Stála jsem u budovy firmy, ve které jsem pracovala, a dívala se na poskakující a hrající si děti naproti u základní školy. Hluboce jsem se nadechla a nasadila si své elegantní černé sluneční brýle. Bylo vedro, slunce opíralo své zářivé paprsky o kamennou dlažbu. Po pohledu na náramkové hodinky jsem zjistila, že už půl hodiny nervózně pochoduji kolem sochy, která stála před budovou, a kopu do kamínků. Věděla jsem, že David trpí nedochvilností, ale po naší čtyřleté známosti by se už mohl konečně napravit. Jak dlouho tomu, co za mnou jezdíval autobusem, kupoval mně květiny, a dokonce mně čekal v přesně domluvený čas. Jak rychle se lidé a věci mění, pomyslela jsem si. I ten čas utíká stále rychleji. Nakonec jsem se usadila na dřevěnou lavičku u školy. Z nenadání se ze zatáčky vyřítilo Davidovo auto a zastavilo přímo přede mnou, prudce se otevřely dveře spolujezdce a já nasedla dovnitř. David mě nesledoval, šlápl na plyn. Auto kličkovalo ulicemi po hlavní cestě a dál směrem k našemu starobylému cihlovému domu na kraji města. Klidně jsem se usadila, i když mé vrtkavé myšlenky skákaly jedna přes druhou. Vlnily se v mozku jako přílivové vlny na pobřeží tropického ostrova. Má mysl sledovala sice děj za hranicemi automobilového okna, ale ve skutečnosti to byla jen zástěrka. Chtěla jsem se chovat klidně, vyprovokovat Davida, aby dokázal uznat své chyby. Vinila jsem ze všeho jen samu sebe, za špatný přístup k němu a našemu vztahu. Možná právem a možná také ne. Jediné co jsem věděla, bylo to, že naše láska, zda se to dalo ještě tak nazývat pomalu vyprchala jako vůně otevřeného vína. Stejně jsem začala zase já, tušila jsem nebo spíš věděla, že se zase schyluje k hádce.„Kde jsi byl tak dlouho? Já tam čekala snad hodinu.“ Snažila jsem se být klidná, otočila jsem se k němu. „ Víš, možná mi nebudeš věřit, ale já na tebe miláčku zapomněl.“ Začal se smát, myslel si, že je vtipný.

„ Prosím!? To snad nemyslíš vážně, vždyť jsem ti to ještě ráno připomínala, to jsi tak strašně zaneprázdněn?“ Vybuchla jsem vzteky jako tlakový hrnec. „Nemusíš se hned rozčilovat, zapomněl jsem, to se snad stává, ne? Lidé zapomínají přece. Tak se uklidni, ano?“ Jeho klidný hlas se pomalu měnil v řev. „ Já vím, že lidé zapomínají, ale ty poslední dobou zapomínáš nějak moc pravidelně. Jediný, kdo by se měl uklidňovat, jsi ty!“ S posledním slovem jsem sebou cukla a otočila od něj hlavu, sundala jsem si brýle a promnula si spánky, byla jsem unavená a zklamaná. Zamyšleně jsem skrz okno ve dveřích pohlédla do jasně modrého nebe. Davidův zrak se po chvíli odpoutal od silnice a letmo zabrousil na mě. Uvažoval, zda něco říci nebo si nechat slova od cesty.  Uspořádal myšlenky a chtěl začít. Otevřel pusu a v tom se rozeznělo telefonní vyzvánění. Sledoval jak usilovně hledám svůj telefon. „No, tak už to zvedni.“ Zavelel David. Celý nesvůj byl zvědav, kdo zase otravuje.

„Nemůžu ho najít, se nezblázním.“ Ozvala jsem se. Zastrčila jsem hlavu až skoro do kabelky. „Vy ženské jste strašné, plno serepetiček a žádný řád v té vaší brašně není. Hlavní je, že vždycky všechno u sebe máte, ale hledáte to hodinu. Je toto logické? No samozřejmě, že není.“ Sám si položil otázku a sám si také odpověděl. Nakonec se ušklíbl a zastavil. Na semaforu se objevila červená. Naše auto se ocitlo na zacpané silnici, po přechodu si to capkaly děti ze školy, za nimi jejich učitelky. Z druhé strany si to razila postarší dáma, která za sebou táhla vozíček s nákupem a svého voříška. Jak směšný pohled na toto spojení mládí a stáří. Člověk si při tomto pohledu uvědomí, že koloběh života se stále točí, a my, ať jsme sebe mladší, stárneme rychleji, než očekáváme. Nakonec jsem jej vítězně vytáhla a dychtivě se podívala, kdo mně volá. Na displeji se objevilo jméno mého nejlepšího kamaráda Patrika. „Johan, to jsem já Patrik. Stalo se něco? Nebo volám nevhod?“ Ten vlídný hlas mě pohladil na duši a vehnal úsměv na ustaranou tvář. „Ahoj, to je dost, že se taky ozveš! Jsem tě neslyšela, jak je rok dlouhý. Jak se máš, co děláš?“ Během vteřiny jsem zapomněla na hádku s Davidem. Jeho hlas černotu světa rychle vyhnal a nastolil svět zářivých barev. „Ani mi nemluv, v práci fofry, doma docela dusno. Nic se nezměnilo, všechno při starém. Však to znáš.“ Zasmál se, to i mě donutilo se usmát na penzistu přecházejícího přechod. „A co ty? Co?“ Věděl, že se trápím. Chtěla jsem si postěžovat, ale nemohla jsem to rozebírat před Davidem. Proto jsem raději navázala něčím jiným. „Jdeme dneska na ples s Davidovými rodiči.“ Určitě vytušil, že je David poblíž, jinak bych byla otevřenější. Raději hovor rychle ukončil. „Tak si to pěkně užij, Johan, a už se přestaň trápit. Ahoj, drž se, mám tě rád. Pa.“ Zavěsil. Odložila jsem telefon zpět do kabelky. Prozpěvovala jsem si píseň, která právě zněla v rádiu. Ještěže si toho David nevšiml, přišla mně zpráva od Patrika, která mně sdělovala: Zapomněl jsem ti ještě říct, ať mi co nejdříve zítra ráno zavoláš a pochlubíš se, jak večer bylo! Patrik. Neodvažovala jsem se mu odepsat, pouze jsem si umanula, že mu zítra zavolám. Telefon jsem tentokrát vsunula do kapsičky u černošedého zúženého saka. Ignorovala jsem Davidovy urážky na Patrikovu adresu. Pouze jsem se zašklebila a otevřela znechuceně okno, nastavila jsem tvář vlahému přívalu vzduchu. Doufala jsem, že podráždění z dnešní hádky odplyne ven, daleko od našeho auta, domu, ulice, města a světa. „Vysaď mě na rohu naší ulice, skočím ještě nakoupit. Dojdu domů sama, kdy přijdeš ty? Ať vím, kdy mám chystat večeři, vyžehlit ti košili a být přichystaná.“ Odpověděla jsem bez pohledu na Davida, nečekala jsem jakkoliv vlídný výraz ve tváři. Po pár vteřinách se mně dostalo odpovědi. „Cože? Jestli máme chleba? Lásko, to opravdu netuším.“ A stále sledoval cestu. „Ty jsi mě neslyšel? Povídala jsem, že mě máš vyhodit na rohu ulice, abych mohla ještě zajít na nákup a uvařit večeři. Taky vyžehlit ti košili a být nachystaná, než pro mě večer přijedeš.“ Zadívala jsem se na něj a čekala konečně odpověď k tématu. „Jo, vysadím tě tam. Budu doufám do půl šesté doma. Pokud se naše schůze neprotáhne. Jinak mě můžeš čekat až mezi osmou a devátou.“ Podíval se na hodiny a dupl na plyn. „To už je zase tolik hodin a já tady ztrácím čas.“ Zvedl ruku z volantu, poškrábal se v jeho vystříhaných hnědých vlasech. Já jsem radši seděla a hleděla z okna. Kdyby se teď někdo z venku na nás zadíval, uvažoval by, zda jsme kolegové z práce či někdo sobě naprosto cizí. Ale na sto procent by neřekl, že spolu sdílíme jednu domácnost. Vypadali jsme jako bez naděje, víry. Každý jsme žili svým světem. Já pracovala a zároveň studovala. A David? Kdyby nedostal nabídku být spoluvlastníkem začínající firmy, která by se časem pořádně nerozrostla, tak by se z něj nestal takový namyšlený, panovačný a pyšný muž, kterým teď je. Chodil by stále dál na vysokou, měl málo peněz, ale zato by mě moc miloval jako před lety. Konečně náš automobil zastavil. Otočila jsem se ke dveřím, s rozvahou je otevřela, po vteřince jsem je před sebou zase zavřela. Bylo dusno, vzduch houstl jak v automobilové kabině, tak i mezi námi samotnými. Nehodlala jsem v sobě zanechat dnešní roznícení a hrdě se otočila k Davidovi. „Víš! Od té doby, co ty podnikáš a nastěhoval sis mě k sobě domů, tak mi ten náš společný život připadá smutný. Náš vztah je jen pouhé ohřívání obědů, večeří a usínání vedle sebe v posteli. Už nežiješ mnou, nepřiběhneš ode dveří, abys mě prvně políbil na uvítanou, ale rozrazíš dveře a sháníš se po jídle. Nepřipadám si jako bys mě miloval… A milovaná ani myslím nejsem.“ Otevřela jsem znovu dveře a vyklouzla rychle ven. Neotáčela jsem se, zda jsem dveře zavřela, zda se auto rozjelo nebo jestli snad za mnou David hleděl či na mě něco volal. Rozběhla jsem se a za nejbližším domem vytáhla kapesník a otřela si slané slzy plné beznaděje. Promočený kapesník jsem zmuchlala a vyhodila do odpadkového koše, který stál pár metrů ode mě. Stezkou mezi domy jsem se dostala do supermarketu, kde jsem před čtyřmi lety brigádně pracovala. Jediné co na tomto velkém obchodním domě je zvláštního, je to, že jsem zde potkala Davida. Ráda na ty chvíle vzpomínám, ale minulost není to, co je dnes. Povzdechla jsem si, vysmrkala se a vykročila pro nákupní vozík. U první pokladny jsem uviděla svou známou paní Doubkovou, která mě tehdy zaučovala u pokladny. Byla to postarší dáma s prošedivělými vlasy, seděla na otáčejicí židličce, usmívala se svým vrásčitým obličejem a mávala mně na dálku. Upravila jsem si kabelku na rameni, zatlačila do vozíku a vplula do první regálové uličky. Během hodiny, co jsem chodila zamyšlená v zaplněném supermarketu, jsem nakoupila tolik věcí, že jsem se při placení celkem divila, že po mně prodavačka požaduje tak vysokou sumu. Naskládala jsem tedy potraviny do tašek a vyšla ven. Ověnčena igelitovými taškami jsem se dobelhala k našemu domovu. K starému šedivému cihlovému domu s okny v černých rámech, postranními dřevěnými dveřmi. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem ho poprvé uviděla. David mě tehdy vedl od blízké zastávky a přesvědčoval mě, že nejde o nic okouzlujícího. Šlo o jednu z prvních nabídek pronájmu bytu. Tehdy jsem na něj byla hrdá, plná radosti z jeho ochoty hledat naše útočiště společných veselí, smutku a občasných hádek. Když jsem vstoupila do hlavních dveří, rozprostřela se přede mnou poměrně malá chodbička s poštovními schránkami. Oči mně spočinuly nad černou schránkou vlevo dole, oproti sešlým štítkům, se zde blyštil jeden bílý lístek, na kterém stálo: David Černý a Johana Konečná, 3. patro. Srdce mně začalo zběsile bušit a cítila jsem napětí z toho, co přijde dál. Vyjeli jsme výtahem. David mě popostrčil k černým dveřím se zlatou jmenovkou, přenechal mně klíče a čekal, co na náš byt řeknu. Když se dveře tajemně rozevřely, uviděla jsem podélnou úzkou halu se čtyřmi dveřmi po bocích. První z leva vedly do čtvercové kuchyně, druhé, na téže straně do koupelny, která byla spojena s toaletou. Dveře po pravé straně jim umožnily vstup do obývací místnosti. Poslední dveře vedly do pokoje, který nebyl nijak zvláště určen, proto jsme si z něj udělali ložnici. Tento pokoj se mně nejvíce zalíbil, nejen proto, že v něm bylo útulno, ale i pro jeho příjemné světlo, které pronikalo skrz velké prosklené dveře, které vedly na balkon. Nikdy jsem nečekala, že se dostaneme do takového okouzlujícího bytu. Další dny jsme se stěhovali do svého prvního společného bytu, do bytu, kde se zastaví čas pro náš vřelý cit, milostnou slast a začínající veselý pár. Jak jsem byla naivní!

S odfukováním jsem se vybelhala k bytu, práskla taškami na rohož a začala usilovně hledat klíče. „Uvážu si je jednou opravdu kolem krku, jak já jsem neschopná vyhodit všechny nepotřebné cetky z kabelky. Ale přece jenom se mohou někdy hodit. Konečně!“ Vytáhla jsem dva drobné železné klíče a zasunula je do dvou klíčových dvířek. Zvedla jsem opět přeplněné tašky a vykročila do bytu, který se od mé první návštěvy změnil. V hale byla plovoucí podlaha s úzkým oranžovohnědým kobercem, po levé straně botník se zabudovaným věšákem na kabáty, naproti viselo velké zrcadlo, v levém rohu stála metrová červená keramická váza s umělými bílými kaméliemi. Po stěnách byly rozmístěny buď obrázky od Davidovy šestileté sestřenice, anebo fotky našich rodin. Mé kroky mířily přímo do kuchyně, ve které jsem tašky odložila na barový stůl, který byl připevněn k hnědé dřevěné rohové lince. A začala jsem bez meškání ukládat potraviny do lednice, která stála naproti kuchyňského koutu. Ze dveří šlo vidět do protilehlého pokoje, tedy obývacího pokoje, ve kterém na levé straně byla plochá televize s příslušenstvím, pod oknem zakrslá palma, vedle ní byl přeplněný regál s knihami a pod dalším oknem si hověla rozlehlá sedací souprava. Uprostřed místnosti ležel kulatý zelený koberec a na něm konferenční stolek. Po uložení nákupu jsem se šla převléci do domácího úboru a zpět do kuchyně vařit. Abych se tolik necítila doma sama, pustila jsem rádio a začala vařit hovězí maso na česneku a kmínu s rýží. Po vaření jsem si to namířila přímo do koupelny, kde jsem se vyvlékla z oděvu, napustila si vanu plnou horké vody a zalezla do ní. Když jsem se pořádně ponořila do mydlinkové pěny, tak jsem si oddechla. Těžký den za mnou a dlouhá noc přede mnou. Lehla jsem si, zavřela oči a relaxovala. Na obličej mně dopadaly paprsky zapadajícího slunce, které mně proplétaly pramínky vlasů, jako prsty nenasytného milence. Milence slunečné královny, která mu určuje intenzitu a množství dotyků. Lehký vítr se mně dral dovnitř přes očka v zácloně a zahrával si s listy fíkovníku pod oknem. Dále se zde také linula silná vůně čerstvě uvařeného jídla, která pronikala pootevřenými dveřmi. Naproti vany se tyčila bílá skřínka se zabudovaným umyvadlem a velkým zrcadlem s bodovkami. Ke dveřím se táhl pás věšáků na ručníky či odložené svršky před koupelí. Na pravé straně od dveří byl rohový sprchový kout, který postupně navazoval na podlouhlou vanu. Po chvíli vyhřívání jsem vzala houbu, mýdlo a začala jsem si dřít své tělo, umyla jsem si i vlasy. Než jsem vylezla z vany, tak jsem si ještě přejela nohy dámským holicím strojkem. Oblékla jsem se do čistého spodního prádla, vysušila a vyfoukala si vlasy a začala se malovat. Nejprve jsem si ošetřila obličej krémem na suchou a citlivou pleť, nanesla make-up a napudrovala se. Když jsem odložila mističku s pudrem a štětec, použila jsem šedočerné stíny a orámovala si své světlé oči maskarou. Poslední tečkou bylo nanesení silných černých očních linek, které podtrhovaly můj smyslný pohled, který tolik okouzlil Davida. Pohlédla jsem na hodiny v kuchyni a zjistila jsem, že mám ještě 2 hodiny času, tak jsem se rozhodla, že si ještě upravím vlasy. Vrátila jsem se tedy do koupelny, vytáhla žehličku a spony na vlasy. Začala jsem od spodních pramenů, během úprav jsem pohlížela do zrcadla a zjišťovala, zda mám vlasy na temeni rovné. Při posledním přečísnutí vyžehlených, delších vlasů, které mně spadaly až pod lopatky, jsem si přichystala spony a začala jednotlivé pramínky spínat do drdolu, na který si na konci připevnila velkou, černou, umělou růži. Svůj smyslný zjev jsem podtrhla dlouhými, jemnými stříbrnými náušnicemi s černými, kulatými kameny na samém konci. Vyrušilo mě zašramocení klíče v zámku. Vykoukla jsem z koupelny a zamířila do kuchyně chystat jídlo. David tentokrát došel přesně, jak sliboval. Dal si sprchu, oblékl se do voňavého obleku a teprve po necelé půl hodině usedl ke skoro vystydlému talíři. Když dojedl, já už byla ve večerní róbě a stála u dveří, pouze si strkala klíče, mobil, kapesníky a peněženku do černé třpytivé kabelky. Když si David nazouval černé kožené boty, sjel mě bezvýznamně pohledem. Popravdě jsem doufala v nějakou pochvalu, protože mně to vážně dneska slušelo (poprvé jsem se sama sobě po dlouhé době líbila), ale ta se nedostavila. Nasedli jsme do auta a vyjeli. Na první světelné křižovatce ještě volal Davidův otec, ujišťoval se, zda jsme už vyjeli. Cesta byla poněkud klidná a já jsem za tabulí ohlašující konec města dostala pocit, že David není ve své kůži. Soustředil se na jízdu, hleděl na osvětlenou část vozovky. Občas si projel prsty své krátké hnědé vlasy. Jeho ostré rysy ve tváři se nervózně nadouvaly, jak silně stiskal zuby. Uvolnil si sako, které obepínalo jeho vysokou ramenatou sportovní postavu. Pootevřela jsem okénko, které sem pouštělo vlahý větřík s příměsí polí a luk. Bylo mně líto toho, co se dneska stalo. Dávala jsem si to zase za vinu, takže jsem se ho smutně zeptala. „ Stalo se něco v práci? Nebo tě něco bolí?“ Těžce jsem se v šatech pootočila přímo k němu a zabodla do něj své oči. Odpoutal se od cesty, tázavě zvedl obočí a koukl na mě. „Nebolí a nevím, co by se mělo stát, v práci všechno v pořádku. Na rozdíl od dnešního dne.“ Střídavě mluvil a sledoval jízdu. „O co ti jako, paní dokonalá, jde? Snažíš se mě vyšoupnout ze hry?“ Částečně zvýšil hlas, ale zatím byl ještě v klidu. Můj obličej se zašklebil, vůbec jsem nechápala, o čem mluví. „Můžeš mi vysvětlit, o co jde? Ty tvé šifry jsem vážně nedokázala rozlousknout.“ Otočila jsem se zpátky čelem přímo k vozovce, jinak bych ho musela svým pohledem zabít. Začínal nejspíš narážet na dnešek. „Tak ty nevíš, hmmm. Ty víš, když já něco udělám, ale když ty něco uděláš, tak nevíš. Bože, tak to bolí. A to studuješ psychologii. To bys mé chování mohla odhadnout, ne?“ Opovržlivě povzdechl a očima skenoval terén přes čelní sklo.  „To mám brát jako fakt, že ze mě děláš blbou?“ A uchechtla jsem se, protože tohle bylo tak absurdní, k pláči to ještě nebylo. Založila jsem tvrdě ruce pod holé paže a zavrtala se do sedadla. Když už nemůžu být v klidu, tak si aspoň pořádně sednu, řekla jsem si pro sebe. David samozřejmě pokračoval. „ To snad není pravda, Johano probuď se!“ Odpoutal levou ruku od volantu a šavloval s ní před mýma očima. Jeho oči rychle kmitaly mezi mnou a osvětlenou vozovkou. „Já myslel, že víš, o čem mluvím, narážel jsem na ten tvůj dnešní provokativní rozhovor s tvým, jak ty říkáš, nejlepším kamarádem Patričkem. Ty si myslíš, že jsem tak blbý a nepoznal, že to s ním táhneš?Prej kamarádství. Pche, houby kamarádství, ale nevěra to je.“ Teď jsem opravdu pěnila, obvinil mě z něčeho, co vůbec nebyla pravda. „Davide, ty si snad ze mě děláš srandu! Vzpamatuj se! Tohle není pravda, to ti jako už vadí to, že si volám s KAMARÁDEM!?“ Slovo kamarádem jsem málem vyslovovala po písmenu, aby mu to došlo. „Aaale, prosím tě, snažíš se to špatně skrývat, úplně mě zanedbáváš, vyhledáváš hádky tam, kde nejsou. Tebe těší to, že víš, kde jsou mé slabé stránky, to se lehko pak hádá, že?“ Jel jak s větrem o závod. Já netušila, jak se bránit, byla jsem v koncích, zavřela jsem oči a doufala, že sen za chvíli skončí a já se proberu vedle mého milovaného Davida, že se k němu přitulím a budu se snažit znovu usnout. „ Já tě zanedbávám, vzpamatuj se už konečně, nebo toho budeš litovat!“ Kroutila jsem hlavou, nakonec jsem si promnula spánky. „ Nevím čeho bych měl litovat, teď ani později! Maximálně toho, že nedokážu pochopit, proč jsme spolu! A víš,co by mě ještě zajímalo?“ Odmlčel se a pousmál, dupl na plyn, jako bychom už tak nejeli šílenou rychlostí a stále častěji a na delší chvíli odpoutával ve vzteku oči a ruce od volantu.

„Co?“ Vyštěkla jsem na něj. „ No přece to. Zda je v posteli lepší než já!“ Klidně odpověděl. A než se stihl zasmát a znovu se zadívat na vozovku, tak nečekaně naše oči ozářila světla protijedoucího auta. Já zběsile křičela, kopala nohama a zakrývala si obličej. David se snažil strhnout volant na druhou stranu od protijedoucího auta. Zbělal a polil ho studený pot. V uších mně zněl skřípot brzd, náš křik a šílené šumění kamení pod pneumatikami při smyku. Ta chvíle byla dlouhá a přitom krátká. Cítila jsem, jak se mé tělo prudce hýbá ze strany na stranu. Vzduch se v autě nehýbal a stále více houstl, strop na nás přímo padal. A najednou prásk!

Auta skončila zakousnuta předními částmi v sobě, jako by se jedno auto chtělo prodrat přes to druhé.