„Pravidla znáte, jejich porušení bude potrestáno smrtí bez ohledu na výsledek zápasu,“ zahřmí arénou rozhodčího hlas a davy na tribunách v napjatém očekávání ztichnou. „Vyberte si svoji barvu!“
Dosavadní šampion, oblečený do rudého šatu, má přednost. Zašklebí se jako noc a vztyčí ruku nad hlavu, aby každý spatřil jeho volbu. V dlani svírá černý kámen. Lidé dychtící po krvi propuknou v nadšený jásot.
„Bagor se opře o moc temnoty a zmaru,“ komentuje sudí zcela zřejmou věc.
Tímto tahem nenechá protivníkovi na druhé straně bojiště mnoho dalších možností. Nejlepší odpovědí by měla být bílá, síla ochrany a světla.
Karak, oděný do modrého pláště, si svého soka měří zkušeným pohledem. Sledoval průběh Her už od začátku, takže poučen z předchozích zápasů, se na tuto možnost víc než dobře připravil. Vyloví z kapsy valounek zelené barvy.
„Cizinec volí sílu lesa a všeho co v něm žije,“ pronese rozhodčí.
„Blázen!“ volají diváci mezi posměšky, neboť lesů v této zemi téměř není. Nikdo se zdravým rozumem by se neodvážil využít jejich moc, to je jasná sebevražda.
„Nechť bitva započne!“ slavnostně dodá sudí a důstojným krokem opustí válečné pole.
„Ba-gor, Ba-gor skanduje dav jméno domácího mága, zatímco se před nimi prochází jako pán světa.
Karak soustředí mysl a vpluje do půdy. Hledá sílu. Tato umírající zem je ale vyčerpaná z neustálých zápasů, nebude jí ubližovat ještě víc. Prsty sáhne do jednoho z mnoha váčků u pasu a promne mezi nimi manu, životodárnou esenci z dalekého světa. Kroutící se síla putuje po ruce až do srdce, pak do celého těla.
Koutkem oka zahlédne příval morových krys. Bagor zaútočil jako první.
Mezi hlubokými hvozdy světa, až někde na okraji univerza, se dotkne malých tvorů. Ti mu pomohou. Rozhodí před sebe špetku many.
Arénu naplní zuřivý bzukot. Téměř přehluší smrtelné pištění hlodavců zmítajících se v křečích, když je obsypají hrozny jedovatých včel.
Dav na okamžik v úžasu ztichne při pohledu na cizince, který se jejich šampiónovi opovážil vzdorovat.
Mág v rudém znovu zakouzlí. Ze země v místě potyčky vystoupá černý dým. Za okamžik veškerý hluk utichne a kouř se rozptýlí. Všechna okřídlená tělíčka leží mezi pobitými krysami.
Zatímco černokněžník sbírá sílu, Karak tu chvíli využije k vlastnímu úderu. Přivábí Snovata, krále afriských pavouků. Monstrum dvakrát vyšší nežli člověk, podobný přerostlému sklípkanovi, se na osmi pružných článkovitých končetinách bleskem rozeběhne k Bagorovi a mohutnými kusadly při tom vydává skřípavé zvuky.
Temný mág zbledne, udělá několik kroků pozpátku, oči rozšířené hrůzou. Pak poruší pravidla, aby si zachránil život. V poslední chvíli použije kouzlo přemístění, spadající do sféry vzduchu a vody, které jej vynese do výšky.
Pavouk spatřiv jeho útěk, se odrazí, vyskočí, ale na Bagora nedosáhne. Rozdivočelý netvor dopadne přímo mezi diváky. Výkřiky bolesti umírajících se mísí s povykem, který se vzápětí strhne kolem.
„Odvolej ho, odvolej ho! ječí na Karaka sudí, ten se k němu otočí a se zlověstným úsměvem na rtech si pomyslí: Chtěli jste Hry? Tady je máte.
S pravidly si už hlavu neláme, regule zápasu dodržel jenom kvůli momentu překvapení, ten přichází právě teď. Znovu zanoří ruku do váčku, sevře plnou hrst many a vyhodí ji nad hlavu.
Oblohu potáhnou těžké vířící se mraky. Silný poryv větru zvedne ze země oblaka prachu, jenž na bitevním poli sníží viditelnost a zakryje vyděšené tváře davu. Shora se ozve řev, tak strašlivý, že mnohým vytryskne z uší krev, jiní upadnou do bezvědomí, aby byli okamžitě ušlapáni zmatenými diváky.
Z mraků se vynoří temný tvar. Nebem zní hluboké hřmění, které však nevydává bouře, ale blanitá křídla nadnášející dlouhé majestátní šupinaté tělo černého draka. Zastíní arénu v celé její velikosti. Z roztaženého chřtánu vyprskne proudy kyseliny, jež celý prostor vyplní smrtonosným deštěm.
Chroptící Bagor upadne na zem. Chvíli s sebou ještě škube, zatímco mu vazká hmota rozpouští tvář a žere šaty. Stejně tak skončí valná většina lidí, kteří nestačili uprchnout. Svíjejí se v agónii mezi dřevěnými lavičkami, netušíc, jak se mohla zábava zvrhnout v tak šílený masakr.
Moment překvapení splnil svůj účel. Nikdo nečekal, že jakýsi cizinec, který se do Her přihlásil na poslední chvíli, bude obdařený takovou mocí. Vždyť procházení mezi světy patří do mýtů a legend, které už dávno považují za pověry.
Drak se nespokojí s likvidací lidí v aréně a jejím přilehlém okolí, zamíří do města, kde pokračuje ve zkázonosné honbě. První věže se hroutí pod náporem nenasytných pařátů.
Karak pohlédne na své dílo. Na tomto místě už se Hry nikdy konat nebudou. Se zadostiučiněním opustí bojiště, projde mezi hromadami mrtvol u východu z arény a zamíří pryč.
Prochází pustou krajinou. Pečlivě se vyhýbá malým ostrůvkům zežloutlé trávy, které se v nehostinném prostředí drží ze všech sil.
Zastaví se u širokého koryta řeky. Protéká jím pouze kalný potůček vody. Strhne z opasku váček s manou a celý jej vysype do proudu, ten esenci hned odplaví.
Zaslechne úlevné vzdychnutí, když země na pokraji kolapsu přijme jeho dar. Příroda z vděčnosti změní kalnou vodu na čistou, aby mohl svlažit vyprahlé hrdlo. Zachmuřenou mágovu náladu projasní pohled na rostlinky, začínají rašit na břehu a pokrývají okolní svět zelení.
Nadechne se čerstvého vzduchu, spokojeně se usměje a zmizí.
