Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 20.11.
Nikola
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Antonín Kratochvíl oslaví 12. dubna 70 let
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.4. (15:45:28)

POSLEDNÍ KOVBOJ

 

Čtyřikrát získal cenu WORLD PRESS PHOTO. Fotil neobyčejně civilní portréty hollywoodských hvězd, rozjeté večírky moskevské snobové zlaté mládeže, pašeráky drog, ale take humanitární katastrofy, válečné konflikty a genocidy. Jsme poslední kovbojové, říká Antonín Kratochvíl o válečných reportérech, kteří vyjíždějí do práce s rizikem, že se nikdy nepodívají nazpět.

 

V SÝRII NEDÁVNO PŘIŠLI O ŽIVOT AMERICKÁ NOVINÁŘKA MARIE COLVINOVÁ A FRANCOUZSKÝ FOTOGRAF RÉMI OCHLIK. JAK TAKOVÉ ZPRÁVY VSTŘEBÁVÁTE V NERVECH?

 

Taková věc se stane. Když se rozhodnete pokrývat válečný konflikty, tak s tím rizikem musíte počítat. Tyhle dva jsem zrovna neznal, ale znal jsem Chrise Hondrose, který byl zlikvidován v Libyi společně s Timem Hetheringtonem. Když jsem se vrátil z války v Iráku, dostal jsem zakázku, reportáž o černých nosorožcích v Africe. Moje žena byla tak šťastná, že nejedu do války – a já to málem nepřežil. To nikdy nevíte. Klidně mě může zítra přejet tramvaj tady v Praze.


FRANCOUZSKÝ VÁLEČNÝ REPORTÉR PATRICK CHAUVEL MI VYPRÁVĚL, JAK PĚTKRÁT V ŽIVOTĚ UMÍRAL. ČELIL JSTE NĚKDY VÁŽNÉMU ZRANĚNÍ?

 

Nejhorší to bylo v devětašedesátém v Čadu. Naše auto najelo na minu. Ale – přežil jsem. Takže není o čem mluvit. Jen už vím, jaký to je. Tohle je otázka štěstí. Můj kamarád Jim Nachtwey si dlouhá léta myslel, že je nezranitelnej. Ale pak jim někdo v Baghdádu hodil granát do auta.

 

ALE FOTÍ DÁL.

 

Fotí, ale jak s ním občas mluvím po telefonu, mám pocit, že to s ním otřáslo, zjistil, že je smrtelnej. Hodně fotoreportérů skončilo. Ale v naší agentuře máme zatím kliku.

 

JSTE POVĚRČIVÝ? VOZÍTE S SEBOU TŘEBA NĚJAKÝ TALISMAN?

 

Jo, určitým způsobem. Kdysi jsem našel na pláži v Jugoslávii kamínek, nosil jsem ho pak všude s sebou, víc než deset let. V osmdesátých letech jsem dostal zakázku, měl jsem jet fotit protesty do Belfastu. Ale zrovna jsem ten kamínek ztratil. Nejel jsem tam, zviklalo mě to. Od tý doby už talismany nevozím.

 

DÁTE NA INTUICI?

 

Spíš do všeho jdu. Čím je člověk starší, tím je otrlejší.

 

I VŮČI LIDSKÉMU NEŠTĚSTÍ?

 

Vím, jak tím projít. Myšlenkově, psychologicky, jak se toho zbavit.

 

TO MĚ ZAJÍMÁ.

 

Buď jedu fotit něco úplně jinýho, nebo se jedu někam uklidnit, nebo si povídám s kamarádama, kteří to znaj a maj stejný zážitky. Fotografové jsou machos, i když nočním můrám se nevyhnou.

 

A VY?

 

Moje žena říkala, že jsem jeden čas ze spaní hodně bláznil, ale já si ty sny nepamatuju. Vojáci chodí k psychologům a psychiatrům, fotografové ne. Nebo o tom aspoň nemluví.

 

JAKÉ JSOU PODLE VÁS NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PŘEDPOKLADY PRO PRÁCI VÁLEČNÉHO REPORTÉRA?

 

V první řadě fyzická zdatnost. A pak schopnost přežít. Nemluvím jen o tom, jak to zvládnout, když se ocitnete pod palbou, ale o úplně základních věcech: jak sehnat benzin, s kým jak jednat, když vás zatknou, kde sehnat jídlo.

 

CO JSTE TŘEBA JEDL NEJZVLÁŠTNĚJŠÍHO?

 

Rozjetej dort. Nebo nalezený odpadky po vojácích, boxy americký armády ready to eat. To se dá žrát. Když vojáci odtáhnou, zbude po nich strašnej bordel, od prázdnejch nábojnic po tyhlety sračky. Armáda se nechová moc ekologicky.

 

ZFORMULOVAL JSTE SI ZA TA LÉTA NĚJAKÁ PRAVIDLA PŘEŽITÍ?

 

Mít všechno pořád s sebou, to znamená osekat to na to, co unesu. Ve válce mít dvě auta a přesouvat se společně, kdyby se jedno podělalo. A samozřejmě: hodně se ptát a dívat se kolem sebe. A když se člověk ocitne v nebezpečí, je dobrý se chovat jinak, než se od něj očekává, třeba běžet do kopce, ne tou nejpohodlnější cestou. A když už vás zajmou, nedívat se únoscům do očí, aby si nemysleli, že provokujete nebo že si chcete jejich tváře zapamatovat. Jednou na mě na Haiti takhle mířili, jen protože jsem bílej – a bílí za vše blbé mohou.

 

JAK JSTE REAGOVAL?

 

Snažil jsem se zlehka posunout hlaveň ze spánku. Měl jsem kliku, v ten moment tam začal někdo střílet a celej gang, kterej mě držel, se rozběhl za ním. Chytli ho a lynčovali. A mně se podařilo zdrhnout. Tam to bylo drsný, několik žurnalistů tam zabili. Ruskejm poradcům s rodinama tam udělali ruský sukně. Víte, co to je?

 

NE.

 

To se nařízne kůže okolo těla a přetáhne se to přes hlavu. Docela bolestivá smrt.

 

FUNGUJE FOŤÁK JAKO ŠTÍT PROTI TĚM HRŮZÁM, KTERÉ FOTÍTE?

 

Jo, když je to hustý, tak ho strčíš před ksicht. Ono tě to zkoncentruje na to, co máš dělat, a odreaguje od toho, co se děje.

 

JE PRAVDA, ŽE SE ČLOVĚKU V PŘÍMÉM OHROŽENÍ, TŘEBA V BOJI, ZOSTŘUJÍ SMYSLY?

 

Jo, určitě. V tu chvíli se změní ve zvíře, naskočej mu instinkty, líp vidíte i slyšíte, adrenalin pulzuje, je to pudový.

 

JAK VÁLKA MĚNÍ OBYČEJNÉ LIDI?

 

Nejvíc se mění ti, kteří zabíjejí. Začátkem devadesátých let jsem fotil v Bosně, mezi Chorvaty. Byl tam voják, říkali mu major Dracula. Před válkou to byl šofér, vozil zeleninu do Německa, normální krásnej mladej kluk, viděl jsem jeho starý fotky. A na portrétu ve vojenský knížce byl k nepoznání: úplně vyhaslý oči, ledovej pohled zabijáka. Američani tomu říkají five miles stare, pětimílový pohled. Mají ho vojáci, který jsou ve válce moc dlouho a zažili všelijaký věci. Když proti nim stojíte, nevidí vás, jako by se dívali skrz. Jsou to nebezpečný lidi. S tímhle majorem Draculou jsme jeli na výměnu válečnejch zajatců mezi Srby a Chorvaty. Zastavili jsme u benzinky, fasáda byla úplně rozdrcená od střelby, všude bordel, střepy. Šel jsem tam na záchod a major mi najednou úplně klidným hlasem říká: Tady jsem postřílel třináct Srbů…

 

VÍTE O NĚM DNESKA NĚCO?

 

Vůbec nic. Ale ti lidi tam dál vesele žijou. Vyrůstaj tam děti, který vznikly ze znásilnění, to byl tehdy vojenskej teror na obou stranách. Já fotil ty oběti pro Spojený národy. Mluvil jsem s jednou ženou, která se chtěla vrátit na místo, kde ji drželi jako sexuální otrokyni. Jeli jsme spolu ze Sarajeva do Srbska. Přestože to místo chtěla znovu vidět, neustála to a úplně se složila. To není sranda. V devadesátých letech jsem fotil taky genocidu ve Rwandě, strašný věci. Setkal jsem se s klukem, kterej přežil tři dny schovanej pod mrtvolama svých rodičů. Vzal jsem ho, že ho vyfotím v takovým vymláceným kostele. Začal jsem fotit a najednou vidím, že se ten kluk příšerně třese, vůbec to nešlo zastavit. Pak jsem se dozvěděl, že se mu to stalo právě tam. V Africe je násilí mimo kategorie, tam se navzájem mučí, znásilňujou, žerou… Věci, který mozek nebere.

 

VĚŘÍTE PO TAKOVÝCH ZÁŽITCÍCH V NĚJAKOU VYŠŠÍ INSTANCI? MÁ TO VŠECHNO SMYSL?

 

Nevěřím v žádný organizovaný náboženství, ale to neznamená, že v sobě víru nemám.

 

PRACUJÍ JINAK FOTOREPORTÉŘI, KTEŘÍ MAJÍ RODINY, A TI, KTEŘÍ ŽIJÍ SAMI?

 

No jasně, jakmile máte děti, přemýšlíte o tom, co by znamenalo, kdyby se vám něco stalo. Trochu vás to brzdí. I když být moc opatrnej je dost na hovno, že jo.

 

JSOU VÁLEČNÍ FOTOREPORTÉŘI CYNICI?

 

Cynici rozhodně ne. Jsou realisti. Ale to je něco úplně jinýho. Myslím, že jsou uvnitř hluboce vnímaví humanisté. Válka není Hollywood, to je realita, nápor na nervy. Někdo říká, že váleční reportéři jsou supi, kteří vydělávají na lidském neštěstí. To jsou všechno bullshits. Když fotíš, nasazuješ krk. A chceš, aby ty fotky někdo viděl. Kdyby byli fotografové cynici, proč by se tam vraceli?

 

JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ BÝT NAPOJENÝ NA NĚJAKOU VELKOU AGENTURU, NEBO SE V TERÉNU POHYBUJETE SÁM?

 

Kontakty jsou strašně důležitý, známe se a v těch praktickejch věcech si pomáháme. Ale co se týká focení, jedem každej na sebe. Staří vlci s sebou občas berou mladý fotografy, kterým pomáhají, nejvíc právě v tom, že je napojujou na svý kontakty. Horší je, když se něco semele, pak se nemůžeš starat o někoho dalšího, zrovna Chauvelovi se stalo, že takhle přišel o kolegyni, mladou holku.

 

POTKÁVÁTE SE VEČER V HOTELU?

 

Dneska si všichni sednou ke kompjútru a posílaj to redakcím. Nemaj čas na nějaký vykecávání, je to byznys. Když se dřív fotilo na film, tak to bylo jiný. V Sarajevu jsme se scházeli v hotelu Holiday Inn, v Baghdádu v Al–Hamra, v Bejrútu v hotelu Le Commodore… Tam probíhaly taky večírky, to už dneska nezažijete.

 

UMÍTE SE KROTIT, KDYŽ JEDNÁTE S AUTORITAMI?

 

To je jediný, jak se s nima dá komunikovat. Třeba ještě za komančů, drželi mě na hranicích a vyzvídali, co si myslím o Reaganovi. Tak jsem řekl, že je to magor, a oni zajásali – nehledě na to, že jsem si to myslel doopravdy. Na Kubě mě zatkli na letišti a ptali se, jakej mám názor na El Comandante. Tak jsem řekl, že je Castro nepochybně jeden z nejdůležitějších lidí na světě. V tu chvíli je mi ideologie jedno, důležitý je, aby mi nevzali foťák.

 

SLEDUJETE POŘÁD SVĚTOVÉ DĚNÍ?

 

No jasně, CNN běží furt. A kámoši volaj přes Skype: Přijeď, vole, je to tady bezvadný! Ale už se nerozmýšlím, nechci fotit fotky, který už jsem dělal. Teď pojedu v květnu do Afghánistánu, mapovat, co se tam změnilo.

 

JAK DLOUHO ASI TAK VYDRŽÍTE V JEDNÉ LOKALITĚ?

 

Teď jsem v Česku docela dlouho, několik měsíců. Víceméně proto, abych dával dohromady vztah se svým prostředním synem. Teď je mu devatenáct. Když máme konflikt, vždycky mi vmete do tváře, že jsem tady nikdy nebyl… A má pravdu, čtyřicet let jsem jezdil po světě a žil si po svým. Hodně mi toho uteklo. Snažím se k němu hledat cestu, ale je to těžký. A taky se snažím investovat do výchovy nejmladšího syna, tomu jsou čtyři.

 

NA DRUHOU STRANU – MĚNIL BYSTE, KDYBY TO ŠLO VRÁTIT?

 

Asi ne. Je to těžký. Hodně fotografů tohle řeší, Jimmy (Nachtwey) žije sám a má jenom to focení, Josef (Koudelka) sice děti má, každý v jiný zemi, pro nikoho z nich tam stoprocentně není. Ale každej si to okecáme po svým. Jiný lidi mají vztah ke svejm dětem, nám zbudou bedny od negativů. O tomhle teď přemýšlím.

 

JAK SI PŘEDSTAVUJETE DOKONALÉ ŠTĚSTÍ?

 

To neexistuje. Jenom okamžiky. Pocity. Mít holku, po který dlouho toužíš. Dát si foie gras. Ale jsou to momenty, osobní realita, kterou stejně za chvíli nějakej idiot nabourá.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + dvě ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter