Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 15.12.
Radana
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Fotografie
 > Fotografie
 > Krajiny
 > Příroda
 > Zvířata
 > Makro
 > Zátiší
 > Portréty
 > Akty
 > Architektura
 > Experimenty
 > Fotodokumenty
 > Fotoreportáž
 > Cestopis
 > Sport
 > Abstrakce
 > Rodinné foto
 > Ostatní
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Vietnamská epizodní role pro švýcarské pasažéry
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 12.5.2015 (12:26:39)

VIETNAMSKÁ EPIZODA V ECHTOVNÍM ŠVÝCARSKÉM SCÉNÁŘI

 

Přístavní dělníci ve vietnamském Saigonu se nestačili divit. Do Evropy? Do Švýcarska? Na co tato bohatá končina potřebuje zrezivělé lokomotivy, které už přestaly sloužit i u nás a jen náhodou neskončily na hromádce šrotu? Švýcarští železniční nadšenci si naopak libovali, repatriace lokomotiv z vietnamské džungle pro ně znamenala velké vítězství.

 

Museli překonat obrovské technické a legislativní potíže, než se jim podařilo přepravit z vietnamských hor do alpského Realpu čtyři vyřazené parní lokomotivy, navíc pochroumané válkou a agresivním počasím. Společnost Furka–Oberalp je odprodala do Vietnamu v roce 1947, protože na elektrifikované dráze už jen zacláněly modernějším modelům. Ve Vietnamu sloužily ještě v sedmdesátých letech. Ve Švýcarsku prošly důkladnou rekonstrukcí, než se mohly vrátit na původní trať. Připojily se k lokomotivě Weisshorn, která švýcarské území naštěstí nikdy neopustila, na koleje pod Furkou „sjela“ jako dar městu Churu z podstavce, na němž se léta honosila jako pomník.

 

Repatriace původních lokomotiv byla pro obnovu dráhy stejně významná jako získání licence pro její provoz. Příběh drážního úseku mezi Realpem a Oberwaldem na železniční trati spojující údolí Rýna a Rhôny přes horská sedla Furka a Oberalp o celkové délce téměř 100 km samozřejmě začal o dost dřív. První projekt na stavbu trati pocházel už z roku 1896, ale na jeho realizaci nedošlo. Až roku 1910 vznikla akciovka Brig–Furka–Disentis, jejíž název zahrnoval koncové stanice trati a vyšší ze dvou vrcholových bodů.

 

Trať mezi stanicemi Brig a Gletsch byla dokončena v roce 1914, o rok později byl proražením vrcholového tunelu Furka, dlouhého 1874 m, s nejvyšším bodem ve výšce 2 160 m n. m., dokončen nejzrádnější úsek. Kvůli složitým geologickým a klimatickým podmínkám a nedostatku finančních prostředků byla stavba pozastavena a po obnovení prací se provoz s parní trakcí v plném rozsahu z Brigu do Disentisu (dnes Disentis / Mustér) rozběhnul až v roce 1926. Úzkokolejka měla rozchod 1000 mm, na nejstrmějších úsecích v délce 35 km, kde sklon dosahuje až 110‰, byla vybavena ozubnicovým systémem typu Abt. Trať proslavil Ledovcový expres, spojující Zermatt se Svatým Mořicem, který na trati jezdil od roku 1930. V době hospodářského rozkvětu patřil k důležitým atrakcím švýcarského turistického ruchu. V letech 1939–1942 došlo k elektrifikaci trasy, provoz na ní ale stále omezovalo počasí. Mezi Realpem a Oberwaldem byl možný pouze od června do října, přes zimu byla trať uzavřena, protože ji sužovaly laviny.

 

Tuto nevýhodu odstranil více než 15 km dlouhý tunel Furka Basistunel, otevřený v roce 1982 mezi stanicemi Oberwald a Realp, mimo stanici Gletsch. Podstatně zkrátil jízdní doby vlaků a umožnil celoroční provoz. Osobní auta přepravují tunelem autovlaky.

 

Speditérské firmy i běžní cestující zajásali, vlaky na trati spojující kantony Wallis a Uri mohly konečně jezdit celoročně, bez dlouhé zimní přestávky. Současně ale opustily stávající horský úsek tratě, jenž rychle chátral, došlo k poškození trati i vrcholového tunelu pod Furkapassem. Pravověrným Švýcarům to přišlo líto, a jak už je v zemi milovníků železnic zvykem, brzy se jich našlo dost na to, aby se dali dohromady a své síly i prostředky věnovali její obnově. V roce 1985 založili akciovku Dampfbahn Furka Bergstrecke (DFB), Parní železnice horské trati Furka, jež si vzala obnovu provozu na opuštěném úseku za cíl svého podnikání. Podařilo se jim zastavit likvidační práce a s pomocí dobrovolníků z celé Evropy se pustili do obnovy dráhy. Postupně rekonstruovali nádražní budovy, opravili tunely, mosty a opěrné zdi, vyměnili nepoužitelné kolejnice a ozubnice. Opravy financovali z darů od jednotlivců i institucí, nejen ze Švýcarska, ale z celého světa. Každým rokem přibývaly opravené úseky, lokomotivy a vagóny, až mohla společnost v roce 1992 obnovit provoz z Realpu do Tiefenbachu, další rok do stanice Furka a v roce 2000 až do Gletsche, kde vzniklo i muzeum této pozoruhodné dráhy. Na poslední úsek však museli železniční fajnšmekři a turisté čekat dlouhých deset let.

 

Vlak tažený parní lokomotivou překoná celý úsek za zhruba 2 hodiny a 20 minut. Z nádraží v Realpu pomalu stoupá podél říčky Reuss. Zpomaluje na 10 km / h, aby hnaná ozubená kola pod lokomotivou a brzdicí pod vagóny mohla s řinčením zapadnout do Abtovy kolejnice. Stanici Tiefenbach ve výšce 1845 m n. m. tvoří jen fasáda. Budova je zastavěna do skály, aby byla chráněna před počasím a lavinami, které se tudy s rachotem řítí každý rok. Lokomotiva zde doplňuje zásoby vody. Hluboká údolí překonává po odvážných mostech, mimo jiné po zcela originálním Steffenbach–Klappbrücke. Když ho smetla lavina, zkonstruovali skládací, který sestává ze tří dílů. Střední i s kolejemi sklopí a oba krajní se zasunou do stran, aby uvolnily prostor lavinám, které se údolím valí dolů. Obdobně museli kdysi v ohrožených úsecích demontovat i trakční vedení.

 

Ve stanici Furka ve výšce 2160 m n. m. se mohou pasažéři občerstvit při krátkém zastavení vlaku. Železničáři tady lokomotivu na malé točně obracejí k sestupu do Gletsche. Kvůli úrovni vody v nádrži kotle se totiž lokomotiva zpravidla pohybuje z kopce s řídící kabinkou vpředu, po směru jízdy. Za stanicí vlak mizí ve „vrcholovém“ tunelu, dlouhém 1874 m, po jehož projetí se cestujícím otevírá nerušený výhled na horské vrcholy Malý Furkahorn a Muttenhorn. Při pomalém sestupu do údolí se lokomotiva opírá o ozubenou kolejnici a vlak sjíždí s pískotem a skřípotem, který ale cestující příliš nevnímají, protože svůj pohled soustřeďují na Rhônský ledovec, jenž se zde dříve vypínal v celé kráse, dnes již znatelně odtáté. Na posledním úseku z Gletsche do Oberwaldu projíždí vlak tunelovou smyčkou, aby překonal masivní převýšení. Má za sebou 18 km jízdy, jež nabízí scenérie, které obdivují Pankrác a s ním milovníci hor i železnic.

 

(Jaroslav Skalický)

 

 

 

 

 

http://www.plzensobe.cz/projekty/lea-vivot

 

Po 30.4. se jednotlivé sochy rozvezou na tato místa v Plzni:

  • před hlavním vchodem fotbalového stadionu ve Štruncových Sadech
  • před Českou poštou v Solní ulici
  • před úřadem městského obvodu Plzeň 1
  • v Riegrově ulici
  • v ulici Bedřicha Smetany
  • před Studijní a vědeckou knihovnou

Kdo je Lea Vivot

Kanadská sochařka českého původu se narodila jako Drahomíra Hekelová v Horní Temenici. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V roce 1968 se provdala za argentinského studenta Alberta Antonia Vivot. Komunistický režim ale jejich lásce nepřál, Antonia vyhostili a paní Vivot zakázali vycestovat.

Jelikož jedno z životních kréd paní Vivot zní Láska, jakož i tvorba, hranice nezná, rozhodla se ještě téhož roku emigrovat. Ukryla se v kufru Alfy Romeo italských turistů a přejela hranice, pryč od ruských tanků. Z komunistické šedi se dostala do slunné Itálie, kde absolvovala kurzy modernisty Marina Mariniho na akademii výtvarných umění (Academia di Brera) v Miláně. Z Itálie pokračovala za velkou louži, aby se setkala se svým manželem. Bohužel však zjistila, že její láska, kvůli které procestovala půl světa, již nežije.

Nakonec se usadila v Kanadě, kde potkala svého budoucího manžela a otce svých dvou synů.

PICASSO

Když jsem před více než 40 lety v jižní Francii potkala ikonu 20. století, ještě jsem nevěděla, že jednoho dne budu požádána uctít mistrovo dílo pro ikonickou budovu v centru Toronta, jež nese jméno Pablo Picasso.

Murray Goldman, realitní magnát, sběratel umění a vizionář mě v roce 2012 požádal, abych vytvořila sochu Picassa.

Lavička, na které Picasso sedí, nese jeho filozofické poselství a myšlenky trvale vepsané do bronzu jako odkaz budoucím generacím.

Jeho pravá ruka drží štětec a do vzduchu kreslí známé dílo „Peace dove“. Holubice, symbol míru, který svět stále potřebuje v dnešní zmatené době, stejně jako tenkrát!

UNITY

Před více než 20 lety jsem byla oslovena významnými kanadskými novinami, abych vytvořila sochu před jejich budovu.

Byla to doba apatie a nepokojů v Americe a možnost pro mne jako sochařku vyjádřit, co cítím a čím trpím. Rasismus mne vždy zarážel a nemohla jsem pochopit nespravedlnost.

V kompozici své sochy jsem vyjádřila podporu a myšlenku o tom, že pokud se nemůžeme sjednotit či ztotožnit, alespoň se můžeme mírumilovně a s respektem ignorovat.

GIFT OF LIFE

Na bronzové lavičce, na které sedí matka s dítětem, jsou vyryté vzkazy oslovených duchovních lídrů z celého světa. Například Cardinal Carter: „LIFE IS THE MANIFESTATION OF GOD. LET US CHERISH IT!“

Socha se zrodila v nemocnici, kde jsem přivedla na svět svého prvorozeného syna Uriah. Při porodních komplikacích jsem slíbila, že pokud se dostanu domů se zdravým dítětem, zvětším sousoší, na kterém jsem v nemocnici pracovala, a daruji ho St. Joseph´s Health Centru v Torontu, kde se Uri, můj „Gift of Life“, 6. června 1975 narodil.

BUTTERFLY

Socha Butterfly byla vytvořena jako svatební dar pro manželku předsedy City T.V. v Torontu. Obdržela jsem fotografii psa, který byl věrným společníkem manželky.

Při tvorbě jsem chtěla vyjádřit eleganci, božský dar svobody a povznášející energii v přírodě. Při práci ve studiu jsem vzpomínala, jak jsem si jako malá dívka v lesích na Moravě hrála se svým psem, chytala a posléze pouštěla motýly a uvažovala, jakou cestou se dají a kde přistanou. Přála jsem si být motýlem, volná a schopná létat. Za mnoho let se mi mé přání vyplnilo; létám po světě, kamkoliv mne moje umění a inspirace zavede.

Tato socha je umístěna v motýlí zahradě v Muskoka v Kanadě.

THE JOY OF RAIN

Inspirace přišla v roce velkého sucha ve středozápadě USA. Joy of the rain je funkční fontána s vodou padající na tváře farmářových dětí, radujících se z dešťové srážky. Tolik potřebné pro přežití.

První edice stojí v Sarasota Springs na Floridě a druhá v mém rodném městě Šumperku na pěší zóně před divadlem. Obličej chlapce zobrazuje mého prostředního syna Erika.

IN THE SUN

Tato socha se zrodila v Mexiku poblíž Acapulca na proslavené pláži Pie De La Questa, kam se často chodím projíždět na koni při západu slunce.

Při bušení obrovských vln se nechávám zahrabat do písku a později se s domorodci loučíme s posledními paprsky dne. Bezprostřední pohoda a síla zanechá stopu v každém, kdo se zúčastní tohoto rituálu. Generace za generací vtisknou stopy do horkého písku.

It is so powerful to live in this most amazing now's!

IN THE BEGINNING

Maketa byla vytvořena v době mého mateřství. Na počátku byla placenta vyživující život. Objala tě a stal jsi se součástí všeho a všech.

Malou maketu vlastní Hillary Clinton, byla jí darována v Bílém domě ve Washingtonu v roce 2000.

Socha v nadživotní velikosti je součástí mé zahrady soch na Vivot Boulevard in Kleinburg, Ontario, Canada.

SECRET BENCH OF KNOWLEDGE

Tato socha byla vytvořena po tragickém požáru, kdy mé dospívající děti přišli o jejich „ráj“ – jejich trofeje, hračky, střechu nad hlavou i bezpečí domova. Vyučovala jsem umění a nabídla dětem ve třídě, aby přišly do mého studia a staly se součástí „Clay party“, přičemž děti pracovaly na jádru sochy a já jim dodávala pocit, že jsou součástí sochy nejen díky psaní inspirujících vzkazů, ale i díky pocitu nesmrtelnosti skrze výtvor z bronzu a pocitu úspěchu. Chtěla jsem touto lavičkou ukázat, jak mladí sdílejí svá tajemství, strach a nejistotu dospívání stejně jako sílu znalostí, která je může vyvést z temnoty.

Jablko v ruce chlapce je symbol vědomosti. Lavička je popsaná vzkazy dětí a spisovatelů z celé Kanady. První edice příznačně stojí před Národním archivem a knihovnou na Parliament Hill v Ottawě.

Jeden ze vzkazů na lavičce: Jsem nepatrná tečka ve vesmíru jako všichni z nás. Mám sny, obavy a účel jako všichni z nás.

Byla jsem zodpovědná za výběr a umístění sochy na místo, kde dnes stojí. Sochařstvím oslavuji život!

THIRST – GRAPES OF PASSION

Toto dílo je funkční fontána v kompozici trojúhelníku, nejsilnějšího tvaru ze všech, podobně jako pyramidy v Egyptě. Bohyně vína Baccuss nalévá skleničku vína, utěšujíc dva milence. Výrazné a robustní tvary figur ozdobené hrozny, zavádí mé představy zpátky do časů vína a zpěvu v dobách Říma. Socha byla vytvořena pro renomované vinařství Magnotta v Kanadě. Lavička, která působí jako moje značka, je popsaná texty týkajících se vína.

Pro rodiče našich dětí! Jeden z nich.

Při oficiálním otevření fontány bylo použito víno, které všem servírovala bohyně vína!

Před 40 lety jsem představila prvek lavičky, která mě proslavila, a současně se stala mojí značkou. Mou originalitou jsou vyryté textury emocí ve formě slov. Touto cestou se mé modely staly mou součástí, i součástí mých děl. Jsem sochařka, která vytváří archiv z bronzu jako dokument naší budoucí existence.

Jako byl Picasso kopírován mnoha umělci, stejně tak je nyní kopírována Lea Vivot po celém světě. Říká se, že je to lichotka.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)   Zařazeno v Galerii  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter