Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Halloweenské začarované kruhy?
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 31.10.2013 (18:06:35)

CHARLES CHÁPEK, tedy jeden chlápek, co snáze chápe význam v životě obejít se na očích bez zavádějících klapek, je to Kája Čapek, snad taky vzdálený příbuzný fanoušek Charlie Chaplina:

 

 

NEJVĚTŠÍ NEJZÁSADNĚJŠÍ VZORKOVÝ VELETRH ČILI BRITISH EMPIRE EXHIBITION

 

I.

 

Mám-li vám hned předem vyzradit, čeho je nejvíc na výstavě ve Wembley, tedy rozhodně proudících návštěvníků; a školních výprav. Jsem sice přítelem družiny nebo vývojové populace, pohlavní extáze rozmnožování, spořádaných dětí, udržovaných škol a názorné výchovy, ale přiznám se vám, že chvílemi jsem si přál mít při sobě strojní pušku, abych si proklestil cestu splašeným, tlačícím se, běžícím, dupajícím stádem kluků s kulatými čepičkami na kokosech nebo řetězem holek, jež se drží za ruce, aby se tu neztratily jedna druhé. Časem se mi s nekonečnou trpělivostí povedlo dostat se až ke stánku; prodávala se tam novozélandská jablka, nebo tam byla vystavena rýžová košťata z Austrálie či kulečník vyrobený na Bermudách; poštěstilo se mi dokonce spatřit sochu prince z Walesu udělanou jen tak nahrubo z kanadského másla, což mne naplnilo lítostí, proč většina londýnských pomníků není také opatřena máslem na hlavě. Načež opět jsem byl posunován proudy drsných lidí, oddávaje se výhledu na krk tlustého gentlemana nebo na ouško staré gardedámy přede mnou. Ostatně jsem nic nenamítal; co lidí by se tlačilo, kdyby v pavilonu australských chladíren byly vystaveny ruměné krky tlustých gentlemanů nebo v hliněném paláci Nigérie koš se sušenýma ušima starých dam od sucharů v ložnici.

 

Bezmocně se vzdávám úmyslu podat ilustrovaného průvodce výstavou ve Wembley. Jak mám vylíčit tento roh komerciální hojnosti? Jsou tam vycpané úhledné ovce, sušené slivky, klubovky vyrobené na Fidži, hory damaru nebo cínové rudy, girlandy skopových kýt, sušená kopra podobná ohromným kuřím okům, pyramidy konzerv, gumová stínítka, staroanglický nábytek z jihoamerických surovin a továren s lacinou pracovní silou, syrské hrozinky, cukrová třtina, hole a sýr. A novozélandské kartáče, cukroví z Hongkongu, nějaké malajské oleje, australské voňavky pro salónní fajnofky, model jakýchsi cínových dolů, gramofony z Jamajky a pohoří másla z Kanady. Jak vidíte, je to cesta kolem světa, nebo spíše putování příliš velikým nafouknutým bazarem. Jakživ jsem nebyl v tak gigantickém jarmarku.

 

Krásný je palác strojnictví; a nejkrásnější díla britského výtvarného umění jsou lokomotivy, lodi, kotle, turbíny, transformátory, takové divné mašiny se dvěma rohy na čele, stroje na všeliké točení, záhyby, třesení a buch buch bouchání, obludy daleko fantastičtější a nekonečně elegantnější než praještěři v Natural History Museum; nevím, jak se to jmenuje a co se s tím dělá, ale je to krásné, vrcholné, a někdy pouhá šroubová matička (sto liber těžká) je ozdoba formální dokonalosti. Některé stroje jsou červené jako paprika, jiné masivní a šedé, některé žíhané mosazí a jiné černé a slavnostně smutné jako náhrobek; a je to divné, že věk, který vymyslil dva sloupy a sedm stupňů před každým domkem, vybásnil soustředěně v kovu takovou nevyčerpatelnou podivnost i krásu forem a funkcí 20. století. A nyní si představte, že toto je natěsnáno na ploše větší než Václavské náměstí, že je to větší než Uffizie a vatikánské sbírky dohromady, že se to většinou točí, syčí, mele naolejovanými šoupátky osm funkcí, cvaká ocelovými čelistmi, tučně se potí a leskne mosazí; je to mýtus kovového věku. Jediná dokonalost, které moderní civilizace dosahuje, je mechanická; stroje jsou nádherné a bezvadné, ale život, který jim slouží nebo je jimi obsluhován, není nádherný, ani lesklý, ani dokonalejší, ani sličnější; ani dílo strojů není dokonalé, jen ONY, STROJE, jsou jako bohové. A abyste věděli, našel jsem skutečnou modlu v Paláci průmyslu. Je to kroužící nedobytný trezor, lesklá pancéřová koule, která se tiše točí a točí na černém oltáři kapitalismu. Je to divné a trochu helloweensky příšerné.

 

Odnes mne domů, Letící Skote, skvělá stopadesátitunová lokomotivo, přenes mne přes moře, lodi bílá a svítící; sednu si tam na drsné podloží meze mateřídouškové a zavřu oči, neboť jsem selské krve a trochu mne vykolejilo zjištění, co jsem to viděl. Tato dokonalost hmoty, z níž neplyne dokonalost člověka, tyto skvoucí nádoby těžkého a nevykoupeného života mne matou a navádějí. Jak by vypadal vedle tebe, Letící Skote, slepý žebrák, který mi dnes prodal sirky od osvíceného Jirky? Byl slepý a sžírán prašivinou; byl to velmi špatný a porouchaný strojek na maso; byl to právě jenom člověk.

 

 

II.

 

Kromě strojů předvádí výstava ve Wembley vymoženosti hned na dvojí podívanou: suroviny a produkty. Suroviny jsou obvykle krásnější a zajímavější na prospektu, než v provozu. Cihla čistého cínu má něco dokonalejšího než rytá a tepaná cínová mísa; ryšavé nebo ohnivě šedé dříví někde z Guayany nebo Sarawaku od strejdy Sandokana je rozhodně poutavější tovar než hotový biliár, a slizce průsvitná surová guma z Ceylonu či Malajsie (zpracovaný kaučuk) je vlastně daleko krásnější a tajuplnější přísada než gumové koberce nebo gumový biftek; a to vám ještě nepopisuji všelijaké africké zrní, ořechy babo–semenářko–raď–odkud, bobule, semena, jadérka, plody, pecky, šáchory, klasy, makovice, hlízy, lusky, dřeně a vlákna a kořeny a listí, věci sušené, moučné, olejnaté a lupenité ve všech barvách a hmatatelných jakostech, jejichž názvosloví, většinou velmi krásná, jsem dočista pozapomněl a jichž užití je mi poněkud záhadné jako pro pana Evropana; myslím, že se tím posléze mažou stroje, pokud vržou, imituje mouka nebo mastí podezřelé tarts v Lyonsových požírajících chřtánech velkoústavů. Z těch žhavých, žíhaných, brunátných, temných a kovově znějících dřev se ovšem sestavuje staroanglický nábytek, a nikoliv negerské modly, ani chrámy, ani trůny černých či čokoládových králů. Nanejvýš ještě lýkové koše či pytle, ve kterých sem bylo dovezeno toto bohatství obchodních artiklů Britského impéria, povídají něco o negerské nebo malajské dlani, která se do nich vepsala svým podivným a pěkným technickým rukopisem. Vše ostatní je evropský produkt. Ale abych nelhal moc okatě: ne všechno ostatní. Je několik uznaných exotických průmyslů, jako například indická velkovýroba Buddhů, čínské vějíře, kašmírské šály nebo damascenské meče, ve kterých si Evropané libují. A tedy se ve velkém vyrábějí sedící talismánci Sakiamunové, anilínové laky, exportní čínský porcelán, sloni ze slonoviny a kalamáře z hadince nebo omastku, ryté mísy, perleťové hlouposti a jiné zaručeně pravé exotické výmysly. Není už lidového domorodého umění; černoch v Beninu vyřezává ze sloních klů figurky, jako by vychodil mnichovskou akademii, a dáte-li mu kus dřeva, vyřeže z něho hravě klubovku. Inu bože, patrně přestal být divochem a stal se – čím vlastně? ano jasně, mám to, stal se zaměstnancem civilizovaného průmyslu na částečný úvazek.

 

Čtyři sta miliónů barevných lidí je doma v Britské říši; a na výstavě chlouby Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků, pár žlutých nebo tmavohnědých pantátů a několik starých památek, jež se sem dostaly jaksi pro kuriozitu a pro zábavu. A já nevím, je-li to strašný úpadek barevných ras nebo strašné mlčení čtyř set miliónů; a nevím ani, co z toho dvojího by bylo hroznější. Výstava Britského impéria je ohromná a přeplněná až k praskání ve švech; je tu všecko, i vycpaný lev a vyhynulý emu; schází tu jen duch čtyř set miliónů lidí. Je to výstava anglického bystrého obchodu. Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se přespříliš o to, co ční vespod. Výstava ve Wembley ukazuje, co čtyři sta miliónů lidí dělají pro zájmy Evropy, a z části také, co Evropa činí pro ně; ale není tu to, co oni sami dělají pro sebe. Není toho mnoho ani v Britském muzeu; největší koloniální říše nemá skutečného etnografického muzea…

 

Avšak odstupte ode mne, špatné myšlenky; ať jsem raději posunován a postrkován proudem šťouchajících lidí od zélandských jablíček z Ráje ke guinejským kokosům, od singapurského cínu k zlatým rudám jižní Afriky; ať vidím dálky a zeměpásy, horniny a plodiny ÚRODNÉ země, památky nebohých zvířat i podnikavých lidí, všecko to, z čeho se nakonec lisují šustící librové bankovky. Je tu na hromádkách všecko, co lze výhodně zpeněžit, kupovat a prodávat, od hrsti zrní po salónní vagón, od kusu uhlí po kožešinu z modrých lišek. Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, vlastně nic akutního; chtěla bych být maličká a stát zase krámě starého Prouzy v Úpici vedle Hajnice (CZ–544 66) v Podkrkonoší, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listy a myslet si, že tohle jsou všechny poklady světa a komplet aromatická Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, trošku legálně si zafetovat a pak si běžet číst Verneovku o divných končinách, dalekých a vzácných koutech na planetě snů a fyzikálních pouček.

 

Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala dočista jinak.

 

 

EAST END

 

Začíná se to nedaleko za středem světa, za Anglickou bankou, Burzou cenných akcií a džunglí ostatních bank a směnáren, dávejte dobrý pozor; toto Zlaté pobřeží je téměř omýváno černými vlnami Východního Londýna. „Nelezte tam sám bez průvodce,“ nabádali mne starousedlíci z West Endu, „a neberte si s sebou moc peněz.“ Nuže, je to rozhodně přehnáno; podle mého vkusu je Piccadilly nebo Fleet Street horší divočinkový nářez než Psí Ostrov nebo zlopověstný Limehouse i s Čínským Okrskem a než celý Poplar se vším všudy, s židy, s plavci i s bídným Rotherhithe na druhé straně řeky Temže. Nestalo se mi nic, vrátil jsem se jen hodně smutnící, ač jsem obstál na razii v Košířích i v přístavních ohavnostech Marseille či Cosa Nostra ve scenérii: má dáti – dal a pal, pal, odpal z Palerma. Pravda, jsou to velmi ošklivé ulice z blátivých cihel, se spoustou capartů na dlažbě, divnými čínskými typy, jež běhají jako stíny po obchodech ještě divnějších, opilými námořníky, dobročinnými azyly, krvavými výrostky a přiškvařeným, hadrovým zápachem; ale viděl jsem horší místa definitivně, bídu řvoucí, špinavou a zanícenou jako vřed, nevýslovné zápachy dusíkem a brlohy brrr hroznější než vlčí pelech. Ale to není to, to není to. Strašné ve Východním Londýně není to, co lze vidět a čichat, ale to, že toho je tak nesmírně a nevykupitelně mnoho.

 

Jinde je chudoba a ošklivost jen jako smetiště mezi dvěma domy, jako ohavný dvůr ne na hraní, pištěl či nečistý odpadek; ale tady jsou míle a míle černých domků, beznadějných ulic pro nápravu, židovských zastaváren nebo koloniálů, nadpočetných děcek, kořalen a křesťanských azylů. Míle a míle, od Peckhamu po Hackney, od Walworthu po Barking (tam já přespával před rokem vedle Tesca… a ráno si dával čerstvou kávu za 1,29 libry): Bermondsey, Rotherhithe, Poplar, Bromley, Stepney Bow a Bethnal Green, čtvrti samých dělníků, židů, cockneyů a nakladačů z doků, lidí chudých i ztracených ve světě poztrácených iluzí – vše stejně nijaké, černé, holé a nekonečné, proryté nemytými kanály hlučné komunikace a napořád neměnné bezútěšné budoucnosti. A na jihu, na severozápadě, na severovýchodě zase totéž, míle a míle černých domků, kde celá ulice je jen nesmírný horizontální činžák, továrny, plynojemy, trati, hlinité občiny, sklady hmot a sklady živých lidí, bez konce a bez naděje. Jsou jistě ohavnější slumy a bídnější ulice ve všech dílech skládanky světa; i bída má zde vyšší standard, a nejchudší žebrák nevězí ještě v hadrech; ale můj ty bože, co lidí, jaké milióny lidí žijí v této větší polovině Londýna, v těchto krátkých, uniformních, neradostných ulicích, jež se hemží na plánu Londýna jako červi v nesmírné mršině!

 

A to právě je smutek nelíčeného East Endu: je to silná káva – příliš mnoho příčin najednou; a nedá se to předělat. Ani démon pokušitel by si netroufal říci: Chceš-li, zbořím toto město a ve třech dnech je znovu poskládám, – znovu a lépe; ne tak černě, ne tak mechanicky, ne tak nelidsky a pustě. Kdyby to řekl, snad bych padnouc do náručí se mu klaněl. Běhal jsem ulicemi, jejichž jména připomínají Jamajku, Kanton, Indii nebo Peking; všecky jsou stejné, ve všech oknech záclonky; mohlo by se to zdát skoro výlučně slušné, kdyby nebylo pět set tisíc sériových na chlup stejných ubikací. V této zdrcující kvantitě na úkor uspokojující kvality to už nevypadá jako příbytek lidí, nýbrž jako geologický útvar; toto černé magma je chrleno továrnami; nebo je to sedlina obchodu, jenž tamhle po Temži hemží se na bílých lodích zdárně; nebo se to navrstvilo sazemi a prachem. Běžte se podívat na Oxford Street a Regent Street a Strand, jak krásné výstavní domy jako ze škatulky postavili lidé pro zboží, pro výrobky, pro věci; neboť výrobek člověka má svou výstavní cenu. Košile by ztratila na ceně, kdyby měla být prodávána v takovýchto šedivých a jalových stěnách; ale člověk tu může žít, to jest spát, krmit se ošklivými jídly a plodit děti.

 

Snad by vás někdo znalejší zavedl na místa malebnější, kde i špína je romantická záležitost a bída humorně pitoreskní; ale já jsem bloud zabloudil do uliček velikého počtu, nasekané z malého rozpočtu, a nemohu se odtamtud vyhrabat zas ven. Nebo je vůbec jisto, kam vedou tyto nesčíslně rozmnožené černé ulice?

 

 

JOACHIM BARRANDE

 

  11.8.1799   SAUGUES                           5.10.1883  ZÁMEK FROHSDORF U VÍDNĚ

 

 

JÁCHYME hoď to do stroje, ale ať to dlouho vydrží ve prospěch všech hodnotné a podnětné. Lepší než pohana je každým coulem Rihanna i když bude střídmá dlouhá široká bystrozraká, stejnak bude střídmá premiéra Číhaná Lepší než prolhaná je laikům pravda odhalena do naha Lepší než akurátní je loajální příčina erudovaná Lepší než nuda je stokrát událost andělsky študovaná. Rihanna má svoje renomé u mě osobně i na špici hitparády, co bylo před jejím nástupem na výsluní? Třeba ta nepatrná událost z 14. června 1884. Parník Stefania se pomalu pohybuje proti proudu Vltavy. Na jeho palubě je alkohol hltavý, spousta konzumentů, kteří jinak v české společnosti něco znamenají. Zástupci Muzea království Českého Josef Jireček a Josef Emler, pánové Topinka & burčák buržoazní Nekvasil z První českomoravské továrny v Libni, Jan Krejčí a Antonín Frič, předseda a místopředseda Přírodovědeckého sboru Muzea království Českého a řada dalších osobností poplatných na tu dobu. Přesně v šestnáct hodin parník zastaví poblíž Malé Chuchle, aby bylo dobře vidět, co se objeví „na skalách chuchelských podél západní dráhy, tam, kde památný výjev zkroucení vrstev v pásmu Ff/1 se jeví“. Zaznějí „salvy z hmoždíře“ a slova se postupně ujímá chytrolín za chytrolínem z filmů pro pamětníky černobíle sladěného. Jakmile Antonín Frič vysloví fresh jméno Barrande, spadne na skále plachta a objeví se pamětní deska.

 

Skončila jedna z událostí po smrti Joachima Barranda v dolnorakouském Frohsdorfu u Vídně (zemřel zde 5. října 1883). Přijel sem za svým přítelem seniorem, posledním členem legitimní rodiny královské, Jindřichem hrabětem ze Chambordu na Loiře obklopeném, který zakrátko po jeho příjezdu zemřel. Tato cesta se stala osudná i pro Barranda. Nebyl už žádný mladík – bylo mu souzeno sudých osmdesát čtyři vědeckých vesmírných let za poznáním – a tak vyčerpání organismu, duševní otřes nad náhlou ztrátou přítele a nakonec i plicní komplikace způsobily, že se do svých milovaných Čech už nepodíval. Jeho přirozená smrt způsobila v našich vědeckých kruzích značný povyk. Pramenil z nezodpovězené otázky, komu tento učenec odkázal svou životní chloubu, sbírku nálezů. V živé paměti totiž byla situace, která nastala po smrti J. M. Šáryho, jehož sbírka zkamenělin čáryfuka i jiných kuriozit u potvor byla svého času druhou nejrozsáhlejší v Evropě, ale dnes je pečlivě opatrovaná na Harvardské univerzitě v Cambridge v USA. Jak se dostala za oceán? Docela prozaicky. Když v roce 1881 pražský sládek J. M. Šáry zemřel, prodali jeho sbírku ziskuchtiví dědici americkému boháči za 28 tisíc zlatých, takže byla pro českou vědu zapovězena.

 

Několik let před svou smrtí odpověděl Barrande na otázku, co zamýšlí podniknout se svou sbírkou, zhruba tento náčrt: „…Znám svou povinnost k českému národu, to mi nemusíte nijak připomínat!“ Byl v tom proto jistě i notný kus taktiky, že po letech mlčení a několika nepříjemných sporných handrkování se – při jednom takovém výstupu stál i proti významnému představiteli české geologie a národní vědy – se v tisku propírají ke konci Barrandova života oslavné články. V Osvětě se v roce 1879 objevuje z pera Josefa Kořenského článek „Joachim Barrande a jeho dílo“, v němž mimo jiné sděluje: „Slavná díla Barrandova vypučela vesměs na domácí půdě, roznesla o ní do všeho učeného světa známost alespoň co do paleontologického významu, ano, učinila ji klasickou v této příčině“. Barrandovi dělalo stejně jako každému jinému dobře veřejné uznání jeho práce. Jenže na jaře 1882 se jaksi vyskytla zpráva, podle níž měly být jeho sbírky prodány Britskému muzeu. Naštěstí se však ukázala jako lichá a prolhaná pohana. Nervozita se však dále stupňovala zejména poté, co se v létě 1883 vrátil Frič ze Švýcarského tažení, kde mu profesor geologie ze Sorbonny Edmont Hébert v rámci perspektivního snažení oznámil, že nejpříhodnější by bylo, kdyby Barrande věnoval své sbírky pražskému muzeu, „že však nebezpečí číhá v tom, že je odkáže některému ústavu francouzskému“. Frič stejně jako všichni ve hře nemohl tušit, že svou závěť už Barrande dávno přichystal. Kdyby tomu tak bylo, jistě by mu 31. srpna nepřipomínal do Vídně: „Budiž mně dovoleno ve jménu své vlasti k Vám prosbu vznésti, byste získání sbírek Vašich zemi, ze které vzešly, jak možno usnadniti ráčil.“ Odpověď přišla 17. září. „Však zachovávaje si všechnu volnost, mohu Vás ujistit, že jest ono velmi příznivo muzeu Českému. Pro každý případ mohu Vás kvapem ubezpečiti, že můžete být klidným Antonínem Fričem.“

 

Skutečnost vyšla najevo 17. října 1883, když doktor Stanislav Prachenský nebo lépe řečeno Prácheňský, který měl na starosti právní agendu Barrandovy závěti, četl z pergamenu: „Daruji a odkazuji do úplného majetku Českého muzea –

 

1/ Všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, jichž jsem používal k popisům a vyobrazení ve svém velkém díle…

 

2/ Všechny dublety silurských zkamenělin z Čech, nechť jsou druhu jakéhokoliv…

 

3/ Všechny zkameněliny cizokrajné jakéhokoliv druhu…

 

4/ Všechny své vědecké spisy a brožury jakéhokoliv druhu…

 

Česká společnost byla z velkorysosti u vytržení. Byl to slovy Jana Nerudy více než „dar královský“. Byla to „nejkavalírštější poklona, jaká se mohla českému národu učinit“. Ani čas nic neubral na pravdivosti Nerudových slov: „Člověk se musí vmyslet do duše učeného sběratele, jenž po půl století sháněl kousek důkazu po kousku dalšího důkazu s náruživostí až sžíravou a k Rihanně jako k důkazu skvělosti měrou nevybíravou a obětavostí zvídavou, na každý kousek ten zapevnil součástku svého fyzického i duševního rozletu, jenž je sobě vědom, že majetkem jeho je investiční soubor vědeckých fondů v dokladech, kteréž mu závidí celý učený svět ostatní, a jenž na sklonku svých dní pak usilovně hledá řešení, kterým že nenechavým rukoum svěřiti do péče má další osudy svého nabytého bohatství. Člověk se musí vmysliti do duše učeného spisovatele, jenž vybudoval vědecké dílo fenomenální, ale vidí, že dílu schází přece ještě zde onde dodělávka poslední, a přemýšlí, jakým že rukou svěřiti má tu piplačku nutnou. Je to věru krásná víra v duševní život český a ve zdatnost české ozdravné vědy, že Barrande svěřil i sbírky i dílo své výhradně českému národu. Na takové svědectví může být český národ po právu hrdý.“

 

A dále Jan Neruda píše: „Ten národ, dle laskavých krajanů druhé – „tuze upozaděné druhé“ národnosti, jen národ schopností inferiorních! Ten národ, o jehož paladiu Museu vyslovili se teprv před nedávnem němečtí zaujatí profesoři tak pohrdlivě! Ano – on jest rozdíl mezi přistěhovalým k nám Francouzem a mezi přistěhovalým k nám Němcem…“ Proč tato slova připomínal v novinovém sloupku? Aby je člověk pochopil, musí si uvědomit, že tento dar přišel jen jeden rok poté, co se nacionalismem zasmušilí nemocní němečtí profesoři oddělili od Univerzity Karlovy v Praze, prosadili vehementně založení čistě německé univerzity v Praze, přičemž si ponechali většinu budov a ústavů.

 

„Joachim Barrande se narodil 10. srpna 1799 pozdě k večeru na rodinném statku blíže městečka Saugues na prahorách francouzských u pramenů řeky Alleir. Ve Španělích, jak mi Barrandův bratr vyprávěl, žije skutečně hraběcí rodinka téhož jména, ač Barrandova rodina šlechtického titulu neužívá,“ píše ve svém článku v časopisu Muzea království Českého Jan Krejčí v roce 1884. A tady dost možná vznikl i běžně tradovaný omyl, že Barrande byl synem statkáře a pochází ze staré školy staré šlechtické španělské rodiny. Ve skutečnosti se narodil za ranních červánků 11. srpna 1799 jako syn drobného obchodníka s látkami. Místo narození nelže. Otec měl dost prostředků na to, aby oba jeho synové mohli studovat na slavné Ècole polytechnique a Ècole des ponts et chaussées v Paříži. Mladší Joseph se dostal do Ruska a jako důstojník carské armády se podílel na výstavbě zdejší železniční sítě. Starší Joachim se stal rovněž inženýrem a působil několik let v Bordeaux a v Saumuru, kde navrhl i mohutný most přes Loiru. Byl chytrý a hlava vskutku každé ráno pomazaná, ale přesto se neví, jak vzbudil pozornost vévody z Angoulêmu, tehdy následníka trůnu, a stal se vychovatelem jeho synovce a vnuka krále Karla X. Bourbona, jímž byl syn vévody z Berry, vévoda Jindřich z Bordeaux hrabě z Chambordu, po smrti Karla X. bourbonský následník trůnu Francie. Docela jistě se však ví to, že v roce 1830 byl jako královský supervizor vychovatel již natolik pevně spjat se dvorem, že s ním po červencové revoluci prchal z Francie. Nejprve do Edinburghu, který vybral jako útulek Karlu X. anglický king, poté na zámek do Buštěhradu, odkud je však vyhnala cholera. Stěhují se do sídla českých králů, na Pražský hrad. Byl totiž plně k dispozici, protože tehdy korunovaný český král František I. Habsburský sídlil pro jistotu ve Vídni. V té době také asi přišel Barrande poprvé do styku s hrabětem Kašparem Šternberkem, zakladatelem našeho paleontologického výzkumu a domácími učenci, zejména s profesorem Zippem a Františkem Palackým, komu čest, tomu čest.

 

Pobyt v Anglii a ve Skotsku, byť krátký, měl pro něho osudový význam. Barrande zde zřejmě četl paleontologické studie, jejichž autorem byl slavný sir Roderick Murchison. Když se později seznámil s prvohorními útvary ve středních Čechách i kolem Prahy a mohl porovnávat výsledky, zjistil, že nejenom souhlasí se staršími paleozoickými útvary z Anglie a Skotska, ale dokonce co do bohatství nálezů se českým nalezištím žádná jiná, tehdy známá, nemohou vyrovnat.

 

Když Murchison (okolí Berouna a Koněprus navštívil ve společnosti Barranda 5. června 1847) – publikoval v roce 1835 v periodiku „Philosophical Transactirus“ pro celou soustavu starých vrstev název silurský systém, neváhal jej přijmout Barrande i pro obdobné pásmo skalních vrstev a jeho „Système silurien du centre de la Bohême“ pak proslavil jeho jméno a českou krajinu po celém světě vezdejším.

 

V roce 1833 ukončil Barrande svou vychovatelskou práci. Přesné důvody nejsou zveřejněny, asi opotřebování nervů od dětských hrátek, nebo dost možná proto, že hrabě z Chambordu dozrál v samostatnou jednotku a vychovatele již vedle sebe nepotřeboval. Vrátil se tedy na čas ke svému původnímu povolání – inženýrství. Podnět mu dalo zamýšlené prodloužení Pražsko–lánské dráhy až do Plzně. Dostal za úkol ověřit trať projektované dráhy. Šťastnou shodou náhod vedla přímo přes jedno z nejdůležitějších nalezišť nejstarších českých zkamenělin, totiž přes břidličné skály u Skryjí a Týřovic na Berounsku, kde se to ve statigraficky velmi slibných poměrech zachovalými trilobity a jinými potvůrkami podivnými jakožto svědky první české fauny jen hemžilo. Nebyly to však jeho první paleontologické nálezy. Již dříve se mu totiž dostal do rukou fosilní hlavonožec rodu Orthoceras, při náhodné procházce pod Dívčími hrady u Zlíchova. Všechny tyto okolnosti pak rozhodly o tom, že se cele začal věnovat paleontologii. Měl k tomu totiž i jednu velice důležitou věc – dostatek finančních zdrojů. Část jich užíval jako příspěvek od vídeňské akademie, ale hlavní zdroj příjmů plynul z pokladny hraběte Chamborda, u něhož později pracoval jako hospodářský poradce. Někteří však tvrdí, že Barrande nepůsobil v Čechách pouze jako sběrač zkamenělin na trase náhodně volené. V této souvislosti se zmiňují o tom, „že byl Chambordem oceňován hlavně jako prostředník s legitimisty ve Francii a že jeho navenek nezávislá paleontologická práce v Praze byla též skvělou záminkou pro důvěrnou politickou aktivitu mezi francouzským roajalismem zejména v dobách vlády Napoleona III.“ Pravdou je, že Barrande hodně cestoval a jeho vztahy k Bourbonům ho nutily být často i v Paříži na poradách. Kromě toho procestoval i prvohorní oblasti po Evropě – ve Francii, Španělsku, Anglii, Německu a Skandinávii.

 

Vědecky začal Barrande uplatňovat svůj potenciál v době, kdy se ve všech přírodních vědách projevuje zvýšené úsilí směřující k poznání a utřídění co největšího množství poznatků a k ujednocení odborné terminologie. Botanika a zoologie byly na vrcholu své popisné etapy a mohutně se rozvíjela i geologie. Vyšly první podrobné geologické čítanky, mapy i významné publikace. Paleontologie už existovala jako samostatná věda. (Shodou okolností byli její zakladatelé G. Cuvier i autor názvu vědecké disciplíny A. D. Orbigny učiteli mladého Barranda). Praha byla centrem bohaté a jedné z průmyslově nejvyspělejších zemiček Evropy. Již několik generací existovala Královská česká společnost nauk a mnohé jiné erudované společnosti.

 

Za této situace vstupuje na pražskou scénu Joachim Barrande. Skromný, sám k sobě pravdivý a přísný, nadaný a přičinlivý inženýr pozemních staveb, skvělý koordinátor s obrovskou vědeckou erudicí a vrozenou kritičností a autokritičností, smyslem pro pořádek v realitě a přesnost u vědeckého pozorování. Kromě ryzí povahy si přivezl i důkladné, nejen technické, ale i přírodovědné vzdělání. Byl žákem nebo kamarádem plejády nejslavnějších osobností tehdejší vědy: J. Cuviera, J. B. Lamarcka, C. Prévosta, R. I. Murchisona a dalších. V Praze se za pomoci Františka Palackého seznámil i s českou vědeckou elitou – K. Šternberkem, F. X. M. Zippem, J. E. Vocelem, V. Hankou a dalšími. Zejména posledně jmenovaný muž mu byl svým rozhledem neobyčejně podobný. Barrandeho velice zaujaly rukopisné padělky, což dokládá fakt, že Hanku jmenoval roku 1852 v prvním svazku „Silurského systému středu Čech“ mezi těmi, kdo podporovali jeho paleontologickou práci.

 

V letech 1840–1846 procestoval Barrande po svých trénovaných končetinách celé střední Čechy, poznal podrobně jejich geologické složení a objevil nová naleziště zkamenělin. Na tak náročnou expedici samozřejmě nestačil sám, proto si zřídil a vyučil celý sbor skalníků a slídičů, kteří pro něho pracovali. Údajně se kvůli nim naučil základy češtiny. (Ve zdokonalení středoevropského jazyka mu později pomáhala i maminka Jana Nerudy. Barrandova česká slovní zásoba byla podle pamětníků dostatečná nejen na rozhovory o zkamenělinách, ale i o hezkých děvčatech a předchůdkyň dnešní Rihanny.) Za jejich práci je prý odměňoval tak slušnou mzdou, že si někteří z nich mohli koupit za vydělané peníze kus pole nebo spravit chalupu. Dokonce vyplácel prémie za vzácné nebo dokonalé exempláře. Když už později neměl tolik prostředků, nabízeli jeho dělníci cenné vykopávky na prodej nejrůznějším zájemcům a sběratelům.

 

Celý svůj život žil střídavě v Praze a v Paříži a byl v neustálém kontaktu s předními učenci té doby. Své vědecké práci věnoval plných jednačtyřicet let krátkého života. I když byl učencem, byl zásadním odpůrcem Darwinova výkladu. Konfrontace Barranda s Darwinem, o níž nemůže být pochybností, byla především vnitřním dramatem Barrandova myšlení. Jiří Kříž ve své stati rozvádí i zajímavé porovnání Barranda a Darwina, který byl o necelých deset let mladší. „Oba začali svou přírodovědeckou dráhu náhlou změnou v životě. Barrande přišel víceméně nedobrovolně do Čech ve stejném roce, kdy Darwin nastoupil na palubu lodě Beagle, aby podnikl cestu kolem světa. Přestože oba začali současně kupit množství fakt, jejich cesta se rozešla hned na samém začátku. Darwin se postupně propracovával k pochopení širších souvislostí, což mu umožňoval především jeho pohled všestranného přírodovědce, který se zajímal o cokoliv – od geologie přes hmyz až po komplexního člověka. Barrande, který byl v jádru technik, uznával především přesnost, hovořící fakta. Ta shromažďoval a třídil, nikdy je však nepovažoval za dostatečná k tomu, aby bylo možno pozměnit tradiční názory na planetární přírodu. Všechny svazky jeho pozdějšího díla nesou motto: „Je jen to, co jsem viděl.“ Tato větička vyjadřuje jeho vztah k tomu, co studoval, kvalitu pohledu na fakta. Barrande nemohl dospět do fáze evolucionismu tak jako Darwin. Přesto však shromáždil nespočet dokladů takovým precizním způsobem, že jeho dílo můžeme považovat za jeden z prvních a nejzávažnějších důkazů pro učení o vývoji života.“

 

Vědeckému zájmu obětoval Barrande své pohodlí, jmění a příjmy. Na vydržování skalníků a četných sběratelů, na honorování kreslířů a litografů, na tisk tabulí a textu potřeboval spousty peněz, bez nichž by se jeho dílu nedařilo uspět.

 

Výsledky své vědecké práce naznačil nejprve v nenápadném malém svazku, který vyšel v roce 1846 mimo Čechy. Velice brzy totiž pochopil podstatu, že přírodovědci v Čechách nesdílejí nadšení, zabývá-li se studiem českých zkamenělin. I když byl čestným členem císařovy akademie ve Vídni, v Čechách byl od roku 1847 jenom členem Společnosti Muzea království Českého.

 

Roku 1852 vyšel první díl Barrandova znamenitého spisu „Système silurien du centre de la Bohême“, jenž vzbudil v odborném světě veliké senzace. Od tohoto data až do roku 1882 postupně vydal 22 dílů svého hlavního spisu, který má více než šest tisíc stránek textu a 1160 litografických tabulí velkého čtvercového formátu. Celý spis tehdy prodával za 1575 franků. Aby si člověk udělal představu o rozsahu této práce, stačí uvést, že je v ní popsáno 3557 druhů zkamenělých organismů z českých prvohor. Ukázal tak světu, že české prvohory patří k nejbohatším územím na zkameněliny na naší planetě (možno chápat i v přeneseném významu, zkamenělina = zkamenělá dobrota duší v lidech existujících na bázi živých tkání a organismů a tak podobně, Stone Cold Roach released by Mantronix, baby). Popsal více než pět tisíc rozmanitých tvorů nejstarší fauny, mezi jinými například 447 korýšů, 350 trilobitů, 4104 druhy neotesaných měkkýšů atd. Kromě toho připravil podklady k popisům dalších 1500 druhů zkamenělin plžů, lilijic, korálů, mechovek a jiných složitých organismů.

 

Svůj vztah k českým lidem vyjádřil i v jednom z posledních svých spisů, v němž se můžeme setkat s terminologickými zvláštnostmi. Když se mu nedostávalo latinských nebo řeckých slov pro pojmenování nových mušlí, sáhl k českým zvyklostem. Tak se například jedna z nejstarších našich mušlí nazývá Bábinka prima na památku jeho zesnulé hospodyně, ve vyšších vrstvách se setkáváme s celou řadou královen, mezi nimiž ovšem panuje Královna bohemica. V jednom souvrství se objevuje Milá delicita, v jiném Spanilá gracilis, pak se zase vyskytují přerozmanité Panenky, Rihanny, jinde zase vládne nad sprostší havětí mušlovou Vévoda seperbu a Šárka infelix, jindy se zase druží k pěkné lastuře zvané Tetinka bellula přítulná mušlička Služka pulotella. Jeho názvosloví se stalo podnětem k ostrému sporu, který se přenesl i na mezinárodní kongres geologů v Bologni roku 1881. Tady bylo přijato rozhodnutí, že napříště mohou mít zkameněliny pouze latinská nebo latinizovaná jména. S tím však Barrande nehodlal souhlasit, což oznámil hned na úvod svého díla o českých mušlích. Hájil se tím, že česká jména jsou krátká, zvučná a snadno vyslovitelná…

 

Dopracovat se k tak rozsáhlému dílu, které dosud nebylo překonáno, umožnila Barrandovi metodika jeho výzkumu. Dochované terénní deníky dokazují vědeckou exaktnost a inženýrskou preciznost při práci v terénu. Velmi přesně zakresloval topografickou situaci, lokality a profily, uváděl přesné vzdálenosti i mocnosti ploch a vrstev. Nastřádaný nebo jinak získaný paleontologický materiál velmi pečlivě značil. Na kusy psal černou tuší název lokality, popřípadě obce, v jejímž katastru lokalita leží, a statigrafické stáří, vyjádřené symbolem příslušného pásma. Je třeba též ocenit jeho systematičnost, obrovskou šíři studované problematiky, modernost přístupu, preciznost a snahu o maximální technickou dokonalost úplného díla. Své zálibě a vědeckému zájmu obětoval doslova vše, co měl. Podle pamětníků se mu v jeho kvartýru na Malé Straně nedostávalo ani nejmenšího pohodlí, neboť byl od podlahy až ke stropu zaplněn nejen knihami, ale i silurskými zkamenělinami, takže jediné volné místo, kde mohl učenec alespoň trochu pracovat, byl koutek v kuchyni…

 

Byl prvním, kdo začal výzkum českých prvohor. Svou prací proslavil Čechy a jejich hlavní město po celém světě. Pražané mu za to nezapomněli vzdát poklonu. Jeho jménem pojmenovali mohutnou skálu i městskou aglomeraci.

 

 

Když jsem zahlédl na hřbitůvku v Zermattu pochované dvacetileté švýcarské děvče ještě pěknější než Rihanna v tom nejlepším videoklipu zvaném Stay, ty moje odvážná smělosti, tak mě její osud nenechal klidného… taková totálně pozitivně vyhlížející socha na hřbitově v její životní velikosti.

 

Potom pod Pradědem jen na zvonu s vytesaným kamenem připomíná zvonice u chaty Švýcárny neblahé konce horolezců, kteří se nevrátili zpátky z výpravy do velehor a pro známé tam zkameněli. Aspoň takto jim můžeme věnovat tiché krátké vzpomenutí si, ohlédnutí se někam vejš.

 

 

KAMIL SUCHÁNEK a MIROSLAV STUCHLÍK (14.5.1993 Ostrov krále Jiřího v Antarktidě)

 

BOHUSLAV BÍLEK (11.6.1994 Broad Peak Pakistan)

 

ALEXEJ „LEXA“ HIMER (22.6.1994 opět to smolné Broad Peak Pakistan)

 

JIŘÍ MLYNÁŘ (12.1.1980 Gerlach)

 

MILAN ŠVINDRY SEDLÁČEK (18.5.2012  Lhotse Nepal)

 

V horách se narodil OTAKAR VÁCLAVEK narozen na Švýcárně     8.8.1954, tragicky zesnul rovnou i se svým synem MAXEM dne 16.9.2007 při výstupu na Dragontail Peak ve státě Washington a v horách rovněž zemřel!

 

NAŠIM OTCŮM A JEJICH PŘÁTELŮM, KTEŘÍ MILOVALI TENTO KRAJ (rozuměj Jeseníky)

 

DUŠAN POKORNÝ (30.10.1948 ano to je dnes až 16.10.2010 Lamo She Čína)

 

MARTIN MINAŘÍK (duben 2009 Anna Purna):

 

Mé srdce je v horách MANASLU * KUNGCHENJUNGA * BROAD PEACH * SHISHA PANGMA * CUO OJU * LHOTSE * DHAULAGIRI…

 

Díky Járo, 16.1.2013 RIP… nebylo to po hřebenovce dolů, jen horizontálna byla nebezpečnou závratí, co se nikdy zase opět živá nevrátí.

 

 

 

RIHANNA MÁ BOMBY A ŠLEHY VOSTOPÉRO

 

Rihanninu tvář, drobnou nenáročnou postavu i její největší vnadnosti jistě dobře všichni znáte. Tajemství úspěchu NEJVLIVNĚJŠÍ ZPĚVAČKY SOUČASNOSTI už možná zas tolik ne. Martin Hradecký tedy z Pardubické Velké Lhoty spíš než z Hradce nebo PragoUnionu ho s chutí poodhalil veřejnosti na stránkách dámského žurnálu Elle.

 

Statistika zívající na mé a na její, hlavně na té její neplastické tváři, asi věčnou nudou, skýtá však nezřídka nepostradatelné údaje k dobru. Abyste byli v úplném obraze, s kým budete mít na následujících řádcích v periodiku tu radost ze života, shrňme si Rihannu pro začátek do čísel. Ta říkají, že Barbadosanka drobná jako kulihrášek Koh-I-Noor mæstro sasanka a silná a oslnivá ve všem ostatním dosud vyplodila sedm „dlouhohrajících“ alb, celkem pak 200 miliónů nahrávek v 74 různých zemích planety, na YouTube má zatím cirka 3,34 miliardy zhlédnutí písniček s obrázky nesoucích její jméno a ofiko profil na Facebooku zatím zaujal kladně téměř 71 miliónů příznivců. „Docela“ slušné výkony na to, že Rihanně nedávno bylo teprve pětadvacet. Na druhou stranu, horní patra toho luxusního skyscraperu ve vlastnictví první ligy hudebního a popnesmyslnůplného byznysu už Rihanna obývá celou dekádu a zatím se zdá, že její nájemní smlouvu na dobu neurčitou bude možné jednou vypovědět jen za velmi dramatických okolností a s hodně velkými tantiémami. Jestli vůbec. Pojďme se do toho přepychového apartmá za Rihannou někdy navíc vypravit.

 

 

TOHLE BYL TEN PRŮLOM!

 

„You Can Stand Under My Umbrella, ella ella eh eh eh, Under My Umbrella.“ Hekáte to s ní taky (samovolně) naplno? Je jaro 2007 a celý svět, včetně grónských Eskymos i dobyvatelů zlata na Madagaskaru se svíjí a sviští do písničky Umbrella. Rihannu si už tou dobou sice stihly oblíbit miliony fandů ne úplně hloupého popu, ale až popěvek o deštníku ji s razancí povedeného podání Sereny Williams hodil na samotná nebesa tohoto plytkého televizního žánru. A přitom chybělo málo, a hit vůbec nemusel spatřit svůj zrod. Jeho autoři a producenti soustředění kolem nahrávací společnosti Def Jam Recordings, které šéfuje sám stratég Jay–Z, s nímž Rihanna podepsala exkluzivní kontrakt v pouhých šestnácti, ho totiž nejprve zamýšleli natočit s Britney Spears, živoucí celebritou bez aury výjimečnosti, něco jako zpěvačka bez drajvu. Záhy jim ale svitlo, že by píseň měla být obdařena silnějším a smyslnějším vokálem, a tak ho nabídli DIVĚ v letech Mary J. Blige, jež jim ho ale zas obratem arogantně vrátila jako muzikálně totálně nepropracovaný náhul nebo obyčejně znějící kalkul. Tak ho dáme nazpívat slečince Rihanně, řekli si tehdy členové fabriky na hitparáděná želízka v ohni, ve finále se nám to může jedině vyplatit. Svět o ní už totiž moc dobře ví, a ona sama přitom ještě není v pozici, kdy nám může s jistotou diktovat, co bude a nebude zpívat.

 

A jak už všichni dobře tušíte, risky byznys na divokou kartu neměl chybu. Až se z toho záhy stalo hitové eso kulihrášek hlásil příchod. Eso, které přebíjí každou kartu. Eso, které bere vše, včetně šéfa. A Umbrella se například v hudebně hodně zmlsané Anglii drží deset týdnů v čele v peletónu charts a Rihanna se dokonce dozvídá, že úspěch songu je pro Británii, kde toho času lije jako z konve a její některé části zaplavila divoká říčka, vlastně národním prokletím s ani jednou suchou nití na těle. Tak za tak kolosální nesmysl pěkně poděkujeme a popostrčíme Rihannu do dalších možností. Poprvé do Prahy.

 

 

INCOGNITO ACID JAZZ V PRAZE SNAD BRZY ZAS

 

Další hit z přelomového alba Good Girl Gone Bad, ve kterém jasně zaslechneme ševelit i Rihannin velký idol Michala Jacksona, se jmenuje Don´t Stop The Music a zpěvačka k němu bez většího randálu natočila klip ve známém pražském doupěti Radost FX. Pro české účinkující neúnavně pařící na parketu mládí a pro jejich hodiny a hodiny vesele vztyčené pařáty s nehty to tehdy byl dost ambivalentní zážitek. Sice pracovali pro opravdovou hvězdu z masa a kostí, ale ona se k nim celou dobu jako skutečná paní zpěvačka taky chovala. Ani jeden zbytečný pohled či nezdařený úsměv, nedej bože podání ruky či letmé objetí. Celou dobu zakuklená ve zlaté kápi, v pauzách s pohledem furt zabořeným až pod podlahu obklopena nepropustnou suitou, na každý další natáčený záběr připravena se záměrem dokonalé vstřícnosti a odhodláním ze sebe vydolovat teď a tady to nejlepší v co nejkratší době. A přesně takový dojem vlastně vyvolává celá její našlápnutá kariéra. Totálně ladící nasazení s bleskovými zásahy do černého.

 

Nikdo ale nejsme bez chybičky tu a tam větší než chybky jedné rybky, takže i delfíní mláďátko Rihanna mívá intelektuálně výkonnostní výkyv. Pardon, viz třeba její první pražský koncert. V protentokrát ještě ne až po strop natřísknuté hale Rihanna neupoutala pozornost hlasivkami a uměním perfektně je ovládat, jako spíš provádět až akrobatické kousky kouzelnice se svým drobným tělem, s důrazem kladeným neustále na vlnící se pozadí. Jako rozjezd pro bomby, co dělostřelci mrskli vzápětí, to ovšem stačilo jedna radost.

 

 

BOMBA PRVNÍ, NA OBLIČEJI

 

Je únor 2009 a Rihanna na poslední chvíli ruší své vystúpko na Grammy. Proboha kvůli čemu zas, ptá se natěšené publikum, vždyť to měla být bomba. Taky byla. A to fyzikálně fyzická, směřující z ruky jejího tehdejšího elixíru bombardíno, taky zpěváka Chrise Browna, přímo do princeznina obličeje. I když to nejdříve při pohledu na Rihanniny policejní snímky vypadalo dost podezřele, nakonec i takovéto nešetrně provedené příkoří dost traumatické pohany dokázala pop–star zúročit ve svůj prospěch. Ten umělecký samozřejmě. Ještě ten rok dělá Rihanna ve své kariéře poměrně riskantní volbu a radikálně mění nejen svou image, ale i zvuk nosných skladeb a album Rated R je textově i digitálně muzikálně zdaleka nejtemnější složkou její dosavadní diskografie. Dokáže se na něm nejen vyzpívat z traumat fyzického i psychického napětí, ale taky všem dát dostatečně najevo, že napříště s ní rozhodně nikdo nemá počítat jako s lehce zmanipulovatelnou primadonkou od vedle, která nemá vlastní názor ani na to, jestli slunce zítra ráno zase zkrášlí oblohu pro stovky lidských domácností. Vítejte ve světě velkolepé svůdnice Rihanny. Samostatné, nekompromisní, neprodejné každému zájemci. Silnější nálože než kdy předtím. Tahle holka není samozřejmostí každý týden. Nebo ano?

 

 

BOMBA DRUHÁ, ALBUM LOUD

 

Jako by to najednou byl někdo zcela jiný na potkání. Rihanna se před obdivovateli náhle vynořuje v cihlově červených vlasech a prudká není jen nápadná změna účesu, posunu k větší drsnosti se krom zevnějšku dočkala i Rihannina mediální reprezentace. A i kdyby to všechno byla jen působivá hra na city, celé to tehdy zavánělo v mantinelech často falešného kočičího zlata v popovém průmyslu až překvapivě fresh ice cream top. Rihanna je najednou textově i jako veřejná diva zlatíčko sexuálně mnohem vilnější odvazárna jako odkaz nejedna vzácná obrazárna přijatelnější. A to, že kromě jiného bude zpívat o prochlastaném víkendu nebo nemrzících neodbytných sexuálních praktikách a že ji paparazzi vyfotí oblečenou andělsky do naha, navíc ve značně zbídačelém stavu pod obraz, a jí to bude naprosto šumák, by ještě před časem nevyvěštila ani druhořadá cikánka. Deska Loud, která tuto Rihanninu životně–hudební seanci doprovází, byla komerčně nebývale úspěšná, obsahuje vysokou koncentraci hitů a dodnes je výjimečná tím, že přes den ji můžete poslouchat v kanceláři, když to nehlídá žádný purista a pak na ni protrsat celou noc, aniž by vás oblbovala nějak moc prudérní nuda. I když jste si ji šli pustit vlastně už pětsettisíckrát v zalíbení, jaké jinak dokážou vyvolat 3 bábušky z 411.

 

Vizuálně, zvukově i textově nejprůkaznějším pro celé album Loud je jeho závěrečný chorál Cheers (Drink to That), kde se nabádá k otevírání lahví jako o život, ray-bany mají všichni nasazené od únavy nakřivo a sama zpěvačka do sebe hází jednoho frťana za druhým. Že ji ale nikdo ani náhodou nemůže nařknout z alkoholismu a přehnané konzumace na jediném večírku i ve skutečném bujarém životním stylu, dokazuje monstrózní doprovodné turné k desce, v jehož rámci se divoká holka z Barbadosu podruhé koncertně předvádí in full effect i stověžaté Praze. Na rozdíl od spíše rozjuchané pražské generálky se v prosinci 2011 jedná o zážitek, kde elegance, rafinovanost, střídmost, zpěv, tanec, jako i nakonec ženská krása této harmonie hrají rovnocennou úlohu. A tou dobou již na Óčku ohlásili zatím největší hit dosavadního Rihannina příběhu.

 

 

BOMBA TŘETÍ, WE FOUND LOVE

 

O ní ví snad úplně každý zaměstnanec neomšelé harmonie. Taneční petarda bez hlubšího poselství s neskrývanými ambicemi zaplnit a zavlnit parkety po celé planetě hurá do pohybu se nejprve proslavila především díky kontroverznímu a skvěle vymyšlenému videu, které jako celek evokuje okamžiky prožité na nějaké taneční extázi. Tu vám servírovala sama ostřílená Rihanna s producentem Calvinem Harrisem, a tak to, jak se pod jejím vlivem budete cítit, měli tihle dva zcela pod palcem. I když se jednalo o záležitost návykovou už po prvním poslechu, celý svět se dožadoval stále vyššího počtu obrátek od takové gradace a zemské přitažlivosti, mělo jejich poetické nabádání jednu velkou výhodu. Ani trochu publikum nehuntovalo, bylo naprosto bezpečné a svého času ho horem dolem doporučovaly všechny dostupné periodika a hitparády. Oslavná hymna o životní potřebě tance, hédonismu, nebýt Stone Cold Roach zkamenělinou mezi čtyřmi zdmi jedné místnosti, a hlavně lásky nalezené na bezvýchodném prostoru a ve zpackané šlamastyce navíc byla leitmotivem dalšího Rihannina alba Talk that Talk baby, které nadproduktivní samice trochu nečekaně vykopává do světa ještě v průběhu už zmíněného turné věnovaného předešlé desce Loud, předznamenává další vítaný posun v jejím životním a svádivém příběhu not pro tanec, tance pro noty. Na území přijatelných hudebních omylů a pokusů. Znáte třeba takový Mannix – Body Talk?

 

 

BOMBA ČTVRTÁ, V MEZÍCH SLUŠNOSTI EXPERIMENTY ROZKOŠNÉ

 

Už nejen s poslušnou holkou na vdávání je amen, teď začínají jít mírně stranou i popově epické varianty. I když samozřejmě ne tak docela, na hitparády se musí v kariéře, aby byla stále ohromující a nezkysaná, dostatečně s přehledem mířit i nadále. Právě proto jsou poslední dvě Rihanniny desky, kromě Talk that Talk i stále aktuální Unapologetic, hodnoceny jako dost rozporuplné. I když obsahují balady s klasickou písňovou strukturou (Diamonds, Stay, Be Brave), jejich kostrou zůstávají zvukově čerstvá a neošuntělá překvápka, která s posluchačovou první náturou pro hit nekoketují raz dva od prvního zahlaholení decibelů na ránu, ale pod kůži se zadírají s nevtíranou intenzitou. O to déle je tam pak máte zabydlené. Vzhledem k tomu, že tento styl a způsob mixování hudebních ambic a snů tě Pic Rihanna razí už na druhé nahrávce za sebou, nepředpokládáme, že jej chce inovovat tak často jako své účesy nebo délku nehtů. A dobře jí tak. Riskuje a zatím jí to vychází na jedničku. Možná ještě daleko líp, než Barbie z Barbadosu a její team vůbec čekali.

 

Díky tomu všemu tak máme šanci jít roztočit náš počeštěný mejdan s popovou hvězdou, která momentálně září jako žádná jiná Shara Nelson, a přitom posluchači nedává, ani co by se za její zdobený nehet vešlo, pocit, že má tu čest s někým nadpřirozeným. Madonna má už to nejlepší dávno za sebou, Kylie a její program 1990 – kdy byla šťabajznou pro moji pubertální zálibu – stejnak válčí s dobrým vkusem víc než kdykoli předtím a v životě Beyoncé je teď na prvním místě vyhřívání rodinného hnízda. To Rihanna, ta teď spouští bomby. A my spolu s ní víme, co je životní extáze.

 

 

DOVĚTEK, JEJÍ VLASTNÍ, URČENÝ NEJEN NA STRÁNKY LACINĚJŠÍCH DENÍČKŮ

 

„Myslím, že ženy chtějí okusit svobodu, touží po síle a vyrovnanosti, potřebují lásku dostávat s nadějí. Touží po úplně stejných hodnotách jako já. A já se nebojím o nich nahlas proklamovat a chovat se tak i na veřejně přístupných místech. Právě díky tomu se se mnou ženy snadno identifikují, dělají to docela rády. Potřebují být odvážné značky ve světě a někdy jim k tomu stačí, aby ten postup někde viděly. Jakmile to někde vidíš, řekneš si, že to dokážeš přece i ty sama. V to jsem vždy doufala – že budu mít na ženy takto pozitivní vliv. Protože ženy jsou nádherně statečná stvoření. Chlapy musejí chtít pro ně promítat i ta neobvyklá dvoření. Zároveň ale jsou i ta nejvíc pochybující o sobě stvoření. Nikdy si nejsou – vlastně nejsme dámy – jisté samy sebou, jak ohromnou moc máme.“ Díky Rated R.

 

 

* ♥ *

 

 

Beastie Boys v roce 1989 na albu „Paul's Boutique“ v songu „TO ALL THE GIRLS“ jsou vděčni zejména:

 

Yeah...

všem holkám v Brooklynu

všem Francouzkám

Číňankám, Japonkám…

všem holkám ze Švýcarska

a italským ženám

vyzývavým, voprsklým, vyzrálým Divám z Horního východního předměstí NY

Jamajským pochopitelně nepotopitelným fregatám…

a tanečnicím nahoře bez

 

Australankám… Brazilkám…

nejkrásnějším dívkám na Jihu

holkám z Puerto Rica

stevardkám létajícím kolem Světa…

 


EGGMAN (VAJEČNÝ BOJOVNÍK)

 

Díval jsem se z okna a zahlídnul jsem jeho pleš

běžel jsem do lednice a vytáhnul jsem vejce

mířil jsem na něj z téhle pozice, neměl žádný vlasy

vymrštil jsem po něm ránu a on to schytal tam

sledoval jsem kabriolet za jízdy v přestřelce

nabil jsem prak a vystřelil jsem jedno

on zdrhal a zjistil, že u sebe nemá nic

držel jsem ho v šachu s vaječnou puškou

vejce, jasný symbol života,

pronikám do tvého domu a krotím tvou ženskou

vytasil jsem pušku, on si myslel, že to je vtip

stiskl jsem mu na tváři spoušť, byl v ní žloutek

sáhnul jsem mu do kapsy, sebral jsem mu všecky peníze

zmizel jsem a nechal jsem ho tam s vaječným knírem

slabochů je k dostání na trhu za krejcar tucet

a když říkám tucet, víš, co myslím, hochu

 

Pan Vajíčko Humpty Dumpty bylo korpulentní vejce

hrálo si u zdi a potom si vyvrklo nohu

vyhodil jsem ho z vokna, tři minuty jsem ho vařil

strefuje rastamana, lamentoval: „sražená krev!"

co bylo dřív, slepice nebo vejce?

obalil jsem slepici na vejcích, pak jsem snědl stehno

jedu vlakem mezi auty

když vystupuju ze stanice, ty dostaneš to svoje

přestřelka vajec ochromila Los Angeles

oni to zrovna pálili na mého malého bratránka Ese

někdy vařené na tvrdo, někdy tekuté

pochází ze slepice, né z králíčka náhražka

lidi se smějou, to není vtip

jmenuju se Yauch a házím žloutek

teď mě zavřeli do cely, ale mně to nevadí

aspoň jsem potom nachytal spoutané lidi tady

 

Všichni jsme oblečeni v černém, motali jsme se vzadu

začali jsme útočit, vejce udělala prásk na Hazyho zádech

strýčku Same, já se ztotožním s programem US army

zelená barva armády, vejce se šunkou, Yosemite Sam (animovaná postavička)

nastává Halloween, máš o mně zjištěno, že zůstanu uvázanej

mířím to na popletu K-Papa

udělal jsi chybu, že soudíš člověka podle jeho rasy

kráčíš životem s vejcem na tváři

probudil jsi se ráno s divným pocitem

podíval ses a viděl jsi, jak kape vejce ze stropu

rodiny, punkeři nebo obchodníka

budu pronásledovat kohokoliv s vajíčkem v ruce

né jako praskání, které předpokládáš v báchorce

ale praskání na tvém čele, tady máš ručník, honem si to utři

 

 

Beastie Boys to zkoušejí mazácky, doslovně HEY LADIES

 

Hej dámy na dohled já volám na vás

nikdy jsem nebyl městskej zoban opravdovější a smutnější

pro mě je to víc než si dovedeš připustit

a mám víc hitů než Sadaharu Oh (mlátička)

Tom Thumb, Tom Cushman nebo Tom Foolery

(= Paleček a nehtíček, Zpohodlnělej pudl nebo Pitomeček)

lákají ženy do TV za pomoci výkladů vzatých od Chucka Woolery

slova vytékají do všech stran jako náramnej kaňón

a já jsem pořád venku, hledám si dámskou společnici

mrštil jsem laso na nejvyšší holku a zavlíknul jsem jí do nepořádku

odložil jsem jí střevíčky a dal jsem si jí místo bryndáčku

točím se a sranduju, dělám trochu krádeží

vrátím tě zas do původní pozice a svléknu ti tohle parádní oblečení

máš pro mě přesné tělo a přitažlivou duši takhle já potřebuju

hraješ hlavní roli u klapotu tam v dovoleném maximu

takovej nesmysl je mrštnej bass, kterej odpaluju z rozkoše

povídám si s holkou, říkám jí, že zvládnu všechno

ona si povídá s děťátkem, s kým že?

vyzkouším u tebe každou lež, v tom poznáš, co jsem nikdy fakt nedělal

 

Hej dámy, udělejte se funky

 

Já jsem v úzkých s velmi pohlednou dcerou

sundal jsem si spodky, a přivítal jsem zpátky Kotter

zničili jsme pokrývku, ona začla pustošit koberec

u mě v bytečku, žádal jsem jí, prosím tě už toho nech…

já mám jako dárek dobrou vyřídilku

a ta holka není nic než Rejpalka

vzdělaná? nikoliv, hloupá to ano

a když říkám hloupá, myslím hloupá teprve je nezkušená

já nejsem Jakub v 15 letech nebo Mončičák u tebe v péči

já jsem Adam a jsem neústupnej ve vytříbeném životě

s elegantní drzostí, prudkým odmlouváním a pohledy, co mohou zabíjet

miluji se v pozadí svého kočáru, Coupe De Ville

potkal jsem krasotinku, ona celá žhavá vystartovala po frajerovi

líbila se mi krasotinka, ale nakopnul jsem jí do kozačky

protože zrovna moc nestojím o to, abych se pachtil

posloucháte moje desky, zvuk číslo jedna

tak šlápněte do rytmu, no šlápněte do jízdní dráhy

já mám otevřenou mysl, tak proč všechny nepůjdete dál

nalaďte se, zůstaňte naladěné, moje píseň je tak živá

slečny se vyrojí jako včely do hnízda

 

Hej dámy, udělejte se funky

 

Má zlatej zub, víš, že je dáma hardcore

ukáže ti krásné chvíle a pak ti ukáže dveře

rozešel jsi se s holkou, skončilo to v slzách

Vincent Van Gogh a pošli dál to ucho

volám jí o půlnoci, když mám upito

telefonní budka na rohu je vlhká a páchne

řekla, ale jdi, já jsem byla tím, kdo mi scházel

frknul jsem po ní tamten šmejd do okna, protože víš, že mě prudila

matka tě opustila a zešílel jsi z holek

přihasil sis to ze zadu do vlaku číslo 6

dej si říct, je to rada za všechny prachy,

gorila jako tvoje máti je ohromně silná

obracím do sebe půllitry, až o sobě nevím

ráno jsem se probral u Won Ton Ho

protože oznamuju, že se mi líbí holky, co lamentují

s váhou, kde se platí libra za unci, za kousek

mám rád holky s kudrlinkami a dlouhými velkými kadeřemi

a dětičky generace vysázených Beatniků jen nosí svou těhotenskou módu

ta se tu nese vysoce s razancí, jako by byla Miss s číslem 1

a myslí si, že je též Vášnivá Holčina

 

 

YEAR AND A DAY (ROK A NAVRCH MÍT JEŠTĚ DEN)

 

M.C. pro to, čím jsem a co dělám

A. je značka pro Adama a texty opravdové

tak jak se modlím a doufám a poselství je vysláno

a žiju ve snech, které se mi zdály

protože jsem součást tria, nezastavitelné trojky

já a Adam a D. jsme zrození M.C.

a moje tělo a duše a rozum jsou čisté

né pošpiněné nebo rozředěné nebo postižené od léků

prostě texty ode mě pro vás recitované

zatčenej a propuštěnej na kauci, ale dal jsem jim facku a byl jsem dál u nich obviněnej gauner

přicházím do ringu jako když s pompou přecházím jeviště

světla jsou rozmístěná nízko a noc se stala plnoletou

beru si mikrofon do ruky jako důkaz, že jsem profík

říkám svoje vědomosti lidem a provedení je speciální

že jsem Bard, ale zdaleka ne ten nejvyšší

já jsem sám pro sebe král a tohle je můj hrad

sídlím v říši přítomnosti, ale pamatuju si je z minulosti

koukám se letmými pohledy před sebe a nemyslím, že už naposledy

a vy na to můžete vsadit svůj krk

 

Sjíždím nadzemní dráhu, když lyžuju

hulím a hubnu

dávám lyže na střechu skoro každej víkend

nemůžu zastavit ohromení emocí, když se roztáčejí současně

nemůžu zastavit hladký průběh projížďky, když je to silná jízda

rozbilo se mi vázání, lev s křídly

zvěstuju jeho slovo ve zpěvu B-Boye

já jsem k sobě zajedno, když otáčím směr

dávám přednost snům před realitou

dávám přednost jen svému životu, nepotřebuju ženu od jiného muže

nepotřebuju vůbec bláznivej životní styl se stresy a potyčkami

ale je dobré vyzkoušet si bejt král na jeden den

nebo na týden nebo na rok nebo na rok pouze v jednom dni

ať už se děje cokoliv

 

Rybařím se svým člunem a chytám pstruhy

míchám pivo Bass Ale se značkou Guinness Stout

chci vylovit udičku uvnitř své hlavy

a pozoruju svět skrze svou okenní tabuli

každej den má mnoho barev, protože sklo je barevné

všechno se změnilo, ale tohle zůstává stejné

tak jednou se zase vztyčilo zrcadlo a já se vidím jasně jako den

a půjdu až na hranice svého konečného osudu

cítím se tak jako by mě někdo pokoušel

ten, kdo vidí konec od počátku času

mám před sebou celou věčnost, co je, co bylo a co vždycky bude

zkoumám prorocké pasáže na stránkách

...on je známý pod přezdívkou Disco Dave

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter