Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 4.6.
Dalibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jiří Vicha Paris
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 14.3.2016 (07:33:29)

 

PLNÁ BEDNA ŠAMPAŇSKÉHO

 

(V PLNÉ BEDNĚ NÁPADŮ A POSTŘEHŮ PANA OTY PAVLA ZAJISTÉ)

 

Na tu noc a na ten zápas hned tak nezapomenu, to dá rozum. Byl to zápas, jaký neměl ve světě házené obdoby. Teď se projíždíme ve střízlivě malém a zaskleném parníčku nahoru a dolů po Seině, nad námi atraktivně září samo hvězdnaté nebe a po stranách vyplouvá ve skvělé datum 1–2–3 jarní osvětlená a odhalená koketka Paříž, obrovitá Eiffelovka, jehlan na kopci Champs Élysées, mohutný nápadný Louvre, Palác justice, Notre Dame, Victor Hugo i husí brk.

 

Pingl v bílém přináší měděnou mísu plnou hořící vodky, rozpoznávám jednotlivé tváře, a hlavně oči Racka, hoří stejně nedočkavě jako plameny, a rty, zmáčené pocity štěstí a pravdy u vína, šeptají bůhví proč pokolikáté:

„Kluci, pořád tomu nemohu uvěřit!“

Mně se taky zdá všechno nějak divně neskutečné. Nejsem opilý či v moci opiátu, sedím jakoby šokován a všechno se vrací ve velkých vítězných obloucích jako Napoleonovi prvnímu vysoký odražený míč.

 

*

 

Ta noc začínala náramně slavnostně. Lehce jsme naklusali do sálu Pierra Coubertina, splnil se nám náš několikaletý sen hrát zase ve finále o nejlepší mančaft Evropy a tím fakticky celého světa. Navíc probíhal turnaj evropských mistrů popáté, bylo to jakési malé jubileum veliké soutěže. Vstoupil jsem do branky a rázem se mi udělalo lépe. Do tohoto okamžiku jsem byl nervózní sportovec a potil jsem se jako kovář u pece. Tyče po stranách a břevno mě hodily do klidu, branka je vlastně můj druhý malý svět, široký tři a vysoký dva metry, a skutečný jeden rozhodující zápas pro magické datum 1–2–3. Ale pořád mi bylo hůř než jindy, naproti běhalo Dynamo Bukurešť, prakticky národní mužstvo mistrů světa. Rumuni byli úžasně sebevědomí, vyzařovalo to z každého jejich pohybu, ukázněnosti a úsměvu, chtěli nás duševně rozcupovat a rozpárat předem. Popravdě řečeno, naše porážka se tak trochu očekávala. Doma nám taky zrovna moc nevěřili, vždyť s námi neposlali ani jednoho novináře, taková netečná důvěra. Jenom my věděli, že dnes bude zápas rozhodně patřit nám.

 

Udělali jsme pro dnešek úplně všechno. Vyždímali jsme ze svých sil přes zimu kbelíky potu, běhali jsme fantasticky rychlé sprinty, kluci na mě stříleli tisíce a tisíce míčů. Vyřídili jsme co nejdříve východní a pak západní odnož Němců. Zvlášť pro házenkáře z Göppingenu, co pohár Evropy už dvakrát vyhráli, to byla pohroma, fiasko jako odveta za Mnichov 38. Úplně jsme je převálcovali jak ve Stuttgartu, tak v Praze. Němců přijelo do Paříže nejvíc, nesmírně rádi by byli viděli, abychom rozmašírovali taky Rumuny, mrkala tu bordó světýlka jejich televizních kamer, chystali se vysílat finálový zápas od bodu alfa k bodu mega omega.

 

Sálek byl nabitý k prasknutí. Dýchalo to na nás tou zvláštní francouzskou jarní teplotou šarmantnosti, cítili jsme, že Pařížané budou při nás, tenhle národ odjakživa nemá rád suverény nebo paňáry hrající si na něco víc, než dovedou zastat, a Rumuni se ten den tak chovali.

 

Soupeře jsme měli tentokrát náležitě prokouknutý. Našemu trenérovi Beďárovi Königovi se ve světě říká „handballový profesor“. Než upsal život házené, brousil čočky brýlí jako moje maminka v Okule Nýrsko, hodně z té jemnosti a preciznosti přenesl do sportu. Jezdil Rumuny přímo studovat, na magneťák si namluvil, kdo jak hraje, a mně předal úplný elaborát, kdo a kam střílí šlupky. Střelba je většinou stereotyp, jednou jsem chytal rány tak výbornému střelci jako je Pepík Trojan se zavázanýma očima.

 

Rumuni přebíhali před námi. Kanón Moser. Jak vyskočí před zónou, vystřelí většinou na levou ruku brankáře. Ivanescu zas do levého horního rohu. Elaborát mě uklidňoval. Rumuni se mě trochu lekali. Měl jsem až do dneška pověst nejlepšího brankáře světa. Odborníci napsali, že Jiří Vícha působí odstrašujícím dojmem a bere střelcům dech. Vyráží ho jako zlého ducha předtucha. Vynašel jsem prý nový styl, neskáču a nepadám – padáním se jeden vyřazuje z další hry – jen strkám pacinky a nohy dicinky tam, kam je potřeba. A musí to být sakramentsky rychle, experti změřili rychlost míče vystřeleného z náskoku – stopětadvacet kilometrů v hodině, fučák jako ze Sněžky. Účelní Němci, jejichž učitelé Heiser und Herr Schelenz vynalezli házenou před padesáti lety, byli do mě a mého stylu tak trochu paf, uznávali ho, došlo to tak daleko, že si zjistili datum narození mé dcerky Marcelky a posílali jí vždycky pár dní před tím výročím panenku.

 

Zápas začal slibně…

 

*

 

Vilda Sviták dal brankáři Redlovi první gól kolem boků. V protiútoku dostal míč jejich nejlepší střelec, vysoký Moser, a jak vyskakoval, bleskl mi hlavou ten elaborát, kam vypálí svůj útok. Strčil jsem tam packu. Balón vletěl úplně na druhou stranu a žďuchl do sítě.

 

Zápas se měnil v náš sportovní kolaps. Vytahoval jsem míč za míčem ze sítě. Kluci nemohli Rumuny vůbec ochočit. I bleskově rychlému Vojtovi Marešovi, jehož přezdívali ve světě na „tisíc čertů a tisíc žertů jednou prudkou hrou na chytráka“, Moser pořád unikal. A já chytal mizerně. Mám ve zvyku po každé blbé brance, kterou jsem zavinil, kývnout hlavou a utrousit:

„Ta je moje,“ a pro sebe si dodat postřeh: „napravím to.“

 

Ale tentokrát jsem kývl jen dvakrát nebo třikrát, slova mi sice šla do úst, nicméně nešla ven, neměl jsem vůbec tu odvahu se k těm brankám nahlas přiznat, vždyť jsme na tento den čekali čtyři roky. Dostal jsem zas další gól od Mosera zcela jinam, než to naplánoval Beďár König, a to mě rozviklalo. Napadlo mě: elaborát je jako tabulka v excelu nanic. Dostal jsem na Beďára Königa i trochu vztek. Měl jsem chytat jako obvykle, nemám přece ve zvyku dávat někam ruce nebo nohy napřed. Můj pověstný klid vzal za své, adieu.

 

Klukům to rovněž nešlo, všechno se to šrotově popletlo dohromady, chtělo se mi brečet, obecenstvo bylo tiché a smutné jako před 22 lety na funuse Karla Kryla.

Rumuni vedli v půli o pět gólů. Pro úplnost konstatujme 10:5.

 

*

 

Takový zápas je v házené už prohraný. Nikdo nám už nevěřil, že se vzchopíme a darujeme jim naši nakládačku. Jen Beďár König. Nikomu nenadával, jeho chytrá očička bystře mrkala a mlel znamenitě stále svou:

„Hrajte to, co jsme si domluvili. Pořád to platí. Jen změníme trochu taktiku…“

 

Beďár König byl nádherně vymustrovaný, měl temné společenské sváteční šaty a bílou košili, vázanku, všechno jak na nějaké veselí. Tvářil se skoro nadšeně i teď, jako by byl takový průběh boje očekával. My byli zpocení jak myši, Myši dobré naděje a bližší dobrému výsledku, dresy totálně nalepené na organismus, dušičky úplně prťavoučké. Věděl vůbec, jak nám je?

 

Nejvíc mi bylo líto Zdeňka Rady. Měl jsem vztek na všechno aktuálně ve vysoké hře. Sport se neptá, jak komu je, a rozkazuje jako generál NapoLEON: hraj! A někdy ti lidé za ochozy nadávají a pískají, a vůbec nevědí, v jakém se ocitáš zoufalém stavu. Radovi, jemuž říkáme Racek, umřela nedávno v pražské fakultní nemocnici máma a ve druhé, na jiném konci Prahy, mu ležela žena a čekala už pět měsíců na těžký porod, který stejně asi nedopadne zdravotně super. A Racek měl hrát a myslet na to, jak porazit nabušené sebevědomé paňáry bez rumu a bez pralinky: Rumuny.

 

Rozestavili jsme se po sále. Náhle jsem byl kliďas. A kluci kolem mě se taky tvářili, jako by už o nic nešlo, dokonce se někteří usmívali. Podíval jsem se na Beďára Königa, byla to jeho zásluha, že nás dostal do tohoto stavu. Oči mu vyhasly. Najednou mě napadlo, že je mu hůř než nám, vždyť on byl fakticky generál tohoto malého vojenského pluku klanu Dukly, které dnes tak bídně válčilo za renomé v Paříži. Jen před námi nedával na sobě nic znát. Profesionál ve sportovním klání.

 

Na začátku druhé půlky se vůbec nic nezměnilo. Rumuni dali tři góly, my jenom dva. 13:7. Pobíhali klidně před námi, nehráli jsme už těsnou osobní obranu jako v první půli a oni se tak nešprajcovali. Zápas dostal formální normální průběh.

 

Ve skutečnosti to muselo být tak, že jsme vlastně čekali, až si budou jisti vítězstvím. Ta chvíle nastala. Moser na mě vystřelil strašnou petardu a já ji vykopl. Kluci dali z protiútoku gól. Pak jsem ztlumil tělem míč Ivaneskovi a Pepík Trojan dal další superpecku gól. Znovu dali naši skvělou a toužebnou branku. Rumuni vedli o tři. 13:10. A to není zas až tak veliký náskok…

 

Opět na mě stříleli, vyrazil jsem. Stále častěji jsme měli míč. A měli jsme čím překvapit míč, čím, takže jim počalo být ouha ouzko, ztráceli glanc, klid, rozvahu, fortel. Na nás se začaly přece jenom projevovat kbelíky hektolitrů vylitého potu a pak také plán Beďára Königa. Rumuni hráli ten stereotyp, a jak jsme jim teď šlapali na patičky, střílelo se tam, kam König předpovídal. Chytal jsem už podle svého a také trochu podle toho receptáře prima nápadů. Oči rumunských střelců přestávaly být jisté a rostl v nich strach i depka. Byl jsem pro ně opět nejlepším brankářem světa. Podobali se náhle boxerovi, jenž zachytil nečekaný úder, zalýkl se a poprvé v zápase pomyslel na porážku.

 

Obecenstvo všude na světě tento okamžik ve sportovním ringu vycítí, Francouzi začali zvesela skandovat:

„Čeko! Čeko!“

 

Rumuni faulovali a někdo z našich měl jít střílet trestnou sedmičku. Nejdéle je střílel Zdeněk Rada. Ale ten přece dnes nemůže, to dá rozum číslo dva (do střehu sci–fi ve tvém postřehu). Jenže Beďár König ho tam poslal. Strnul jsem, co se z toho vyvrbí? Zdeněk Rada ji dal – do tyče… Rumuni si oddychli. Stále vedli o tři branky. Někde v mém nitru hlasitě tikaly a ubíhaly hodinky Prim vstříc konci námaze v zápasu.

 

*

 

Plujeme teď po Seině dolů, ozářené památky Paříže k nám nyní staronově a březnově připlouvají v obráceném pořadí. 3–2–1 teď už veď. Seina ubíhá pppommaalliinnnkkkkuuu, parníček pluje rychleji. Nikdy jsem na tom nebyl jako dnes. Pořád se mi zdá, že jsem šokován, nemohu ani pít po vzoru gurmeta, ani se opít po vzoru vinaře z SK Vinařice, vyčerpal jsem se k smrti.

 

Kluci tu sedí podél stolu, jsou jak krotcí beránci, všechno z nás vyšumělo v šatně a v sále Pierra Coubertina.

 

*

 

Dali jsme další gól.

Uvědomuji si sedm pádů a sedm barev spektra: dobrých dvacet minut jsem už nepustil branku.

Další gól do Redlovy sítě.

13:12.

Do konce scházelo sedm vteřin, když právě Racek vyrovnal skóre. Hala šílela. Prodlužovalo se o dvakrát pět minut.

 

Rumuni měli v prodlouženém čase výhoz a tím nesmírnou výhodu. Mohli se zase zmocnit vedení a pak nás už nepřipustit ke střelbě. Ale naši hoši od bobříků odvahy u tajuplně poetické řeky kroužili mistrně kolem nich jako vlny ve vodní hladině, předbíhali je a nadbíhali jim, Vojta Mareš a Pepík Trojan se zas stali pohádkově snadno rychlými křídly, Walt Disney by to namaloval na plátno, kdyby mohl u toho být a kochat se tím. Dokázali opět ve zlomku vteřiny reagovat na každý jejich záludný pohyb, Ruda Havlík, náš tahoun číslo jedna, jim bral dech. Bylo důležité nedat jim jedinou vyloženou šanci.

 

Už uběhlo těch pět minut, museli se odhodlat vystřelit, protože po další změně dostaneme míč my. Moser konečně vypálil, vyrazil jsem to. Ale ani my jsme už pořádně nevystřelili a opět se měnily strany.

 

Beďár König udílel klidně poslední rady, televizní kamery ho sledovaly, aparáty cvakaly – je fajn, že si Beďár vzal ten večerní smoking, je vůbec báječný a chytrý chlap – halou teď dunělo francouzsky temperamentně a jednoznačně:

„Čeko! Čeko!“

 

Jen neudělat žádnou kravinu na závěr! Nevystřelit brzy, aby se Rumuni nezmocnili míče a vedení! Hra začala gradovat. Pořád jsme byli u nich a myslel jsem na tisíc věcí a také na to, jak jsem začínal ke svému talentu ladit v Plzni, vůbec hodně výborných házenkáře je z Plzeňského odchovu, byl odtud i famózní kanonýr ostrostřelec Venca Eret. Co tady asi vědí o Plzni? Náš dukelský blondýn, co má teď míč, Venca Duda, ten je taky z Plzně frajer. Pro Krista – střílí! Tak brzy! Hala vyjekla překvapením. Míč však mlaskl do sítě, a to byl zlatý zvuk, úplně jiný, než když to pleskne za má záda. Dodnes nevím, jestli měl Venca Duda tak dobré nervy, anebo je vůbec ztratil, jako když odhodíš botu a exceluješ jen naboso, místo pomocí botky jdeš na věc bosky.

 

Do konce chybělo ještě hodně. Vedli jsme o gól. 14:13.

Rumuni se zoufale snažili stav vyrovnat, hráli bychom v Mylhúzách nový zápas. Byl to nádherný boj, odborníci, kteří se sem sjeli z celé Evropy, zřejmě nelitovali cesty. Viděl to také největší machr, žurnalista a bývalý německý hráč Hans Apffel; první se v novinách divil, jak knedlíkově pomalí Češi hrají tak úžasně svižnou házenou. Ve světě se uznával náš přínos házené: blesková hra křídel, trhák  a přesilovka brankáře. Přesilovka brankáře je jediná možnost, kdy můžete v házené soupeře přečíslit a zesměšnit jako malé kluky. V hokeji to brankář zařídit nemůže, je těžký, a v kopané to má zas příliš daleko a je to moc riskantní. I v házené je to risk, ale už jsem to několikrát zrealizoval a Hans Apffel chtěl mít právě tuhle novinku nafilmovanou nebo aspoň nafotografovanou, ale nikdy se mu to nepodařilo.

 

Jak jsem chytl Ivaneskovi střelu, napadlo mě: udělám to právě teď a v tom hlavním finále. Vždyť Rumuni udělali poslední pokus zvrátit hru – přešli na osobní obranu: muž proti muži. Šel jsem sám dopředu a přede mnou ustupovala obě mužstva. Hala ztichla, tlouklo mi hlasitě srdce. Snad se všichni zhrozili té troufalosti, jakou nedisponoval ani Gérard Philipe, ani Fanfán Tulipán aneb jak je důležité míti filipa, ani Herkules, ani Pif, v některých očích našich kluků jsem četl strach, v rumunských očích naději vytrhnout mi míč a hodit ho do prázdné brány. Teprve pak jsem si uvědomil, že tahle dobrodružná cesta mě připravila na pozdější dlouhé hodiny o všechny síly. Uběhl jsem celou vzdálenost jako ve snách (Jiříkovo vidění) a napřáhl jsem pracku ke střelbě, když se na mě Rumuni sesypali. Nesmím pustit balón! Stáhl jsem ho do klubíčka pod sebe a zaryl jsem do něho nehty. V té chvíli mi bylo dočista lhostejno, zda mi někdo zlomí páteř nebo vazivo. Sevření se uvolňovalo a spatřil jsem nataženou ruku rozhodčího, ukazovala na sedmimetrový trestný bod za mé sražení.

 

Kdo půjde střílet?

Kdo jiný než Rada? Beďár tak rozhodl, přestože Racek dnes sedmičku nedal. Beďár mu pořád věřil a snad také chtěl, aby Racek zapomněl na všechny kolize a nezdary poslední doby. Někteří kluci se otočili, nemohli se dívat. Bylo s podivem, jak Zdeněk lehce mávl rukou a poslal míč s úplnou samozřejmostí do rumunské branky. 15:13.

 

Navěsili jsme se na něj, jako by on jediný rozhodl ten dnešní cool zápas.

Všechno v hale povykovalo a řádilo o sto šest hozených procent, jen Rumuni to zabalili. Byli to tvrdí drsoni, ale tohle na ně bylo přece jenom silné kafe Karla Gotta a jeho sladkosti. Měli šílený vztek, hlavně na Francouze. Vůbec na konci zápasu nepozdravili a jejich Coman nakopl míč mezi diváky a ten míč letěl přímo na hlavu prezidenta francouzského svazu házené Petita Montgobera…

 

My vůbec v té chvíli nevěděli, že naše radost není ještě u konce. Beďár König šel telefonovat pražským redakcím VÝSLEDEK. Nakonec mu z Prahy odvětili, aby vyřídil vzkaz Rackovi.

 

Potkal Racka na chodbě. Chvilku na sebe jenom tak koukali, Beďár byl z těch telefonátů celý ochraptělý, ale na Racka zařval, že se mu NARODIL ZDRAVÝ SYN A MÁMA JE TAKÉ V POŘÁDKU. Zdeněk pořád jenom něco breptal, že to není možný, a tak podobně, datum 1–2–3 je magie naplno.

 

A pak tomu uvěřil. Francouzi se to také dozvěděli, protože odněkud přivlekli do naší šatny plnou bednu šampaňskýho. Říkali hlášky „la victoire“, což znamená vítězství, a „le fils“, což značí synek. Plácali nás po zádech a pak nás nechali samotné. Zátky v šatně bouchaly jak střelba v Lobzích v Plzni za účasti Miroslava Vargy i Kateřiny Emmons, šampaňské stříkalo a šumělo, chutnat nám umělo, teklo nám přes rty a za propocené dresy. V těch chvílích jsme vůbec nemysleli na to, že jsme zhruba abstinenti, a tu bednu šampaňskýho jsme vyžunkli jako zamlada úplně celou. Bylo to nejlepší víno, jaké jsem kdy v životě okoštoval, a vím, že už nikdy nebudu pít lahodnější. Paris 2015, dost černý 13. listopad, vzpomínáme na oběti i pozůstalé… 1–2–3.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter