Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 20.10.
Vendelín
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
tak dnes je to 150 let od úmrtí George Everesta, a jen 77 let a necelej rok od úmrtí Karla Čapka
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 1.12.2016 (07:47:12)

KAREL ČAPEK:  Y LOS OTROS

 

Už se nemohu ničemu divit; po Goyovi se už nezastavím v úžasu před mistry světlými nebo temnými. Ribera je z těch temných a přísných; mám rád jeho kostnaté starce a šlašité chlapy, kterým dává jména svatých a mučedníků; ale tuhle je mistr světější, napůl pozemský a napůl vykoupený, černý jako kutna a bílý jako nažehlená rochetka, a to je Zurbarán: jeho jméno je široké a ramenaté jako jeho malba. Po celý život maloval frátery; jsou to chlapi rozsochatí nebo vyschlí, ale vždy řezaní z tvrdého dřeva; na nich je vidět, co chlapské kázně, co řádné a přísné mužnosti bývalo v ideji řeholnictví. Chcete-li vidět oslavu muže v jeho kostnaté skladbě a ježatosti, v jeho drsném a špatně oholeném stavu, nehledejte portréty vojevůdců nebo králů, ale veliké mnichy počestného a zbožného Zurbarána.

 

A za Murillem jděte nejraději do Sevilly; shledáte, že jeho sličnost je milostná něha sevillánská. Jeho svaté Panny v měkkém a teplém světle, vždyť jsou to vlahoučké Sevillanky, panenky důstojné a sladké; i velebil milý Don Esteban nebesa tím, že našel nebe v Andalusii. Maloval i pěkné, kudrnaté kluky z Triany či kterého barria; ty obrazy kluků jsou dnes roztroušeny po muzeích světa, ale ti kluci ve Španělích zůstali podnes a rošťačí na všech paseos a plazas s velkým a nelíčeným tartasem; a když zmerčí cizince hledajícího murillovské děti, seženou se kolem něho s válečnou vřavou řvavou a vymáhají na něm pesetas a poros v neostyšné a tradiční žebrotě jižních dětí.

 

A když si teď sečtu španělské umění; když si vzpomenu na voskové Kristy a polychrómní sochy s veškerými náležitostmi umučeného a zrasovaného těla; na náhrobky, jež vyvolávají skoro čichový dojem rozkladu; na portréty nestvůrné a neúprosné: pane na nebi, jaké to je panoptikum! Španělské umění si dává skoro záležet na tom, aby ukázalo člověka, jak je, strašně důtklivě a skoro tklivě pateticky: hle, Don Quijote! hle, král! Hle, mrzák! ejhle, člověk! Snad je to katolický zápor naší hříšné a smrtelné tělesné schránky; snad je to –

 

Počkejte, budu ještě mluvit o Maurech. Nemáte ponětí, jací to byli umělci; jejich tapisérie, jejich barvičky, jejich architektské krajky a obloučky, kouzla a třpyty, jaká zjemnělost, jaká horečná tvořivost, jaká plastická kultura! Ale korán jim zakázal člověka; nesměli napodobit člověka ani si stvořit modly k jeho obrazu. Teprve křesťanské znovudobytí Španěl přineslo s křížem obraz Člověka. Snad od té doby, snad proto, že byla zlomena kletba koránu, zaujal obraz člověka španělské umění tak naléhavě a někdy až příšerně. Země tak nesmírně malebná jako Španělsko nemá až do devatenáctého století žádného krajinářství: jen obrazy člověka, člověka na dřevě kříže, člověka v moci stojícího, člověka mrzáka, člověka mrtvého a v rozkladu… až po apokalyptickou demokracii Francisca de Goya y Lucientes.

 

 

ANDALUCIA

 

Přiznám se počestně, že když jsem se ve vlaku probudil a nejdřív vykoukl oknem ven, zapomněl jsem dočista, kde jsem; viděl jsem podle trati cosi jako živý plot, za ním hnědá a rovná pole a z toho tu a tam čouhaly jakési prořídlé a rozflákané stromy na maděru. Měl jsem silný a uspokojivý dojem, že se nacházím někde na trati mezi Bratislavou a Novými Zámky, i počal jsem se strojit a mýt pískaje si z plna hrdla „Kysúca, Kysúca“ a jiné přiměřené písničky. Teprve když jsem vyčerpal svůj poklad národních písní, shledal jsem, že to, co jsem považoval za živý plot, je hustý porost dvoumetrových opuncií, tučných aloí a jakýchsi zakrslých palmiček, nejspíš Chamaerops, a ty rozflákané stromy že jsou datlové palmy; a že ta hnědá, zoraná rovina je podle všeho Andalusie.

 

Tak vidíš, člověče: kdybys jel po zorané pampě nebo po kukuřičných polích australských, po žitných lánech Kanady nebo já nevím kde, ono by to bylo také takové jako u Kolína nebo u Břeclavi. Nekonečně rozmanitá je matka příroda, a pokud se lidí týče, liší se chlupem, jazykem a tisícerými zvyky života; ale sedlákova práce je všude táž a upravuje tvář země ve stejné rovné a pravidelné brázdy. Jiné jsou domy a jiné kostely; ba i telegrafní tyče jsou v každé zemi jiné, jen zorané pole je všude stejné, u Pardubic jako u Sevilly. V čemž je něco velikého a drobet jednotvárného.

 

Ale abyste věděli, andaluský sedlák nekráčí těžkopádně a zeširoka jako náš; andaluský sedlák jede na oslíku, vypadaje nadmíru biblicky a legračně.

 

 

CALLES SEVILLANAS

 

Vsadím se o láhev aljarafe nebo čeho chcete, že každý průvodce, každý žurnalista, ba i každá cestující slečna nenazve Sevillu jinak než „usměvavá“. Některé fráze a přídavná jména mají ohavnou a popuzující vlastnost, že mají recht. Můžete mě za to skolit nebo mi vylát kýčařů a pustých melhubů, ale Sevilla je usměvavá. Nedá se proti tomu nic podnikat; nedá se to dokonce jinak naznačit. Prostě je usměvavá; v každém koutku očí a úst jí to hraje něčím veselým a něžným.

 

A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a bělostná, jako by ji každé soboty čerstvě nabílili. A že se jí z každého okna, z každé mříže derou kytky, pelargónie a fuchsie, palmičky a všelijaká zeleň kvetoucí a kadeřavá. Tuhle ještě zůstaly od léta plachty napjaté od střechy ke střeše, proříznuté blankytem jako modrým nožem; a člověk putuje ne jako po ulici, ale jako po kvetoucí chodbě domu, kam jde na návštěvu; snad mu tamhle na tom rohu někdo potřese rukou a prohodí k němu: „To jsme rádi, že jste k nám zavítal“ nebo „Qué tal“ nebo něco podobně úsměvného. A je tu tak domácky čisto, voní to kytkami a škvařícím se olejem, každá mřížová vrata vedou do maličké zahrady ráje, která se jmenuje patio, a tady zas je kostel s majolikovou bání a portálem tak parádním, jako by byl veliký svátek, fiesta, a nad tím vším se vznáší světlý minaret Giraldy. A tahle úzká a křivolaká ulička se jmenuje Sierpes, protože se kroutí jako had; tudy protéká život sevillský proudící hustě a pomalu; kluby a výčepy, krámky plné krajek a květovaného hedvábí, koupit je vábí, caballeros ve světlých andaluských sombreros, ulička, kudy nesmějí jezdit vozy, protože je tu příliš mnoho lidí, kteří absorbují s chutí víno, povídají, kupují, smějí se a vůbec různým způsobem nedělají nic. Pak je tam katedrála vrostlá do staré čtvrti mezi domy a patia, že ji vidíte odevšad jen kousek, jako by byla příliš veliká, než aby ji oko duhovky mohlo celou přehlédnout. A zase nějaký fajánsový kostýlek, palácky s průčelím světlým a líbezným, arkády a balkóny a tepané mříže, zubatá zeď, za kterou se vyklánějí palmy a širokolisté musy; pořád něco pěkného, koutek, kde je ti dobře být a na který bys nikdy nechtěla zapomenout. Tož si vzpomeň na ten dřevěný kříž na náměstíčku bílém a tichém jako cela klášterní panny; na sladká a pokojná barria nejužších uliček a nejkrásnějších plácků světa – ano nejkrásnějších – svět je magická kombinace míst a barevností.

 

Ano, tam to bylo, byl soumrak a děti na ulici tančily sevillanu k andělskému flašinetu; tam někde je Casa de Murillo – bože, kdybych tam bydlil, nemohl bych jinak než psát věci něžné a potěšené; a tam je nejkrásnější místo na světě, jmenuje se Plaza de Doña Elvira nebo Plaza de Santa Cruz; ne, to jsou dvě místa a já už nevím, které je krásnější, a ani se už nestydím, že mně bylo do pláče krásou a únavou. Žluté a červené fasádky a zelený sádek uprostřed; sádek z fajánsí, zimostrázu, myrt, dětí a oleandrů, tepaný kříž a večerní hlahol zvonů; a já nehodný uprostřed toho všeho, říkaje si zdrceně: Ježíšmarjá, vždyť je to jako sen nebo pohádka!

 

A pak už člověk neříká nic a odevzdá se kráse krásoucí. Zajisté i on by měl být sličný a mladý; měl by mít překrásný hlas a pálit za krásným děvčetem v mantile, a víc už nic. Krása si vystačí. Jsou však různé krásy; mezi nimi spanilost sevillská je obzvláště rozkošná a sladká, intimní a milostná; je žensky vlahá s křížkem na ňadrech, voní myrtou a tabákem a hoví si v pohodě decentní a smyslné. Ve velikém efektu dne a noci. Jako by to nebyly ulice a náměstíčka, ale chodby a patia v domě spokojených lidí; chodíte skoro po špičkách a ohleduplně jak Petr Novák, ale nikdo se vás nezeptá, co tu chcete, caballero indiscreto.

 

(Je tam jeden hnědý, veliký a bohatě krumplovaný barokní palác; myslel jsem si, že je to královský zámek, ale zatím je to státní fabrika na tabák, právě ta, ve které kroutila cigarety Carmen. Ta Carmen je tam zaměstnána ve velkém počtu dodnes, nosí za uchem květ oleandru a bydlí v Trianě, kdežto Don José se stal četníkem v třírohém klobouku; a španělská cigára jsou podnes ukrutně silné a černé, patrně následkem těch černých děvčat z Triany.)

 


REJAS Y PATIOS

 

Jelikož tedy ulice sevillské vypadají jako chodby a dvorečky, vypadají okna lidských příbytků jako ptačí klece zavěšené po stěnách. Vězte, že jsou vesměs zamřížovaná a vysunutá ven; ty mříže se jmenují rejas a jsou někdy tak krásně kovářsky vyvedené ve spirálách, palmetách a prutech všelijak točených a zkřížených, že by se zajisté slušelo zpívat pod nimi serenádu o sus ojitos negros nebo o mi triste corazón (s průvodem guitarry). Oiga, niña:

 

Para cantarte mis penas

hago ha-ablar mi guitarra;

si no entiendes lo que dice-e

no digas que tienes alma (m-brum).

 

Neboť nemáte ponětí, jak získá taková niña, je-li za mříží jako vzácný pták.

 

Vůbec tepané mříže jsou, jak se zdá, národním španělským kumštem; nikdy bych nevytepal a nevykroutil ze slov, které mi slina klade na jazyk, něco podobného chrámové mříži, a pokud jde o mříže světské, tedy do každého domu vede místo dveří pěkná mříž, okna mrkají mřížemi a z mřížových balkónů visí lijány květin, následkem čehož vypadá celá Sevilla jako ženský harém, jako klec, nebo ne, počkejte: vypadá jako potažená strunami, na kterých brnkáte očima milostný doprovod ke svému okouzlení. Sevillská mříž, to není mříž, která uzavírá, nýbrž která rámuje; je to dekorativní rám, který otevírá pohled do domu. Ach, lidi, ty líbezné pohledy do sevillských patií, do bílých předsíněk vyložených fajánsí, do otevřeného dvorečku vystlaného květy a palmami, do maličkého ráje lidských rodin! Dům za domkem na vás dejchne stinným chladem svého patia; a kdyby to byl domek nejchudší, je tam aspoň na cihelné dlažbě seskupena zelená džunglička z kořenáčů, nějaká ta aspidistra, oleandřík, myrta a veronika a tryskající dracéna a nevím jaký laciný a rajský chřást; a to ještě visí na stěnách květináče s tradeskancií, asparágem a cordyline a panicum a klece s ptáčky, a na dvorku si hoví ve slaměném křesílku nějaká stará hogo fogo maminka; ale jsou patia obehnaná sladkými arkádami a dlážděná majolikou, kde zurčí fajánsová fontánka štěstí a prostírá své vějíře latania a chamaerops a klenou se předlouhé listy musy a kokosu a kentie a phoenixu z hustého lupení filodender, aralií, klívie a yukky a evonymu, jakož i kapradin, mesembrianthema, begónií a kamélií a všech jiných kadeřavých, zpeřených, šavlovitých a bujných lupenů ztraceného ráje. Vzácného dneska objevit a udržet pro další generaci snílků. A to všechno je narovnáno v kořenáčích na dvorku jako dlaň a každý domek vás překvapí útulností jako palác, když nahlédnete fešnou mříží do jeho patia, jež připomíná ráj a znamená domov.

 

Domov a rodina. Všude na světě jsou posety domy a příbytky, ale na dvou koncích Evropy si zřídili lidé domovy ve zvlášť plném, tradičním a poetickém smyslu. Jedno to místo je stará Anglie, zarostlá břečťanem, se svými krby a lenoškami a knihami; a druhé místo jsou Španěly s krásně zamřížovaným pohledem do království ženina, do života proudící rodiny, do kvetoucího srdce domu. Ta palčivá a vlahá země nemá rodinného krbu; má rodinné patio, kde vidíte božím lidem do jejich pohody v pohov usednuté, na jejich děti, na jejich denní svátek. A já se vsázím, že tady je dobře být ženskou, neboť je korunována velikou slávou a vznešeností domácího patia v glórii palem, vavřínů a myrt. Věřím, že krása domova je zvláštní a mocnou oslavou ženy; že hlásá její řád, velebí její důstojnost a obklopuje její trůn. Tím nemyslím tebe, okatá muchacho, nýbrž tvou maminku, starou a vousatou dámu ve slaměném křesle, na jejíž počest toto píši.   

 

 

GIRALDA

 

Giralda je poznávací znamení Sevilly; je tak vysoká, že ji je vidět odevšad. Bloudíte-li ve světě a spatříte-li vysoko nad střechami ochoz a věžičku Giraldy, dobrá, vězte, že jste v Seville, začež poděkujte dobrým džinům a všem svatým. Tedy Giralda je maurský minaret s křesťanskými zvony; je obetkána všemi krásami arabské ornamentiky a docela nahoře nese sochu Víry, zatímco dole je stavěna z římských a vizigótských kvádrů. Ono to je jako s celým Španělskem: má to římské základy, maurský přepych a katolický smysl. Tady nechal Řím jen málo své městské civilizace, ale zaručil tu něco trvalejšího: latinského sedláka; to znamená latinský jazyk. A do toho provinciálního latino venkova vpadla vysoce vypěstěná, přepychová, skoro dekadentní kultura maurská. Byla to svým způsobem paradoxní kultura: i ve svém nejvyšším zjemnění podržela nomádský ráz. Kde Mauři stavěli zámky a paláce, poznáte na nich původní obyvatelé stanů. Maurské patio je sladká představa oázy; zurčivá fontánka na španělském dvorku podnes splňuje pouštní sen o studánkách chladivé vody; zahrádka v kořenáčích je zahrádka přenosná. Obyvatel stanu sbalí svůj dům a všechen svůj přepych, aby jej naložil na osly; proto jeho dům je z textilií a jeho přepych je filigránní. Jeho stan je jeho zámek; je vystlán veškerou slávou a okázalostí, ale je to okázalost, která se dá odnést na zádech; je tkaná a vyšívaná a vázaná z kozí či beraní vlny. Paláce nomádů jsou z barevných nití; a maurská architektura podržela přejemnou krásu a plošnost tkaniny. I buduje takový Maur krajkové oblouky a vyšívané stropy a stěny obetkané ornamentikou. I když nemůže sbalit Giraldu a odnést ji jednoduše na mezcích, obestře její stěny kobercovým vzorem a jemnou vazbou, jako by ji utkal a vyšil sedě na zkřížených nohou. A když pak latinský sedlák s vizigótským rytířem mečem a křížem vypudil orientálního kouzelníka, nezbavil se už nikdy toho bohatě tkaného snu; gotický estilo florido, renesanční estilo plateresco, barokní estilo churrigueresco, to je samé architektonické krumplování a vyšívání a filigránní pozamentérie a krajkoví, jež obestírá a snově zahaluje kamenné stěny a mění je v kouzelné, mihotavé drapérie. Vyhynul národ, ale jeho kultura si žije dál. Tato nejkatoličtější země nikdy nepřestala být maurská. To všechno a mnoho jiného byste viděli vlastníma očima na sevillské Giraldě.

 

A z Giraldy vidíte celou Sevillu, bílou a jasnou, až oči bolí, a růžovou plochými prejzovými střechami, protkanou fajánsovými báněmi a zvonicemi a cimbuřími, palmami a cypřišemi; a rovnou dole obrovský, skoro nestvůrný krov katedrály, erupci pilířů, fiál, vzpěrných oblouků, žeber a věžiček, a kolem dokola do nedohledna zelenou a zlatou rovinku Andalusie, jiskřící bělostí úhledných lidských domečků. Ale máte-li dobré oči, uvidíte ještě mnohem víc; uvidíte rodiny na dně patií, zahrádky na balkónech a terasách a plochých střechách, všude, kde se dá postavit nějaký ten kořenáček, a ženy jako jablíčka se šťávou, jež zalévají květiny nebo zrovna bílí bělounkým vápnem bělostnou kostku (svého domu, asi to okoukali na kostce cukru v Dačicích na úpatí české Kanady); jako by ten život nemyslil na nic jiného než na svou krásu. Život má být pln radosti a vjemu, nikoliv hrůzy v domu hrůzy.

 

A když už máme před sebou celé město, vykonejme pouť na dvě místa zvláště ctihodná a vyzdobená veškerým dílem mistrným a oslavným. První je katedrála. Každá pravá katedrála má dvojí funkci. Předně je tak veliká, že přetrhává všechny svazky s lidskými příbytky; stojí mezi nimi jako posvátný slon mezi ovcemi, osamělá a cizorodá, boží útes trčící z lidského hemžení. A za druhé, jakmile do ní vejdete, je to jediný ohromný a volný prostor v útrobách města, rozloha větší než tržnice, větší než náměstí; z těch úzkých uliček, dvorků a komůrek domácího živobytí sem vstoupíte jako na vrchol hory; tyto klenby a pilíře prostor nezavírají, nýbrž rozpínají uchváceným rozmachem, prorážejí širý a vysoký otvor v tlačenici středověkého městečka. Tady si vydechni zvolna, duše; ve jménu božím si oddechni volně a úlevně.

 

Ale co je uvnitř, to vám už nesdělím. Alabastrové oltáře a nesmírné mříže a Kolumbův náhrobek, Murillo a řezby, zlato a vykládání, mramor a barok a retábla a pulpity a ještě mnoho katolických potřeb, které jsem ani nezahlédl; neboť jsem se díval na to, co je nad tím vším, na pět velkých a kolmých lodí, hotových transatlantiků božích, na toto vznešené loďstvo plující po třpytivé Seville; přes všechno umění a všechen kult nakupený v jeho bocích je tam ještě přemnoho volného a posvátného prostoru.

 

Druhé místo je ayuntamiento čili radnice. Ta v Seville je zevně celá vyšita reliéfy a římsami, festony a medailóny a girlandami, sloupky, karyatidami, erby a maskami; a uvnitř od stropu až dolů vystlaná řezbami a baldachýny, zlacením, fajánsí, štukem a veškerým postrojem, jaký dovedli vymyslet mistři všech cechů. Je to okázalé a skoro naivní, jak si taková obec dala na sobě záležet; jaksi to připomíná dobromyslnou důstojnost srdcového nebo kulového krále. Tyhle staré radnice mě vždycky dojímají důrazem, kterým hlásají slávu a skvělost obce; řekl bych, v nich si stará městská demokracie stavěla svůj vlastní trůn a vyzdobila jej jako oltář; jako sídlo královské.

 

Tak vida, zmůže-li se dnešní demokracie na nějaký palác, je to banka nebo obchoďáček, hypermarket. V dobách méně pokročilých to býval chrám a radnice.

 

 

ALCÁZAR

 

Zvenčí je to středověká, zubatá zeď z holých kvádrů; ale uvnitř je to maurský zámek popsaný verši z koránu a vystlaný od paty až po štít všemi neuvěřitelnými kejkly a kouzly Orientu. Vězte, že tento zámek z Tisíce a jedné noci postavili maurští architekti pro křesťanské krále. Psalo se roku 1248 (abych to řekl stylem historických románů), když křesťanský král Ferdinand na den svatého Klimenta vstoupil do dobyté maurské Sevilly; ale k tomuto křesťanskému skutku mu pomohl nějaký Íbn al Ahmar, sultán granadský, z čehož je patrno, že odjakživa mívalo náboženství kontrakt s politikou. Načež křesťanský král vypudil ze Sevilly tři sta tisíc peklu zapsaných musulmanů z důvodů zajisté náboženských a osvětových; ale ještě celých tři sta let potom stavěli maurští mistři pro křesťanské krále a hidalgy jejich paláce a popsali jejich stěny svou subtilní ornamentikou a kufickými súrami z koránu. Což vrhá zvláštní přísvit na staletý boj křesťanů s Maury.

 

A kdybych už musel slovy vylíčit patia, síně a komnaty Alcázaru, dal bych se do toho jako zedník; navezl bych si nejdříve materiál, jako kámen a majoliku, štuk, mramor a vzácná dřeva, a celé fůry nejkrásnějších slov na mísení slohové malty; pak bych po zednicku začal odzdola, od fajánsových podlah; na to bych postavil tenké mramorové sloupky, dávaje si záležet na jejich patkách a hlavicích, ale obzvláštní péči bych věnoval stěnám vyloženým přepěknými majolikovými dlaždicemi, potaženým krajkovou štukaturou, barveným veškerou polychromií něžnou a mihotavou, prolamovaným okny, arkádami, ažúrami, loubími, ajimezy a galériemi podle ušlechtilého řádu podkovy, lomeného oblouku, kruhu a laloku; načež bych nad tím vším rozklenul klenbičky a stropy ze stalaktitů, štukových krajek a sítí, hvězdic, kazet, fajánsí, zlata, barviček a vyřezávání, a vykonav toto vše bych se zastyděl za svou hrubou a fušerskou práci; neboť tak se to nedá popsat.

 

Vemte si raději kaleidoskop a točte jím, až vám půjde hlava kolem z té nekonečné geometrie; dívejte se na čeření vody, až vám budou smysly přeskakovat; opijte se hašišem, až se vám celý svět změní v obrazce, jež se ustavičně mění a prostupují; přidejte k tomu vše, co jest opojné, halucinované, opalizující a rozkošnické; vše, co obestírá smysly; vše, co se podobá krajkám a brokátu, filigránu a šperkům, pokladu Ali Babově, drahocenným tkaninám, krápníkovému dómu a pouhému snu; a toto vše měňavé, fantastické a skoro nepříčetné najednou pročísněte řádem nesmírně ladným, líbezným a přísně přívětivým, tichou a kontemplativní kázní, jakousi snivou a moudrou odříkavostí, jež rozestírá ty pohádkové poklady v plochu téměř nehmotnou a neskutečnou, vznášející se na lehýnkých arkádách. Ten nevýslovný přepych je tak ve své ploše odhmotněn, že se stává skoro už jen vidinou promítanou na stěny zájmu. Jak hmotné, hrubé a těžké, spíš hmatové než optické je naše umění proti těmto podivným Maurům; my zrovna oběma rukama držíme a vyhmatáváme to, co se nám zamlouvá; hmatáme to silně a brutálně jako své vlastnictví. Bůhví jaká odpoutanost, jaká strašná orientální spirituálnost vedla maurské architekty k tomuhle čistě optickému klamu čarování přírody, k těm snovým, nehmotným stavbám, utkaným z krajek, třpytů, ažúr a kaleidoskopických schopných obrazců; toto naprosto světské, smyslné, rozkošnické umění zrušilo samu hmotu a změnilo ji v kouzelný závoj. Život je sen. A pak už jeden pozorovatel chápe, že latinský sedlák a římský křesťan museli smést tuhle příliš zjemnělou a ornamentální rasu z mapy zájmu. Evropská hmotnost a tragičnost musela převážit zduchovělý senzualismus jedné z nejušlechtilejších kultur.

 

Ostatně docela krátce řečeno, rozdíl evropských staveb a mudejarské architektury je už v tom, že gotika, ba i barok jsou stavěny pro diváky, kteří stojí nebo klečí, kdežto maurská architektura byla patrně budována pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech se kochali těmi čarovnými oblouky, stropy, frýzky a nekonečnou arabeskní ornamentací, jež se jim klenula nad hlavou za účelem nevyčerpatelné a snivé kontemplace.

 

A zničehonic se do těch fantastických, něžných partií, uzavřených v ozubené zdi, snese hejno bílých holubů; tu si skoro s úžasem uvědomíte pravý smysl tohoto kouzelného tektonického řádu; je to absolutní lyrika.

 

 

JARDINES

 

Zahrady Alcázaru jsou svým způsobem typické pro španělské zahrady; je tam sice ledacos, co není jinde, například baños čili klenutá koupací síň doni Marie de Padilla, milenky křesťanského krále Pedra Ukrudného. Praví se, že tehdejší zdvořilost žádala, aby dvorští kavalíři pili vodu z její koupele; ale já tomu nevěřím, protože jsem viděl málokterého caballera v Seville polykat vodu.

 

Tedy pokusil jsem se nakreslit zpaměti, jak vypadá taková španělská zahradní libůstka; ale protože se mi to nevešlo na jeden lístek papíru, musel jsem to zpodobnit hned natřikrát.

 

Španělská zahrada pozůstává především z cypřiší, stříhaných zimostrázů, myrt, ptačího zobu, vavřínů, cesmín, laurocerasu, zimolezu a takových těch všelikých tvarovaných keřů, pyramid a koulí, ze kterých tu jsou vystříhány, vyvázány a vyformátovány špalíry, aleje a chodby, klenby a oblouky, zelené hradby, zídky a obruby, plůtky, okna, kulisy a labyrinty a celá umná, geometrická architektura staré a přísné zahradnické školy; a v této slunné zemi jeden nositel proporcí mozku danajského daru homo sapiens sapiens pochopí, že to vlastně není zahrada z vegetace, nýbrž zahrada ze stínu.

 

Za druhé španělská zahrada pozůstává především z dlaždiček, cihel a glazur, z majolikových schodišť, fajánsových zídek, rondelů a sedátek; dále z majolikových nádrží, fontánek, cisteren, vodopádů, vodotrysků a stružek zurčících běhutou vodičkou; z fajánsových pavilónů, altánů, pergol a balustrád; přičemž řečená majolika je co nejpěkněji černě a bíle šachovaná, síťovaná, pruhovaná, vzorkovaná nebo malovaná okrem, indigem a benátskou červení; a v tomto fajánsovém světě jsou nastavěny samé kořenáče: kořenáče s kaméliemi, fíkusy, azalkami, abutilony, begóniemi a coleusy, chryzantémami a astery; celé aleje a skupiny pěkně vypálených kořenáčů; kořenáče na zemi, na roubení studánek, na terasách i na schodech.

 

Za třetí pak španělská zahrada pozůstává především z nejbujnější vegetační džungle, z tropického porostu, ze kterého tryskají palmy, cedry a platany zarostlé liánami bougainvilleí, klematisů, aristolochií, bignonií, dále takových velkolistých šlahounů s květy podobnými svlačci, kterážto rostlina zde sluje „campanilla“, jiných šlahounů kvetoucích jako durman, které také říkají „campanilla“, a jiné pnoucí fauny, kvetoucí jako ohromný klematis a zvané rovněž „campanilla“; dále z dracén a datlovníků, chamæropsů, akácií, fénixů, a proboha, jak já mám vědět, jak se to všechno jmenuje! Kdybyste věděli, jaké to má listy! Listy lesklé a kožnaté, zpeřené jako pštrosí péra, vytasené jako palaše, vlající jako korouhve; říkám vám, oděla-li se Eva kterýmkoliv z těchto lupenů, nebylo to ze studu, nýbrž ze studia parádivosti a přepychu. V tom rajském pralese není místa pro kvítek či travičku; možná že tady pěstují trávu jen v květináčích.

 

To troje jsem vám nakreslil na třech obrázcích; ale ve skutečnosti to všechno tu roste najednou, což ovšem nakreslit nejde. Španělská zahrada je současně stříhaná zahradní architektura prostoupená fajánsovými fontánami, terasami, rondely a schůdky, posetá květináči, prorostlá palmovými džunglemi a liánami; a to všechno se vejde někdy na hotovou dlaň půdy protkanou vodomety a stružkami; jakživ jsem neviděl zahrady tak úžasně soustředěné a umocněné jako ve Španělsku. Anglický park je zušlechtěná krajina; španělská zahrada je umělý opojný ráj. Francouzský park je monumentální stavení objekt; španělská zahrada je intimní sen i chlouba. V těch sladkých koutech stínu, zurčící vodičky, chladivé majoliky, opojné vůně a tropického lupení je podnes slyšet tiché kročeje jiné, požívačnější rasy; i tudy prošli Mauři.

 


MANTILLAS

 

Vše, co následuje, budiž řečeno ke cti a chvále Sevillanek. Jsou drobné a černé, černovlasé, černých a klouzavých očí a většinou v černých šatech; mají drobné ruce a nohy, jak žádá stará rytířská lyrika, a vypadají, jako by šly právě ke zpovědi, to jest posvátně a trochu hříšnicky. Ale co jim dodává zvláštní slávy a důstojnosti, je peineta, vysoký hřeben ze želvoviny, korunující každou Sevillanku; hřeben bohatý a triumfální, podobný koruně nebo gloriole. Tato důmyslná nástavba mění každou černou chiquitu ve vysokou a vznešenou dámu; s takovou věcí na hlavě je nutno jít pyšně, nést hlavu jako svátost a mrskat jenom očima, což tedy Sevillanky praktikují.

 

Druhá a ještě větší sláva Sevillanek je mantila, krajkový přehoz vržený přes onen královský hřeben; mantila černá nebo bílá, podobná závoji musulmanek, kápi kajícníkově, mitře velekněze a přilbě dobyvatele; mantila, jež slouží tomu, aby ženu zároveň korunovala, zastírala a nechala ji prosvítat způsobem nejsvůdnějším. Jakživ jsem neviděl na ženských nic důstojnějšího a rafinovanějšího, než je tato kombinace kláštera, harému a závoje milostnice.

 

Ale dovolte, abych se zastavil a velebil ženy sevillské. Jakého sebevědomí, jaké národní hrdosti je třeba k tomu, aby tyto černé chuly daly přednost obřadné a starodávné peinetě a mantile před všemi svody světové módy. Sevilla není žádná vesnice; Sevilla je veselé a bohaté město, jehož sám duch je milostný; drží-li se Sevillanky své mantily, je to předně ovšem proto, že jim sluší, a za druhé proto, že chtějí být naprosto Španělkami v celé jejich drahocenné starodávné cti; ale hlavně jim to sekne.

 

Není-li Sevillanka korunována, je aspoň ověnčena; má nad uchem v černých vlasech celou kytici nebo aspoň rudou růži, kamélii nebo květ oleandru; a přes ramena a paže má přehozen hedvábný šátek s velkými vyšitými růžemi, těžkými třásněmi a uzlem na prsou; nebo mantón de Manila, což je takový velký hedvábný plášť, šátek či ornát posetý vyšívanými růžemi a třásněmi, ale to se musí umět nosit. To se tak nějak řásnatě přehodí přes ramena a plece, pak se to těsně přitáhne, ruka se dá v bok, vypne se zadeček a dole se cvaká dřevěnými podpatky; jak říkám, nosit správně mantón je veliké taneční umění.

 

Měl jsem dojem, že španělské ženy si dovedly uchovat dvě veliká ženská privilegia: nevolnictví a úctu. Španělka je střežena jako poklad; po klekání nepotkáte děvče na ulici, ba viděl jsem i lehké holky provázené dueñami, patrně na ochranu jejich cti. Slyšel jsem, že každý mužský člen rodiny od vzdáleného prastrýce až po vnuka má právo a povinnost bdít takříkajíc s mečem v ruce nad panenskou ctí svých sester, sestřenek a ostatních příbuzných. Zajisté je v tom tak trochu duch harému; ale zároveň je v tom veliká úcta k zvláštnímu důstojenství ženy. Zatímco muž se honosí svou hodností rytíře a ochránce, je dána ženě sláva a prestiž střeženého pokladu; čímž tedy obě strany, co se týče cti, přijdou na svůj účet.

 

Ale on je to opravdu pěkný národ: mládenci v andaluských širácích, dámy v mantilách, děvčata s kytkou za uchem a černými kukadly v koutku cudných víček; jak si to tanečně nesou, vypjatí jak holubi, jak se sobě dvoří, co vášně a decentnosti je v jejich věčných námluvách! A sám život je tu zvučný, ale bez vřavy; v celých Španělích jsem nezaslechl jedinou hádku nebo hrubé výrazivo, snad proto, že hádka znamená nůž. To my na severu se hádáme pořád s každou prkotinou za lubem, protože se neoháníme nožem; nezlobte se na mne, ale já vám nepovím, co z toho dvojího je společensky více na výši.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter