|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
I.
Tehdy to zaslechl poprvé.
Zaslechl…
Cítil ve svém nitru. Žádost.
„Počkej ještě. Ještě to nepokládej“
Nepoložil.
Jakoby mu vnitřnosti zalili lávou.
Tři roky se učil, co z něj auto vyrazilo trnem mžiku.
II.
„Ach lásko… jak tě proklínám.
Pro mě už není čas.“
A tehdy znova. Ty prosby.
„Ještě počkej, aspoň do vrásek.
To bude jiná.
Upustil žiletku. Zvracel strašně.
Pět let se nezasmál.
III.
„ Bože! Ty hajzle! Ty cinickej hajzle!“
Syn zdědil povahu, ale neslyšel prosby.
Nevydržel ani do vrásek.
Jak podobní si byli.
A teď už nebudou.
Žadné prosby. Tentokrát jen suché konstatování:
„Už na to nemáš. Zůstaneš do konce.“
IV.
Zůstal.
LDN
Cítil, že přichází.
„Tak co? Co bude teď?“
„Konec.“
„A pak?“
„Pak…?“
Ticho a odkudsi táhlý tón.
„Tak na tohle jsem čekal?“
|
|
|
