Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Comics
 > Comics
 > Big dýl
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
co jsou to Velikonoční lásky jedné Plavovlásky Anny v Plzni? Ona ví, kde jsem bytem já, já nevím, kde ji mám ve Vesmíru tak náhle hledat lost in time
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 5.4.2015 (10:40:22)

http://www.youtube.com/watch?v=YtZr7NEUZtw   

(bohužel již neplatný odkaz, ale CD je zde pro Vás VÝZVA k platnosti Autodafè drahá dámo Aničko!)

Betty Boo - Boomania: „The Videos“

JAROSLAV SEIFERT: „ROZHOVOR“

 

Líbal jsi mne na čelo či ústa,

nevím

– zaslechla jsem jenom sladký hlas

a tma hustá

obklopila úžas polekaných řas.

 

Na čelo jsem políbil tě v spěchu,

neboť omámila mě

vůně tvého proudícího dechu,

ale nevím

 

– zaslechl jsem jenom sladký hlas

a tma hustá

obklopila polekaných řas,

líbala´s mne na čelo či ústa?

 

 

JIŘÍ ŽÁČEK

 

ŽENY:

V osmnácti ví člověk o ženách vše, ve třiceti zjistí, že neví nic. Nic, čím by si mohl být jist. Díky bohu! Svět redukovaný mužskou logikou potřebuje trochu ženské nevypočítatelnosti a tajemství. Ale také – svět decimovaný mužskou agresivitou potřebuje ženskou něhu. Co si však počít s chudinkami, které si nechaly vsugerovat, že něha je přežitek, že muž je vlastně soupeř nebo dokonce nepřítel, kterého je nutné deklasovat, a nejlépe mužskými metodami? Svět je sice zařízen spíš pro muže než pro ženy, ale sotva se zlepší tím, že místo mužů a žen budou jen muži různého pohlaví. Ale moudrých žen, nezávislých a přitom ženských, je naštěstí stále dost, dokonce snad čím dál víc. Jednu věc bych ale ženám přece jen vytkl – že rodí příliš mnoho nerozumných mužů.

 

POEZIE:

Poezie je pro mne synonymem myšlení hlavou i srdcem, myšlení osvobozeného od primitivního pragmatismu, pseudomorálky a dogmatismů všeho druhu. To najdeme samozřejmě nejen v lyrice, ale i v epice, dramatu, esejistice, ba i v teorii. Dobré básně mají ovšem tu výhodu, že spoří čas – kondenzují myšlenky i obraznost mnohonásobně více než próza, mají vyšší citové napětí. Ale nechci generalizovat – nakonec vždycky záleží na síle talentu a ne na žánru. Jako čtenář trpím odporem ke všem zvěstovatelům neomylných pravd; mám rád provokatéry, kteří mě donutí přemýšlet. Na své pravdy si musí každý přijít sám od sebe.

 

PŘÁTELSTVÍ:

Pamětníci starých zlatých časů rádi prohlašují, že dnešní éra všeobecného utilitarismu přátelství příliš nepřeje, ale to je, jak doufám, jen mylný optický klam. Přátelství na život a na smrt se rodí ve výjimečných situacích a je v něm vždycky asi díl iracionality. Přátelství na rozdíl od lásky může fungovat i na dálku – kamarádi se mohou vidět jednou za deset let a vědí i bez řečí, že jsou pořád ti staří mladí mušketýři: Všichni za jednoho, jeden za všechny.

 

LÁSKA:

Požáry lásky mě mohly fascinovat v pubertě, dnes se mi víc zamlouvá představa životadárného deště. Existuje fůra chytrých a elegantních definic lásky, existuje i heslo láska v encyklopediích, ale protože jsme každý jiný, každý také vyzařuje lásku jinak. Člověk velkorysý velkoryse, malicherný malicherně, křivák křivácky. Zkurvit se dá všecko, i láska. Mají mě například dojímat citové avantýry masových vrahů? Zobecňování je vždycky ošidné, dogmata vadí všemu, tedy i lásce.

 

TĚLO, DUŠE:

Komu padne tělo přesně na duši? Naše racionální doba pečuje převážně o tělo: bohužel pradávné přísloví „Ve zdravém těle zdravý duch“ vykazuje čím dál víc výjimek. Jisté je snad jen to, že škodí-li tělu obžerství, duše by rozhodně neměla trpět podvýživou.

 

PANENSTVÍ, PANICTVÍ:

Co k tomu dodat? I z neviňátek mohou vyrůst staří zpustlíci. Panenství a zvláště staropanenství duchovní, citové a mravní je zajisté hodno výsměchu, ale mám pocit, že existují nebezpečnější odrůdy pokrytectví.

 

TVORBA:

Tvorba je zápas o svobodu ducha. Potřebu tvořivosti má každý. Když zrovna nepíše romány a neskládá symfonie, háčkuje svetry nebo vyřezává jeleny z překližky. V umění neplatí žádná spravedlnost ani demokracie – invenci, fantazii, citlivost, talent přidělují sudičky a veškerá píle je bez nich k ničemu. Což neznamená, že takový vyřezávač jelenů z překližky nemůže mít svobodnějšího ducha než vyhlášený národní umělec.

 

ŽIVOBYTÍ:

Živobytí připravuje o iluze spíš nebásníky než básníky. Nebo živobití? O iluze je třeba přijít včas, ani příliš brzy, ani příliš pozdě – stejně jako o panenství či panictví. Ideály si ale člověk musí ubránit, jinak se změní v hokynáře nebo v něco ještě horšího. A přestože se hokynáři navzájem ujišťují, že koupit a vyhandlovat se dá všecko, je to pravda, která platí pouze mezi hokynáři.

 

MUŽI:

Ženy sice mají oproti mužům řadu předností, ale nebýt mužů, bylo by na světě málo přátelství, málo poezie a vůbec žádná legrace.

 

POLITIKA:

Politika je uměním možného – nemělo by tedy být nemožné, aby ji profesionálně provozovali ti nejlepší z nejlepších, lidé moudří a spravedliví. Velkorysá politika vyžaduje velkorysé osobnosti, jak dokazuje třeba Michail Gorbačov. Umět lidi zapálit pro společnou věc je úctyhodné umění. Zvlášť v Čechách, kde – jak víme z dějin dávných i nedávných – příliš často vládne malichernost, nesvornost, závist, zášť a kde se příliš často hazardovalo s důvěrou lidí. Právě krize důvěry, která u nás v minulých letech zasela spoustu předpojatostí a apatie, má na svědomí tu ironii osudu, že národ, který je pro demokracii zralý jako málokterý jiný, o ni dnes a zítra těžce zápasí sám se sebou nevyzrálý. Anebo si občanskou zralost jen namlouváme a nějakými hesly nehesly jen maskujeme, že nám vlastně status quo vyhovuje? Jak kdo a jak komu. Proto musí být politika hrou s odkrytými kartami, aby bylo jasné, kdo hraje jakž takž poctivě a kdo fixluje.

 

*

 

TVŮRČÍ DISCIPLÍNA

 

Kdepak tvořit živelně!

Kdo má zájem, na nejbližší schůzi

může klidně požádat

o kvartální příděl múzy.

 

Na skladě jich máme dost,

blond i černé, štíhlé i ty s faldy.

Všecky mají na programu

věty hodné Vančury a Šaldy.

 

Nedovolí autorům

produkovat kýče ani zmetky.

Pomohou nám splnit plán

příští literární u erární pětiletky.

 

 

ADOLF BORN A WOODY ALLEN

 

Oproti všem pesimistům, kteří prohlašují, že nejsou lidi, já tvrdím opak: lidi jsou. Stačí nastoupit do tramvaje v určitou hodinu a máte dokonce dojem, že lidí je příliš moc. Sám jsem to zažil ve dnech Spartakiády v Praze. Nejen v tramvaji, ale i v autobuse nebo v metru – kamkoli jsem sáhl: dorostenka.

 

Nedá se nic dělat: lidi jsou. A je nutno s nimi počítat. Žijou, výskají a vyjou, chodí po ulicích, kupují si boty, naslouchají hudbě, bruslí, vysvětlují svoje přestupky nebo za ně zacálují tučné sumy, pojídají brynzové halušky, hlasují pro něco nebo naopak něco znetvořují, prostě: jsou. A každý z nich si vytváří okruhy. Okruh svých přátel, zájmů, vkusu nebo nevkusu, každý z nich si vytváří svůj svět. Má svoje hudebníky, své herce, své malíře, své doktorky. To všechno si vybírá buď hlavou nebo srdcem. To, co si vybral hlavou, dovede vysvětlit, případně omluvit nebo odvolat. To, co si vybral srdcem, vysvětlit nezvládá, omluvit ani odvolat nechce. A taky nemůže.

 

Tyto jeho lásky se mění. To, co miloval ve svých patnácti letech, později opouští. A třeba se k tomu ještě později ještě jednou vrátí. A tak v nás rostou staré lásky, které nerezavějí, a mizí z nás lásky zrezivělé.

 

V poslední době – a řekli bychom v době dost pozdní – jsem se zamiloval. Klid – myslím literárně. Objevil jsem pro sebe autora, který vyhovuje mému rozumu a potěší moje srdce. Jmenuje se Woody Allen. Žije v New Yorku a 1. prosince 1985 oslavil své jubileum, kdy mu bylo pade. Natočil jedenáct autorských filmů, většinou jako autor scénáře, režisér a herec, hrály se jeho tři hry na Broadwayi a napsal tři sbírky povídek. To neříkám proto, abych vás poučoval, to říkám proto, abych vám dokázal, že jsem si nezvolil nějakého tupce. Mám ho prostě v oblibě – i když je mi něčím též protivný. Ano, je mi protivný jako každý, kdo je mladší a výrazně nadanější než já sám. A nejen – bohužel – jednomu Horňasovi je u nás takto protivný: kompetentní distributoři socialistických kulturních statků se Woodyho Allena, majitele sedmi Oscarů (plus šestnácti nominací), zdá se, u nás přímo štítí. Navzdory třem sbírkám povídek a třem hrám na Broadwayi jeho jméno nepochopitelně absentuje ve Slovníku spisovatelů USA (1979) a ne z jedenácti, nýbrž dnes už z pětadvaceti snímků s Woody Allenem tu byl za posledních dvacet let promítán tuším jediný (Na černé listině; do korektur tohoto rukopisu to stihla ještě Purpurová růže z Káhiry a Hana a její sestry). Zřejmě je u kohosi (abych použil populárního termínu alibistických mluvků) tento pilný humorista stále ještě shledáván nepochopeným, lehkým.

 

Což se ve značné míře týká i Adolfa Borna.

 

Americký autor, jehož výbor vyšel nyní v českém a překvapivě v málo nepřesném překladu, má povídku, která se jmenuje Zamyšlení nad parapsychickými jevy. Začíná již dvěma krásnými větami. Cituji: „Nemůže být pochyb o tom, že neviditelný svět existuje. Problém je, jak daleko to je ze středu města a do kdy tam mají otevřeno.“ Konec citátu.

 

Přečetl jsem už tisíc vět, které se týkaly nebo chtěly týkat umění, ale právě tyto dvě věty, které se umění týkat nechtějí, mi o něm napověděly mnohem víc. Ano, pane Allene, neviditelný svět existuje a jsem rád, že o tom nepochybujeme. To, co najdeme na obraze, co si přečteme v knize, to, co zaslechneme v hudbě, neexistovalo před tím, než obraz byl namalován, kniha dopsaná, skladba zkomponovaná. Nevěděli jsme o tom, neznali jsme to, neviděli to a neslyšeli. Pak přišel někdo a udělal to i pro nás viditelným, jsoucím, slyšitelným a poznatelným.

 

Tady se podstatně liší poznávání umělecké od vědeckého. Krásně to vyslovil Jan Werich: kdyby Newton nebyl zasažen padajícím jablkem a nevyvodil z toho zákon gravitace, ten zákon by tu stejně byl a jablka by dál padala k zemi, která byla, je a bude přitažlivá. Ale kdyby Shakespeare nenapsal Hamleta, Hamlet by tu nebyl. Vědec objevuje dávno jsoucí a uzavírá to do pravidel a zákonů. Umělec bere nejsoucí a dostává to jeho tvar.

 

Mluvil jsem zatím o různých lidech a málo jen o Adolfu Bornovi. A přece mluvím pořád o něm. Na těch dvou citovaných větách Woody Allena se mi líbí ještě jedno: ptá se, jak daleko je neviditelný svět od středu města, a předpokládá tedy, že je dosažitelný. Klade ho někam mezi drogérie, čistírny a bijásky. Ptá se, do kdy mají otevřeno, a to je výraz jediné obavy, že by to nemusel stíhat. Odtud pak vede přímá cesta k jeho další metafyzické otázce, zda je možné po smrti jít se ještě vysprchovat.

 

A právě toto všechno souvisí s dílem Adolfa Borna, který počítá s neviditelným světem, tedy neviditelný pro nás, a který nás do něj zve. Ze středu města to není dálka, a do kdy je tam otevřeno, je napsáno na plakátech – pokud jde o výstavu. Pokud jde o jeho celkové dílo, je blízko kterémukoli středu středu kteréhokoli města a neexistuje tu žádná rozumná zavíračka. Můžeme tu prodlívat bez obav, že zazní zvonec nebo gong, že začnou zhasínat světla a dávat obráceně židle na stoly. Můžeme tady pobývat happy a žasnout, pokud jsme ještě úžasu schopni.

 

S fantazií Williama Shakespeara, Hieronyma Bosch a Frederica Felliniho vytváří Adolf Born pro nás tento svůj svět a zabydluje ho svými bytostmi, oživuje svými ději. Nemůžeme pochybovat o jsoucnosti jeho končin a jeho tvorečků, i když nám je náš svět nenabízí. Je tedy realistou, pokud věříme na toto dělení, ale je realistou, který nás utěšuje: Ano, je možné se jít po smrti ještě vysprchovat.

 

Mluvil jsem tedy o realismu a abstrakci a mohl jsem tak probudit dvojí podezření: za prvé, že chci teoretizovat, a za druhé, že kladu realitu nad abstrakci. Upřímně řečeno: nevěřím v abstraktní malování. Jakápak abstrakce. To, co je namalováno, je reálné a ten nejabstraktnější obraz se stává velice reálným ve chvíli, kdy skoba povolí a on nám padá na hlavu.

 

Adolfa Borna tedy nazývám realistou – i když by se mohl vyskytnout puntičkář, který by prohlásil, že není možné, aby z cylindru pánova vyrůstal strom a ve výstřihu dámy byl ukryt (v předčasném ranním stádiu snad pratvor se jmenovkou Usáma bin Ládin) muž s kulometem. Takových zdánlivých nemožností by tu našel stovky, ale já bych se ho dotázal: A jak víte, že to není možné? A odkud a jak právě Adolf Born ví, že to možné je? Kdyby to jen věděl, bylo by to málo. On to umí. A to je víc, to je podstatné.

 

Když – třeba jen na chvíli – připustíme známý biblický výklad stvoření světa, můžeme si představit okamžik, kdy tvůrce uvedl na svět svého Adama, a můžeme slyšet přímo kritické hlasy, které tvůrce podezírají, že takováhle bytost neexistuje. Neexistovala. Neexistovala v té skutečnosti, která před tím byla. V tom je právě síla tvůrčího aktu, že existující skutečnost rozšiřuje, nabaluje, obohacuje a prohlubuje. Jako bych slyšel kritiky oné doby, kteří říkali: tak tohle, Mistře, se vám nepovedlo. To neříkají kritici (v žádné době), toto melou spíše ti narušení jedinci, úředníci a podučitelé. Kritika je tvorbou (pokud je to skutečná kritika), nikoli nějakým mustrováním a glajchšaltováním. Je zmnožením hodnot, nikoli jejich popíráním a likvidací.

 

Neříkali bychom to, kdybychom pochybovali o vašem talentu vůbec. Ale podívejte se sám, jak krásně se vám vydařil tygr, žirafa, rak a ptakopysk. I ta kráva – barevně i tvarově zajímavá, ale tahle růžová, bledá, fádní bytost, na které už na první pohled něco přebývá… ne, tudy cesta nevede. A mezi sebou si šeptali, že Mistr už stárne a senilní. A když pak vytvořil Evu, byla tu stejná skepse, i když tady – na rozdíl od Adama – sice leccos zas chybělo, ale jiné přebývalo – aspoň na první pohled. Leč nevěřme prvním pohledům. Narazí na povrch a u něj zůstanou. Nestačí podívat se, je nutno dívat se. A já tvrdím neustále, nestačí dívat se, je nutno to vidět. Tím se stáváme vlastně spoluautory, jdeme hotovým dílem jako procesem, jako dějem, jako děním. Tak si vždycky znovu připadám před obrazy Adolfa Borna. Nejsem tu divákem, jsem čtenářem nebo posluchačem. Není to umění plochy, ale prostoru i času. Mohu se k nim vracet a vracet se k nim prostě dokonce musím.

 

Pokud jsem tady porovnával onoho tvůrce prvotního s tvůrcem tohoto díla, byla to jen metafora a upřímně doufám, že věřím spíš v Adolfa Borna než v toho prvého. Jednak tu Adolf skutečně stojí, kdežto toho druhého mohu jen tušit, a pak: ten první má, věříme-li výtvarníkům, delší vous, ale Adolf Born má hezčí knír. A pak – má humor. A tím se stal autorem mé hlavy i mého srdce. Hlasuji pro něj hlasy svého rozumu i svého citu a vracím se tím opět k Woody Allenovi, který popisuje případ, kdy jistý muž zmizel s hlasitým mlasknutím ve chvíli, kdy se koupal, a objevil se náhle v houslové sekci Vídeňské filharmonie, kde zůstal sedmadvacet let. Pak opět zmizel při JUPITERSKÉ SYMFONII Mozartově a objevil se v posteli vedle vnadné milenky pro (bez účasti) Winstona Churchilla.

 

Čtu to a mám pocit, že cosi takového mi vypravuje Adolf Born. A tak se mi rozšiřuje okruh mých milovaných autorů, kteří opět rozšiřují akční rádius mých smyslů, mého citu, mé fantazie. Vracím se k Woodymu Allenovi i Jamesu Thurberovi, vracím se k Bornovým listům a říkám: jestli kdysi myslitelé jistého okruhu vedli spory o tom, zda tento svět je nejlepším ze všech možných světů, řekl bych jim: Je. Ale nikoli takový, jaký je, ale takový, jak jej stále znovu utváří laskavá a láskyplná fantazie tvůrců, je krásný tím, o co je jimi rozšiřován a prohlubován, tím, co nám oni nabídnou a co přinášejí.

 

A tady opět se liší poznání i tvoření umělecké od vědeckého. Tvoření umělecké není ani ochotno ani schopno vytvořit něco, co by náš svět mohlo vážně ohrozit. Tady bych nebyl až takový optimista. Připouštím, Richard Wagner či Friedrich Nietzsche byli zneužiti těmi, co šli ničit svět s jejich jmény ve štítě. Ale co takový Hans Johst či Gottfried Benn, co německá expresionistická dramatika zhruba prvé třetiny 20. století, velebící nadčlověčenství a násilí? A co nacionálně–šovinistické umění všech věků, dob a národů? – Zdá se ovšem, že problém je mnohem zapeklitější – spíše na knihu než na obyčejnou glosu. A proto vstupme do těchto obrazů snů jako do ráje, ze kterého nemůžeme být prostě vyhnání.

 

(leden 1986, Miroslav Horníček)

 

 

 

MIROSLAV HORNÍČEK: MÁ PRVNÍ KNÍŽKA

 

Někdy hraju divadlo a někdy píšu. Divadlo hraju obyčejně večer po setmění. Pochybuji, že by lidé přišli hned po snídani do hlediště. I když jsem zažil taková představení, určená dětem, ale na to nerad vzpomínám.

 

Lidé se mě na besedách ptávají – na to hraní i na to psaní. A taky na to, jak obojí stihnu v termínu. Vysvětluji jim obyčejně, že dělám každé zvlášť, že například při pobývání na jevišti nikdy nepíšu, a naopak: když píšu, na nic si nehraju.

 

Taky se ptávají, jak to u mne začalo a jaké byly první příznaky – asi tak, jako by obojí bylo něčím jako spalničky nebo zánět slepého střeva. Říkávám tedy pravdu pravdoucí: začal jsem, říkávám, dříve psát než hrát. Ale není to tak docela přesné. Příznaky herectví jsem poznal stejně brzy jako chuť něco napsat, ale obojí jsem držel v tajnosti. Hrál jsem jenom tehdy, kdy jsem si byl jist, že živý člověk není na doslech. Dodnes pod toutéž podmínkou zpívám.

 

Hrál? Nu – byly to takové pokusy omyly. Na jedné straně smyšlené výjevy, takové kratičké improvizace, dnes by se možná řeklo – etuda, a na druhé straně to byly projevy tak závažné jako proslov Marka Antonia nad mrtvým Cæsarem od Williama Shakespeara. Nechtěl raději zmínit spíše Marcuse Aureliuse? Určitě ne Music for the people od Markyho Marka (1991).

 

Jestli jsem v té době sahal tak směle i po klasickém divadelním díle, jakým je bezesporu Cæsar, v oblasti literatury jsem se pohyboval v suterénu jak Bow Wave. Moje teta vlastnila snad celou červenou sprosťárnama opatřenou knihovnu a já ji snad taky celou přečetl jedním dechem. Nebo – nevím už kdo to napsal – Irču a Lexu. Pokud jde o literaturu humoristickou, měl jsem rád román jakéhosi Jaroslava Kučery Jarka a Věra, což byl příběh dvou sourozenců, po kterém teď marně pátrám. Moje vlastní pokusy, jak si teď vybavuji, začaly vlastně mnohem dříve a nedály se pod vlivem výše jmenovaných děl, ale pod vlivem Karafiátových Broučků ilustrovaných jedinečně Ondřejem Sekorou.

 

Snažil jsem se popisovat minisvět v trávě, v mechu a pod jehličím, rozepsal jsem cosi, co bylo v mých představách rozprsknuto nejen na části puzzle, či na kapesníčkově zohejbané uzle, ale dokonce na „veledíly“, což byl terminus technicus mnou vymyšlený, ale neuskutečněný, takže ani nepatentovaný.

 

První, dalo by se říci, už literární pokus jsem podnikl později. Čítal jsem tehdy, jak říkám, ony suterénní spisy a taky v jiných oblastech jsem kultuře nejen odolával, ale vzdoroval. Myslím, že jsme byli dva, kdo v oné době prohlásili to pověstné: „Slyším-li slovo kultura, sahám po revolveru ráže 33.“

 

Ten první, na rozdíl ode mne, revolver měl.

 

Já měl jen svůj klukovský truc a naivní výsměch. Ale jsou chvíle, kdy můžeme být posunuti nečekaným zásahem zvenčí jinam a vpřed. Omylem jsem si v plzeňské knihovně napsal jiné číslo a byla mi zapůjčena kniha, jejíhož autora jsem neznal. Četl jsem, kniha mi podemílala smysly i rozum, byl jsem vtažen vírem jejího výraziva a žasl nad faktem, že tu kdosi na dvou stech sedmdesáti stranách popisuje jediný den svého dětství. Byl to Vítězslav Nezval – Dolce far niente.

 

Dneska zní nepěkně, když říkám, že autora jsem neznal, ale nezapomínejme, že to byl rok 1935 a Vítězslav Nezval nebyl autorem žádného svazku mé oblíbené zahanbující knihovny.

 

Knihu jsem dočítal v dubnovém odpoledni na Lochotíně, což je park nad Plzní. Dočet jsem a běžel ty dva kilometry domů poklusem. Tam jsem sedl a doslova v transu jsem napsal cosi jako krátkou lyrickou prózu – Útržek jara. A poslal to do Studentského časopisu, jehož hlavním redaktorem byl tehdy o málo starší chlapec než já – Josef Kœnigsmark. Můj příspěvek nemohl doufat v uveřejnění. Nedoufal jsem ani já. Ale odpověď, kterou mi poslal – na jaře 1935 – mám dosud schovanou. Především mi radil, abych psal dál. A poradil mi, koho číst. A hle: já jsem se pod vlivem jeho laskavých slov otočil a vykročil do světa. A začal poznávat: Seiferta, Halase, Holana, nadále Nezvala a další.

 

A psal jsem dál. Především jsem rozvíjel kompozice z českého jazyka, hýřil tady přebujelým výrazivem chuligána a rozvíjel metafory, nad nimiž můj profesor češtiny Schwing žasl.

 

Nejen žasl, taky klasifikoval.

 

Když přinášel opravené kompozice, komentoval každou z nich několika větami.

 

Nad mými říkal vždycky totéž: „Horníček bude spisovatelem a bude mít tři tajemníky na gramatiku. Je to opět nedostatečné.“

 

Tentýž profesor vyslechl s výrazem tibetského lámy (vypadal tak) i moje kvintánské prohlášení, že Bezruč není básník. Bez mrknutí se mne zeptal proč a já mu vysvětlil – zcela v souhlase s tehdejšími požadavky Henriho Bremonda a jiných, že poezie má být čistá, jak zásoby svršků ve skříni, a na jeho dotaz, kdo tedy u mne je básníkem, jsem z našich jmenoval pouze Nezvala a z dalších pak André Bretona a Paula Éluarda.

 

Neřekl mi ani slovo.

 

A jako téma maturitní písemky jsem dostal – srovnání Nezvala s Bezručem. Asi po dvaceti letech jsem svého bývalého profesora zahlédl v plzeňské kavárně, kde četl (opět s výrazem tibetského lámy) noviny, a oslovil jsem ho: „Pane profesore, já se jmenuju Horníček a maturoval jsem u vás z češtiny.“ Zvedl hlavu a povídá: „Dostal jste srovnání Bezruče s Nezvalem.“

 

Nu – kdeže pradávné sněhy jsou a kdeže jsou mé surrealistické horečky pro jednoho studentského rampoucha! O tři roky později jsem stál ve zbraslavském bytě Vladislava Vančury se svými pokusy už v novinách publikovanými a na jeho předběžnou otázku, jestli je v literatuře nějaký směr, který uznávám, jsem řekl: Ano. Realismus šmrncnutý socialismem.“

 

Bylo to o tři roky později, ale stejně nezralé jako ono inu jalové snažení předtím. Když na to všechno někdy vzpomínám při besedě se studenty, říkávám, že mládí má být zdravá rovnováha mezi drzostí a pokorou. Mladý muž má právo odmítat, když vedle toho pro něco horuje. Může se mýlit – v jednom i druhém. Neměl by všechno přejímat, anebo všechno zamítat.

 

Když mi vyšla – v roce 1965 – v nakladatelství Čs. spisovatel má první knížka, Dobře utajené housle, nesl jsem ji jako dárek Františku Hrubínovi, který bydlel hned za rohem.

 

A povídám mu: „Tak vidíte, teď mi vychází knížka a já v tercii propadl z češtiny.“

„Co to říkáte? Vy že jste v tercii propadl z češtiny?“

„Ano. V pololetí.“

„Já…“ povídá mi, „v septimě.“

 

A našel mi své tehdejší vysvědčení. V těchto dnech je hlášena moje jedenáctá knížka: Klaunovy rozpravy a odevzdávám 370 stran svého psaní o divadle, což by měla být kniha dvanáctá tuctová a Čs. spisovatel urguje další text, který už měl být dávno odevzdán. Píšu a hraju. V sezóně 1986–1987 jsem měl tři premiéry svých her. Obojí má své výhody i nevýhody. Hrát člověk musí od půl osmé, protože lidé přišli rozptýlit svoje nastřádané chmury. Psát může kdykoli, kromě, jak říkávám, těch dvou hodin na jevišti. Lidé se mě taky ptávají: považujete se za herce – nebo za spisovatele? V občanském průkaze, odpovídám, mám psáno: herec.

 

Ale jinak je to: jak kdy a jak pro koho.

 

 

Prozaik, dramatik, režisér a obyčejný herec; pro jeho knihy je charakteristické jemně humorné glosování reality, smysl pro vidění neobvyklých skutečností a kultivovaný výraz doby.

 

Narodil se 10. listopadu 1918 v Plzni, to už máme další štír, kde vystudoval na reálce (1937) a pracoval jako úředník, zatímco po večerech brázdil ochotnická divadla se svou revuí. Roku 1941 nastoupil v Městském divadle v Plzni, po osvobození se jim už na to vybod a přešel do Prahy, kde v roce 1949 získal angažmá v Národním divadle. V letech 1955–1961 hrál po boku Jana Wericha v divadle ABC, mimoto vystupoval a režíroval v řadě pražských i mimopražských divadel. Roku 1967 uváděl představení Kinoautomatu v čs. expozici na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Má na kontě mnoho filmových a televizních rolí. Zasloužilý umělec.

 

Přestože kratší texty psal a publikoval Horníček již od studentských let, svou samostatnou prvotinu vydal teprve roku 1966 – Dobře utajené housle, soubor fejetonů a causerií zejména z manželského života (později zdramatizováno). Koncem 60. let měl Horníček vlastní televizní pořad Hovory H, ve kterém se vyjadřoval k aktuálním nešvarům a odpovídal na dotazy diváků; atmosféru tohoto pořadu zachycuje výbor Hovory (1970). Knihou nezařaditelnou do ustálených žánrových škatulek je Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních (1975), vyznání obdivu městu, kam Horníček často chtěně přijížděl, spojené s úvahami o divadle, literatuře, o uměleckých osobnostech, které zde pobývaly. Neobvyklá je i knížka Dobrý den, socho (1977), volně komponovaná rozprava o kráse pražských soch (nezapomeňte na tu jedinou: Benedikta Rœzla tam na Karláku u Faustova domu), z nichž většina, umístěna vysoko nad hlavami chodců, uniká jejich zrakům krátkozrakým. Autor knihu doprovodil vlastními fotografiemi. Převyprávění slavných příběhů lásky muže a ženy, převzatých z mytologie a historie, obsahuje soubor Jablko je vinno (1979). Na seriál úvah a causerií Chvála pohybu, který vycházel původně na stránkách Mladého světa, autor navázal roku 1979 stejnojmennou knihou, v níž je pohyb metaforou nejrůznějších aktivit a forem lidské činnosti.

 

Velkou část tvorby Miroslava Horníčka zaujímají cestopisy. Z pobytu v Kanadě na světové výstavě čerpají Javorové listy (1968); Listy z Provence (1971) jsou napůl vzpomínkovým cestopisem, napůl fiktivní rozmluvou s Horníčkovými oblíbenými autory a literárními postavami, spjatými s provensálskými reáliemi. Že jde o lásku ke krajině skutečně neměnnou, dokázal Horníček v knize Jak hledat slunce (1980), rovněž o tématice Provence a z Provence dovezené. Metodu koláže, vzpomínek, fiktivních dialogů a úryvků z děl vztahujících se k určitému místu využil autor ještě v Pohlednici z Benátek (1981).

 

Z poslední tvorby měla čtenářský ohlas kniha rozhovorů Miroslava Horníčka s hudebním skladatelem Iljou Hurníkem a sochařem Vladimírem Preclíkem, nazvaná Trojhlas (1986).

 

Horníček je autorem řady divadelních her a estrádních výstupů. Mezi jeho nejúspěšnější tituly se řadí Tvrďák (1962), Dobře utajené housle (1968), Kantor Barnabáš a žáci darebáci (1971), Malá noční inventura (1976) a další.

 

 

DOPIS MIROSLAVA HORNÍČKA

 

Milý Aleši, vážený pane doktore!

 

Už zase se do něčeho pouštíte? Bravo! Píšete, že výhled oknem Vám zaclání bíle rozkvetlá třešeň. Osobně neznám lepší a krásnější zábranu ve výhledu kamkoli. Kéž by před námi vždycky byla taková rozkvetlá třešeň!

 

Před mým oknem je třešeň už odkvetlá a dělají se na ní malé zelené kuličky budoucích plodů. A protože jsem – na rozdíl od morfinistů a kokainistů   t ř e š n i s t a ,  těším se na jejich dozrávání.

 

Co Vám mám říci k otevření Vašeho magazínu? Budu rád, když budu mít možnost nejen něco pronést, ale něco fakt říkat. První příspěvek už na Vás chystáme. To není plurál majestátní, ale plurál za dva. Seděli jsme u nás – a točili televizní pořad – s Rudolfem Křesťanem, což je neslušně dlouhý a chytrý člověk. Říkal mi, že se mu líbilo představení mé hry Můj strýček kauboj – a nejen proto, že dostal mírné pohoštění – a já mu ukázal materiál k této hře. Rodinné snímky tohoto mého strýce, který byl opravdu kaubojem v Texasu – i když jsem děj přesunul z doby před první světovou válkou před válku druhou.

 

A tu jsme pojali nápad – napsat o této hře rozhovor s použitím dokumentace, včetně jeho dvou dopisů, jejichž rukopis je stejně pošpatnělý jako jejich čeština a napsat tak třeba i humorný výklad o rozdíle mezi Dichtung und Wahrheit i o cestičkách, jimiž se nápad dere na povrch scény a jejích světel.

 

Já vím, řeknete si – on místo úvodu mi píše o sobě. Ale já se vždycky snažím psát tak, aby to nebylo jen osobní, ale i obecné. A Jiří Voskovec, kterému jsem poslal svou knihu Vyznání Mariánským Lázním, mi napsal: „Podařilo se Vám spojit osobní s obecným, o což se zatím marně snažím ve svých Pamětech.“

 

Věta, na kterou jsem, promiňte, hrdý, zvláště, když někteří lidé právě v těch lázních mi řekli, že pro ně byla kniha zklamáním. Nu – byla subjektivní a i tam, kde jsem v ní otiskl své povídky, byly to povídky těmi místy (i nadmíru) inspirované a tam psané.

 

Byla to, opakuji, kniha  o   n i c h !   Ale Vy jste chtěl něco zábavného, že ano?

 

Vítám myšlenku, že by tu byl divadelní magazín, který by  p o b a v i l.  Herce i diváky. Vedle mračnopozorných pohledů na svět dramatu – i komedie – vydávat něco, co by potěšilo a třeba i nejednou rozesmálo.

 

L e h k o s t …    l e h k o s t …  tento gœtheovský požadavek,který vyslovuje Thomas Mann ve své Lotě ve Výmaru, nám chybí, a jak. Vždyť i Vy, Aleši, berete můj výrok, který byl jen opakováním výroku Vašeho, o nezábavnosti kritiků, příliš vážně! Je tohle rozvážné? To není výtka, já se směju a doufám, že spolu s Vámi! Blíží se konec sezóny a já už počítám zbývající čas – dnes je 14.5. – nejen na dny, ale na hodiny.

 

Přes svůj pokročilý věk a rytmus hraju skoro denně – dnes například odpoledne –, jezdím po zájezdech a k tomu ještě píšu. Teď například Vám či Vaším čtenářům.

 

Mám tři odevzdané knihy – poslední je celkem už šestnáctá – z toho třináct je vydáno, a tak se těším na ty, co vyjdou. Už měly být venku Rozpravy klaunovy, kde Vladimír Just komentuje mé rozhovory s novináři za posledních snad patnáct let, pak je tu novela Julius a Albert a hlavně moje jakési celoživotní vyznání divadlu. Nazval jsem to záměrně jednoduše: Poznámky o divadle. To nejsou paměti ani vzpomínky, snažím se tam jen snad polopaticky vyslovit, jaký typ divadla zbožňuji, jaké režiséry a jaké herce já mohu strpět na place. Je to laická zpověď herce, který to své dělá už padesát let a snaží se vyslovit své osobní – jak jinak – stanovisko k určitým postupům.

 

Snad to neberete jako vychloubání se – prostě popisuji svou nynější situaci, divadelní i literární a ještě chci dodat, že se ráno probouzím s pocitem: je to výborné, dneska hraju, což mnoho herců říká naopak, ale já jim nevěřím. Taky oni jsou rádi, všichni jsme rádi, že hrajeme!

 

Nevím zhola nic o Vašich plánech, z chystaného podniku mi sice posíláte ukázky, ale on to nebude počin jednorázový a Vy jistě musíte myslet dopředu: nu, co bych Vám přál? Co bych přál čtenářům, a tedy i sám sobě? Aby se tu projevila pravá a nezastupitelná funkce humoru a opakuji: lehkosti. Abychom konečně přestali chápat humor a lehkost jako znevažování choulostivé situace – to jest: zbavování vážnosti a váhy – abychom si klidně a s úsměvem sdělovali právě i věci vážné a jakkoli umí být i nepříjemné v klidu.

 

Nedávno jsme seděli s několika herci na takové malé oslavě několika jubilantů a já znovu cítil, jak příjemné je takto posedět a sdělovat si věci naší profese, jak je krásné – řečeno starodávným termínem: pobejt. Kdysi tu byly umělecké kavárny, kde se setkávali umělci nejrůznějších oborů a hovořili. Věděli, že půjdou-li tam a tam, najdou tam právě toho a onoho a jinde jiného, ale vždycky někoho. Dneska to nevídáme. A když se někde náhodou neplánovaně setkáme, řekneme si věci jinak než na oficiálních setkáních. Snad méně závažně, ale o to přesněji.

 

Nu – neměl by být tento magazín plátkem, kde by se potkával názor s názorem a pocit s pocitem – aniž by jejich nositelé cítili tíhu odpovědnosti za každé slovo, kde by se více uvažovalo o tom,  c o  říci, než zbytečně složitě  j a k    t  o    ř í c i ,  abychom nenarazili? Abychom se neshodili a neubrali si na významu debatérů? Opakuji: neznám Vaše záměry a píšu Vám jen tak naslepo, protože jste chtěl ode mne pár slov úvodem.

 

Budiž pozdraveno všechno rodící se, všechno rostoucí. Kéž by i tady byl veden dialog, který se stává nadějí nespokojeného světa. A aby bylo jasno: nežádám humor a lehkost jen proto, že tyto oblasti jsou prostorem mé činnosti. Já si myslím, že v době, kdy každá otázka – včetně té základní po bytí či nebytí mimo – se stává otázkou všech a všem, bychom měli myslet na nádherný závěr Gorinova Barona Prášila: „Usmívejte se, pánové! S vážným ksichtem už bylo napácháno mnoho zla.“

 

Neručím za přesnost údajů, ale jen za smysl citátu.

 

Upřímně Váš kámoš do deště

                                               Miroslav Horníček

 

 

 

KDYŽ PŘICHÁZEJÍ VELIKONOCE, DOSTAVÍ SE GRADUJÍCÍ ELEGANCE

PODVOJMO JAKO ÚČETNICTVÍ U KABRŇÁKŮ, POUTAVÁ REZONANCE (HAHAHA)

 

Óda na radost krásně propojená s ódou cest

chceš krále komiků jen studovat, ne svést?

jako Galileo Galilei měl hlavu plnou hvězd

mám hlavu plnou ANNY uprostřed vesniček a měst

nekonečný příběh cílů – výtečných forem rovnováhy

co jsi měla za lubem, vyplynulo velmi záhy

plno epizod mazlení se splněnými účinky od štěstěny

že se budem často setkávat, bylo asi věštěný

symbióza Tvých zážitků u mých snah o milostné formy čarování

že se dějí pohádkově snadno, neplatí na ně přirovnání od babských varování

Tvoje vlny nadnášejí moje Velikonoční nedočkavé nerozbitné umělecké kraslice

nejen vaječné, tak báječné, uvěřím krasavici statečné, u Anny mrštné částice

nejsem Hrabal, nejsem Pazourek, já jsem přítulný cestovatel kocourek

nespoutaný průzkumník a ještě neúsporný proud zdařilých historek

nevinný mazlíček, co nachází vlivy Anny od Afrodité v ženství

tak připravíme nudu o účast a případný ostych o prvenství

náš učitel Casanova kasánek, to nebyl osel, ale beránek

Velikonoční pohoštění pro pokušení iris voní, okoštuj ho jako kaštánek

vejde moje elegance Amorův šíp, do Tvého šálku čaje zralý šípek

všechno účinkuje kladně, když máme s Annou Múzu a pak mízu z lípek

s vůněmi pěstovaných kytek, se kterými si pohrává snad každý mazanější skřítek

je jako Kateřina, Siræl, Anna je pokušitelka s humorem i věda Nataša Gollová

a tropící vášeň, kterou s góly v převaze nad protivníky nasázela do hry * fotbalová

to spanilé není v ní nahnilé, po zprávách a po počasí přijde rosnička

jako z krajek něžná Anna může zapůsobit její projev: „sdílná písnička“

 

 

 

DÍVČÍ SPECIÁL PRO NESMRTELNOU HELENKU BEZ TIMA BURTONA ZA REŽIJNÍ LÁCI

 

Dívčí šarm a fluidum, které způsobí, že chci ji

Radek John to vychrlil jak marocké vydání polévky pro podvečerní úlitby beletrii

„Džínovej svět“ jednoho mladistvýho mudrce

co je přesně pokochání pro oči a haprování u srdce

a chuť na happy end, krásná nemoc od přírody

jako pamětlivej človíček si vybavuju příhody

a nyní si zkusí přednes s puncem sebezáchovy Jirka

ač možná trochu oslavně, né na způsob frajírka

inu první moje láska se jmenovala Renča

v lahůdkách v Plzeňce byla s ní docela prča

kdo zná Bassomatic, ten ví o požehnání s „Mountain High“

padli jsme si do oka jak slogan lucky strike

a na svých patnáct let jsem tehdy neměl vlohy

ve výřečnosti jsem se ukázal tak ňák strohý

a s Danou, Blankou, Lenkou to samý jak jsem říkal

a s Lenkou se znám z autoškoly Hranička & Fikar

jo, tam jsem přemlouval učitele div ne plačky

ať nám dovolí na chvilku ignorovat značky

byl to metr na pořádek a moje snaha zbytečná

dřív Lenka, pak Helenka, ale Helena je netečná

je divná, avšak Bůh ví, že jsem z toho nešílel

jsem klidnější než ninja nebo Kubelík Rafael

a balit vybrané holky může být leckdy sranda

má Helena proto smysl? Jó, ta upoutá i granda

...i když pátý leden 2015 nemůže dál dýchat mezi brachy tahle je brilantně riskantní

a rizikově briskní, best of z Husovy ulice dvacet a ze slůvek úsek častěji pikantní

je snad po staru gigantickou nádherou uvnitř platonicky navštěvovaných voliér

když má křídla jako andílek, dvoření je koření, já jsem jeden kořen, milá krutě mlsné kotě bonboniér

 

Dívčí šarm a fluidum, které způsobí, že chci ji

vítězit u holky, polechtat dívčí šance štěstím v loterii

i když nemám štěstí na prachy, na porcelán z Míšně

statistika o zisku mě moc nebere, já žiju spontánně tak svižně

a vzhledem ke konstelaci s dojemnou jiskrou

nechal jsem Helenu a seznámil se s „Miss Grown“

jeden dopis česky a druhej english hello

už vím, proč složit poklonu „wolf call“ a pro kterou

i když mě odpálkovala, byl to čoud, ne románek

rád na ní myslím, ale s odklonem dál kapánek

nepřála si nic blíž v mém případě rozverně

musím zkusit jiný posun v čase – vyzývavé posuny v prostoru rozeznávám souměrně

stroj na překvapení není slabota, nehrozí s ní brzká, ani pozdní reklamace

chodila do vyšší dívčí, dostala lekce uspokojit ho a nešíří dál spekulace

nepohrdla by mrkvovým krajíčkem, ani s vynakládanou energií při běhu

s konvalinkou, s růží, se svou okrasou od začátku kraluje v mém příběhu

jestli je škola hrou, tak já jsem hra, Anna učitelka a fešný její slib do mého rajónu špásitelka

na lední revue bruslí s ladností spiklenecky milenecky nekonvenčně obratná slečna kaskadérka

čilá představitelka, pokušitelka a nikdy po Timu Burtonovi krkolomná režisérka

kráčí ve šlépějích Jana Kaplického, má dovedností i fantazie fůry objevitelka

objevil bych její maličkost jako plantážník, estetický šmrnc, rekordní přemožitelka, emeritní pokořitelka

nebyla tak drasticky propíraná jako Iveta Bartošová, ale zakusila hořkost jako Milada Marešová

barvy jsou její duhou ve spektru hledání, víska Číhaná se obává, co by kamenem přilétlo od Úněšova

azuro a azurko zdobí ve Středozemí jezera a pláže a záhonky květů vylepší pěstitelka

pro oříšek pubertální veverka, pro účetní vysoká výzva neúsporný vzkaz aktuální uzávěrka

hned bych jí připomínal má dáti–dal na účet řecké Afrodity s Metaxou u úst aranžérka

vychutnává si muže v každém věku jako nevšední kontakt z oka do oka sommeliérka

hodlá se odreagovat, plave v potěšení pohybů na plovárně zkoumatelka, pářitelka

osvědčí se jako dobrá kosmetička, kostymérka a zároveň i nelíčená Anna pokroková modelka

není holá kost a kůže, s ženskou vyspělostí koketuje magická hvězda, jitří mě Jitřenka, zářící Severka

utkví mi v paměti madam v plavkách, je naše spirituální krášlitelka

je geniální inspirace, zvyšuje okruh svých čtenářů jako čtivá spisovatelka

den a noc vedle ní tak hluboká, voda Balatonu ještě víc mělká

 

Můj typ na další senzace je bezesporu perla (sen spousty desperátů)

její dovednost je senzační: ukrývá v sobě klenot s hodnotou akorát karátů

mám pro ní slabost, pro její půvab rošťačení

ocení Victora Huga, popisnou Paříž, valčíkovou Vídeň (tam kde není)

s vírou v lepší časy hodlá uniknout černým pátkům na burze se zásahy vyšších sfér zázraky na obloze

ona chce mít veselé dny v Prátru, na zámcích, toulat se volně jako ptačí peří po přírodě

yeah nejlepší jsou stromy, letní louky, vůně květů

až se uvidíme, jako Jean Reno jí zakvituju šeptem do ouška větu

smát se a dívat na plodné keře ostružin, ve městě hltám její sladce pulsující decibely

když milujete její evidentní vůdčí typ, odvázanost, lehkost bytí, moje cherry

není nesmysl, metla lidstva, jen zanechává fajn pečeť, pikantní porce v příchutích

její stopy rozeznáte, vědomí skutků s láskou Angeliky rozevláté i na perutích labutích 

říkám to stereo, na piánu šou s finesou MEGABASS a oktávy pohladí její prsty velikána

to je mezinárodní den žen, mezinárodní chuť zakusit víc než veselá rána

neznám brak jen Georges Braque může její nechuť výborně pozvednout do rámu

neznám u Anny šikanu ani nirvánu, teprve GB dovede znázornit mohylu míru s Annou k Mohykánu

 

 

 

Nová planeta, Paradisiakum, Zahrada venkovního potěšení, a v neposlední řadě energie, ten báječný tvor, investor

 

Nešvarné období vystřídat za období rozkvětu
obvyklosti co jdou k zlosti nahradit bujnou flórou u Anny, roste tu
vídáme to dnes a denně, jak síť lidí zůstala po dusíku oškubaná
ostentativně se stydí mluvit, promyslet, vylepšit svět pro občana
trochu fantazie do pořádku celku v souřadnici v soustavě metrů
architekti v říši snů, vždyť tady Demence ponechala pyšnit se ničivou Metlu
bytosti jsou architekti, kde intelekt umí bájně sloužit jako inspektor
já bych radši zkusil sektor novot vedle šikulů a Anny jsem já průkopník ne investor 

 

Budoucnost chci Vámi pojištěnou zcela růžovou chuti Zinfandel
vášnivost hýčká kůžovou u hodné nymfy dehtář nebo nehtář anděl
hodný anděl v rámci salsy lahodný objekt precizně výtvarně sváděl
žádné vylomeniny jen randílek andílek kus laskavosti dovnitř přiváděl
abstraktní pojem Anna a ON jako chytrá alfa a správný kosinus
ta pravá má hezký účes jaký jí naordinovali v kadeřnictví „Venus“
Anno, k Vám tamtam vždy živý někdo snivý a dobrotivý, kdo není ani chvíli bezobsažná klapačka

kdo není už vymačkaná prázdná tuba a s kým není nudná ani lochtačka, ani slovní nebo sloní klouzačka

 

 

 

 

http://www.discogs.com/artist/4058-Quadrophonia

 

http://www.discogs.com/Quadrophonia-Cozmic-Jam/master/106135

 

http://www.discogs.com/Quadrophonia-Cozmic-Jam/release/23197

 

1

Quadrophonia

6:44

2

The Man With The Masterplan

4:06

3

Djoum 1000

0:12

4

Hardhead

3:12

5

Cozmic Jam

0:20

6

Find The Time (Part I)

4:20

7

Schizofrenia – The Worst Day Of My Life

3:50

8

The Wave Of The Future

5:07

9

Original Statement

4:42

10

Cozm' And Ovo

0:17

11

Quadrophonia (Remix)

3:47

12

The 9 Lives Of Pitou

0:17

13

Find The Time (Part II)

4:20

14

Theme Of Quadrophonia

3:35

Prosím pěkně Anno, přidejte si Cozmic osmic do svého veselého běhání po ráji po Zemi, děkuji Vám zdvořile, Váš super přítelík Jirka

 

 

 

MILAN KUNDERA

 

Rukopis románu Žert jsem poprvé držel v ruce na jaře šestašedesát. Dlouho. Tak dlouho, až jarní slunce způsobilo, že mne ty ruce padaly a nervy bodaly ještě za dva dny. A nejen ruce. Taky srdce. Duše. Všechno. Pak bolest polevila a zůstal obdiv. Ne k literatuře, ale k odvaze vysmát se, vychechtat VLASTNÍMU ŽIVOTU. Vždyť to jsou naše životy a my nad nimi občas fňukáme a lomíme rukama a proklínáme a vysvětlujeme a žadoníme o pochopení, zatímco je asi především potřeba disponovat dostatečnou kuráží na to se jim vysmát a tím si uvolnit cestu k pochopení ledasčeho. Takhle se totiž také získává právo vysmát se těm nebohým a neduživým občanům, kteří tu odvahu nemají a pořád nechápou souvislosti. Zkrátka zlého, ironického, jízlivého, nelítostného, zesměšňujícího smíchu je nám třeba jako soli. Každému jednotlivě a všem do celku. Pak se snad probereme, postavíme se na nohy a narovnáme hřbety. Že je to těžká léčba, že ji někteří nesnesou? Lituji, ale cesta z Čech do Evropy, do světa, již tak dlouho v druhé polovičce 20. století už na mou duši jinudy nevede. To se ví, že za tím výsměchem je člověk, život, můj, váš, jeho…

 

Vstoupil do světa umění dveřmi hudby. Studoval klavír u otce – bývalého rektora JAMU, klavíristy, Janáčkova žáka a prvního interpreta jeho klavírních skladeb. A hudební skladbu už jako chlapeček u Pavla Haase… vždyť u šimla bez všímavého záběru pohádky dlouhé, široké i bystrozraké celkově by se nenaučil nikdy nic kvalitně odehrát.

 

To byl bratr herce Hugo Haase, z nejpozoruhodnějších skladatelů, jaké náš národ mezi dvěma válkami měl, i když o tom jen málokdo ví; to už je ten brněnský handicap. Bylo mi tehdy deset jedenáct, byla to spíš hra než studium, ale Haas už patří do světa mých osobních mýtů. I moje první tištěná básnička ze sedmačtyřicátého roku, podivně morbidní nebo co přesně, se jmenovala Na Paměť Pavla Haase. Stěhovali ho tehdy z bytu do bytu a já za ním chodil s notovým sešitem i do toho posledního podnájmu, kde už vegetil v jedné společné společenské místnosti s několika dalšími Židy.

 

Odtud ho odvlekli do Terezína, odkud se nevrátil. – Po něm mne učil skladbu Václav Kaprál a taky jsem k němu chodil až do jeho smrti. Byl to nejbližší tatínkův kamarád, jemný, brilantně vtipný pohotový joker, od něho jsem se naučil milovat mystifikace, pochytal jsem šestý smysl na rozcestnících. Jeho hudební svět byl sice dosti úzký, ale uvnitř toho rámce byl Kaprál velice svůj.

 

Snad právě z té lásky k Haasovi a Kaprálovi mám zvláštní oblibu pro umělce minorum gentium. Historie umění je totiž krutá a zapomnětlivá, jako jsou lidské duše příčinami historie umění. Redukuje si sama sebe na pár nejvýznamnějších osobností, jimiž je možno postihnout a vyložit epochu, a všechny ostatní odhazuje stranou. Martinů (třeba i on je z odstupu skladatel minorum gentium) je jistě větší hudební osobnost než Kaprál, který ale napsal dvě tři skladby zcela jedinečné a ničím nenahraditelné, podobně i Maurice Ravel s kusem ojedinělé nálady v Pavane. Jeho úžasně ryzí Uspávanky by byly proslulé, kdyby byly podepsány dejme tomu právě jménem Martinů jako pro masy úžasné boty jménem Adidas nebo Baťa. Takto jsou zapomenuty v archívech, a třebaže jsou nahrány na desce, dovedu si představit, kolik zájemců si tu desku poběží koupit, protože lidé vstupují do kulturních zahrad podle obecně platných orientačních tabulí a tlačí se všichni na stejných cestičkách sériově nudní. Nikdo se nevypraví po vzoru Marco Pola mimo cesty, aby si nacházel hodnoty samostatně, na vlastní pěst. Je to věčná škoda. Pro člověka má největší význam takové dílo, které si sám objevil a jež pak zcela náleží do dobrodružství jeho života. Mě například pořád dojímají některé skladby Kodályovy, třebaže se jeho osobnost už málem vytratila za velkou siluetou Bartókovou. A nezapomenu na zážitek z hudby u nás téměř neznámého Kœchlina. Také v poezii měl pro mne kdysi francouzsky píšící Litevec Milosz větší význam než třeba Apollinaire, kterého jsem překládal, protože Apollinaire byl na hlavní cestě, kdežto Milosze jsem si objevil sám, stranou směrů a cest.

 

ŘEKL JSTE PŘED CHVÍLÍ: BRNĚNSKÝ HANDICAP. ZNÁTE VÁCLAVA HAVLA? MÁ TYPOGRAM: BRNĚNSKÝ KOMPLEX. NA PRÁZDNÉM LISTU PAPÍRU STOJÍ MALÝMI PÍSMENKY ANO JAKO NEPŘEČTENÝ LUPÍNEK POD LUPOU: PRAHA.

 

Už léta žijí víc v Praze než v Brně, ale Brno dobře znám. Je to podivné město. Ani skutečné centrum, ani pravá provincie. Brno má všechny předpoklady být kulturním centrem, velkoměstem: má své specifické zázemí, Moravu, má univerzitu, umělecké školství, svébytné kulturní tradice, tedy v patřičně menším měřítku všechno co Praha, jenomže předpoklady zůstávají pořád pouhými předpoklady. V Brně mohou vyrůst literární historikové, malíři, skladatelé, houslisté, mohou tu celý život působit – tím se Brno liší od jiných českých měst, kde vyrůst a působit mohou jen výjimečně –, jenomže ať tu působí sebelíp, nedojdou do celonárodního vědomí, protože jeho mozkem je Praha. Mluvili jsme o Haasovi a Kaprálovi. Byli v Brně prováděni bezpočtukrát. Kaprál dokonce i v Barceloně a Paříži, v Praze však jen sporadicky v minimu případech. A tak je český kulturní mozek téměř nezaznamenal. Brno je příklad věčně pretendujícího kulturního centra, které si ustavičně dělá nároky (oprávněné nároky) tím centrem být, a věčně jím není.

 

A JANÁČEK?

 

Pastorkyňa byla v Brně uvedena už v roce 1905, jenže dokud nebyla provedena roku 1916 v Praze, český květákově kulturní vesnický mozek Janáčka rovněž celkem nevnímal. I když v Brně byl vážen a měl tam své bojové stoupence. Dnes je s velkým zpožděním uctíván celonárodně, ale stejně si myslím, že je pořád pociťován jako zjev poněkud mysteriózní, jako by vstoupil do české kultury odkudsi zvenku. Protože co není v Praze, vnímá česká kultura jako své „jinde“. Připadá mi příznačné, že radikální zásluhu na probojování panáčka Janáčka měl právě Max Brod, německý panáček Žid, tedy člověk, který stál pro českou kulturu rovněž „jinde“. Ostatně myslím si, že ta zvláštní úzkost, to základní sémantické gesto Janáčkovy hudby z počátku století, úzce souvisí právě s tímto brněnským „jinde“, s izolovaným, osamoceným životem mimo proud. Jestliže však nevýhodné brněnské podmínky paradoxně napomohly Janáčkovi, aby se stal sám sebou, domnívám se, že většinou působí spíš zhoubně. Myslím si to i o Mahenovi.

 

A VÁŠ OTEC?

 

Nabízeli mu po první světové válce místo profesora konzervatoře v Praze. Kdyby byl přijal, měl by před sebou pravděpodobně velkou koncertní kariéru. Ale tatínek po čtyřech letech války a dvou letech legionářské anabáze chtěl být doma u rodičů a zůstat poblíž Janáčka. Měl taky moc rád Brno a Královo Pole. Netušil ani, jak radikálně se od sebe liší osud brněnského a pražského klavíristy. Ale i kdyby to tušil, nic by to na jeho rozhodnutí neměnilo, protože je to člověk až nepochopitelně nectižádostivý a vůbec dost nepochopitelný ve své laskavé nesmělosti. Vypráví se, jak jednou jel s ostatními profesory  J A M U   koncertovat na jam do Znojma. Tam prý vyžahl – asi spíš ze zdvořilosti – víc, než tvořila jeho obrazná míra. Den nato bylo na Dobříši slavnostní shromáždění, zakládala se tam tehdy ta společnost s dlouhým jménem. Tatínek tam musel zaskočit jako rektor a choval se nenuceně jako vždycky: plaše se do okolí usmíval, držel se stranou, nemluvil, podával ruce akademikům a čelním představitelům vlády, založil společnost, vrátil se do Brna a nikdo netušil, že měl celých osmačtyřicet hodin velikánské okno a vůbec o ničem nevěděl. Uvádím to na důkaz toho, že ho z jeho plaché laskavosti nevykolejilo nikdy nic.

 

ZANECHÁVAL NA VÁS VELKÝ VLIV?

 

Ano. Způsob, jak uměl tatínek pochopit skladbu, kterou hrál, jak v jeho podání dostávala smysl každičká jednotlivá nota, jak každé crescendo a ritardando bylo u něho odůvodněné a významuplné, to mne fascinovalo. Dodnes někdy tajně poslouchám za dveřmi, když udílí lekce svým žákům, většinou koncertním pianistům, a vysvětluje jim ten či onen takt. Vím, co je to interpretační umění, a vím i to, že koncertní publikum to neví a hledá v klavíristově hře bravuru, lesk či v nejlepším případě jakousi sugestivnost projevu, kdežto vlastní tajemství interpreta (jak pochopit tu kterou hudební frázi, jaký smysl té které notě přifařit) mu uniká. Každý koncert je velké nedorozumění mezi hráčem a publikem. Představte si, že můj tatínek byl u tehdejšího publika (už dvacet let nekoncertuje) značně diskvalifikován tím, že se nemohl po prožitých válečných otřesech spolehnout docela na fotografickou paměť a musil mít před sebou postavené noty! Ti snobové plytcí jak plyšáčci z benzínek! Víte, já mám hudbu dodnes moc rád, ale hudební prostředí se mi už v raném mládí protivilo. Génius hudby neoplývá přílišnou duchaplností, co vám mám povídat! Představa, že bych žil celý život mezi samými hudebníky, mi naháněla husí kůži.

 

A DAL JSTE SE ZLÁKÁN NAVERBOVAT K LITERATUŘE…

 

Když mi bylo čtrnáct patnáct, začal jsem spřádat básničky. O devět let starší bratránek Ludvík patřil k pražsko–brněnské skupině pozdních, válečných surrealistů, spolu se Zykmundem, Lacinou, Tikalem, Istlerem, Lorencem. Já ovšem tenkrát ty ostatní neznal, bránila mi asi dědičná rodinná plachost, a Ludvík mi proto dlouho zosobňoval veškerý literární svět. Poprvé mi otiskly (také Ludvíkovým přičiněním) básničku Mladé archy a nějak v souvislosti s tím mi tehdy vzkázal Jan Grossman, že by se mnou rád mluvil. Jel jsem do Prahy, byl jsem septimán a celých pět hodin ve vlaku jsem si připravoval zajímavé myšlenky, které bych uplatnil v rozhovoru s člověkem, k němuž jsem vzhlížel jako k Sokratovi. Grossman mne přijal (byl tehdy lektorem Národního divadla) se známou noblesou, jednal se mnou, jako by mne bral vážně, a dokonce mě i pozval na oběd. Seděl tam s námi taky Josef Nesvadba, měl tehdy spoustu vlasů na týle a já si z něho dlouho pamatoval právě ty vlasy. Mé první básničky byly asi o hodně kvalitnější než ty, co jsem později vydával, visely někde mezi surrealismem a poezií, jak ji tenkrát dělala Skupina 42, Blatný, Kainar, Kolář. Tyhle tři básníky jsem moc cenil jako zralost u vín.

 

OD MLÁDÍ JSTE BYL V HUDBĚ I V LITERATUŘE ORIENTOVÁN VÝHRADNĚ NA MODERNÍ VÝSTŘELKY UMĚNÍ. PŘED ÚNOREM, JAKO DOCELA MLADÝ JUNÁK, JSTE VSTOUPIL KE KOMUNISTŮM. NEPŘIPADALA VÁM TEHDY – Z DNEŠNÍHO HLEDISKA JE TO OTÁZKA SMĚŠNÁ – VAŠE VLASTNÍ ORIENTACE V ROZPORU S PRINCIPY STRANICKÉ KULTURNÍ POLITIKY?

 

Kulturní politika strany nebyla tehdy především vůbec tak jednoznačně vyhrocena proti výstřelkům moderního umění jako později ruku v ruce s cenzory, byly v ní totiž i živé i jiné koncepce než ždanovovská. Nezapomínejme ostatně, že např. všichni tři básníci, jak jsem je před chvílí jmenoval, byli před Únorem předáky v KSČ, třebaže se po Únoru jejich osudy tak diametrálně neshodly s politikou cenzury v KSČ. Blatný z té jejich hrůzy emigroval, Kolář byl žalářován, až zčernal. Ale nechtěl bych tu otázku dočista sprovodit ze stolu jednoduše poukazem, že před Únorem nebyl znatelný rozpor, na který jste narážel úmyslně, plně vyhrocen nad slunce jasným ohledáním. Dal se samozřejmě už tehdy dobře tušit. Lidská paměť je chatrná a rekonstrukce minulé psychologie obtížná, ale když jsem nedávno na tu dobu vzpomínal, vytanulo mi najednou na mysl, že jsem jako sextán nebo septimán při nějaké debatě ve třídě prohlásil, že socialismus bude sice znamenat dobu kulturního temna a opovržení, ale já jsem přesto zastánce pro něj, protože to bude nutná fáze na cestě k osvobození lidí. Kdybychom slyšeli takovou frázi z úst politika, vím, že by nám zněla jako neslýchaný nasnadě hyenovitě přibarvený hlen cynika. Ale v ústech však ještě nedozrálého septimána, který byl cele orientován jenom ke kultuře, ne k politickému zaprodání se, to má trošku odlišný vnitřní význam. Má to smysl, vlastně podnět stejně jako přísudek: sebepopření. A pochopit psychologii intelektuála v revoluční době nelze bez tohoto pseudo kýče nebo klíče…

 

Intelektuál je ten, kdo pochybuje. O ničem neumí pochybovat tak brilantně jako ostatně o sobě. Krizi, slabost, omezenost, izolovanost od davu u intelektuálů jakožto určité společenské vrstvy odhalili jen intelektuálové sami a učinili z toho velké literární téma dvacátého století. Intelektuálové jsou jediná vrstva, která je s to sama sebe důkladně proklepat, demaskovat, analyzovat. Existuje cosi jako flagelantství intelektuálů. S rozkoší dávají za pravdu těm, kteří jim odmítají ponechávat svobodu. Pochopit pravdu proti sobě – k tomu je zapotřebí velkého rozumově podloženého výkonu, který intelektuálovi kupodivu lichotí. Když jsem nedávno mluvil s některými západními intelektuály, kteří projevovali zcela mimořádné pochopení a porozumění pro antikulturní dílo činských zvrhlých rudých gard, opak k čínské váze nezvrhlé tam pěkně v Tibetu, snad cítíte oba smysly dvojsmyslů, věděl jsem, že stojím opět tváří v tvář této vášnivé mentalitě sebepopření, neřesti mně tolik dobře známé a tak zhoubnému nádoru bytí. Četl jsem nedávno v levicovém francouzském pamfletu, že prý nejhloupější věc řekl Voltaire, když dával za příklad moudrosti Candida, „pěstujícího svou zahradu“. Nejde vůbec o ten článek, jenom mne přitom napadlo, že já bych něco takového už nikdy napsat nesvedl. Poznal jsem, co jsou to zničené, vykácené, nepěstěné a celkově pohnojené zahrady obrazné i skutečné. Západní intelektuál může klidně propírat sám sebe a popírat sám sebe a zlehčovat staleté zahrady. Je to jen hra. Ale intelektuál naší prohrávající poloviny Evropy už byl popřen, nejen sám sebou, ale i okolnostmi, teoreticky, prakticky, ba i ekonomicky. Tak vznikla situace, kdy mu nezbývá než začít chápat dozajista svůj vlastní význam a úděl a hájit svou potíranou svobodu i v neposlední řadě s pěstěností kulturních zahrad a statků.

 

TO, ŽE JSTE V OSMAČTYŘICÁTÉM, PO MATURITĚ, NECHAL LITERATURY A ŠEL VYLEPŠOVAT FILM, S TÍMHLE VŠÍM SOUVISÍ?

 

Ano. Šel jsem uspět na FAMU a vzpomínám si na úvahu, kterou jsem se řídil: Rezignuji na hudbu i poezii, právě proto, že mi leží příliš na srdci, a půjdu rozvíjet film, až kam to bude možné v socialistickém zřízení, protože mne zvlášť nepřitahuje. Zbavím se tak snáze osobních zálib a budu dělat to jedině spravedlivé umění, „jež slouží ideám“. Tedy zase paradox, opět sebepopření, čert aby se ve mně samotném vyznal. Studoval jsem nejdřív filmovou režii a pak scenáristiku u Miloše V. Kratochvíla, který mi hodně dal poznat význam kratochvíle na filmovém plátně, ale přesto nemohl zabránit, abych absolvoval zcela podprůměrným odepsaným scénářem.

 

(MILOŠ KRATOCHVÍL. ZNOVU HO VIDÍM, CITLIVÉHO, NESMÍRNĚ JEMNÉHO ČLOVĚKA, ZA VÁLKY V PODKROVNÍ MANSARDĚ PRAŽSKÉ LUCERNY. ON TO BYL, KTERÝ MI VLOŽIL POPRVÉ DO RUKOU KAFKU, NAD JEHO „OSAMĚLÝM RVÁČEM“ JSEM SI ZAČAL LÍP UVĚDOMOVAT HISTORII SAMOTÁŘE. PŘESTO NEMOHL ZABRÁNIT, ABYCH POZDĚJI NENATROPIL SPOUSTU ŠKODLIVIN, ROZUMĚJTE HLOUPOSTÍ. CESTOU JSME SE NĚJAK ZTRATILI. MOJE ŠKODA.)

 

ČILI JAKO STVOŘENÝ PRO SVAZÁCKÉ POVINNÉ EJCHUCHŮ – NADŠENÍ?

 

Ani moc ne. Jednak nadšení nepatří k mým nejlepším charakterovým vlastnostem, jednak jsem dostal příliš brzy několik pořádných kopanců, to se nebojte. Také jsem byl vyloučen těšně po Únoru ze strany plné gottwaldovských rudých milicionářů. Jestli vás to zajímá, tak spolu se mnou taky Jan Trefulka. Ten vlastně jen proto, že mne znal, nevaroval prý před mým protistranickým smýšlením stranu. Chodili jsme v Brně spolu do obecné, v Praze jsme společně bydleli v dřevěné koleji na Letné. Objevovali jsme se často pohromadě a hodně si nás pletli. Trefulkovi se to nevyplatilo, zato když mne později znovu prokádrovávávávali, dostali tam posudky na Trefulku, který dělal cosi ve Svazu československo–sovětského přátelství a jehož všeobecně považovali za zrádce Kunderu. Právě tyto posudky mne tehdy ochránily před jasným vyhozením namísto vychození ze školy.

 

ŽERT JAKO ŽIVOTNÍ MILANŮV PRINCIP?

 

Narodil jsem se prvního apríla. To má svůj metafyzický význam, byl to zároveň pěkný den i pěkné nadělení, víte?

 

V TŘIAPADESÁTÉM VYŠLA VAŠE PRVNÍ KNÍŽKA VERŠŮ „ČLOVĚK ZAHRADA ŠIRÁ“…

 

Byl to jakýsi pokus polemizovat s tehdejším nelidským až surovým modelem člověka i s nešťastně pošlapávanou dobovou estetikou. Když tu knížku čtete dnes, vytrženou z dobového kontextu, je to ovšem slabá a neduživě pojatá poezie, na úrovni tehdejších legálních prostředků a možností jednoho článku řetězce. Jenomže tehdejší myšlení nesneslo už ani to. Knížka byla napadena už v rukopise, taktak vyšla a byla pak celou frontou kritiků nebojácně označena jako individualistická, protistranická a jánevímjaká ještě.

 

CHARAKTER POLEMIKY MĚLO, TUŠÍM, VŠECHNO, CO JSTE TEHDY PSAL. VERŠE I STUDIE…

 

Ano. Z Ruska importovaný socialistický realismus se mi tak zajídal. Měl jsem jiné představy o socialistickém poctivě propagovaném umění, ne zprofanovaném fanatickou nezralostí, a snažil jsem se je prosazovat v praxi. Ale vy sám dobře víte, jaká to byla bezútěšná únava! Jaké samozřejmosti jsme si musili probojovávat! Že poezie má právo na smutek, že verše se nemusejí nutně rýmovat, že moderní výstřelky z umění není výplod fašismu a extremismu, jak se dušovali sovětští soudruzi ideologové… atd. atd. Po jakých nepatrných krůčcích na šachovnici jsme postupovali, na to nezapomenu! Když učitel učí celý život prvňáky, sám z toho musí zdětinštět. Když jsme my pořád polemizovali s takzvanými dogmatiky a polemizovali jsme s nimi takříkajíc na jejich hřišti (jiné pro nás nebylo), to jest – jejich jazykem, jejich terminologií (jiná nebyla publikovatelná), musili jsme z toho alespoň poněkud zdegenerovat.

 

TA POLEMIKA ZAJISTÉ VŠAK BYLA NUTNÁ, ABY EXISTENCE NEBYLA TRUDNÁ A JEŠTĚ KE VŠEMU NUDNÁ.

 

Zajisté souhlasím s vaším tvrzením. Relativní svobodu tvorby i orby, kterou dnes máme, nám neseslalo na zem nebe, tu jsme si musili vydřít a drsně vyboxovat. Byla to činnost čestná, ale přesto myšlenkově ubohá, jako musí být chtě nechtě myšlenkově ubohá každá hádka s pitomcem a pro sebe tak důležitým činitelem.

 

POPRASK BYL TAKÉ KOLEM „MONOLOGŮ“.

 

Ty vyšly v sedmapadesátém a druhé vydání, které se mělo objevit hned po prvním, osm let nesmělo oficiálně gradovat a vyjít. Osud, který tuhle básnickou knížku potkal, byl podobný osudu Škvoreckého Zbabělců, kteří vyšli o rok posléze. Zbabělce mám moc rád, raději než svoje Monology, zejména jak vypadaly v tehdejším prvním vydání, zoufale nedoporučuji číst si nahlas. Analytické básně, které obnažují krom zubních krčků různé vyhrocené milostné pletky a třenice, mám ale rád neustále. Právě ty byly tehdy odsouzeny jako nedůstojně nepřístojně cynické. V knížce se však octly i poněkud romantizující verše, vmýšlející se do velikých citových gest, a ty se mi později zprotivily. Z dalších vydání jsem je s klidným svědomím vyřadil jak do šrotu.

 

MÁM DOJEM, ŽE SE VÁM VERŠE VŮBEC ZPROTIVILY.

 

Zprotivily a také se mi ke všemu přestaly dařit. Víte, já jsem se nikdy necítil ve své kůži hroší, když mne někdo tituloval tím poněkud legračním popiskem „básník a hotovo“. Kdykoli jsem potkal kamarády, s nimiž jsem jako chlapec boxoval v ringu vychytej tu pěst, nezakrývej jedině svou čest, předstíral jsem, že básník Kundera je můj jmenovec. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už nedovedu napsat verš, oddechl jsem si s pocitem jakési úlevy, že je vše za mnou.

 

A DAL JSTE SE NA TEORII.

 

Přednášel jsem na filmové fakultě literaturu, a protože jsem ji přednášel budoucím praktikům, věnoval jsem se hodně praktickým, řemeslným, technickým otázkám prózy. Z toho pak vznikla knížka Umění románu o Vladislavu Vančurovi. Jenže, mám-li být docela upřímný fair play mate, věnoval jsem se tehdy tolik teorii také proto, že se mi nedařila žádná praxe. Drama Majitelé klíčů jsem psal s úzkostí, zda se mi vůbec ještě něco podaří napsat.

 

ČÍMŽ JSME UŽ V DNEŠKU: DOSUD NEDOKONČENÝ CYKLUS „SMĚŠNÝCH LÁSEK“ A ROMÁN „ŽERT“… VAŠE PŘIMKNUTÍ K PRÓZE SE MI ZÁROVEŇ JEVÍ UTVRZENÍM V DUCHU ANALÝZY A IRONIE. A SNAD I JAKO GENERAČNÍ ZAMYŠLENÍ.

 

Ve škole nás poučovali, že se generace střídají ob třicet let. To už neplatí. Běh dějin se strašně urychlil a interval mezi generacemi nesmírně zkrátil. Je markantní rozdíl, jestli člověk vstupoval do svých prvních společenských konfliktů ještě za okupace, nebo až v opojném tříletí mezi 45. a 48. rokem, nebo v hlavní hlídané éře stalinismu, nebo až po ní. Rozdíl několika let už pociťujeme jako generační dělítko, protože různé dějinné nucené úseky formovaly docela jiný nucený generační postoj, jinou generační taktiku a charakter, jinou generační „filozofii“. Mám dojem, že žijeme v době, kdy je mezi námi plno zrádných mezivěkových jam vstup zakázán a mezigeneračních neporozumění, což je taková škoda. Víc než kdy jindy škoda na zdraví člověka.

 

Má generace se stala dospělou v době stalinismu. Nemám rád, když se klade rovnítko mezi stalinismus a fašismus. Nevystihuje to lidskou situaci, v obou systémech kapek fetišismu naprosto odlišnou. Fašismus, založený na otevřené nevraživosti humanismu, vytvořil situaci morálně velice primitivní, černobílou. Stalinismus byl naproti tomu založen na velkolepém humanistickém pohnutí mysli, které si i uprostřed své stalinské nákazy zachovávalo mnoho ze svých prapůvodních postojů, myšlenek, hesel, slov a snů. Byla to situace nesmírně matoucí. Morální orientace byla nadmíru obtížná, někdy až nemožná. Fašismus ponechal humanitní principy a ctnosti takřka 100% nedotčeny, protože vystoupil jako jejich antiteze. Stalinismus byl pro všechny ctnosti a ideály mnohem nebezpečnější, protože byl na nich původně založen a postupně je okrajoval – až je proměnil v jejich protiklad, lásku k lidstvu v prudkou krutost zvěrstva k lidem, lásku k pravdě v denunciaci atd. atd. Vidět, jak se před očima velké humanitní hnutí bortí v základech a zvrací potenciál v cosi dost nelidského a strhuje s sebou všechnu lidskou ctnost, navozuje ovšem myšlenku o značné vratkosti a zvrácenosti lidských ctností a hodnot vůbec. Což vytváří situaci totálně blbou a nastává skepse, kdy se všechna tvrzení mění v otázky a je třeba vše prozkoumat znovu pod lupou, až k nejzákladnějšímu problému: co je to vůbec člověk? Je to dílo rozmaru? Můj člověk je veden bohem Ježíšem. Ne tedy Jidášem pro prachy a těžký výdělek zatěžkávaného konta nebo zkoušky zatěžkávací.

 

TENHLE PARADOX ZŘEJMĚ OVLIVNIL I VÁŠ STYL, TÍHNOUCÍ K SYSTEMATICKÉ IRONIZACI DÍLA, PŘED NÍŽ NIC NEZŮSTÁVÁ SVATÉ…

 

Ta doba neměla smysl pro humor, ale vytvářela bezděčně báječné paradoxy. Předepsaným uměleckým směrem se stal realismus. Nesměl mít ovšem přitom s realitou nic společného, chápete to? Pěstoval se kult mládí. Skutečné mládí na bázi divoce nesražené a záslužné krve krvinek v těle nám však bylo docela upíráno. Doba byla brutální, ale v tehdejších filmech se pohybovali jen nesmělí a cudní milenci se spisovným slovníkem. Hlásala se samá radost třikrát denně. Ale žádnou legrácku jsme si nemohli dovolit. Prošli jsme školou paradoxů. Když dnes slyším řeči třeba o nevinnosti dětství, o morální povinnosti se jít množit a veselit, o spravedlnosti dějin, vím, co to všechno znamená. Jsem do důsledku vyškolen jako elév.

 

Ve své první knížce uprostřed stalinského nezdaru jsem se snažil reagovat na okolní nechutnou nelidskost tím, že jsem se dovolával obecně humánních zásad. Proti „zachmuřeným kněžím“, co „zavřeli se do útrob marxismu jako na studený hrad bez špetky chutného vína ve sklenici“, dovolával jsem se toho, že komunistou by měl naopak být ten, kdo má rád lidi, třeba Jan Werich. Ale když ta takhle pomatená doba pominula, napadlo mne: a proč, za co je vlastně třeba mít rád lidi? Je to nějak důležité ještě dneska?

 

Ale nejen láska k lidem, i sebeláska samotná byla otřesena. Četl jsem si nedávno Montherlantovy Zápisníky (Carnets), kde tento pyšný autor, který dovedl ironizovat všechno kromě sebe, několikrát za sebou prohlašuje, že by nechtěl být nikdy ničím než zase Montherlantem, s nímž je vůbec jaksepatří ohromně spokojen. Říkám si, že z mé generace by to asi sotva kdo o sobě mohl napsat. Naše já nežijí sama se sebou v přílišné harmonii. Zbyly nám jen hormony – otázka je, jak moc jsou to ještě hormony štěstí v mozku. Já sám se například moc rád nemám.

 

Samozřejmě, moje generace byla vnitřně velmi diferencovaná, na to se dnes často zapomíná; byli tací, kteří emigrovali za čáru, jiní, kteří se náležitě odmlčeli, pak ti parchanti, kteří se přizpůsobili, a posléze ti, kteří (jako i já) zaujali postoj jakési legální, konstruktivní opozice k ničení krásna a dobroty ve společnosti. Žádný z těch postojů nebyl však dost důstojný na úrovni, žádný nemohl přinést uspokojení. Emigrace musila rezignovat, vnitřní emigrace trpěla ztrátou hlasivek a izolovaností včetně bezmoci, publikující opozice mohla být jen nedůsledná a kompromisní, a ti, co se přizpůsobili docela labilně, jsou dnes morálně i umělecky v louži zašpinění. Spokojen se sebou nemůže být prakticky nikdo, a to spojuje jedním trpkým zážitkem celou vnitřně protikladnou generaci, která, když ji dnes ti mladší drzouni nestoudně napadají, nemá už ani chuť se sebelíp tomu návalu jít bránit.

 

DŮSLEDNÁ SKEPSE?

 

Ovšem. I ve skepsi je nutno jít „až na konec možných sil či směru“. Skepse neproměňuje svět v nicotu. Skepse proměňuje svět v myslící otázky. Proto je skepse nejplodnější stav mysli, jaký znám. Právě plodnost skepse může odrazit naši nevýhodnou až bezvýchodnou situaci ve výhodnou.

 

NESOUVISÍ I TOHLE S VAŠÍ NELÁSKOU K LYRICE, O KTERÉ UŽ BYLA ŘEČ?

 

Vy víte, že v Žertu používám několikrát termínu „lyrický věk“. To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou neproměněnou ve vyšší hodnotu, a proto se zcela zahazuje tím, že se zabývá sám sebou v tak nedokonalé fyzičce. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu. Lyrika je sebevyjádření, lyrika má v sobě narcistní princip. Člověk se stává „dospělým lektvarem“, až když nebo až pokud překročí svůj „lyrický věk“. Jestliže někdo zůstane celý život lyrikem a jen lyrikem, tak mne to trochu děsí jako titul DiS. a přitom po rozhovoru s dotyčným nositelem zjistíte, že je v něm uchován jen poděs. Poznal jsem v životě báječné lyriky, kteří zůstávali podivuhodně nedotčeni vzděláním a nikdy dost dobře nevěděli, oč kráčí; přitom ze sebe sypali metaFÓRY, nad nimiž se mi zatajil nejen krátce dech. Je to, jako byste celý život trénoval jen jedinou paži. Naroste vám na ní fantastický sval a uzvednete skříň. Když celý život vymýšlíte jen básnické obrazy, nabudete podobné fantastické schopnosti, jenže mně to připadá jako deformace, anomálie, nádor. Mám klasicistní předsudek, že velká literatura je spjata s osobností široce rozvinutou a dospělou.

 

Vezměte naši literaturu. Je povýtce lyrická. Největší osobnosti naší literatury byli básníci. To je ostatně příznačné pro většinu mladých kultur. Ale když pak národní kultura přijde do let, začíná být její lyrické zatížení prodlužovaným dětstvím – tedy dětinstvím. Podívejte se laskavě zřetelně: česká literární teorie je zaměřena hlavně na poezii, český strukturalismus nemá teorii prózy, zato mnoho teorií verše; silnou, ale zejména slabou stránkou českého dramatu i románu je jejich lyrismus. Není u nás jediný literární časopis, který by pravidelně netiskl verše. I Rudé Právo tiskne denně poezii. To je, myslím, světové unikum. Nedávno jsem listoval v jakési příručce o chorobách žlučníku, a i ta byla proložena jako izolace básněmi. V místnostech, kde čekají na přijetí u obávané komise ženy, které se nechtějí stát matkami, bývala vyvěšená báseň Karla Kapouna jako tuplovaně vyděšená bázeň, v níž nenarozené děcko prosí matku, aby je laskavě nechala vyškrábnout. Tato bezectná agitka, sloužící jen odporné státní populační politice exploze, byla přitom plná silné, krásné obraznosti, psal ji rozený básník znalý svého potenciálu! Brr! Nebo vezměte překladovou literaturu. Vsadím se, že nikde na světě se nepřekládá tak dobře a tak velmi mnoho poezie jako u nás. Není téměř jediný trochu významnější básník, aby nebyl přeložen, a překládají se i docela málo významní. Baudelaire, Rimbaud, Majakovskij byli přeloženi snad do posledního vykrknutí rýmu z krku. Srovnejte to s překlady prózy a dramatu a užasnete nad obrovskými mezerami. A to nemluvím o filozofii. Kultura, jíž neunikl málem jediný velký verš, nemá na podzim 1966 přeloženou jedinou větu z Husserla, jedinou knihu Heideggerovu, jediný filozofický esej Camusův a dokonce i Hegela si počešťujeme až v posledních několika letech. A to už vůbec nemluvím třeba o historiografii a jiných vědních oborech. Tohle jednostranné zaměření na poezii, na básnictví, napomáhá vytvářet obecně prospěšnou mentalitu, jenže tak zoufale pramálo racionální, pramálo troufale duchaplnou a vtipnou, zato hnedka trošku hysterickou, sentimentální a kýčovitě zbarvenou.

 

TAHLE MENTALITA JE CHARAKTERISTICKÁ PRO NAŠE KULTURNÍ PROSTŘEDÍ, ALE VYSOKÉ NÁKLADY NEZVALA, RIMBAUDA A HOLANA ZA NI SNAD NEMOHOU NÉST ODPOVĚDNOST…

 

Lyrické básně samy o sobě jistě ne. Ale jednostranné soustředění zájmu na lyriku vytváří jako svůj vedlejší produkt obecnou zálibu v lyrizování. Vzniká dispozice vnímat lyriku jako okrašovadlo a proměňovat všechno ve voňavá nadýchaná růžová oblaka. Můj nejméně přijatelný sympatický autor, chcete-li to vědět, je Fráňa Šrámek. Tam ten přechod z ryzí lyriky do kýčovitého lyrizování pro babku můžeme uvidět přímo v textu: zejména když se Šrámek pokouší povznést lyrizací svou prózu a své drama. Myslím, že se nepodivíte, když řeknu, že nemám rád Klub přátel poezie, v němž se česká lyrická mentalita ustanovila spolkově. Je jich bezesporu téměř jistých 50 000 a mají už i odznáček, který mohou nosit na klopě!

 

SÁM JSTE PRO NĚ USPOŘÁDAL DVA SVAZKY…

 

Ano. Rád. Knihy Klubu jsou na světě patrně bez konkurence, jak svým vybavením a typem, tak nákladem. Když ve Francii řeknu, že u nás vyšel Apollinaire dohromady bezmála v 50 000 výtiscích, každý spolehlivě žasne a pokládá to omylem za symptom naší všeobecné vzdělanosti a kulturnosti. Ten zájem o poezii by byla nádherná věc, kdyby to nebyla jen jediná zuřivě zelená větev na pahýlu obecné národní nedovzdělanosti.

 

NĚKDO NAMÍTNE HNED, ŽE PŘEHÁNÍTE. TO SE VŮBEC O VÁS ŘÍKÁ.

 

Bojím se, že nepřeháním. Bývám pravidelně u přijímacích zkoušek na vysokou školu a mohu pozorovat, jak úpadek humanitního vzdělání u nás rok co rok nezadržitelně rozkvétá své procento ve prospěch nevalných praktikantů.

 

PŘI TOM MÁ TENHLE NÁROD SKUTEČNĚ GENIÁLNÍ LYRIKY.

 

O tom není sporu. Také nejvýznamnější vývojové podněty dávala české literatuře poezie. Naposledy meziválečná avantgarda. Dnes se k ní u nás pořad vracejí, protože to byl poslední velký podnět víceméně domácího původu. Jenže avantgarda viděla literární problematiku především sub specie poezie. Mě proto jako literárního praktika tyhle návraty k avantgardě příliš nezajímají, protože se tím český literární vývoj znovu přivazuje ke kolíku lyriky, zatímco ve světě následoval po surrealismu celý řetěz velkolepých podnětů, zakotvených spíš v románu a hrdinském spádu či v nabušené filozofii. O tyhle podněty naše literatura téměř nezavadila.

 

NEJSTE K LYRICE PŘECE JEN NESPRAVEDLIVÝ?

 

To víte, že jsem. O mně si zvykli říkat, že jsem racionální typ. Byl bych moc rád, kdyby to byla pravda. Za protektorátu do nás ve škole po šest let dennodenně bušili němčinu hlava nehlava, pak přišlo osvobození a já ji během několika měsíců téměř zcela zapomněl. Z čiré averze. Už za války jsem se s nadšením učil rusky a naučil jsem se mluvit bistro znamenitě. Dnes se neumím přinutit říct jedinou souvislou ruskou větu. Jako by jazyk Puškinův byl odpověden za organizátory našich politických procesů! A tak to máte i s tou lyrikou. Moje vlastní mladost (lyrický věk) i moje lyrická činnost a lyrické zájmy mi splývají s nejtěžší sezónou stalinských let. Odtud zřejmě to zlé osvětlení, v němž vidím věk mladosti i lyriku. Viděl jsem zblízka básníky, kteří svými atomy zkrášlovali věci nehodné zkrášlení, a dovedu se dodnes sám dobře vžít do takového nadšeneckého lyrického vytržení, které je sťaté alkoholicky vodkou samo sebou a není s to vidět přes vlastní nádhernou mlhu svět. Ano, jsem zaujatý, ale to neznamená, že by v té zaujatosti nebylo vůbec nic racionálního. Všimněte si jedné zvláštní věci: z románů, novel, dramat padesátých let, pokud nevznikaly zcela proti proudu, nezůstalo dnes už vůbec nic. Ale lyrika té doby na tom nebyla tak tragicky: Nezval, Biebl, Mikulášek, Kainar i tam, kde psali lyriku docela konformní, psali krásné verše a zůstali pořád básníky. To sice svědčí pro ně, ale zároveň to v mých očích svědčí proti lyrice jako takové. Proti její bytostné nevinnosti. Protože minulá léta obtížila nevinnost vinou. Po vnější straně zdi, za kterou byli vězněni a týráni lepší lidé s charakterovou bezprostředností, procházela se důvěřivost, nevědomost, naivita, dětinskost a nadšení. Hurá akce. A tak se mi ve chvílích kruté zaujatosti zdá, že vidím sedět mezi obžalovanými nevinnostmi, někde mezi nadšením a důvěřivostí, i zneužitou lyriku. Ale prosím vás, dost už o ní.

 

ODBOČÍM K OTÁZCE, KTERÁ MNE DÁVNO ZAJÍMÁ. MÁTE BLÍZKO K SARTROVI. MLADÁ ZÁPADNÍ, JMENOVITĚ FRANCOUZSKÁ LITERATURA SE SICE SARTROVI HLUBOCE KLANÍ, ALE ZÁROVEŇ SOUDÍ, ŽE JE TO UŽ MINULOST VYBITÁ, ČI VE SKLENICI VYPITÁ. TOTÉŽ TVRDÍ STRUKTURALISTÉ V OBLASTI TEORIE…

 

Tady se mi bude plést do úvahy zase má osobní zaujatost. Sartre, to byl můj poslední velký literární zážitek mohykána před Únorem. Vzpomínám na jeho S vyloučením veřejnosti v sedmačtyřicátém roce v Brně. Chodil mi mráz po zádech. Nikdy později jsem už nebyl ničím v divadle tak stržen. Po celou dobu socialistickorealistické karantény byl pro mne Sartre poslední velkou vzpomínkou na „zavržený svět“. Když jsem mu před pár lety stál náhle tváří v tvář, neumíte si představit, jak jsem byl dojat.

 

Jestli je jeho snaha pasé? Říká se to. U nás to taky slyšeli, a tak si to taky hned začali namlouvat. Neumím posoudit, je-li Sartre pro Francii minulost či přítomnost, ale zeptám se vás: Jsou dnešní česká a francouzská literatura současné? Žijí ve stejném historickém čase? Samozřejmě, spojuje je jedno současné evropské duchovní klima. Ale československá a francouzská historie posledních dvaceti let jsou docela odlišné na pohled. U nás jsou dějiny v pohybu, prožívají své velké okamžiky. Sartre, určený především obdobím válečným a těsně poválečným, je rovněž fascinován příběhem člověka v příběhu historie a právě tím je mi současnější než třeba Robbe–Grillet.

 

TAHLE CHARAKTERISTIKA BY ASI NEPLATILA NA CELÉHO SARTRA, TŘEBA NA „NEVOLNOST“.

 

Nevolnost ani není román v pravém slova smyslu. Sartre ho sám nazýval román–esej. Dramatikem a romanopiscem se Sartre stal teprve ve chvíli, kdy se sám stal poněkud jiným Sartrem.

 

Lyrika, epika, dramatika nejsou totiž jen umělecké formy, které si autor libovolně vybírá, ale i životní kategorie. Dramatikem se stal Sartre ve chvíli, kdy se pro něho stává základním životním problémem čin a volba činu. Romanopiscem se stává v okamžiku, kdy si klade otázku člověka a dějin a sám začíná žít plně v dějinách.

 

A JSME U ROMÁNU. VYSLOVOVAL JSTE PŘED CHVÍLÍ SVÉ POCHYBNOSTI O LYRICE. VE SVĚTĚ SE VŠAK MNOHEM INTENZÍVNĚJI OZÝVAJÍ POCHYBNOSTI PRÁVĚ O ROMÁNU A JEHO ŽIVOTNOSTI.

 

Jestliže člověk nemá věčnou podstatu, nýbrž je-li, hegelovsky řečeno, produktem své vlastní aktivity v historii, pak literární druh, který ho může jako takového nejúplněji postihnout, je právě román. Stabilizovaná společnost, reprodukující stále stejné potíže a situace, společnost, jíž prochází historie téměř nepostřehnutelně, neviditelně, uvádí, zdá se mi, román jako druh v pochybnost.

 

TEDY ROMÁN JAKO BELETRIZOVANÁ HISTORIE?

 

Vůbec ne. Když jsem se třeba já sám v Žertu vrátil na skok do padesátých let, nešlo mi vůbec o nějaké senzační odhalování historických faktů, nešlo mi o to, malovat takzvaný obraz doby. Padesátá léta mne přitahovala proto, že tehdy dělala historie nevídané experimenty s člověkem, že ho svými neopakovatelnými situacemi ukázala z nevídaných stran a obohatila tak mé pochybnosti i vědomosti o tom, co je to tedy člověk a jeho takzvaný úděl.

 

NEVĚŘÍTE TEDY V KONEC ROMÁNU?

 

Ne. Věřím v jeho nové proměny. Nikoli v proměny, jež ruší jeho epickou podstatu, ale v proměny, jež ji rozvinou. Mám rád Brocha, který komplikoval románovou epiku esejismem, mám rád stále mládnoucího Aragona, který vpustil do románového vyprávění tisíciletou historii evropského člověka, tak jako ji vpustil Picasso do svých moderních i převratných žertovných pláten. V jejich radikální novotě je uchováno veškeré dědictví lidských očí.

 

ČTU VÁŠ ROMÁN V SOUVISLOSTI S CELOU DNEŠNÍ ČESKOSLOVENSKOU KULTURNÍ EXPLOZÍ…

 

Snad se tomu dá říci výstižně a směle exploze. V zemi s tak starou kulturní tradicí, s intenzivní tradicí modernismu se za posledních třicet let nahromadila spousta zadržených sil. Teď jde jen o to, zda budeme toliko dohánět svět, což se nám daří téměř bravurně, nebo zda dospějeme k vlastním mimořádným objevům, vlastnímu slovu. Zdá se mi, že nejvíc osobitého a původního řekly zatím ty umělecké obory, které mají objektivnější, vyprávěcí ráz, jejichž obsahem v různém přetvoření je historická zkušenost.

 

To, co jsme za posledních třicet let prožili, nebyl žádný med, ale všechny ty zkušenosti jsou obrovský kapitál pro umění nezapomínat a zužitkovávat, že všechno zlé je k něčemu přeci jen dobré. Příběh tohoto národa mezi fašismem, demokracií, stalinismem a socialismem obsahuje v sobě vše podstatné, co dělá dvacáté století dvacátým stoletím, a umožňuje nám proto klást možná podstatnější otázky, vytvářet možná smysluplnější mýty než těm, kteří celou tuto politickou anabázi neprožili.

 

A JE TO VLASTNĚ JEŠTĚ ZAJÍMAVĚJŠÍ. DNEŠNÍ SEDMDESÁTNÍK PROŽIL KROMĚ TOHO VŠEHO JEŠTĚ ROZPAD POLOFEUDÁLNÍ MONARCHIE, VYTVOŘENÍ, ZÁNIK A VZKŘÍŠENÍ NÁRODNÍHO STÁTU, LIBERÁLNÍ REPUBLIKU, JEJÍ FAŠISTICKOU KARIKATURU, DVĚ SVĚTOVÉ VÁLKY… NEZNÁM ZEMI, KDE BY SE TAKOVÁ HISTORICKÁ ZKUŠENOST NAKUPILA V TAK KRÁTKÉM ČASOVÉM ÚSEKU. A VY SÁM JSTE ŘÍKAL, ŽE UMĚNÍ MÁ TEN ZVLÁŠTNÍ DAR, ŽE KATASTROFY, NEÚSPĚCHY A ZTROSKOTÁNÍ, JEŽ JINDE ZŮSTÁVAJÍ SAMY SEBOU, SE TADY MĚNÍ V OBROVSKÝ KAPITÁL.

 

Zdá se mi, že si to naše furiantské komediantské divadlo, literatura a film začínají dost rychle dobře uvědomovat. Například rozmach československého filmu je prostě fantastický. Je až neuvěřitelné, že máme najednou deset, patnáct, možná dvacet filmařů, většinou mladých a neotřelých jako nejmladších, kteří se mohou měřit s kýmkoli na světě. Je to trochu biologický zázrak, také zásluha přísné školy, FAMU, která jim umožnila, aby se v klidném soustředění mohli sami najít, ale je to i zásluha znárodněné kinematografie, která vyprostila film z pout komerčnosti a lačného zisku, který všude na světě filmové umění dusí. Je-li socialismus u nás s to být si vůbec vědom sám sebe, nemůže než podporovat tenhle rozmach a hájit svobodu projevu, kterou si mladí filmaři vydobyli, protože tahle svoboda je jeho ctí a chloubou.

 

Příležitost a šance, kterou má dnes české umění, je možná v celé české historii jedinečná. Česká kultura je stará, ale přece se dosud mezi evropskými kulturami nezabydlela. Všechny její náběhy a rozběhy byly pokaždé surově přerušeny. Velká epocha, kulminující v díle Komenského, byla přervána na dvě století. Na počátku dvacátého věku se české umění znovu zvedlo ze dna a vytvořilo hodnoty evropského dosahu. Pak se nit opět přetrhla a nebylo jisto, zda se kdy naváže.

 

V devatenáctém století, když se český národ znovu konstituoval, položil H. G. Schauer skandální a neslušnou hubatou otázku a byl pro ni pak téměř vyvrhnut z ještě hubatějšího národa: Stálo to vůbec za to, všechna ta energie vynaložená na vzkříšení téměř zaniklého českého národa a jeho jazyka? Budou hodnoty, jež národ svým jazykem vytvoří, tak velké, aby ospravedlnily toto velké vynaložení energie? Nebylo by lepší a pro lidstvo spíše prospěšnější, kdyby se tato energie vlila do již uspořádané kultury německé, která je na mnohem vyšší úrovni než teprve klíčící kultura česká?

 

Celá česká kultura se snažila odpovědět na tuto provokativní pichlavou otázku záporně, ale definitivní vyvracející odpověď dosud nepadla jako masivní argument. Otázka tedy trvá. Český národ dosud úplně neospravedlnil svou novou existenci. Ospravedlnit ji může jen velikostí své kultury, svého vlastního přínosu evropskému, světovému pohledu „pánů tvorstva“. Plzeňské pivo je sice také světoznámé, ale německy popsané jako Pilsner Urquell. Plzeňské pivečko nárok Čecháčků na vlastní jazyk a národní existenci jen s pěnou a nápojem mládí prostě neospravedlní.

 

Řekl bych však, že Schauerova otázka má ve dvacátém století dokonce ještě nový, naléhavější ráz. Dvacáté století je století integrace malých stád do větších stád. Mluvil jsem nedávno s jedním belgickým Flámem, který si stěžoval, jak je ohrožen jejich jazyk. Jak se flámská inteligence stává dvojjazyčnou mutací a začíná dávat například ve vědě přednost angličtině, která jí umožňuje přímější styk s mezinárodní vědou a jejími šéfíky. Integračním procesem jsou ohroženy všechny malé národy a mohou se mu bránit jen intenzitou své kultury, osobitostí, neopakovatelností svého přínosu, ničím jiným. Ubránit se nenásilnému integračnímu tlaku století dvacátého a jedenadvacátého je mnohem těžší nutnost i humus než vítězná obrana proti násilné germanizaci minulých staletí.

 

Za těchto okolností jde tedy o velice vážné věci. Jde o to, zda bude čeština evropským jazykem, či jen místním nářečím. Zda naše kultura bude evropskou kulturou, či pouze evropským folklórem. A koneckonců jde vůbec o to, zda tento národ bude, či nebude.

 

Přitom je tu náhle, takřka přes noc, mnoho šancí, aby česká kultura vypověděla Evropě svůj podnájem a stala se jejím rovnocenným obyvatelem občanem se šancí obstát dnes a denně. Jsem si jist, že má co říct a že to patřičně na úrovni řekne, bude-li k tomu mít několik podmínek, jimž se obvykle říká subjektivní: to jest příznivé kulturně politické ovzduší, patřičně velkorysé a svobodomyslné, patřičnou úroveň národní vzdělanosti a ovšem, a to je mimořádně důležité, i patřičnou míru prostředků, které je národ s to na svou blahodárnou kulturu vynaložit. Za těchto okolností každý, kdo ideologickým policajtstvím či politickou bigotností podráží nohy kulturnímu rozmachu, který u nás nastává, podráží nohy samotné budoucnosti národa uprostřed Evropy. Každý, kdo je v tomto smyslu odpovědný, bude skládat účty před národní historií.

 

CO KDYŽ JE NACIONÁLNÍ PRINCIP VE 20. STOLETÍ PŘEŽITEK, CO KDYŽ VÝVOJ SMĚŘUJE K POSTUPNÉMU ROZPLYNUTÍ MALÝCH NÁRODŮ?

 

Spisovatel je příliš spjat s národním jazykem, aby se mohl s takovým neblahým vývojem ztotožnit. Zbývá mu pak jen jediné: vytvářet takové hodnoty pro podhoubí dobře živné půdy, aby učinil podobný vývoj co nejnespravedlivějším.

 

(1967 ve stověžaté matce měst)

 

 

 

CO ZNAMENÁ TO SLOVO, KTERÉ PŘINESL ANDĚL?

 

(autor pojednání PETER BROOK SE PTÁ ASI KAŽDÉHO NA JEHO VLASTNÍ INTERPRETACI...)

 

Když uviděl Bůh, jak bezmezně znudění jsou všichni sedmého dne stvoření, snažil se ve své bujné (opravdu bujné) fantazii přijít ještě na něco nového, čím by obohatil celek, který právě vymyslel.

 

Náhle jeho inspirace vzplála až nad hranice jeho osobnosti a spatřil novou stránku skutečnosti: její schopnost napodobovat samu sebe. A tak vynalezl divadlo.

 

Svolal k sobě anděly, aby jim něco oznámil – jeho slova jsou zaznamenána ve starobylém sanskrtském dokumentu: „Divadlo bude místem, kde se lidé naučí rozumět posvátným záhadám vesmíru.“ A dodal, jen zdánlivě nahodile: „A bude útěchou pro pijáky a osaměle zřízené či jinak duševně zřícené hromádky památky na lepší jádro v lidské podobě...“

 

Mezi anděly zavládlo mocné vzrůšo, haló, nemohli se dočkat chvíle, kdy bude na zemi dost lidí k tomu, aby mohli začít tuto myšlenku uskutečňovat v plné parádě nekonvenčně jako architekti ne nepodobní Bořku Šípku.

 

Lidé byli stejně nadšení, a hned vzniklo několik skupin, které se pokoušely napodobovat skutečnost nejrůznějšími více či méně šťastnými způsoby. Ale výsledky je stejnak rozladily. To, co znělo tak kouzelně, ušlechtile a všeobsáhle, se v jejich rukou obrátilo v prach. Zřícenina, rozvalina. V podstatě proto, že se herci, spisovatelé, režiséři, výtvarníci a hudebníci nemohli mezi sebou sjednotit v názoru, kdo z nich je vlastně nejdůležitější, a vůbec, je zde někdo takový? A tak strávili spoustu času likvidačními hádkami, zatímco jejich práce jim přinášela čím dál tím menší procento uspokojení.

 

Jednoho dne, když zjistili, že to nevede fakt nikam, vyslali anděla zpět k Bohu s prosbou o pomoc nevinným lidičkám.

 

Bůh se dlouze zamyslel. Pak vzal cár papíru, chvatně na něj něco napsal doktorským rukopisem, uložil do prázdné krabky od cigaretových bezolovnatých roliček bez rolniček a podal andělovi dobrému se slovy:

 

– Tady je všechno – je to mé první a poslední slovo. –

 

Návrat anděla do divadelních kuloárů byl obrovskou událostí. Když krabičku otevírali, všichni divadelníci se nahrnuli kolem něj. Vyndal ten papír, rozbalil jej. Stálo tam jediné slovo činu. Někteří mu nakukovali přes rameno, když jim oznamoval: To slovo je zaujetí – zájem – zdravá to vlastnost!

 

„Zaujetí? Zájem! To je celé? To JE opravdu celé, jo?“ Davem proběhla vlna nevole.

 

„Za koho nás pokládá? To je dětinské! Jako kdybychom to nevěděli...“ Shromáždění se rozezleně nebo zpupně rozešlo do čtyř stran světových, anděl se skryl uvědoměle za mrak. A tohle slovo, i když už ho nikdy nikdo jaktěživ nepřipomněl, se stalo jedním z důvodů, proč Bůh ztratil prestiž v očích těch mamlásků, které stvořil v domnění ve vyšší bytosti.

 

Ale po letech, o pár tisíců ročníků později, jeden velmi mladý čiperný student sanskrtu našel ve starých textech zmínku o této události. A protože v té době vypomáhal jako uklízeč v divadle, podělil se o svůj objev s divadelním souborem. Tentokrát se neozval smích ani jízlivé výrazy pohrdání. Zavládlo dlouhé, mučivé mrtvolné ticho po pěšině. Pak konečně jakýsi pantáta promluvil: „Ano, zaujetí. Být zaujat. Zaujmout ostatní. Nemohu nikoho zaujmout, pokud sám nejsem nijak zaujat. Potřebujeme kapku společného zaujetí.“

 

Pak se ozval další intelektuální hlas:

„Sdílet společné zaujetí, vzájemně si měnit to, co nás zaujalo, zajímavým způsobem... pro obě strany... pro nás pro všechny... ve správném rytmu. Rytmu, říkáš? Ano, jako při milování. Když je jeden rychlý a druhý pomalý, není to zajímavý obsah...“

 

Pak začali naprosto seriózně a hrozně s úctou diskutovat o tom, co je vlastně zajímavé? Či spíše, jak nadhodil jeden z nich, co je opravdu zajímavé.

 

A tady se nemohli dohodnout na výsledku. Pro jedny znamenal božský vzkaz zcela jasně, že zájem či zaujetí se vztahuje jen k těm stránkám hodnotného života, které se zabývají základními otázkami bytí a jeho proměn, Boha a božích zákonů, Shakespeara a Šalamounských oklik. Jiní to chápali jako společný zájem všech 7 miliard lidí porozumět tomu, co je pro lidstvo spravedlivé a co ne. Pro další obyčejnost slova „zájem“ byla jasným pokynem od božstva, abychom neplýtvali silami na hlubokomyslné teorie relativity, vyrovnali se s tím a jen se bavili ha, ha, ha.

 

V tu chvíli jim student sanskrtu ocitoval celé znění božích slov o vzniku divadla. „Mělo by to být asi tohle všechno, nejen s fifty fifty podíly,“ řekl, „a interpretováno zajímavým způsobem,“ přidal se hned další.

 

Rozhostilo se ticho.

 

Pak začali uvážlivě diskutovat o druhé straně mince, začali přemýšlet o tom, co je nezajímavé, o podivných pohnutkách a motivacích, společenských a psychologických faux–pas, které nutí spoustu lidí v divadle tleskat tak často a tak horlivě nadšeně věcem, které je vlastně vůbec nezajímají.

 

„Kéž bychom porozuměli plnému významu jeho hodnotného slova...“ povzdechl si jeden.

„S tímhle slovem“ – řekl jiný konejšivě a také přesvědčivě – „bychom mohli obstát a ještě to dotáhnout velmi daleko...“

 

Yeah, zájem plodící takové obyčejné zaujetí dne a noci jako jedna sekvence?

 

http://www.youtube.com/watch?v=P1OsBEwxxlA

 

THE SEQUENCE „Cold Sweat“ (1982)

 

 

…Anno, Lépe je pro mě osobně nořit se do výkladů o poezii mládí u starořeckého básníka Anakreóna, ten pocházel z maloasijského města Teu, milá Anno bez pana Tau na hrníčku od Jirky. A jeho poezie i po 2.400 letech od svého vzniku stále udivuje a obsahuje nezbytnou dávku Ódy na radost

 

 

RŮŽE

 

S jarem plným věnců nyní

o růži zas zpívat mohu,

jeho věčné průvodkyni.

Neboť růže je dech Bohů,

rajské potěšení lidí,

láska Charitek, když zrána

v rose ještě spát ji vidí,

Eróty je zbožňována.

Růže je i Múzám milá,

je to věčný námět bájí.

I ten, jehož poranila,

za sladkou vždy znovu má ji,

a což teprv ten, jenž z keře

kvapně utrhne ji, věře,

růží cit že vznítit dá se.

Při hostinách, v hodokvase,

v bujném dionýském čase

co by bez růží se dělo?

Jitřenka je růžoprstá,

Kythéra má z růží tělo,

Nymfy mají z růží ústa.

Moudří se jí obdivují

stejně jak ti pošetilí.

Mrtvé chrání spolu s tújí,

nemocnému vrací síly.

A i suchá, svrasklá, stará

je vždy připomínkou jara,

přemáhajíc zánik. Nuže,

odkud má ty dary růže?

Když na šedomodrém moři

v proudu předjitřního vánku

Pontos z mořské pěny stvořil

orosenou Kythéřanku

a když Zeus ze své hlavy

stvořil Pallas krvelačnou,

chtivou bitev, vražd a vřavy,

hrozivou jak černé mračno,

tehdy také země vzkvetla

podivuhodně a skvěle

květem růže, plným světla,

jež je dílem Zbavitele

utrpení – Dionýsa.

K lásce byla vytvořena,

touhou voní její míza,

a má trn, jak nehet žena.

 

 

V PŮLNOCI, KDY MEDVĚDICE URSA URSA

 

V půlnoci, kdy Medvědice

k rukám Vozkovým se vrací

a kdy pozemšťané, spíce

po lopotné denní práci,

nabírají nejvíc síly –

tlouk mi jednou na veřeje

bůžek lásky zabloudilý:

„Kdo to tluče, co se děje,“

pravím, „kdo mi ruší spaní?“

– Neměj strach, jsem jenom dítě,

celé zkřehlé z putování,

které přišlo poprosit tě

o přístřeší. Je mi zima. –

Otevírám, vždyť mne z všeho

toho náhle lítost jímá.

Vpustím kloučka maličkého.

Hele, toulec s lukem nese,

na zádečkách křidélka má.

Zatopím, ať ohřeje se.

Třu mu dlaně, něha samá,

z jeho kučer vodu ždímu,

obejmu ho láskyplně.

Sotva ale zahnal zimu,

vyskočí, to jedno škvrně,

s houknutím: – Teď vyzkoušíme,

jestli zmoklá zbraň nám střílí. –

Napne luk a do hrudi mé

střelí, střeček zarputilý.

Pak se šťastně rozesměje:

– Mé lučiště výtečné je,

máš šíp v srdci, hostiteli,

počkej, jak tě rozveselí! –

 

 

UČITEL LÁSKY

 

Thrácké hříbě, proč tak kosý

pohled na mne upíráš?

A proč opět uteklo jsi?

Málo, tuším, ještě znáš.

 

Po překrásné jízdě dychtě

připjal bych ti řemení,

věř, a uzdou řídil bych tě

k cílovému kameni.

 

Nyní popásáš se v mlází,

tančíš, skáčeš celé dny;

věru, tobě jezdec schází,

znalec koňů důkladný.

 

 

ZKLAMÁNÍ

 

Házeje míčem z purpuru

po mně zas. Erós, samý smích,

mne svádí, abych začal hru

s děvčetem v pestrých střevíčcích.

Jí však – vždyť znáte Lesbanky –

jí nelíbí se tady ty

vlasy, už sivé nad spánky –

po jiných v touze špulí rty.

 

 

PROTI POVÝŠENCI

 

Šat jeho býval samý cár jak u vos v pase zdrhlý háv,

dřevěné kostky v uších měl a lysá kůže zdechlých krav

mu kolem boků klimbala

a starý potah ze štítu. Se smečkou hokynářských bab

a s děvkami se stýkal jen, Artemon, nízký, hubatý chlap,

podvodný hráč a ožrala.

Kolikrát klad krk pod kopí, kolikrát úpěl ve kládě,

kolikrát bič ho zmaloval, kolikrát chlupy na bradě

mu ponechali čtyři jen.

A hleď, hruď zlaté řetězy jak od vozu mu zdobí teď,

nese se, v rukou slunečník, jenž ze sloni má rukojeť,

beztak už ženské podoben.

 

 

NAPOMENUTÍ

 

Pij si s krásnou Gastrodérou

na přátelství do dna číši,

neřvi však jak mořská vlna

za příboje, buď přec tišší.

 

 

ELEGIE

 

Toho já nemám rád, kdo z plného měsidla zpitý

v ústech jen násilí má, sváry a válečný dým.

Toho však, kdo dary Múz a též dary Afrodity

mísí k pohodě mysli, toho já ze srdce ctím.

 

 

NA TO, CO MÁM RÁD

 

Toužím po Bakchově oku,

které tanec miluje.

Mám rád, při révovém moku

chlapce, jenž se raduje.

Nejvíc rád mám ale chvíle,

kdy lze z hyacintů plést

vínek dívce roztomilé,

vábit ji a kouti lest.

A je cizí docela mi

závist, ó tu nemám rád.

Jazyků, jež pomluvami

žijí, jest se varovat.

Nenávidím hloupé bitky

při víně a pusté pitky.

Popíjet však při barbitu

s pannami a milovat

jejich krásu do úsvitu,

to je život, to mám rád.

 

 

NA APOLLÓNA

 

Barbitem chci potřásati;

zápas vyhlášen sic není,

každý však chce dosáhnouti

výšin moudrosti a krásy.

Na slonovinové pléktron

pronikavou píseň buše

s frýžským rytmem budu křičet

jako labuť od Kaystru,

křídlama když mocně bije

souznívajíc s hlasem vichru.

Ty pak, Múzo, jásej se mnou,

neboť kithara i vavřín

Foibovi jsou zasvěceny.

Zpívám o Foibově lásce,

o tom marném střečku touhy.

Moudrá totiž byla dívka,

vyhnula se ostnům Foiba

změnivší se ve květinu

s krásným zlatožlutým květem.

Foibos potom kráčel, Foibos

trhal květy, maje víru,

že se zmocňuje tím dívky,

že má v moci Kythéřanku.

Nuže srdce, kam se řítíš,

krásným zešílením vzňaté?

Vypal střelu, pokud možno

nejmocnější. A pak vzdal se,

odmršti luk Afroditin,

kterým přemohla i Bohy.

Anakreonte, napodobuj

opěvovaného pěvce.

Číši zvedni spolu s chlapci,

milenku slav, oblou číši.

Z čiré, sladké šťávy hroznů

vzavše útěchu a sílu,

prchněme před žhavou hvězdou.

 

 

DĚDEK ANAKREÓN

 

Dí mladice – a starší též:

„Anakreonte, dědek jseš.

Zrcadlo vezmi laskavě

a místo vlasů lysou pleš

nalezneš všude po hlavě.“

Já věru nevím, jestli tam

mám pleš, či hrstku chlupů mám.

Jedno však zcela jistě vím:

že na staříka o to víc

se sluší věcem rozkošným

a slastným vzdávat pochvaly,

oč blíže stojí u hranic

smrti, jež zubatě číhá v povzdálí.

 

 

PROSBA K DIONÝSOVI

 

Ty, který činíš trpícího

vytrvalým a který chlapce,

jenž strádá touhou, v tanečníka

krásného v pitce umíš změnit.

Ty, bože, sestup, přinášeje

šťávu, jež zahání náš nářek,

sladkého syna révy, víno.

Střez jeho bobulky, když z jara

na prutech keřů pevně visí,

aby ti, kteří urvou hrozen,

zůstali všichni bez nemocí,

bez úhon na půvabném vzhledu,

bez pohrom na příjemné mysli

až do příštího vinobraní.

 

 

NA VÍNO

 

Černodužinaté hrozny

v koších přinášejí dívky

spolu s muži na ramenou,

plní jimi velké bečky,

v kterých potom jenom muži

šlapou na bobule révy,

z nichž line se sladce šťáva.

Zpívajíce mnoho písní,

vhodných k lisování vína,

slyší zurčet v plných kádích

Bakcha, kypícího mládím.

 

Kdykoliv jej pije stařec,

na svých roztřepaných údech

křepčí, třesa šedinami.

Láskou vzňatý mladík, který

na dívčinu počíhal si,

jako luk je nad ní prohnut,

když tak leží roztažena

milostně pod stinným listím;

opila se totiž vínem.

Takto svádí Erós mládí,

které ještě nedozrálo.

Ten, kdo nepřesvědčí slovy, (humpolácky Jirka)

zpije vínem tu, jež nechce.

Pozor na bujného Bakcha,

mládeži, ten nesmírně si

zahrává se zelenáči.

 

 

NA ÚNOS EURÓPY

 

Tady ten býk mi, chlapče,

připadá jako Zeus.

Vždyť nese na svém hřbetu

sidónskou ženu, pohleď vpřed.

proráží rohy vlnu.

A žádný býk by věru,

rodného stáda vzdálen,

nebyl s to přeplout moře,

leč právě tady tento.

 

 

JINÁ NA TOUHY

 

Když jsem spatřil tě, tu roztál

led, jenž na skráních mne zebe.

Jak bych, stařec, křídla dostal,

jak by srdce v mojí hrudi

poskočilo. Dík tvé kráse!

Dej mi věnec. Stáří to tam.

Jako chlapec se tu zase

mezi koly v tanci motám.

Noste číše boha Pána,

ojíněné jako hrozen,

abych do bílého rána

tančil, výskal, k lásce zrozen,

abych bujarostí kmeta

bavil Bohy, vládce světa,

pil a laskal půvab ženy,

roztomile poblázněný.

 

 

ZELENÝ ÚTULEK

 

Vedle stínu Bathyllova

usedni. Strom přehebce

šustí zelenými vlasy

na nejmenší větévce.

Vedle stromu duši vábí

zřídlo vroucí předmluvy,

kdo by nechtěl v útulek ten,

o němž jen pár ptáků ví?

 

 

JINÁ NA POHÁR

 

Předovedný ciselére,

vytepej mi jarní číši.

Nejdřív pěkné děvče, které

trhá růže pod cypřiši,

vždyť to je nám nejvíc milé.

Potom umně vtiskni kovu

všechny krásné kratochvíle

k potěšení Lyléovu,

vše, co pití zpříjemní mi.

Velmi varuji tě ale

před příběhy ponurými,

které Bakchu nejsou k chvále.

Spíše zobraz Dia vládce,

kterak plodí boha vína,

nebo Kypris, která sladce

pokouší nás koutkem klína,

vyryj Mílka bezbranného

a kruh Najád kolem něho.

A pod krásnolistou révu,

matku kulaťoučkých plodů,

přidej chasu plnou zpěvů,

které radí nepít vodu.

 

 

JINÁ PÍSEŇ NA RŮŽI

 

Růži, růži Erótů

spojme s Dionýsem.

Růži s plátky krásnými

k skráním upevnivše,

pijme v smíchu bujarém.

Růže, dare jara,

květe nejvznešenější,

Olympanům milý.

Růže, jíž syn Kythéry

věnčí si své vlasy,

když se chystá k Charitkám.

Nuže, ověnči mě,

a já, hraje na lyru

u Bakchova chrámu,

s dívkou s velkým poprsím

budu prohánět rytmus, pokryt

květy růží, trhaných

za časného jitra.

 

 

NA ZLATO 24 KARÁTŮ A VĚTŠÍ UNCI

 

Kdykoliv přede mnou prchá

na větrných rychlých nožkách

zlato, uprchlík ten věčný,

já se za ním neštvu. Neboť

jakou cenu má se honit

za tím, co tě nenávidí?

Zdaleka se radši vyhnu

jeho třpytu. Všechnu tíhu,

která na srdci mi leží,

dal jsem odnést ostrým vichrům.

Uchopiv pak lyru zpívám

písně, které chválí lásku.

Kdykoliv mne rozlet ducha

vede k pyšné neskromnosti,

uprchlík se ihned vplíží

chtěje opojit mou mysl,

abych, dav se do stíhání,

odhodil svou sladkou lyru.

Nevěrné, nevěrné zlato,

nadarmo mne mámíš, jako tele šálíš.

Erótovy touhy těší

víc mé struny, než tvá záře.

Ty jen touhu po úskoku,

po závisti dalos lidem.

Zato lyra v klidu síní

z polibků a věčných tužeb…

mísí číše bez zármutku.

Zrádné zlato, ty si prchneš,

kdykoliv se zamane ti.

Za nic neopustím lyru.

Místo Múz tvá klamná krása

v oblibě je u barbarů.

Hráči na lyru však Múza

vždycky věrně těší srdce.

Rozpaluj své klamné ohně,

hlas mé lyry silnější je.

 

 

NA HOLUBIČKU

 

Holubičko běloučká,

odkud, odkud přilétáš?

Odkud vzala ve vzduchu

tolik ambry vonící

v kapkách, které rozstříklas?

Kdopak jsi? A co tu chceš?

„Anakreón poslal mne

k Bathyllovi, k mládenci,

jemuž Krása dala moc

nade všemi. Kythéra

prodala mne básníku

za hymnos, jímž slavil ji.

Takže létám s dopisy

Anakreontovými.

Také nyní od něho

nové zprávy přináším.

Jakmile zas budu zpět,

chce mi vrátit svobodu.

Já však mu chci sloužit dál,

i kdyby mne propustil.

 

Na co je mi létání

po horách a po polích?

Nač mám sedět na stromech,

nač mám shánět trochu zrn?

Nyní si jím chlebíček,

zobám si ho den co den

z Anakreotových ruk,

k pití víno dostávám

přímo z jeho poháru.

Hopsám, když se napiji,

peroutkami lechtávám

pána, jenž hrá na lyru.

Když pak usne, ulehnu

na struny a při něm spím.

Teď víš vše. Tak odejdi.

Klepnu větší vrány bys

ze mne brzy udělal.“

 

 

VŽDY, KDYŽ PIJU NÁPOJ Z RÉVY

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

srdce mé se rozehřeje,

a já obracím se k Múzám,

zvučným zpěvem vzývaje je.

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

odplouvá mi z duše hoře

a mé strasti odnášejí

větry, bičující moře.

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

cítím Bakcha v loubí stinném,

jak mou duši zdvíhá k letu,

rozjařiv ji mladým vínem.

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

upletu si vínek z kvítí.

Přiloživ jej ke svým vlasům,

opěvuji rozkoš bytí.

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

vonnou mastí potřu spánky,

na lokti pak dívku drže,

chválím dary Kythéřanky.

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

hledě na kulatou číši,

v kruhu rozbujněných chlapců

v duchu rydlem báseň píši.

 

Vždy, když piju nápoj z révy,

říkám si, že z této země

musím sklidit, co jen mohu.

Neboť zemřít, zemřít je mně.

 

 

NA BOHATÝ ŽIVOT

 

Ó mne nikdy nenapadá

žárlit na bohatství Frygů,

závist není moje vada,

přeji moc i zlato Gygu,

vládci Sard. Mou mysl plní

přání mastmi zkropit kůži

a pak v noci novolunní

ovít hlavu věncem růží.

Jenom dnešek zajímá mne.

Myslet na zítřek je klamné,

kdo zná zítřek, kdo ho zná?

Kdežto tato hodina,

ta je tvá, je tvoje celá

k slasti myšlenky i těla.

Tedy pij, hraj v kostky, řádi,

obětuj však pilně Bakchu,

aby nemoc, vklouznouc kradí,

neřekla ti: dopils, brachu.

 

 

BAKCHOS UTĚŠITEL

 

Kdykoliv Bakchos přikvačí,

zmizí mi starost ze srdce.

Zdá se mi, že jsem bohatší

Kroisa. A zpívat se mně chce.

 

Pak ležím s věncem břečťanu,

tak bohorovný v mysli své.

Jen vstávej v boj. Já nevstanu,

dál piju víno sladké.

 

Dál ležím, jsem už totiž zpit,

což lepší je, než mrtvý na duchu být.

 

 

VÍNO

 

Přines číši, chlapče, hola!

Jedním douškem vyprázdním ji,

naliv vína jenom zpola,

tolik, kolik vody vliji.

Nechť jak jindy, bez hlučnosti

s Bakchem krásně rozprávím si.

Hrubých pijatik už dosti,

v nichž se řvaní s křikem mísí

jako u barbarských kmenů.

My jen lehce upíjejme,

hovořme a krásně pějme,

jak je zvykem u Helénů.

 

 

NA MILENKU

 

Nuže velkolepý mistře,

maluj, velkolepý mistře,

vůdce uměn v kolonii v Iónii,

milou mou, jak líčím ti ji.

Stvoř ji z barev, když je v dáli.

Zpodob nádech namodralý

vlasu, šíji z hladké sloni,

zpodob vůně, jimiž voní.

Překonej svá všechna díla,

zpodob zoři, jež se vlila

do víček jak do lotosů.

Vytvoř sladkou křivku nosu.

Obočí – dvě pírka vraní,

nespoj, ale neděl ani,

nech je tak, jak lehce zcela

dotknula se vprostřed čela.

Řasám ponech jejich chvění.

A tvůj štětec ve plameni

svatých ohňů nechť se smočí,

až jí budeš tvořit oči,

rovné zrakům Kythéřiným

jiskřením svým modrosivým.

 

Maluj její jemné rysy,

mezi růže mléko vmísiv,

ústa ještě nerozvitá,

jež má mladá Afrodita,

oblouk ňadra vykroužený

Charitkami z mořské pěny.

Nakonec ji zahal šatem

z nachu protkaného zlatem

tak, aby jím prorážela

k zradě krásy bělost těla.

Ustaň! Vždyť mne závrať jímá,

mám ji živou před očima.

 

 

NA POTŘEBU PITÍ

 

Černá země pije,

ji zas pije strom, jenž věčně žíznivý je,

moře pije horské bystřiny,

slunce zase mořské hladiny

a je samo pito ústy měsíce.

Pročpak horšíte se velice,

když i mně se napít chce?

 

 

NA RADOST V MÍRU

 

Dejte mi Homérovu lyru

beze strun války. Chci dovádět v míru.

Poháry rychle servírujte mi.

V sledu, jenž dán je harmonií,

směšuji víno s popěvky,

s rozumnou bláznivostí piji

a v doprovodu barbitu

pijáckou píseň křičím tu.

Dejte mi Homérovu lyru

beze strun války. Chci dovádět v míru.

 

 

NA VLAŠTOVKU

 

Co ti mám, pověz, udělat,

vlaštovko, jež mi nedáš spát?

Odstřihnout mám ti křidélka,

lehoučká jako šepot Múz,

či spíš tvůj jazyk z hrdélka

vyříznout jako Téreus?

Proč tropíš tyhle hlouposti?

Proč jsi mi prostořekostí

svých ranních písní, zpozdilá,

odňala ze snů Bathylla?

 

 

NA SEBE SAMA

 

Nech mne, při luku Dianinu,

pořádně pomodlit se k vínu.

Chci být zpit, chci šílet dnes.

Šílel prchlý Orestés

i Alkmáion zběsilý,

když své maminky zabili.

Mnou, ač piji pátý den,

nikdy nikdo nebyl utracen,

sladce šílet chtěl bych jen.

Šílel Herkul, nežli zdvih

k ráně sílu paží svých,

třesa kuší Ifitu.

Šílel Aias za svitu

ranní hvězdy, v ruce zbraň,

běsnil jako lernská saň.

Já mám džbán jen na svých rtech

a tento vínek ve vlasech.

Nechci meč a nechci štít.

Chci jen šílet, chci být zpit.

 

 

RADA CHTIVÉMU LAČNÉMU PENĚZ

 

Kdyby Plutón za zlato

do života vracel nás,

střádal bych je ze všech sil,

abych, až nadejde můj čas,

z podsvětí se vykoupil.

Jestliže však nelze si

koupit život za drachmy,

nač se hrdlit s penězi?

A co platno plakat mi?

Smrt je neodvratitelný soud,

jemuž nelze uniknout,

nuže tedy zlato ven,

na stůl – a nechť teče mok,

ať se směji opojen,

ať mi chutná příští lok

ještě víc, než tady ten.

 

 

NA STŘÍBRNÝ POHÁR

 

Héfaiste, až budeš rýti,

zkrášli pro mne místo zbroje

pohár, jenž se stříbrem třpytí.

Co je mi po vřavě boje?

Pohár ať má dobrou míru.

Hvězd, těch na něm netřeba mi.

Copak je mi po vesmíru

s blikavými Plejádami?

Co je mi po bílé záři

Oriónu, plné hněvu,

a co je mi po Vodnáři?

Vyryj na poháru révu

s hrozny krásně kulatými,

vyryj dívky, které jimi

naplňují vinné lisy,

Afroditu hrající si

s vlastním smíchem. Vyryj dítě –

Mílka s lukem mezi keři,

Bakcha, který Afroditě

vplétá myrtu do kadeří.

 

 

NA JARO NEBO LÉTO

 

Cožpak to není krásné jít

rozkvetlou loukou po návrší,

kde úplný a slastný klid

jen velmi jemný Zefýr ruší?

Větévky uzřít Bakchovy,

vnořit se s něžnou dívkou zcela

do zeleného listoví

a líbat ústa rozechvělá?

 

 

NA TOUHY ŽIVOTA

 

Proč mně mluvíš o zákonech,

proč jsi rétorika samá?

Slova taková si ponech

pro jiné. Mně jsou už známá.

Spíš mne zdokonaluj v pití

lahodných a vonných moků,

uč mne, jak se zalíbiti

dívkám s krásnou jiskrou v oku.

Hle, co šedin mám kol uší.

Víno s vodou směšujte mi.

A ty omamuj mou duši.

Brzy zakryješ mne zemí.

Pospěš, život není dlouhý.

Ten, kdo zemřel, nemá touhy.

 

 

NA VLAŠTOVKU (REMIX)

 

Vlaštovka, která s každým jarem

přilétá, aby spletla si

na léto hnízdo v chrámu starém,

ztrácí se na jih s nečasy,

k Memfidě nebo k Nilu chvátá.

Erós však stále uplétá

v mém srdci hnízdo pro mláďata;

jedno z nich letí do světa,

druhé už málem z vejce leze,

třetímu rostou křidélka.

Nastane křik, jenž nezná meze,

když otevřou svá hrdélka.

A mladé ptáčky Erótovy

starší, co občas přiletí,

nakrmí, takže vzápětí

z těch nakrmených vzniknou noví.

Ó, jaký prostředek mám vzít,

když svými chabnoucími slovy

je nejsem mocen zaplašit?

 

 

NA ŽENY

 

Příroda dala býkům rohy,

kopyta koňům rychlonohým,

střelhbitost sledů zajíci,

lvu zuby v tlamě jiskřící,

rybám pak schopnost plout,

ptákovi vylétnout,

mužovi rozum vznešený,

nic nezbylo už na ženy.

Co tedy? Rozdala jim krásu,

namísto přilbic vrkoč vlasů,

namísto pavéz křivku pasu

a kteroukoliv z krásných žen

je meč i oheň přemožen.

 

 

NA DÍVKU MIA… DIVU DIVOU

 

Kéž jsem, kéž jsem zrcadlem,

abys denně na mne zřela,

kéž jsem plášť, kéž roucho jsem,

kéž jsem blízek tvého těla,

čistou vodou byl bych rád,

abych stékal po tvé kůži,

olejem, jenž do tvých vnad

vnáší jemnou vůni růží,

na tvých ňadrech pentlicí,

již si vážeš jako Hébe,

opánkem se státi chci,

jen abych měl dotek tebe.

 

Rozumíš?

 

 

MILOSTNÁ PÍSNIČKA

 

Jen mi dejte víno, ženy,

ať se řádně nalokám.

Vždyť už vedrem umořený

nevím žízní kudy kam.

Pak mi dejte z vinné révy

věnec, jímž si zastíním

čelo, které bez úlevy

žehl Foibos žárem svým.

Jakým věncem srdce ale

před Erótem zastíním,

jenž mne žehne neustále?

 

 

NA DISK S AFRODITOU

 

Veden duchem Dia – vládce,

kdo tu vyryl v kusu cínu

jemnou krásu Kypridinu,

běloučkou a oblou sladce?

V nahotě je zpodobena,

avšak to, co tají v klíně,

halí vlna stříbropěnná.

Plyne, klouže po hladině

jako řasa kolébavá,

prohne šíji v uplouvání,

bílou čáru v modré pláni

do daleka zanechává.

Vlny do dvou brázd se dělí

o ňadra, dvě rhodské růže,

lehce zrůžovělou bělí

prosvěcuje hladká kůže.

Vprostřed brázd jak lilie je,

oči Olympanů mámí

prozařujíc přes peřeje.

Vodami sem Erós pluje

nedočkavě na delfínu

se smíchem, jenž prozrazuje,

k jakému se chystá činu.

A houf rybek, zakřivený

podél vlny, v hbitém reji

s tělem rozesmáté ženy

dovádí a sleduje ji.

 

 

PÍSNIČKA NA CVRČKA

 

Rád bych písní obdiv vzdal

tobě, který z větví lípy

vyzpěvuješ jako král,

malou krůpěj rosy vypiv.

 

Neboť toto vše je tvé,

na co hledíš: hojnost lánů

tak jak plody u větve.

Věčný druhu venkovanů,

 

lidem k užitku jsi jen,

proto smrtelní ti dali

řadu přívětivých jmen.

Všechny Múzy cvrčka chválí,

 

ba i Foibos sám má rád

tvoje věčné cvrlikání.

Stáří nekruší tě, ani

nemoc, ani žár a chlad.

 

Moudrý, milující zpěv,

z hlíny vzešlý posle léta.

Nemáš cit a nemáš krev –

v tom jsi roven bohům světa.

 

 

NA SEBE

 

Jsem sic dědek lysolebý,

víc než mladí ale pěji.

Je-li toho zapotřebí,

budu plesat v ryčném reji,

podoben jsa Silénovi,

místo s holí s měchem vína.

Mladé žínky sem, ne vdovy!

Nikdo ať se nevypíná,

s každým rád si změřím síly.

Chlapče, víno barvy medu

nos mi, krásně podnapilý

ještě leccos dneska svedu.

Jsem sic dědek, pravda čistá.

Předstihnu však mládenců tři sta.

 

 

NA SVÉ DÁVNÉ I ZCELA NEDÁVNÉ LÁSKY

 

Jestli spočteš všechno listí,

které roste na stromech,

jestli umíš vypočísti,

kolik vln je v mořích všech,

za počtáře láskám svým

jenom tebe předurčím.

 

Začni počítat, můj milý,

řetěz krásek z Attiky.

Pak vem Korint, tam jich byly

celé náhrdelníky,

vždyť to město v Acháji je

proslavené krásou žen.

Potom přijde Iónie,

pak se půjde do Mykén.

A pak dívky na Ithace… (tam jsem měl podívanou spojenou s obědem v přístavu)

Celkem přes dva tisíce.

Nu, co civíš? To je práce.

Vezmem další číslice,

uvedeme touhy Smyrny

a pak počet nedozírný

z Kréty, o níž kde kdo ví,

jak holduje Mílkovi.

A jen řekni, zda bys chtěl,

aby z Kypru do Damašku

a pak do Baktrie spěl

součet těch kyprých to dámských těl, jimž dal jsem lásku.

 

 

KDYKOLIV PIJI VÍNO

 

Kdykoliv piji víno,

starosti ve mně spí.

Co je mně do bolestí?

Nač jsou mně útrapy?

Tak jak tak musím zemřít.

Tož o co vlastně jde?

Budu tě tedy píti,

víno, můj poklade.

Neboť tím, že tě piji,

má chvíle krásně míjí.

 

***

 

Diův syn Bakchus –

Zbavitel strastí,

kdykoliv začne

dary své klásti

do mojí mysli,

rozraduje mne.

Je mi pak mile

za noci temné

v dupotu nohou,

v povyku písní.

Krásnou pak pannu

spánek můj vysní.

 

 

NA JARO

 

Hle, jak raší v kypré hlíně

růže, když se jaro snese.

A hle, kterak zjemňuje se

mořská vlna na hladině.

Hle, jak kachna nebem plove.

Hle, tam jeřáb opuštěný.

Héliem jsou odkláněny

stíny mračen purpurové.

Zaskvěla se lidská díla,

země připravuje plody.

Nad studené jarní vody

oliva se naklonila.

Bakchův mok, jak v lůně larvy,

uvnitř úponků a listí

už se do čirosti čistí;

plod ho uchvátí a zbarví.

 

 

NA JEHO KITHARU

 

Chci hovořit o Titánu,

chci Kadma opěvovat,

ve strunách barbitu však

ozývá se jen Erós.

Nejdřív jsem změnil struny,

pak celou lyru, nato

jsem zpíval o výkonech

Herkula. Avšak lyra

zas zpívá o Erótech.

Tak tedy, heroové,

navždycky sbohem, lyra

jen o lásce chce zpívat.

 

 

Tak tedy současní více či méně vybavení heroové, starořecký básník Anakreón pocházel, víte již odkud. Tehdy, v 6. století před naším letopočtem, obývali tento hostinný kraj Řekové, jejichž první příchod do Malé Asie datuje tradice do začátku dvanáctého století před naším letopočtem, kdy řecká vojska, vedená rodovými náčelníky, dobyla pověstného města paláců Tróji. Tato událost žila po dlouhá staletí v ústech lidu, než byla zachycena na papyrus. Dva klenoty epiky vztahují se k těmto světově významným událostem: Ilias, báseň o městě Iliu, tj. Tróji, a Odyseia, epos líčící dobrodružství jednoho z řeckých notoricky známých rošťáků Odyssea při jeho návratu na rodný ostrov Ithaku v Jónském zálivu.

 

Obě básně byly spojeny s legendárním pěvcem a recitátorem Homérem. Ten jako potulný pěvec obcházel sídla rodové aristokracie, kde při rautech za doprovodu loutny vyhrával své básně přísedícím. Po otcích zděděný text recitoval přednašeč MC nazpaměť a tak tradovanou látku editoval, ba i přizpůsobil potřebám svých (náročných) posluchačů. Vedle Iliady a Odysseie vznikaly další eposy, ale ty známe jen v nepatrných zlomcích aritmetiky rytmické.

 

Epické básně připomínaly posluchačům jejich slavnou minulost, hrdinské skutky dávno pobitých válečníků, závislost člověka na osudu a nikdy naopak, který na vážkách odvažuje nejvyšší bůh Jupiter – Zeus. Řekové potřebovali však i poezii k nasycení, která by na ně působila bezprostředně, ať už jako ohlas osobního zážitku, nebo jako dozvuk události širšího dosahu, která je nějak citově zasáhla. Z této potřeby vznikla subjektivně zabarvená poezie, lyrika. Lyrické básně však bývaly recitovány také veřejně vědecky, a tak se mnohé z toho, co se vyvrbilo jako osobní zážitek, ponenáhlu stávalo pouhým literárním scénářem, pouhým klišé.

 

Lyrika je souhrnné označení mnoha písňových útvarů, i útvaru rychlého nasazení v rapu, ať už určené pro přednes jednotlivce nebo crew. Tyto písně byly původně doprovázeny strunným nástrojem – lyrou, později hrou na píšťalu, aulos. Mají své počátky v lidové poezii. Rozkvět lyriky se začal uplatňovat v dobách rozpadu rodové společnosti. Rozvojem kšeftů a výroby jsou ve společnosti vyneseni na piedestal hrdinů ti, kdož oplývají penězi. Stará rodová sláva bledne před leskem takhle malinké mince. Peníze! Toť muž! volá básník Alkaios.

 

Nové společenské vztahy se odrážejí v poezii: vzniká elegie, řada dvouverší pestrého obsahu, objevují se útočné a satirické šlehy zvané iamby, básně milostné zápletky, pijácké vinětky, hymny na božstva a podobné perličky. Není bez zajímavosti, že se vznik určitého druhu lyriky v daném kmenovém prostředí odrazil nejdříve ve funkční a později tradičně formální aplikaci slangu z ghetta. A tak sólová písňová poezie užívá slangu kmene Aiolů, u něhož došla nejvyššího rozkvětu v díle Alkaia a básnířky Sapfó (co z nešťastné neopětované lásky vyskočila do moře v mladinkém nerozvážném věku z Mysu Doucato na jihu ostrova Lefkada), kdežto sborový zpěv byl z téhož důvodu skládán ve slangu dórském.

 

Sedmé a šesté století před naším letopočtem je ve znamení prudkých bojů uvnitř řecké nervní společnosti. Aristokrati, jejichž síla spočívá ve starém rodovém majetku a v tradici, stojí proti demokratům, kteří usilují podpořit své dobré hmotné postavení i paragrafickou právní mocí. A tak se nejprve přižeňují do aristokratických takových vcelku normálních rodin, poté se domáhají sepsání zákonů, až dosud vykládaných podle zvykového práva, a posléze se staví do čela svobodného obyvatelstva, dobývají na aristokratech moc a jako takzvaní tyranové, tj. vládci, staví se do čela demokratické obce. Ale nebyla to dosud plná demokracie ani v antickém slova smyslu, tj. udělení plných práv svobodnému obyvatelstvu s výjimkou otroků a přistěhovalců, protože mnozí tyranové prostě vystřídali dosavadní aristokraty ve vládě, z níž je pomocí lidu vyhnali do háje. Že šlo o boje prudké a nemilosrdné, vidíme i z Alkaiovy básně, nalezené v obsáhlém zlomku roku 1941 v písku egyptského Oxyrhynchu na papyrusu.

 

Taková situace byla i v následujícím století zcela běžná. Zkomplikovala se však ještě tím, že maloasijské pobřeží začínají zalidňovat Peršané a že se v dosud řeckých městech dostávají do čela démokraté. Perská nadvláda, zabírající města dosud řecká, byla mnohdy vítaným rozmachem trhů a odbytišť pro řecké výrobky, avšak značná část řeckého obyvatelstva se přesto proti ní postavila, což na počátku pátého století vyvrcholilo zápolením o právo veta v řecko–perské rozbušce. Tyto poměry utrpení a mnohdy i cítění kmenové sounáležitosti s ostatními Řeky vyhánějí z Malé Asie část obyvatelstva, především z řad rodové aristokracie, u níž tradice byly obzvláště silné. Odchod řeckého obyvatelstva probíhá různými směry: do vlastního Řecka a Thrákie, a především do Jižní Itálie a na Sicílii.

 

Básník Anakreón žil těmito pohnutými událostmi. Se zbraní v ruce zápolil proti Peršanům, a když roku 545 Teos padl, odstěhoval se s částí obyvatelstva do města Abdér na thráckém pobřeží. Žil tu nějakou dobu a i tu prožil v bitkách proti Thrákům. Toto období se odráží v mnoha Anakreontových zlomcích.

 

Za okolností nám nevyjasněných odešel Anakreón opět do blízkosti maloasijské pevniny na ostrov Samos. Tady žil a chlastal jako o závod na dvoře tyrana Polykrata, který se zde ujal kolem roku 540 krutovlády. Za něho dosáhl Samos velkého rozmachu hospodářského, politického a taky kulturně kyprého. Na dvoře Polykratově se soustřeďovali významní básníci a máme zprávu, že zde žil vedle Anakreonta i pozoruhodný básník sborových písní Ibykos z jihoitalského Rhegia.

 

Doba Polykratovy tyranidy nebyla však přes vnější pozlátko vůbec klidná. Politické expanze přinášely kromě válek také to, že se na Samu objevují řady válečných zajatců proměněných v otroky. Neklid doby se v dochovaných zlomcích Anakreontových neprojevuje sice nijak hřmotně, přesto však poznáme, že události nešly jen tak netečně kolem básníka.

 

Ale stárnoucí tento hejsek mluvka se ponenáhlu mění v dvorního básníka Polykratova. Vystupuje na hostinách, při nichž tyran Polykrates zapomínal se svou družinou na denní starosti, a zapomíná na ně i básník. Bojový ráz jeho mladistvé lyriky se tratí. Objevují se básně nové, erotické a pijácké. A to jsou básně, které proslavily tolik Anakreonta v podruženém stavu.

 

Kolem roku 522 byl Polykratés Peršany zamordován a Samos padl pod perskou správu. V té době byla básníkova sláva už tak vyspělá, že pronikla i přes moře do Atén. Hipparchos, syn tyrana Peisistrata, pozval básníka do svého útočiště pod Akropolí, a aby mu zajistil bezpečnost, prokázal mu tu čest a poslal pro něho padesátiveslici, dnes bychom řekli válečnou regatu, která Anakreonta převezla přes moře.

 

Aténský pobyt Anakreontův zanechal ohlas v některých jeho básních, především v epigramech. Jeden z nich, dochovaný v rukopisné sbírce antických epigramů, se nám dokonce zachoval též na hermovce, tj. soše s Hermovou tváří, sloužící za směrovku na cestách necestách, která byla nalezena v Aténách.

 

V jiné je zase Anakreón spojován se slavným sochařem Myrónem, vytvořivším pozoruhodnou sošku telátka, na jejímž podstavci byl Anakreontův epigram:

 

Telátko ve formě odlité není, leč jakoby stářím samo se změnilo v kov; tak rukou stvořil je Myrón

 

Ovšem i v Aténách pokračoval básník v suverénní oslavě boha vína a veselí Dionýsa, který se teď objevuje v jeho básních frekventovaněji, neboť to byl jeden z hlavních aténských bohů:

 

Celerové vínky sobě nad obočí zavěsíme,

slavnost slavnou vykonejme Dionýsovi!

 

A přece i zde prosakovala do jeho veršů touha po vlasti jako neodbytná spermatická banka

Zas spatřím svou trpící vlast zblízka!...

 

anebo totální beznaděje

stal jsem se pijákem vína…

 

***

 

Zemřít ach zemřít! Vždyť žádné jiné

vysvobození z útrap nevidím těchto!

 

Zda básník zemřel v Aténách nebo zda se mu podařilo přijít opět do Teu, nemůžeme vysledovat nijak, ale je možné, že se po přechodné návštěvě Thessalie na severu Řecka odebral v rodný kraj. starověká tradice tam aspoň kladla básníkův hrob.

 

*

 

Anakreontova poezie žila i po básníkově fyzickém zániku. Řečtí učenci, pracující v egyptské Alexandrii za lukrativní měnu, ji sebrali a rozdělili do pěti svazků, které obsahovaly písně, útočnou poezii psanou iambickým metrem, a elegie, složené elegickým distychem. Z toho všeho se dochovaly jen kusé trosky, především v citacích jiných autorů. Kromě toho sem spadá ještě šestnáct porůznu dochovaných epigramů. Toto starověké dědictví nám před několika dávnými roky rozhojnil egyptský písek, který vysunul na povrch troskovité papyrusové svitky se zápisy Anakreontovy mistrné poezie, nepochybně pocházející z jeho nejstarší – a tedy nejvyzrálejší tvorby.

 

V helénistické době, tj. v době po smrti Alexandra Velikého roku 323 před naším letopočtem, kdy se Řekové rozmnožili mimo Řecko, se stala pijácká, bijácká, a přitom milostná lyrika Anakreontova vzorem pro anonymní pouliční údernické básníky. Od helénismu až do byzantského období, tj. až do 9. – 11. století před naším letopočtem, vznikala Anakreonteia, což jsou básně nesené na nosítkách anakreontským duchem, jež posléze byly sebrány ve sbírku šedesáti dvou smělých básní. Anakreonteia, pocházející z různých a nepohodlných dob, nemohou být výsledkem jen jednoho básníka. Různý stupeň nadání autorů těchto básní způsobil, že mezi nimi nacházíme výtvory z vynikající i banální klasifikace. Ale byla to tato Anakreonteia, která zajistila básníkovi z Tea jeho slávu v novověku moderních slangů a návyků, však víte na čem. Vydání Anakreonteí pořízené roku 1554 francouzským humanistou Henricem Stephanem rozneslo Anakreontovu slávu v následujících stoletích po Evropě. Ano, Anakreón je klasický milostný znalec na pozici básníka; našel díky flirtům oblibu – ohlas v nejširších vrstvách vzdělanců a mezi jeho překladateli nacházíme jména jako Puškin, Veresajev, Möricke, mezi obdivovatele patřil i Gœthe. Jeden z Lomonosovových překladů Anakreonteí se stal oblíbenou písní Ruska 18. století, mnohé básně se staly vzorečky pro veselé písně studentů v Německu překypujícím vínkem zejména v oblasti Porýní.

 

Hravě a přesně přeložil po česku ukázky z Anakreonta a Anakreonteí jistý Ferda Ferdinand Stiebitz ve svém výboru Řecká lyrika (druhé vydání? 1954!!!). Ráz knihy nehorázně odvážné mu však nedovolil zařadit do ní další překlady. V rukopisné pozůstalosti Ferdy Stiebitze je z počátku dvacátých let úplný překlad Anakreonta a Anakreonteí.

 

Zde dneska jako včera nebo kdysi předvčírem prezentujeme překlad Vojtěcha Jestřába, který se snaží vystihnout milostnou a pijáckou atmosféru, přenést ji do dneška a nesmazat přitom její ústrojný dobový kolorit. Tento způsob není bez tradice ani ve světové, ani v domácí literatuře. Proto se Jestřáb nebál, podobně jako mnozí jeho předchůdci, sáhnout mnohdy i k rýmům do rytmu. Pro nás, kterým lehounké rýmy spíše zaručí bezstarostnou náladu, je tento přístup zcela košer. Jistě bychom se s ním těžce vyrovnávali např. při překladu poezie Alkaiovy či Sapfiny, a to proto, že užití rýmu může vyvolat zdání neodvratné monotónnosti. Zde však je bezesporu uměřené a zcela tutově roztáčené jako kolo štěstěny.

 

Překladatel je na mnoha místech v úloze restaurátora obrazů. Musí dotáhnout štětcem tam, kde je odprýsknutý verš, spojit dva tři fragmenty v celek, a dát tu a tam básni nový obraz nebo pregnantnější pointu. Nejde tu tedy o překlad v úzkoprsém slova smyslu, nýbrž někdy se tu setkáme s volnějším přežvýkáním, ba i bubble up parafrází. Ale ať už postupuje tak či onak, nejde Vojtěch Jestřáb nikdy proti atmosféře originálu a prostředí, v němž se originál vždy ocital. Volnosti jeho přetlumočení jsou prostředkem, který se zcela logicky nabízel pro dosažení cíle: milostnou poezii uchopit jako zábavnost a co nejživější atrakci, když pominete ve vyšším věku poutě. Anakreón ovšem není vzorem dnešní společnosti. Je však nositelem chrabré pohody a duševního rozpoložení básníka, který v těžkých deprimujících dobách svého rodného města neváhal sáhnout i po meči. Tohoto básníka nám tu Vojtěch Jestřáb přiblížil a evokoval na jedničku. Zvolil prostředky, které vedou bez oklik k takovému cíli. A bujarý Bakchus i úsměvná Afrodita se na takový záměr dívají laskavě, protože je překladatel šíří po kraji v jejich službách. Ciao moje prostoto v dálnopisech živená, zakoupená za 8 korun v roce 1963 mimo Prahu.

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + pět ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter