Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 26.4.
Oto
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Bohumil Prusík kandidát hojivých vět
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 4.1.2015 (11:44:07)

BOHUMIL PRUSÍK

 

     26.5.1886   KLATOVY            ۞     6.9.1964   MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

 

 

Jmenoval se Bohumil a říkali mu Theofil. Tuto přezdívku získal od spolužáků v tercii, a už mu vydržela po celý život. Mezi kamarády byl oblíben pro svou čestnost a smysl pro humor. Od přírody získal absolutní sluch, dobře hrál na pět nástrojů. Dirigoval studentský orchestr, pod jeho taktovkou hrál i pozdější šéf opery Národního divadla Václav Talich, jeho celoživotní kamarád.

 

Jako místo narození uváděl Klatovy, což pro Thomayera, u něhož nastupoval po promoci na praxi jako asistent, znamenalo zásadní výhodu. Z lokálního patriotismu při přijímání lékařů na kliniku totiž dával přednost lidem z Pošumaví. U Thomayera panovala speciální atmosféra. Začínalo se velmi časně ráno, práce měl každý nad hlavu. Mezi lékaři vládlo přátelství a soudržnost, i ve volných chvílích nebyla nouze o legraci.

 

Běžnou klinickou práci brzy mladý Prusík doplnil o výzkum. Časopis lékařů českých či Lékařské rozhledy o tom podávají nejlepší svědectví. Píše o analylaxi, o vztahu infekčních chorob ke karcinomu, o angině pectoris traumatického původu. Je zřejmé, že fyziologii chápe jako výchozí disciplínu oboru. Píše, studuje, publikuje závěry.

 

Od svých mladých let velmi cestoval, rád poznával zahraniční záchranné ústavy. Ne nadarmo už jako klatovský gymnazista soukromě studoval francouzštinu, angličtinu a další jazyky. Do první světové války chybějí necelé dva roky, když jako šestadvacetiletý Thomayerův asistent navštěvuje švýcarská sanatoria pro tuberkulózu, pobývá na klinikách takových velikánů medicíny jako byli Angličané James Mackenzie (světový kardiolog, jeden z prvních například rozeznal srdeční arytmie) a Thomas Lewis (zakladatel světové angiologie). Narušuje tradiční vazby na německou a částečně francouzskou medicínu a snaží se o orientaci na Anglii, kde přírodní vědy akorát procházejí mohutným vývojem. Přesvědčuje se, že za světem jsme opožděni málem o celou jednu generaci. Klinická medicína byla u nás stále ještě v nějakém zajetí popisu, statiky, jednoduchých fyzikálních metod, zatímco světem letěla dynamika a funkční koncepce. Copak se s tímto stavem dovede jen tak smířit? Ze svých zahraničních stáží těží maximum. V roce 1912 za vlastní prostředky nakupuje a přiváží první elektrokardiografický přístroj, v zavazadlech vozí další moderní přístroje. Nezapomíná ani na odbornou literaturu. Prosazuje nové účinné metody: začíná titrovat cukr, poprvé určuje bazální metabolismus, dělá kapilaroskopii, zavádí mikrometodu na určování glykemie podle Mc Leana, Jeslinkovy diety k léčení diabetu, vyšetřování elektrokardiografem. Zpočátku ovšem nikdo nedokázal diagnostikovat poruchy srdce z EKG. Tak se stalo, že Prusík uveřejnil práci o diagnostice arytmií dle EKG křivky, v níž nevědomky vlastně popsal infarkt myokardu. Byl prvním Čechem, kdo tuto chorobu poznal na EKG. Když se jeho nález dostal v pitevním protokolu dvornímu radovi Hlavovi, setkal se s ostrým odporem, proto raději o celé záležitosti dále pomlčel. Tak se stalo, že teprve v roce 1929 uveřejnil bratislavský profesor Sumbal elektrokardiograficky zachycený infarkt, a prvenství patřilo jemu.

 

Prusík mění celý další vývoj medicíny u nás. Usilovnou prací se mu podařilo to, co dnes vypadá neuvěřitelně – jeho vědecká činnost se týká celé interny. Bude pokládán za jednoho z posledních internistů s přehledem o celém vnitřním lékařství. Na konci svého života si připíše autorství víc než 200 vědeckých elaborátů. S tak obsáhlým dílem se nemůže pochlubit ani mnoho našich velkých lékařů. A přece mohlo všechno skončit dřív, než vůbec začalo.

 

Při návratu z Londýna do Paříže, krátce po první světové válce, se například rozhodl vyzkoušet moderní dopravní vehikl – vzducholoď. K velké nelibosti však zjistil, že všechna sedadla byla vyprodána. Po příjezdu do Paříže si přečetl v novinách, že vzducholoď ztroskotala a nikdo z pasažérů neměl šanci nehodu přežít…

 

V roce 1920 se stává nehonorovaným a pak placeným asistentem u nového šéfa – profesora Pelnáře. Ve svých čtyřiatřiceti letech se habilituje prací „Periferní cévy a jejich účast na krevním oběhu.“ Tomuto problému věnoval pozornost po celý následující život, i když jeho zájmy byly mnohem širší. Profesorský sbor lékařské fakulty charakterizoval Prusíka v Kukulově referátu těmito významy: „Vyplývá zřejmě, že docent Prusík je pilný a seriózní badatel, který se nespokojí přichystanými cestami, nýbrž kráčí kupředu za vlastními náměty; vyrůstá v něm naší fakultě nadaný a slibný internista.“ Lze dodat, že Prusík tyto naděje nezklamal. Teorii vždycky pojil s praxí. Dokázal však ještě mnohem víc – spojit tři oblasti charakterizující činnost pracovníka lékařské fakulty; léčebně preventivní, výukovou a výzkumovou. Nemocný byl pro něho hlavní osobou na klinice, vyučování miloval a výzkum pokládal za hybnou páku klinického života. Řečeno slovy Vondráčkovými: „To, čím nasákne člověk během studia a brzy po promoci, formuje pak celou jeho životní linii. Toho zde nebylo. Diagnostik, badatel nikdy nepotlačil léčícího lékaře. Snaha léčit, zachraňovat z nesnází, naopak pronikala do jeho vědecké činnosti, která byla silně ovlivněna tímto terapeutickým pudem, tímto imperativem pomáhat, léčit, zbavovat viróz a chorob. Ale farmakon, nebo léčebný zásah fyzikální, bez živého slova, chování a vztahu lékaře dynamizujícího, je sotva půlkou pravého léčení. A tento vlídný a psychologicky neodbytý vztah k nemocnému Prusík má, ač vzešel z doby a z prostředí, kdy to nebylo všeobecným jevem. Je to jistě i zásluha jeho druhého velkého učitele, laskavého a dobrého člověka, akademika Pelnáře. Prusík je úspěšný bojovník s nemocí a bolestí. Patrně teprve budoucnost ocení, co udělal právě v oboru nejstrašnějších bolestí, bolestí cévních, při angíně srdeční a při onemocnění končetinových tepen.“

 

S jeho jménem je spojeno nejedno prvenství v naší medicíně. Čtyři stránky seznamu jeho prioritních prací nabízejí celou škálu výběru. Mezi dvěma světovými válkami se stává Prusíkovo jméno zárukou špičkové medicíny. Některé jeho objevy měly punc světovosti, obrovský ohlas třeba vyvolala jeho práce o účinku kyseliny nikotinové a jejích derivátů u cévních chorob. Již v roce 1917 například popsal hyperabdikační syndrom, označený za paradoxní tep (J. S. Werght ho popsal teprve v roce 1945), o sedm let později objevil při zkoumání svalového tonu pomocí myografie „iniciální fluoméne“ jako zvláštní projev svalových proudů. V roce 1924 poznal přímý vliv adrenalinu na myokard u úplné síňové blokády. Originálními příspěvky k rozšíření znalostí lékařů vyvolával obdiv a uznání a nelze se divit, že byl vůbec jako první Čechoslovák navržen na Nobelovku. Příchod druhé světové války však zhatil další jednání. Ale Prusíkův věhlas k nám přivádí přední specialisty z Francie, Belgie i USA.

 

Prusík však nebyl jen výjimečný odborník. Vynikal i svými lidskými projevy, k nimž náležel smysl pro humor a recesi. Dokazuje to i následující příhoda: „V roce 1936 se pod tlakem zhoršujících se sociálních podmínek projednávala v parlamentu jakási interpelace o postavení mladých lidí. Děkanát zaslal všem přednostům dotazník, týkající se problémů pracovníků včetně mladých, neplacených externistů. Poslední rubrika žádala lakonicky vysvětlení: Čím se živí? Tehdejší sekretářka kliniky pečlivě vyplnila všechny rubriky, jen na tu poslední nedovedla odpovědět. Došla tedy za tehdejším zástupcem, docentem Vondráčkem, aby jí odpověď nadiktoval. Ten se hluboce zamyslel, zahleděl se do daleka a pročesával bradku. Pak diktoval: „Čím se živí – nevím. Předpokládám, že mladší kolegové drobnými krádežemi a slečny kolegyně příležitostnou prostitucí.“ Potom arch klidně čitelně podepsal. Asi za týden se vrátil profesor Prusík z dovolené. Prohlédl si poštu, podepsal potřebná lejstra. Sekretářka si dodala odvahu a předložila i vyplněný dotazník pro děkanát. Profesor si vše pečlivě přečetl, usmál se a pravil: „Jen to klidně odešlete! Pan docent Vondráček je moudrý pán, a když to napsal do hlášení, bude to jistě tak vážně vážné!“

 

Řádným profesorem byl Prusík jmenován ve svých devětačtyřiceti letech. Při nástupní přednášce 15. října 1935 vyslovil své krédo, které představuje jeho koncepci vnitřního lékařství: „Vnitřní lékařství je patologická fyziologie člověka. Klinik je pozorovatel, fyziolog je experimentátor.“ Když stanul v čele propedautické kliniky, brzy zde zavládlo prusíkovské klima. Jeho nejbližší spolupracovníci uvádějí, že dovedl thomayerovsky vyhubovat a pelnářovsky působit vlídně. Co absolutně nesnášel, to byl čurbes. Byl přísný, mnoha svým lékařům však tykal, což bylo v oné době něčím zcela unikátním, do jeho pracovny se vcházelo zásadně bez klepání. Měl vždy perfektní oblečení na sobě a nechybělo mu dokonalé společenské chování. Při rozhovoru mohl na člověka, který ho neznal, budit mnohdy dojem, jako by byl duchem mimo, ale ve skutečnosti bedlivě sledoval situaci. Měl zvláštní poměr ke strojům a přístrojům. Byl nesmírně houževnatý, ale jeho první seznámení s přístrojem většinou končilo závadou. Platilo to i o vozidlu, které si poprvé pořídil pro jistotu až po padesátce s papíry. Pozoruhodnější však v této souvislosti bylo to, že po absolvování několika zkušebních jízd se ještě s čerstvým řidičákem vydal na neohroženou jízdu do zahraničí.

 

Ani velká osobnost není zbavena neomylnosti. Chybovat je lidsky sice nepříjemné, ale Prusík ani v těchto situacích nebyl vykolejen. Nevěříte-li, přesvědčte se: „Při vizitě na propedautické klinice objevil nemocnou paní středních let se zánětem ischiadického nervu pravé dolní končetiny. Klinika tehdy žila Lerichovou knihou o bolesti, a proto byl po ruce vždy injekční roztok prokainu, připravený k místnímu umrtvení. Profesor prohmatal před praktikujícími mediky končetinu, provedl Laseguerův manévr a požádal o dermograf k označení bodu v průběhu nervu, kde hodlal prokain injikovat. Servisem vrchní sestry se však v rukách profesorových ocitl prokain jaksi dříve než byl založený dermograf. Pacientka byla vyzvána, aby se položila na břicho a Prusík se ihned pustil do obstřiku. Na to znovu zasondoval u kmene sedacího nervu a zeptal se, zdali vychází z končetiny nějaká bolest. Paní klidně prohlásila, že nic necítí, stejně jako předtím. Bolí ji totiž stále pravá! Otočením pacientky na břicho si šéf kliniky jednoduše strany popletl a klidně prohlásil: „Paní, to je v pořádku! Zítra vám obstřiknem tu bolavou, a pak uvidíte, že bude vlastně zdravější než ta levá!“

 

Po uzavření vysokých škol nezůstalo nacisty ušetřeno ani jeho pracoviště. Členové kliniky se rozešli na různá místa, přednosta po dlouhém hledání přichází v roce 1940 do vinohradské nemocnice. Docent MUDr. Vladimír Puchmayer, CSc. a MUDr. Petr Bartůněk ve své útlé a nesmírně zajímavé knížce Bojovník proti bolesti o tom píší: „Bylo více než svízelné vytvořit v podmínkách prosektury slušné interní oddělení, ale tehdejšímu Prusíkovu pracovnímu týmu se to podařilo. A toto oddělení, skromný dědic propedautické kliniky, prosperovalo ve válečných poměrech velmi dobře. Prusík se navíc snažil udržet charakter a ducha kliniky. Ale válka přinášela i jiné problémy. Na oddělení se přijímali pacienti v době, kdy jim hrozilo totální nasazení, a hledaly se choroby a příznaky, před kterými museli lékaři arbeitsamtu kapitulovat. Dost se to dařilo. Do zásoby byly zhotovovány pěkné patologické křivky EKG, vhodné duplikáty RTG snímků, Bianco bazály, to vše jako objektivní podklady pro pracovní ouřad. A protože autorita Prusíka byla veliká, nálezy z jeho oddělení byly akceptovány bez pochybností, a tak se pomohlo mnoha lidem z nacistického pekla a konce.“

 

V době „vinohradské éry“ se odehrálo nepočítaně historek, na něž jeho spolupracovníci po letech s úsměvem reagovali. Za všechny uveďme jedinou: „Sekundář doktor N. byl muž vzdělaný, nikdy se však nezabýval nějakými detaily. K dispozici měl ale dobrého pomocníka, medika Poustku, který pečlivě doplňoval statusy. Na pokoji leželi muži postižení cévními poruchami. Prusík se totiž od roku 1936 zabýval Bürgerovou chorobou. Na jednom z lůžek byl muž středních let s podezřelou skvrnou kolem nehtu palce pravé nohy. Vizita právě tam skončila. Profesor prohlížel barvu nohou, porovnával jejich teplotu a už sahal na arterii. Přitom kolegu zkoušel: „Tepe vůbec?“ Sekundář byl nejistý. Přes rameno šéfa hleděl na zmíněného medika, který vytrvale kroutil hlavou. Vyrazil proto: „Ta netepe!“ A když pokročil na arteria poplitea, už se natolik osmělil, že hlásil: „Netepe“, aniž se na Poustku koukl. Prusík mezitím už došel až na arteria femoralis, a když opět slyšel dobrozdání „Netepe“, udiveně se obrátil a se šibalským úsměvem se zeptal: „A čím se živí?“ maje samozřejmě na mysli dolní končetinu. Dr. N. pohotově nahlédl do chorobopisu a zahlaholal: „Prosím, je strojvedoucím v důchodu, pane profesore!“

 

Po druhé světové válce převzal bývalou II. interní německou kliniku po profesorovi Rühlovi, z níž se stala IV. interní klinika. Seskupuje kolem sebe své věrné žáky, mezi nimiž však scházejí stateční spolubojovníci, například Miloš Nedvěd a další. Pomáhá budovat moderní československou kardiologii a angiologii, gastroenterologii, pneumologii, revmatologii, hermatologii, biochemii, gerontologii a geriatrii. Zaměřuje se na sledování zvláštních hladin krevních bílkovin, cholesterolu a otázky související se stenózou aorty u starých osob, dává podnět ke sledování periferních cévních reakcí ve stáří, žaludečního vředu u starých škol a známých firem, enzymatických procesů a hladiny hyperlipémie vzhledem k věku nemocných. Podílí se na práci nejméně deseti našich lékařských společností, stává se čestným nebo dopisujícím členem čtrnácti zahraničních lékařských institucí. Až do své smrti byl předsedou Československé gerontologické společnosti, u jejíchž počátků stál. Na gerontologické problematice pracoval ještě před vznikem mezinárodní organizace.

 

Ačkoliv už jeho rodný list prozrazoval, že jeho majitel má za sebou víc než sedm desítek let života, nikdo mu ani takové stáří nehádal. Vždyť i v tomto věku bylo zvykem, že do poschodí kráčel zásadně přes dva schody. Mladý zůstal i svým pregnantním myšlením. Důsledně dodržoval zásadu, kterou opakovaně proklamoval: „V lékařství není axiomů, není strnulých schémat. Co se dnes naučíte, platí jen po tu záruční dobu, než pokroky vědy změní zase od základu názor na příčiny, průběh a léčení všech důsledků u různých chorob.“

 

Málokomu se přihodí, aby se ještě za živa stal pro stát legendou. Bohumil Prusík to štěstí měl. Byl originálním, inteligentním, ctil etiku, miloval přírodu, ale především lidi. A řečeno slovy Puchmayerovými a Bartůňkovými, uměl umírat vstoje: „Profesoři Fučík a Reiniš a spolu s nimi asistent Pokorný vyhledali v posledních srpnových dnech roku 1964 Prusíka v Mariánských Lázních. Při lázeňském ozdravném pohyblivém pobytu tam totiž onemocněl srdečním infarktem a byl v péči svého bývalého žáka, primáře doktora Matesa. Ten si návštěvníkům trpce postěžoval, že s Prusíkem přes opakované debaty a zákazy nic nesvede. Chodí kdy a jak chce, bez ohledu na svůj stav. Prosil je, aby využili svého vlivu a domluvili mu. Svízelného úkolu se ujal nejmladší z nich, asistent Pokorný, kterého u sebe Prusík pozdržel, aby mu udělil několik rad pro nastávající účast na mezinárodním kongresu Angiologické unie v Paříži, jejímž byl v té době prezidentem.

 

„Pane profesore, proč neposlechnete primáře, proč stále chodíte?“ naléhal Pokorný.

 

„Víš, Pepíčku,“ Prusík na to, „ty znáš dobře můj stav. Buď to není tak strašné a podaří se mi přežít, anebo raději umřu ve stoje, než být na obtíž druhým a k posměchu těch, kdo mě neznali. Však víš, jak je to u jednoho z mých učitelů… Člověk musí umět žít, být vyrovnán se vším a především znát své možnosti. I odchod ze světa musí mít svou formu!“

 

Na to už asistent Pokorný neznal odpověď. Po čtrnácti dnech, po návratu z pařížského kongresu, už svého oblíbeného guru učitelského ani nenašel mezi živými kapacitami.“  

 

 

*

 

https://www.youtube.com/watch?v=DnpNjoiKRSY

 

Public Enemy „Rebel Without A Pause“ (Chad Jackson remix)

 

https://www.youtube.com/watch?v=UlTBV6vxs2I

 

Chad Jackson – „Pump Up the Volume“ (DMC 87 July)

 

https://www.youtube.com/watch?v=4z3WVVvg1iQ

 

All the Way Hyped Chad Jackson Hip Hop 1988

 

1 MC Tee & Lord Tasheem – Gangster Nine
2
Super Lover Cee – I Gotta Good Thing
3
Kid 'N Play – Gittin' Funky
4
Eric B & Rakim – Lyrics Of Fury
5
The 45 King – The 900 Number
6
Mantronix – King Of The Beats
7
Ice T – Power 007
8
Marley Marl – Simon Says
9
Sugar Bear – Don't Scandalize Mine

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=VCRrRJRQVAY

 

„World in my Eyes“ Kraftwerk vs Depeche Mode Remix

 

https://www.youtube.com/watch?v=iM-AkDRtfTY

 

Freedom Williams – „Voice Of Freedom“ (Jazzy Mix)

 

https://www.youtube.com/watch?v=8IW4t11slA4

 

megamix (Black Box' minimix ) DMC 1990

 

https://www.youtube.com/watch?v=O9mPvCGxQgg

 

C&C Music Factory/Martha Wash – „GMYS“ (Freedom Williams Gonna Make You Sweat Mix)

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Občasný) - 4.1.2015 >

"

 

."


Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter