Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 13.11.
Tibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Miloslav Nevrlý, 83 let už za dva dny, o rok mladší než hrdina Pepek Námořník
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 27.10.2016 (11:11:11)

 

ČIHAŘSTVÍ – JEMNÉ, LÍBEZNÉ A UŽITEČNÉ UMĚNÍ    (Johann Colerus roku 1612)

 

Propadnout bych se musel i s knihou o starých, ale dobrých Jizerských horách, kdyby v ní mělo chybět poctivé a starodávné čihařské řemeslo! A říjen je nejkrásnější měsíc k vyprávění o dřevěných boudách – čihadlech –, před kterými volaví tuláci ptáci poskakovali v klíckách a svým tónem k sobě lákali hejna tažných ptáků. Od nepaměti, vždycky když do kraje přijdou slunné a chladné říjnové dny, přelétává hřebeny Jizerských hor jedno hejno plachtících zobáků za druhým na předlouhé pouti z chladnoucí severní Evropy za jižním sluníčkem. Zažili jste někdy podzimní tah ptactva? Je to podivuhodný zážitek. Marně byste na obloze pátrali po tisícových hejnech, která zatemňují obzor; tak netáhnou severští zpěvní tuláci, na které čekávali jizerskohorští čihaři.

 

Ranní mlha se pomalu rozplývá po jasné a mrazivé říjnové noci. Stromy jsou nejkrásněji zbarveny. Jeřabiny září, javorové listy svítí a žlutý modřín kraluje podzimu. Slunce stoupá výš po průzračném nebi a dosud má sílu zahnat dech blížící se zimy, který zůstal ve vzduchu viset po chladné noci. Jitřní vánek nese mírnost a vůni podzimu. Nízko nad horským hřebenem letí několik vyvolenců. Při letu se jemně svolávají a brzy zmizí pod jižním obzorem. Zdánlivě nic mimořádného. Ale zastavte se, postůjte v klidu, nic není čihařství tak vzdáleno jako spěch za frmolem a shon za falešnými idejemi ultrananicovatých hanbářů hašteřivost sama dle významu slovního opojení želvušky značky tardigrada u galerie šantovky olomouckých pseudozobů a mekáčů, za devatero horami a devatero řekami se snažil zaujmout zpupný pan ovčáček stejně jako zobák narudlého siláckého vykřičníku v roli arci básníku? Ale ne, nenechte se vysmát, Liberecko zdaleka nemá tu úroveň básníků kluků v akci působivosti dne i půlnočních táhlých překupek, zejména spektrem s divy z ptačí perspektivy. Za několik okamžiků, stejně tiše a nenápadně, letí nad hlavou další nevelké hejnko. Tentokrát to nevolají čížkové, k jihu letí konopky. Za nimi deset pestrých stehlíků (kde je jim v létě v Jizerských horách konec). Hebký vichr pohybuje žlutými listy javorů, je nádherný, zářivý den jizerskohorského podzimu.

 

Vydržíte-li pozorovat ptačí hejna stejně trpělivě, jako to dělali staří horalé, poznáte, že během několika hodin přeletí hory neuvěřitelné množství ptáků. Jen ten, kdo zná ptačí štěbetání, rozezná, kdo nad jeho mozkem pospíchá ze severu Evropy: zvonci, pěnkavy, jikavci, čížkové, konopky, hýlové, dlaskové, stehlíci, zvonohlíci, strnadi. Se semenožravými ptáky přicházejí skřivani polní a lesní, lindušky, špačkové, s nimi holubi hřivnáči a mnoho dalších ptačích čeledí. Za nimi se toulají severští drozdi kvíčaly a cvrčaly a některé roky přicházejí do hor i otužilí ptáci, kteří opustí rodné hnízdo na severu úplně až naposled – barevní brkoslavové a něžné čečetky.

 

Je cosi úchvatného v tom utkvělém, tichém pohybu ptáků celým světadílem, v cestě, která nezná ani zemské hranice, ani lidské překážky. Do krajů, kterými protahují, přinášejí ptáci na svých křídlech i odvěkou lidskou touhu po jiném životě, cizích světech a neznámých končinách. Tam, kde ptáci zaslechnou své druhy, volající na ně z čihařových klícek, snesou se – poslušni tisíciletého ptačího zákona – k zemi a vyčkávají, až se k nim jejich bráchové připojí a rozmnoží jejich hejno. Volavci, celý rok pečlivě čihařem ošetřováni pro dobu tahu, se ale marně snaží uniknout. Hejno posedává po stromech a keřích a přichází blíž. Mnoho je způsobů, jak nyní ulovit důvěřivé ptáky. Větve, na které tažní přelétavci usedli, i do země zapíchané rohatiny jsou ověšeny vějicemi – březovými proutky, pomazanými lepem z bobulí jmelí a lněného oleje. Stačí dotyk, a ptáci s vějicí přilepenou na křídlech se zmítají na zemi. U klícek s volavci byly podražce a sítě, kterými čihaři, ukrytí v čihadlech, překlopili pružnými, šikmo do země zapíchnutými větvemi a kmínky celá hejna, která se začala pást na přichystaném zrní. Po zemi byla nastražena žíněná oka, bobuložraví drozdi končili ve špruhlích – v pružné větvi s narafičenou jeřabinou a smyčkou. Pro holuby bylo pochystáno zrní s vinnými kvasnicemi, které je omráčilo. Ptáci zapadali také k napajedlům a tam rovněž byli chytáni. Nebo doráželi na sýčka, kterého mívali čihaři s sebou, a při tom uvízli na vějičce.

 

Zbývá se zeptat: Proč to všechno?

Čihařství je prastaré řemeslo. Býval to jediný způsob lovu, který dříve mohli volně vykonávat prostí lidé bez povolení své vrchnosti. Jizerské hory i jejich podhůří jsou pro čižbu jako stvořené. Zdá se, že v minulosti zde žilo víc čihařů než v jiných krajích. V bývalém frýdlantském zámeckém archivu se o nich dochovaly spousty příběhů a v kraji je dodnes připomínají místní názvy kopců a strání. Nešlo tehdy o čistou radost z lovu ani vnímání krásné podzimní přírody – většina ulovených ptáků skončila na talíři předchůdců s fantazií Zdeňka Pohlreicha.

 

Poprvé se o jizerskohorských čihařích píše ve frýdlantském urbáři z roku 1381. K zásobování zámecké kuchyně ptačím masíčkem byli tehdy určeni poddaní a čižbu vykonávali jako robotu. Urbář jmenuje i sokolníky; ti zase lapali dravé ptactvo a cvičili je k lovu. Frýdlantské sokolnictví mívalo dobrou pověst – roku 1413 přišli na Frýdlant dva zhořelečtí radní pro cvičeného jestřába, který měl být darován králi Václavu IV.

 

Mezi těmi, jimž roku 1539 frýdlantský pan Jáchym z Bibrsteina spálil na Jizerce boudy a vyhnal je z kraje, byli i ptáčníci a krahuječníci, kteří chytali drobné ptactvo k jídlu a dravce k lovu. Ještě v 17. století odesílali z jizerskohorských lesů z hnízd vybraná či chycená mláďata orlů a jiných mistrných dravců.

 

Ze 17. století je ve frýdlantském archivu nejvíc zpráv o jizerskohorských ptáčnících. Čihařský registr uvádí, že v roce 1617 vyplatila zámecká pokladna 135 chytačům drobného ptactva a 22 lovcům holubů 10 kop a 56 grošů za ulovené a donesené ptactvo. Kromě těch, kteří měli chytání ptáků určené jako robotu, a těch, jejichž zaměstnání bylo spojeno s povinností čižby (například lesníci museli odevzdávat na frýdlantský zámek jeden a půl kopy malých ptáků ročně), žili vesele i „divocí“ čihaři: chytili-li co, spěchali to prodat na Frýdlant do zámecké kuchyně, později pak i na ptačí trhy v Liberci a v jiných metropolích. Časem i tito divocí čihaři byli vázáni povinností – roku 1692 dostali rozkaz, „aby každý, kdo ptákům, holubům a jiným opeřencům straží, se pod trestem pokuty zapsati nechal ve Frýdlantě na úřadě, aby mu mohla být vyměřena ptačí daň.“

 

V počtu registrovaných ptáčníků (a kolik jich asi nebylo zapsáno) vedla obec Raspenava, ptáky tam chytalo třináct čihařů. Dolní Řasnice byla první mezi holubáři – divoké lesní holuby tam lovilo osm chytačů. Výpis z frýdlantských zámeckých účtů uvádí, že 17. října 1628, tedy v plné čihařské sezóně, odeslali z Frýdlantu do jičínského zámku, který tehdy spolu s Frýdlantem patřil Albrechtovi z Valdštejna: 11 holubů, 113 velkých a 160 malých ptáků. Kdo byli ti „malí ptáci“? Z největší části černožlutí jikavci, severský druh pěnkavy. Hnízdí až na vysokém severu a na podzim přicházejí ve velkých hejnech do střední Evropy. Důvěřiví, člověku nepřivyklí jikavci tvořili základ jídelníčku zvláštní nahořklé chuti, který se z ptáků (říkalo se jim proto „hořčáci“) připravoval. V letech, kdy z krajů za polárním kruhem přilétla do Jizerských hor hejna čečetek – a takové roky se nevyskytují příliš často – tvořily zase ony hlavní podíl mezi „hořčáky“, kterými se tehdy sytili „páni i kmáni“.

 

Necháme-li stranou hledisko mravní, pak čižba sama neovlivňovala složení a bohatství jizerskohorské ptačí fauny. Drtivou většinu ulovených ptáků dodávaly – z hlediska tehdejších čihařských a loveckých možností nevyčerpatelné prostory vysokého severu. Za oběť čihařům padala část ptáků, kteří přilétali z liduprázdných dálav nejsevernější Evropy, druhy, které v našich zemích vůbec nebo téměř vůbec nehnízdí: jikavci, čečetky, brkoslavové, kvíčaly, cvrčaly a severské populace hýlů, čížků, stehlíků, křivek a dalších semenožravých ptáků.

 

To byla prehistorie jizerskohorské čižby. V roce 1872 vyšel první rakouský zemský zákon na ochranu ptactva. Čižba jím byla zakázána a lovení ptáků na jídlo se mělo přísně trestat. Horské lesy ale byly hluboké, četníci daleko a maso kvůli novému zákonu také nebylo zrovna nejlevnější; trvalo tedy ještě pěknou řádku let, než zvyk pojídat drobné ptáky vymizel z popularity. Rakouský ornitolog major Homeyer navštívil roku 1890 velké čihadlo na jikavce a křivky u Libverdy. Ke svému popisu připojil i nelichotivou poznámku na adresu obyvatel střední Evropy, kteří nemají právo vyčítat italským čihařům zabíjení tisíců ptáků na vlašských čihadlech; zdá se tedy, že „hořčáci“ nevymizeli z jídelníčků nejchudších horalů ani osmnáct let po vydání zákona.

 

Ale bylo to přece jen blýskání na časy. Roku 1923 uveřejnil své vzpomínky starý liberecký profesor Bielau, který se narodil v karlovské myslivně v Jizerských horách. Německým jizerskohorským dialektem v nich líčí svoje dětství v šedesátých letech devatenáctého století: Vysedával tehdy celé podzimní dny se starými čižbáři v dřevěných čihadlech a pomáhal jim chytat ptáky. Zabité je pak navlékal po kopách za nosní otvory na motouzky. Hned v úvodu pěkného, napůl vážného a napůl humorného čtení se dozvídáme, co si myslili jizerskohorští čihaři o novém zákoně na ochranu ptáků: „Jak pak to jenom přijde? V sedumdesátejch letech vyšel ten ptačí zákon. Až do těch časů líčívali všude na ptáky. Alespoň u nás, v Jizerskejch horách. V každým revíru bejvalo čihadlo nebo i dvě; taky v selskejch lesích bejvaly k vidění čihadla a líčívalo se tu vějicema, sejkoříma skříňkama a špruhlema, podle toho, jakej kde byl způsob. To se nedá vypovědít, co takovejch jikavců, pěnkav, drozdů, kvejčal a křivonosek se voškubalo a snědlo; kolik čížů, stehlíků, hejlů, dlasků a jinejch ptáků přišlo v klecích na trh. Dyk ptáky drželi skoro v každý chalupě. A přesto jich kvůli tomu neubejvalo, nebylo jich proto míň a každej měl dycky dost. No, a pak vyšel ten přísnej ptačí zákon. Člověk by myslel, že brzy uvidí ptačí hnízdo na každým suku. Ale kdepak! Dopadlo to bídně: ptáků ubylo, alespoň u nás.“

 

Ptáků tedy ubylo a čižbářů také nepřibylo. Ale na to, aby jizerskohorské ptáčnictví nevyhynulo, jich zůstalo pořád ještě dost. Byli tu dřevorubci, skláři a chalupníci, kteří ptáky lovili dál, ale spíš už jen pro potěšení a radost z lovu. Nad říjnovými horami dál táhla hejna ptačích emigrantů a lučinatá předhůří s roztroušenými chalupami sahala k samým okrajům lesů. Jeřábová stromořadí dál zvala unavené ptáky k odpočinku a na paseky a rašeliniště ztracená v lesích stále zapadala táhnoucí hejna k volavým ptákům. Nejpěkněji vybarvené ptáky chovali čižbáři v klecích pro své potěšení, ale většinu prodali do měst ptačím překupníkům – na začátku dvacátého století pěstovali zpěvné ptáky snad v každé domácnosti: červenky poskakovaly volně po světnici, sýkory roztáčely v klecích miniaturní kolotoče pro radost dospělých i dětí. Obyvatelé Jizerských hor milovali ale nejvíc křivonosku, skutečný ptačí symbol dalekých jehličnatých lesů, které jsou výhradním domovem krásného rudého ptáka. V přírodě hnízdí křivky i za třeskutých zim a zkříženým zobákem mistrně vylupují ze šišek smrkové semeno. V kleci jsou nenáročné, přítulné a odolné. V pověrách jizerskohorských horalů hrály důležitou roli; voda, ve které se v kleci křivka vykoupala, platila za léčivou. Pili ji muži i ženy – křivky se zobákem překříženým vlevo uzdravovaly slabé pohlaví, křivonosky s pravotočivou horní polovinou zobáku byly zase dobrodiním mužů. Do domu, ve kterém chovali křivky, jaktěživ blesk neuhodil.

 

Ještě koncem devatenáctého století byla čihadla například na Jizerce pod Bukovcem, na Václavíkově Studánce, v Horním Polubném, v Příchovicích, na Smědavě, u Libverdy. Ještě dříve na Ptačích kupách a rašeliništi Na čihadle.

 

Žil tehdy v Novém Městě pod Smrkem pan Michel a ten se zabýval ptáky odborně. Nebyl tedy obyčejný čihař, byl ornitolog! Vždycky na podzim se vydal daleko za město do Jizerských hor a s tlukoucím srdcem se blížil k čihadlům. Čihaři ho znali a otevřeli před ním koše s ulovenými ptáky. Pro pana Michela to bývaly nejnapínavější a nejkrásnější okamžiky. V koši někdy poskakovaly mezi obyčejnými ptáky nesmírné ptačí vzácnosti. Prostí čihaři nevěděli, jaká ptačí rarita, třeba až odněkud z Asie, uvízla na jejich vějičce, a ochotně ji panu Michelovi vydali. Získal tak pro svoji sbírku křivky bělokřídlé a další vzácné exempláře. Ta největší vzácnost ze všech mu ale unikla jen o vlásek. Bylo to v říjnu roku 1889. Ze samoty Velké Jizery na pruské či slezské straně Jizerských hor přišli tehdy přes hranici dva lesní. Chtěli se podívat, jak se loví ptáci na české straně. Na čihadle mezi Polubným a Jizerkou – asi na Václavíkově Studánce – našli v čihařském koši nevídaný úlovek, který nikdo neuměl pojmenovat, bělorezavého nevelkého ptáka. Čihaři jim ptáka darovali a pánové se vrátili do svých osamělých mysliven. Ptáka pustili do klícky a lesní Kirschner brzy přišel na to, že jizerskohorští čihaři chytili strnada bělohlavého, který žije až ve východním Rusku a Asii – jediného, který se kdy do Čech zatoulal a byl odchycen. Taková událost se tehdy v horách neututlala (kdo by si jí všiml třeba dneska), a tak již za několik dní kráčel zhrzený pan Michel pevným krokem přes hranici do Slezska na Velkou Jizeru, rozhodnut získat unikátního strnada stůj co stůj pro sebe, a tedy i pro českou sbírku, kam vlastně také úlovek správně náležel. Pan Kirschner ho pěkně uvítal, pohovořili o zamilované ornitologii, ale když se řeč stočila na bělohlavého strnada, ukázalo se, že několik hodin před tím, než Michel dorazil do oné pusté samoty pod jizerskými močály, vzácný pták zahynul a adjunkt ho odnesl až do podkrkonošského Warmbrunnu. Tam měl tehdy velkou sbírku ptáků majitel celých slezských Jizerských hor hrabě Schaffgotsch. Nešťastný Michel se odvážil prosit i tam, ale neuspěl, strnada mu nevydali. Odpočívá tedy dodnes jediný český bělohlavý strnad ze Sibiře za čárou. Objevil jsem ho po dlouhém strastiplném pátrání v roce 1966 ve sbírkách Zoologického ústavu v polské Wrocławi. Šel jsem ve stopách dávno mrtvého hrdiny Michela, ale opět marně – strnada mi pro liberecké zázemí muzea zase nechtěli přiznat. Sedí tam tedy dál na své suché větvičce, daleko od míst, kde přišel o svou svobodu.

 

O těch, kteří ho připravili o svobodu, o čižbářích, měl pan Michel pěkné, možná až příliš pěkné dojmy. Při popisu čihadla pod Bukovcem na Jizerce uvedl, že i pro jizerskohorské čihaře platí do písmena slova stařičkého Brehma: „Nesmí vás udivovati, že staří ptáčníci často ve vědomosti zahanbují učené badatele: čihadlo je tou vysokou školou, která je uhnětla do výsledné formy. Na něm tak dlouho pozorovali a tak dlouho naslouchali, až se v nich probudil vnitřní zrak i sluch a byli schopni rozuměti řeči přírody i s jejími vlastními tajemstvími a divy. Jak by také se jinak mohlo přihoditi, že jsou to samí milí a důvěřiví jedinci, kteří, aniž se o to snaží, se s každým spřátelí a prostě a nelíčeně pro něj naleznou správné slovo. Tomu slovu se naučili na čihadle a také tam, na kousku lesa s dřevěnou boudou, se stali tím, čím jsou.“

 

S jizerskohorskou čižbou je dnes utrum. Vlastně téměř konečná. Zákony jsou přísnější, ptáků i času ubývá a noví obyvatelé pohraničních hor čihařit nezačali. Jiný je pracovní režim dnešních ustavičně ustaraných lidí, jiné jsou jejich ? zájmy ? a jinak spotřebují volný čas. Ulovené ptáky dnes není možné s valným úspěchem prodat, ale přesto chodí dosud po horách čihaři a tajně zkoušejí staré umění. Na prstech byste je spočítali. Neprozradím je, vždycky je škoda, když ze světa zmizí něco, co se už nevrátí. Ostatně ti, které znám, ptáky nezabíjejí ani neprodávají.

 

Sedíme koncem dubna na holém vrcholku Měděnce, je čas, kdy křivky vyvedly mladé a toulají se horami. Kolem nás jsou jen lesy. Je dosud šero. Od severozápadu povívá vlahý větřík. Třaslavý děda chystá rohatinu, kudlou dělá zářezy do větví nevelkého smrku a vkládá do nich namazané vějice. Zelenkavý ptačí lep má zvláštní vůni. Za okamžik vyjde slunce. Lesem provívá mlha a předjarní syrota. Druhý čihař sedí u ohníčku a opéká slaninu. Vedle něho leží dvě láhve. Větší je hnědě zakalená, do té nabral před hodinou kyselku k pití. Tryská ze země hluboko pod námi v údolí a bez užitku vtéká do vod Ztraceného potoka. V menší láhvi se starodávným patentním uzávěrem je kořalička. Není jí mnoho pro tři lidi, jen aby chlad a chmury zahnala. Děda skončil práci a na smrček pověsil i drátěnou klícku s volavkou křivonoskou. Ke smrčku ještě zakopal rezavý pekáč a nalil do něj z láhve vodu: křivonosky zbožňují koupel, pití a lesklá hladinka je vábí. Snídáme slaninu a lesem se šíří nádherná vůně tuku a vlhkého dřeva. Červená křivka poskakuje v kleci a náhle zavolá „kip, kip!“ a vysoko nad lesy jí stejně odpoví letící hejno křivonosek. Kamsi pospíchají, Měděnec se jim nezavděčil. Řeč pomalu plyne a slaniny ubývá. Posedáváme po kamenech, pryč jsou už doby pohodlných dřevěných čihadel. Cítím také, jak letité čihařské náčiní je cítit plísní: zteřelé síťky, zatuchlé klícky, roztodivné pytlíky, krabička s dřevěným popelem, který čistí ptačí peří od lepu. Stejně jsou cítit oba horalé. Tabákem, jehličím, plísní, králíky, fajfkou, chlebem s tvarohem, cvilinkovými kalhotami – poctivá a pokojná vůně. Slunce ještě neprorazilo ranní mračna při obzoru.

 

Od severu ze Smrku letí nad Smuteční stezkou další hejno křivek. Střelhbitě změnilo směr, když zaslechlo volavce. Usedlo na nejvyšší vrcholky smrku. Volavý opeřenec nepřestává vábit. Slunce konečně vyslalo dlouhý zlatý šíp na hory, křivkám se rudě leskne peří. Všude je klid. Ticho, jen lesy kolem nás šumí a křivky volají. Červený samec slétl až na smrček s klíckou. Hned za ním žlutozelená samička. Zbytek hejna vyčkává. Rodí se hedvábný den, povívá větřík a daleko jsou starosti většiny údržbářů HDP. Nehýbáme se. Pojednou oba ptáci klesají k zemi. Čižbáři – odedávna se jim v Jizerských horách říkalo „vogelmiksové“ – kráčejí rozvážně pro úlovek. Ostatní křivky odlétají. Třaslavý děda rozemne dřevěný popel, z křídla sundá vějičku, peří očistí. Samičku pustí za hejnem a samečka vstrčí do plátěného váčku. Slunce hřeje lesní nerv, svítí a celý den je před námi. Sedíme u ohně a povídáme si.

 

Znám oba již dlouho, starší má pod horami na kraji lesa dřevěnou chalupu. Ve voliéře na půdě ptáky, mnoho zajímavých ptáků. Světla tam padá dost a křivky vyzobaly omítku až na trámy. Děda čilé křivonosky miluje, hodiny vydrží sedět před klecí. Převládají v ní ptáci červené barvy: křivky, uhlazení hýlové, konopky, chycené v pozdním podzimu na obráceném drnu na zelené louce, a dvě čečetky, které loni v zimě podlepil na březovém semeni vějicí na dlouhém prutu. Pro červenky stojí v koutě soudek s moučnými červy.

 

Není to obyčejný třaslavý děda ptáčník. Dole, v parádní staromódní světnici, kde bylo horko, plyšové kanape a na stěně vycpaný ořešník, vytáhl jednou v zimě z prádelníku silné desky. Bylo toho roku hodně sněhu a povídali jsme si o horách a o ptácích. Opatrně rozvázal tkaničku u desek, bylo v nich mnoho pečlivě nařezaných tuhých papírů. Děda je začal láskyplně rozkládat po stole, na každém byla čistě nalepená rostlina. „To je moje druhé potěšení“, chlubil se. „Když se v létě tluču po horách, tak sbírám i květenu. Vím už, kde kdejaká kytička vyrůstá do krásy, a tak jsem si řekl, že bych mohl do konce života nasbírat všechny, které po Jizerských horách rostou. Jen tak, z plezíru. Sbírat kytky je něco úplně jiného než chytat ptáky, a přece se to obojí neruší a dokonce pěkně doplňuje. Ptáci – to je vzrušení, širý svět a změna. Vyjdete před zimou na kraj lesa, a kde byla včera jen pustá lada, tam dnes po haluzích stromů posedávají nevídaní hosté ptáci. Nikdo neví odkud, a proč přilétli a nikdo také neví, jak dlouho se zdrží a kam je zase křídla ponesou. Jejich divné a cizí hlasy znějí nad opuštěnou krajinou. Buď je chytíte, než oberou rožníčky jeřabin či dokud si něco nenahrabou na zemi ve spadlém modřínovém špendličí, nebo se s nimi už třeba nadosmrti rozloučíte. Člověk pak pospíchá domů ze zmrzlých lesů s takovou divnou touhou v srdci po neznámých krajích, kam se nikdy nepodívá. Nemám vlastně už chuť se někde trmácet po světě a doma jsem nejraději, ale když nad hlavou slyším svist ptačích křídel, nemohu si nikdy pomoci, dům bych zapálil a letěl bych s nimi. Nebo koncem března, když modrák táhne našimi kraji na sever! Jen týden se u nás zdrží. V syrových křovinách podle řek se ukrývají ti nádherní ptáci s modrou hrudí, a pak frrrrnk k severu. Skoro nikdo u nás je nezná, ale já nemohu tou dobou vydržet doma, dokud mi budou chodidla sloužit, musím vystřelit za nimi, za toho divného časného jara, vyrážet se sklopkami a moučnými červy k řece na Frýdlantsko. I řeka na jaře tak divoce voní. Když mám štěstí a padnu na ně, tak se s nimi doma pár dní potěším a zase je pustím, aby letěli, kam já nemohu.

 

To s kytkama je to úplně jiné. Člověk potřebuje v životě hlavně klid a mír a rostliny mu ho poskytnou dosyta. Vždycky je najdete tam, kde mají být, kde byly loni a kde budou i napřesrok. K zemi se tisknou, a stejně jako tažní ptáci vzrušují nestálostí, dojímají kytky zase svou stálostí a tím, jak se drží lokalit, kde mají kořeny. Proto je po horách sbírám, a když si je v zimě prohlížím, zase před sebou vidím své kopce v celé letní kráse, každý jejich kout, a vím, že jestli nezahynu, tak najdu příští rok děti těch rostlin, co mám doma v těchhle deskách uložené, na stejných místech. Tenhle pocit domova se nedá zaplatit.

 

Ptáci a rostliny se pěkně doplňují, já aspoň, kromě trošky jídla a tepla, víc nepotřebuju. Už v mládí jsem si při ptácích a rostlinách zamiloval ticho a samotu, a komu se tohle podaří, má zlatý život a nikdo na něj nemůže. Už ho to nepustí a do nejdelší smrti má na božím světě moc radostného k poznání.“

 

Oheň v kamnech hučel a plameny se odrážely ve skleněném oku ořešníku, jako by vycpaný pták dával tajná znamení.

 

Říjnové vyprávěnky o starých jizerskohorských čižbářích je nutno stopnout. Rozloučíme se s nimi opět slovy Johanna Colera, který již v roku 1612 beze zbytku pověděl, co vlastně dělá ten, kdo líčí na ptáky: „Člověk sedí při sítích, při vějicích nebo při kulíškovi docela tichounce, doufá a čeká jen, co milý Bůh ráčí dáti. To si pak přisvojí a užívá k chvále Boží a k užitku svému.“

 


(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933 Praha)



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter