Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 23.4.
Vojtěch
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tuláček od Beastie Boys, jinak tuláček z Confederation Helvétia a nebo českej tuláček v Paris 1909, 1910: Bohumil Kubišta
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 16.11.2015 (10:56:42)

BOHUMIL KUBIŠTA

( ☼ 21.8.1884 PRASKAČKA; VLČKOVICE U HRADCE KRÁLOVÉ –  ۞  27.11.1918   PRAHA)

 

 

Pouhých sedm let vyměřil osud malíři Bohumilovi Kubištovi k vytvoření díla, které se stalo jedním z nosných pilířů, na nichž vyrůstá a kvete české „moderní“ umění. Sotva bychom našli v dějinách našeho umění osud tak trágiš a zároveň heroický, tak podnětný a aktuálně akutní odkaz umělcův, jehož význam se s odstupem času násobí. Bohumil Kubišta byl vyhraněná lidská a umělecká osobnost, pracant železné vůle a nesmlouvavé adaptabilnosti, přísný a kritický k jiným, ale především k sobě, „lev z kategorie houževnatec“, jak jej nazval F. X. Šalda a dodal, že v jeho díle bylo „málo poezie, málo literatury, zato velké množství smyslu pro matematické vzorce a dekory“.

 

(V. Vimr – Malá galerka českých malířů)

 

*

 

Šaldův dodatek z uvedeného citátu je možné ještě jednou doplnit: Nejen v Kubištově díle, nýbrž v celém jeho nesnadném životě bylo až příliš nouze o poezii! Ta, jak známo, má nezřídka živnou půdu v lásce a radosti, ve štěstí a duševní vyrovnanosti. Vše to však bylo Bohumilovi Kubištovi v celém jeho stručném žití povětšinou jen upíráno.

 

Už při jeho příchodu na svět bylo víc smutku a zloby než radovánek z pohádek. Přišel do hotového v selské jizbě a v selské rodině uprostřed žňových povinností. Nikoli však jako syn hospodáře, nýbrž jako nemanželské neviňátko jeho sestry v akci. Ani později se Bohumil Kubišta nedozvěděl, kdo je vlastně jeho otcem a dost těžce tu nejistotu snášel. S touto skutečností pohádky se střetával už od raného dětství nejen v rodině, ale i mimo ní. A nepochybně se to odrazilo i na jeho některých povahových rysech. Od mládí byl spíš outsider než družný, strohý i rozšafný, pracovitý i tvrdošíjný. Přitom však ve škole patřil mezi nezvykle nadané žáky, vynikající bystrostí i pílí.

 

Přesto všechno by se byl asi těžko dostal na studia, nebýt jeho strejdy Příhody, učitele Oldřicha Kubišty, báječného dobrodince, který se ze všech sil snažil ulehčovat svému synovci nelehký úděl nežádoucího fakana. Strejčkovou zásluhou, který se v rodině zaručil, že bude chlapce na studiích finančně dotovat, se mohl mladý Bohumil stát klíďo píďo žákem královéhradecké reálky. A patřil i tam mezi excelující studenty. Zvlášť mu to šlo dobře v matematice, deskriptivě a v kreslení. Proto se také později, po dohodě se svým strejdou Oldou, rozhodl maturant jménem Bohumil Kubišta, věnovat kreslení jako své budoucí profesi. Další studie na Uměleckoprůmyslové škole v Praze měly jeho výtvarný talent doplnit potřebným know how a připravit ho na povolání středoškolského kantora kreslení.

 

Tehdy se psal rok 1903 a Bohumilovi Kubištovi bylo devatenáct let. Dlužno dodat, že už v té době měl své vlastní vyhraněné názory na výtvarnou disciplínu a její poslání. Vyplývaly z jeho racionálního myšlení i povahových rysů. Neměl ještě dostatek odborných zkušeností a znalostí, v ledasčem byl i dogmatický, rozhodující pro něho však bylo nalezení nového výtvarného projevu, který by odpovídal novým životním pocitům začínajícího dvacátého století.

 

Tato Kubištova snaha se však nemohla setkávat s přívětivou odezvou na Uměleckoprůmyslové škole. Už během prvního roku svých studií na tomto institutu se mladý Kubišta střetával s názory usedlých pedagogů, až se dostal posléze do konfliktu i se samotným ředitelem školy – profesorem Kotěrou. Důsledkem toho byl v roce 1904 Kubištův přechod z Uměleckoprůmyslové školy na Akademii výtvarných umění. Tam se dostal do ateliéru chorvatského malíře profesora Vlaho Bukovace. Ani s tímto svým novým mentorem si však Kubišta nesedl intelektuálně o nic lépe, než v Arles Vincent van Gogh s Paulem Gauguinem. Také tvůrce výzdoby Grégrova sálu pražského Obecního domu, četných výjevů Černohorek, řady portrétů a aktů, byl pro nepoddajného hledače nové výtvarné mluvy příliš konvenční čajíček. Není pochyb, že mu mladý Kubišta ve své životní nevyzrálosti v mnohém křivdil, nebyl však ochoten si to přiznat. Proto se i s profesorem Bukovacem dostal do rozepří, které vyvrcholily studentovým odchodem z Akademie.

 

Někteří historici umění soudí, že k tomuto Kubištově rozhodnutí do jisté míry přispěla i pražská výstava norského malíře Edvarda Muncha. Nebyl to ovšem samotný samorost Bohumil Kubišta, nýbrž i jiní mladí výtvarníci a také umělečtí kritici, které dílo severského umělce fascinovalo. Spisovatel František Kožík ve svém životopisném románu o malířce Zdence Braunerové o této neobvyklé umělecké události v metropoli nad Vltavou kromě jiného uvedl:

 

„Opravdovým úderem do klidných pražských uměleckých poměrů byla výstava obrazů Edvarda Muncha. Nor, jemuž táhlo něco málo přes třicet, navštívil Prahu v loňském roce–1904; zastaralou výstavou Krasoumné jednoty byl unuděn, ale prostředí ho zaujalo a těšilo ho, že se zde smí představit. Už při instalování byli pražští malíři šokováni: měli dosud v hlavách staré předpisy a regule, a tu najednou přicházel pan Někdo, kdo dokazoval, že se lze vymanit z područí všech formálních návyků i zlozvyků. Munch vkládal do obrazů vášeň, mučivou lásku, sny i smrt. Jeho barvy odpovídaly stavům Duše, ne přírodě. Jeho Křik rozkymácel v barevných vlnách pobřeží i moře. V Tanci života mluvily tři barvy; tři ženy se stejnou tváří, bíle, nachově a černě oděné, vyjadřovaly cudné mládí, smyslnou touhu a tesklivou rezignaci…“

 

*

 

Ať už byla pro studentovo rozhodnutí rozhodující Munchova tvorba nebo jeho vlastní názory, zůstává skutečností, že už po jednoletém působení Bohumil Kubišta Akademii dal své rázné Sbohem. Protože mu však jeho hmotné zajištění nedovolovalo, aby se vydal, jako někteří jeho vrstevníci, na zkušenou do Paříže, nastoupil Bohumil Kubišta vojenskou službu.

 

Narukoval, co čert nechtěl, do Pulji. Jako středoškolák byl zařazen a uklizen do školy pro důstojníky v záloze. Sotva ji však absolvoval, vrátil se nazpátek do světa umění. Pokud ho kdy legálně opustil pro ilegální vyznávání Delirium Tremens. Ani v Pulje totiž z něho nevyčpělo ono hledačovo zapálení. Maloval, vyměňoval si v dopisech vědomky další nápady se svými pražskými příznivci, teoretizoval.

 

Po jednoleté vojenské zahálce se odebral Bohumil Kubišta z Pulji přímkou rovnoběžkou rovnou za nosem do Florencie, kde se na čas stal posluchačem Reale instituto della belle arti. Známé a dobré výtvarné učiliště. Kubišta zde do sebe nasával poučky o umění starých mistrů, nelze však tvrdit, že by ho byly nějak názorově zrovna osudově ovlivnily. Také ve Florencii prosazoval své zájmy a jistě i proto se bez velké lítosti rozloučil na jaře 1907 s touto školou a vrátil se do Prahy, kde se právě formovala takzvaná Osma. Jednalo se o skupinku výtvarníků, revoltujících proti dosavadnímu zažitému způsobu malby. Později se k nim ještě přidávali V. Beneš a L. Scheithauerová–Procházková. Mluvčím tohoto nevelkého uměleckého sdružení se záhy po jeho založení stal právě Bohumil bohém Kubišta.

 

Už v roce 1907 uspořádala Osma svou velkou slávu, první výstavu, na odiv svého okolí. U veřejnosti se nesetkala se srdečným zobákem fídbákem, uměleckým kritikům však signalizovala nástup moderny u českého zabrzděného zazděného národa. Bohumil Kubišta se při této příležitosti představil sporým návštěvníkům několika plátny, z nichž patřil mezi nejpozoruhodnější obrázek nazvaný Trojportrét. Dnes je tento malířův odkaz majetkem Národní galerie v Praze a její návštěvníci mají možnost posoudit oprávněnost tvrzení Luboše Hlaváčka, který o něm ve své studii Etik moderní tvorby, věnované Bohumilovi Kubištovi, napsal:

 

„Je až s podivem, že známý Trojportrét z Národní galerie byl namalován v roce Kubištova italského pobytu i první výstavy Osmy roku 1907, jíž se (kromě jiných prací) účastnil i pastelem Motiv z Florencie. Nutno jej chápat nejen za vrcholný masterpiece nejčasnějšího období, ale za jednu z nejlepších prací umělce vůbec. Tímto obrazem, na němž se sám vyportrétoval mezi svými malířskými druhy Feiglem a Pittermannem, dosáhl již příznačné barevnosti, v níž napříště měl dominovat tlumený žlutozelený kobalt v sousedství svatých jemných příjemných šedomodří.“

 

Pro Bohumila Kubištu měla první vcelku neúspěšná výstava Osmy jeden důležitý význam. Sblížil se při ní s přísným znalcem barev a tvarů F. X. Šaldou, který se v budoucnu stal jeho příznivcem a nezřídka i zastáncem před útoky trubadúrů konvenčnosti a zaostalé nudy. V roce 1907 Bohumil Kubišta neobyčejně intenzivně tvořil. Z té doby se zachovaly jeho obrazy Interiér, U nás na dvoře, Letní den, Stromy v létě, Městská elektrárna, Na promenádě a Slunečnice. Ta prozrazuje nejsilněji vliv van Gogha. „Projevuje se to,“ poznamenal L. Hlaváček, „jak ve žlutém koloritu, tak v názoru na podání barvy v silných, šrafovitě řazených pastózních tazích a v celkové dynamice přednesu. Van Gogh nelákal Kubištu jen příkladem umělecké formy a kuráže, nýbrž i celkovou svou osobností nenarušenou. Psal 22.2.1908 plnícím perem namáčeným v inkoustu své milé plaché, ale ne ploché dráze, Anně Hladíkové: „Teď při práci jsem neustále myslel na van Gogha, na jeho tragický konec; jistě teď podléhám jeho vlivům. On jest takový derviš, který silou své askeze vše k sobě táhne…“

 

Ještě v témže roce, kdy Bohumil Kubišta nařádkoval tento svůj omaggio tributo riconoscimento van Goghovi jaksi až do nepoškozeného pozůstalého ucha, se však v jeho tvorbě začaly jevit vlivy dalších moderních malířů: Muncha, Cézanna, Gauguina. Svědčí o tom Kubištovy obrazy Továrna, Podobizna se zeleným pozadím, Periférie a Vlastní podobizna v haveloku. Některé z těchto děl, spolu s těmi, které Kubišta vytvořil v předcházejícím roce, se pak objevily na druhé výstavě Osmy. Její vohlas u srdečné veřejnosti byl již vo něco větší. To však nezvýšilo autoritu členů Osmy u vyznavačů konzervativních hodnot. Spíš naopak prohloubilo rozkol, dilema. Mladí hledači se stali terčem nevybíravých útoků nechutně trapného osočování. Bránili se a útočili stejnými prostředky.

 

„Byla to posraná doba“, napsal mnohem později o těchto letech profesor V. V. Štech, „řekl bych zlobně rozháraná, v níž pod povrchem i zjevně kvasily rozpory generací, směrů a politické orientace…“

 

Na jaře roku 1909 se Bohumilovi Kubištovi konečně povedlo uskutečnit dávnou touhu – navštívit Paříž. Odjel koncem března a setrval tu na dobré adrese tři měsíce. Příliš málo na to, aby mohl obsáhnout všechno z tehdejšího soudobého francouzského šarmu v umění. Studoval především Cézanna pod drobnohledem a pod vlivem poznatků, „že barva nemá pouze tón, nýbrž i světelnou schopnost dárce“, také maloval své nové nezatížené obrazy (Zátiší s lampou, Kavárna, Koncert). Žel, finanční zdroje, poskytnuté Bohumilovi Kubištovi na tuto studijní stáž především jeho strýčkem Oldou, nenávratně vyschly závratnou rychlostí. I přes všemožné uskrovňování, jedna kávička, jeden máslový crossaint. Bohumil Kubišta odjížděl do Prahy s tím, že se co nejdříve do Paříže zase podívá.

 

Podařilo se mu to už během stejného roku. Nějaké chechtáky mu opět daroval strejda, další si vydělal publikováním poutavých článků. Jen s prodejem obrazů mu to furt nevycházelo. Jeho výtvarný projev byl tehdy ještě stejně nepochopen a nežádoucí jev jako kdysi on sám při příchodu na svět. V prosinci 1909 už byl tedy Bohumil Kubišta pěkně zpátky ve Francii. Tentokrát tam pobyl až do června 1910. Antonín Matějček, který žil s Kubištou v jednom hotelovém apartmánu, později vyprávěl o svízelných existencionálních poměrech, jaké musel jeho spolubydlící protrpět. Pomáhal mu prý, jak mohl, sám však neoplýval tučným bankovním kontem, obsahem. Přesto i během svého druhého pařížského pobytu využíval Kubišta každou hodinu ke studiu výtvorů moderního francouzského umění, přitom maloval a psal i teoretické statě pro F. X. Šaldu. To mu umožňovalo zůstat v Paříži déle, než původně zamýšlel.

 

Po svém návratu z Paříže do Prahy vytvořil Bohumil Kubišta některé ze svých kubistických obrazů, tématicky zaměřených převážně na takzvané Zátiší (Kuchyňské zátiší s homolí cukru, Zátiší s nálevkou, Zátiší s košíkem). V tomto případě se však nejednalo o obvyklé idylické a uklidňující výjevy. Kubištova Zátiší spíš provokují a také symbolizují umělcovu neutěšenou lidskou situaci, pohybující se v dimenzích schízy a sebevražedného sklonu obrátit do sebe víc než přijatelné množství chlastu.

 

Bohumil Kubišta, přestože ho i nadále strýček nenechával na holičkách a neváhal se i kvůli tomu zadlužit, živořil v neustálých existenčních trablech. Nenacházel pro své obrazy solventní kupce, pouze jen tupce, podpora od strejdy sotva tak na skromné živobytí a honoráře za teoretické články obvykle rozfofroval za potřeby a pomůcky nezbytné k dalšímu malování. I nadále hledal a zkoušel, vysvětloval své názory v osobních polemikách i na stránkách magazínů, někdy byl nucen své nekonvenční myšlenky hardcore zatvrzele obhajovat.

 

Z roku 1911 je poměrně známá historka, kdy se Bohumil Kubišta střetával s malířem náladových krajinek Josefem Ullmannem i fyzicky, dal mu za vyučenou prásk prásk praskačka přes čumák. Případ začal takzvaně oslím obrazem, který „vytvořili pařížští staromilci“ tak, že namalovali na plátno kus Slunce a potom k němu přivedli osla. Tomu namočili ocas do barev a nechali ho jím po plátně ohánět. Když přibylo dostatek barevných prskanců a skvrn, nazvali obraz výsledek: Slunce zapadá nad Jadranem a jadrně to podepsali Boronali, což za použití přesmyčky znamená francouzsky „osel“. Obraz potom vystavili z recese v galerii Nezávislých. Chtěli tímto počinem dokázat, že je snadné jako facka spáchat moderní obraz. Byl z toho skandál, randál, na který se však zanedlouho v Paříži zapomenulo, nulo. Ne tak už v Praze.

 

Když se jednoho dne objevil za výlohou Topičova Salónu (nakladatelství) právě tento oslí humor v parodii, byla to voda na mlýn všem, kteří se v té době dívali na pokusy mladých umělců o nový výtvarný trend skrze prsty. Posmívali se jim v kavárnách i na stránkách Pražského Večerníku, když ještě v TV nedostal prostor Večerníček, dílo hlavně malířů. A právě tehdy napsal Bohumil Kubišta jeden ze článků na obranu moderního umění. V něm kromě dalšího uvedl, „jestli zneužitím uličnického fórku pařížského, měly být zesměšněny cesty nového nespoutaného malířství, obrací se ta hra spíš proti vyžívajícímu se impresionismu, který se mění v rozplizlé malování beztvarých nesourodých barevných šmouh…“ Jako příklad pak uvedl skicy od Kalvody a Ullmanna, kteří v té době opustili svůj dosavadní „mařákovský styl“ a pokoušeli se tvořit v duchu impresionismu. „Nové směry,“ napsal pak Kubišta, „sledují naopak snahu po pevné formě, kompozici, disciplíně a zákonitosti.“

 

Bylo to drzounovo odvážné vystoupení. Josef Ullmann neudržel nervy na uzdě. Rozběhl se do Unionky, nechal si vyvolat Kubištu, a pustil se do něho s karabáčem, Josef Lada by tohle namaloval levou zadní prackou. A černý vtip by nazval V cuku letu. Mladý malíř pak vyzval Ullmanna na férovku, ten však tento způsob požadovaného vyřizování účtu odmítl jako zbabělec. Posléze skončil spor před soudem, který vyměřil Ullmannovi trest do basy na 24 hodin, až zčerná, případně ať vychladne. Ve vězení se v té době ještě netopilo a odsouzení měli rýmu.

 

Dnes je to historka takřka pro zasmání, z cizího krev neteče. V tehdejším časoprostoru to všichni považovali smrtelně vážně za újmu na cti. Zápas o protěžování nové výtvarné mluvy byl namáhavý proces. Bohumil Kubišta jej vedl i v dalších parádních letech statečně, nebojsácky. V polemikách na stránkách novin i ve vlastní tvůrčí práci. Namaloval ještě řadu dalších obrazů, zkoušel, co dokáže, a dokázal, co nového ještě najde za formy k vyjádření. Například ve známém obraze Lom, v portrétech profesora Posejpala a Jendy Zrzavého domýšlel zásady kubistické nauky, kterou však nechápal úzkoprse dogmaticky, neboť předpokládal, že po kubismu přijdou další výrazové způsoby, jichž se chopí s veškerou soutěživostí.

 

Existenční maléry však na něj doléhaly jako smůla lepící se na paty stále častěji. Uvědomoval si, že nelze donekonečna zneužívat strýčkovy dobroty a zůstávat na něm závislým. A tak se rozhodl vstoupit do rakouské armády a nechal se aktivovat jako důstojník nebojsa. V roce 1913 se ocitl nanovo v Pulje. Tehdy netušil, že už zanedlouho vypukne krize a s ní i světová válka. Učinil tento krok jen proto, aby se udržel existenčně nad hladinou. V Pulje namaloval ještě asi tucet nebojsáckých obrazů. Jejich úroveň však už nedosáhla předcházejících výsledků.

 

Po skončení první světové války se ukázal v Praze a bez váhání se dal do služeb nově uspořádané republiky na bázi úsloví nebát se a nekrást. Onemocněl však stejně jako v únoru 1918 Gustav Klimt španělskou chřipajznou a chorobě vysláblý a ochuzeně stravovaný podlehl. Byl pohřben s vojenskými poctami, ale bez účasti uměleckého světa, v němž se tak rád pohyboval. Jediným malířem, který se s ním přišel důstojně rozloučit, byl jeho dlouholetý kámoš Jenda Zrzavý.

 

Bohumil Kubišta za sebou zanechal na památku 128 olejů a pastelů, i pěknou řádku grafických prací. Je autorem i zajímavých teoretických esejí z oblasti výtvarné nauky. Patřil k neumělým uměleckým osobnostem, které budovaly nosné pilíře českému modernímu malířství v dobách Rakouska–Uherska.

 


Markus Liechti, narozen 1947 v Niederscherli ve Švajcu, utíkal už od raného dětství ven do přírody. Své nadšení pro hory, živočichy a rostliny pociťoval stále enormněji. Po vyučení knihtiskařem vyhledával další výzvy. Již brzy objevil veliké zalíbení ve fotografování hor. Po prvních pokusech se přiučil také černobílé fotografii a dosahoval stále lepších úspěchů. Už brzy se dobře umisťoval se svými horskými náměty na dalších fotografických soutěžích a mohl také očekávat nebo přijímat označení směrovek od švýcarské umělecké komise. S rádiovou relací „Direttissima Schweiz 1983“ obstál v centru dění u miliónového publika. Díky svým aktivitám, různým knihám a horským kalendářům se stal Markus Liechti nezapomenutelnou osobností.

 

Osud mu zbabral poslední kapitolu života kvůli předčasnému tragickému úmrtí v roce 1993.




ČT DVA ve svátek 17.11.2015 promítne jako v zaflusaném kinosále huh cinemacomplexů...


17:05

Mollové tóny Karla Kryla
Známý písničkář nás všechny svou osobní zpovědí nutí k zamyšlení nad národní a občanskou odpovědností (1992). Připravili: J. Pokorný, R. Chochola, K. Smrž a M. Ledecký. Scénář a režie J. Moc


11:35

Bedekr II.
Vánoční Vídeň. Víkendové cestování nikdy nebylo tak zábavné! Míša Maurerová a Petr Rajchert vás provedou adventním rájem v pořadu plném tipů, triků a užitečných informací.




 

 

https://www.youtube.com/watch?v=a9IEL5cfe9E

 

https://www.youtube.com/watch?v=3s76txK8Y9c

 

 

BEASTIE BOYS 1989: „HIGH PLAINS DRIFTER“ (Tuláček vysokých plání)

 

Nedovedou mě lapit, nikdy mě nenajdou

nikdy se nedozví, že jsem tulák vysokých plání

zajel jsem si k řece, abych si odpočinul

vytáhnul jsem kleštičky a vyndal jsem si ze skříňky kulku

strach a odpor cestou necestou, poslouchám svou 8. skladbu

sáhl jsem za sedadlo a vytáhnul jsem Kool z balíčku

dlouhá vzdálenost od mojí holky a já promlouvám na adresu její soustavy buněk

ona řekla, že jí to mrzelo a já jsem jí řek: byla jsi peklo

kontroluju si zpětné zrcátko, kontroluju svůj display – i zlatej tesák

kontroluju tachometr a vydal jsem se na cestu

protože jsem tulák vysokých plání, nejlepší, jakého můžete mít

svázanej zloděj na krámu, pirát kazet

mlátím Travise Bickle, když cítím, že je na mě vyvíjeno násilí

nepřibližuj se ke mně, nebo tě rozdrtím

udělám 120 škrábanců na schránky na dopisy

radarovej detektor by mi měl prozradit to, kde operuje policie

trávím další noc v motelu 6

zaplatím 5 dolarů navíc za porno film

míchám černou a hnědou v mojí štamprli laciné brandy

jsem zlodějíček z K-Martu notoricky blbý kleptoman

příjem peněz nelze zvýšit, tak jsem si musel vydělávat mimo job

našel jsem pěkné místo k návštěvě, ale ještě lepší k okradení

nechal jsem auto postávat venku s pořád běžícím motorem

je čas si jít pospíšit do obchodu 7-Eleven

vešel jsem dovnitř, abych si vyzvednul peníze

a popadnul, co u něj bylo, musel jsem vzít všecko, co měl

 

Chytrák v lahůdkách mě zkoušel napálit na ceně

tak jsem po něm mrštil roládu se sáčkem ledu

jemná jako želé, studená jako limonáda

vzal jsem roha a myslel jsem si, že tím to haslo

cítím se jako Steve McQueen, bývalá filmová hvězda

koukám se do zpětného zrcátka, vidím policejní vůz

litr balantínky s puzzle na víčku

nemohl jsem si pomoci, ale všimni si, že mě chytli v „radarové pasti“

sprostá Mary, bláznivej Larry, na útěku od nekalého Harry

schovávám v mžiku peníze, ale zbraň jsem stále držel u sebe

vidím modrou a červenou blikat hluboko v noci

přichystal jsem si alibi a zajel jsem ke kraji napravo

policajt zaťukal na moje okno a řekl: hochu, copak hoří, že tak spěcháš?

máš poštovní schránku na nárazníku a holou přední obruč

vystup si z vozu, vlasatče, vypálili jsme ti konečně rybník

přečtěte mi moje práva, vzali mi otisky prstů a zapsali si mě

jsem jako v delíriu, řídím v návalu ukrutného vzteku

tam, kde si odložím klobouk, mám domov a moje minulost je trošku potemnělá

na každého se jednou usměje štěstí a na mě před soudem

já jsem tulák vysokých plání a nikdy nepospíchám

přečtěte mi moje práva, jako kdybych je neznal

hodili mě do lochu s ožralou přezdívaným Otis

s jeho odpoledním stínem (fousy po ranním oholení), smrděl 3 dny starým pivem

můj parťák se ke mně natočil a zeptal se: za co jsi tady?

já povídám: jsem okouzlující a energický, rozbíjím auta z půjčovny

padělané doklady mi procházeli při platbách půjčovného

přišel jsem před soudce, on mě poslal do Brooklyn House of D.

říkal mi: chovej se slušně, synku, nebo od tvé cely vyhodíme klíč

Harry Houdini sundal želízka, kopnul jsem policistu do holeně

sebral jsem peněženku soudního sluhy a šel jsem rovnou na O.T.B. (diskrétní sázení)

měl jsem dobrej pocit, lehce nabyl, lehce pozbyl

vsadil jsem si na jednoho koně, abych vyhrál a tvojí matce se ukázal

a samozřejmě, že ta kobyla se osvědčila

donesl jsem tiket k oknu a vyzvednul jsem si výhru

vloupal jsem se do svého nového auta s drátěným háčkem

udělal jsem zkrat při startování, rozjel kola a Zuzka má sestřih na ofinu



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter