Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 13.11.
Tibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
skvělá Ivanka Kumpoštová, střelkyně umělkyně
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 3.12.2016 (11:14:37)

Předmět: můj největší miláček ve sportu je držitelka zlaté medaile ze Sydney 2000 na 50 m prsa a stříbrné na 50 m znak lady Ivana Kumpoštová, co oslaví narozeniny 8/12 a já je oslavil 12/8, takže je to moje arci protinožka... yeah... skvělá ParaOlympionička Ivanka

http://oh.idnes.cz/zlaty-finis-plavkyne-kumpostove-d4x-/olympiada-sydney.aspx?c=A001020_100203_s2k_ostatni_hdv

 

info@missing-link.cz

 

http://nymbursky.denik.cz/zpravy_region/rozhovor_kupostova20100713.html



Báseň týdne 29.-6.12.2016

Autorka: Alena Vávrová

Škubánky noci

škubánky noci
sypu mákem
snů
a jím je
velkou lžící
bez cukru


listím už zapadal
náš dům
a není Kam
neb není Kudy


chodím po zahradě
a rozsvěcuju
solné lampy


z mlhy se vylupují
oranžové hvězdy
jak na nebi
tak na zemi

a naopak

a  navždy

a navždy...?


 


SOUL POWER TURBO  J 


Randílek andílek a Vámi ordinovaná nepostradatelná prosincová něha

když jde do tuhého, pak okolí neodrazujete jak hustě nedýchatelná mlha

zůstaňte vybraná příloha ke kusu steaku jako bramborová pusinka

jestli je „Soul Power“ plus, bude dobrý kus, buďte Ivanka brusinka

jste budíček výzva, pokochání jarní, se kterou vzácný čas nemarní

šikula kosmonaut inspektor, s její něhou pookřeje, brzy k ránu spal v ní

já jsem Jirka, voilà, volá Lucky Strike, její dírka k mému dostavení, vymetení

jako kominíček nadržuji péči – používám kvalitní vybavení

jste diakritika s háčkem, já Vámi ctěný exemplář s váčkem

pojďte se skromně nadnášet nad krajinu s ptáčkem

na trase jste natěšená lokomotiva, která není parní

jste velmi šik šlechtična recept a já jen D´Artagnan i Fanfánek Tulipánek populární

slyšíte komplimenty odborné, klape v nás cosi, asi dar Unesco, kvete-li příležitost

v časech červánků a vlčích máků i u slunečnic neuvadne spolehlivost 

Vy patříte do nejlepší zahrádky a do těch nejlepších parků

Váš úsměv dodává šmrnc – a to nejen Soše svobody, přítelkyni Johanky z Arku

Váš velikonoční výšlap si žádá poznat barokní poutní místo Ostré

Vy si troufáte na vše co je záhodno spatřit, neotupená vzroste

chuť frajerky Ivanky Střelkyně umělkyně s rozhledy na všechny čtyři světové strany

chuť frajerky Ivanky na zážitky do sportu i na aortu vrcholící až do únavy

nekrákorá, nevrávorá, vede si jak Krakonošova brilantní forma

Vaše pozemská rozkoš beztíže šachová bonsai filozofie kolmá

ženšen a legendy zaživa nikdy na sobě zásadně energií nešetří

emfatická Delfíní samice i velryba na vlnách, její čísla letí v povětří

náruživá atmosféra z její vysílané Eiffelovy siluety

kouzelnickej trik převzala od svých předků před x lety

Amor vyleští parkety, říká, je grandiózní plachtit s ní balety

nasadit si barety u slušivé formule jedna oh yeah, very important person

neusnula na vavřínech, laškuje to v ní melodicky jako s kupou dcer son

Jirka a jeho „Osudová“ – rozesmátá jak Hypatia z Alexandrie, neřkuli tam od Shakespearka Irka

vzdálená a přesto vzácná její Výsost na osobní profesi způsobná čiperka

neuchvátí mě jako fúrie, ale jen jako Bormio, Livigno, mezi nimi bombardino

její pověst v kronice i v kalendáři hovoří o astronomickém esu, čau veličino    

je neuvěřitelná lady jak v případě hudební security maturity E.M.F.

pamatujete si jí celé roky, ne jeden vyhlášený víkend slev

jak udivuje kolemjdoucí a zastavuje moc komplikované zvědavce

to je její taktika pro pobavení a pro zkoumání funkcí u nenechavce


https://www.youtube.com/watch?v=4wuTI5ea79M


https://www.youtube.com/watch?v=AGpACDJsdd0

https://www.youtube.com/watch?v=EneemCuuWys



 

BJØRNSTJERNE BJØRNSON

 

    8.12.1832    KVIKNE                ۞      26.4.1910   PARIS

 

 

Život velkého norského spisovatele Bjørnstjerna Bjørnsona lze přetlumočit hravou zkratkou, která představuje jeho poslední, krátce před spaním (ale před spaním již na věčných ekologických lovištích nebojácných svišťů) vymyšlený verš „dobré činy spasí tento nepokojný svět“. Byla to jeho víra, v níž našel primární cestu, jak ze šlamastik ven a po této cestě kráčel spolu se svým lidem.

 

Narodil se 8. prosince 1832 v osadě Kvikne v norské provincii Hedmark, v krajině vřesovišť, v tvrdé a nehostinné zemi, kde lid musí svádět urputný zápas s přírodou, aby si vymohl skývu chleba. Není to jen kraj překrásných malebných fjordů, které lidi okouzlují a rozmazlují v akorát pestře oděném létě, ale i za dlouhých bílých nocí. Je to neustálé bojiště horalů a rybářů (jako Petr Piskač) s krutými přírodními živly. Je to země samotářských myslitelů, kteří se za nekonečných zimních večerů zamýšlejí nad smyslem života, nad jeho mravními hodnotami, nad otazníky lásky i potřebou vzájemné pomoci. Tyto vlastnosti přiřkly sudičky do vínku i mladému Bjørnsonovi.

 

Jeho otec byl farářem. Pocházel ze staré rolnické rodiny. Zpočátku svá políčka sám oral, oséval i sklízel. V pokročilejším věku, kdy jej úmorná práce velmi vyčerpávala, se rozhodl studovat teologii. Byl to rozšafný a silný člověk, sousedům imponoval jak svými znalostmi, tak medvědí silou. Syn po něm zdědil neústupnou vytrvalost a víru ve spravedlnost.

 

Matka byla dcerou učitele, který také vyšel z rolnické rodiny. Od mládí se zapojovala do kulturního života v rodném městečku Kragerö, podílela se na všech kulturních akcích, ráda četla a stále se vzdělávala. Byla to velmi jemnocitná a čilá žena, která se svému dítěti rozdávala. Od ní se chlapec naučil milovat umění.

 

Jeho výchovu ovlivňovali i obyčejní sousedé, kteří často faru navštěvovali, sdělovali si zde nejrozmanitější příhody ze svého života a často si vyprávěli i překrásné starobylé ságy a pověsti s romantikou u krbu. Farářův syn se již od útlého dětství cítil srostlý jak s nádherným horským světem, tak s dobrými lidmi, kteří jej obklopovali.

 

V dlouhých a třeskutých zimách, kdy na horách ležel hluboký povlak sněhových zátarasů, byly cesty nesjízdné a všude panovalo bolestné ticho, toužil chlapec po světlu a po ohřátí pookřání své zkřehlé duše, sníval o laskavých vzdálených krajinách. Začal číst úvod, stať, závěr, co se má stát, ať se stane; v prvních krůčcích mu vydatně posloužil otec.

 

Neuběhlo mnoho let a osud osamělého vlka z venkova se od základu změnil. Otec byl přidělen do farnosti v Nessetu v Romsdalském údolí. Nový svět chlapci otevřela již samotná dlouhá cesta do nového působiště. Poznával zcela jiné lidi než byli sedření venkované v Kvikne, musel se učit novým mravům, osvojovat si nové životní obyčeje. Naštěstí mu nechyběla příroda, kterou si doma tak důvěrně stihl zamilovat. Z vysoké farmy se mu otevíral rozlehlý rozhled do otevřeného údolí s vodopády a na mlhami často zahalený fjord, ze kterého vedla cesta do neznámého světa. Práce zde bylo rovněž nadmíru. Pomáhal obdělávat pozemky patřící ke kostelu a stavět nový rodinný barák. Navykl si vyplňovat prací úplně každý den.

 

Co se asi tak odehrávalo v mysli dvanáctiletého kluka, když nastoupil na střední školu v městečku Molde? Poprvé spatřil větší město, sídlo probošta, čilý provoz na fjordu a pestré hemžení lidí na tržišti. V tomto, pro něho jiném světě, uzavíral nová přátelství se spolužáky, u nichž si brzy získal respekt především díky své tělesné fyzičce a proboštovi Rainbollovi, jehož přízni se mohl těšit. Obdivoval knězovy bohaté znalosti, protože ten byl i vzorným hospodářem a nepřekonatelným botanikem. Z jeho rozsáhlé knihovny si vědychtivý mladík oblíbil zejména knihy pro mládež od Scotta, Marryata, Coopera a především Defoeova Robinsona Crusoe.

 

Brzy v sobě objevil mimořádnou schopnost předávat svoje myšlenky jiným. Začal skládat malé básničky do úhledných puzzle labyrintů. Byly to sice neobratné pokusy, ale přátelé a známí, kteří veršíky přečetli, tvrdili, že se jednou stane uznávaným básníkem. Po spisovatelské dráze však neprahl. Nejraději by byl vydával noviny, ale drahý tisk s čárou přes… vysoko překračoval jeho finanční rozpočet. Proto se rozhodl pro ručně a stručně psaný časopis „Svoboda“, který rozesílal známým.

 

V té době začaly do každé norské vesnice, i do odlehlého horského městečka Molde, pronikat zprávy o francouzské revoluci 1848, o povstání ujařmených za svobodu člověka a jeho důstojnější život. Nadchly především nezakomplexovanou snivou mládež. Starší obyvatelstvo bylo příliš zkroušeno hospodářskou krizí, která v roce 1847 postihla celou Evropu, mysleli jen na to, jak zabezpečit sebe a své rodiny; slovo svoboda bylo pro ně abstraktní pojem. Trpěli, ale zvednout hlavu se neodvažovali. Na útlak, drahotu a bídu si stěžovali jen potají. Tehdy mladý Bjørnson pochopil, kolik osvěty a politické práce bude zapotřebí vypotit, aby se zdejší sedření a pokorní lidé postavili zase jednou na vlastní nohy. Zřetelněji se mu začala rýsovat jeho vlastní budoucí práce.

 

Tehdy postihlo rodinu těžké neštěstí. Pastora Bjørna nařknul rolník, bývalý důvěrný kamarád rodiny, že při soudním procesu vydal křivé svědectví. Farář byl ze svého úřadu v Molde suspendován, jeho rodina začala být přehlížena a syn byl nucen opustit zdejší školu. Otec jej s vynaložením posledních prostředků poslal na další studia do Kristiánie, kde tehdy žilo asi 35 tisíc lidí. Zde navázal styk s prvním propagátorem lidského zacházení s dělníky v Norsku, Markusem Thranem, jenž stál v čele průmyslových a zemědělských dělníků v jejich střetech se statkáři a nově vznikajícími podnikateli. Začal se zapojovat do politického (bdění) dění v zemi.

 

Útulek nalezl u bratra své matky, malíře dekorací Nordraakeho. Při studiích začal přispívat do místních novin a časopisů. 18. července 1852 se v populárním Morgenblattu objevila jeho první báseň „Vodopád“. Líčí v ní smrt dvou nešťastných milenců, kteří spolu jednou a už naposledy zahučeli do hučících vod. Báseň sice vzbudila pozornost veřejnosti, ale na autorově soukromém životě se nezměnilo vůbec nic.

 

Ve škole se mladému Bjørnsonovi nedařilo. Ztroskotal u maturity a měl složit dodatečné zkoušky v náhradním termínu. Protože byl bez prostředků, a také proto, aby se mohl na zkoušky v klidu připravit, se na rok vrátil domů (1852–1853). Odtud posílal články mnoha norským redakcím. Znovu navázal styky se starými přáteli, rolníky a zemědělskými dělníky, vnímal jejich palčivé stesky na těžký úděl a současně naslouchal ságám o hrdinské minulosti vikingského národa.

 

V červnu 1853 přesídlil pastor Bjørn do církevní osady Søgne, což mu umožnilo, aby syna poslal znovu do Kristiánie, kde měl složit dodatečné zkoušky a dokončit studia. Avšak znovu pohořel u matematických chytáků, u teoretických chytráků. V bouřlivém střetu s otcem, který na pokračování studia trval, se s rodinou rozešel. Bez otcovy podpory však jen živořil.

 

Situace se poněkud narovnala, když začal častěji přispívat do právě založeného humoristického časopisu. 15. ledna 1854 se mu článkem v časopisu Morgenblatt podařilo upoutat pozornost nejen čtenářů, ale i vydavatelů. Stal se redaktorem.

 

Když mu bylo čtyřiadvacet, byl na studentském zájezdu ve Švédsku. Tady se rozhodl, že bude spisovatelem a že to natře všem případným pochybovačům.

 

Po návratu ze Švédska napsal za dva týdny své první drama Mezi bitvami, kde vystupuje lidový král Sverra, středověký revolucionář. Pak následují povídky Thrond a Nebezpečné námluvy. Nejvíce ho proslavila novela z roku 1857 Synnøve Solbakken. Tvorba se rozrůstala o nové povídky ze současného života: Arne, Veselý hoch, Svatební pochod. Látku z dávných dějin ztvárňuje nebezpečně šikovně v dramatu Kulhavá Gulda, Král Sverre, Sigurd Slembe, Sigurd Jorsalfar. Látkou z minulosti připomíná slavnou epochu i statečnost tehdejších předků.

 

Minulost i přítomnost spojuje i v nové tvorbě. Mnoho ze svých sociálních a politických názorů vyslovil v Selských povídkách. Alespoň názvy je třeba připomenout další díla: Prach, Absolonovy vlasy, Vlajky nad městem a přístavem. Dramatická díla: Bankrot, Redaktor, Nad sílu, Rukavička a Král.

 

Skutečným klenotem jsou především „Selské povídky“, které měly inspirující vliv i na literaturu jiných evropských národů. Jsou v nich vykresleni tvrdí, spravedliví a čestní rolníci, neochvějně zastávající se svých tradic.

 

Ve všech svých dílech Bjørnson vyjadřuje víru v člověka, v obrodnou sílu a povahu lásky, v aktivní práci a v mužnou čest. Současně si ale uvědomoval, že tyto lidské hodnoty je třeba v prostém člověku rozvíjet a chránit před znehodnocením. Jeho velký román Vlajky nad městem a přístavem má diskusní charakter. Ve dvou částech dramatu Nad sílu, z nichž každá je samostatnou hrou, se hluboce zamýšlí nad podstatou náboženské víry a nad sociálními otázkami moderní společnosti. V první části líčí tragédii pastora Sanga, který i s farníky věří, že může dělat zázraky a vyléčit svou smrtelně nemocnou ženu. Ta skutečně vstane z lůžka, udělá pár kroků a k úžasu přítomných obejme svého muže. Pak klesá mrtvá mrtvola k zemi. Velký ohlas v Evropě měla Bjørnsonova Rukavička, v níž nastolil požadavek zrovnoprávnění muže a ženy v předmanželské pohlavní čistotě.

 

V roce 1870 vyšla sbírka Digte og sange (Básně a písně), v níž je mnoho veršů, které stále žijí v podvědomí norského lidu. Je to především vlastenecká báseň z roku 1859 s názvem Ja, vi elsker dette landet (Ano, tu zemi nadevše milujeme). Je to norská národní hymna:

 

http://www.youtube.com/watch?v=LUtiIMZIVOU

 

For Norge, kjempers fødeland 

 

„Ano, tu zemi nadevše milujeme…

A v té lásce ozývá se

otce, matky hlas,

i noc ságy, která otřásá

sny přímo mezi nás.“

 

 

Bjørnsona nazývali otcem lidí nové společnosti, světlem srdcí a zbraní velkého boje. Byl hlasatelem lidskosti. S nevyčerpatelnou energií se vrhal do veřejného i kulturního života své země, byl národním vychovatelem, burcoval národní uvědomění, byl politikem i organizátorem, zařadil se mezi přední bojovníky v boji za nezávislost svého národa. Má velkou zásluhu na tom, že po několika staletích závislosti na Dánsku a po přechodné personální unii v linii se Švédskem, se v roce 1905 Norsko stalo samostatným královským státem.

 

Často zvedal svůj hlas proti křivdám a bezpráví. Své básnické poslání vystihl komentářem: „Nejsem básníkem proto, že umím psát verše, to umí beztak plno lidí. Mou předností je to, že vše, co se týká lidskosti, týká se i mne! Jestliže svou písní nebo projevem přispěji třeba jen nepatrně ke zlepšení života miliónů méně šťastných druhů, přinese mi to víc než všechny vavříny Shakespearovy, Miltonovy a Gœthovy.“

 

Velký norský básník a spisovatel zůstane svým vystoupením na obranu Slováků v roce 1907 trvale zapsán i do paměti našeho lidu.

 

V roce 1907 se obrátil český spisovatel Edvard Lederer spolu s básníkem Adolfem Heydukem a Karlem Kálalem na Bjørnsona dopisem, v němž norského spisovatele seznámili se situací, v níž se ocitá slovenský národ v Uhersku a navíc ho informovali o krvavých událostech, k nimž došlo 27. října 1907 v Černové u Ružomberoku. Bylo při nich usmrceno 12 lidí a velké množství účastníků zraněno. Bjørnson tento zločin pranýřoval.

 

Téhož roku vydal maďarský ministr školství zákony, kterými se v praxi pomaďaršťovaly poslední zbytky lidových škol. Měšťanské, střední a odborné školy byly pomaďarštěny už dávno. Na Slovensku byla zrušena i svoboda tisku, spolkové a shromažďovací právo.

 

Ve významném německém měsíčníku März pozvedl Bjørnson svůj hlas na obranu utlačovaných. Článek měl ve světě obrovský ohlas a podnítil dlouhotrvající novinářskou polemiku. Nelítostně obžaloval maďarský upjatý šovinismus.

 

V roce 1907 se měl v Mnichově konat mírový kongres. Bjørnson byl vybrán za člena čestného předsednictva. Na tento návrh zaslal prezidentovi kongresu, profesoru Quiddovi, následující dopis: „Velevážený pane, pokládám si za velkou čest být pozván do tak vznešeného shromáždění, zejména když pozvání dostávám od vás. To mi však nezabrání, abych proti členům mírového kongresu neadresoval tak silný útok, že již nemůže být silnější. Ti páni, kteří tam vystupují jako apoštolové míru, utlačují a trýzní doma porobené národy nebo nečinně přihlížejí, když to dělají jiní. Když nehodlají ze všech sil potlačit válečnou morálku, je boj proti válce marný. Kdyby se například na kongresu objevil jako vyvolený představitel národa gróf Albert Apponyi, který je nyní v Uhrách ministrem školství a jako takový je utlačovatelem Slovanů – a já bych byl rovněž přítomen – vynaložil bych všechno úsilí a nepřestal, dokud by on neopustil sál.“

 

Dopis jasně sděloval, že se Bjørnson kongresu nezúčastní, bude-li přítomen utlačovatel Slováků v Uhersku gróf Apponyi. Dopis byl (snad nedopatřením) uveřejněn spolu s pozdravnými telegramy ve světových periodicích. Apponyi se velkopansky ohradil, že půjde kamkoliv, tedy i na kongres, se vztyčenou hlavou. Bjørnson mu odpověděl ve vídeňském časopise Die Neue Freie Presse i v jiných novinách. V započatém boji pokračoval až do smrti. V polemice vyslovil mnoho velkých myšlenek, které se staly oporou našim národům v boji o vytvoření nové budoucí republiky. Obrovské nadšení a smělé naděje vzbudila Bjørnsonova politika zejména na Slovensku.

 

Vděčnost Slováků i Čechů byla tak enormní, že Bjørnson ve svém životě nepoznal lepší. V jeho bývalém sídle Aulestadu (dnes je v něm muzeum) se s úctou uchovávají mnohé děkovné listy. Představitelé českého politického a kulturního života – ze spisovatelů například Jaroslav Vrchlický, František Herites, Svatopluk Čech a Alois Jirásek – mu 20. října 1908 zaslali děkovný dopis, v němž se mimo jiné uvádí:

 

„Přáli bychom si, aby radostný ohlas tohoto našeho projevu mohl zaznít celou evropskou veřejností tak zvučně a určitě, jako zazněla Vaše slova: přáli bychom si, aby všichni kulturní lidé dneška cítili, že si lze stisknout ruce, bojujíce za svobodu člověka i národů, přes celé propasti jazykových a politických vzdáleností a aby všichni nepřátelé pokroku a svobody zakusili, že ještě výše nad jejich mocí bdí velká myšlenka všech těch, kteří chtějí pro všechny lidi stejná práva a pro všechny národy stejnou svéprávnost.“

 

Obdobný děkovný dopis dostal Bjørnson z Turčianského Svätého Martina, podepsaný mimo jiné redaktorem Národných novín Svetozárem Hurbanem Vajanským a redaktorem Slovenských pohladov Jozefem Škultétym.

 

I na samotném sklonku života se Bjørnson vrací k problému malých národů a sleduje jejich pohnuté osudy. Ještě na smrtelném loži se obrátil k polským továrním dělníkům s básní Dobré činy zachrání svět. Nestihl ji dopsat, smrt byla rychlejší bestie. Tímto literárním zlomkem vyjádřil svou životní víru v míru, kterou se snažil naplnit bojem proti agresi a válce, za spravedlivější a hodnotnější svět.


 


BENEDIKT RŒZL 


     12.8.1824    Horoměřice            ۞     14.10.1885  Praha stověžatá 


Počastovali jej vlastně dost dávno přívlastkem lovec orchidejí, a když tento umný pan Ne Plantážník vydechl naposledy, postavili mu jeho obdivovatelé po třinácti letech střádání z úspor pomník. Je umístěn na Karlově náměstí v Praze, v blízkosti legendami opředeného Faustova domu. Lidé, kteří přicházejí do těch končin, toho obvykle vědí o faustovských pověstech mnohem víc, než o reálném životě a práci postavy, zvěčněné zde na očích kolemjdoucích kurážnicky do kamene. A přece to byl život neobyčejný a určitě lákavější než smyšlenky o neexistujícím pražském Faustovi. Vosmíkova a Zoulova skulptura z roku 1898 vám představuje pro parádní čertovsky andělský smash (straš) 2016 objevitele rostlinného světa s orchidejí v ruce, a nechybí na ní ani ztvárněný představitel Indiánů, k nimž měl tento badatel přírodních věd velmi blízko. Právě jako oni k němu. Jmenoval se Benedikt RŒZL. 


* 


Holandský botanik, který na sklonku léta Páně 1852 o letním klimatu navštívil Státní zahradnickou školu v belgickém Gentu, nešetřil slůvka chvály. Byl nepopsatelně nadšen rostlinným bohatstvím školní zahrady a nadmíru spokojen i se servisem svého mladšího průvodce. Benedikt ho takovouhle evropsky opečovávanou oázou všemi barvami konstatováno udivoval. Svým mládím a svými znalostmi přeměněnými na užitek. Představovali mu ho jako zástupce školy a správce školní zahrady, on však přeslechl jeho jméno. Když ovšem posléze procházeli kolem četných exotických exemplářů rostlin a mladík mu sypal z rukávu o každém z nich rozličné podrobnosti, Holanďan neotálel a zeptal se mladíka podruhé na jeho jméno. 


„Rœzl,“ odpověděl mu poslušně mladý správce. Potom však přece jen doplnil: „Benedikt Rœzl.“

„Vy jste absolventem zdejší školy?“ zeptal se ho opět nizozemský host.

„Ne, nejsem,“ odpověděl mu na pravou míru.

„A kde jste studoval?“ zajímal se dál zvídavý návštěvník.

„Nikde, pane profesore… Vyučil jsem se u svého otce zahradníkem…“

Ti dva spolu konverzovali francouzsky a snad proto se host mladíka opět zeptal:

„Vy ovšem nejste Francouz?“

„Ne, jsem zahradník a pocházím z Čech…“ 


Renomovaný botanik opět projevil svůj úžas. A Benedikt Rœzl se nad tím v duchu usmíval. Myslel si své, nehodlal se však Holanďanovi zmiňovat o tom, že se veškeré jeho školní vzdělání odbylo hrc prc těsnopisně v pětitřídce na venkovské škole. Nevyprávěl mu ani o rodných Horoměřicích u Prahy, kde před osmadvaceti lety – 12. srpna 1824 – přišel na svět v celé slávě jako botanicky eroticky bez plevele učenlivý lev. 


Nebylo mu ještě ani třináct let, když se začal u svého otce – zahradníka premonstrátského velkostatku – učit svému řemeslu. Asi by k tomu musel také dodat, že už od samého počátku těch učednických let měl větší ambice než pouze opatrovat zámecký park a pěstovat zeleninu. Toužil poznat co nejvíce z tajemné říše květin. Proto, sotva v ruce držel výuční list, vydal se bez otálení za dalším poznáním. 


Před tím, než ho osud zavedl do Gentu, pracoval v několika velkých zahradách. Nejdříve v Děčíně v zahradě hraběte Thuna, odkud pak odešel do předhůří Karpat v Haliči. Tam měl v Medyce své zahrady hrabě Pavlikovský, jimž kraloval vynikající odborník a navíc Čech Josef Blažek. Ten umožnil poznat mladému Rœzlovi nejen všechny rostliny obsáhlé Pavlikovského sbírky, ale nezištně ho zasvětil i do tajů jejich ošetřování a pečlivého pěstování. Navíc pomáhal svému krajanovi opatřovat knihy, z nichž Benedikt čerpal další vědomosti. Po třech tovaryšských letech pak Rœzl Medyci opustil, neboť se mu naskytla příležitost pracovat v zahradách Karla Hügela ve Vídni, které byly pověstné svými rozsáhlými sbírkami rostlin z celé planety. A mladý Benedikt Rœzl se ani v tomto prostředí neztratil, nebyl žádný zelenáč. Jeho životopisec Vojta Lev o tomto Rœzlově životním období kromě jiného uvedl: 


„Svěřovali mu nejchoulostivější práce – množení vzácných cizokrajných rostlin. Překvapoval své nadřízené novými způsoby množení. Jeho objevy se osvědčily. U různých druhů se mu dařilo vypěstovat nové odrůdy. Přitom přišel na myšlenku pomáhat vzrůstu rostlin ozařováním umělým světlem. To byl tehdy vynález, jemuž se podivovali i význační vídeňští experti. Vyskytli se ovšem i pochybovači, ale zjevné úspěchy Benediktovy metody je umlčely. A ještě něčím udivoval Benedikt své okolí, ba celou Vídeň. Úžasnou pamětí. Pamatoval si do nejmenších detailů, co jednou zaslechl. Znal každou rostlinu v závodě a ještě mnoho jiných, nejen podle obecných jmen, ale též podle odborného výrazu – označení v latině. Dovedl přesně stanovit botanický druh jednotlivých rostlin podle květů i podle listů, ba i podle semínek… To ovšem nebylo samo sebou. Byl to výsledek usilovné píle, studií, čtení, podrobných výpisků z vědeckých publikací a hlavně opakování je matkou jeho moudrosti… 


Nikdo se proto nedivil, že když si vídeňský botanik profesor Heller hledal společníka na vědeckou výpravu do Mexika, vybral si právě zvučného kolegu Rœzla. Přál si, aby se stal jeho asistentem…“ 


K výpravě tehdy nakonec nedošlo pro akutní nedostatek základního kapitálu. Mladý Rœzl byl velice rozhozen neúspěchem, zanevřel tak trochu na Vídeň a opustil prostor. Snad i proto, že ho v Telči lákala nabídka jiného vynikajícího zahradnického odborníka Doellera. Ten se věnoval především studiu a pěstování australské rostliny postrmince – Epecris. A Rœzla to rovněž zajímalo. Pracovali společně, Rœzl si při tom naspořil nemalou sumu stříbrných, kterou věnoval na své další sebevzdělání. 


Tehdy se rozhodl, že se vypraví do belgického Gentu, kde měl Ludvík van Houtte věhlasné zahradnictví. V té době snad nejznámější v celé Evropě. S obtížemi, leč přece se podařilo získat Rœzlovi u van Houtteho působiště. A podobně jako ve Vídni, začal i v Gentu záhy udivovat svou nápaditostí a neúnavností. Šéf zahradnického komplexu si ho oblíbil a když potom bylo toto zahradnictví královským dekretem změněno ve státní zahradnickou školu a van Houtte jmenován jejím děkanem, navrhl Benedikta Rœzla za svého zástupce. Pro mnohé to bylo udivující, Houtte však věděl, co dělá, a Rœzla snáze prosadil. 


Tohle všechno mohl tedy Benedikt Rœzl vyprávět nizozemskému botanikovi, ale upustil od toho. Raději opět zavedl řeč na samotné rostliny. Na takové, které školní zahradě v Gentu ještě chyběly, a on měl za lubem je pro ní v dohledné době zajistit. 


Holanďan byl nejen zvídavý, nýbrž i extra zasvěceně sdílný. A tak potom ještě dlouho seděli a on vyprávěl Rœzlovi o své studijní cestě po Jávě. Tehdy poprvé slyšel mladý český zahradník o kopřivnaté rostlině ramii, která se latinsky nazývá Bœhmeria nivea. Profesor tvrdil, že je z ní možné získávat vlákna, která jsou podstatně delší a jemnější než vlákna bavlny a lze z nich tkát překrásné látky. 


„Sám jsem se pokoušel pěstovat ramii u nás v Holandsku,“ končil tehdy botanik svůj výklad, „ale neúspěšně. V Evropě se jí zkrátka nedaří. Potřebuje zřejmě tropické klima…“ 


Tímto vyprávěním nasadil Holanďan českému zahradníkovi brouka do hlavy. Ten brouk měl podobu kopřivnaté cizokrajné rostliny ramie. A byla to právě ona, která začala ovlivňovat další běh života mladého Rœzla.


Už v následující sezóně se vzdal svého výhodného správcovského postavení ve státní zahradnické škole a vydal se do Rigy. Nezlákala ho tam však nabídka ředitele zahrad rodiny Wagnerových, to spíš možnost, že bude mít k dispozici vyzkoušet si pěstování ramií. Přesvědčil se však, že v Evropě se skutečně nebude dařit této tropické rostlině. A tak, když začaly přicházet van Houtteho žádosti i prosby, aby se ukázal zpátky v Gentu, rozloučil se s Rigou a vrátil se na svůj známý úřad do Belgie. Ani po návratu do Gentu se však nezbavil ramieovské vidiny. Po nejrůznějších konzultacích s odborníky dospěl k závěru, že nejpříhodnější klima pro pěstování této užitečné rostliny by mohlo být v Mexiku. A od té doby se veškeré jeho snažení upínalo k cestě za velkou louži.


Když odplouval do Ameriky, nebylo mu ještě ani třicet let. Nezamířil tehdy rovnou do Mexika, nýbrž do amerického New Orleans. Vezl si s sebou bedny sazenic kamélií, fuchsií, pelargonií i dalších rostlin. Jejich pěstováním a prodejem na americkém kontinentu si hodlal opatřit prostředky pro uskutečnění svých plánů s ramiemi. Leč na jihu Spojených států měli v té době jiné starosti, než byly jeho květiny dovezené z Evropy jedním zahradníkem. Přežívající otrokářský systém se nezadržitelně hroutil a jeho zastánci dělali všechno pro jeho utužení. 


Benedikt Rœzl se svým zahradnickým snažením v New Orleans neuspěl. Jediné aktivum z tohoto pobytu bylo, že tam tehdy nalezl dobrého přítele v osobě Francouze Louise Chabého. Ti dva se dohodli, že společně odtáhnou do Mexika, kde se Chabé pokusí vybudovat krásný hostinec a Rœzl zahradnictví. Oba podniky se měly navzájem doplňovat subvencemi. 


Nějaký čas se to oběma odvážlivcům skutečně dařilo. Usadili se při okraji hlavního města Mexika a jejich podnikání se začalo roztáčet na plné obrátky. Také v této zemi však vřelo revoluční hnutí odporu k bohatým a vyčůraným zrádcům národa. Od roku 1854 docházelo k ozbrojeným střetům mezi stoupenci diktátora Santa Ana a liberály. Za generálem stála katolická církev a armáda, za liberály početnější prostý lid. Rœzl i Chabé stranili těm, kteří bojovali za pokrok, uhodnete jak? A tak se jednoho dne stalo, že i oni se namočili do šarvátky s diktátorskými vojáky. V bitce to vyhráli, jenže tohle bylo Pyrrhovo vítězství. Oběma Evropanům hrozil zatykač a tak jim nezbylo nic jiného, než se z města ztratit. 


Uchýlili se do přístavu Santecomapanu a začali opět gradovat od samého začátku. Chabé od píky s výčepem a Rœzl s pěstováním ramie. A právě tam, v místech poblíž Veracruzu, dosáhl český pěstitel svých prvních úspěšných výsledků s pro něj osudnou ramií. Nezůstal však pouze u pěstitelství, to by byl blbej tenhle Benedikt Rœzl. Ve spolupráci s konstruktéry se pokusil sestrojit tkací stroj na zpracování ramie. Tuto produkci však přerušila občanská válka. V té době se Rœzl zařadil k Juarezovým stoupencům a byl v jednom období dokonce organizátorem obrany santecomapanského přístavu. Přístavu, o jehož založení se předtím sám přičinil hbitě. Juarez mu dal tehdy k dispozici dvě stovky vojáků a Rœzl se stal velitelem přístavní obrany, jak mu sama jeho povaha lvíčka kázala. Maxmiliánovi spojenci Francouzi měli v úmyslu se právě vylodit a z lodí vynořit v Santecomapanu, Rœzlovým zásahem však strouhali jen samou mrkev. Ne proto, že by došlo mezi obránci přístavu a Francouzi vůbec k bojovému zásahu, pouze jen lišáckým výmyslem velitele Rœzla. Ten totiž rozhodl, aby u přístavní hráze položili obránci na vozová kola velká polena. Z dálky to vypadalo, jako by se jednalo o řadu kanónů. Francouzi, kteří z povzdálí sledovali přístav, usoudili, že je až příliš dobře přichystaný a „vyzbrojený“ a tak se o vylodění v těch místech ani nepokoušeli. Rœzlovým nápadem, který neměl s jeho profesí nic moc společného, tak bylo zabráněno, aby tento důležitý strategický bod nepadl do rukou diktátorských vojsk.  


Ocenili Rœzlův důvtip po skončení občanských nepokojů a po zvolení Benita Juareze prezidentem. Český zahradník se stal ctěným občanem přístavního města Santecomapanu. A měl potom zelenou nejen pro pěstování, nýbrž i pro průmyslové zhodnocení zpracované ramie. Když testy prokázaly slibnou hodnotu nové tkaniny, nestačil Rœzl uspokojit všechny zájemce o tuto užitečnou rostlinu. Snažil se tedy alespoň přispět radami v odborných článcích o její další rozšiřování, předával aspoň nezištně své zkušenosti všem, kdo o pěstování ramie projevili zájem. 


A potom v roce 1868 pozvala kubánská Akademie věd Benedikta Rœzla do Havany. Také tam totiž chtěli někteří plantážníci začít s pěstováním této rostliny a Rœzl jim v tom měl být oporou. Odcestoval na Kubu i s tkacím strojem, na němž chtěl demonstrovat kvalitu ramiových vláken. 


Uskutečnil na Kubě celou řadu přednášek. Při čtvrté z nich utrpěl Rœzlův ramiový osud tragickou podobu. Stroj, na němž předváděl zpracování rostliny, zachytil jeho levou paži a rozmašíroval mu ji. Lékařům už potom nezbylo nic jiného než ji amputovat. 


Když se Rœzlův zdravotní stav opět schopil natolik, že byl pěstitel připraven absolvovat delší cesty, vydal se nazpátek do rodných Čech. Nějaký týden se ještě doma zotavoval a zpamatovával ze ztráty jedné ruky, na počátku roku 1869 však už byl opět na cestách. Tehdy navštívil proslulé zahrady v Itálii, ve Švýcarsku i v Německu. Všude ho už v té době vítali jako uznávaného odborníka. A to měl Benedikt Rœzl své největší objevy z rostlinné říše před sebou. 


Po ročním pobytu v Evropě se Benedikt Rœzl opět vydal za oceán. Nepřipouštěl si, že by paže, o jejíž část přišel, mohla zhatit jeho další životní plány. Už při svém pobytu v Mexiku byl totiž pevně přesvědčen vydat se do zemí Střední a Jižní Ameriky a poznat maximum z jejich rostlinné říše. Jeho touhou bylo získat pozoruhodné květiny Latinské Ameriky a pokusit se o jejich pěstování v Evropě. Měl na mysli především některé druhy lilií, kaktusů a orchidejí. 


Po připlutí lodi u břehů Ameriky se však Rœzl hned nevydal k jihoamerickému kontinentu. Po několik měsíců prováděl své botanické výzkumy v nitru Skalistých hor. Toto území mělo ještě tehdy nesčetná rostlinná tajemství a Rœzl chtěl poodhalit aspoň některá z nich. To se mu také podařilo. Ve Skalistých horách objevil některé nové druhy lilií a další, do té doby četným odborníkům neznámé rostliny. Většinu z nich popsal a rostliny putovaly do Evropy. Traduje se, že Benedikt Rœzl léčil v té době Indiány z kmene Apačů a stal se přítelem jejich pověstného vůdce Geronima. Sám prý o tom nejednou vyprávěl, nikdy však o tom nic nenapsal. Ostatně jako o žádné ze svých objevitelských cest. Je to škoda, neboť Rœzl byl prý vynikajícím vypravěčem a jeho zážitky by nepochybně zajímaly kdekoho i dnes. Zůstala však po něm jen řada odborných článků, které publikoval v časopise Flora, jehož byl po návratu do vlasti spoluredaktorem. 


Vraťme se však ještě do doby, kdy Benedikt Rœzl putoval zeměmi Latinské Ameriky. Po průzkumné výpravě ve Skalistých horách pobyl nějaký čas v Mexiku a v roce 1871 se vydal na jihoamerický kontinent. V pralesích Venezuely, Kolumbie, Ecuadoru a Peru sbíral bezmála čtyři roky hlízy i semena rostlin, objevoval jejich neznámé druhy světu a mnohé z nich odesílal evropským botanickým zahradám k dobru. O rozsahu této Rœzlovy objevitelské práce svědčí fakt, že dnes nese jeho jméno přes čtyřicet rostlin. Pěstitelé orchidejí znají například Cattleyu rœzlii, Odontoglosum rœzlii, Cypripedium rœzlii i další, botanici zase rostlinný rod Rœzlia z čeledi Melastomatecede a podobně. Z jihoamerického kontinentu tehdy putovalo do Evropy na 300 obrovitých nákladů, naplněných výhradně rostlinami, hlízami a semeny. 


O Rœzlovi se říká, že se mu povedlo objevit na svazích mexické sopky Colimy i nesmírně vzácnou modrou orchidej. Získal prý její hlízu, vypěstovat se mu ji však nepodařilo. Možná, že je na tom i cosi pravdy, spíš se však jedná o legendu, vytvořenou autorskou fantazií Vojtěcha Lva, který vylíčil o Rœzlově životě dobrodružný román. Původně nesl název Velký lovec, v novém vydání se jmenuje Za modrou orchidejí. 


I bez objevu modré orchideje je rozhodně Rœzlova badatelská aktivita obrovitá. A nebylo to pouze v oblasti rostlinné říše. Při svých výpravách po zemích jihoamerického kontinentu se Rœzl sblížil s mnoha původními indiánskými kmeny. Štědře je zásobil za jejich spolupráci při sbírání rostlinných hlíz suvenýry, zajímal se o jejich život a zvyky a nezištně jim pomáhal. Jediným jeho talismanem a vzpomínkou na tuto chvíli zůstaly rozličné předměty, které mu Indiáni věnovali za jeho obětavost. Některé z nich je možné dnes zahlédnout ve sbírkách pražského Náprstkova muzea. Mezi Indiány byl Benedikt Rœzl nazýván „don Benito – lovec bez pušky“.


V roce 1875 se potom vrátil Benedikt Rœzl do Čech. Usadil se na Smíchově v Praze a žil dál svým světem rostlin. V té době publikoval poutavé odborné čtení o jihoamerické flóře, předával své zkušenosti u nás i v zahraničí. Za jeho činnost se mu dostávalo i četných poct. Stal se čestným nebo dopisujícím členem mnoha vědeckých společností v Evropě i v zámoří, kubánská Akademie věd ho jmenovala svým čestným členem, v Rusku mu byl udělen za jeho objevitelské zásluhy Řád sv. Stanislava. A ve městě, v němž se mu podařilo vypěstovat první záhony jeho osudové ramie – v Santecomapanu – je dodnes po Benediktu Rœzlovi pojmenovaná nábřežní promenáda: Callé de don Benito. 


Bylo mu jedenašedesát let, když v roce 1885 v Praze na Smíchově potkal smrt. Uzavřel se život bělocha, jehož touha po vědění, obdivuhodná houževnatost a statečnost přinesly lidstvu mnoho užitku. Jak už to v minulosti bývalo, byl Benedikt Rœzl více ceněn v cizině než doma. U nás byl znám pouze mezi odborníky. Širší veřejnost začala oceňovat jeho zásluhy vlastně až po jeho smrti. Vzpomínaný Rœzlův životopisec Vojtěch Lev o tom napsal tato slova: 


„Tichý byl Rœzlův pobyt v Praze. Žil skoro neznám a mimo zahradnické kruhy téměř nepovšimnut. Teprve až jeho smrt vyburcovala Prahu a celou českou populaci z lhostejnosti. Uvědomila si svou povinnost a připravila Benediktu Rœzlovi slavný pohřeb, na jaký se nezapomíná. Zahradnické závody v celých Čechách zastavily práci a vyslaly do Prahy deputace. Za město Prahu se zúčastnili pohřbu členové obecního zastupitelstva a městské rady. Připojily se i české vědecké korporace a přední vlastenecké spolky. A když 16. října roku 1885 vyšel ze smíchovského kostela pohřební průvod směrem k Pruské bráně, aby tělo Benedikta Rœzla po velké pouti životem a světem mohlo být uloženo na hřbitově v Panenském Týnci do hrobu jeho rodičů, šel za rakví zástup tak početný, že takových pohřbů bylo do té doby v Praze jen málo. Jakoby Praha a lidé z ní svou účastí na pohřbu chtěli odčinit velikou křivdu dřívější ostentativní velkoměstské nevšímavosti…“ 




BOHUSLAV MARTINŮ

 

☼      8.12.1890     POLIČKA              ۞       28.8.1959   LIESTAL U BASILEJE, CH

 

Concertino pro violoncello, Památník Lidicím, balet Špalíček, kantáta Kytice a opera Julietta – to je několik názvů z bezmála čtyř set děl „pozorovatele z poličské věže,“ jak Bohuslav Martinů sám sebe žertovně nazýval. Snad z každé skladby lze vycítit autorovo krédo: „Hudba je pro mne představa světla, stíny se hromadí přirozeně jen podle úhlů světla; ale nedělám tmu proto, aby vyniklo světlo. Světlo je radost a pulsující dar života pro duši.“

 

Jednoho z největších muzikantů dvacátého století „dosadila do věže poličského svatojakubského kostela vrána“, a to 8. prosince, jak stojí v „rodném zápise“, který učinil jeho táta Ferdinand do kalendáře na rok 1890.

 

Tatínkův „následovník talentu“, spíš neduživá a rozviklaná hříčka přírody než s utužovaným zdravím venkovského kluka, vyrůstal jako pregnantní pozorující talent svého dění po okolí v „majáku“. Tak se tehdy říkalo naturálnímu bytečku ve věži, kde táta budoucího Mistra ševcoval, zvonil klekání a oznamoval do daleka signálem na hlásnou troubu případné hrozící nebezpečí.

 

Rodná Vysočina, téměř jedenáct let zkoumaná z věžní rozhledny vysoké pětatřicet metrů, se vryla citlivému mládenci do srdce a do dekoru kreativit v intelektu. Martinů, už jako uznávaný skladatel, psal v Paříži: „…Mnohokrát jsem se zamyslel, jaký asi měl vliv pobyt ve věži na mou vlastní práci v hudební kompozici. Ve svém pokoji od počátku pobytu v cizině mám malou pohlednici s miniaturním obrazem pohledu z věže na poličském náměstí. Jsa zcela odloučen od ostatního světa, neměl jsem nic jiného na práci i pro zábavu, než si zapisovat do paměti tyto různé obrazy. Znáte je všichni, ale já je znám do nejmenšího detailu. Z jedné strany pohled na rybník, z druhé strany hřbitov a stále se prodlužující náves, na sever jen plocha bez lesů a vpředu město, vše v miniatuře, s malými domky a malými lidmi a nad tím veliký a nepřehledný obzor… Nejsem si docela jist, zdali toto zvláštní osamocení mne právě nevedlo jen a jen k hudbě. Ve Špalíčku jsou rovněž pohledy na pouti, jarmark, průvody, neděle, když z celého okolí chodili lidé do kostela.“

 

 

NESLAVNÝ START

 

Hodně vody ještě uteklo, než Martinů vyměnil housličky z jarmarku za mistrovský nástroj. Přestože tatínek budoucího hudebníka (o němž Iša Krejčí ve svém Vyznání píše, že vedle Smetany, Dvořáka a Janáčka je čtvrtý náš v úplném významu světový skladatel) záhy povýšil na městského slouhu, neměl dost prostředků, aby synka poslal do hudební školy. Proto chlapec putoval k místnímu učiteli hudby, ke krejčímu Černovskému. A Martinů mu vždy zůstal neskonale vděčný. „Nikdo nemůže amatéra Černovského nahradit, přestože pro učení kvalifikován nebyl. Neměl žádný diplom, nic takového. To byla naše doba, kdy jsme přijímali to, co se naskytlo. Nicméně on měl lásku k umění, kterou si sám možná neuvědomoval, ale stejnak byl on první, který mi ukázal cestu, přestože jsem byl sám, který po ní došel.“

 

Později členové poličské kapely a především Černovský přesvědčili rodiče – a nemuseli příliš naléhat – že Bohouš má nadání, které se nesmí promarnit.

 

Ani ne šestnáctiletý Martinů jel z chudé Vysočiny s několika nejdůležitějšími věcmi na zádech do Prahy. Musel zde vytrpět mnohá úskalí, než se uchytil. Na konzervatoři se mu příliš nedařilo, i když první rok studia završil nejlepším prospěchem. Zato další skončil katastrofálně, z houslí docela prozaicky kulí. Také chování a pilnost profesoři blbí jako tágo ocenili jenom trojkou.

 

Student z Poličky dostal poslední možnost: připravit se v průběhu prázdnin k reparátu. Martinů problém vyřešil tím, že z houslového oddělení přestoupil na varhanní. Brzy však začaly potíže i zde. Jeho spolužák, pozdější koncertní mistr Stanislav Novák, vysvětluje chování přítele takto: „Nerad se podřizoval přísným školním pravidlům v harmonii a kontrapunktu, protože jako mladý » také skladatel « je samozřejmě přehlížel.“

 

Na vysvědčení se opět rojily čtyřky a pětky. Pouze profesora Ondřeje Horníka zajímaly neukázněné a divoké pokusy Martinů v kompozici. Zájem učitele však ustával úměrně absencím studenta. Situaci nezlepšily ani časté návštěvy školního zřízence Karla Háčka ve studentově podnájmu a pokusy přimět Martinů k návštěvám přednášek. Také Háček ještě v šestačtyřicátém roce nedovedl pochopit, „jak se takový lajdák dopracoval světové popularity“.

 

Studia Martinů skončila 4. června 1910, neboť ten den byl „z ústavu propuštěn pro nenapravitelnou svobodomyslnou nedbalost“, jak stojí v hlavním katalogu pražské konzervatoře.

 

Přesto „nenapravitelný nedbalec“ dokázal vzdor silným tlakům umění dvacátého století rozvinout a obohatit národní linii naší hudby, a to zcela originálním pojetím.

 

 

VÁLEČNÉ POUČENÍ

 

Nešťastní rodiče vyloučeného studenta souhlasili s tím, aby zůstal v Praze. Smutní byli i jeho přátelé z rodného městečka. Nikoli však Martinů. Vždyť konečně mohl nerušeně číst a navštěvovat zkoušky České filharmonie. Volnost, kterou odchodem z konzervatoře získal, mu umožnila další kompoziční pokusy. Na dvou orchestrálních partiturách (Smrt Tintagilova a Anděl smrti) pro velký orchestr pracoval už v červnu 1910, přibližně v době, kdy mu učitelé psali nedostatečné ze čtení partitur.

 

Málokdo může posoudit, zda pro pozdějšího skladatele bylo v době studií důležitější věnovat se s maximální pílí a obětavostí škole, nebo navštěvovat Národní divadlo a koncerty České filharmonie. Martinů nevynechal jediné představení Smetanových oper. Mimořádnou silou na něho zapůsobila díla Clauda Debussyho Pelléas a Mélisanda a symfonická báseň Moře. Nesporně přispěla k tomu, že vliv impresionismu, jeho barevné kouzlo, čistota provedení a nepříliš rozlehlá forma potlačila vliv Straussův. Debussy ukázal mladému tvůrci cestu k hudbě, která rozbíjela staletá pouta tím, že akord a disonance dostaly samostatnou existenci. Martinů si uvědomil, že Debussy se dokázal oprostit od konvenčních pravidel.

 

Mizely staré formy a měnil se svět. Hrůzné následky světové války poučily lidstvo o ceně života a zdraví.

 

K útoku na zkostnatělé formy se přidal i Martinů. Měl odvahu opouštět dosavadní tonální systém a tvořit hudební projev, na který Evropa ani nebyla připravená.

 

 

MARTINŮ A SUK

 

Umělecké turné do města nad Seinou bylo pro další progres skladatelovy kreativity zásadní. Ještě v Paříži došel Martinů k závěru, že musí dýchat atmosféru velkého uměleckého světa, zkrátka, že se musí do hlavního města Francie vrátit. Nebylo to snadné. Po první návštěvě Paříže v květnu 1919 působil ještě v Poličce a v místním časopise Jitřenka se objevil inzerát, že Bohuslav Martinů, skladatel a státně zkoušený učitel hudby, opět vyučuje hře na housle a klavír. Když se vrátil do Prahy, štěstí mu znovu přálo. Nadanému chlapci podali pomocnou ruku Václav Talich a Josef Suk.

 

Václav Holzknecht zaznamenal první setkání Bohuslava Martinů se Sukem: »„Víte,“ řekl Martinů, „já bych chtěl komponovat jako Debussy.“ „To já taky,“ odpověděl Suk, a tak se na ničem rozumném nedohodli.«

 

Avšak už ve školním roce 1922 až 1923 šlechetný Suk s výukou souhlasil a dbal na to, aby zbavil Martinů pokud možno všech cizích vlivů. Jak později Sukovi na studentovi záleželo, na to vzpomíná Stanislav Novák: „Suk navštěvoval Martinů i v Myslíkově ulici, nebyl to ani pokoj, nýbrž kutloch s rozměrem několika málo čtverečních metrů. Přišla-li do pokojíku Martinů návštěva a zasedla k pianinu, musel otevřít dveře na chodbu a stát ve dveřích. Jelikož Suk přicházel obyčejně s profesorem Hoffmannem, řádila jedna dvojice v pokoji Martinů, respektive na chodbě, a druhá, to jest Hoffmann a já, v mém pokoji, k velkému zděšení celého domu. V této době se však Martinů mnoho naučil. Byla to pro něho velmi zdravá, přísná a tvrdá škola. Bohužel ani studium u Suka, které trvalo skoro dva roky, Martinů úplně nedokončil.“

 

 

SCHŮZKY S COPAINS

 

V třiadvacátém roce, krátce po otcově smrti, získal Martinů od ministerstva školství tříměsíční stipendium do vytoužené Paříže. Chtěl se zdokonalit ve skladbě, lákala ho osobnost Alberta Roussela, jehož první symfonii Báseň lesa hrála Česká filharmonie. „Jedině tento skladatel mi pomůže!“

 

Albert Roussel skutečně mladíka přijal. Martinů se v Paříži seznámil s nejnovějšími proudy moderní hudby a atmosféry dvacátých let. Absorboval je, poučil se, avšak nijak příliš jim nepodléhal. Komponoval a vzdělával se s mimořádnou pílí. Nepůsobil na něho jen Roussel, ale i další skladatelé, které v Paříži poznal: Igor Stravinskij, Arthur Honegger, Darius Milhaud a Sergej Prokofjev.

 

Z původně zamýšleného studijního pobytu se stala dlouhá životní kapitola, v níž našel i manželku, krejčovskou dělnici Charlottu Quennehenovou. Křehká, ale energická bytost chápala poslání Martinů a pomáhala mu překonávat nesčetné překážky.

 

Skladatel hledal a nacházel posilu mezi českými přáteli, především malíři Zrzavým, Tichým, Kupkou, Šímou, Jičínskou a Wiesnerem. Nebědovali, ačkoli je příliš často provázela existenční nejistota.

 

„S copains se setkával pravidelně,“ vzpomíná Charlotta Martinů. „Scházívali se v Café du Dome na Montparnassu. Copains – to byli sochaři, spisovatelé, skladatelé a malíři. Malíř Wiesner měl velký ateliér a bydlel vedle malíře Kupky v Puteaux. Taškařiny a žertíky měly často truchlivý námět… V neděli byly obyčejně schůzky u Zrzavého. Na Montmartru, v rue Pouchal, byl ateliér Zrzavého vždy v bezvadném richtiku. Vše bylo u něho vkusné, upravené, od záclonek v kuchyni až k pomalovaným stěnám. Když jednou Zrzavý odskočil do kuchyně dodělat cosi dobrého k večeři, Bohouš se šibalsky rozhlédl po čistém pěstěném bytě… a pak vstal, napodobil nezpůsobného pejska a zdvihl u pohovky nohu. A což teprve maškarní ples u Zrzavého!“

 

 

VĚČNÁ INSPIRACE

 

Martinů jako český skladatel hledal v cizině vlastní výraz velice usilovně a dlouze. Nejmohutnějším zdrojem jeho inspirace byla vlast. Nejzřetelněji vystupuje v tvorbě od třicátých let, kdy se autor obrací k ryze českým lidovým námětům. Výrazné národní prvky obsahují zejména scénická díla: zpívaný balet Špalíček, Hry o Marii, Divadlo za branou a rozhlasové opery Veselohra na mostě a Hlas lesa. V kantátě Kytice na lidové texty, převzaté většinou z moravských zásob Sušilovy sbírky, dosáhl nejpůsobivějšího a nejčistšího tvaru. Textové předlohy mají většinou baladický ráz a jsou naplněny prostou lidovou moudrostí a humorem. Pocit čistoty zdůrazňují i interpretační prostředky. Vedle smíšeného a dětského sboru a sólistů užívá Martinů jen malý orchestr s omezeným počtem smyčců a dechů, se dvěma klavíry a harmoniem.

 

Partitura Špalíčku měla původně podtitul Balet z národních her, zvyků a pohádek. Ve Špalíčku zní hlas domova nejsilněji. Je to jeden z nejvýznamnějších rysů skladatele Martinů, který do povědomí posluchačům připomenul mimo jiné i jistý národní umělec Václav Neumann: „Ač Martinů prožil takřka celý život v cizině (nebo snad právě proto), vztah k domovu byl nejsilnějším zdrojem jeho tvůrčího elánu. Země, ze které pocházel, je neustále přítomna v jeho hudebním vyprávění!“

 

Naše zamyšlení by však nebylo kompletní, kdybychom nezmínili ještě alespoň Staročeská říkadla, Písničky a Otvírání studánek. Ve Studánkách zhudebnil lyrickou báseň poličského rodáka Miloslava Bureše. V červenci pětapadesátého roku psal Martinů do rodného města: „…je to z našeho kraje, o králkách, čištění studánek na jaře. Je tak krásná, že na ni udělám hudbu. A měl bych plán, že by to Brněnští mohli udělat v Poličce jako světovou premiéru…“

 

Švýcarský básník B. Stecher vyjádřil svůj dojem pozoruhodným příměrem: „Studánky mají čistotu české lidové písně, půvab Trnkových loutek a křehkost vašeho zázračného skla.“ Martinů, když poslal partituru do Československa, se vyjádřil lapidárněji: „Studánkami se vracím k nám domů.“

 

 

PROTIVÁLEČNÉ MEMENTO

 

Tím, že se Martinů umělecky připoutal k Francii a založil zde rodinu, sdílel i její nepříznivý osud. Brzy ráno 8. ledna 1941 se po osmnáctiletém pobytu kvapně rozloučil s Paříží. Útěk před hnědým SS morem pokračoval 21. března 1941 z Lisabonu lodí Exeter do New Jersey. „Možná, že teď ode mne čekáte popis New Yorku, moje dojmy atd.“ zdůrazňuje Martinů v autobiografické skice 1938–1945. „Co mohu přiznat, je jenom to, že všechno, co se dělo, se mne dotýkalo jakoby z velkého odstupu. Zmocnila se mne jakási letargie.“

 

Amerika, do které se Martinů dostal nedobrovolně, znamenala další strádání. „Ne, nemohu říci, že moje vzpomínky na New York jsou šťastné. Skutečně, nejlépe bylo nemyslet a zaměstnat se.“ A tohoto předsevzetí se Martinů držel. Složil šestasedmdesát děl, šest symfonií, jedenáct koncertů, třiadvacet komorních skladeb a četná díla jevištní a instrumentální.

 

O jeho nenávisti vůči nacismu svědčí ještě v Evropě napsaný mistrovský Dvojkoncert, skladba výhružná a zoufalá, naplněná dusnou bouřkovitou atmosférou okupační doby. Také komorně pojatá Polní mše není trpná prosba, nýbrž varující memento, vyjádřený hluboký odpor proti násilí.

 

Tragédie Lidic inspirovala desítky umělců mnoha národností, avšak málokdo vystihl nacistický zločin s takovou emocionální přesvědčivostí jako náš hudební velikán, génius hlavně morálních hodnot.

 

Varovné memento zanechal lidstvu i v největší scénické práci, v Řeckých pašijích podle románu Nikose Kazantzakise.

 

 

NEUSKUTEČNĚNÁ CESTA

 

V prvním poválečném roce se Martinů připravoval na návrat domů. V dopise z 15. července 1946, který zaslal do Poličky, stojí sdělení, že brzy se doma zastaví. Ale o týden později zasáhla nešťastná náhoda a Martinů si způsobil vážný úraz. To byl také hlavní důvod, proč nemohl přijmout jmenování profesorem skladby na nově utvořené pražské Akademii múzických umění a proč se nezúčastnil premiéry Páté symfonie, která zazněla na Pražském jaru 1947.

 

K domovu a vlasti se však stále vracel. Připomíná to i umělcova korespondence uložená v poličském muzeu. V dopise z listopadu 1948 zdraví čtenáře místního periodika Jitřenka: „…Osud mne zavál daleko od vás, avšak vzpomínky na tento malý, drahý kus země mě stále provázejí.“

 

Brzy však přišla další zdravotní krize. Skladatel se léčil v sanatoriu v Liestalu poblíž Pratteln ve Švajcu. „Tam ho,“ jak zaznamenal hudební publicista Miloš Šafránek, „navštívil Josef Páleníček a rozhovory v rodném jazyce byly pro Martinů nejen osvěžením, ale velkou potřebou. Posílal česky nemluvící osoby kvapem pryč z pokoje, aby se mohl česky vyznat ze svých plánů a být trochu doma s krajanem, který se tam vrací. Byl stále víc v duchu doma a fyzicky stále víc upoután v cizině – tragika jeho života a tvůrčí paradox jeho umění.“

 

 

ODKAZ VONÍCÍ ZEMI

 

Martinů si zvolil místo, kde chce odpočívat – v rodinné hrobce v Poličce, když zde do šestnácti let věku prožíval byt ve věži kostela. Zazpíval si o tom již zjara ve svých Madrigalech: Moje léta tak idú rovně s hodinami, a když přijde Amen, složá na mě kamen.

 

Srdce českého skladatele dotlouklo v pátek 28. srpna 1959. Smrt ho zastihla v Liestalu, kde odpočíval až do srpna 1979. Skladatelovy ostatky se vrátily do vlasti díky úsilí československých orgánů až po dvaceti letech.

 

Takže poličský rodák voní zemí, zpívá tklivou písní domova i s ozvěnou snů a přitom obsáhl svět dvacátého století v plné šíři, bohémsky lehce jako Bohém z Bohemie, šampus Bohemku by mohl jen reklamně podtrhnout pro chuťové pohárky, tento Bohouš.

 






Unknown Territory 1991 Bomb the Bass release

https://www.youtube.com/watch?v=0BQnv3xSSyc



https://www.youtube.com/watch?v=T_a9xsSaEbM


01. Beat Dis (7" US Mix)
02. Megablast Rap
03. On The Cut
04. Don't Make Me Wait (7" Mix)
05. Dynamite Beats
06. Megablast (Hip Hop On Precinct 13) (7" Mix)
07. Hey You! 
08. Shake It
09. Say A Little Prayer
10. Beat Dat (Freestyle Scratch Mix)



https://www.youtube.com/watch?v=BB2Y4NZN22U






Prof. Ing. Erich Václav DrSc., lesnický expert OSN:


Rozhovor vedl Jaroslav Čihař


Prožil svůj život jako lesnický expert OSN. Letos završil 60 let lesnické činnosti a byl mimo jiné na nejvyšší hoře Afriky Kilimandžáru, největším kráteru na světě Noro-Ngoro, nejhlubším kráteru, který se jmenuje Meru, největším zálivu na světě, což je Bengálský záliv, největší deltě světa, což je ústí Gangy a Brahmatu a dokonce i na nejdelší pláži světa – Koks Bazar v Bangladéši.


Prožil revoluce, války i evakuace. Sám nikdy nestřílel, všude se domluvil, ať už to bylo s kmenovými náčelníky v džungli, či na recepcích Organizace spojených národů. Pokud lovil, tak beze zbraně, kamerou, slovem nebo perem. Je autorem cestopisu Ve stínu Kilimandžára, Bengálské ohně, V zeleném království pěti kontinentů a jeho poslední barevná publikace se jmenuje Čarovný svět pěti kontinentů.


Tento muž, s kterým jsem dělal rozhovor se narodil v Křístkové kolonii v Lazích 29.3.1930.


(Křístkova kolonie se nacházela cca 100m od katastru Dolní Suché a byla založena v letech 1890 - 1904, v té době měla 27 domů).


Od roku 1931 bydlel ve Staré kolonii v Prostřední Suché č. 223, tam chodil i do školky.


1935 – česká obecná škola „U kolonie“, ředitel Smyczek, bývalý starosta Lazů


1938 – polská obecná škola „U kolonie“


1939 – 1944 německá Burgerschule (měšťanská škola)


1944 – 1945 totálně nasazen na Suchausschatch (pracoval v truhlárně a na pile)


1945 – 1946 česká měšťanská škola v Prostřední Suché


1946 – 1949 lesní dělník – Polesí Karviná


1949 maturita, vstup na lesnickou fakultu ČVUT v Praze


1953 – zakončení fakulty, získání titulu Ing.


1957 – získání vědecké hodnosti CSc.


1979 – získání vědecké hodnosti DrSc.


1980 – pedagogická hodnost, univerzitní profesor


Během své pedagogicko-vědecké dráhy na lesnické fakultě v Praze (1953–1990) byl vyslán na 4


zahraniční expertízy do tropických zemí, kde pracoval jako expert OSN.


1965 – 1967 Tanzanie ve východní Africe


1970 – 1971 Bangladéš v jihovýchodní Asii


1980 – 1983 ředitel dvou lesnických projektů ve Vietnamu


1986 – 1989 Laos


Od 1.1.1991 je v důchodu.


Založil a vedl první Československý vědecký časopis o tropickém lesnictví SILVAECULTURA TROPICA ET SUB–TROPICA, vydávaný v letech 1969–1988 ve třech světových jazycích.


Kromě toho se zúčastnil i řady krátkodobých expertiz do všech pěti světadílů, kdy pracoval v 70 zemích světa. Nalétáno má přes 410 000 km, což se rovná 10 obletům rovníku. Ke své práci používal na 10 různých jazyků.


V Československu vyškolil desítky našich expertů pro tropické lesnictví. Napsal přes 280 odborných a vědeckých publikací, z toho přes 200 prací se týká tropického lesnictví.


Svému rodnému kraji věnoval i řadu pořadů v Ostravské televizi či rozhlasu, jakož poskytl i mnoho interview místním novinám.


Už ve své diplomové práci (1953) řešil otázku zalesňování hald na Ostravsku a Karvinsku.


V posledních letech, už v důchodu, napsal několik knih, které čekají na své vydání.


První knihou je sága rodu Václavů, hornického rodu ze Suché, druhá se věnuje historii jednoho amerického státu a třetí pak historii českých lesnických expertů v tropech (1928–2006).


Z přehledu této činnosti je vidět velký a široký záběr Ericha Václava – od fotbalu až po řešení světově významných problémů životního prostředí. V Laosu dokonce založil i mezinárodní fotbalový tým OSN a ve svých 57 letech byl hrajícím kapitánem. Ve svých 58 letech podnikl cestu kolem světa za 50 dnů (1988).


Překonával obratníky, rovník, dobové hranice a kontinenty, zdolával vysoké hory i sopky.


A pořád zůstal „synkem z kolonie“, který stále umí dobře mluvit „po našimu“. A to žije v Praze přes 60 let.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter