Slepec a jeho skřipky

Vzpomínáš ještě na ten krásný čas,

kdy slepec nám pod balkónem hrál,

jak šum kaštanu zněl jeho hlas,

jen vítr se mu závistivě smál.

Skřipky loudily po strunách jantarové tóny,

zlý déšť se snažil obnažit jeho struny,

silueta vytvářela piruetu tam pod balkóny,

vlasy stříbrněla mu ruka milostivé luny.

Hladové skřipky loudily po balkónu almužnu,

dojatá byla z  tónů i  ošuntělá omítka,

dojatý vítr snesl mu občas hubenou výslužnu,

jen od deště vyskytla se závistivá námitka.

Tma ukradla mu kdysi svit jeho očí,

tmavý park poskytl mu doživotní  azyl,

i zastavil se občas jeden panský kočí,

by chladu dekou, kávou dílo zkazil.

Tak slepec šarmantně denně balkóny zdravil,

aby zahnal tu nevěstku jeho  bídu,

zlý osud  vítězstvi na bále krutě slavil,

vědíce, že  smrt volá, však už příjdu.

Tak vzpomínáš ještě? když slepec pod balkóny hrál,

staré skřipky vydávajíc hladové i ledabylé tóny,

ledový déšť notoval mu drze na futrál,

když sbíral almužnu tam pod balkóny,

co vítr mu jí neodvál.