Neslyšně plynu uličkami temnými,

dlaně si před mrazem schovávám.

Francouzské muziky, s dodatky trapnými,

vedou mě mazurkou; přes město k Vám.

Do kopce vleču nohy; upadává dech,

nebýt tak opilý, šlo by se mi snadněji.

Obrovská kapka vody, z karmínových střech

padla mi na hlavu. Neztrácím naději.

Neztrácím slova, ni city -  pečlivě schované.

Jen dojít musel bych, na vrchol Nové vsi.

Křehké je moje tělo; vítr ho málem odvane,

na skládku citů, kde žrádlo čekají; rozeřvaní psi

Hladoví a samotní jak opál; v rozmáčeném lomu

vlčí mák v poli pšeničném; se strachem.

Snad se dopotácím, k Vám ; k obrovskému domu

dříve než z deště zbudu; kamenným rarachem.

Štědrá obloho; mocně unaven, konečně k Vám dorazil jsem,

zbývá jen ulice; cílový praporek a  sladká  vůně ženy,

Vaše postava, skvěle krásná; jak předznamenal dopisem,

tísněný  básník v místnosti, Čtyři krát čtyři bílé stěny.

Já plahočil se padlou nocí, korábem dvou noh veza se,

byť nezbývalo sil, došel jsem jak z Thermopyl,

však láska žalostná; obraz jenž pohledem, tiše přizná se

že lepší by bylo bývalo, kdybych to býval nezjistil.

Nezjistil co a cože? Že špatné věci staly se?

Jasné je nad slunce, jak jsem rozum topil.

Vždyť stál tam on a ona, vášnivě líbali se,

Básníček křehounký, skleněné oči sklopil.

Deštové mraky vzplály, mladík;  z noci vypleněn,

bláhově doufal; nápadně podobný; mladému Quijotu

Už nikdy neucítí, chlad Čtyři krát čtyři stěn,

Té noci udal valé; svému na výsost, básnickému životu.