Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Comics
 > Comics
 > Big dýl
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Richard Lví Srdce:
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 3.4.2015 (13:40:16)

Milá Anno, co je minulý pátek zvláštní, tak jsem nazval svůj příspěvek Alberta Camuse plus Franze Kafky takto:

 

Albert Camus, seznamte se jinde, než na regálech s výběrem z hypermarketu Albert - mystikus
+ pražské taky dvojče Franz Kafka revival

Životní příběhy
 

příspěvek

publikován

27.3. 12:43

 

 


 

 

Bude to znít asi trochu „otřepaně“, ale já se raduji z malých i třeba nepotřebných věcí. Nepotřebuji dostávat velké dary, ale když dostanete něco, co vám někdo dá od srdce, je to to nejkrásnější. Naposledy jsem dostala takový dárek od svého syna o loňských prázdninách, kdy mi sám osekal špalek ze dřeva, obrousil ho a vytesal do něj srdce s nápisem „mámě Natan“. To bylo něco úžasného!

 

 

RADEK ZACHARIÁŠ, zakázkový švec s ukázkovou kvalitou. Mistr obuvnického řemesla je vyhlášeným expertem na ruční zakázkovou výrobu luxusních bot. Svou dílnu má ve vesnici s názvem Felbabka, kousek za Hořovicemi na hranici Brd, kam skutečně chodí lišky spát ještě s dobrým pocitem z lidí.

 

ŠEVCOVSKÁ DÍLNA

Jako drobný živnostníček trávím většinu času ve své dílně a celé dny se snažím o nemožné, překonat sám sebe. Musím se soustředit na to, abych svou práci nezkazil. Intenzivní pocit štěstí a pilování dobré píle, svědčící o super síle pak zažívám ve chvíli, kdy poznám radost v očích zákazníka, kterému jsem právě prodal boty, o nichž mohu prohlásit, že se mi povedly. Takové boty tvořím několik dní a čím složitější výroba je, tím větší radost mám. Šťastný jsem také v okamžiku, když se mi splní nějaký důležitý sen. Jedním z největších byla touha po pořízení vlastního domku s dílnou. Teď mi stačí k pocitu štěstí, že nemusím nikam každý den složitě dojíždět a mohu pracovat doma na svém zisku.

 

 

IVAN KRAUS, spisovatel, asi bratr Jana Krause z Uvolněte se prosím, osobitý autor osobitých povídek z humorného kraje je nejen spisovatelem, ale i hercem a loutkářem. Dává průchod svým bohémským manýrům baviče, střídavě žije v Paříži a v Praze. Sám tvrdí, že psát je snadné, ale podstatně větší potíž nastává psát skutečně satirické texty pro literáty, dle jeho slov se jedná o jeden z neobtížnějších úkolů, což si rozhodně nemyslím. J

 

ZENOVÉ BLOUDĚNÍ

Tou otázkou se zabývám už dlouho. Odpověď znám v přesýpacích hodinách na neurčito. Bohužel, zrovna ve chvíli, kdy se mi zdálo, že jsem odpovědi trochu na stopě, přihodilo se opět něco, co mne vrhlo zpátky do tunelu pochybností a nejistoty bez osvětlení, proč to a já.

 

Vysavač, který jsme nedávno koupili, práší. Chtěl jsem to nahlásit majiteli obchodu, v němž jsme koupili přístroj, ale dozvěděl jsem se, že odcestoval do Tibetu, kde žije v nějaké komuně.

 

Chtěl jsem si to zanést do deníku pamatováčku a všiml jsem si, že můj poslední zápis je už z loňska. Zní takto: má Bůh také rýmu a hleny?

 

Zeptal jsem se na to svého lékaře (neměl jsem to dělat, uvádět jeho do rozpaků), ale pokrčil rameny a poslal mne ke specialistovi na dýchací cesty a otvory. Toho zajímalo, jak je možné, že počítač krám, jemuž jsou sotva dva roky, je už starý a svým způsobem má plnou paměť a poloviční hodnotu.

 

Otázku, jak být šťastný, jsem kladl příteli bez skrupulí. Neodpověděl a zaskočil mne otázkou: má si koupit auto a nebo se raději rozvést s vychytralou fúrií? Slíbil jsem mu, že tento problém promyslím a rozlousknu.

 

To však nebylo myslitelné, protože právě v okamžiku, kdy jsem měl dojem, že jsem docela šťastný spisovatel, (nezapomněl jsem při holení, co mne po probuzení napadlo), jsem musel hledat někoho, kdo by byl ochoten dát naši televizi do původního stavu, zastihla ji nenadálá porucha, najust takovou televizi, kterou firma už přestala vyrábět!!!

 

Také soused, inženýr elektroniky, který se přišel na poruchu přijímače podívat, přeslechl mou starost. Položil mi naopak svou vlastní otázku: má smysl mít v dnešní době děti? Nemyslíte, že je tak trochu exot?

 

Jeho ženu zajímalo, zda věřím v reinkarnaci. Přiznal jsem poctivě, že otázka posmrtného žití a bytí mne moc netrápí. Spíš by mne zajímalo, zda se v klidu dožiji konce právního sporu s firmou, která nám není ochotna vrátit peníze za mlýnek na kávu, který při mletí rozhazuje kávová hrubá zrnka po jemně uklizené kuchyni.

 

Téhož dne se mne berňák dotázal emailovým průzkumem, kolik kancelářského papíru vyplýtvám na povolání a kolik z toho soukromně. Bohužel jsem nemohl úřadu odvětit své vysvětlení, neb jsem zapomněl na počítačové heslo. Musí obsahovat alespoň osm charakterů, z toho jedno velké písmeno (Capital Letter), jedno číslo a jeden grafický znak s výjimkou zavináče. Pokoušel jsem se heslo odpálit a navštívil jsem na netu diskuzní fórum plné lidí, které postihl stejný záhadový lam. Zaujal mne názor Johna z Texasu, John nebo Johan, sháněl svoje heslo ke svému bankovnímu kontu a měl obavy, aby bez něj nezbankrotoval, který tam vysvětloval, že díky vývoji podělané techniky ztrácíme zdraví prospěšný rozum, a přál good luck každému, kdo mrští počítačem z vokna.

 

Mého daňového poradce, který měl vyřešit nejasnost s kancelářským papírem, najednou zajímalo, zda se mi zdají sny. Darovej poradce né z Božího Daru, ale odněkud z výpadovky na Cheb.

 

Známý chtěl na znát odpověď na otázku, proč jeho teorie o suchém lomu zůstává nedoceněna. Jestli vás to nebaví, nečtěte, co bylo dál.

 

Taxikář se chtěl dozvědět, jistou podstatu, proč jsou psány návody k přístrojům v srbštině, a ne v podstatně hůře srozumitelné albánštině.

 

Zubař jako Olbram Zoubek se mne při anestezii ptal, zda se obávám v téhle chvíli muslimských fanatiků a zda nemám tik.

 

Otázce štěstí nikdo z nich nevěnoval pozornost.

 

Rozhodl jsem se ji položit známému, který se dušuje, že štěstí lze najít jen ve východní filozofii s čajem o páté a s dobrým obalem k sypanému čaji. Prý obsahuje věčnou moudrost, klokotá jak voda na zalití čaje.

 

Odpověděl mi zenovým příběhem, který také umístil na Facebook, na eF Béčku je místa dost.  Šest členů electronické secty mu odepsalo – to se mi líbí. Sedmej statečnej nebyl online, třem se příběh zdál na hovno a dva se vyjádřili vulgárně, že se jim to nezamlouvá.

 

Příběh, který mi poslal, zní takto: mladý zenový mnich se vyptával mistra: „Mistře, není to tak, že člověk musí nejprve tápat, bloudit, má-li najít směr a cíl, k němuž se pomalu a jistě šine?“

 

Mnich odvětil moudře: „Od té doby, co nemám žádný cíl, už nebloudím a basta!“

 

V noci, kdy telefon konečně vyhlásil wellness prázdniny a počítač tvrdě spal, já náhle dospěl k přesvědčení: člověk je zřejmě šťastný, dokud to neví. Dokud nemá čas si tuhle otázku položit.

 

Tak to vidíte, že Ivan Kraus vůbec nedospěl do fáze, kdy by si jenom uvědomil, že činit jednoho jedince šťastným může být zároveň třeba service ve prospěch blaha ostatních, že svým způsobem vzato Ivan Kraus ze sebe ukazuje, vyjadřuje spisovatele filozofujícího celou dlouhou dobu neznatelně přesýpacích hodin, a mezitím jiné filozofy napadne situace na obyčejné bázi, kdy jiné udělá šťastným jen jejich vědomí, že mohou a jdou pomoci svým kamarádům v nesnázi unikat malérům všedního dne.

 

 

SALIM ISSA (Fotograf)

Salim Issa se společnými silami se Štěpánkou Stein věnuje umělecké husté fotografii. Jděte se podívat, až na ulici bude vyvěšen poutač na nějakou výstavu těchto 2 jmen. Za sérii fotografií kostýmů Theodora Pištěka totiž pro Hospodářské Noviny a Proč ne?! byli nominováni na cenu Czech Grand Design.

 

MEZI RYBKAMI

Zatímco fotografa Salima Issu činí šťastným jeho spící děti, dcera Mariánka na otázku v anketě odpověděla stručně a jasně: „Cítím se být šťastná, když cválám na koni. A taky když jsem u moře na pláži, šplouchá to tam nadšením a opaluju se namazaná z obou stran nebo když v Egyptě šnorchluju mezi rybkama a řasama a korálama. Pak taky když jsem s kámoškama a nebo když dostanu štěně. Když chodím na kroužky, dějou se v nich velké věci a já jsem u toho, nebo když si děláme apríla z rodičů celej rok. A když nás rodiče lechtají. A když mám čas si kvůli farmě (Mariánka chce být velmi dobrou veterinářkou a provozovat farmu) zavolat s kámošema přes Skype.“

 

 

MARTIN KRATOCHVÍL (Jazzman, bystrý stařík a cestovatel, klobouk dolů. Jazzová legenda, kterou vášeň pro hudbu dovedla k založení mediální skupiny na trhu Bonton. Po prodeji firmy se intenzivně věnuje svým dvěma velkým slabostem: filmování a cestování.)

 

MOCNÁ HORA

 

Intenzivní pocity štěstí zažívám v podstatě při dvou příležitostech – při muzice a při lezení vzhůru po horách. Tam je to kombinace pocitu nebezpečné zóny a vědomí, že musíte překonat chtě nechtě sám sebe. Lezete nahoru a vnímáte moc toho kopce a nevíte, zda vás pustí, nebo nepustí. Štěstí odvážného pána na pochodu neopustí. Dá se to zažít v Českém ráji stejně jako v Himálaji. Já jsem byl na horách nejšťastnější, když jsem se pokusil zdolat Šiša Pangmu, osmitisícový krpál asi 120 kiláčků od Mount Everest. Ve výšce asi 7 900 metrů se se mnou utrhla lavina, ze které se mi podařilo osvobodit. Když jsem se vracel do základního tábora a věděl jsem, že mě hora sice na vrchol nedovolila pokračovat, ale já jsem přesto všechno porci útrap přežil, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

 

 

LIBĚNA ROCHOVÁ (Oděvní designéra, díky svému působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze má zásadní vliv na novou generaci českých módních tvůrců. Její zakázkovou tvorbu mají v oblibě čeští umělci.)

 

MEDITACE

 

Dokážu být velmi šťastná při doteku, vzpomínce, vůni, s happy rodinou. Mně k uvědomění vlastního štěstí pomáhá příjemná meditace. Začala jsem s ní spontánně, jen s podporou knížek, jako je Cesta ke štěstí od mistra Dalajlamy. Medituji věrně každý den minimálně deset až dvacet minut už zhruba patnáct let. Sednu si, zklidním svůj chaos, prodýchávám, ponořím se do sebe a uvědomuji si daný nehnutý okamžik. Hodně špatně se mi meditovalo v Tokiu, vadil mi všude ten beton a kvádry okolo. Raději proto volím zajít pro načerpání porce energie do lesa, už mám pár svých oblíbených míst. Nejsilnější pocit jsem při svém pravidelném tréninku dostala při meditaci v horách v Tibetu. Byla jsem tam sice jen na krátké návštěvě, ale atmosféra toho Bohem zaslíbeného místa na mě zapůsobila.

 

Lidé tomu často neuvěří, dívají se na mne jako na cvoka v městské ulici, ale já věřím tomu, že taková chvilka zastavení pozitivně dobíjí a ovlivňuje můj život, psychiku i zdraví. Pomáhá mi to překonávat stres. I když se považuji za lucky strike hodně silného člověka, někdy v životě nastávají okamžiky zkoušky a každodenní meditace mi pomáhá najít sílu je překonat hravě a bez námahy. Pamatuji si jeden moment, který mne v tomto směru hodně ovlivnil. Když mi bylo teprve sedm, dostala jsem těžký zánět mozkových blan a ležela jsem týden v bezvědomí. Doktoři nabádali rodiče, že pokud se vůbec zkřehlá probudím, tak že budu ochrnutá, dementní nebo jinak zle poznamenaná. Vzpomínám si přesně na ten okamžik, kdy jsem se probudila. Zpětně mi to docvaklo, že jsem v tu chvíli dostala šanci žít a být zdravá a že vlastně záleží jen na mne, zda tu příležitost jako funkční dítě využiji, nebo zahodím. Stejně tak je to na každém z nás, jak si svůj život zařídí. Bez každodenní meditace bych nemohla jít s kůží na trh, když předvádím novou kolekci, neměla bych sílu zvládnout veškeré projekty, které nemám to srdce odmítnout a mohu je jen vylepšovat svojí snahou. Cítím, že hlavně díky tomu jsem vnitřně opravdu šťastná.

 

 

LUCIE KRAJNÁ (manažerka +golfistka, pink ho tam… Ta nejlepší golfistka široko daleko v českém byznysu podle handicapového žebříčku magazínu Proč ne?! krom hraní na světových hřištích vesele věnuje svůj drahocenný čas v práci na realizacích realitní firmy RE/MAX u svého manžela Davida Krajného.)

 

SEDMNÁCTKA V ST. ANDREWS

 

Nový vůz nebo kabelka mohou člověka nadchnout, jenže jen na krátkou dobu, a nezachrání je to. Aby byl člověk jaksepatří skutečně šťastný, musí mít v rovnováze veškeré sféry svého života – rodinu, práci, zdraví a koníčky. Protože jsem golfistka, udělalo mne šťastnou, když jsem byla v kolébce golfu zaslíbené, starobylém univerzitním skotském městečku St. Andrews. Právě tady se vypiplal golf. Není to žádné velkolepé hurá hřiště, jaká zahlédnete třeba v Dubaji, je vlastně docela prosté, puristické. Pravá kolébka golfu dýchající gentlemanstvím, na kterém tento sport stojí a Marek Eben jej báječně doplňuje ke svému lifestyle. Pro každého golfistu je to skutečné poutní místo. Já jsem si tam zahrála zatím jen jednou, v roce 2010, těsně po skončení prestižního turnaje British Open. Pro velký zájem jsme museli s mužem tamního startera prosit co hodinu, aby nás pustil na nejstarší hřiště zvané jednoduše „old course“. Jestli jsem hrála fine good, nebo špatně, si již skutečně ani nevybavuji a v ten moment to pro mne nebyl ani moc důležitý faktor. Vybavuji si živě ale jamku číslo 15 s hodně hlubokými bunkry, které se musely překonat proti směru hry. Já jsem ale chtěla hrát normální cestou a ztratila jsem tam asi čtyři rány. Nebo sedmnáctka, ta se zase odpalovala přes budovu hotelu. Ráda vzpomínám i na svého caddyho, šíbr, který měl sám handicap asi 2, znal hřiště jako své polobotky a svými radami, jak se vypořádat s pro St. Andrews charakteristickým silným severákem, mi uspořil k dobru deset parádních ran. Později nás provedl i po dalších hřištích a my jsme ho na oplátku pozvali k nám do Prahy a stali se z nás dobří „golfoví“ friends in the place to be. I proto bych se do St. Andrews chtěla vrátit co nejdříve.

 

 

KAROLÍNA MILEROVÁ (opatrovnice Krtečka jako óčko v hlavě, Nadace Zdeňka Milera, vnučka po Zdeňku Milerovi, tvůrčím duchu Krtka, pokračuje jak v obchodních, tak v nadačních machinacích kolem světově nejznámější české animované postavičky.)

 

SAINT TROPEZ

 

Díky Krtečkovi se mohu pravidelně pohybovat v dětském světě her a kouzel, který je šťastný už ze své podstaty, neroní slzy jako mnohá dospělácká podstatná jména v běhu dní, a to i při charitativních projektech. Jsem šťastná, když mohu být s babi, vždycky mě podrží, rády spolu na dědu vzpomínáme. Mám ráda i přírodu – čím méně v ní vegetím, o to více s chutí. Nebo pohled v noci z auta na Pražský hrad, pivo a řízný řízek. A také cestování – miluji New York, ale v létě se pravidelně už několik let vracím k azurovému moři do Saint Tropez.

 

Posadím se jim na terasu v restauraci Le Club 55 v Saint Tropez, kterou proslavila a pobavila Brigitte Bardotová a civím jen tak na celebrity, které sem dodnes pravidelně přijíždění jako snobové za kulturou.

 

 

Jasmínu Loubí:

ANDÍLCI Z MOSTU PRO DVA

 

Po Karlovo mostě se prochází sem i tam dívka s culíkem oblečená do džínsů a trička – nenápadná turistka proplétající se davem. Ale nenechte se zmást, to ona chodí přes den v tomto přestrojení, nechce zbytečně budit pozornost. Každý den se zastaví u stánku, kde visí na nitce křehoučcí keramičtí andílci různých velikostí, někteří jsou celí bílí, ale většina má na těle – zvonečku – modrobíle proužky, ve větru houpají nožkama a slabounké cinkání vábí k místu, kde si duše na chvíli může odpočinout od vší vřavy – něžné pohlazení mezi příliš jásavými barvami unavujícími oči. Dívka koupí dva andílky a pečlivě zabalené je schová do batůžku.

 

Když se setmí, křivolaké uličky rozsvítí lucerny a po dlažbě se rozléhá klapot dřeváků – to je zase ona, tentokrát s rozpuštěnými vlasy, v dlouhých šatech, přes ně plášť skrývající batůžek se vzácným nákladem. A taky křídla. Nahlíží do oken a pozorně naslouchá tichému pláči osamělých lidí za nimi, jejich snům a přáním, které zachytí i přes sklo. Když je třeba, vznese se, vlétne do pokoje, dojde k posteli, dotkne se srdce dívky nebo ženy, na polštář jí položí jednoho z andílků. Pak se prochází městem dlouho do noci, dokud neobjeví okno podobného chlapce nebo muže. I jemu vloží do srdce začátek něčeho krásného a daruje andílka.

    

Andílci si navzájem naslouchají, a tak zacinká-li jeden, ten druhý ho zaslechne, i když je třeba na opačném konci města.

 

Dívka se spokojeně usměje, pro dnešní den je úkol splněn. Ráno se znovu vydá na Karlův most a kdesi ve tmě města si pomalu jdou naproti dvě duše modrobílých andílků.

 

 

LEONARDO DA VINCI: JENOM NĚJAKÉ NEŠKODNÉ ŽERTY A PŘÍBĚHY

 

„Ty máš ale divné oči,“ řekl kdosi obvykle jen z poloviny bystrý. „To je od toho, jak se dívají na tvůj divný obličej,“ odpověděl druhý, ten z dvojice poněkud snáze bystrý.

 

*

 

Kdosi se chlubil, že se v jeho rodném kraji vyskytují vzácné odrůdy. Druhý mu nato odvětil: „To rád věřím. Stačí podívat se na tebe. Větší odrůdu jen tak nenajdeš pod Sluncem.“

 

*

 

Dva jdou v noci nejistou cestou jeden za druhým, načež si ten vpředu mohutně uleví. „Vidím, že jsi vážně kamarád do deště,“ řekl nato ten zadní. „Jakto?“ „Máš obavu, abych se neztratil, a tak mě vedeš aspoň za nos a za uši, když už nám oči nebudou nic platné.“

 

 

MALÍŘOVA ODPOVĚĎ

 

Jednoho malíře se ptali, proč dělá tak krásné figury a tak ošklivé děti. Malíř odpověděl, že na obrazech pracuje ve dne a na dětech v noci.

 

 

ODPOVĚĎ PYTHAGOROVCE

 

Kdosi tvrdil, že prošel již několika existencemi, a odvolával se přitom na Pythagora. Kamarád jeho úvahy neposlouchal, a tak mu pythagorovec nakonec vyslovil: „Abys věděl, že jsem tu už jednou opravdu byl, vzpomínám si, že tys byl tenkrát mlynářem.“

 

Ten druhý cítil osten, ale přitakal: Ano, už si taky vzpomíná, kamarád byl tenkrát přece ten osel, co mu trpělivě nosil mouku.

 

 

ŘEMESLNÍK FACHMAN V OBORU A PÁN

 

Řemeslník často chodil na audience k vládci města, ale nikdy po něm nic nechtěl, nepotřeboval mu přidělávat starosti. Velmož se ho jednou zeptal, proč to dělá, a on odpověděl, že mu ty návštěvy působí obyčejné potěšení, které panstvo nezná. Rád se totiž po zvyku prostých lidí dívá na lidi mocnější, než je sám fachman v oboru; páni jsou o tuto obyčejnou radost připraveni, protože mohou vidět pouze lidi méně mocné.

 

 

HERMANN BUHL, ŘÍKEJME MU NÓBL BŮH L, BŮH LEZENÍ PO HORÁCH, ZASLOUŽÍ SI TO…

 

   21.9.1924 PŘED 90 LETY  (!)      ۞  27.6.1957 Z NÁHLÉHO NEBEZPEČÍ VRATKÉ ČOGOLISA

 

 

Pro každý krok si musí v ledovém srázu vyrýt bodákem kovové špacírky malou plošku. Sestupuje velice pomalu. Není divu, má za sebou víc než sedmnáct hodin výstupu ve výšce nad sedm a osm tisíc metrů, několik lezeckých výkonů nejvyššího stupně obtížnosti a dvě hodiny sestupu v náročném terénu, jak pro dítě, tak pro ženu a pro chlapa. Už několik hodin nepozřel ani sousto ani doušek tekutiny. Jeho mysl je téměř otupená a schopná sledovat jen jednu vůdčí myšlenku – musí sestoupit ke stanu, nebo se alespoň dostat ze stěny na příhodnější místo, kde by se dala strávit noc a nebolelo ho to moc. Nevnímá čas ani vzdálenější prostor. A náhle si uvědomí, že vidí jen na vzdálenost dvou tří kroků. Setmělo se. Musí setrvat na místě. Nechce to pochopit, ale nemá na vybranou, další sestup by zákonitě přivodil chybu a tady každá chyba znamená neodvratný pád do temné tisícimetrové hlubiny. Vyhrabe pro nohy trochu větší stupy, zapře se do hole, nahmatá ve stěně výstup a zachytí se jej a zády se opírá o ledový, téměř šedesátistupňový sráz. Je pár desítek metrů nad osmitisícovou hranicí. Dole v údolích už se důrazně projevuje příchod monzunového období a jeho bouří, tady nahoře je však zatím klidný dojem.

 

Je 21 hodin 3. července 1953. Jak se dříve zoufale držel myšlenky, že musí sestoupit, tak teď soustřeďuje všechny zbylé duševní síly k tomu, aby neusnul. Ale má jich už hodně málo. Probere se s úlekem, v okamžiku, který už hrozil ztrátou balance. Nekonečné minuty, hodiny, nekonečná noc, nejdelší v jeho životě, i když už jich ve stěnách prožil mnoho. Něco docela jiného je však bivakovat ve třech čtyřech tisících metrech v Alpách a tady.

 

Jen pohled upřený do tmy, kolem divoká pustina, řídký vzduch. Ani sebemenší náznak života. Jen nebezpečí náhlého, v Himálaji tak běžného zvratu počasí. Potom mu připadá, že se na jednom z protějších vrcholů zachytil slabounký proužek světla. Pomyslí na halucinace, ale pruh se zvětšuje, zjasňuje, až se hory dotknou první sluneční paprsky. Východ slunce je v Himalájích jistě úchvatný zážitek, ale nohy odmítají poslušnost, v pravém chodidle nemá vůbec žádný cit nazbyt. Každý krůček, k němuž se nakonec silou vůle dokopává, je dvojnásob obtížnější než večer. Dostává se ze stěny a doslova leze, nebo se potácí níž a níž. Po třiatřiceti hodinách od zahájení výstupu, naplněných událostmi, jaké dosud žádný člověk nepřežil, se vrací ke stanu ve výšce 6 900 metrů. Nevnímá nic, své dojaté druhy, radost z výhry, bolest z rozmaru. Vše přehlušuje jediný pocit – strašné žízně…

 

Úspěšný výstup Francouzů v roce 1950 na Annapurnu byl dílem rozsáhlé, dobře vybavené expedice, která vybudovala velký základní a několik dobře vybavených postupových táborů. Poslední postavili s velkou obětavostí a po mnoha útrapách členové výpravy asi 570 metrů pod vrcholem natolik včas, aby vrcholové družstvo mohlo podniknout útok v nepříhodnější dobu – začátkem června. Herzog a Lachenal byli první lidé, kteří se dostali na horu vyšší než osm tisíc metrů. Bez kyslíkových přístrojů to tehdy bylo nemyslitelné. Přesto byl jejich výstup spojen s velkými překážkami a s mnohým nebezpečím.

 

Stejným expedičním způsobem postupuje o tři roky později výprava na Mount Everest. Její členové a Šerpové vybudují koncem května poslední tábor dokonce jen 350 výškových metrů pod vrcholem a vytvoří tak podmínky, jež musely vést k úspěchu. Také Novozélanďan Hillary a Šerpa Tenzing Norgay dosáhli 29. května 1953 vrcholek nejvyšší hory světa s pomocí kyslíkových přístrojů.

 

O měsíc později užasl svět znova. Hermann Buhl vystoupal na Nangá Parbat bez kyslíku, když překonal naráz 1 300 výškových metrů v úžasném, pro odborníky zcela udivujícím čase 17 a půl hodiny. Tehdy se dušovali největší znalci himálajských velehor, že prý žádný člověk není schopen nad hranicí 7 500 metrů zdolat 330 výškových metrů za méně než sedm hodin. Buhl tuhle skálopevnou teorii, na níž se stavěly plány všech tehdejších expedic, doslova rozmetl. Když k tomu připočteme, že postupoval jako první člověk v těchto výškách bez kyslíku, že jeho vybavení se nedá s dnešním vůbec srovnat (například na nohou měl ovinovačky a na těle tři vrstvy běžného spodního prádla omezující pohyb údů), pak musíme uznat, že to byl jeden z největších, ne-li vůbec ojedinělý výkon člověka v dosavadní historii dobývání himálajských velikánů. I dnes by před takovým způsobem pokoření Nangá Parbat smekl celý horolezecký svět. Hermann Buhl předběhl svou dobu o mnoho let. Dnes jsou výstupy nad osm tisíc metrů bez kyslíku naprostou samozřejmostí, a dokonce jeho použití by devalvovalo úspěch téměř na úroveň sportovního dopingu, ale počátkem padesátých let minulého století to byl pro všechny ohromující výkon.

 

Když byl Hermann Bohl v chlapeckém věku, sotva by v něm někdo hádal budoucího horolezce, natož pak jednoho z největších v celé historii dobývání alpských a himálajských vrcholů. Byl malý skřet, a vědom si toho, že se s vrstevníky nemůže měřit, také dost uzavřený, samotářský s velkou duší. Maminka mu zemřela, když mu byly čtyři roky, a otec řemeslník jen s obtížemi zajišťoval pro rodinu alespoň to nejnutnější. Od narození žil Hermann v místě obklopeném ze všech stran alpskými vrcholky a hřebeny. Snil o tom, že na ně jednou vystoupá. Tahle touha se prohlubovala tím více, čím častěji se setkával mezi lidmi s křivdou, s ústrky a s nejapným posměchem. Bylo vážně znějící ironií, že pro tak slabého chlapce se nenašlo jiné učňovské místo než u speditérské firmy, kde se musel pachtit s těžkými balíky nákladu. Na druhé straně to byl možná jeden z nejdůležitějších krůčků k pozdější tak obdivované síle a vytrvalosti, co růže přináší. Ve třicátých letech prožívalo alpské horolezectví velký rozmach. Byla to doba, kdy se téměř každý rok objevovaly zprávy o zdolání některé ze známých severních stěn nebo o jiných prvovýstupech. Hermann tyhle zprávy doslova hltal. Jakmile dospěl do dorosteneckého věku, kdy se mohl zúčastňovat prvních organizovaných lehčích výstupů, přihlásil se do innsbruckého oddílu na vejšlapy. Jeho postavička na čerstvém vzduchu nevzbuzovala zrovna u vedoucích družstev přílišnou důvěru, nevěřili, že by tento prďola mohl podstoupit fyzicky přísné výstupy alpským horolezeckým terénem. Hermann se proto musel zpočátku smířit s tím, že postupoval vždy ve středu družstva, obklopen pro jistotu ostatními. Ale jeho železná vůle dokázat to co ostatní, ba ještě mnohem víc, byla nezměrná. Potají se vydával v každé volné chvilce do hor a zkoušel slézat partie, kde musel postupovat chráněn svými chráněnci. Bylo to riskantní, ale Buhl měl vrozené iracionální vlohy pro výstupy v horských stěnách a rychle si vštěpoval potřebné znalosti a zkušenosti v různém terénu. V oddíle záhy zjistili, že v jeho mrštné malé postavě se skrývá mnohem větší síla, než doufali, že je schopen výkonů, které i dospělí považovali za mimořádné.

 

Později pracoval v zámečnické dílně a nakonec v servisu sportovního nářadí. Do hor se vydával téměř každý den po šichtě a samozřejmě o každém víkendu. Nevyhýbal se obtížným úsekům traverzem nebo jiným způsobem, minimálně se jistil. Když mu bylo devatenáct let, to se psal rok 1943, dostal povolávací rozkaz. Němci začleňovali rakouské brance do svých vojsk a každou nekázeň a anarchii trestali okamžitým odesláním na frontu. Hermann Buhl to nějaký čas v kasárnách vydržel, ale jakmile zjistil, že vzduch je čistý, tedy že by to šlo, aby se nepozorovaně mohl na kratší čas vzdálit, volání hor neodolal, frnknul před armádními povinnostmi, aby se vrátil z nádherné túry plný dojmů. Čekal ho však už zmiňovaný postih. Na frontě se záhy dostal do zajetí. Když se v roce 1947 znovu dotýkal alpské lezecké stěny, zjistil, že ztratil téměř vše, co tak nesmírně pracně v horách dřív natrénoval. Pružnost, sílu, odhad, jistotu a tím i odvahu. Krůček po krůčku začínal znova od nuly. Ale času nebylo nazbyt, tížily ho existenční starosti, a tak se rozhodl, že si najde zaměstnání, jež mu umožní stálý pobyt v horách. Nosič nákladů na horskou boudu byla profese, na niž bohatí lidé a střední vrstvy, nejčastější návštěvníci Alp pohlíželi a možná ještě trochu pohlížejí s nepochopitelným despektem. Buhl na to příliš nedbal, hlavně že mohl být v horách, svým způsobem svobodný volnomyšlenkář. Denně stoupal až s třicetikilogramovou krosnou k horské chatě na Glungezeru. Z hlediska jeho pozdějších výkonů to zase bylo prospěšné rozhodnutí. Během několika měsíců získal svoji dřívější formu, fortel, dovednost. V té době uskutečnil se svým přítelem do každého počasí Knollem non stop přechod hřebene Gleirschkette s jeho dvaceti vrcholy. Byl to úžasný výkon, který předznamenal další Buhlovy horolezecké rekordy.

 

V letech 1949–1950 sledoval Buhl s nadšením přípravy Francouzů na Annapurnu. Dospěl přitom k rozhodnutí, že se jednou musí s nějakou výpravou do Himálaje dostat a dobře věděl, že se mu takové přání může splnit, jen když na sebe náležitě upozorní mimořádnými výkony. Volí proto ty nejzrádnější výstupy. V tomto období do roku 1953 zdolává severní stěnu Matterhornu a Eigeru, podniká obdivuhodné sólové zimní výstupy v Dolomitech. Zejména jeho výkon v severovýchodní stěně Piz Badile mu získává nezapomenutelný věhlas. Stěnu, kterou prostoupila v zimních nečasech družstva těch nejlepších alpských vůdců za tři dny, zdolává prcek Buhl za čtyři a půl hodiny s jazykem na vestě! Výkon, který dodnes nikdo nepřekonal. V neméně obdivuhodném čase zdolává také jihozápadní stěnu Marmolaty. Není proto divu, že když nejzkušenější veteráni rakouského horolezeckého sportu vedení dr. Herligkofferem vybírali členy výpravy na Nangá Parbat, na Buhla nezapomněli a přizvali ho k účasti. Telegram s touto pozvánkou, to byl ten nejcennější papír jeho dosti krátkého života. Buhl nepolevuje v přípravě, stále se pohybuje ve výšce nad 4 000 metrů, bivakuje tam. S přítelem Reinerem zdolávají naráz Chamonixní jehly v oblasti Mont Blancu, což je ojedinělý, předtím nikým nedosažitelný výkon.

 

V té době se také seznamuje s dostupnými materiály o Nangá Parbat. Poznává, že je to z mnoha pohledů zcela výjimečná hora. Ze všech čtrnácti himálajských vrcholů vyšších osmi tisíc metrů působí Nangá Parbat nejmohutněji. Ostatní vyrůstají z vysoké základny, a proto na účinku trochu ztrácejí, nejsou v moři ostatních vrcholů zdaleka vidět, ale Nangá Parbat až na samém okraji himálajského hřebene, má daleko nižší základnu a navíc nejbližší vrcholky jsou nejméně o tisíc metrů nižší. Její pět kilometrů vysoká stěna, vyrůstající až od vod Indusu, působí děsuplně a atraktivně zároveň. Není divu, že tato hora představovala téměř stejnou výzvu jako Mount Everest. Ale Nangá Parbat všechny nápadníky tvrdě odmítala pustit k sobě. Na jejích srázech se vymlátilo od roku 1953 plných 32 nebožtíků! Nangá Parbat zcela zdecimovala elitu německého křupanského horolezectví.

 

Buhl je si velice dobře vědom, co ho na Nangá Parbat čeká a pouští se do závěrečné přípravy, jakou do té doby žádný horolezec a možná ani účastník výpravy k severnímu pólu neprošel.

 

*

 

Jednoho květnového dne roku 1953 se začíná naplňovat jeho letitý sen, pro jehož splnění tolik vykonal. Po dlouhém pochodu se výprava dostává na známou Pohádkovou louku ve výšce 4 000 metrů, kde staví základní tábor. Odtud je na Nangá Parbat krásně vidět a Buhl v každé volné chvilce studuje její svahy. Neúnavně nosí náklady do vyšších táborů a má lví podíl na jejich vybudování. Každou cestou nabírá nové zkušenosti. Zejména lavinám, které na Nangá Parbat padají v nejméně očekávané chvíli a na místech, kde jsou málo pravděpodobné, věnuje dostatek času. S jednou se dokonce seznamuje na vlastní kůžičku a získává poznatek, že při každém sebemenším podezřelém hluku musí ihned vyhledat skrýš. Připadá mu, že příprava dalších postupových táborů a vůbec celé závěrečné části probíhá velice pomalu, je zvyklý na ostřejší tempo. Kompenzuje si to stálými výstupy, zakládá čtvrtý tábor o mnoho výš, než bylo určeno a podniká odtud sólové výpravy na okolní vrcholy. Vydá se na svou první „šestitisícovku“ Čongra Peak. Sleze i známou Rakiotskou jehlu a může si potom připsat k dobru, že se dostal o dalších tisíc metrů výš. Je ve výborné formě, jakoby každým výstupem, každým vyneseným nákladem sílil. Pak nastaly nečekané potíže. Nosiči, kteří nebyli z kmene Šerpů, odmítli jít dál než na hranici šesti tisíc metrů, údajně se báli zlých duchů a nebyli ani na takovou výšku fyzicky zdatní. Navíc se zhoršilo počasí a zdrželo postup. Nezbylo, než zajistit poslední fáze přípravy vlastními silami.

 

Vybudují tábor číslo 5 ve výšce 6 900 metrů a měli by mít ještě další dvě postupové základny. Na ty však už nezbývá čas. Je konec června, každou chvíli mohou přijít monzunové lijáky a bouře a meteorologické stanice také jejich příchod už hlásí. 2. července byli v pátém táboře Buhl a Kempter. Zastihl je tam příkaz vedoucího výpravy k okamžitému návratu. Bylo to z jeho hlediska naprosto správné rozhodnutí. Reálně si spočetl, že z pátého tábora by potřebovali na vrchol nejméně pět dní, dva dny je třeba vyhradit pro sestup. Za sedm dní je prakticky jisté, že je zastihne některá z monzunových prověrek vodotěsnosti, sněhově upravených ledově pojištěných. První příznaky zhoršení počasí se už dole začaly projevovat. Šest bivaků nad hranicí 7 000 metrů, bez kyslíku a potřebných zásob, o to se ještě žádný blázen nepokusil. V tak krutých podmínkách neměl nikdo šanci přežít. Buhlovi a Kempterovi se situace jevila trochu lépe. Nahoře bylo krásně, bezvětří, cítili se dobře, své sehrála i nemalá euforie. Oznamují do čtvrtého tábora své definitivní rozhodnutí – pokusí se o výstup. Buhl znovu a znovu promýšlí celou trasu, vytváří si postupně časový harmonogram cesty a dospívá k závěru, že se nahoru dostane za jediný den, sestoupí ještě nejméně o šest set metrů výškových, tam přečká noc a druhý den se dostane zpátky ke stanu. Kdyby někomu z lidí znalých poměrů v Himálaji tento plán sdělil, klepal by si na čelo nebo by se mu hlasitě vysmál.

 

Noc z druhého na třetí červenec 1953. Buhl nemůže ani na chvíli zamhouřit oka, stále se mu v hlavě honí staré neodbytné myšlenky. V jednu hodinu vstává a marně se snaží přimět Kemptera, aby také opustil příjemné teplo ve spacáku. V půl třetí je připraven k zahájení výstupu, Kempter v té chvíli teprve vstává. Dohodnou se, že Buhl půjde napřed, prošlape stopu a Kempter ho dohoní. Tohle rozhodnutí se možná zdá divné, ale tam nahoře se v takových chvílích uvažuje docela jinak. Pro Buhla byla teď každá minuta nesmírně drahá. Po dvou hodinách Kempter skutečně nastupuje do Buhlovy stopy, ale po pěti hodinách se vzdává a vrací se ke stanu. Buhla čekají na jeho velké cestě nečekané strastiplné potíže. K jedné z nich patří i nutný sestup k Bažinské štěrbině. Úkol náročnější psychicky než fyzicky. Ztratit v téhle výšce byť jediný, tak těžce vydobytý metr je nesmírně náročné, natož pak sto dvacet výškových metrů. Ale jiné východisko z nouze není. Buhla čekají dva lezecké výstupy nejvyšší obtížnosti, kdy musí sundat rukavice. V 18 hodin večer se doslova doplazí a dopadne vysílen na vrcholový hřeben. Má tři hodiny zpoždění proti svému plánu a dobře ví, co to znamená – při sestupu přenocovat mnohem výše, než si stanovil. Po chvíli oddechu stoupá dál. V 19.30 se dostává do místa, odkud se hora do všech směrů svažuje. V jakémsi polosnu, kdy nepociťuje žádné velké vnitřní vzrůšo, zabodává cepín, upevňuje vlaječky, fotografuje a nakonec posbírá šutry a postaví malou pyramidu – důkaz, že stanul na vrcholu.

 

V roce 1957 se vydává nevyčerpatelná čtveřice Buhl, Diemberger, Schmuck a Wintersteller do Himálaje, aby se pokusili pokořit 8 047 vysoký Broad Peak. Je to malá výprava nového typu, svým způsobem předznamenávající současné tak časté pojetí slézání himálajských štítů. Postupují velice svižně. Na co předchozí výpravy potřebovaly týdny, to vybudují za šest dní. Založili ve stěně tři tábory, poslední ve výšce 6 950 metrů. Nakonec se to všem čtyřem podaří: na vrchol se vyškrábat. Buhl je v té chvíli jediným člověkem na světě, který vystoupal na dvě osmitisícovky.

 

Po návratu do reality základního tábora vychutnávají úspěch i nádherné počasí. Buhl se po několika dnech oddechu znovu vydává na úbočí hory a snáší věci, které tam zanechali. Ostatní podnikají náročné túry do okolí. 20. června se vydává na samostatnou cestu i nejmladší ze čtveřice Kurt Diemberger. Buhl ho nechce nechat jít samotného, přece jen má benjamínek málo zkušeností, a vydává se jako chráněnec za ním. Spolu pak stráví čtyři krásné dny. Vystoupí bez obtíží na jihovýchodní hřeben ČOGOLISY až do výšky 7 000 metrů. Získávají úžasné záběry vysokohorské přírody a plni sil a dojmů se pomalu vracejí po hřebeni. Nenáročný, z jejich pohledu rekreační sestup. Diemberger jde první. Náhle za sebou zaslechne podivný šramot. Ohlédne se a strne hrůzou. Za ním je ve sněhové převěji jen velká, tmavá jizva. V místě, kde to nemohli čekat, se převěj náhle urvala a pod Buhlem se náhle otevřela tisíc metrů hluboká propast.

 

Schmuck po letech v jedné knize vzpomínal: „Není nikterak přehnané, když řekneme, že Hermann Buhl se výkony na Nangá Parbat a Broad Peaku zařadil mezi nejlepší horolezce všech dob.“ Jeho nesobecká, tak solidární obětavost krýt záda mladšímu kamarádovi ho nakonec stála vzácný život.

 

 

 

 

BLÍŽENCI

 

Třetí souhvězdí zvěrokruhu najdeme severovýchodně od Oriona. Symbolice dvojice odpovídá i charakter hvězdy Kastor, která je vlastně soustavou dvou dvojhvězd. Nejjasnější hvězdou souhvězdí je však Pollux. Pouhým okem zde můžeme pozorovat také hvězdokupu M35, skupinu 200 hvězd na ploše velikosti měsíčního úplňku.

 

Hvězdy symbolizují dvojčata Kastora a Polluxe (Řeky nazývaného Polydeukes). Ta se vylíhla z vajec, protože otcem byl Zeus, který v podobě labutě svedl jejich matku, spartskou královnu Ledu. Jejich sestrami byly krásná Helenka, která spískala Trojskou válku a Klytaimnéstra, zrádná manželka krále Agamemnóna.

 

Oba bratři, zvaní také někdy Dioskůrové (synové Dia) se zúčastnili plavby lodi Argó, jejíž tvar lze rovněž na obloze dohledat. Během výpravy přemohl Pollux díky své obratnosti a rychlosti krále divokých Berryků Amyka, který nechtěl nechat argonauty odplout, dokud s ním jeden ze členů posádky nepodstoupí zápas v boxu. Amykos nejen že box vymyslel, ale proslavil se tím, že soupeře většinou jednou ranou skolil.

 

Bratři se postavili i aténskému hrdinovi Théseovi, když unesl jejich tehdy dvanáctiletou sestru Helenu před svatbou s králem Meneláem. Sestru zachránili a na aténský trůn dosadili Théseova soupeře. Pomáhali i Héraklovi proti Amazonkám.

 

Polydeukes byl nesmrtelný syn Diův, Kastor podle některých prý smrtelný syn krále Tyndarea. Když Kastor zemřel, prosil Polydeukes Dia, aby mohl trávit střídavě jeden den se svým bratrem v podsvětí a druhý na Olympu. Rozdělili si tak nesmrtelnost napůl.

 

Oba bratři byli později zbožštěni a uctíváni hlavně ve Spartě.

 

Podle jiných výkladů souhvězdí blíženci zpodobňuje Apollóna a Artemis, Herakla s Ifiklem nebo zakladatele Říma, Romula a Réma.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + jedna ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter