Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 25.9.
Zlata
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
O šeru
Autor: oveckovna (Občasný) - publikováno 3.8.2014 (18:12:06)

Zbývaly poslední chvíle tmy. Byl jsem vykloněný z okna a si říkal, že po týhle cigaretě se do toho pustím, ať už to mělo být cokoliv. Zavolám jí, napíšu jí, půjdu za ní na konec města, který byl tehdy už tak blízko, nebo si povlíknu peřiny. Spousta zásadních věcí, který nějak tušíte, že v budoucnosti budou. Jenže nezle čekat, že se prostě stanou. Z budoucnosti nikdy nic nevstoupí do přítomnosti, aniž bychom po tom sáhli a vytáhli to z ní. Každý šluk jenom oddaluje život, který chceme žít. A ten se stejně jako to cígo postupně vypařuje, ubývá.

Marlene mi jednou řekl: „Většina lidí žije  od minulosti k budoucnosti. My ne. Víš, já jsem třeba do sebe ztracená, zacyklená existence. Moje budoucnost i přítomnost jsou zhuštěné do jednoho bodu. Vtáhnu do sebe všechno, co se ke mně přiblíží a zničím to. Jako by to nikdy nebylo. Všechno začíná a končí u mě. Ty to tak nemáš. Vláčíš s sebou svou minulost, ale tvá přítomnost na ni přestala v určitém okamžiku navazovat. Nepokračuje. A proto nemůžeš mít budoucnost.“

Vždycky jsem si uvědomoval silněji, jak moc je bez ní každý den prázdný a bezvýznamný, když nebylo koho opíchat. Když jsem se nemohl na někoho tvářit, že jsem největší frajer na světě. Když jsem neměl pocit, že by stačilo projevit jen trochu citu a za jediný večer by se do mě kterákoliv osudově zamilovala. Když jsem nemohl aspoň na chvíli předstírat, že dokážu dát něčímu životu smysl, jen abych měl pocit, že ten můj nějaký má.

Myslím, že všechno, co jsem kdy udělal směřovalo k ní. Včetně mého příchodu do města. Všechno, co dělám dnes, je pro ni. Myslím, že jsem spojil svůj život se smyslem toho jejího, abych mohl nějak přežít. Pořád doufám, že najdu něco, co mě k ní přiblíží.

 

Vzbudil jsem se a ona spala nahá vedle mě. Ležela na boku a levé stehno jí cudně padalo přes pravé. Nahota nikdy nebyla tak upřímná. Mezi těma vlhkýma betonovýma stěnama, kam lidé chodili sušit svý věčně poskvrněný prádlo, ležela nekonečně čistá a nádherná, jen pro mě, na plátech polystyrenu, který ještě ten den někdo vzal a přilepil na zeď domu. Možná to byl stejný dělník, který stál na lešení za jejím oknem, když pozděj ten den vycházela ze sprchy a ukázala se mu nahá. Proč? Protože měla pocit, že její tělo ztratilo hodnotu stejně jako porno na internetu.

Ten okamžik v šeru před svítáním byl nejsvětlejším okamžikem mého života. Miloval jsem ji a než usnula, řekla mi, že ona miluje mě. Ještě v tu chvíli, kdy tam spala, to byla pravda. Věděl jsem to. Sice to tak cítila jen do chvíle, než se probudila, ale to stačilo. Bál jsem se nadechnout, bál jsem se, že se zalknu, protože první ranní paprsky začaly spalovat tmu.

Jeden druhému jsme ze sebe vydali veškerou osudovou lásku, co v nás byla, co v nás zbyla. Kdyby nás tu noc někdo ve spánku upálil, zemřeli bychom společně jako milenci. Bohužel jsme nebyli mezi prvními obětmi. A co v noci vzplálo, s ránem vyhaslo.

V mém světě plném dýmu ze spálených mostů byla jako voda, která vyvěrá čistá někde na úsvitu nového světa, který měl být náš. S ní jsem se mohl nadechnout a být šťastný.

Vzbudila se a začala hledat kalhotky. Nikdy v životě jsem neviděl nic smutnějšího, než když si je oblékala v tom prvním ranním světle. Vždycky jsem nenáviděl rána. Ve dne je všechno tak nebezpečně ostré snad jenom kromě rosou zvláčnělé trávy. Člověk si musí dávat pozor, aby přežil do soumraku, kdy tma rozmaže kontury a svět je najednou tak hebký jako byla její bledá kůže. Jak tam stála a paprsky obtékaly její tělo, měl jsem skutečně pocit, že ona je celý můj svět a že linie jejího těla je jeho horizontem. Měl jsem ho nadosah.

Když jsem byl malý, miloval jsem velké příběhy o lásce. Proto jsem je chtěl žít, když jsem vyrostl.

Byla jako první jezerní hladina. Vyvěrala nedotčená a tyrkysově čirá. Přišel jsem k ní celý rozervaný. Rány vytvrzené krustou krve, prachu a syčícího popela. Byl jsem špinavý. Ona byla živá, svěží a vydechovala radost a naději.

Nikdy jsem se neměl nadechnout v její blízkosti. Ale jak hladina stoupala ke mně, klesal jsem já k ní. Ta přitažlivost byla naprosto zdrcující. Rvala končetiny, trhala kůži i s masem, ohýbala kosti, vyškubávala nehty a zpomalovala čas, jako když se snažíte dělat rychlé pohyby pod vodou.

Nikdy jsem se neměl chtít do ní ponořit a omýt si rány ze všech těch rán u všech konců všech světů. Světů, které jsem vystavěl kolem falešných božstev, protože jsem hledal svůj vlastní mýtus o lásce. Zničil jsem ji, když jsem se ji pokoušel získat. Od té doby už nikdy nepřišlo ráno, kdy bych se vzbudil a měl chuť zachránit svět. Dokud nepřišla noc, kdy jsem neměl na vybranou.

Já už mám svůj mýtus o lásce a je nešťastný. Ale miluju ho. Stejně jako jsem miloval a miluju ji. Nic na tom nezmění ty zástupy skvělých a pro někoho jiného osudových žen. Nejde to. Byla to ona. Milovala život a já jí nedokázal dát takový, jaký by si zasloužila, ani jí ho zachránit.

Nemůžu se ubránit pocitu, že za to mohlo naše město. Nikdy jsem nežil ve městě, kde by lidé byli tak od základů nešťastní. Plesnivé zatuchlé sklepy, ve kterých jsme často nacházeli aspoň nějakou útěchu, protože v bytech bydleli lidé, se kterými jsme žili. Ty sklepy v sobě tak zuřivě zadržovaly všechny ty pohlavní pachy, kterými se nakonec muselo zalknout celé město. Někdy si myslím, že za to mohl náš nezdraví vztah k sexu. Jakkoliv jsme ho mezi sebou navzájem milovali víc než sami sebe.

 

Na okno dorážel kouř s výčitkou. Připojil se ke mně marlene a narušil moji sebelítostivou retrospektivu. Díval se na mě tím zbožným pohledem. Kdyby mohl padnul by mi k nohám a odříkal jednu z těch šílených modliteb, kterými za úsvitu končili ty své psychotické večírky.

"Někdy myslím, že jsem milosrdný, že zachraňuju světy v posledních chvílích," řekl a potáhnul si z cigarety stejně zhluboka jako někdo, koho na poslední chvíli zachránili před utonutím.

„Hele, já vím, že si myslíš, že se dokážeš vyrovnat bohu. To ale neznamená, že se jedním taky staneš,“ opověděl jsem mu v jedný z těch svých nečekaně hlubokomyslnějších chvilek.

„Ničíš životy.“

„To říkáš, protože mě miluješ.“

Byli jsme tak vysoko nad městem, že ani jeden z nás neměl strach z kolemjdoucích. Zmohl se ale jen na marné vydechování kouře na okenní tabulku, která nás dělila, když jsme se vykláněli ven. Ani kouř z jeho cigarety se nemohl dostat k mým rtům.

„Vzpomínáš si ještě na dobu, kdy nám ránem dny začínaly?“ Bylo už moc světlo na to, aby tu denní dobu mohl někdo nazvat nocí. Ale zároveň ještě příliš šero na to, aby to mohl být den.

„Spolu jsme nikdy nic takového nezažili.“

„Vždycky jsem s tebou chtěl posnídat.“  Byl to ten čas, kdy dialogy přestávají dávat smysl. Vědomí je nespojité. Rozpadá se a z trhlin, které se v něm objevují, vyvěrají ty nejupřímnější lidské okamžiky. Je něco nádherného na tom, jak dokážete někoho pochopit mnohem líp, když mluví nesmysly. Důležitý je kontext. A ten si buď uvědomujete, nebo ne.

„Tanči.“

„S tebou.“

„Drž hubu a tanči, čubko!“ Tehdy jsem tam ještě byl s ním a chtěl jsem, aby to věděl. Říkal jsem si, že soucit by ho zabil. „Tanči a ser na rána.“



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter