Už ti nenabíhá husí kůže z mého jména;

Snad ani nevzpomeneš;nezasmutníš

Jsem sobě samotnému vlastní karanténa

Nebe je podemnou;a peklo ještě níž

Už nevídám tvůj úsměv; ryze antický

Zrovna teď; jinému ho ráda daruješ

; chodíš s ním ulicí a čerevenáš se,

Mluvíš o lásce, rukama ji maluješ,

Tvoříš vztah; vždyť jen ten náš se

Rozletěl v prašná zrnka navždycky

a zanechal ve mně srdce bolavé.

Vidno jsem členem vlastní zkázy,

Já a sám jediný, jejím poručníkem.

Kamzík jsem; skáču; z nákazy do nákazy

A tělo v dešti; naivně chovám pod ručníkem.

Už nevídám pohled andělský; nevídám

Prsty jak síto; slova z nich v klišé procedí,

Spadnou jak anděl padlý; v prach.

City tvé zamrzly v mlhavé náledí,

Že šťastná nebudeš; šeptá mi strach.

Dopijím neprvní sklenici, ještě si dám;

Ať nachvíli zmizí, to srdce bolavé.