|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
A město šumí jako moře v mušli
kterou mi kdysi přivezli z Bulharska
protože jsem byl ještě malej na cestu a tak
pamatuju se, že jsem pak nepoznal mámu
protože byla opálená jako cikánka a nechtěl jsem jí políbit
a ona z toho byla úplně hotová
ale dnes bych jí to samozřejmě už neudělal
i když stále dítě jsem
ale teď je před ránem a nechce se mi spát
mohl bych ještě odletět na jih
být prvním ptákem klínu a mířit pryč
a vrátit mušli zpět moři
ale užívám si ostří žiletky
a tak jen mám zavřené oči a dívám se
naslouchám hlasu deště, který teprve přijde
a mé ticho je i tvým tichem
jen tělo zdá se těžší než jindy
jindy když ležíme vedle sebe a tělem se rozlévá oceán
jakej je jenom na Měsíci a má latinské jméno jako nemoc nebo zvíře
a v ústech je chuť kovu
jako když jedeš starým rychlíkem
a za špinavými okny, skrze které ani není moc vidět
se míhají šmouhy a jen co je daleko je stálé
jako to, čeho nikdy nedosáhneme
viděl jsem včera bílé břicho krásné holky
neměla víc než patnáct
vyhrnula si tričko
a píchla si injekci inzulínu
a kluk, kterej stál u ní se jí přitom díval očí
třeba spolu zůstanou celej život
říkal jsem si a moc jim to přál
protože to nebudou mít jednoduchý
až té krásné holce s očima černejma jako punčochy na šukání
uřežou nohy
a zbyde jí jen on k dotýkání, protože bude z té cukrovky i slepá
a pak prošla kolem jedna
pod šaty jak z afrického šátku
přetékala tělem ven ke chlapům z kalhotek a neviditelné podprsenky
a já jsem pochopil, že Buddha
má ve všem pravdu
protože: „Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí“
a já jich měl minimálně milion
a ještě dlouho jsem se za ní díval a záviděl tomu, kdo jí ty šaty rozepne
i když vlastně – nebyly jen tak?
přetahovací přes hlavu?
a to nemyslím na její krajkované černé kalhotky
který se jí zařezávaly ani nechci vědět kam
protože to by byl s buddhismem rovnou amen
a to by si se mnou můj kamarád Siddhártha
kterej se mi zjevuje v podobách žebravých ožralů, holubů s jednou nohou
či průvodčích se zmačkanou bundokošilí – na kterýho jsem byl posledně sprostej za zpoždění
přišel vyříkat
a tak jsem si vzpomněl na svíčky od Svatého Štěpána
které stále někdo zapaluje a které stále jedna za druhou zhasínají
i na čas, který proudí proti proudu stromů
abych věděl, že svatej sice nikdy nebudu
ale milovat je mi vlastní
|
|
|
