Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 23.4.
Vojtěch
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zdeněk Tikal + František Tikal v hokeji, František Kloz ve fotbale jako vinař s bobulí za SK Vinařice
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 25.2.2016 (07:11:09)

OTA PAVEL: DVA BRA3 V DRESU I V TRIKU ROZDĚLENI NEPRODYŠNOU ŽELEZNOU OPONOU, NEZTRÁCEJÍCÍ ANI DROBET GLANC, ANI ŠESTÝ SMYSL PRO ČIROU SEDMINÁSOBNOU NOBLESU



*1*


Nad ruzyňskými hangáry se objevilo nesmělé, mrazem docela prosycené slunce a zároveň s čistou oblohou dávalo volnost letadlům; jedno z nich vezme do svého trupu olympijské bijce sportovce. Hokejisté se dosud v salónku baví jako David Bowie s nevyzpytatelným houslovým paklíčem se svými bližními, mohutná alegorická hovada v roli hráčů jsou rozpačitá, jednou nohou šlapou vlastně po podlaze v letadle, druhou setrvávají stále doma. Jedni nasávají u barového pultu poslední povolená piva, jiní opakují věty vyřčené již mnohokrát jako Matka moudrosti ve způsobném poučování paličáka Pavla Oty s odvahou naughty by nature OPP:

 

„Dej dobrej pozor na děti. Kdyby tekl strop, zavolej Karla, opatří instalatéra. Ať se nenastydneš.“

Vtom vpadne mezi dva lidi věta, která může být symfonickou osudovou klikou pro jednoho z nich.

 

Ten ramenatý, mohutný zrzoun je František Tikal, dítě rozverného Starého Města pražského, idol úderníků i úterníčků úderníčků dělníčků z ČKD, kluků z Letné a Vysočan, úředníčků a maminek z domácností. Rozdává kolem sebe úsměvy, v té záplavě právě uděluje herdy svým navlas stejně zrzavým kloučkům. Ten druhý, co řekl jen na půl úst onu větu, je vždy výborně informovaný novinář František Steiner:

„Za Austrálii hraje Tikal. Píše to curyšský Sport.“

 

Nic víc František neslyšel, a přesto ho pouhá slova zalijí něčím ledovým, jizva od vystřeleného puku začne pobolívat, oční víčko pronikavěji škube. Pomyslí si s nevolí, že právě kvůli tomuhle ho orgány moci očividně pět let nikam nepouštěly. Až po tom, co si vzal Fáberovu dceru. Její táta, otřískaný trolejbusák, se nezastavil před ničím, obešel všechny od ministerstva vnitra až k prezidentovi NeSvobodovi. Pak teprve Franta jel. Nejdřív do Moskvy, pak do vyvinutějšího Německa na Západě. Už to bylo dobrý, a teď, pár minut před odletem na olympiádu, zase tohle! Ze všech tváří v salónku vnímá jen jedinou, přichází k němu od dveří celnice. Ví, že ten člověk je od bezpečnosti, už ho zve stranou. Tak a jedeš do háje! Opět slyší povědomý vokál, co krákoral:

„Už nejspíš víš, kdo bude reprezentovat v Americe. Co mi k tomu řekneš?“

 

Neví, není si jist, jen tak nešťastně pomrkává.

Ten od bezpečnosti přistoupí veřejně žíznivě k barovému pultu:

„Dvakrát plzeň.“

 

Barman před ně postaví štíhlé sklenice. Franta se připravuje na dlouhý úvod, kterým mu tady ti zas všechno vysvětlí a zdůvodní, zrovna jako v minulosti. A pak mu nezapomenou dodat, aby to jako dostatečně chápal, on přikývne na srozuměnou a odsype svůj drahý poločas v přesýpacích hodinách pohyb domů. Bezpečák či lépe řečeno buzerací vycvičený trotl mu přistrčí sklenici a svou cinkne do té jeho:

„Šťastnou cestu, Františku!“

 

A nic víc, kupodivu ne. Franta pije a červeň se mu jako bordó po pozřití Bordeaux finest vrací do tváře. Lidé jsou opět zřetelní v obrysech i v přijatelných vlastnostech, tamhle je Honzík a Frantík a vedle nich se sympaticky usmívá jeho žena Dáša. Nyní má slovo tlampač:

„Olympijská výprava do Squaw Valley nechť se odebere k nástupu do letadla.“

Rozloučí se a kráčí k letušce s přichystanou letenkou. Necítí vítr, nevnímá zhola nic, jde po namrzlém betonu jak po hedvábné podušce. Sedne si k okénku a pozoruje poletující vločky sněhu i něhu malé tečky tedy jeho ženy v dálce. Tak to přece jen má zdárně za sebou.

 

Letadlo má v plánu na programu volnou trať: Paris – New York – San Francisco.

 

 

*2*

 

Svět je malý, když se cesty sblíží a kříží jak na světelné kosmické pulsující křižovatce osudů.

František se vlekl sněhovou ulicí Squaw Valley od olympijských domků k hokejovému stadiónu, jeho střecha mu připomínala poklesnutá křídla mohutného proudového letounu. Měl zdvižený límec, šálu omotanou po bradu, v duši jeden velký zmatek. Snad proto vzal s sebou spoluhráče z obranné dvojice Guta, řekl mu: „Karle, pojď.“ Karel se hned oblékal, věděl, že ho Franta potřebuje. Šel by s ním všude, tak jako by ho všude doprovázel na cestách Franta. Léta byli na sebe a na svou práci zvyklí, zaskakovali za sebe, vrhali se do ran, neřekli si špatného výrazu se špatným významem, nevyměnili si jediný gangstersky zlý pohled. Teď šli na setkání s Frantovým bratrem a věděli, že to bude těžší než nájezd Kanaďanů.

 

Šli a mlčeli. Franta se na toto setkání připravoval, přitom byl na ně připraven celá léta, kdy sedával ještě jako výrostek s uplakanou mámou v Josefské ulici a kdy bezradně pomrkával a nevěděl, co jí má říci a jak ji nejopatrněji praktickou taktikou utěšovat. Potom už měl svoje kluky a ti se ptali: „Babi, kdy se vrátí dědeček a strýček?“, a ona jim vysvětlovala: „Jsou v Austrálii, až to tam odpracují, tak se vrátí.“ Máma prostě vzdychala a trpěla, srdce jí ti dva div že nevyrvali z těla. Franta měl bráchu Zdeňka vždycky rád, ale od té doby, co utekl, říkal o něm občas, ale nikdy před mámou, ten náš pitomec. Nepomyslil, že mu jednou bude smět všechno říci z očí do očí. A teď k tomu sbíral odvahu.

 

 

*3*

 

Zastavili s Karlem Gutem u mantinelového hrazení z plexiskla, do zad jim otevřenou stěnou stadiónu svítilo slunce a kreslilo na led stíny olympijských kruhů ze střechy. Zrovna na těch stínech měl kanadský trenér shromážděné Australany, něco jim bez kanadského smyslu pro žert vytýkal. Každý z nich jiná figura a jinačejší tvář, pocházejí zřejmě ze všech koutů světa. Pak ten trenér mávl silnou rukou, něco vykřikl a Australani se rozjeli po kluzišti.

 

Jinak na stadiónu nikdo nebyl, jen nějaký chlapík od čištění ledu a oni dva v modrých větrovkách a červených svetrech.

 

Z kouta kluziště sem přijížděl jeden z Australanů. Na sobě měl ukázkový vlněný žlutý dres, vypadal menší, než si Franta představoval, ale Zdeněk to s jistotou byl. Franta ho poznal podle zvláštního měkkého pohledu očí; jak k němu přijížděl a přenášel váhu těla z brusle na brusli, dostávaly ty oči stále měkčí podobu a topily se jak ostrůvky v moři. Potom Frantův pohled sklouzl na ten žlutobílý dres, v němž ležela celá pevnina Austrálie uprostřed oceánů, a v ní seděl Skippy. Ten klokan ho přivedl k myšlence, jak jako kluci leželi vedle sebe v posteli a šeptali si, že by jednou mohli spolu válet za národní mančaft a měli by na prsou stejnýho lva, jakýho si přivedl do svýho erbu kníže Bruncvík a co teď spolu stojí jako sochy u Karlova mostu. Zvedl oči a viděl, že se moře rozlívá do Zdeňkových očí, možná, že Zdeněk myslel zrovna tou dobou na ty samé věci, když zase on viděl na Frantovi toho lva. Karel Gut šel opodál stranou, i na něho BYLO TOHLE MOC. Stáli tu teď s bráchou sami dva, mačkali se k sobě a Zdeněk zahuhlal něco jako:

„Těbůh, bráško!“

 

Franta zvolal něco podobného; kanadský trenér už volal na Zdeňka, aby jel znovu trénovat.

Čekal na něho, až skončí, že si půjdou sednout do kavárny, co nesla název Squaw Lodge. Stál a pozoroval teskně Australský tým, moc toho totiž neuměli.

 

Karel Gut šel domů napřed.

 

 

*4*

 

Seděli v tom Squaw Lodge. Franta mlčel, věděl náhle, že z toho, co mu chtěl říci, mu nesdělí asi nic, alespoň teď to nejde. Zdeněk potřeboval spíš rozveselit.

 

A tak se rozpovídal o všem možném. Hlavně o mámě. Zdeňku, tys byl přece mámin mazánek, máminý všecko, já klečíval na hrachu, a ty ses přimlouval, aby mi to už odpustila. Měla tě odjakživa raději, nosíval jsi jí na jaře kvítky, kozí bradky, a ona ti přece říkala „moje kytičko“. Děkuje ti za kombiné, víš, trochu zesílila (pomyslel si, nebudu mu líčit, že ho má ve skříni, protože tohle už na sebe neobleče); bolí ji často srdce, ale vlasy má stále krásné a hnědé (to také nebyla pravda, má je šedivé a barví si je socialistickou barvou na hlavu, rudá bordó do hněda pro medvěda); je pořád veselá (občas pláče do polštáře a chodí se za tebe a za tátu pomodlit ke svatému Tadeáškovi Hænkemu); a opatřila si od pana Špalce štěně skotské kolie Ajaxe, a jezdí stále s pojízdnou prodejnou textilu, daří se jí vůbec náramně (v zimě jí ímrvére mrznou ruce).

 

No a Václavák furt stojí za to. Je pořád pěknej, heleď Zdeňku, kus světa jsem projel s hokejisty, coural jsem po Piccadilly Circus a Oxford Street, po Broadwayi, ale jak přijedu domů, zajdeme se projít ke koni s Dášou a říkám jí: holka, ten Václavák je přeci jenom Václavák. Potom jdeme po Příkopech a zahneme za Prašnou bránu, sníh křupe pod nohama, dáme si teplý klobásy, hřejí do dlaní, a potom šlapem uličkama starý Prahy k naší mámě, furt tam svítí ty starodávný plynový lucerny.

 

Franta najednou zmlkne, vidí, že se mu v nejbližších chvílích Zdeněk rozbrečí, jako by TEPRVE TEĎ spatřil ty prošedivělé skráně a poznal, že je smutnější, než býval. A tak řekne: co ty, tobě se vede skvěle, není tomu tak? (ty troubo, proč jsi vlastně s tím fotrem zdrhl za hranice?).

 

Teď je to prima (zpočátku nebylo, pokoušel jsem se hrát v Mnichově taky hokej, ale neuspěl jsem); naše začátky však byly moc perný (odjížděl jsem z lágru v dámským svetru a prsty mi čouhaly z bot); v Austrálii jsme s otcem a s ostatními přistěhovalci kopali rok kanály, pak táta vzal řemeslo, táta je prima řemeslník, však víš, zámečník, studnař, betonář, začal jsem dělat cesťáka a vedlo se nám slušně. Oženil jsem se, pak zase pro velký úspěch rozvedl (ta holka, co taky utíkala z Čech, hledala v Austrálii jiný štěstí a mě přivedla na mizinu); teď jsem si vzal Rakušanku, máme už domek (sice na hypotéku); ujde to.

 

To víš, táta je sekáč (už to není ten sekáč, co utíkal se mnou kolem šumavskýho Černýho jezera, když nás honili vaši pohraničníci); stýská se mu hlavně po Praze, po jižních Čechách a po rybnících (kdybys věděl, Františku, jak moc se mu stýská, vždyť on samým žalem brzy umře a já ho pohřbím na melbournským hřbitůvku s topoly); táta je dobrý (není to pravda, ale tobě teď nesmím brát iluze, tys měl o něm vždycky jen náramný představy).

 

Prodávám dánskou čokoládu Dana Confectionery, zapustil jsem v Austrálii kotvu natrvalo (ale častokrát myslím na domov, zvlášť o vánocích vidím mámu, jak dává borovicový šišky za obrázky); jsem prostě Australan a ty Čech (není to tak docela pravda, dal jsem si z tý australský vlny uplíst červenomodrobílý svetr, abych byl aspoň na čas jedním z vás).

 

Na tahle slova, že Zdeněk je Australan a on Čech, musel myslet Franta ještě později. Když si dal kus pečeně a zapíjel ji džusem, pil Zdeněk sladké mléko a k masu přikusoval marmeládu. „Jak to můžeš takhle kombinovat?“ „No a jak to můžeš jíst ty?“ Byli už v mnohém jiní, svět je na mou duši poznamenal a rozdělil. Zvlášť o tom Franta uvažoval, když se schylovalo k prvnímu zápasu Československa. Snad ho trenér Farda nepostaví.

 


*5*

 

Ale Eda Farda ho do sestavy zařadil, protože právě v tom prvním zápase proti Austrálii potřeboval připravit mužstvo na těžší bitvy a chtěl s nimi dotvořit některé kombinace, obrany a úniky. Bez Tikala si nedovedl zkrátka hru představit, mančaft měl „Zrzouna“ rád, Franta byl parťák a dovedl ve hře nejen bránit, ale rychle přihrát a forsírovat celý útok dopředu. Rovněž v Kanadě, a zvlášť v Trailu, ho uznávali, on a Bubník byli pro ně znamenití hráči. Prostě Tikal hraje. A za Austrálii nastupoval jakýsi Tajkl – jak pražský rozhlasový reportér s brilantní angličtinou na rtech představil posluchačům Zdeňka.

 

Na ledě se Franta vždycky k nepoznání změnil, ve Squaw Valley proti Austrálii tomu bylo zrovna tak, byl obráncem nejen postavou hranatého pořízka, ale celým svým srdcem. Dokázal trefit bodyčekem nejrychlejší hráče, poslal domů Bobrova, později Staršinova, Warwicka, Tumbu, Johanssona. Nebál se skočit útočníkovi do rány a nebál se zas férovou ránu dát. Při jednom z vítězných zápasů proti Švédům ho musel třikrát lékař ošetřovat a v poslední třetině, kdy viselo vítězství jenom na vlásku, vyrazil Tumbův kotouč z vlastní brány – hlavou.

 

Na čele mu vystoupily čtyři vrásky, přerušovala je jedna příčná, byly z těch bitev a z hodin, kdy před pernými zápasy trpěl nespavostí a musel užívat pilulky na usnutí, aby si tělo a především hlava odpočinuly. Až na ledě, kdy stál rozkročen na bruslích a mírně se pohupoval a čekal na jejich nájezd, a kdy poznával, jak mu vlhne ribano a po zádech a po čele se mu řine pot a kape po nose dolů, to se cítil dobře. Pot u něho znamenal zrovna tolik jako kouř z komína lokomotivy nebo čmoud z výfuku u auťáku.

 

Proti Australanům už z něho také teklo. Snažil se hrát co nejlíp a tak, jak chtěl trenér Farda, vždyť tenhle úvodní zápas jim měl dát klid a souhru. A pak se taky trochu bál, aby mu jednou někdo nevyčítal, že nehrál proti bráchovu mužstvu naplno. Dali sice několik branek, ale pořád to nebylo to, co chtěli. Proti úplně slabému soupeři se jim vždycky takhle blbě hrálo, člověk nikdy nemohl tušit, co nehokejista udělá. S bráchou se dosud na ledě nepotkal, jen občas narazily o sebe jejich hokejky, jenže většinou proti sobě nehráli, jako by je vědomě trenéři proti sobě nenasazovali.

 

Až ve druhé třetině se to přihodilo.

Australani se nějak vymotali u své branky za zapeklitý situace a s pukem zrovna ujel Zdeněk. Franta se mu díval do jeho hnědých očí, neležela v nich vůbec žádná obava, jen skoro dětská naivita, že ujede. Reportér zatím hlásal do Prahy report jako aport:

„Tajkl najíždí na Tikala.“

 

Pak Zdeněk hodil docela prostě Frantovi kotouč skrz nohy a chtěl stranou za ním. Franta sklouzl z těch vážných hnědých očí úmyslně na toho australského klokana uprostřed oceánů, zapomněl úplně na všechno a snad si také připomněl ta všechna příkoří, která kvůli tomuhle klukovi, ale hlavně kvůli nepohodlnému státnímu zřízení socialistických zřízenců, povinně snášel. Nabral Zdeňka ramenem jako nabírá býk na rohy toreadora. Setřásl ho ze sebe, a v té chvíli cítil, že ta výstroj, co má Zdeněk na sobě, je úplně chatrná.

 

Zdeněk zůstal ležet na ledě, sjížděli se k němu, Franta ho vzal pod paždí a pomáhal ho zdvihat, šeptal:

„Bráško, tohle jsem fakt nechtěl, promiň!“

Jenže Zdeněk nereagoval, jenom mlčel.

 

Franta vůbec nevěděl, jak tenhle ukrutně pitomý zápas skončil. Brácha se už na ledě neobjevil, až v poslední třetině ho přivezli s ofačovanou rukou, stál za australskou střídačkou a smutně pohlížel na led, jak padá gól za gólem do jejich sítě. Měl vykloubené rameno. Ale Frantovi to oznámili jiní, protože když zápas skončil a on odcházel z ledu, Zdeněk mu na jeho otázku, co s ním je, neodpověděl.

 

Franta celou dobu v šatně a ve sprše přemýšlel, zda na něho Zdeněk bude čekat, měli přece ujednáno, že domů se odeberou společně.

Zdeněk tam stál, ve tmě se bělal jeho fáč.

Šli vedle sebe a mlčeli. Bylo to moc dlouhé mlčení na to, že se neviděli jedenáct let. Starší bratr to přerušil:

 

„Do konce olympiády si nezahraju. Celou cestu z Austrálie do Ameriky jsem podnikl kvůli jedné otřesné půlhodince hry.“

„A cos vůbec chtěl? Měl jsem tě nechat ujet? Copak je to hokej, co tady předvádíte?! Vždyť by to stačilo sotva na náš městský přebor!“

Pak navíc ze sebe Franta vyrazil:

„Buď rád, že nemůžeš hrát, aspoň nenaděláš Tikalům ostudu!“

 

Ta věta je mohla natrvalo rozpůlit anebo spojit, přemýšleli pak zbytek cesty o tom, co si nejen sdělili a udělali během několika hodin, ale co dělali konkrétně během celého života. Až před domkem, kde si měli dát dobrou noc, uzavřel ten dnešní bolestivý den a snad vůbec všechno Zdeněk:

„Snad máš pravdu, Františku.“

„Tak dobrou noc, bráško, a už se prosím nezlob.“

 

*

 

Ve Squaw Valley padal ten večer vlhký, těžký, nesnesitelný sníh.

Před olympijskými domky čekal autobus s australskými sportovci, všichni seděli uvnitř, jen Zdeněk stál dosud s Frantou. Zdeněk se vrací hrát na melbournské kluziště, prodávat pro mlsnou Austrálii dánskou čokoládu. Franta bude propagovat české lokomotivy T 678, zvané „Koko“, a hrát bude před českým obecenstvem, často skandujícím: „Ať žije Tikal! – Ať žije Tikal!“ Franta myslel na to, že Zdeněk tenhle pokřik nikdy neuslyší. A možná že se už nikdy spolu nesejdou, Austrálie je daleko, Československo taky, určitě už nikdy nebudou hrát spolu o prvenství, pravděpodobně ani proti sobě.

 

Potom se zaklaply dveře autobusu a posádka se rozjela dolů, směrem k San Franciscu, Zdeňku a daleký blízký příteli bráško Františku.

 



OTA PAVEL: POSLEDNÍ ZÁPAS BEJKA S MÍČEM A HVĚZDNÉHO RAŽENÍ – FRANTY KLOZE

 

Okny nemocniční cimry diplomaticky prokukovalo tenké a decentní květnové slunce. Na druhém lůžku od dveří se zotavoval a již nezotavil František Kloz. Pravou nohu měl připevněnou a zdviženou na kladce, hodně teď bolela. Občas sem nakoukla sestra v akci s injekcemi a s instruktáží Antonie a nahodila na něj nakažlivý dámský úsměv, jako by o bolesti věděla vše a chtěla ji utlumit nebo božsky udolat. Na dámy s velkým D míval ostatně štěstí. Byl slavný i veselý, a to je na něm zajímalo především. Ale jinak, jak pravila žena doktora Neumanna, je smůlovatý chlap:

 

„Vy jste, Františku, takový pechfógl.“

 

Zadáci soupeřů mu často pokopali a potloukli až do krve nohy. Nikdy ho neodradili, vlétal znovu se svýma kostnatýma nohama do soubojů a pálil ostrou technikou vpřed do cíle. Ježíšmarjá, a jak dokázal pálit! Jednou dostal Plánička na Kladně tři výchovné kusy, dal je sám a právě touhle nohou, co teď visí na kladce: na jedné straně stehna nevinná dírka, ale uvnitř roztříštěná kost a na druhé straně vytržený kus masa. Musela to být dum–dum. Vypadalo to zrádně, ale vylíže se z toho a ještě bude mastit fotbal jako filuta s fištróny pro účel světící mariáš.

 

V té revoluci měl opět smůlu.

Asistoval a šoféroval doktoru Neumannovi. Neumann s nenápadným knírkem pod instinktem byl dobrotisko a ohromný fanda kladenské kopané. Před patnácti lety ho přivedl jako dobrého fotbalistu na Kladno a naučil ho všemu, co má znát zdravotní bratr. Chodila k nim do ordinace spousta zohýbaných havířů, nemluvme jen o páteři, ale o celkovém stavu fyzičky a dušičky, jezdili také za nimi do skromných prkenných nebo zděných obydlí okolních vesnic Dobré, Družce, Braškova, Vrapic. Sedával za volantem tatry hadimršky a při jízdě si pobroukával, doktor Neumann pokuřoval své oblíbené viržinko. Práce to nebyla veselá, obzvlášť v době ekonomické krize a zejména za války, kdy je všechny spojovala nenávist k uzurpátorům s vlastnostmi krvelačné bestie, k Němcům. Po Lidicích se ještě krajně vystupňovala, zničená vesnička se dotýkala přímo jejich územní pospolitosti a těžce zkroušených srdcí.

 

Pak přišla revoluce a měli všechno odvádět.

Šel z ordinace nahoru za paní Neumannovou, která se stala takříkajíc jeho druhou maminkou.

Řekl: „Milostpaní, tak jdu proti těm protivným Němcům pořádně zakročit.“

„Neblázněte, Františku, co vás to popadlo, vždyť nejste žádný voják.“

 

Ale příliš mu to nerozmlouvala, znala ho. Franta Kloz musel být vždy posila do nejšílenějšího frmolu. Seděl v kuchyni v baloňáku, posunul si klobouk do týla a broukal si chytlavou písničku na rty. Skutečně, před dvaceti lety ho nevzali na vojnu pro „nedostatečnou výšku“; až později na hřišti se povytáhl k nebi, namířeno měl i ke hvězdám. Jenže tenkrát ho to strašlivě emociálně mrzelo, jako by mu něco lákavého v životě odepírali. Šel se převléknout, vzal si na sebe lyžařské kalhoty, na bok připevnil bajonet a na ahojku připnul červenomodrobílou trikoloru, co měl schovanou z amerického turné. Na shromaždišti byl každý vymustrován, hutníci, havíři, učitelé, na hlavách barety, čepice a ukořistěné přilby. Jeho, Kloze, znal na Kladně každý třetí od malých kloučků až po starostlivou hlavu pana starosty, viděl na všech, jak jsou rádi, že i v tomhle boji jde jejich obávaný střelec s nimi. Zbraní byl nedostatek, ale jemu přiznali a předali pušku hned. Nákladní auta je vezla do Hříškova k Lounům, bojovat o muniční skladiště. Na čelném místě za řidičskou budkou kukaní stál jako velitel on, jenž si v životě vystřelil nejvýš z pouťové vzduchovky na terč růže. Jméno růže své vyvolené symfonické věty: madam, smím prosit?

 

Slezli z aut, ve vesnici leželo mrtvé ticho. Rozestoupili se podél silnice, postupovali. Tam někde šel proti nim zhoubný nepřítel, zatím ho neviděli, jeho přítomnost jen ostražitými instinkty tušili. To bylo nejhorší dilema; dosud byl zvyklý soupeře vidět. Ruce, držící pušku, mu vlhly, měl zvláštní symptom válečné trémy, která se vůbec nedala přirovnat k předzápasové horečce. Mohl to být strach, ale nechtěl si ho připouštět. Vpředu se mihly khaki zelenavé uniformy, při prvním výstřelu z něho chvění opadlo. Rozpoutal se boj, jaký dosud nepoznal. Střílel, a tak se stal se svojí výškou a šířkou a délkou a objemem hrdiny vojákem této země. Čas se nekonečně vlekl, do zdí domečků a do plotů pleskaly kulky. Najednou ho něco těžkého uhodilo do nohy, spadl do škarpy a nahmatal spoustu tryskající krve; sám se provizorně obvázal. Pak se pamatuje, jak dlouho ležel a želel ztráty této fyzičky na trávníku, než ho odnesli do místní obecné školy, a jak ho pak Němci v noci vezli se svými raněnými do lounského špitálu. Po cestě ho ráčil jeden Němec bez milosti s umrlčí lebkou na čepici odkrouhnout a vyhodit z vozu, vyndal z pouzdra ten sráč pistoli, jenže ten druhý, co u toho byl, ho přemluvil vyšší němčinou à la Gœthe i tou buch buch Schubertovo hantýrkou nadělením fonetickou hatmatilkou, aby si to laskavě už rozmyslel a že by ho měl nechat být na pokoji. Celou cestu se smrt kolíbala zlověstně nad vozem, viděl na tom primitivním zrádně vypadajícím Němci, jak rád by to s ním skoncoval.

 

*

 

V ulicích končily boje. Rozrůstalo se ticho přerušované jen sípotem zraněných. V téže místnosti se zotavoval raněný Němec; takový nordický blonďáček, ještě kluk.

 

Otevíraly se bílé dveře, přicházely k němu návštěvy. S každou vešel kus vzpomínek, něčeho, co se zdálo být už nenávratně v tahu.

 

Jeho choť Jindra, drobná paní, s dobrotivýma očima.

Byla proti němu mladičká, skoro ještě dítě, vzali se, když doby jeho největší slávy pominuly; hrával už za Slaný a pak za vesnickou jedenáctku šelem s tělem znalců kopané SK Vinařice. Neměli se špatně; vozil domů pro rodinu od doktora Neumanna nebo od vinařických obchodníků vždy nějaký ten proviant. Byl však z práce, tréninků a zápasů unavený, hodil sebou vždy na kanape a den před zápasem si pařil nohy, třel je francovkou a balil do ohromné vlněné strakaté šály. Moc radostí s ním neměla, ale teď je s ním v nemocnici stále, pozorná a věrná a romantická a duchapřítomná, jak jen ženy z venkova dokážou být a jak to asi muži z celých Čech jen málokdy dokáží.

 

Co děti, Blanka, František?

Jindra mu přinesla první poválečné chřupavé housky s uzeným, měl je strašně rád. Chroupal je a uvědomil si, že vedle leží ten nedomrlý německý dorostenec, možná že zahyne, a přitom toho nemůže mít tolik zase na svědomí; museli ho zřejmě nedávno vytáhnout ze školy.

 

„Dej mu, Jindro, taky housku.“

To byl celý on, frajer mezi kabrňáky. Dovedl dávat, sám sebe, poháry, odznaky, svůj frak, zlaté manžetové knoflíčky od londýnského velvyslance Jana Masaryka, svlékl i košili, když viděl, že druhý nemá. Bral za vítězný zápas nad Spartou rovnou tisícovku, půlku jí rozdělil nezaměstnaným kamarádům a za druhou udělal hody v hostinci „U Šamsů“. Narodil se sice v Mlékosrbech na Bydžovsku, jenomže srdcem byl kovaný Kladeňák. Tátu téměř nepoznal, zabilo ho to na směně v sodovkárně, česká soda, matka pracovala v cihelně a starala se o něho a ještě o brášku. Věděl, co to znamená pro nervy zdejších obyvatel bída, proto tolik rozdal. Zbyl mu jediný odznáček na památné utkání Anglie–Československo.

 

Přišel ho navštívit dávný přítel Mirek Šebor, výborný chlapík a kladenský fotbalista, bydlil teď v Lounech, z Vinařic se tu ukázali přátelé Mejtský, Kasík, Danda. Němce už přendali jinam, po chodbách se smáli a vyhrávali na harmoniku kolorit východních žalmů Rusové, chodil tu mladičký Sáša a v oblouku vzpěry, která mu držela zraněnou packu, měl napíchané snítky akátů. Venku tedy už rozkvetly do krásy akáty…

 

Z Kladna se neopomněl zastavit doktor Neumann. Franta se ho ihned vyptával:

„Pan primář říkal, abych si nechal nohu raději amputovat. Co si myslíte vy, pane doktore?“

„Františku, já bych to na vašem místě udělal.“

 

Neumann měl tedy shodný názor jako lounští doktoři, ti ho přemlouvali, aby si nechal nohu vzít, báli se otravy. Musel podepsat prohlášení, že odmítá. Ne, zatím nemůže.

 

Ve své medicínské praxi viděl přece horší situace a horší rány, a nemocní se vylízali. Dostane se z toho i s nohama, má ukrutně silnou vůli. Jeden z návštěvníků blábolil, že mu jako invalidovi dají hostinec, může se jmenovat „U bombardéra Franty Kloze“. Málem ho vyhodil, nedovedl si představit život právě bez pravé nohy a paty jako Paddy Hopkins, dávala radost jemu a tisícovkám sledujících fotbalová utkání za bariérami.

 

*

 

Upadal uvadal do horeček a znovu hrával své velké zápasy.

Hrají doma o prestiž v modrobílém dresu Kladna, před havíři, dělníky z Poldovky, na hřišti posypaném škvárou z hutí. Mají často ve vlasech popel a v uších špinavou tkáň, krev z nich cedí, ale bijí se srdnatě po celém hřišti, mohutně povzbuzováni občasným: „Kladno hází!“ a hromovým: „Kladno, no tak jedém!“ Válejí tehdy v nejúspěšnějších letech „systém Kloz“. Střední záložník „Kája“ Kraus předkládá útočníkům, a hlavně malinkému Pepovi Junkovi a centrforvardovi Mildovi Procházkovi přesné přízemní přihrávky, a ti mu servírují polovysoké a vysoké míče do prostoru velkého vápna. On, Kloz, vyráží, má značnou výbušnou akceleraci, proráží obránce nebo jim uniká a střílí většinou ze vzduchu halfvolejem nebo volejem.

 

Teplitzer FK mají ohromný nástup do ligy, v pěti zápasech nedostaly góla, brankář Patzelt je frajer. Dává mu tři branky v jediném zápase, aby se neřeklo.

 

Láká ho na čas Slávie, pak Sparta. Ale necítí se v Praze šťastný, nehraje nejlépe, chybí mu spoluhráči Procházka a Junek a kladenské prostředí. Vrací se zpátky, jeho výkon roste souběžně s Kladnem.

 

Mnozí to neráčí chápat, krátce poté, co se vrací z Prahy, dává sám Spartě pět gólů, po zápase k němu přibíhá sparťanský útočník Belgičan Braine:

„Frantíku, kdybys takhle hrál za Spartu, tak nás nikdo neporazil.“

 

Třikrát je králem ligových střelců.

 

Stadión San Siro v Miláně. Kladno hraje Středoevropský pohár proti slavné Ambrosianě. V brance v žíhaném dresu Ceresolli, na beku internacionál Alemandi. Uniká Alemandimu a dává branku. Stav před koncem utkání 2:2. Další jeho míč mine o chlup břevno a zaduní na zdi amfiteátru. Znovu získává balón a střílí přes celou šířku branky nechytatelný uragánský a vítězný góóóól. Ceresolli opouští branku. Co se to děje? Přichází k němu a uznale mu klepe na rameno…

 

Usmívá se ve spánku: Jindra mu hladí rameno.

Vždyť plují na lodi Olympic do Ameriky. Hrají na palubě bosi a s hadrákem, jako za klukovských let. Jsou opět dětmi a jsou dokonale šťastni. Vplouvají po riveru Hudsonu do New Yorku, jak ohromné majáky a nebetyčné kostely září obaleny neóny do výšky mrakodrapy.

 

V Chicagu je vítá při příjezdu troubením sedm tisíc autokarů, vezou je za bouřlivého rachotu (= jásotu:  yeah!!!) v otevřených vozidlech městem. To je poslední odkaz starosty města Čermáka, jehož táta byl kladenský havíř: „Postarejte se důstojně o mé Kladeňáky.“ Čermák, mohutný a nebojácný chlapík, zachytil svým tělem kulku zlověstně určenou prezidentu Rooseveltovi, stalo se tak 15. února, ten den se v Kladně narodil v roce 1972 Jarda Jágr…

 

V mužstvu mají řadu malých hráčů a manažer Sparty Chicago Fencl se ptá kapitána „Káji“ Krause:

„Cos to přivezl za dorost?“

 

Odpovídají velmi srozumitelně na hřišti Soldier Field devíti neškodnými brankami Spartě Chicago; Kloz jich sám dává šest, nejkrásnější ze třiceti metrů.

 

Sedí ve světlých oblecích a modrobílých kravatách barev klubu v Radio City, zpívá slavná pantomima a vokální nakažlivá slavice Grace Moore. Jsou mezi usedlými Staročechy v restauraci „U Kostků“. „Kája“ Kraus usedne za klavír, udá takt a mančaft pěje unisono sborem:

„Ten kladenský kostelíček, kolem něho černý les…“

 

Není všechno jenom povedené. Vrací se z Ameriky, na Wilsonově nádraží k němu přistupuje obejda: „Ukaž, Franto, já ti s tím kufrem pomohu.“ Klidně mu parádní kufr svěřuje, má v něm od Čechoameričanů pozornosti pro kladenské rodinné příbuzné: fotoaparáty, plnicí pera, dolary. Ten nenechavec mu kufr opravdu vzal, nikdy se s ním už neshledal, musel všechno nahradit.

 

Hraje znovu v Norsku, na Maltě, v Anglii. A nejčastěji na škvárovém kladenském hřišti, ohraničeném dřevěným plotem s vykukujícími borovicemi. Nejlepší beci i bejci Burgr, Čtyřoký, Fiala, Ženíšek se ho marně snaží udržet.

 

Na bílém dresu má lva; nastupuje za Československo proti Maďarům, osm let je Čechoslováci neporazili. Někteří diváci při nástupu vejskají, nelíbí se jim sestava: prostějovský Melka ve středu, kladenský Kloz na spojce. Proti němu je v bílém brankář Palinkas. Dává mu hned gól, ale Angličan Lewingston píská ofsajd. Nastřeluje tyč. Maďaři téměř po půl hodině hry stále vedou. Dostává přihrávku od Rulce, nebojsácky vyrovnává. Střílí Palinkasovi ještě druhý, třetí i čtvrtý gól jako čtyři druhy sýrů na jedno kolo mlýnské pizzy v rotaci takového balónu. Kopecký ze Slávie přidává pátý. Pak hraje za Československo ještě památný zápas v Anglii, v němž prohrávají 4:5.

 

Válka. Není už nejmladší kreativní těsto, přesto mu Němci nabízejí hostování za německý klub. Odmítá a trénuje a hraje za maličký SK Vinařice. Dojíždí do Vinařic na kole, střílí za ně góly, pomáhá jim k postupu do vyšší třídy. Většinou kope na venkovských škvárových hřištích, ale sní o tom, že po válce budou na Kladensku veškerá hřiště pěkně po anglicku travnatá, zelená, sestříhaná.

 

Co je to za písničku? Už ví, líbila se v Americe, zpívali ji ve všech městech:

„Houpy hou, na vlnách se keňa houpá,

píseň má ku hvězdám stoupá…“

 

Vylezou si s Pepou Junkem před chicagskou firmu Cachia na černý fiakr, sedí spolu na kozlíku, před nimi přešlapují nádherně bílí koně. Otočí se dozadu a vidí: ve fiakru nejsou žádní cestující, ale dlouhá rakev. Zeptá se Junka:

„Pro koho to, Pepíku, asi mají?“

Pepík vyjeví smutné oči, jaké nikdy nenosil. Mlčí, a pak přece jenom srozumitelně utrousí:

„To mají, Františku, pro tebe.“

 

Brrrr, to je ale noční nemocniční můra, budí se politý potem a znovu usíná. Zápasí takhle usilovně tři týdny. Pak zavolá pana primáře:

„Pane primáři, vemte mi tu nohu. On je ten život přece jenom krásnej dar.“

 

„Uvidíme, pane Kloz, co se s tím dá v tomhle stavu dělat.“

Ale nedá se dělat vůbec nic, je už moc pozdě.

Přenesou ho do místnosti pro beznadějné marodící případy.

 

*

 

Zde na pokoji mají jen dvě lůžka. Jedno jeho, na druhém bdí velice statečná Jindra, chce mu svou přítomností zajistit zdání pomoci v nejtěžších dnech.

 

Píchají do něj morfium, tlumí nesnesitelné bolesti. Bojuje dlouho a namáhavě svůj poslední zápas, má veliké srdce sportovního mága.

Zemře.

 

Pročpak je František do toho boje vlastně vůbec namočen?

Jednou dávno, ještě než do této země vtrhli Němci, hráli daleko na severu Evropy v norském Stavangeru. Po zápase je pozval do svého domu bohatý Nor z hor, měl za manželku Češku. Báječně si rozuměli tam na dalekém severu, jedli nejvybranější lahůdky, ale na té ženě rozpoznali, že jim něco touží říct. Byla však po celou dobu ztichlá, netroufala si začít sama. Vyšli už před stavení, stáli takhle hezky seřazeni v přítmí na schodech, loučili se, a teprve potom se paní na této adrese odhodlala:

 

„Chtěla jsem vás poprosit, abyste mi zazpívali naši hymnu.“

Zpívali často, ale nikdy ještě za podobných okolností, a nikdy Hymnu.

 

Někdo okamžitě namítl:

„Tady a teďka? Copak jsme Kocourkovští učitelé?“

Ale jiný ho vzápětí okřikl:

„Nekecej nám do toho!“

 

„Kája“ Kraus udal tón a celý fotbalový mančaft zpíval pod severskou klenbou hvězd na zahradě píseň o plodné zemi, kde je domov jejich a také té ženy, která stála na schodech, a po tváři jí dojaté stékaly slzy radosti.

 

Později na to vzpomínal, možná že taky ve chvíli, kdy si bral pušku a lezl na náklaďák, vždyť celou válku jim připadalo, jako by stáli na cizích schodech a žili v jiné absurditě jiné země než ve vlastní bratrské a rovnopáteřní. Mísí se mu ty vzpomínky jako bylinky s myšlenkami na poslední utkání, kdy hrál na prvního máje za SK Vinařice v Hnidousích; drobounce pršelo a ve vzduchu už poletovala slibná volnost. Přestože ho bolela noha, nádherně se mu střílelo, dal v první půli všechny tři branky.

 

Byl to jeho poslední památeční zápas.

Už žádný další nesehraje, nesáhne už nikdy po složeném dresu, vonícím mýdlem.

 

Už žádný gól nevstřelí, je horko a zase prší, míč je přetěžký a nacucaný, vůbec se neodlepuje od země a trčí v blátě, marně volá na Junka: „Pepo, dělej, už!“, nikdo mu nenahrává a nohy jsou jako z olova a nemůže s nimi pohnout.

 

Pak se mu znatelně uleví.

Skončil nějaký velký zápas, musel hrát dobře, vždycky to pozná, když mu to šlo.

 

Ale dnes to byl nějaký jiný boj, nikdo mu nedal obálku s penězi za vyhrané utkání. Kolem jsou slavnostně oblečení kamarádi – Pepa Junek, Kraus, Milda Procházka – přátelé doktor Neumann, Mejtský, Kasík. Jdou k Šamsům, naposledy je hostí a zve také havíře, úředníčky z Poldovky, hutníky. „Kája“ Kraus si zase sedá ke klavíru a hraje staré osvědčené a osvěživé šlágry, nakonec spustí halasně novější:

 

„Kladno, ty černé Kladno,

na tebe já nikdy nezapomenu.“

 

Vychází ven, čeká tam spousta lidí, nikdy jich tolik pohromadě ještě neviděl.

Berou ho na ramena a nesou jako v dobách největší slávy…

 

*

 

V dolině pod kladenským kostelíkem je nesmírný klid; jen zpovzdálí zaznívá křik kluků, honících na plácku mičudu.

Kvetou tu líbezně kaštany a ve vzduchu opět líbezně pocítíte pozdní jaro vonět. Na černém mramoru jeho usměvavá tvář, ramena a hruď ve fotbalovém dresu. A jenom dvě slova a několik srozumitelných číselných údajů:

 

František Kloz

19. květen 1905

13. červen 1945

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter