Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 13.11.
Tibor
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
brilantní Karlík Čapek o Španělsku před 90 lety
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 20.12.2016 (13:29:51)

FLAMENCOS 


„Flamenco“ znamená vlámský; zvláštní náhodou však flamenco nemá zhola nic vlámského, nýbrž spíše cikánského a maurského, zpola orientálního a zpola flamendrovského; nikdo mi nedovedl vysvětlit, proč se to označuje zrovna flamenco, ale severní Španělé to nemají rádi právě proto, že je to takový Orient. Flamenco se zpívá a trsá a brnká na guitarrách; tleská se to dlaněmi a vyklepává se to kastanětami a dřevěnými podpatky a ještě se do toho pokřikuje. A flamencos jsou zpěváčkové, tanečníci, bailarinky a guitarristé, kteří tak od půlnoci nahoru provozují v nočních lokálech hotové posvícení kejklů. Takový lidový zpěvák se obyčejně jmenuje Pepek z Cádizu nebo Chromec z Málagy, Piknosý z Valencie nebo Haur z Utrery; bývá to často cikán a jeho sláva se říší přes hranice provincií podle toho, jak dovede táhnout trylky. Nevím věru čím začít, abych vám to celé ukázal; vezmu to podle abecedy. 


Alza! Ola, Joselito! Bueno, bueno!


Bailar. Andaluské tance jsou většinou sólové výdrže; to břinknou guitarry prudkým a drnčícím preludiem, sedící tlupou to začne šít, dupají do taktu, tleskají, začnou mlátit kastanětami, najednou to jednoho z nich zvedne, ruce vylétnou hurá nahoru a nohy začnou vydupávat zuřivý dancing. To byste musili vzít odzemek, černošský cake–walk, tango du rêve (tango od Boha a bohatýra), kozáčka, apačský tanec, záchvat zuřivosti z chabé snahy člověčí, která nevychází podle programu na čísla přesně, manifestní smilstvo a jiné frenetické pohyby, rozžhavit je do běla a začít do nich třískat kastanětami a hulákat; pak by se to začalo kroutit, jako se kroutí tanec flamenco, s vášnivými melodickými i tanečními prodlevami za ohlušujícího rytmování hravých zábavných kastanět. Na rozdíl od severských tanců se tanec španělský netančí pouze chodidlama, nýbrž celým prohýbajícím se tělem a zejména rukama letmo vztyčenýma a luskajícíma na kastaněty, zatímco chodidla tančí při zemi, dupají a rezonují svou radost. Tady a teď. Řekl bych, nohy jen doprovázejí tanec, který se děje v bocích a pažích, ve vzpínajícím se oblouku těla, které se vlní mezi divoce tlukoucími kastanětami a podpatky. Španělský tanec, toť tajemná a zrovna orchestrální souhra mezi ostrým, nárazovým rytmem strun, kastanět, tamburín a podpatků a vláčnou, plynulou vlnou tančícího těla. Hudba a vše, co k ní náleží, až po ty výkřiky a potlesky, udává vířící takt vichrně stoupající nebo zpomalený, jako když srdce buší; ale tančící tělo k tomu vyhrává plavnou a opojnou, náruživou, sólovou melodii houslovou, jež jásá, loudí a kvílí, bouřlivě unášena úderným rytmem taneční vřavy. Tedy tak to je. 


Brindar. Načež třesknou guitarry drsným akordem, jako by se měly přetrhnout struny vejpůl, diváci křičí a podávají tanečníkovi připít ze svých pohárků vína. 


Cantar. Cantos flamencos se zpívají takto: zpěvák, který se jmenuje Niño de Utrera nebo nějak podobně, si sedne na židli mezi guitarristy, kteří spustí řinčivý úvod prosetý pizzicatovými prškami, prodlevy a přeryvy; a do toho počne zpěvák zpívat jako kanár, s očima přimhouřenýma, hlavou zdviženou a rukama složenýma na kolenou. Opravdu se rozkřičí jako opeřenec v letu: vytasí hlas dlouhým a vysokým, stoupajícím jekem z plna hrdla, strašně intenzivně a táhle, jako by se vsázel, jak dlouho to na jeden dech vydrží; najednou se ten napjatý hlas rozkmitá dlouhým trylkem, táhlou a skučivou koloraturou, která si pohrává sama se sebou, opisuje kmitající vlnovku, rozvíjí se podivným a zdobným meandrem, a náhle klesá a odumírá za ryčného zadrnčení guitarr. A do jejich akordů znovu vpadá a rozbíhá se ten nahý, křičící a patetický hlas, žaluje vášnivým recitativem svou trýzeň nebo co? Rampouchem grónským počínaje, Pilátem Pontským nekonče, rozvíjí se táhle a opojeně na prudkém rytmu guitarr a jedním dechem se přesmykne v tu rozvlněnou a dlouhou hlasovou arabesku umírající v třesknutí guitarr. Je to, jako když lesklá a ohebná čepel opisuje ve vzduchu kmitající osmy a vlnovky do dvanáctera měsíců; je to zároveň jako volání muezzina a jako hlasové opojení kanára řičícího na bidýlku; je to monodie divočiny a přitom ďábelská profesionální virtuozita; je v tom strašně mnoho přírody, cikánského zaklínání, nějaké maurské povědomé kultury a bezuzdné upřímnosti. Tohle nejsou medové hlasy a vrkání benátských gondoliérů a neapolských taškářů; ve Španělích se křičí z přeplna hrdla, drsně a freneticky. Obyčejně to jsou písně zlé lásky, hrozeb, žárlení a pomsty; jsou to takové zpěvní epigramy o jediné strofě, zdloužené táhlou vlnou rozvinutého a zpomaleného trylku. Tak se zpívají seguidilly, ale také malagueni a granadiny, tarantasy a soleares a vidality a bulerie a ostatní cantos, které se od sebe liší spíš obsahem než zpěvní formou; vždyť i sætas, zpívané v Seville při procesích o svatém týdnu, mají týž vášnivý a divoký styl flamenco jako milostná seguidilla. 


Castañuelas nejsou jenom hudební nástroj, na který se klape a víří, trylkuje, vrká a klokotá – (já to zkoušel, a už jenom do taktu klapat je velmi namáhavé pro laika), nýbrž také a zejména taneční nástroj, který předvádí vlnu tance až do prstů a – podobně jako bubínek – zvedá ruce obloukem nad hlavu do oné krásné, základní pozice španělského tance. Na poslech pak castañuely připomínají celou černou Afriku s její náruživou potřebou bubnovaného rytmu. Když při takovém vichrném tanci třískají kastaněty, až uši zaléhají, za pronikavých, povzbuzujících výkřiků a rytmického potlesku, pak je to, lidičky, taková rozněcující vřava, že bych byl málem sám vyskočil a začal ohnivě křepčit; tak strašně vám to jde do nohou a do hemisfér mozku, hemisfér radosti. 


Cikánky jsou ponejvíce z Triany; mají k tanci dlouhou, plandavou sukni, kterou za starších časů také odkládaly; a to, co tančí, je v podstatě břišní tanec, rozkročený a prohnutý až po zem. Pořád vzníceněji bičuje hudba tanečnici, vypnuté břicho se prudčeji vlní, pupek a kyčle krouží, ruce se po hadím způsobu smykají, podpatky vyzývavě dupou, tělo se prohýbá, jako by zápasilo v rukou násilníka, drsný skřek, a cikánka klesá na zem jako sražena křečí rozkoše. Je to zvláštní tanec, zmítavý a křečovitý; sexus, který jde na výboj, plíží se, útočí a uhýbá; falický kult nějaké strašné nebo strašně ukecané sekty. 


Děti, tančící na ulici sevillanu, pěkný taneček s jednou rukou nad hlavou a druhou v bok, podkasávají sukénku k lehkému výkroku tance; tanec furiantský, pyšně se natřásající a decentní. Malé holčičky v tanečních tlupách, zdrobnělé loutky bailadorek dupající malými střevíčky horký a útočný tanec dospělých. 


Erotika španělského folklóru vyzrazeného výhradně tanci hraje všechny kousky od milostné hry po milostné spazma; ale vždycky, i v nejdůstojnější contradanze, je to erotika drobet provokující; ne ta, která se vzdává jako v tangu, nýbrž která dráždí, uniká a láká, vyzývá, hrozí a trochu se vysmívá. Jsou to čertovské a milostné tance; ale nikdy jim nechybí kovová pružina pýchy. 


Fandango se tančí v předlouhé vlečce; vířit v takové vlečce, lehce ji odkopnout, točit se jako vlček a taconovat, to je veliké umění a krásná podívaná; neboť tento tanec tryská zázračně z pěny volánů a krajkových spodniček.


Gitanos tančí ve dvou pohlavní pantomimu vábení a vzdoru, námluv a brutality; tančí klasické role muže a ženy, přičemž žena je, abych tak řekl, neřád a muž nezbeda surových snah, který jí smýká po zemi. Ale tančí-li cikán sám, odkládá všechnu záminku pantomimy; pak je to čirá frenezie pohybu, skoků a dřepů, letících gest a vzteklého dupání; tanec tak opravdový, že nevyjadřuje nic než jakýsi odpoutaný oheň. 


Guitarra zní naprosto jinak, než jak si ji tady představujeme; zvučí kovově jako zbraně, řinčí bojovně a drsně; nebrouká, aniž vrká, cukruje nebo ševelí, nýbrž drnčí jako tětiva, rachotí jako bubínek, zatřeskne jako plech; je to mužný a bouřlivý nástroj, na který hrají drsní hoši podobní loupežníkům z hor, rvouce struny prudkými a úsečnými hmaty. 


Hija. Ola, hija!

https://www.youtube.com/watch?v=eyOXOTqyhzA


Chiquita. Bueno, bueno, chiquita! 


Jota. Aragonská jota je píseň i tanec; píseň těžké kadence, drsná a divá, prudce se rozbíhající a zase táhlá, silně maureskní, ale bez flamenco kudrlinek; každý verš se přesmykne v takové protáhlé a klesající zabědování. A jota je překrásný tanec, rychlý a odpoutaný, vznosného, galopujícího rytmu, jenž vytryskuje z oblé, zpomalené kantilény. 


Muy bueno, chica! Otra, otra! 


Ola, niña! Ea! 


Palmoteo čili tleskot na pochvalu. Zatímco jeden z tlupy tančí, sedí ostatní kolem a tleskají do dlaní takt, jako by nemohli vydržet ten rytmický příval řinoucí se v kaskádách guitarr.  A křičí. A dupají. A guitarristi se zmítají na židličkách, dupají a pokřikují. A do toho kastaněty. 


Rondalla je taková břichatá aragonská mandolína, kovově řinčící a zpěvná, jež přizvukuje zpívaným jotám. 


U. El U je píseň valencijská, extatický řev zpěváka za třesku trubek a horečného víru kastanět; jakživ jsem neslyšel tak horoucí zpěv, jako je tento dlouhý a strašně napjatý jek Maurů. 


Zapatear čili dupat rytmickým uchvácením. 


Žízeň.

 


BODEGA 


Španěly, jako každá stará a dobrá země, se drží regionalismu; je tisíc a jeden rozdíl mezi Valencií a Asturií, Aragónem a Estremadurou; ba i příroda se připojila k tomu lokálnímu entuziasmu a plodí v každé provincii jiné víno. Vězte, že vína kastilská podněcují statečnost, kdežto vína z provincie Granady budí těžký a zuřivý smutek a vína andaluská city lahodné a přátelské; vína z Rioji osvěžují ducha, vína katalánská dávají lehkost jazyku a vína z Valencie klesají k srdci. 


Vězte dále, že jerez, které se cucá na místě činu, se nepodobá slazenému xerezu, které se povaluje na jazyku u nás; je světlé, prožehlé nakyslou hořkostí, měkké jako olejíček, ale přitom divé, neboť je to víno přímořské. Hnědá málaga, hustá a lepkavá jako vonný med, ve kterém se tají ohnivé žahadlo. A pak je vínko řečené manzanilla ze San Lucar; jak o tom svědčí jeho jméno, je to vínečko mladé a bujné, světské a žoviální; popivše manzanilly plujete lehce jako plachetka v dobrém větru. 


Vězte, že každá provincie má jiné ryby a jiné sýry, jakož i jiné salámy a jelita, boby a melouny, olivy a hrozny, cukroví a jiné místní dary boží. Proto praví staří a věrohodní autoři, že je poučno cestovat; a každý pocestný, jenž hledá vzdělání v dalekých zemích, vám potvrdí, že vzácná a podstatná věc je dobrá hospoda. Není už králů asturských, ale asturský uzený sýr trvá; krásné dny Aranjuezu již minuly, ale jahody z Aranjuezu se podnes těší své historické slávě. Nebuďte obžerci ani břichopásky; vaše jídlo budiž uctívání bohů času a prostoru. Přál bych si jíst kaviár v Rusku a anglickou slaninu v Anglii; ale zatím mě krmili kaviárem v Anglii a anglickým špekem v zemi španělské. Vlastenci všech zemí, děje se proti nám spiknutí; ani nadnárodní kapitál, ani čtvrtá internacionála nás neohrožuje do té míry jako Mezinárodní Hoteliér. Zapřísahám vás, caballeros, bojujme proti jeho úkladům, provolávajíce různé posvátné a starodávné válečné výkřiky, jako Chorizo, Hanba, Kalbshaxen, A la lanterne, Macaroni, Jednu Tvrdou, Porridge, Camembert, Pereat, Manzanilla a mnohé další, podle místa i bojovnosti.

 


CARAVELLA 


Je zakotvena na Guadalquiviru blízko té Torre del Oro, u níž španělské lodi vykládaly peruánské zlato; a je prý do posledního prkna a lana udělána podle té caravelly de Santa Maria, na které Kryštof Kolumbus objevil americkou realitní show. Šel jsem se na ni podívat v naději, že mě přitom něco napadne o Kryštofu Kolumbovi; prolezl jsem ji od podpalubí až nahoru; lehl jsem si do postele v Kolumbově kabince a schoval jsem si na památku jedno číslo La Vanguardia, které tam leželo na stole, patrně také po Kolumbovi; potěžkával jsem falkonety nebo kolubríny či jak se ty staré kanónky jmenují, přičemž jsem si málem přerazil chodidlo železnou koulí, neboť byly nabity; ale nic víc jsem neobjevil krom svého vlastního podivu, jak je ta slavná loď mrňavá. Myslím, že by ji pražský magistrát nepovolil ani k osobní dopravě na Zbraslav. 


Ale nahoře, na palubě, jsem si vzpomněl, že za mými zády je iberoamerická výstava; a až ji zavřou, zůstane po ní v Seville veliká iberoamerická univerzita, na kterou, jak my Sevillanos doufáme, budou jezdit mladí caballeros z Mexika a Guatemaly, Argentiny a Peru a Chile. V tu chvíli jsem dostal strašnou chuť být španělským vlastencem a radostně povykovat: Hombres, považte si, vždyť tamhle za mořem je já nevím kolik miliónů lidí, kteří mluví jazykem podle slovníku madridské Akademie! Sic je tam států jako datlí na palmě, ale to je furt ten jeden a samej národ, a kdybychom se do toho řádně obuli, byla by to i jedna kultura, sabe? Představte si, caballeros, že by všichni lidé držící se slovníku madridské Akademie táhli za jeden provaz; v tu chvíli by tu bylo něco, co se nepovedlo ani Společnosti národů, byla by tu Euroamerika, byla by tu mezikontinentální dohoda bílé rasy; hello allí, byla by znovu objevena Amerika. Jen si vemte, jak bychom my Iberové vytřeli zrak těm velkým mocnostem s jejich věčnými hádkami o tonáž a kalibr! Amigos, každý extranjero, který se k nám přibatolí přes Irún nebo Portbou, se jen omrkne, a už pozoruje, že z nás Španělů koukalo něco velikého a světového; kde to, u všech individuí, ksakru, zůstalo? Ve jménu Goyi a Cervantesa, dejme se do toho ještě znovu a pořádně! 


Tak a podobně bych jim to vzkázal; neboť když už má člověk pod nohama loď, která připomíná caravellu Kolumbovu, cítí cosi jako nutkání, aby objevil Ameriku. Ameriku jsem neobjevil, ale našel jsem v této zemi cosi bližšího; myslím, že se to jmenuje nacionalism. Tady ten národ dovedl víc než který jiný – nepočítáme–li Angličany – uchovat svůj vlastní ráz života; od ženských mantil po muziku Albenizovu, od domácích zvyků po uliční firmy, od caballerů až po osly dává přednost svému starému španělství před nadnárodním civilizačním nátěrem. Snad to dělá podnebí nebo ta skoro ostrovní poloha; ale hlavně, lidi, je to věc CHARAKTERU. Tady každému caballerovi zvedá bradu lokální pýcha; Gaditano se nadýmá tím, že je z Cádizu, a Madrileño, že je z Madridu, Asturián je pyšný, že je z Asturie, a Castillan je pyšný vůbec; neboť každé to jméno je slavné jako erb. Následkem čehož, jak doufám, se Sevillan nikdy nezahodí tak dalece, aby se stal dobrým nadnárodním Evropanem; neboť se nestane ani Madrilencem. Jedno z hlubších tajemství Španělska je jeho provincialism, zvláštní ctnost, jež v ostatní Evropě poněkud hyne na úbytě; provincialism, jenž je úhrnný produkt PŘÍRODY, dějin a …LIDÍ. Španělsko ještě nepřestalo být přírodou a dosud se nevzpamatovalo ze svých dějin; proto si dovedlo tolik toho uchovat pro další pokolení. A my ostatní, my se můžeme tak trochu divit, jaká krásná věc je být národem.

 


PALMAS Y NARANJOS 


Protože jsem kraj La Mancha projel v noci cikánsky černé, nemohu říci, jsou-li tam opravdu obři či jsou-li to větrné mlýny; ale zato vám mohu vypočítat celou řadu věcí, jež se vyskytují v provincii Murcia a Valencia, tedy zejména: skály žluté nebo červené, bílé útesy vápence a vzadu modré hory; na každé skále, útesu a hoře zřícenina maurské pevnosti nebo křesťanského hradu nebo aspoň poustevna, kaple či zvonice; ohromné hnědé rozvaliny Montesy, hradiště Jativy zježené věžemi a cimbuřími, všeliké hrádky, tvrzičky a hlásky; hrad Puig a hradby nuleské, ruiny Sagunta, celá akropol na skalním temeni, a hradní kostka Benicarló,

  hnědé a červené pustiny skalnatých strání, porostlých čupřinami spartia, křemeláky, trsy tymiánu, rozmarýny, teukria a šalvěje; aridní svahy vypálené jako keramika vytažená z pece a ještě kouřící ohněm; a hned pod nimi

  olivové sady, šedé a stříbřité, podobné našim vrbám, uzlovitých a zkroucených pňů, jež se podobají mandragorám, skřítkům nebo vůbec něčemu vzdáleně lidskému; a mezi olivami kamenná a vyprahlá puebla s kostýlkem jako hrad, s kostkami domů a nějakou velikou zříceninou nahoře;

  dále sady fíkovníků, stromů velkolistých a nepořádných; husté a kypré algarrobos, jež nesou lusky svatojánského chleba; a datlové palmy, pořád víc a víc palem vysoko tryskajících se svou vítěznou korunou; palmové háje, městečka utopená v palmách, zářivé fajánsové báně a minarety mezi palmami a banánovníky, a nad tím zas nějaký bezejmenný hrad;

  zavlažované huertas, pole rýžová, lány morušové, hony vinic a hektary oranžovníků, kulovitých stromečků s tuhými lesklými listy a zlátnoucími oranžemi, a citrónovníků, jež jsou větší a spíš podobné hrušním; kraj nejpožehnanější, jaký jsem kdy viděl, tierras de regadío, jejichž stružkami a kanálky protéká zúrodňující vláha ještě po římských sedlácích a maurských architektech; a nad tou zlatou zemí na modrých kopcích bašty, věžičky a zubaté zdi maurských hradů;

  Valencia modrých a zlatých bání azulejových, hnědých lidí a zlatého vzduchu, ve kterém se mísí dech moře a zápach ryb s vůní oranží a sirupu;

  moře, moře, moře světlé, planoucí, opálové a zvrásněné, pěnící se na patě hnědých skal, olizující písečné pláže, moře blankytné, moře k nedokoukání; malarické laguny, zátoky ve skalách, kosinka rybářské plachty na obzoru;

  alcornoques, háje korkových dubů s listy skoro černými, kožnatými a stočenými do kornoutků; háječky piniové na slaných písčinách mrtvého břehu; na horách tvrze a eremitáže;

  tož moře vpravo a vlevo hory – kam se mám dívat, abych nic nevynechal? – takhle plout po moři nebo být poustevníkem tam v těch horách,

  vyjíždět na rybolov nebo lisovat víno či olej; hele, ty nachové skály, nikde nejsou skály tak červené, hleďte, Oropesa, městečko zavěšené na skále, jistě vypadalo stejně před tisíci lety, třebaže nevím, který národ tu tehdy bydlel; vždycky, když projíždíš tunelem, je to, jako by se udělala tečka a za ní začínala nová kapitola,

  – a přece bys nemohl říci, na kterém místě se ten kraj tak změnil, ani v čem je ta změna; najednou ti připomíná něco jiného, už to není Afrika, ale něco známého: mohla by to být Corniche v Marseille nebo Riviera di Levante; je to už zase země latinská, vlahá a jiskrná kotlina mediteránní; a když hledáš na mapě, kde jsi, vidíš, že se to jmenuje Cataluña.

 


TIBIDABO 


Tibidabo je kopec nad Barcelonou; nahoře je kostel, kavárny a houpačky a zejména vyhlídka na moře, zemi a město, přičemž jmenované moře svítí mlžným oparem, země září zeleně a růžově a město nadmíru něžně jiskří bílými domečky. 


Nebo z terasy Font del Lleó, to vám je krása, to zářící město mezi hřejivými vlnami kopců a mořem, pohled rozjařující jako lehké víno u nelehkého děvčete (neprodejné kvality). 


Nebo večer na svahu Montjuichu na výstavě, když se rozsvítí všechny fontány, vodovody a kaskády, průčelí a věžičky takovou hrou světel, že už to nemáš čím popsat a jen se díváš, až ti jde hlava kolem. 


Teprve to ostatní krom těchto pohádkových věcí je Barcelona sama: město bohaté a zánovní, trochu se honosící svými financemi, svým průmyslem, svými novými třídami, obchodními domy a vilami; jsou toho napravo a nalevo dlouhé kilometry a jen uprostřed jako na dně kapsy se tlačí staré město kolem několika starobylých a důstojných věcí, jako je katedrála, radnice a Diputación, těsné a hemživé uličky, proťaté slavnými ramblami, kde se lid barcelonský tlačí pod platany, aby kupoval květenu, koukal po hezkých holkách a dělal revoluce. Úhrnem čilé a čistotné a okrasné město jako z omalovánek Adolfa Borna, řinčící svou prosperitou, ženoucí se útokem na okolní kopce, okázalé a fanfarónské i s tím svým fantastickým architektem Gaudim, který se tak horečně rozmáchl k nebi nedokončenou lodí a šiškovitými věžemi toho obrovského chrámového torza Sagrada Familia. 


A přístav, špinavý a hlučný jako všechny přístavy, vroubený pásem barů, dupáren a divadélek, řičící a říjející zvečera všemi svými orchestriony a barevnými světýlky, sprostý a silácký se svou podivnou populací nakladačů, matrózů, šupáků, macatých holek, rváčů a přístavních krys, bordel větší než Marseille, díra podezřelejší než Limehouse, odpad, kde země i moře odhazuje svou nečistou pěnu. 


A dělnické periferie, kde vidíte zaťaté pěsti v kapsách a fanatické, vyzývavé oči; holenku, to není už ten bezstarostný lid z Triany; čichej, a poznáš, že se tu něco připaluje. S večerem se táhnou stíny do středu města; mají espadrilly na nohou a červené pásy kolem boků, cigaretu přilepenou na rtu a čepici do očí. Jsou to jen stíny, ale když se ohlédneš, je to už hlouček. Hlouček upřených a zarytých očí. 


A tady, uvnitř toho města, lidé, kteří nechtějí být Španěly; a v těch horách kolem sedláci, kteří Španěly nejsou. Z výšin Tibidaba je to takové jiskřící a blažené město; ale čím přijdeš blíž, jako bys slyšel zrychlený a těžký dech mezi sevřenými zuby. 


Zatím Barcelona tryská všemi svými světly a baví se skoro horečně; divadla se začínají až k půlnoci, ve dvě ráno se plní bary a tančírny; tiché a zamračené hloučky stojí nehnutě na ramblách a paseos a náhle, neslyšně se vytrácejí, když se na rohu vynoří stejně tichá a zamračená kavalkáda četníků na koních s puškami připravenými v sedle.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter