Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.3.
Soňa
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dneska slaví Anna Wetlinská svých 63 let :)
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 14.6.2016 (06:54:12)

VÝSTAVNÍ HUDEBNICE TCHAJWANU? JE TO (HOLUBICE ÉTERICKÉ KONJUNKCE) FANG–CHEN CHUNG, narozena 29.1.1995 a spatřena mnou až 16.11.2013… žije kdesi daleko v Taipeh, Tchajwan.

 


Tahle darebnice udeří vždy vhod na terč, vypálí talent svůj přesná jak Vilém Tell s kuší

téhle levé i pravé ouško na cestě nepřekáží, ale jen nezaujatě pro poslech intuice sluší

téhle bezbranné hudebnici srdce plesajíc v procesu 7 statečných not hladce sladce buší

na výsluní každá píle přilétavá orlí mše od MUDr. Heleny Koželuhové jen nezdrženlivě a neomšele hej páni Konšelé hýbe zvučnou duší

na okraji nezní okrajovátko, z trucu nefandí soše vytrucovátko ani skřípající tezi ořezávátko

udivuje nás pod sluncem, že není ve svém postavení zřícenina, ale silná odmocnina děvčátko 


Na základě předčasného a komplikovaného porodu dopadla Fang–Chen od samého počátku jako mrně mámy odkojené asijskou kulturou bohužel nevidoucí. Už brzy u ní rozpoznali rodiče vytříbený hudební sluch a umožnili jí opulentní hudební vzdělávání. Na začátku měli učitelé těžkosti přijmout a akceptovat zvýšené nároky u své poněkud náročnější žákyně. A přece speciálně vyškolená žačka rozpoznala, jaké na ní jsou kladeny požadavky, takže mohla jako mladá dívenka začít se studiem hudby. V jedenácti letech se naučila hrát na akordeon. Od nejútlejšího mládí navštěvovala Fang–Chen přebory a soutěže. Hudba je pro ni obzvlášť důležitá disciplína a spatřuje ve svém životě vedeným naslepo také jistou přednost. Myslí si, „když vypadne proud, tak já mám převahu nad všemi ostatními lidmi tím, jak jsem zvyklá pohybovat se s jistotou ve tmě díky hmatu“. S tímto pozitivním stanoviskem přemáhá svůj úděl s velkým množstvím píle a angažmá ve studiu komponování na Tchajwanské národní univerzitě Umění. Ve Vídni zahrála zcela věrně vážnou hudbu na klavír, byla to fantazie na „Ódu na radost“ od Ludwiga van Beethovena a Scherzo č. 1 opus 20 v h–Moll od Frédérica Chopina. Dost se mi líbila její dvacetiminutová pasáž v kostele Minoritenkirche (základní kamen zde položil český vladař Přemysl Otakar II.) a usedla pak navíc vedle mne do lavice, takže jsem si pochválil i její sváteční módu (fialový třpytivý svetřík s bílými šaty a bílými lodičkami), ačkoliv Vám dovedu zprostředkovat jen památeční sobotní podobu. Dostala ode mne takový nepatrný dárek: krabičku sirek s hlavičkami fialově–růžovými a suvenýr formou sirek z Třešti zdobí na jedné straně erb jednorožce, na druhé straně nějaký cyklista ilustrovaný už před 100 lety na kole v pohybu vpřed… snad tedy jako symbolika jiskérky naděje, že někdy možná vlivem zázraku také může zpozorovat očima svět? Jiskra a funkční zápalka, Třešť je mimo jiné rodiště Otto Šimánka, známého představitele pana Tau – když si slečna nemohla pro své oči prohlédnout INRI zvěčněného v sále matematicky i choreograficky, na plátně svátečního italského kostela Minoritenkirche od Leonarda da Vinci. Tak pro Fang–Chen přeji jen všechno dobré a lepší v životě, když dosáhla teprve věku 21 let.



♥ ZASVĚCENÝ MISTR NEJEN V KAMEROVÉ PRAXI ♥ BRUCE LEE RADÍ TĚM OKOLO:

 


  1. Nechceš-li se zítra dostat do pekla, už dnes hovoř absolutní pravdu.
  2. Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.
  3. Považuješ-li něco za nemožné, snaž se jednu možnost najít.
  4. Příčinou mnoha nezdarů je často NEDOSTATEK KONCENTRACE.
  5. Kdo chce dosáhnout úspěchu, měl by se učit bojovat a strádat.
  6. Trpělivost by se neměla hodnotit jako pasivita, naopak, je to koncentrovaná síla.
  7. Uděláš-li sám ze sebe osla, je vždy připraven v podlosti na tobě jezdit.
  8. Skutečný život – je život pro druhého.
  9. Vůle formuje člověka, k úspěchu však člověk potřebuje odvahu a vytrvalost.
  10. Ne vždy je cíl k dosažení, často slouží pouze správným cílům.
  11. Chceš-li dobře splnit svou povinnost, musíš udělat více, než že ji pouze splníš.
  12. Velikášství a vychloubání je představa blázna o slávě.
  13. Můžeš to v životě někam dotáhnout, jsi-li ochoten pro to vše vykonat.
  14. Moudrý se může dozvědět z hloupé otázky více, než hloupý z chytré odpovědi.
  15. Pesimismus tupí nástroje, které člověk potřebuje k úspěchu.
  16. Optimismus je víra a naděje zároveň, které vedou k úspěchu.
  17. Sebevýchova je tajemství velkého muže.
  18. Chyby jsou vždy omluvitelné, má-li člověk odvahu je přiznat.
  19. Ne vždy je důležité, co dáváš, nýbrž, jak to dáváš.
  20. Člověk je stvořen k tomu, aby dosáhl něčeho velkého, umí-li překonat sám sebe.
  21. Včerejší sen je skutečnost dneška a zítřka.
  22. Miluješ-li život, nepromarni ani chvíli času, neboť z času se skládá život.
  23. Opravdové úsilí zaměřené na určitý cíl dává tvému životu smysl a účel.
  24. Vědění dává moc, ale charakter si získává respekt a uznání.


(zaznamenali PhDr. Roman Kandler & Ing. Alois Konečný)


 


Anna Wetlinská (☼  14.6.1953) je herečka, moderátorka a televizní hlasatelka – žena půvabná, osobitá, se zvláštním jakoby zasněným, tajemným pohledem – navenek snad mohla v mládí působit trochu namyšleně, ale opak byl pravdou. Uvnitř byla citlivá, křehká a zranitelná.


O dětství a útlém mládí Anny Wetlinské není zpráv, víme jen, že po maturitě studovala dva semestry na Filozofické fakultě Lomonosovy univerzity v Moskvě, pak absolvovala herectví ve třídě Sergeje Bondarčuka na vysoké filmové škole VGIK (Vysoká škola pro budoucí pracovníky v oblasti televize a filmu – VGIK je nejstarší školou svého druhu na světě). Po návratu z Moskvy však „hledala sama sebe“, tápala, a přestože byla pohledná žena, neměla mnoho sebevědomí a uzavírala se do samoty.


Nemohla sehnat divadelní angažmá a tak nastoupila do hereckého souboru FSB (Filmové studio Barrandov), kde však dle jejích slov hrála jen malé role. První větší úlohou před kamerou byla ústřední postava studentky žurnalistiky Lenky Tesnerové ve filmu Štěpána Skalského o ekologických problémech civilizace „Čistá řeka“, kde ztvárnila dceru ředitele textilky. Pak se ještě mihla v několika filmech: Rosnička, Signum laudis, Jako zajíci, Cesta kolem mé hlavy, Jak básníkům chutná život.

Herecká práce ji přestala naplňovat, a tak podala přihlášku do ČT na post televizní hlasatelky. Ke své radosti byla přijata, a tak se stala milou společnicí televizních diváků – pořady na obrazovce ČT uváděla od r. 1981 do r. 2000 (nazpět k filmu si odskočila, když ji Jan Švankmajer obsadil do černých grotesek Spiklenci slasti a Otesánek). Práce v hlasatelně ČT ji přinášela radost a bavila ji, navázala zde také přátelství s kolegyní, hlasatelkou Marií Retkovou, se kterou ji od té doby pojí vřelé přátelství a se kterou se schází, když jen je to možné. O jejich vztahu Anna jednou řekla, že jsou jako dvojčata z hlasatelny.

Zajímala ji psychologie a rozhodla se ji studovat na Institutu aplikované psychoanalýzy. Poznala ale, že by náročnou profesi psycholožky plně nezvládla, a tak raději studia zanechala. Psychologie ale zůstala jejím koníčkem – později založila spolu s přáteli nadaci na podporu Freudových děl, protože doposud nikdo u nás v Čechách nevydal kompletně knihy zakladatele psychoanalýzy. Tato nadace postupně jeho díla vydala.


Anna se v 90. letech zamilovala do švýcarského obchodníka Christiana, který v Čechách podnikal (vlastnil nakladatelství Ringier). Jejich seznámení proběhlo na večírku po vyhlášení cen Tý Tý za r. 95, a přestože mezi nimi panovala jazyková bariéra (Anna v té době ještě dobře neuměla anglicky), přeskočila mezi nimi jiskra a Anna Wetliská se v 44 letech provdala. Jejich manželství je šťastné. Spolu s manželem žije ve Švýcarsku, vlastní vinice a obchodují s vínem.


Anna stále ráda zajíždí do Čech, neboť domov, místo, kde se člověk narodil, je jen jeden na světě... Anna Wetlinská se zapojila v r. 2008 do mírového hnutí Nenásilí, které bojovalo proti umístění radaru USA na našem území, a sama kritizovala nedemokratičnost schvalování radaru.


Řekla: „Parlament nemá právo rozhodnout o radaru, vyhlašme referendum, parlament nemá právo rozhodovat o záležitosti, kterou žádná ze stran neměla ve volebním programu, díky němuž získala hlasy.“

Filmografie: 2000 Otesánek; 1996 Spiklenci slasti; 1994 O zvířatech a lidech (TV seriál); 1987 Jak básníkům chutná život; 1984 Cesta kolem mé hlavy; 1983 Návštěvníci (TV seriál); 1982 Jehla (TV film); 1980 Princové jsou na draka (TV film); 1980 Signum laudis; 1979 Rosnička; 1978 Čistá řeka
 

 


Vážení posluchači, je pěkná a závěrečná lednová neděle, osm minut a čtyřicetpět vteřin po čtrnácté hodině a na frekvenci 87,8 FM začíná tradiční RIOklub, jehož hudebním redaktorem je stejně jako minule Josef Milický a zvukovým technikem, pro změnu, Petr Živný. Pokračuje triptych věnovaný třem ženským osobnostem české televizní obrazovky. Příjemný a ničím nerušený poslech přeje od mikrofonu MILAN HEIN a po své pravici ve studiu vítá a i za vás zdraví ANNU WETLINSKOU.


Děkuji a přeji všem, kteří nás právě v tuto chvíli slyší, pěkný den. 


ANIČKO, ZKUS SE ROZPOMENOUT NA TO, JAK JSI PŘIŠLA NA SVĚT. A KDE SE TAK STALO? 


Vzpomeň si, jak jsi přišla na svět… Hezky jsi to začal. Ale já si na samotnou chvíli příliš nepamatuji, Milane. Byla jsem z toho dost vyjukaná, takže z prvních minut života mi v paměti nezůstalo nic. Ale mám to zprostředkované, protože naši si o tom doma často vyprávěli. Prý jsem na svět spěchala, vyklouzla jsem z útrob tak rychle, že nestihl přijít ani pan doktor a maminka mě porodila u babičky v Lichnově, okres Bruntál. Byla právě neděle, tedy jsem nedělňátko a nedělňátka údajně bývají šťastní lidé, to si opakuji třeba, když je mi někdy ouvej. Takže já musím být šťastná, i kdybych momentálně nechtěla. 


DOBŘE, ALE NEUDALA JSI NÁM ZATÍM, KDY SE TAK PŘIHODILO. VÍME, ŽE V NEDĚLI, ALE OBÁVÁM SE, ŽE JE TO PRO POSLUCHAČE MÁLO. 


Nejsme přece tak povrchní a hloupí, abychom z toho dělali vědu. Možná je to důležité, ale asi jinak, než si myslí většina lidí. Není to důležité pro můj životní pocit, ale je to důležité pro doktory, statistiky, úřady. Kdyby mě hledali třeba někde uschovanou uloženou v počítači, tak se dozvědí, že jsem Wetlinská, narozená 14. června, z čehož usoudí, že jsem Blíženec. Já ovšem na znamení nedám, Milane. Rok to byl tenkrát svízelný, naši v něm o dost majetku přišli. Byla měna, majetková reforma. Náhradou dostali mě… A také v tom roce zemřeli Stalin a Gottwald. 


ANO, ANIČKO. A VE KTERÉM ROCE ZEMŘELI SOUDRUH STALIN A SOUDRUH GOTTWALD? 


Narodila jsem se 14. června 1953. 


DĚKUJI. TEĎ UŽ TO KONEČNĚ VŠICHNI ZVĚDAVCI SLYŠÍ. JAK SE TI ŽILO JAKO MALÉMU STVOŘENÍ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V OPAVĚ? 


Co si budeme povídat, dětství máš vždycky zidealizované. S tím nic neuděláš, tak to prostě chodí. Možná, že si ho člověk i chce sám trochu zidealizovat. Když jsem přibyla do naší rodiny, tak už tam existovala sestra Olina, která je o tři roky starší. Výrazně starší sestra, jak to občas u sourozenců chodívá. S naší výchovou nebyly problémy. Já jsem byla dítě umírněné, klidné a slušně jsem se učila. Naše maminka byla laskavá a hodná, jak maminky umějí konejšit. Tatínek byl autoritativní a dominantní zákon. Přísný otec od rodiny. Býval stavební mistr, celý život se snažil pracovat ve Vítkovických stavbách. Maminka pracovala jako pokladní v Restauracích a jídelnách. Dnes jsou oba rodiče v penzi. Kdybych se měla pokusit přiblížit atmosféru u nás doma, myslím, že jsme byli absolutistická monarchie. O demokracii nemohla být ani zmínka. My jsme byly dcery, kterým bylo dovoleno hlavně se dřít učivo. Bylo nám dovoleno, abychom byly hodné a poslušné a měly názory v rámci tolerované normy. Když bylo nabíledni, že máme na to, abychom studovaly, bylo nám umožněno studovat. Jasné mantinely. Proto jsme boxovaly a snažili se zabodovat tak, abychom mantinely trochu vyrušily. 


JAKÝM ZÁJMŮM HOLDOVALA RODÍCÍ SE SLEČNA ANIČKA? SAMOZŘEJMĚ V RÁMCI MANTINELŮ? 


Když jsem začala chodit do školy, byla jsem Anička z prvé Á, to si pamatuji přesně. Měli jsme velmi laskavou a trpělivou paní učitelku, jmenovala se Zlobická. Stále ji vidím před sebou. Její milovaná písnička byla Cestička do školy. Tu jsme jí zpívali, když měla dobrou náladu. Já jsem byla dítě, které zbožňovalo knihy, recitovalo, později začalo hrát i divadlo, žádný rozmazlený raubíř. Ten recitační kroužek byl pro mě určující. Uvízla jsem v něm a zůstala tam až do střední školy. Účastnila jsem se všech recitačních soutěží. Pak už přišla paní učitelka Kurfürstová. Řekla bych, že v životě každého z nás je osobnost, která určila jeho vývoj. U mne to byla paní učitelka Kurfürstová. To byla paní učitelka, která si na děti pokaždé udělala čas. U ní doma bylo pořád plno dětí, plno knížek a takový lehoulinký binec. Odevšad se sypaly knížky. Vím, že jednou jsme hledali nějaké peřiny, otevřeli jsme skříň a i z ní se vysypaly knížky. Chodili jsme se k ní vypovídat, všechno s námi prožívala. V mých šestnácti letech se Kurfürstovi odstěhovali do Příbora. Když jsem se šla s paní učitelkou Kurfürstovou rozloučit, strašně jsem slzela. Věděla jsem, že je něčemu krásnému konec. Dnes vím, že jedna důležitá životní etapa byla za námi. 


VÍŠ, V ČEM JSI PO TÁTOVI A V ČEM PO MÁMĚ? 


To víš, že genetika funguje. Cítím je v sobě oba, maminku i otce. Obzvlášť některé tátovy vlastnosti se snažím v sobě potlačit. Snad se mi to i daří. 


MÍNÍŠ ONY AUTORITATIVNÍ, DOMINANTNÍ RYSY? 


Ono je to spíš v prudkosti a ve výbušnosti. Ty jsi mě přece zažil, jak jsem třeba bojovala za nějaký názor. Dnes už je to umírněnější verze. Teď se odhaluji a prozrazuji na sebe věci, které nejsou, aspoň doufám, příliš znát, ale já je v sobě cítím, ty vášně jsou ve mně, někdy až lapám po dechu, abych mlčela a nic nevyjevila. Můj otec vždycky řekl, je to takhle a takhle to fakt není. Jenže na světě je více názorů a vměstnají se sem. Není tu jen jediný, ten tvůj. Snad se mi podařilo v tomto ohledu na sobě víc zapracovat. Naopak maminka byla člověk ústupný a odevzdaný. Pro nás by se obětovala. To ve mně není. To ne. 


A JAKÝ VZTAH MÁŠ S OLGOU? 


Je zvláštní, jak různé mohou být děti jedněch rodičů. Sestra je jiná nežli já a zároveň není. Někdy se na ni dívám a poznávám podobnost třeba v gestikulaci. Stejná gestikulace, ba i povědomý hlas. Nebo kupodivu stejná zranitelná místa. Olga ovšem byla spíše na matematiku, zatímco já na češtinu a dějepis. Musela mě chudinka učit násobilku. To mi nešlo, sinus, cosinus, tangens, kotangens, tím to pro mne i dnes hasne. Olga skončila vysokou ekonomickou a je inženýrka. Je podnikatelkou a je mnohem praktičtější nežli já. 


CHODILY JSTE SPOLU DO STEJNÉHO GYMNÁZIA? 


Ano, do opavského. V naší republice je hodně krásných měst, Bezručova Opava je jedním z nich, starobylé město. Bude teď slavit sedm set sedmdesát let. Ležela na jantarové stezce – ze severu k jihu – a byla vždycky obchodním centrem a také historickým centrem. O Opavě bych mohla dlouho vyprávět, mohla bych ti o ní udělat celou přednášku. Opava má krásné divadlo a nejstarší muzeum u nás. Víš, co jsem v divadle mohla shlédnout jako první? Aladdinovu kouzelnou lampu. Ještě jako malá. Pak jsem už měla do divadla předplatné. V Opavě je dodnes kamenné divadlo, činohra, opera i balet. Zážitkem pro nás bývala nejen samotná představení, ale snad ještě větším pak posezení po nich. Co jsme to tenkrát rádi upíjely z pohárků? Asi vermut a také jsme začínaly kouřit tabák jako Amfory. Byly jsme zkrátka „mladé drzé světačky“. Ale já se vrátím ještě ke gymnáziu. Má velikou tradici. Když jsem dělala přijímačky do Olomouce na Filozofickou fakultu a řekla jsem, že jsem maturovala u profesora Turečka z češtiny za jedna, měla jsem pocit, že jsem už polovičky přijímačky zvládla, takový to byl pojem. Nedávno jsem pana profesora Turečka v Opavě ke své velké radosti potkala. 


VRACÍVÁŠ SE DO OPAVY ČASTO? 


Jezdím tam ráda. Někdy mě dokonce napadá, že bych tam mohla i žít, ale profesně bych se tam dnes asi stěží hledala. Ono je dobře, když člověk odejde z domu. Tak to má být. Bohužel rodiče to nechtějí, bolí je to, nejraději by tě měli pořád na očích a ochraňovali tě. Ale kdyby se tak stalo, tak s nimi zůstaneš až do smrti. A tak se trhneš a jdeš. 


…Ještě JEDNOU PŘÍJEMNÉ ODPOLEDNE. Je neděle 30. ledna a ladíte zrovna na frekvenci 87,8 FM, což jsme my, hravý podnájemník Národního technického muzea v Praze na Letné rádio RIO. Grande vlny rádio i rodeo. Posloucháte tradiční RIOklubko EMOCÍ plus racio rádio, jehož hostem je Anna Wetlinská, která má v Opavě právě po maturitě. ANIČKO, KAM SE S TEBOU NYNÍ VYDÁME? 


Už po devítce jsem chtěla jít na hereckou konzervatoř, jenže tomu tenkrát naši řekli ne. A to je přemlouvali i učitelé, ta vaše Anička by měla okamžitě herectví bez obav studovat, ale naši trvali na svém. Takže mi zůstalo gymnázium. Když jsem maturovala, otec pravil, Aničko, jestli chceš ještě, tak na to herectví můžeš coby ne. A já jsem řekla – víš, tati, já už teď nechci, nějak jsem pozbyla odvahu. 


VYTRATILO SE TO Z TEBE? 


Nevytratilo se to, bylo to jen potlačené. Ztratila jsem v sebe důležitou důvěru. A také mi přišlo, že už je pozdě. Bylo mi devatenáct, to se v tobě všechno závratně (neobratně?) mele. 


TAKŽE, KDYŽ NE HERECTVÍ, TAK KAM? 


Volila jsem Filozofickou fakultu v Olomouci. Chtěla jsem tam studovat češtinu a dějepis, ale v tom roce vyšla v kombinaci čeština a ruština pouze. Z univerzity mi tenkrát napsali, že se kromě přijímaček na Palackého univerzitu mohu zúčastnit ještě přijímaček na Lomonosovu univerzitu v Moskvě, rovněž na Filozofickou fakultu. Bylo to nezávislé na mých přijímačkách v Olomouci. Řekla jsem si, že strčím dvě želízka do ohně, třeba se jedno nahřeje. A představ si, přijali mě do svého učenlivého trvanlivého sboru. 


A DALA JSI PŘEDNOST MOSKVĚ. 


Tak jsem neuvažovala. Když je ti těch – náct, tak chceš hlavně dál od domova. Paříž mi nenabízeli a Moskva byla dostatečně daleko, aby na mě rodiče už nemohli. A hlavně, já jsem nevěřila, že tam obstojím. Říkala jsem si, půl roku tam vydržím, něco poběhám a uvidí se. Maminka říkala, Aničko, nejezdi, z Olomouce budeš každý víkend doma, mně tady bude smutno. Ale já jsem jí tehdy řekla bez obalu, maminko, když ti bude smutno, kup si kanára. Sama jsem si na tu větu zapomněla, ale maminka mi ji po létech šoupla zpátky. 


ALE VRAŤME SE K MOSKVĚ. 


Bydlela jsem tam na kolejích. Filozofie tam byla na úrovni fakulty, nikoliv katedry. Teprve ve druhém ročníku se volily specializace. Udělala jsem dva semestry a pochopila, že zpátky už mě nikdo nepošle. Psal se rok 1973, milé Aničce v mém srdci byly jen dva roky. Studium mi šlo. Neměla jsem žádnou trojku. Ale to herectví bylo ve mně jako v koze, jak se říká. Najednou mě nikdo nenavigoval a já jsem si řekla, jestli se teď nepokusím, tak už se nepokusím nikdy. Zjistila jsem si, jaké tam jsou herecké školy, to už jsem věděla, že na každé vysoké je děkanát pro zahraniční studenty a přihlásila se na přijímačky. 


JAK VYPADALY? 


Já jsem dělala přijímačky na VGIK, což je jako naše FAMU. Ale na rozdíl od FAMU se na VGIKu studuje i herectví. Tenkrát u Serjoži Bondarčuka osobně a svědomitě. Podmínkou bylo přichystat si nějaký repertoár v ruštině, ale ten základní jsem směla přednést česky. Naštěstí jsem měla všechno sebou. Hodně Holana, Seiferta. V ruštině žádali jen pasáže, z nichž by mohli usoudit, jak vládnu s myšlenkou předávanou v cizím jazyce. Stejně hlavně sledovali výraz tváře a projev jako takový. Pamatuji si, že jsem recitovala Holanovu Panychidu a vyklouzl mi zatím text. Koukám na komisi, jistě s tragickým výrazem, až mi docvaklo, že oni mi vlastně odezírají jen od úst, ale nerozumějí, a tak jsem toho Holana rychle dotvořila po svém. Postoupila jsem do dalšího kola a nakonec ty přijímačky u nich zvládla. 


ZKUS SI VYBAVIT, CO TĚ PUDILO TAK K HERECTVÍ. 


V Moskvě to byl už jiný impuls než v Opavě. Ale v dětství to byl u mě zcela evidentně únik. 


ÚTĚK OD ČEHO, OD FÁDNOSTI? 


Ano. Mně život přišel fádní a šedivý. Určitě jsem nebyla dítko, které se potřebuje předvádět a těší ho, že mu druzí tleskají. V tom byl paradox, já jsem dost trpěla, když mě někdo sledoval. Ale potřebovala jsem snít. Veškerou fantazii jsem soustředila jednoduše do snění. Dodnes se mi vybavují celé věty a situace, kdy se na mě rodiče rozčílili, křičeli na mě, prosím tě, Aničko, probuď se ze sna! Zřejmě jsem snila s otevřenýma očima, fantazírovala jsem jako divá. Byly to mé grandiózní úniky do romantiky snů. 


ALE V MOSKVĚ UŽ TO NEJSPÍŠ NEŠLO TAK ZPROSTŘEDKOVAT. BYDLELA JSI NA KOLEJÍCH, MUSELA JSI VYJÍT SE STIPENDIEM. PRAKTICKY EXISTOVAT. 


Asi ano, ale to mě tenkrát nezatěžovalo. Měla jsem prospěchové stipendium, tak to šlo. Vždyť víš, byli jsme studenti, chyběly-li nějaké peníze, něco se svléklo a prodalo. A zase byly! 


A KDE SE VZAL ZNOVU TEN IMPULS K HERECTVÍ? 


Přišlo mi, že jsem zbabělec a že člověk se má pokusit o to, o čem snil, že by to neměl vzdát bez boje. Cizina ve mně nabudila jiné vlastnosti, než jaké jsem doma měla. Přesto jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít. Spíš jsem tam šla, abych si později nevyčetla, že jsem pro to neudělala všechno. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi bylo oznámeno, že jsem přijatá. Pak šlo jenom už o to, oznámit to na velvyslanectví a požádat o přestup naše ministerstvo školství. I tak jsem si říkala, že se Bondarčuk (Serjoža ruská verze Bonda) asi spletl, že první ročník je jenom zkušební, a že mě za půl roku vystřídají za lepší naději. Proto jsem požádala, aby mě zároveň nechali studovat i filozofii. Ale nedalo se to zvládnout. Zůstalo mi předurčeno herectví. 


…právě posloucháte RIOklub …A V NĚM ROZSÁHLOU ROZPRAVU S ANNOU WETLINSKOU. ZAČÍNÁ NÁŠ TŘETÍ VSTUP. JSME V MOSKVĚ, KDE ANIČKA STUDUJE HERECTVÍ. VÍDALA JSI TAM HODNĚ PŘEDSTAVENÍ? 


Do večera jsme ve škole vždy zkoušeli a pak, znáš přece studenty herectví, běhali jsme po divadlech, v každé projekční síni pátrali po nových filmech, pořád se někde něco dobrého šustlo. Bylo to krásné období. Akční úkaz racio Bond a Bondarčuk zval do školy slavné lidi, byla šance si s nimi osobně popovídat. Vzpomínám u katedry třeba na setkání s Kurosawou… 


A CO JSTE ZKOUŠELI? BYLO TO JAKO U NÁS?


Hodně se samozřejmě zkoušela ruská klasika. Čechov, Dostojevskij, Gorkij. Vidíš, prý jsem byla čechovovský typ, říkal o mě Sergej Bondarčuk. On mě tak vnímal. I mé absolventské představení byl Čechov, Višňový sad, Raněvská. Hráli jsme ho i na Malé Bronné, jedné sympatické moskevské scéně. Ale to už je dávná minulost, když si uvědomíš, že mezitím se impérium rozpadlo jako tenký domeček z karet a všechno je zase jinak. Dějiny někdy skotačí. Ale když se s tebou teď o tom bavím, zjišťuji, že jsou to pro mě ohromné vzpomínky. Mohu se do nich radostně ponořit. Mám o čem hovořit. Hrála jsem tam také v Divadle filmového herce. Zkoušeli jsme v něm Zázrak svatého Antoníčka. Měl z toho vzniknout film v koprodukci s Holandskem. Režisér Sáva Kuliš vybral herce z různých divadel, i z Taganky. Divadlo mě nesmírně bavilo. Okouzlovalo. Jak já se těšila na české jeviště! 


ALE ZŮSTAŇME JEŠTĚ V MOSKVĚ. JAK TĚ PŘIJALI SPOLUŽÁCI? BYLA JSI NA ŠKOLE JEDINÁ CIZINKA? 


Na herectví ano. Osud si mě tenkrát hýčkal. Ale on tě hýčká jenom na okamžik, pak ti naštěstí zase rychle připomene, že to není všechno tak easy a že je třeba za všechno platit, abys nezůstal rozmazlený náfuka. Tím čumáčkem do loužičky musíš. Ale v Moskvě si mě opravdu ještě hýčkal. I když je herectví provázeno už od počátku s jakousi řevnivostí, mně se to netýkalo. Vědělo se, že to zapíchnu a odjedu. Takže mě měli rádi i herci v divadle, nebo se tak alespoň chovali. 


SMÍM BÝT OSOBNÍ? 


Zkus to. 


PATŘÍ K TVÝM VZPOMÍNKÁM NA MOSKVU I VZPOMÍNKA NA LOVE AFFAIR? 


V tom věku se už dá předpokládat s tím, že ano. Stále jsem přece nerecitovala. A představ si, byl to Slovák. 


TAK, ANIČKO, A JSME RÁZEM V PRAZE. PŘICHÁZÍŠ JAKO ČERSTVÁ ABSOLVENTKA HERECKÉ ŠKOLY V MOSKVĚ, VŠUDE TĚ CHTĚJÍ, UŽ NA TEBE ČEKAJÍ… 


Milane, kde na tebe všichni čekají? Život není tak uzpůsobený. Nevěděli co se mnou. V té době byl na Barrandově herecký soubor, jakési drobky z minula, kdy se tady pokoušeli o Divadlo filmového herce, po vzoru Moskvy. Ale v Moskvě se točilo kolem dvě stě filmů ročně, takže soubor herců byl veliký. V barrandovském souboru bylo jen pár (schopných) lidí. Ocitla jsem se v něm i já. 


GARANTOVALO TI TO PRÁCI? 


Žádnou práci mi to negarantovalo. Garantovalo mi to, že jsem měla na nájem. V dnešní době by se to dalo nazvat podporou pro nezaměstnanou osobu výdělečně nečinnou. Skutečně jsem si prožila své a chápu lidi, kteří nemají práci a moc jim přeji, aby jim osud pomáhal. Ale on to sám neučiní. Osud musíš od sebe nakopnout. Znovu se mi vybavuje ten zoufalý pocit bezmoci. Když jsi mladý a skončíš školu, jsi jako kůň na startu, jako baletka na špičkách. Jsi plný toho, co chceš dělat dál. Já bych snad tenkrát hrála i zadarmo, tak jsem o jeviště stála. 


A ZKOUŠELA JSI KONTAKTY S DIVADLY? A TŘEBA I MIMO PRAHU? 


Zkoušela. Psala jsem opravdu i do oblastních divadel, ale nic nešlo. Odnikud žádná reakce, ani hostovačka nešla zařídit. Velmi jsem se snažila něco kloudného podniknout. Zahrála jsem si ve filmu, ale bez divadla mi bylo smutno. Divadlo je pro mladého herce základ. A já byla netrpělivá. Herectví nevysedíš. S herectvím je to prazvláštní úděl. Škola tě jenom rozhýbe, jako kdybys vzal hlínu a rozhnětl ji, a ale teprve to, co budeš hrát, role, které ti přijdou do cesty a ty se s nimi budeš moci popasovat, dají té hlíně tvar. Tady působí jedno na druhé. Když je hlína jenom rozhnětená a nic se neděje, člověk ztrácí půdu pod nohama pud i trochu sebevědomí. A herectví je hodně o sebevědomí. A to se mi vytrácelo. Pak už jsem na tom byla tak zle, že jsem věděla, že i kdyby přišla role, bála bych se jí. Byla jsem pocitově na dně. Asi to bude znít jako rozmazlenost, ale já jsem potřebovala cítit, že tam, kde se nalézám – a to jsem VŽDYCKY potřebovala cítit – nejsem trpěná, že mě tam fakt chtějí. Proto pro mě nebyla řešením protekce. Přece mi někdo nemůže zařídit roli. Proti vůli režiséra, proti všem. To nejde. Cítila bych se trapně. 


TAKŽE SES ROZHODLA POVĚSIT HERECTVÍ NA HŘEBÍK… 


To bylo oboustranné. Nevyhnutelné. Pověsili jsme se vzájemně. Já herectví a herectví mně. Ale přiznávám, že jednoduché to pro mě nebylo. Protrpěla jsem si to. Ale dostala jsem se z toho a to je to hlavní. To nějak nasaješ vítr a řekneš si, aha, on mi není příznivý. A mládí je netrpělivé a život není od toho, abys ho protesknil. A já jsem netrpělivá hodně moc. Jsem zřejmě uzpůsobena tak, že buď to vyjde, jak to já chci, nebo to neberu. A herectví holt nevyšlo. 


A MOŽNÁ PRÁVĚ PROTO, BRZY NA TO, VYŠLO, ANIČKO, NĚCO JINÉHO. ALE TO UŽ JSME V TELEVIZI, O KTERÉ SI NĚCO VÍC ŘEKNEME AŽ PO PÍSNIČCE.


…ZAČÍNÁ ČTVRTÝ VSTUP NAŠÍ ROZPRAVY S ANNOU WETLINSKOU. ZAVEDE NÁS DO MOLOCHU TELEVIZE, ODKUD JI ZNÁME PŘEDEVŠÍM. ANIČKO, ROZPOMENEŠ SE NĚKDY NA SVÉ TELEVIZNÍ ZAČÁTKY? 


V televizi se chystal nový cyklus filmů a potřebovali do něj moderátora. Zavolal mi dramaturg Dušan Kovář, který byl tím pádem u zrodu toho, že se ze mne později stala hlasatelka. Když už jsme se znali nějaký ten měsíc, scházeli jsme se pravidelně nad texty, společně točili a stali se z nás kamarádi, řekl mi – podívej, Aničko, v televizi dělají konkurz na hlasatelky. Dáš si nohu přes nohu, natočíš to a uvidíš, jak to dopadne. Já to vidím dobře. Jednou z tebe bude schopná paní hlasatelka. Věřil mi a s tím jsem vstupovala do hlasatelny. 


VZPOMENEŠ SI OBČAS NA NĚJ? 


V hlasatelně na něj vzpomínám často. 


JAKÉ BYLY TVÉ ZAČÁTKY? 


Zkraje jsem byla dost ztrémovaná. Proto, když přijde do hlasatelny někdo nový, vím, že se nedají vynášet zbrkle rychlé soudy. Jak já byla tuhá. Tenkrát se jen sedělo, dala jsem si tedy nohu přes nohu, vibrovaly obě. K tomu jsem měla vytřeštěný zrak, tak urputně jsem na text myslela. Hlasatelky dodnes nemají čtecí zařízení. Podle mého je to holý blázinec. Plýtvá se tu nazmar lidskou energií. Stejně si všichni myslí, že to čteme… A když jsem se slyšela v odposlechu, jak mluvím, bože, délky jsou delší, ta prapodivná intonace a ten výraz. Mám se tvářit mile a v očích mám hrůzu. A úsměv mi nejde. Celé je to, jak říká jeden můj známý, jako když vesnického trotla bolejí zuby. Úsměv začíná vevnitř, teprve pak se objeví v očích a postupně se roztáhne do mimiky. Ale když jsi strnulý a roztáhneš jenom pysky, nutně zplodíš škleb. A v takové situaci jsem tam seděla. Nebylo mi do skoku, nemluvě o tom, že herectví, které jsem studovala, na tobě pracuje tak, že tě uvolňuje, aby tělo poslouchalo, aby tvá gesta, vidíš, jak já gestikuluji, byla výmluvná, aby šla za emocemi. Ale v hlasatelně se musíš zklidnit. Gesto téměř žádné, mimika minimální. Nemohla jsem se v hlasatelně dlouho zabydlet. Proboha, jak je možné tam jen tak sedět? Ale naučilo mě to sebekázni. Já jsem se kupodivu přes tuhle profesi dobrala kázně i lidsky. Hlasatelská profese byla mým prvním psychoterapeutem. Naučila jsem se zklidnit v životě a přitom to ve mně, jak už jsem připomenula, pořád vře. Ale profese mi pomáhá vše ovládnout. 


V ČEM SPATŘUJEŠ JEJÍ SMYSL? 


Není třeba v tom hledat hluboký smysl. Je třeba přistupovat k tomu jen zodpovědně, ostatně jako ke všemu, co děláš. Paní v pokladně, když tě kasíruje, musí být také přesná a zodpovědná. Jinak to špatně namarkuje, vy se pohádáte a nebo jí večer nebude štimovat kasa. Hlasatelská profese tu není kvůli mně. Víš, je jen málo oficiálních evropských televizních společností bez hlasatelek? Zřejmě to není náhoda. Všechno má někde své kořeny. Lidem je asi příjemné, že je z obrazovky oslovuje člověk. Vědí, že v tu chvíli jsme tam živé bytosti. Samozřejmě se nad tím nezamýšlejí, jdou si vařit kafe nebo mají návštěvu. Ty tam také nejsi od toho, aby ses na diváka vytahoval, kolik toho znáš. To není inscenace mezi inscenacemi. Máš se objevit, adekvátně navodit atmosféru a něco vypovídat. Jde-li třeba o hudební pořad, kdo a co bude hrát, jde-li o inscenaci, pak kdo je její autor, kdo to režíroval, kdo v ní hraje a o čem to celé bude. Divákům tak usnadníš orientaci. 


JAKÉ JSOU, PODLE TEBE, PŘEDPOKLADY PRO HLASATELSKOU PRÁCI V TELEVIZI? 


Měl bys mít takzvaně fotogenický hlas. Hlas je důležitý hudební nástroj. Představ si nějaký alarmující výrazný soprán. Hlas tě nemá rušit. Hlas je něco jako filmová kulisa v hudbě. Ta také, pokud je film v pořádku a všechny komponenty do sebe zapadají, je potřebná, ale nevyčnívá z toho jak z ryby kost. A málo platné, řeč hlasatelky by měla být nejblíže tomu, čemu se říká spisovná čeština. Když už dokonalost není možná. Moderátor pořadu může mít malou vadu řeči, může to být u něj dokonce i milé, ale hlasatelka ne. Ta je tradiční a konzervativní ve všem. Není tu od toho, aby provokovala či šokovala. A samozřejmě nějak musí vypadat. Ale nemusí být krasavice, to věru ne. Jde spíš o osobní půvab, o kouzlo daného okamžiku, o typ. My jsme v hlasatelně typově dost různé, takže si divák může zvolit ten svůj oblíbený typ.  


MŮŽE HLASATELKA NA OBRAZOVCE DOZRÁT V OSOBNOST? 


Jde spíš o to, jestli jako osobnost z obrazovky působíš, jestli je to čitelné. Je to jako v herectví. Něco jiného je osobnost lidská, něco jiného osobnost profesní. Jedna s druhou se nemusí krýt. Paradox této profese je v tom, že tančíš na velice malém akčním rádiu, prostoru. Máš asi metr čtvereční na všechny piruety a salta mortale. To není jako v herectví. Tahle plocha se počítá na minuty a prostředků je minimálně. Proto, když tě lidé potkávají, jsou překvapeni, že působíš osobně zas jinak. Jsi temperamentnější, vyšší či menší, než si tě sami představovali díky TV skříňce. 


ANIČKO, JE TU ZÁVĚREČNÝ DOTAZ TVÉHO VSTUPU, SHODNÝ PRO VŠECHNY TŘI ÚČASTNICE TRIPTYCHU. TVŮJ NÁZOR NA ZBYLÉ DVĚ ZPYTOVANÉ. TO ZNAMENÁ NA HANU HEŘMÁNKOVOU A MARTU SKARLANDTOVOU.


Ráda se vyjádřím a začala bych Martou. V době, kdy jsem dělala hlasatelský konkurz, zní to divně, ale je to tak, jsem nepotřebovala mít doma televizi. Žila jsem v Ženských domovech (Smíchov) a běhala hlavně po divadlech a po kinech. V určitém věku televize nehraje zásadní roli. Teprve, až si lidé založí rodiny, mají děti a jsou po večerech doma, sledují více televizi. Takže já jsem hlasatelky neznala. Několikrát jsem sice prošla kolem obrazovky, ale moc jsem je nevnímala. Věděla jsem, že jedna je tam taková, druhá onaká, ta třetí strohá, ale nezajímalo mě, who is who. Teprve, když jsem přišla do hlasatelny, začala jsem hlasatelky sledovat. A nejvíc Martu. Přišlo mi, že je to největší profík. Marta, pro mě rovná se televize. Její jméno je už sama televize. Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, bože, jednou bych tam chtěla být tak na svém místě, být tam tak zabydlená jako ona. Mně to trvalo podstatně déle, než jsem v hlasatelně získala pocit samozřejmosti. Marta pro mne znamenala vzor. V té době konferovala také největší pořady, všechny televizní festivaly, taneční soutěže, mezinárodní přenosy. A i lidsky jsem z ní měla vždy bezpečný pocit. Nikdy jsme spolu nechodily na kávičky, nikdy jsme si spolu extra nepovídaly, ale věděla jsem, že je to parťák, a že nepodrazí. Jako kolektiv jsme museli občas také něco řešit, měli jsme a máme své šéfy a problémy. Musíme se sejít a říci si, jak na to půjdeme. A někteří si zkrátka výrazně hlídají jen a jen své vlastní zájmy, jedou si po svém hlava nehlava. A právě v tom byl a je na Martu spoleh. A to už je o slušnosti. Marta by nepodrazila, protože je slušná. 


TEĎ MĚ TÉMĚŘ DOJÍMÁŠ. TAKŽE ROVNOU K HANCE… 


Když se na obrazovce objevila Hanka, netrvalo dlouho a zazářila jako hvězdička. Kdybych byla manažer, vsadila bych na ni. Dobrý manažer na to má čich. Slyší Beatles hrát někde ve sklepě a už ví, že jednou budou. Málokdy se splete. Slyší zpívat Sinatru v době, kdy o něm ještě nikdo neví, ale on už Ví. Hanka v sobě měla trochu hvězdného pelu. Usmála se a všechno se rozzářilo. Muži zjihli, ženy možná skřípaly zuby. Tedy jak která. 


TY NE? 


Nevím o podobných pocitech. Dívala jsem se na Hanku jako na přírodní dar, úkaz, protože tak to bylo. Potom ustoupila do manželství, nedávno podala v hlasatelně výpověď, ale široký záběr a dopad na diváky má a bude mít jistě i jako moderátorka. V osobním kontaktu byla Hanka vždycky dost uzavřená a pak, když potkala Karla, ještě víc. Asi věděla proč. Věci s námi neprožívala, vlastně jsem o ní nevěděla víc, než víš o někom, s kým si řekneš ahoj a jak se máš. Ale sloužila jsem s ní ráda. Nepamatuji se, že bychom spolu měly sebemenší konflikt. Bylo s ní lehce a mile. 


…POHLED NA HODINY V NAŠEM STUDIU PROZRAZUJE, ŽE TEĎ JE PATNÁCT HODIN A ČTYŘICET ŠEST MINUT. POSLOUCHÁTE RACIO RÁDIO RIO, JEHOŽ NEPOSTRADATELNÝ RIOKLUB K LIDSKÉMU SLUCHU VSTOUPIL DO SVÉ DRUHÉ POLOVINY. HOSTEM POŘADU JE ANNA WETLINSKÁ, SE KTEROU JSME V NAŠEM, ZATÍM POSLEDNÍM, VSTUPU HOVOŘILI O POTŘEBE PROFESIONÁLNÍ VYBAVENOSTI TELEVIZNÍ HLASATELKY, PŘEDEVŠÍM O POTŘEBĚ ČISTÉ DIKCE. ANIČKO, PROZRAĎ, MÁŠ SVÁ MLUVNÍ CVIČENÍ? 


Já tě zklamu. Když mám službu odpoledne a večer, to už se stihnu rozmluvit, protože jsem dost povídalka. Když to na mě přijde, mám někdy až slovní průjem. Ráno ovšem rozmluvená nejsem, to je pravda. To mám mluvidla zpravidla tuhá a huba se mi zpravidla nehýbe. Pak je potřeba ústa trochu rozproudit. 


NO PRÁVĚ. A MÁŠ NA TO SVŮJ ZARUČENÝ RECEPT? 


Každá z nás má přece tu svou vlastní ústní gymnastiku. I ty máš jistě svá cvičení. Já si trochu zamručím, posadím hlas do masky a pak přistupuji k práci. 


KOUŘÍŠ? SPÍŠ DOSTATEČNĚ? 


Ne, už nekouřím. Jsem něco jako abstinující kuřák. Roky jsem kouřila, sice vždy lehké cigarety, nicméně kouřila jsem regulérně a ráda. Dokonce jsem si říkala, že je škoda takové věci nechat, když už to tak pěkně umím a tolik mě to stálo. U kouření existuje dvojí vazba. Buď máš vazbu na nikotin, nebo máš vazbu na manipulaci s cigaretou. Já jsem evidentně měla vazbu na tu manipulaci s cigaretou. Potřebovala jsem zaměstnat ruce i ústa. 


TO TI ZJEVNĚ ZŮSTALO. I TEĎ MÁŠ V RUCE TUŽKU… 


Pořád si s něčím hraji. Jsem taková hravá, Milane. 


SPÁNEK SI DÁVKUJEŠ? 


To ano. Spánek velmi potřebuji. Evidentně cítím, jak mi dodává síly. Spánek je také nejlepší kosmetická úprava. Nemám ovšem ráda vylehávání. Když jsem probuzená, vstávám. 


ANIČKO, VÍC NEŽ SLYŠET JSI NA OBRAZOVCE VIDĚT. TÍMHLE LAPIDÁRNÍM SDĚLENÍM MÍŘÍM K NÁSLEDUJÍCÍMU TÉMATU. A TÍM JE MÓDA. PROZRADÍM, ŽE JSI PRÁVĚ VYHRÁLA ANKETU VYPSANOU TÝDENÍKEM TELEVIZE – TELETIP O NEJLÉPE OBLÉKANOU ŽENU NA NAŠÍ OBRAZOVCE. KDO HODNOTIL? 


Tentokrát hodnotila paní Helena Fejková. 


TO ZNAMENÁ ODBORNICE? 


Ano. Tahle anketa není něco jako společenská hra, druh společenské zábavy. Líbí – nelíbí, rád – nerad. Tady se vyslovují výlučně profesionálové, módní návrháři. A tentokrát to byla paní Helena Fejková, jak jsem se dozvěděla. Moc mě to potěšilo, protože z úst odborníka chvála vždycky potěší. 


O MÓDĚ MUSÍŠ, ANIČKO, TEĎ VÍC. TO JE PRO POSLUCHAČKY A BUDOUCÍ MÓDNÍ POLICISTKY ZARUČENĚ VDĚČNÉ TÉMA. 


Takže ty chceš, abych mluvila víc o módě? Ale to je problém. Asi se ode mne čeká, že spustím tirády, ale ono je to všechno jinak, jak už to v životě bývá. Všechno je jinak. 


DOBŘE. PŘESTO PODĚL SE VÍC, CO K TOMU MŮŽEŠ DODAT? 


Podívej se, já módní časopisy doma nemám a ani si je nekupuji. U mne je to opravdu jinak. Mám štěstí a při své neskromnosti tvrdím, asi zasloužené, že potkávám lidi, kteří mají na to, aby za mne vyřešili problém, který sama nejsem schopná vyřešit. Přece nebudu říkat módnímu návrháři, co mi má ušít. To není můj džob. Jistě, mám svůj vkus, ale zubaři také nehlásím, jak mi má spravit zuby. Já se buď s módou potkám nebo nepotkám. Něco ve mně mi musí pošeptat, Aničko, to jsou ty šaty! A kupodivu to vychází. 


INTUICE? 


Ano. Víš, co zoufale nerada? 


TO NEVÍM. 


Nerada šiju. Zkoušky jsou pro mne hrůzou a utrpením. Unavuje mě to. A stejné je to s nákupy. Když si mám koupit boty, projdu za sebou tři prodejny a najednou vidím před očima všude jenom boty, boty, boty, a tak přijdu domů raději bez nich. Říkám si, pane Bože, proč mi je někdo za mě nemohl vybrat? 


Se mnou je nesnesitelné nakupovat. Nikdy bych s sebou nevzala na nákupy muže. Jedině snad kdybych šla nakupovat brilianty, to ano. 


NE, ANIČKO, BRILIANTY KUPOVAT NEPŮJDEME. POKUS SE SPÍŠ, PROSÍM TĚ, CHARAKTERIZOVAT SVŮJ STYL OBLÉKÁNÍ. JE FRANCOUZSKÝ, ANEBO ANGLICKÝ? JÁ TOMU NEHOVÍM. V PŘÍPADĚ HANKY JSEM DOST POHOŘEL. 


Já to nemám pojmenováno. Ale je to móda bez velkých efektů. Tichá, klidná, zato s nápadem, jednoduchá. Žádné extravagance. Pohodlná. Lehce elegantní. Samozřejmě si o sobě nemyslím, že jsem romantický typ. To nejsem ani svým založením. Nejsem typ do kanýrků, drdůlků, lokniček, takový ten romanticko–vzpomínkový. Jsem nohama na zemi. V této chvíli, v tomto okamžiku. Samozřejmě, že na obrazovku a k hlasatelce móda patří, ale neměla by rozptylovat. Diváci by měli hlasatelku a její oblečení zaregistrovat, měla by mít šmrnc, ale ne zase takový, aby úplně ztuhli a tupě zírali. To ne. Já mám ráda jednoduché tvary. Pro mne jsou nejdůležitější tvar a nápad návrháře. Třeba teď mám dvoje šaty, shodou náhod od Daniely Flejšarové. Ty knoflíčkové znáš. Měla jsem je na sobě, když jsme spolu byli minule… 


ANIČKO, PROMIŇ. JÁ SI NA NĚ MOC NEPAMATUJI. VÍM JEN, ŽE JSI VYPADALA ČAROJAROKRÁSNĚ. 


Jistě, není tvou povinností pamatovat si moje šaty. Ale ten nápad je na nich opravdu výrazný a nosný, krásný, chic. A linka čistá. Co do barevnosti, fandím momentálně spíše nebarevnosti, třeba to za rok bude jinak. Teď to tak cítím. Rozhodně žádná oranžová nebo červená. Miluji černobílou, ale obrazovka ji nesnáší. Některé věci obrazovka prostě neskousne. Smlouváme s kameramany, říkáme, že v té či oné televizi jsme to viděly, ale oni trvají na svém. Bílá se nesmí, prý to nějak rozptyluje barvy. Může být krémová, ta pak na obrazovce vyjde jako bílá. A také některou černou obrazovka má problém vstřebat, obzvlášť když to je samet. Některé šaty černé nejsou a zase na obrazovce černé vyjdou.


DĚKUJI. MYSLÍŠ, ŽE TÍM BYCHOM MOHLI UZAVŘÍT TÉMA MÓDY? SNAD JSME SE POSLUCHAČKÁM ZAVDĚČILI. 


To nevím. Spíš jsem jim toho moc neřekla. A na něco jsem určitě zapomněla. Vidíš, třeba pro mě je velmi důležitá kvalita materiálu a kvalita šití. A to přímo bezpodmínečně. 


HOTOVO? POJĎME K TVÝM MIMOHLASATELSKÝM PŘÍLEŽITOSTEM NA OBRAZOVCE. MODEROVALA JSI STUDIO JEZERKA, BYLA U ZRODU STUDIA 6. BYLA JSI TAKÉ MODERÁTORKOU ROZHLASOVÉ STANICE VOX, ABSOLVOVALA SPOUSTY PÓDIOVÝCH VYSTOUPENÍ. BYLO TO OBOHACUJÍCÍ PRO TVOU HLASATELSKOU PRÁCI? 


Určitě bylo. To všechno pracuje, dle mého, na hlasatelnu. Osvěží tě to, ten kontakt je jiný. V hlasatelně jsi sám a máš komunikovat. Kdybychom tam byli třeba my dva, už by tu byla šance na dialog, se kterým bychom se obraceli na diváka. Ale takto jsi tam sám, chceš lidem přes ten čtvereček kamery něco sdělit, dostat se k nim, kontaktovat je, aby ti uvěřili, že k nim promlouváš, ne že deklamuješ, že jim vskutku něco sděluješ. Oslovuješ je. Mluvím jen za sebe a tvrdím, že to není snadné. 


PŘIZNÁM SE, ŽE JÁ BYCH HLASATELE DĚLAT NEMOHL. POTŘEBUJI BEZPROSTŘEDNÍ KONTAKT S LIDMI A NAVÍC SE DOMNÍVÁM, ŽE JE TO VÝLUČNĚ ŽENSKÁ PROFESE. 


Ten bezprostřední kontakt moderování vskutku nabízí. Vzpomínám na studio Jezerka. Pokaždé jsem se v něm setkala s novými lidmi. A byly to vesměs výrazné osobnosti. Z nejrůznějších oblastí. Jeden přes historii, druhý přes architekturu, třetí přes politiku. Ti lidé toho věděli tolik, že by mohli mluvit v kuse třeba hodinu a nepotřebovali moderátora. Problém byl spíš v tom, že na Jezerce jsi měl na každého osm minut a musel jsi rozhovor „ukočírovat“. Aby měl začátek, prostředek a konec a aby bylo řečeno podstatné, aby rozhovor byl „nosný“. Samozřejmě si tím pádem musel někdy hostům i skákat do řeči. Někteří, kupodivu jinak suveréni ve své profesi, se ve studiu trochu ztráceli. I tam může moderátor pomoci, aby se atmosféra uvolnila. Někdy se ocitáš v prazvláštní situaci, že o tématu málo nebo vůbec nevíš nic. Pak je lepší přiznat barvu. Někdy je těžké být nestranný. Moderátor musí fandit objektivitě. Moderátora bys neměl přistihnout, kdo z mluvících je mu sympatičtější… Někdy jsem si říkala, bože, jak já tohle zvládnu!


VIDÍŠ A TO JE TEĎ NA MNĚ. MIMOCHODEM, JAK SE CÍTÍŠ V ROZHLASE? 


Výborně. Mikrofon je mnohem intimnější záležitost než kamera. Když hlásím, vím, že divák tam někde je, ale je daleko. V rozhlase ho cítím blíž a mohu mu často dokonce i zatelefonovat. Mít okamžitou odezvu. VOX, to pro mne byla nádhera. Stejně jako pro tebe aktuálně RIO. Škoda, že se to, v mém případě, nedalo s VOXEM z časových důvodů zvládat. Ty postranní větve musíš ze života ořezat. Nedá se všechno stihnout. V rozhlase také není posluchač rozptylován obrazem, a tudíž hloupost daleko rychleji vyleze na povrch.


A ANIČKO, JAKÉ BYLY A JSOU TVÉ ZKUŠENOSTI Z PÓDIA? 


Pódium, to je zase úplně něco jiného. Tam máš kontakt bezprostřední. Na dosah. Z kraje jsem měla velkou trému. A jak to začalo? Byla jsem chvíli v televizi, když se na mě obrátili z PKS, tedy z Pražského kulturního střediska a nabídli mi konferování dechovky s Pavlem Trnkou. Režíroval to tenkrát pan Vašta a scénář napsal Václav Čapek. Kamarádila jsem se a dodnes máme bezva vztahy s Oscarem Gottliebem a s jeho paní Milenou Andrýskovou. Stavila jsem se tehdy u nich a řekla, Oscare, mám dělat dechovku. Co ty na to? Tak to je ten nejlepší začátek, glosoval mou chvilku slávy Oscar. Na tom se nejvíc naučíš, pak pro tebe i Vítkovická hala bude legrace. A skutečně to tak bylo. Říkal mi, pojedeš spousty sálů, kulturních zařízení, vesnic, poznáš nejrůznější publikum, zažiješ třeba Den stavbařů a publikum už bude „rozjeté“ a tak to také bylo. A mě to naučilo komunikovat s lidmi. Nešlo to vždy jako v salónu, bylo na mě, abych zvládala každé publikum, uměla ho oslovit. S tou dechovkou to bylo opravdu moc prima. Pro mě velmi cenná zkušenost. Projela jsem republiku od Šumavy k Tatrám. Bylo to sice dost úmorné, ale také nám tenkrát bylo méně let. A času bylo nějak víc a nebyl tak organizovaný jako dnes. Nebo se mi to zdá? Práce jsem vždycky naštěstí měla dost. 


BAVÍ TĚ KONFEROVÁNÍ PLESŮ? 


Řekla bych, že je to více společenská, než pracovní záležitost. Konferenciérka je na nich takovou mašličkou na dárečku. Ti, kteří jdou do společnosti, většinou v dobré náladě a pohodě, jsou tím dárečkem a hlasatelka je na něm tou mašlí. Ale v permanenci na plese je někdy až do půlnoci. Sama na plesy nechodím, v profesi si jich užiji až dost. Ale někdy se mi – pravda zřídka – stane, že neumím věc zakončit. Třeba, když je tam cimbál… Ráda zpívám, ráda souzním. 


…POKUD JSTE NÁS NALADILI ZROVNA TEĎ, PAK VĚZTE, ŽE NA FREKVENCI 87,8 FM POSLOUCHÁTE RÁDIO R.I.O., NA NĚM TRADIČNÍ NEDĚLNÍ RIO–KLUB A MÁTE–LI RÁDI TELEVIZNÍ HLASATELKU ANNU WETLINSKOU, PAK MÁTE NEJSPÍŠ SMŮLU, PROTOŽE NAŠE ROZSÁHLÁ ROZPRAVA S NÍ VSTOUPILA UŽ DO ZÁVĚREČNÉ TŘETINY. DO KONCE TŘÍHODINOVÉHO, ŽIVĚ VYSÍLANÉHO ROZHOVORU CHYBÍ PADESÁT TŘI MINUTY. REKLAMNÍ BLOK ZAVRŠIL SVOU SPOLUÚČAST, PÍSNIČKA JIŘÍHO SUCHÉHO DOZNĚLA A SLOVO MÁ OPĚT ANIČKA. 


Jiří Suchý mi udělal radost, děkuji. Ráda ho poslouchám. Ale, prosím tě, Milane, neříkej mi tak často Aničko. Více slyším na Anno. Anička je hezké jméno, ale ke mně už jaksi nepatří. Byla jsem Anička z první A, ale teď jsem Anna. Už jsem velká. A Anna je krásné jméno… 


POKUSÍM SE O TO, ANNO. JAK SE ANNA Z OPAVY VYROVNALA S TÍM, ŽE JE POPULÁRNÍ A CO PRO ANNU ZNAMENÁ VLASTNĚ ÚSPĚCH? 


Anna se nemusela s ničím vyrovnávat. Nemá popularitu, která by ji obtěžovala. Myslím, že má popularita je přesně v poloze, kdy je pouze příjemná. Například, když jsem šla dnes na oběd s tebou, zastavil mě starší manželský pár slovy – Aničko, kampak jdete a jak se máte? – To bylo velice milé. Popovídali jsme si. 


NO VIDÍŠ, A TAKÉ TI ŘEKLI ANIČKO. 


Dobře. Víš co, říkej mi, jak to sám cítíš. 


ANNO, S PROJEVY NESYMPATIE SE NESETKÁVÁŠ? 


Naštěstí ne. Nikdo mě nikdy nezastavil a neřekl mi nějaká škaredá slova. Možná si to někdo myslí, ale nevysloví to. S projevem hulvátství jsem se dosud nesetkala. 


A ZAVAZUJE TĚ K NĚČEMU POPULARITA? 


Jak jsem ti říkala, v mém životě je popularita spíš taková perlička na klopě. Není těžké ji unést. A jestli mě k něčemu zavazuje? Snad k jisté zodpovědnosti. Jsem si vědoma toho, že většina lidí, kteří mě potkají, mě potkají jen jednou. A dojem, který po sobě zanechám, bude pro ně rozhodující. A lidé, většinou bohužel, nejsou příliš moudří. Kdyby moudří byli, věděli by, že každý z nás má své dny, tu radostnější, tu smutnější a někdy je tudíž takový a jindy onaký. Lidé si ovšem svůj dojem zapečetí a řeknou si, taková ona je. Kdybych byla v anonymitě, tak se třeba častěji rozčílím. Takto se přece jenom snažím najít způsob, kdy i vynadat se dá elegantně, snažím se ovládat své emoce. Vím, že je na mě vidět. Ale tak by se měl chovat každý, ne? Představ si třeba nás dva, jak bujaře táhneme Prahou. Jistě bychom nad ránem potkali nejméně deset, dvacet lidí a ti by si několikrát za život zopakovali, potkali jsme k ránu Wetlinskou s tím Heinem, a to jste měli vidět ten rachot na Václaváku. No a toho všeho jsem si samozřejmě vědoma. 


DOBŘE. TOLIK O POPULARITĚ. A CO ÚSPĚCH? PŘIPADÁŠ SI ÚSPĚŠNÁ? 


Úspěch, stejně jako popularita, je jen jakýsi vedlejší produkt. Jistě, u některých lidí je úspěch cíl, ale to pak musí být pěkná makačka, což není můj případ. Takový člověk dělá všechno pro to, aby se úspěch dostavil, protože ho potřebuje a trpí bez něj. V mých očích je úspěchem nalezení vlastní cesty. Odněkud někam směřuješ a úspěch či popularita se přitom buď dostaví, nebo také ne. Pro mně je podstatná ta cesta. 


A PŘIPADÁŠ SI ÚSPĚŠNÁ? 


Víš, něco jiného je, jak cítíš úspěch ty sám a jak vidí tvou úspěšnost okolí. Jistě, individuální pocit úspěšnosti je velmi dobrý. Ale je dobré, když nejsi v hodnocení své úspěšnosti závislý na ostatních. Snad jsem jakýchsi malých úspěchů i dosáhla. Z mého okénečka nahlíženo, zažívám dokonce i značné úspěchy, ale netýkají se mé profese. Pro mě je největším úspěchem, pocítím-li, že v mém životě jsou lidé, kteří mě mají rádi. A nejlépe všichni a nejlépe hned. Částečka z toho dětského přání se mi snad splnila. Víš, člověk může navenek působit jako úspěšný jedinec a přitom si může připadat velmi neúspěšný. Nemluvím teď o sobě. Lidé mají přečasto zkreslené názory, myslí si, že jsou šťastní ti, kteří jsou třeba zámožní, že už to samo stačí. Ale ono to bude trochu jinak. I milionáři páchají sebevraždy. Nebo: že štěstí spočívá v tom, že se konečně dostaví ten kýžený úspěch. Jenže, co pak? 


BUDU DOTĚRNĚJŠÍ. 


Ano? Neboj se, já se nedám. 


UMÍŠ BÝT SAMA? CO PRO TEBE ZNAMENÁ PŘÁTELSTVÍ A CO LÁSKA? A NA KAŽDOU ODPOVĚĎ MÁŠ OSM MINUT, STEJNĚ JAKO TVÍ HOSTÉ V JEZERCE. S TÍM ROZDÍLEM, ŽE TADY MODERUJI I ČAS HLÍDÁM JÁ. 


Milane, každé z těch témat by yydalo na velké povídání… 


JÁ VÍM, O KAŽDÉM BY SE DALO V KUSE MLUVIT HODINU. NICMÉNĚ, TU K DISPOZICI NEMÁME. 


Dobře, tak já to zkusím. Jsem přesvědčená o tom, že jedině, když člověk umí být sám, tak umí být s někým. A já umím být sama. Jsem dokonce ráda a často sama. Nejspíš to bude mým založením, ale i má profese v tom sehrála roli. Obnáší tolik společenských aktivit, pořád je na tebe vidět a lidé, i když tě mají rádi, jsou, co do energetické zásoby, malí upírci. Odčerpávají ti energii, takže potřebuješ dobít baterie. A to nemluvím o tom, že má profese mě neobohacuje, co do poznání. Samozřejmě, že jsem se díky ní setkala s řadou lidí, které bych jinak nepotkala, ale byla to většinou setkání nárazová a letmá, která mi nepomohla zaplnit prostor, do kterého je třeba ukládat, aby pak bylo z čeho rozdávat. Potřebuji nabírat v klidu a sama. Ale zároveň, jak víš, jsem velmi komunikativní a společenská. Ovšem nikdy se neznásilňuji. Když se někde necítím, odcházím. Žádnou společnost si nenechám vnutit. Natolik jsem dnes už egoista, jedináček. A čím jsem starší, tím jsem v tomto důslednější a nekompromisnější. Dříve jsem taková nebyla. Bohužel. Ale to patří k věku. Tenkrát jsem si připadala jako motýl a život pro mě byla nekončící oslava. A v ní kytky, lidé, šampáňo, slunce a spousty zážitků. Ale tak to nejde pořád. Naštěstí, život si to vyřeší sám. Dnes vím, že opravdických přátel člověk nemůže mít hodně a na přátele musíš mít čas, obzvlášť, když to přítel–kamarád potřebuje. 


JSI TAKOVÝ PŘÍTEL–KAMARÁD? 


Stojím o to, aby mě mí blízcí takto pociťovali. Ve skutečném přátelství je to tak, že nám nepomáhá ani tolik pomoc našich přátel jako jistota, že kdybychom potřebovali, tak nám pomohou. 


JE, PODLE TEBE, MOŽNÉ PŘÁTELSTVÍ MEZI MUŽEM A ŽENOU? 


Ano, je, ale jen u mužů, kteří nemají jiný zájem. Kdysi jsem říkala, že převádím muže na kamarády. Jakoby se dali převést přes most, přes řeku a na jejím druhém břehu pochopili, že už jsou jen kamarády. U těch, kteří mají jiný zájem, to nejde. Oni sice byli převedeni, ale zase ujeli. Muži a ženy jsou na světě zrozeni především pro lásku. Já ovšem přesto věřím, že přátelství mezi mužem a ženou existuje, že je možné za předpokladu, že mezi nimi nikdy nepřeskočí jiskra mezi pohlavími. A nebo když pohasne. 


A CO LÁSKA?


Zrovna držím hrneček s Dobrou vodou, počkej, loknu si. 


LOKNI, JÁ POČKÁM. 


Láska, vidíš, to je něco jako napít se vody z čistého pramene. Velmi osvěžující pocit, ale kupodivu někdy paradoxně, když dopiješ, může tě z toho rozbolet hlava. To se po Dobré vodě nestane… Láska? Asi bychom měli začít od začátku. Láska je mateřská, láska milenecká, láska k vlasti, láska, láska… 


ANIČKO, PŘEDESLAL JSEM DOTĚRNOST. MÍNÍM TVOU LÁSKU K MUŽŮM. 


Ale na mě nemůžeš tak zhurta… Všechno souvisí se vším. Mohla bych třeba okouzleně hovořit o své osobní lásce, a to přímo vášnivě, ke knížkám. Já opravdu prožívám vzrušení u dobré knížky, na dobrém divadelním představení, filmu nebo koncertu. Neumím bez toho existovat. 


ANIČKO, ČAS VYMEZENÝ PRO TENTO NÁŠ PŘEDPOSLEDNÍ VSTUP VYPRCHAL… ALE V REŽII URPUTNĚ GESTIKULUJÍ, ŽE SI MÁME VZÍT TELEFON. TAK JÁ HO VEZMU, CO ŘÍKÁŠ? 


Mě se ptáš? Sám jsi řekl, že tady moderuješ ty…, 


DOBRÝ DEN, RADIO RIO, MILAN HEIN, PROSÍM. 


Dobrý den, to jsem já, kdo se k vám dovolal. 


PODLE HLASU TO MŮŽETE BÝT JEN VY, PANE KOPECKÝ. 


Ano, jak jste to poznal? 


PANE KOPECKÝ, VÁS SI NELZE S NIKÝM SPLÉST. A PAK, JSEM A ZŮSTANU OSUDU VDĚČNÝ ZA TO, ŽE MI UMOŽNIL MÍT S VÁMI I ŠPETKU SPOLEČNÉHO. ALE VY SEM NEVOLÁTE KVŮLI MNĚ, VIĎTE? 


Ale to také, to také, pane Heine. Já vás na RIU občas poslouchám. Dnes dokonce s mimořádným zájmem. Pociťuji přímo napětí a údiv, co všechno jsem nevěděl a dovídám se až dnes. Hrozně rád slyším Annu Wetlinskou. 


PANE KOPECKÝ, MOMENT, JÁ VÁM JI PŘEDÁM. 


Haló, Anno! 


Ano, to je krásné, že tě slyšíme, Miloši. 


To je krásné jméno, Anna. Člověk řekne haló Anno a ozve se ano. Je něco krásnějšího? 


Miloši, ty jsi nám chtěl něco říci? Doufám, že se ti daří dobře. 


Ano. 


To je dobře. 


Jde jen o to, aby to vydrželo, Anno. Ale zato tobě se daří přímo náramně, Anno. To já poznám po hlase. Už jsem tě dlouho neslyšel. A máš teď takový úspěšný, vyrovnaný a jasný hlas. Zkrátka jsi ve formě a z toho mám radost. Chtěl jsem ti to zavolat a pogratulovat ti. Ale víc už nebudu zdržovat, ještě jste neskončili a chci poslouchat dál. Určitě se ještě něco dozvím. A zavolej mi někdy, Anno… 


Můžeš zavolat i ty, Miloši… 


Dobrá. Někdo snad zavolá první… 


PANE KOPECKÝ, PROMIŇTE, ALE TO SE VNUCUJI ZASE JÁ, HEIN. CHCI VÁM PODĚKOVAT ZA VÁŠ TELEFONÁT DO RIA. POSLUCHAČE URČITĚ POTĚŠIL. A PŘEJI VÁM JE TO DOBRÉ A TĚŠÍM SE S VÁMI ZASE NA VIDĚNOU. 


Já také, pane Heine. Nashledanou. 


…A JE TU ZÁVĚREČNÝ VSTUP NAŠÍ ROZPRAVY S ANNOU WETLINSKOU. PANE KOPECKÝ, POKUD NÁS POSLOUCHÁTE, PŘEJEME VÁM A SAMOZŘEJMĚ VŠEM POSLUCHAČŮM I NADÁLE PŘÍJEMNÝ POSLECH A JSME ODHODLÁNI VÁS I NADÁLE PŘEKVAPOVAT. MIMOCHODEM, CO SI MYSLÍTE O VZTAHU ANNY WETLINSKÉ K PŘÍRODĚ? ZKUSTE SI V DUCHU ZKONFRONTOVAT JEJÍ ODPOVĚĎ. ANIČKO, PATŘÍ TI PŘÍRODA DO ŽIVOTA? 


Jak by ne? Jsem holka z vesnice. Nicméně nejsem z přírody u vytržení. Vlastně právě proto. Jednoduše cítím, že do přírody patřím. Babiččin statek v Lichnově, o kterém jsem mluvila, to pro mě byly ty nejpěknější chvilky v dětství a ty, jak známo, jsou pro život určující. Dnes jezdím ráda na chalupu a toulám se tam krajinou. Nejsem ovšem turistický typ, výšlap s batohem na zádech absolvovat nemusím. Ale mám neteř, šestnáctiletou Olinku, která strašně ráda chodí. A občas mě vytáhne. To je pak utrpení. 


TETA ANNA POCHODUJE? 


Ano. Teta Anna je přinucena pochodovat. A to třeba i dvacet kilometrů. Olinka je pořád svižná a já už ani nohy necítím. A to na mě ještě volá, Andulko, přidej! Takovou ostrou chůzí chodíme s Olinkou hlavně na chalupě a u mých rodičů, kousek od Opavy, kde je rovina. Sestra má chalupu u Vlašimi, to je něco úplně jiného. Hluboký les, tři rybníčky, krása. Tam mě naštěstí neprohánějí… 


UMÍŠ V LESE VYPNOUT? RELAXUJEŠ DŮSLEDNĚ?


Úplně důsledně ne, ale rozhodně se dovedu zklidnit. Ovšem, když je někdo se mnou a začne žvatlat a hlučně mluvit nebo hulákat, tak mně začne vibrovat ve spáncích, protože mi to přijde jako smích v katedrále. A les je katedrála, les je chrám. Stačí přece jen tak jít, cítit a vnímat tu krásu. A to vyžaduje klid. Vidíš, řekla jsem spontánně cítit a vnímat a rázem jsme u vůní. Někdo život vidí, někdo ho slyší a já ho spíš cítím. Jsem přes vůně. Vůbec si myslím, že lidé vnímají čichem víc, než se mu běžně připisuje. Instinkt je nejživočišnější z našich smyslů. Ne nadarmo se říká, že „se nemohou ani cítit“. A vůbec, když si dva lidé „zavoní“, všechno ostatní se pak už zvládne. Pro mě jsou některé vůně tak emotivně silné, že si z dětství pamatuji například vůni lesa, pokosené trávy. Když jdu na Kavčí hory a je zrovna čas, kdy se kosí tráva, jsem hned u babičky v Lichnově. Nebo když cítím vůni kůže, jsem zase Anička z první A. Cítím svůj penál, aktovku, vše bylo tak nové a neošoupané. Nebo vůně rozorané země, vůně vzduchu. To jsou pro mě základní vůně. Ale pak ještě existují ty vůně ve flakoncích, kterými si obohacujeme život. 


ANIČKO, A TĚCH SE DRŽME. MYSLÍM, ŽE TO BY MOHLO BÝT, HLAVNĚ PRO POSLUCHAČKY VDĚČNÉ TÉMA. 


Nerazím názor, že by žena měla mít jen jeden parfém a časem ho zase vyměnit. Sama jich mám vždy najednou několik a volím si je k náladě a ke dni jako se k jídlu volí víno. I když, u vína je to trochu jinak, ta volba má svá prověřená pravidla. U parfému je moje volba spontánnější. Vůně jsou velmi vzrušivá záležitost. Mimochodem, silné afrodisiakum. Vůněmi vábíš, ale můžeš i odpuzovat. 


JSI MARNIVÁ?


Která žena není trochu marnivá? Jsem, samozřejmě. 


DOBŘE, NECHME MARNIVOST A POJĎME SI POPOVÍDAT O PENĚZÍCH. BEZ TĚCH SE NEDÁ ŽIT. ANI PARFÉMY BEZ NICH NENAKOUPÍŠ. 


Jistě, žijeme ve světě, který je uspořádaný tak, že v něm peníze potřebuješ. Zajdu-li do obchodu a budu tam chtít chleba, tak mi ho bez peněz nedají. A spoustu jiných věcí, které k životu bytostně potřebuji, nedostanu bez peněz. Samozřejmě jsou věci, které se za peníze nedají koupit. Naštěstí. Ale peníze nelze podhodnotit. Proto k nim mám velmi dobrý vztah, peníze mi přinášejí svého druhu svobodu. Když máš dostatek peněz, můžeš se třeba i pohádat se šéfem a zavřít za sebou dveře. Řekneš si, půl roku budu nezaměstnaná a pak si něco najdu. Neměl by jsi se ovšem nechat penězi zotročit. Nelze si je postavit jako cíl. Je to zase, alespoň podle mne, jen vedlejší produkt jako úspěch či popularita. Je asi štěstí, když se člověku podaří dělat práci, která ho baví a ještě navíc si přijde s ní na pěkné peníze.  


CO DĚLÁŠ PRO SVOU DOBROU NÁLADU? TA NEPOCHYBNĚ SOUVISÍ S DOBROU FYZICKOU KONDICÍ. 


To bezesporu. Já jsem ovšem nikdy nebyla výrazně sportovní typ. Byla jsem sice neposedné dítě, nicméně rodinou usměrněné k tomu, abych nikde neběhala a nepřicházela domů s rozbitými kolínky a lokty. A potom do toho přišla ještě nemoc, zápal mozkových blan, dost těžký. Vylízala jsem se z něj, dokonce ani známky se mi nezhoršily. Bolívala mě ovšem hlava, a proto mi doktoři zakázali cvičit. Nejdříve na rok, pak na dva. Možná, že i proto jsem už v dětství začala tolik inklinovat ke knížkám. Ale přesto, jeden sport mě bavil. Milovala jsem koně. Kůň nádherně voní. Mohla bych teď dlouze hovořit o Velké pardubické, ale asi na to nemáme čas. 


ANIČKO, MÁME POSLEDNÍCH PÁR MINUT. 


Přesto k ní pár věcí musím říci. Ať mi prominou ti, kteří jsou proti Velké pardubické, ale já už se nyní třesu, až se zase pojede. Prožívám ji tak, že když koně jedou na taxis, jedu a skáču s nimi. 


SPORTUJEŠ JEN U TELEVIZE? 


Tak to zase ne. I aktivně, Milane. Mám doma rotoped a občas na něm jezdím. Nedělám to ovšem kvůli figuře, ale kvůli pocitu. Figuru si jakžtakž udržuji, mám pár pohyblivých kil, ale při mé výšce 177 centimetrů se ztratí. Ten rotoped mám proto, aby mi tělo nepřekáželo, abych o něm nevěděla, aby mě neobtěžovalo. Chodila jsem také do fitcentra, ale brzy jsem zjistila, že na to nemám zrovna čas. Rotoped mi tedy stačí. Občas si k němu na zem hodím prostěradlo a udělám na něm pár shybů a dřepů a to je vše. Jak vidíš, sportovkyně nejsem, to věru ne. 


A DIETU DRŽÍŠ? 


To už vůbec ne. 


TEĎ SI VLASTNĚ VZPOMÍNÁM, ŽE SIS DALA ŘÍZEK VE ČTYŘI HODINY RÁNO. 


Nešetři mě, tenkrát jsem si v té vinárně dala řízky dva.


CHTĚL JSEM BÝT OHLEDUPLNÝ. 


A proč? Jím, když mám chuť. Zkrátka jím tehdy, když to na mě přijde a to může být kdykoliv. 


ANIČKO, MÁŠ V PRAZE KONEČNĚ SVŮJ VLASTNÍ BYT. DOMOV. VYCHUTNÁVÁŠ SI HO? 


Milane, člověk musí mít někde zázemí, sympatický koutek, ve kterém se může cítit bezpečně a v pohodě, kde ho nic neohrožuje. Kdyby se mi do bytu někdo vloupal, víc než to, že by si z něj něco odnesl, bych se trápila tím, že mi pronikl do mého nejintimnějšího soukromí, že tam vůbec byl přistižen, že chodil a dotýkal se mých předmětů. Jinak mám byteček, řekla bych, takový úměrný. Ani velký, ani malý. Tak akorát. Žádná věc v něm není náhodně. Hodně věcí mám ještě od babičky ze statku. Hodiny na stěně nebo obraz, pod kterým jsem se narodila. A pak, u mě najdeš spoustu dárků. V poslední době mi je darovaly hlavně děti. Někdy si říkám, kdyby ke mně přišla návštěva, která mě nezná, určitě si pomyslí, že jsem infantilní. K čemu ta ženská potřebuje tolik pejsků a medvídků? 


A K ČEMU, ANIČKO? 


Mám je pro radost, Milane. Ale asi je odvezu na chalupu. Nebo rozdám dětem, aby měly radost zase ony. 


VÍM, ŽE BÝVÁŠ RÁDA DOMA. ALE VÍM, ŽE I RÁDA CESTUJEŠ.


Dokonce moc ráda. Párkrát jsem ve světě už byla. Nejdál, pokud jde o kilometry, asi na Kubě. Evropu mám dost sježděnou. Jen sever trochu vázne a bohužel také Anglie v tom není. Ale tam se chystám teď. Nejraději mám jih, ne kvůli slunci, neumím ležet celý den na sluníčku a opalovat se u moře. S přibývajícím věkem víc než za sluncem a mořem jezdím za poznáním. To dřív nebylo. Nedávno jsem byla v Tunisu a probudilo to ve mně úplně něco nového, jen doufám, že se mi to podaří zrealizovat. A v Tunisu jsem si uvědomila, že Evropu, i když Španělsko je jiné než Čechy, mám už tak nějak pod kůží, že ji docela znám. Ale na jiném kontinentě je vše tak nádherně jiné, zvláštní. Třeba souhvězdí. Nebe je úplně jiné, kultura je jiná a jiní jsou i lidé. A to mě začalo na tom bavit. 


JINÉ ZEMĚ, JINÍ LIDÉ UMOŽŇUJÍ ČLOVĚKU KONFRONTOVAT JEHO POHLED NA SVĚT, VE KTERÉM SE OCITÁ, SE SVĚTEM, KTERÝ POZNÁVÁ. A JSME RÁZEM U POLITIKY. ZAJÍMÁŠ SE O NI? 


Vždycky, když se vysílaly zprávy, musely jsme být doma zticha. Třeba jsme hopsaly a vřískaly, ale jakmile se ozvala znělka zpravodajské relace, bylo ticho. Otec říkal, všechno je politika, i chleba, který jíš, je politika. A měl pravdu. Zajímám se o politiku, ale nepolitizuji. Nejsem z těch, kteří by vynášeli rychlé soudy, protože vím, že o hodně věcech nic nevím. Nejsem také politik. Ti jsou přece za svou práci placeni dokonce z našich daní a měli by nám skládat účty povinně. A my se pak u voleb rozhodneme, komu z nich dáme svůj hlas a komu ne. Osobně si nedovedu představit, že bych na delší dobu nevěděla, co se kolem děje. Ale znovu opakuji, že nemám ráda lidi, kteří, ač věci nerozumějí, zbytečně vynášejí ukvapené soudy. A správné je jen to, jak to vidí oni. Člověk v životě málokdy dostane to, co chce, zaplať pánbu za to, že někdy dostane to, co potřebuje. To není málo. 


TO BYLA NEJSPÍŠ TA NEJTREFNĚJŠÍ TEČKA, ANIČKO. NÁŠ ČAS VYPRCHAL, DĚKUJI TI ZA NÁVŠTĚVU I ZA ROZPRAVU. 


A já děkuji za pozornost, pokud nám ji posluchači rádia RIO věnovali. Ať ano či ne, na každý pád je srdečně zdravím. A my, Milane, doufám, jdeme teď na skleničku šampaňského, ne? 


ZA DVACET SEKUND OHLÁSÍ ČASOVÉ ZNAMENÍ SEDMNÁCTOU HODINU. VÁŽENÍ POSLUCHAČI, LOUČÍM SE S VÁMI A TĚŠÍM SE NASLYŠENOU OPĚT ZA TÝDEN, KDY BUDE HOSTEM RIOKLUBU MÁ SESTRA MARTA SKARLANDTOVÁ. RADIO RIO, MILAN HEIN. ANIČKO, JDEME. 


 


RŮŽE – OSUDOVÁ & IKONICKÁ 


Osudová květina šperkařů i parfémářů na sebe bere stále nové podoby, proměňuje se ve třpytivý šperk nebo omamný parfém. 


Je slunné červnové odpoledne roku 1799 a po cestičce v zámeckém parku Châteaux de Malmaison asi patnáct kilometrů od Paris energicky kráčí mladá pohledná žena. „Tady vysadíme růžové keře,“ ukazuje na trávníky podél cesty, „támhle bude stát skleník.“ Zahradník, který ji stíhá v patách, aniž by se z nepozornosti natáh, si v rychlosti poznamenává každou její myšlenku. „A tady všude…,“ žena se zastaví a s přivřenýma očima zhluboka vydechne, „…budou vonět růže.“ 


Ta dáma, Josefína de Beauharnais, v té době čerstvá manželka budoucího císaře Napoleona, byla jednou z největších sběratelek a pěstitelek růží všech dob. Park na zámku Malmaison proměnila ve fantastickou růžovou zahradu, kde ve své době kvetlo na 250 rozmanitých odrůd. Ze svého rodného Martinique nechávala dovážet cizokrajnou květenu, kterou křížila tak, aby se přizpůsobovala bez obtíží místnímu klimatu, v jejím parku volně pobíhaly gazely, lamy a pštrosi, na jezírku pluly černé labutě… a bílé mušky svatojánské.


Josefína a její láska k růžím se staly inspirací pro nejnovější kolekci high jewellery šperkařského domu Piaget. Kolekce s názvem Rose Passion čítá 75 unikátních šperků a 25 hodinek, které vás oslní safíry a smaragdy v barvě růžových květů a listů. Ale nechybějí tomu ani žluté a bílé diamanty, chrysoprasy a chalcedony, dotvářející vášnivou tropickou atmosféru kolekce, která odkazuje i na Josefíniny exotické kořeny v Karibiku.  


Pro Piaget to ale rozhodně neznamená první milostnou aférku tolerovanou takhle na veřejnosti s květy růží. Spíš by se dalo mluvit o šťastném, už půl století trvajícím kvetoucím manželství. Yves Piaget, dědic původně hodinářské značky a nadšený zahradník, si už od 60. let pohrával s motivy růžových okvětních plátků vykládaných diamanty. V roce 1979 pak vytvořil hlavní cenu – zlatou růži – pro mezinárodní soutěž nových růžových odrůd nedaleko od anglické zahrady v Ženevě. A vítěz této soutěže, pěstitelská firma Meilland, mu v roce 1982 věnovala nově vyšlechtěnou růži, kterou nazvala jeho jménem.


Hybridní čajová růže Yves Piaget s velkým květem připomínajícím pivoňku a osmdesáti okvětními plátky v nepřehlédnutelném odstínu pink se okamžitě stala senzací v zahradnickém světě (navzdory tomu, že působí jako přecitlivělá luxusní panička, je odolná jako větrem ošlehaná venkovanka) a ikonou ve světě šperkařství. Se svou omamnou vůní navíc vyhrála cenu Coupe du parfum. Značka Piaget jí za třicet let složila hold hned v několika šperkových kolekcích.


 


RŮŽE JMÉNEM SVÍTÁNÍ… NAPSALA VÍTĚZSLAVA KLIMTOVÁ 


Toho roku se Michelle Meillandová neprobudila. Klečela jsem na nízkém dubnovém trávníku a zblízka prohlížela její větvičky. Ani známky po růžových pupíncích. Suše a křehce šelestily v jarním vánku a nejevily známky života. 


Ostatní růže i celá zahrada se už chvěly dychtivým životem a s velkou silou se daly do pučení a rozvíjení prvních nachových lístků, které pod teplými závany jara postupně zelenaly. Skláněla jsem se k Michelle, třeba vyrazí od kořene, růže to někdy dělávají. Doufala jsem, ale byla to zřejmě marná naděje. „Děvenko,“ prosila jsem ji, „žij a probuď se!“ Teď jsem měla pocit, že ji mám ze všech nejraději a že mi budou bolestně chybět její útlá stydlivá poupata, barvou připomínající dívčí pleť. 


Michelle Meillandovou jsem neměla ve sbírce dlouho, tahle starobylá odrůda se neshání zrovna snadno. Zasadila jsem ji loni na jaře a zřejmě na špatné místo. Byla asi choulostivější než ostatní nebo keřík nebyl v pořádku už na jaře, třeba nějaká skrytá choroba… ale pravděpodobně to byly divoké větry a třicetistupňové mrazy letošní zimy, které ji zahubily až do kořenů a nenechaly v ní jiskřičku života. 


Letošní jaro nebyla moje radost ze zahrady tak čistá a nezkalená jako jiné roky. Časně ráno, kdy je svět ještě tichý, jsem naslouchala milostným rozhovorům stromů, odbývajícím se vysoko v korunách i pod zemí v spleti kořenů, šepotu trávy, melodii života chtivě se vzpínajících šlahounů. A přece se zahradou, která se celá radovala pod doteky slunce, táhl závan smutku, kdykoli jsem zavadila očima o místo, kde měla kvést Michelle Meillandová.  


Pohled na mezeru mezi ostatními keři vždycky zabolel. 


Zavolala jsem panu Dudeškovi. 


„Pane Dudešek, neměl byste jednu Michelle Meillandovou? Na výměnu třeba. Loni jsem dostala navíc z botanické zahrady Sultanu, tu ještě nemůžete mít!“

„Já vím, ta letošní zima byla hrozná, jsme na tom asi všichni stejně,“ utěšoval mě Petr Dudešek, předseda Rosa klubu. „Takovou zimu nepamatuju. Aspoň kdyby bylo dost sněhu!“ „Člověk by nad tou zahradou brečel.“

„To víte, rád bych, ale asi vám nepomůžu, Meillandku nemám.“

„A nevíte o někom, kdo by ji měl?“

„Kdybych věděl, šel bych tam sám… Ale počkejte, vím o někom, kdo by mohl přežít zimu bez úhony. Ale jestli má Meillandku? To vám nepovím. Má ale atriovou zahrádku, tam mohly být růže chráněny alespoň před větrem.“

Nadiktoval mi adresu a telefon. 


Byl to domek na Starém Městě, starý nejméně tři sta let, s úzkým ozdobným průčelím a skládanými a vyřezávanými dveřmi. Po zahradě ani památky. Pravděpodobně byla za domem. Klepala jsem a zvonila, ale dveře zůstaly zavřené. Nikdo nebyl doma. Zkusila jsem tedy telefon. Volala jsem k večeru. Ozval se mi křehký ženský hlas, a když jsem se odvolala na Dudeška a Rosa klub, jakoby roztál a slíbil, že si mohu hned po prvním odkvětu přijít pro pár větviček. Zakořeněné sazenice nemá. 


I to by stačilo, z odkvetlé větvičky si vypěstuju Michelle hravě! Začátkem července jsem zavolala paní Urbínovou z domečku na Starém Městě znovu. Hřejivě mě ujistila, že mohu kdykoli přijít, a že mi poskytne všechny druhy, které si vyberu. Požádala mě jen, abych přišla večer po deváté hodině, protože má tento týden odpolední směnu. 


Žluté světlo plynových lamp mě doprovodilo až ke dveřím domku. Paní Urbínová mě už čekala a otevřela mi téměř ve chvíli, kdy jsem se dotkla zvonku. Byla to příjemná, nevysoká žena s kulatým obličejem a prošedivělými vlasy, staženými dozadu. Prošly jsme úzkou chodbou, ze které vedly několikery dveře. Vyšly jsme protějšími dveřmi a z osvětlené chodby jsme se najednou octly v úplné tmě. Byla to temnota, na kterou se dalo skoro sáhnout. Neviděla jsem ani ruku před očima, ale paní Urbínová se tu pohybovala jistě jako ve dne. Připadala jsem si, že jsem v krabici. Mimoděk jsem zvedla oči nahoru, kde klidně svítily hvězdy. Jejich záře temnoty dvorku neubírala. 


Paní Urbínová mě vzala za ruku, abych nezakopla, a omluvila se, že nevzala baterku. „To víte, já ji nepotřebuju, znám to tady zpaměti. Teprve teď mne napadlo, že vy nic neuvidíte…“ 


„Ale to nic, to nevadí“ řekla jsem šeptem, nechtělo se mi mluvit nahlas, jaksi to nešlo. Ale mrzelo mě, že nic neuvidím. Byla jsem moc zvědavá na zahradu, tajuplně schovanou mezi zdmi starých domků. Nikdy jsem nic podobného neviděla. 


Paní Urbínová mě vedla v závěsu několik kroků po cestičce, až jsme se zastavily u prvního keře. Už jsem se začínala trochu rozkoukávat, ale viděla jsem pouze matné stíny na temnějším pozadí. Sehnula jsem se a přivoněla. „To je Kronnenburg – taková vášnivá, urputná a pyšná vůně, že?“ řekla paní Urbínová. Měla pravdu. Nic jsem sice neviděla, ale Kronnenburg mám doma. Je to růže heraldicky rudá, majestátní, vznešená. Jenže jsem si vůbec nevšimla, jak voní. 


„Tady mám Sultanu, jen přivoňte – je bujná, svůdná a sladká. Voní silně právě v noci!“ Paní Urbínová mě vodila od keře ke keři a vyprávěla mi o jejich vůních. Chodila jsem za ní, ruku v ruce, zmatená a udivená, už dávno jsem nevěděla, na které straně jsou dveře ke světlu. Voněla jsem k růžím udivena různorodostí vůní, které jsem si zásluhou paní Urbínové všimla dnes poprvé. U růží jsem vždycky obdivovala tvar, barvu, délku poupěte, olistění. Voněly, samozřejmě, ale do dneška jsem se domnívala, že v podstatě všechny stejně. „Tohle je Virgo – líbezná, chladná, cudná, její vůně se vznáší vzhůru.“ 


Měla jsem divný pocit, že venku, za zdí, plyne čas svým pomalým, důstojným a neměnným tempem jako široká řeka, ale mezi zdmi dvorku je slepé rameno jeho toku. V zahradě paní Urbínové se jen líně přeléval ode zdi ke zdi v drobných, hravých vlnkách, čeřil se, odrazil se, zatřpytil. Sem tam, sem tam… Tma i bezvětří tiché noci způsobilo, že se dvorek plný vůně bez šelestu odpoutal od země a zlehka stoupal vzhůru. 


Nechala jsem se zřejmě úplně zhypnotizovat podivnou paní Urbínovou a její zahradou. Poslouchala jsem ji, ale také sama vyprávěla o svých růžích. O ránech, kdy procházím zahradou a sytím si oči zelení a krásou květů na celý den, který pak strávím v kamenném domě s výhledem na protější šedou zeď. Už jsem měla plnou náruč odkvetlých květů na dlouhých šlahounech větví, ze kterých vypěstuji nové živé keře. 


Odhadla jsem, že sice chodíme už nejméně dvě hodiny, ale zahrada nemůže být delší než deset metrů a širší určitě ještě méně. Najednou se paní Urbínová zastavila u jednoho keře. 


„Teď vám ukážu svoje tajemství,“ skoro šeptala. Sklonila jsem se nad keřem. Zlehka jsem po něm přejela rukou. Keř byl ještě malý, jen několik větví nepříliš bujného vzrůstu. Měl jediný květ, ještě ne zcela rozvitý. 


„Křížím ji už několik let,“ řekla paní Urbínová, „a letos myslím, že jsem u cíle. Ještě nemá jméno…“ Voněla jinak než ty ostatní. 


Paní Urbínová přiklekla ke keříku, až se dotkla tváří poupěte. „Řekněte – jak vypadá…?“ poprosila mě. V krku se mi zadrhlo a myslela jsem, že nedokážu promluvit. 


„Je to nejkrásnější růže, jakou jsem kdy viděla… U kořene lístků je téměř indigově modrá a ke konci lístky růžovějí, jako když svítá. Měla by se jmenovat Svítání…“ lhala jsem (nebo nelhala?) do zahrady zalehlé tmou, která nedovolila zazářit žádné barvě, která pohltila všechno. „Je útlá, ale má velké bohatství okvětních plátků, jenže se budou asi rozvíjet poznenáhlu a zdráhavě…“ 


„Přesně tak jsem si ji představovala…,“ řekla paní Urbínová, a protože jsem byla úplně blízko, viděla jsem na bledém stínu jejího obličeje cosi se zatřpytit.

Nikdy na svoje růže neviděla.  


https://www.youtube.com/watch?v=_Fri2ccsWMw

The Mixbuster – „Bad Hip Hop (Mixbuster Mix)“


I created this mix for the same guy we did some of our first bootlegs with. This was an easy mix to do as it was based on my favourite hip-hop tracks of the time. I just tried to make it as raw as possible... Chad Jackson style! 


https://www.youtube.com/watch?v=3xJa3fknaEw

phil collins (another day in paradise) remix ben liebrand

  


Víte, kdo má šarm, pro který má slabost tak rostlinami protkaná a zas nahodile očesávaná planeta?

čerstvá sympatická odnož aktivit, ideál na jarní kolorit je její archa z června vytvářející labyrintík právě ta

sympatická odnož kouzel, naostřená skrze Sandokanův povel i power drze jak samurajská pečeť mačeta

vzácný originál ne okoukaná kopie, její obraz se mnou pohazuje jak vícemistrná i vícemístná raketa 

a to nejsem Jurij Gagarin, ale jen lehkovážněji třeba Bondík či jeho prozaicky nezdrženlivý dvojník

či trojník u bratří v Triku či kočí na Trojském koníku pro speciál kategorii něhy v díle neznající okolků zbojník

tak Karel IV. nebo Kája Saudek ocení kankán hladce jak do lektvarů bylinku, jemně uspořádanou pralinku

belgickou a magickou, dobrou partii v Czechii všech tajemných receptur, na excalibur testem pusinku

má v duši 7 vůní, květinová víla osmisměrných aktů courající se v Máji bosa nezašlápne pomněnku

má grády jak oko + milostný list či potutelný žert kvót modrotisk, ano, má místy i ztělesnění Bohyně

jestli je Buddha s úsměvem, popřejme pro legendární vjemy oné vědmy, i když ji nenajdou na Borneu, bujné fráze fantazie Adolfa Borna jedině

stereo budoucnosti jedinečná nota každou vteřinu

já jsem playboy Jirka, co chce dráždit, sekat latinu

Nebe peklo ráj? Já se rád zabývám rozkošatělým rájem

tak žádné zdržovací manévry nudných snah, ať to není jeden zájem

je to zvučný anděl * šlechetná náruč * prima mládí

ať zvládne každou zkoušku, život neskutečně pádí

vedle ní se mohou cítit krásně, jaro i úroda: kypré žně u kypré ženy jako Fellini a družina zájemkyň v Římě

gladiátor si troufá vyhrát v odhodlaném týmě

Cézar si vzdychl jak tumpachová starožitnost

Andělský hrad u Tibery to je nedobytnost

její hrad můj zámek naše směry letoviska

do jejího pohledu zapadá růže malebná romantická

esence nekonečné sympatie * vůně zvelebené zahrady

v meditační zahradě vnímat jdou poklady (tam splynou i protiklady)

jo Sašu v přímém vysílání si klidně zvěční i přítel Josef Lada ne ledabyle do deníčku

Alex věrozvěsta lepších news miluje, zvelebuje, vychvaluje šerosvit? Svit na měsíčku




Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter