížděly do umělých trávníků, fotografie na stěnách světlaly, až místo nich zůstal jen bílý obdélník. Když si domlouval termín na příští týden, zdálo se mu, že se kráska z recepce dívá kamsi skrz něj, někam do dálky, jako by tu už ani nebyl. Další týden byl utrpením, neustálé pochyby a sebeobviňování střídaly nadávky na reklamní slogany, které nacházel v novinách: „Chcete umírat, nebo si užívat- Pryalir řešení pro život.“

Nejhorší byla ta bezmoc. Nemohl dělat nic. Jen čekat. 

V životě nezažil krásnější okamžik. Doktor stál před ním a ukazoval mu papíry. Marcel těm číslům nerozuměl, ale byla menší než ta na vstupních testech. Doktorův hlas zněl tak rozhodně:  „Od posledně pokrok, rozhodně pokrok. Dá se říct, že jste vlastně úplně vyléčen.“ 

„Děkuji vám, děkuji! “ 

„To je vše.“ 

Marcel nevěděl, co říct. Radostně se podíval na tvář doktora. Už ho neuvidí. Nic z toho tady už neuvidí. Zamrazilo ho.   Nic z toho už tady neuvidí. Jezdící schody nestačily tempu jeho rozbušeného srdce, bral je po dvou. Bylo to jeho. Všechno, ten kabriolet, ta vila, horolezecká výprava, pozvání od domorodců na večeři. 

Oči recepční ho pohledem rozpalovaly, ta jižanská jiskra v nich.

„Ano? “ 

„Slečno, co děláte dneska po práci? “ 

Tajemně se usmála: „Víte…jsem to jediné, co z téhle místnosti nemůžete mít.“ 

„Chcete tím říct, že všechny ty hračky, že se to tu dá koupit? “ 

„Samozřejmě,“ a podala mu vizitku: „Pryalir, řešení pro život.“

„Tady si můžete projít katalog.“

Marcel v něm zalistoval. Bylo tam toho mnohem víc než jenom v čekárně.

„Líbí se vám ten kabriolet, nebo byste chtěl rovnou odletěl do Thajska. Stačí říct. Nemusíte ani jezdit domu. Součástí programu je i zabalené zavazadlo.“

„Berete karty PlatinumExtra?“