Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
okuste aperitiv jako cinzano po dvaceti letech: Emma Srncová a výtvarná mohyla míru...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.9. (16:19:15)

Emma Srncová (22.8.1942) vydala monografii ze své tvorby v nakladatelství Bílý slon. Je to jedna z nejkrásnějších knih, která u nás vyšla. Poskytla celou řadu rozhovorů a uspořádala nemálo výstav. Nikdy nedovolila (nestrpěla) dialog–psychoanalýzu. Rozhodla se pro něj až při návštěvě astrologa Petra Messanyho před dvěma dekádami.

 

PŘIKRYTA MOTÝLEM (Rozhovor s Emmou Srncovou)

 

KDYŽ JSTE ZAČALA PŘIPRAVOVAT KNÍŽKU „EMMA“, POCHOPITELNĚ JSTE PROŠLA SVÝMI VZPOMÍNKAMI A TŘEBA I NOSTALGICKOU NÁLADOU A NAJEDNOU JSTE OBJEVILA NĚCO, CO SE ZA CELOU TU DOBU NEDOSTALO NA POVRCH, JSOU TO ZAJÍMAVOSTI, KTERÉ ČLOVĚK VYTÁHNE Z PŘIHRÁDKY MINULOSTI. MŮŽETE MI NĚCO PROZRADIT, NA CO JSTE NARAZILA?

 

Máte pravdu v tom, že je to zvláštní psychoanalýza, když se člověk piplá v životopise, že tam je plno věcí, které by rád vynechal, o to v tom životopise vlastně ani tak nejde. Já jsem si psala ty roky tak různě, co si pamatuji a vím, že mi z toho vyšlo, jak třeba jste mě dnes dlouho uháněl, že to vlastně trvalo strašně dlouho, než jsem přikývla (asi čtyři roky). Takovéhle věci jsem si uvědomila, co píšu v knížce… Když jsem to tak dala celé dohromady a přečetla, tak to byl opravdu zajímavý život a děkuji za to, za všechny ty rozchody a rozvody a zase naopak… jak končit knížku, že po každé facce přišlo pohlazení, a já doufám, nebo přála bych si, aby to bylo stále tak do konce, že bych to brala… I když takové vzrůšo bych mít nemusela; já už teď jdu spíš do toho klidu. Čím jsem starší, tak jsem docela ráda sama, to je zvláštní, dřív jsem milovala chodit na vernisáže, a mezi lidi, teď už moc ne a zalézám: mám raději les a louky a nějaké potůčky a rybníky. Moře mám ráda, ale vlastně mi strašně vadí opalování a ty lidi, jak se hemží. Vůbec mám pocit, že zase chodím, jak do práce, když jdu k moři, že ráno musím vzít tašku, jdu k moři, tam ležím, proto je mi strašně nepříjemně, protože to nemám ráda, ve vodě je člověk minimálně. Teď zase jít domů, zase s jídlem, na jednu stranu mám strašnou chuť k jídlu, pak zase mám výčitky, že jsem se moc najedla. Takže trávím dovolenou tak, že si většinou s sebou beru nějakou „červenou“ knihu, vyloženě oddechovou a tu tam louskám a prožívám pod slunečníkem, namazaná dvacítkou, abych neměla fleky, které stejně nakonec mám. Takže takhle jsem si vysněné dovolené nepředstavovala. Jenže za mládí to vlastně nešlo, neměli jsme tu příležitost takovýmhle způsobem… Když jsme jezdili s divadlem, tak to bylo občas, že jsme se někde vykoupali a měli jsme půlden, ale jako že by se člověk někde vyvaloval, to se nestávalo.

 

JAK VÁS TAK POSLOUCHÁM, TAK MÁM POCIT, ŽE VLASTNĚ VAŠE TVORBA, VAŠE OBRÁZKY ODPOVÍDAJÍ TOMU, CO SE ODEHRÁVÁ VE VAŠÍ DUŠI, ŽE UTÍKÁTE SPÍŠE DO KLIDU TEĎ A STRANÍTE SE OD VŠEHO CHAOSU, TAKŽE VAŠE PŘÍBĚHY, KTERÉ VYPOVÍDÁTE ŠTĚTCEM NA PLÁTNO, MAJÍ NĚCO PODOBNÉHO. JE TAM VŽDY NĚCO, KDE SE ČLOVĚK MŮŽE SCHOVAT, KDE MŮŽE POZOROVAT REJ OKOLO SEBE. MÁM NA TO SPRÁVNÝ NÁZOR NEBO MYSLÍTE, ŽE TEN VÁŠ POHLED VLASTNĚ K TĚM SITUACÍM VZNIKL ÚPLNĚ NĚKDE JINDE? KDE BERETE TAKOVOU, NECHCI ŘÍCI HLOUPĚ INSPIRACI, ALE NÁPADY, KAŽDÝ OBRAZ JE JEDEN NÁPAD NEBO VÍCE NÁPADŮ POHROMADĚ?


Jako pozorovatel to nevím. Je strašně složité říkat, jak nebo kde to člověk bere… Já vlastně nevím. Mám pocit, že je to už způsob myšlení: jsem poznamenaná tím, že jsem byla dvacet let v divadle; nemám ráda věci, které si mohu vyfotografovat, nerada maluji, protože to, co je už stvořeno normálně nebo postaveno, tak většinou už je dokonalejší, než by to člověk namaloval. Takže si spíš vymýšlím, to co bych chtěla a není: aby ty lidi třeba létali. Hrozně mám ráda skryté humory, třeba svůj názor na něco, který je namalovaný do obrázku. Jak všichni říkají, že mám pifku na mužský, tak to asi mám; vlastně si vždycky říkám, raději moc nevěřit a pak být mile překvapena, než naopak a být za blbce, to já strašně nerada. To jsem byla několikrát v životě.


JÁ SE TEĎ DOSTAL KE SVÉMU TÉMATU, KE SVÉMU PROBLÉMU. TEĎ JSTE PROZRADILA NA SEBE, ANIŽ VÍTE O TOM, ŽE JE TO URČITÉ ZRCADLENÍ VAŠEHO HOROSKOPU, VE VAŠICH PROJEVECH A VLASTNOSTECH. PROTO TO, CO JSTE ŘEKLA, TŘEBA PIFKA NA MUŽSKÝ, TAK TO JE DÁNO TÍM, ŽE ZNAMENÍ LVA V ŽENSKÉ PODOBĚ, JE VLASTNĚ KRÁLOVSKÉ ZNAMENÍ, KTERÉ MÁ ZA SAMOZŘEJMOST, ŽE MUŽI BUDOU PŘISTUPOVAT S URČITOU ODEVZDANOSTÍ A V TEN MOMENT, JAK SE TAM OBJEVÍ NĚKDO, KDO TAKOVÝ NENÍ, TAK HO BERETE JAKO ČLOVĚKA, KTERÉHO MUSÍTE OD SEBE ODSUNOUT. KDYŽ JSTE SE SETKALA S NĚJAKÝM HOROSKOPEM, NEBO VŮBEC S ASTROLOGIÍ, MĚLA JSTE POCIT, ŽE TAM PATŘÍTE NEBO TO BYLO JINAK?

 

Já mám pocit, že jako Lvice dravá nejsem, že jsem na konci… buďto jsem už unavená, já totiž mám kolem sebe hrozně Lvů, to je zvláštní, moje dcera Barbora je Lev, první žena od Honzy, mého syna, je také Lvice, dívka, se kterou teď chodí, je také Lvice. On si taky… aniž by to taky dělal záměrně, tak se obklopuje…

 

ON JE V JAKÉM ZNAMENÍ?

 

Ryba

 

POTŘEBUJE PODEPŘÍT.

 

Zřejmě potřebuje… tak jako je mi jasné… i když vypadá teď… tak jako nemluví a jenom mrká, tak je mi jasné, co je uvnitř. Můj problém je v tom, že si myslím, že mám vždycky pravdu, to já si to uvědomuji, ale já jsem teď o tom opravdu přesvědčená, ne že bych se povyšovala, ale je to opravdu… Já se vždycky tak rozčílím, když je někdo v opozici, protože si říkám, že přece musí vědět, že to tak je, jak já to říkám. Já mám s tímhle problém, zvlášť, když mám partnera Střelce, což asi vy dobře víte, protože jste taky Střelec (30.11.1935), a to opravdu jiskří, protože on má tenhle pocit taky, že on má pravdu, takže tam u nás je občas boj o to, kdo… Já nesnáším, když mi někdo dává příkazy, a on miluje dávat příkazy… Když vidí, že jdu něco dělat, tak mi ještě překáží, než tam dojdu, a to mě může čert vzít a to je zřejmě Střelec, který dominuje a chce vést také.

 

JÁ VÁM TO VYSVĚTLÍM, VY SE NEBUDETE PŘÍT O OBSAH, ALE O FORMU, PROTOŽE TA FORMA TOHO, KDO A JAK NA TO PŮJDE, JE ROZDÍLNÁ, STŘELEC MÁ VOLNÝ HORIZONT A MILUJE SVOBODU A LVICE TAKÉ MAJÍ POCIT SVOBODY, ALE TA SVOBODA JE Z TRŮNU KRÁLOVSKÉHO, TO ZNAMENÁ, ŽE JÁ TADY MÁM PLNOU SVOBODU, ALE VŠECHNO OSTATNÍ MĚ MUSÍ POSLOUCHAT (V UVOZOVKÁCH, ALE MYŠLENO DOBŘE). MUSÍ TO BÝT KRÁSNÁ HRA, ALE ZCELA URČITĚ, A TO SI TROUFÁM STRČIT RUKU DO OHNĚ, TO NEKONČÍ ZÁŠKODNICKY A VYMÝŠLENÍM SI TAKOVÝCH SITUACÍ, ABYCH TOHO DRUHÉHO DOSTAL OPRAVDU TAK, ABY TO MĚLO PSYCHICKOU ZLOBU…

 

To je pravda. Já za prvé, i když jsem na něj opravdu naštvaná, tak nikdy nejdu do krajností a vlastně i v té poslední fázi, kdy jsem opravdu rozběsněná, tak si uvědomuji, že nesmím ublížit. To já nikdy, abych sekla do bolavého místa, kde bych věděla, že zraním, už bych to nikdy nemohla vzít zpátky, tak to já neudělám…

 

IRONIE TAM URČITĚ JE…

 

A on dokonce, že je takový výbušný, tak ten Střelec mě naučil… Protože já mám taky vysoký tlak a vyoperovaný žlučník a všechno možné, jsem vnitřní nervák, který se kvůli něčemu strašně rozčiluje, ale mlčím. Kdežto on ječí, on nadává od rána, kdy vstane… Já už raději snídám někdy jindy, protože on se rozčiluje už u másla… a je jako taková ta pochodující černá kronika, která mě strašně vyčerpává, ale on to vlastně ze sebe všechno vyprská a pak je v klidu. Kdežto já vlastně ty věci uschovávám asi do toho žlučníku a pak to samozřejmě takhle vypadá. Já jsem se naučila, díky patnáctiletému soužití se Střelcem, že občas už ječím také, musím říci, že tuhle jsem měla takový vztek, že jsem potřebovala něčím praštit o zem a měla jsem v ruce ten svůj pomalovaný hrníček, ale řekla jsem si: nejsi v afektu natolik… který jsem nerozbila, ale vzala jsem žluté stránky a ty jsem rozkopala… Hrneček jsem položila, říkala jsem si, ještě to není taková ta správná situace, protože tam bych vzala cokoliv.

 

TO JE KRÁSNÝ PŘÍKLAD Z WERICHOVA CÍSAŘOVA PEKAŘE… PŘESKOČÍM ÚPLNĚ NĚKAM JINAM: SMÍM SE ZEPTAT, KDY JSTE SI UVĚDOMILA, ŽE POHLEDY A SVOJI VNITŘNÍ ŘEČ, TAKOVOU TU FILOZOFII, ZAČNETE VKLÁDAT DO OBRÁZKŮ?

 

Já si myslím, že to bylo po rozvodu, nebo přímo při rozvodu, protože ten „roz–vodový“ obrázek, ten jsem malovala, vlastně když Jirka zatelefonoval z Vídně, že se chce rozvést – a na narozeniny našeho Honzíka, kdy tedy popřál Honzíkovi k narozeninám, muž oznámil, že se chce rozvést – a musím říct, že mě to zkrátka tak šokovalo, že jsem si sedla ke štaflím a začala jsem malovat obrázek, který má černé pozadí a je tam kočka s dvěma koťátkama, jak na ní vrčí pes, kterého sežral ptáček s baby límečkem. Takže z toho jsem se vymalovala, ty svoje stresy, které jsem měla. Já jsem stejně přitom rozvodu vypadala, jako že jsem silná. To je asi ta Lví povaha; já nesnáším lítost, nesnáším, aby mě někdo litoval, to se raději překonám, aby to nevypadalo tak, že by mě někdo litoval. Já jsem měla stále tu ironii, jako že jsem nad věcí a že vlastně mě to tak nebere… Takže si myslím, že v těch obrázkách to asi je. Pomohlo mi malování, ona to je terapie, taky je to svět, jak já už jsem několikrát řekla, že člověk si tam může zalézt do obrázku a já jsem na to byla dost sama. Děti byly malé, deset, dvanáct, teď jsem měla z prvního manželství Lucku, té bylo čtrnáct – to jsou hrozné věky – a teď ty děti se na mě skoro zlobily: já je dostanu do situace, kdy jsem s nimi byla, a teď to bylo strašně složité. Do dneška, cokoli ony provedou, třeba nějak špatně, tak si říkám, jestli to nebyl důsledek… protože člověk, když zůstane sám… já jsem se jim samozřejmě snažila vynahradit všechno a asi někdy je chyba zařizovat všechno podle nich nebo jako se starat víc. Nevím, zda bych to dělala normálně taky. Asi ne: kdybychom byly celá rodina, nebo proč se Honza oženil v devatenácti a teď ve třiceti se rozvedl… To jsou všechno věci, které člověk nikdy neví. Kde tam nějaké ty důsledky jsou, takže já jsem těch stresů měla strašně moc. Starostí také moc, nikdo to na mě nezaznamenal, já jsem vždycky vypadala jako optimistické tele, bych řekla. Opak je pravdou: Já si myslím, jsem dost důvěřivá, dost otevřená, věřím pozitivu, taky ho kolem sebe za každou cenu buduji. Naučila jsem se přinutit dívat se na Zprávy, takže na ně koukám, ale to je asi tak všechno, co z té televize vydržím. Jakmile zjistím, že není veselohra, a to je skoro každý den, tak to zavírám a jdu číst červenou knihovnu nebo nějaké romány. Lvice by neměly být tak přecitlivělé. Mě rozpláče cokoliv, mně stačí článek v novinách a o zvířatech, o dětech a mně tečou slzy…

 

A MUSÍTE BÝT SAMA V SOUKROMÍ…

 

Asi. Stačí, když si ráno sama u snídaně čtu noviny a pláču a připadám si jako kretén, přitom mi to hrozně vadí, ale já to neumím ani zadržet, zkrátka jsem taková zvláštní, jak já říkám, vnitřní hysterka a zase si myslím, že bych nemalovala obrázky, kdybych nebyla samozřejmě, kdybych byla velká, silná… Já o sobě říkám, že jsem samonosná, samohybná, ale spíš je to vroucné přání, asi aby to byla pravda…

 

SLZY, A TAKOVÉ TO SLZAVÉ ÚDOLÍ, VÁM OČIŠŤUJE DUŠI. TÍM SMÝVÁTE TO, CO BY TAM ZANECHALO NĚJAKÝ, STRESOVÝ VRYP A PROTO I PSYCHOLOGOVÉ DOPORUČUJÍ, KDYŽ MÁTE TEN POCIT, ŽE NA VÁS JDOU EMOCE, ŽE SE MUSÍTE VYPLAKAT. PRÁVĚ ŽENY JSOU NA TOM LÉPE, CO SE TÝČE STRESU NEŽ MUŽI, TI TO V SOBĚ ZABLOKUJÍ, A PAK TO ODNÁŠÍ JINÁ PARTIE TĚLA. TEN, KDO SE UMÍ OD SRDCE ZASMÁT A OD DUŠE ZAPLAKAT, TEN JE NA TOM V ŽIVOTĚ VELMI DOBŘE, PROTOŽE ZNÁ KUDY…

 

To já se zasmát možná ano, i když taky nejsem takový ten, co se směje nahlas, ale ráda, ráda se bavím. Ale že bych plakala… Za to plakání se stydím, takže to držím, co mohu, ale samozřejmě, někdy se nepodaří, opravdu mi stačí hrozně málo.

 

KRÁLOVSKÉ CHOVÁNÍ, NEBO TAKOVÝ TEN PŘEDPIS KRÁLOVSKÉHO CHOVÁNÍ VÁM NEBO TĚM KRÁLOVSKÝM RODINÁM, PŘEDEPISUJE, ŽE PŘI SEBESMUTNĚJŠÍCH SITUACÍCH, SE MAJÍ ZACHOVAT DŮSTOJNĚ, VÁŽNĚ A ŽE NEMAJÍ PROPADAT HYSTERICKÉMU ZÁCHVATU PLÁČE. VIZ SMRT PRINCEZNY DIANY A KRÁLOVSKÁ RODINA, TAKŽE ASI NĚCO TY LVICE NEBO LVI JAKO KRÁLOVSKÉ ZNAMENÍ, TOHLE TO NESMÍ…

 

Pak se člověk za to stydí, pořád chce být nad věcí a nechce dát najevo slabost.

 

SLABOST MOŽNÁ, ALE ZASE NA DRUHÉ STRANĚ SE TÍM PŘIZNÁ, ŽE JEHO NITRO JE CITLIVÉ, ŽE TO NENÍ CHLADNÝ KÁMEN.

 

Mám dceru, která je taky Lvice, a ta je taková ta pravá, ta je pátého. Stačí, když zvoní za dveřmi, tak já už ji vidím a přesně vím, zda je nahoře nebo dole, na ní je to tak jako ten obličej… Přesně poznám a ona má tu kliku, že když má problém, tak se z toho opravdu vyřve, hysterčí. A zatímco ona je v klidu, tak já jsem ještě rozčilená z toho, jak ona je chudinka a ona už o tom třeba snad ani neví. Teď už to tak neprožívám, protože má svého manžela a dítě, nemám za ní už takovou zodpovědnost (obě děti už byly vdané a ženaté) a ona jediná byla sama, taková jako bezprizorní, nejmladší taky, takže děti sice mně vyčítaly, že mám pro ni slabost, ale ona byla takové to největší tele: teď myslím, že u ní dominuje jiný.

 

JÁ BYCH SE RÁD JEŠTĚ VRÁTIL K VAŠÍ TVORBĚ. MĚ BY ZAJÍMALO (PROTOŽE JAK ŘÍKÁM, LEV–KRÁLOVSKÉ ZNAMENÍ, OHNIVÉ ZNAMENÍ, BERE SVĚT, TAK JAK PŘICHÁZÍ, TO ZNAMENÁ S CITEM, KE VŠEMU SE MUSÍ PŘIBLÍŽIT URČITÝM CITEM A TEPRVE POTOM ROZUMEM, ALE ABY SE CHLADNĚ NA VĚCI DÍVAL), PROZRAĎTE MI, JESTLI I V TÉ VAŠÍ TVORBĚ NĚKDY NEZAPLANE TAKOVÉ TO SLADKÉ NEZNÁMO, TAKOVÁ TA „SCI–FI NÁLADA“, JESTLI JSTE TAKÉ NEMĚLA CHUŤ TŘEBA SE PONOŘIT DO NĚJAKÉ MALBY DUCHŮ, JESTLI SPÍŠ SEDÍTE NA ZEMI A NEBO ZDA DOKÁŽETE UTÉCT V TOM POHLEDU NA MOTIV NAD REÁL?

 

Podle filmu, když to vezmu, tak nesnáším takové ty akční filmy, thrillery a horory, takové ty máklé filmy. Sci–fi, ty já mám ráda. I když teď musím říci, Zelňačka mě trošku zklamala, s Luisem de Funèsem. Byl to bezvadný nápad, ale nevím, čím se to tam pokazilo, že to nebylo ono. Vtip byl fajn, ale nějak se to nepovedlo.

 

TAM JE JEŠTĚ JEDEN NÁŠ PROBLÉM, TÍM, ŽE NEBYL DABING…

TO JSOU VÝLETY DO SNŮ…

 

Ano, to jsou výlety do snů, takže já… takové to tajemno, to já mám strašně ráda, životy před životem a po životě a tohleto mě strašně zajímá. Mně by se tak strašně líbilo, kdyby člověk sem chodil… Narodil se znovu a zas… Já bych tomu ráda věřila. Zrovna nedávno mi volala nějaká paní a ptala se mě, jestli jsem věřící, a já jsem říkala: no to se nedá říct, já nejsem v žádné církvi a vlastně věřím v přírodu, věřím v nějaký koloběh a takhle asi něco je samozřejmé, ale já bych strašně ráda byla věřící, ale to se nedá naučit, musí k tomu člověk nějak dojít. Já jsem byla několikrát v životních situacích, kdy by to hrozně pomohlo. Mně vlastně nejjednodušší se zdá lamaismus a buddhismus. Za prvé se mi to líbí spíš, že ty skupiny lidí, které se rodí, tak jako kolem sebe v různých funkcích, to se mi zdá takové docela pravděpodobné i možné, a hezké, že by mi to vysvětlilo, proč nějaká mrcha tady žije dlouho a má se dobře a nějaký bezvadný člověk (princezna Diana) umře strašně brzo a vlastně ve strašných problémech. Tohle všechno by se tam dalo do toho pojmout. Takže to by se mi líbilo, ale já se neumím naučit věřit. Na otázku, zdali jsem věřící, tak vlastně jde o to… Ona mi ještě říká, věříte v sebe? Já jsem říkala, já jsem o tom ještě nepřemýšlela, asi člověk musí věřit v sebe, protože kdyby nevěřil v sebe, tak v co by měl věřit? To je jediný člověk, kterému by měl člověk důvěřovat. I když taky se sám někdy zklame. Je to složité, ale já nevím, proč já zrovna nejsem schopna si vybrat náboženství. Jestli je to svojí přílišnou buďto… jak bych to řekla, blbostí nebo přílišnou inteligencí, nebo v čem je zakopaný neviditelný pes…

 

MOŽNÁ BY SE DALO ŘÍCT, ŽE MUSÍTE PO TÉ URČITÉ DOBĚ, SE ZASE ZNOVU ZREINKARNOVAT A ZNOVU PŘIJÍT NA ZEM A HLEDAT DÁL CESTU, PROTOŽE TÍM ZPŮSOBEM VLASTNĚ VY JSTE, DALO BY SE ŘÍCT, JAKO NA CESTĚ NENAPLNĚNA…

 

Abych nebyla potom moucha…

 

BUDDHISMUS TOHLE NEŘÍKÁ, TO ŘÍKÁ JINÉ NÁBOŽENSTVÍ…

 

Zažila jsem zvláštní věc. Umřel vloni můj miláček, pes Otík, sežral jed. Je to teď rok a umřel mi v náručí. Vlastně jsem poprvé zažila, že něco z něho odešlo a najednou… Já ho hrozně měla ráda… Opravdu jsem viděla, jak když umřel, tak z něho… něco odešlo a tam to – najednou jsem měla v ruce takového něco vycpaného, ošklivého… pes Otík to už dávno nebyl. Zkrátka to nebyl ten můj miláček pes. Takže jsem pochopila, že něco z něho odešlo a že to nemohlo zmizet, že to někam muselo jít. To přece není možné, aby se to roztřísklo po bytě… To byl jeden z momentů, kdy jsem začala věřit tomu, že nějaká síla nebo duše, říkejme tomu, to je hezký název, že někam musí odletět a někam se musí zařadit nebo se někde soustředit, protože to, co jsem potom bez jakýchkoliv sentimentů nechala odnést ke zvěrolékaři, zpátky tělo toho psa, tak to snad byl ten můj Otík.

 

ZBYLA JENOM HMOTA, DIVNÁ HMOTA. PROTOŽE TA HMOTA VLASTNĚ…

 

…Přestalo to mít výraz…

 

ZTRATILA JSTE TO, CO MILUJETE. TEĎ TO VLASTNĚ NEBYLO A ZBYLA JENOM SCHRÁNKA. VRÁTÍM SE K OBRÁZKŮM. VAŠE OBRÁZKY JSOU ŽIVÉ, MAJÍ SVŮJ ŽIVOT.

 

Matu tělem.

 

VY TOTIŽ MOŽNÁ PŘES TY OBRÁZKY DÁVÁTE NAJEVO, JAK VĚŘÍTE V NĚCO, CO NENÍ MRTVÁ HMOTA.

 

Já strašně chci, aby to bylo u mě to pozitivní.

 

A JSME U TOHO…

 

Já vím, že to lidé potřebují. Třeba pro ně je to balzám… Já nerada chodím na svoje výstavy tak, aby mě lidi poznali, ale vlastně to mám strašně ráda, protože málokdy přijdete do prostoru, kde je třeba padesát lidí, a všichni se usmívají. To je divné, protože normálně mají ty pusy jako kapři; všichni a najednou, když vidíte… Tak opravdu je to zvláštní. Z toho mám největší radost na své výstavě a já si myslím, že proto to taky dělám, pro potěšení, pro pobavení lidí. Já jsem kdysi zamlada malovala obrázek Přikrytá motýlem, to byla nahatá holka a na ní byl veliký motýl, tam byl sex jasný, i když já to tak ani nemyslela, což na svých obrázkách je často, že vždycky mi lidi říkají, že tam jsou sexuální symboly, které já vůbec nevidím. To zřejmě ze mě tryská někde z podvědomí, a nebo to, když někdo chce vidět, tak to vidí ve všem, úmyslně jsem to neudělala. Ale teď vlastně jsem viděla… byl to moment v nějakým Neváhej a toč, strašně ráda na to koukám, to jsou příjemné situace… pokud si tam nerozbíjejí pusu přímo, protože to zrovna mě nepobaví, ale jsou tam se zvířatama, s lidmi jsou tam nádherné situace. A právě jeden moment tam byl… Gauč, na něm pán a na něm jak spí pes. Vlastně pán spal na gauči a na pánovi spal pes, veliký a to se mi tak strašně líbilo, že to mám v hlavě a chystám se, že udělám veliký obraz, jak bude pán přikrytý psem. Takové voloviny mě napadají a takové voloviny mám chuť malovat. Vůbec ti psi… Protože jsem prvního psa měla jako malá a pak dlouho nic a teď jsem toho Otíka právě dostala k padesátinám, takže jsem psí máma; samozřejmě neumím si představit už bez psa být, a takže takové ty vztahy, jak pes to s námi umí, takový optimismus, který on v sobě má… Já opravdu věřím, že on mi dává pozitivní sílu, protože já i když jsem nemocná, otrávená, a naštvaná, tak on na mě tak působí. My teď máme Kačenu. Já tady mám fotky, to člověk ani nerozezná, jestli je to Kačena nebo Otík. Ona jako kdyby to tušila, tak tak dlouho nosí balonky nebo něco… hází je pod gauč a čeká, až je budete vyndavat a tak dlouho otravuje, že Vy to uděláte, ona vás vlastně zlomí… To je pozitivum na tom světě, takhle by ses měl na to koukat jako ten pes, čili já si vysvětluji zase jednu věc, že asi čím víc člověk přemýšlí, tím má víc problémů. Ne, že bych byla nějaký intelektuál, to nejsem, a zřejmě mě příroda obdařila příliš… občas si myslím, že zbytečně moc přemýšlím. Příliš věcí se mě dotýká, příliš věcí rozpitvávám, věci, které se mě dotýkají. Věci, které ty lidi ani možná nevědí, že to ani tak nemysleli a já mám tu blbou povahu, že se mě dotknou věci, které… Teď to neřeknu ještě, protože je mi to trapné a teď se to tam ve mně tak vaří a shromažďuje. Vlastně vůbec podle obrázků, jak mi někdo říkal, že si mě představoval jako malou, drobnou, usměvavou blondýnku, tak něco asi na tom bude, že opak je pravdou. Já vypadám jako usměvavá, ne drobná blondýnka, ale vlastně zdaleka nebudu ten optimista a pozitivní… Nebo to ze sebe všechno vypatlám na obrázky. Je také možné, že mě vyčerpávají.

 

CO KDYŽ JE TO TAK, ŽE VY DOKÁŽETE ZE SVÉHO OKOLÍ ČERPAT MAXIMUM POZITIVNÍ ENERGIE, KTEROU POTOM PŘETVÁŘÍTE, A ONO SE DOSTÁVÁ DO OBRÁZKŮ, DOSTÁVÁ SE DO BAREV, DO ÚSMĚVU, DO OČÍ VAŠICH POSTAVIČEK A TO JE… ÚŽASNÁ VĚC.

 

Máte pravdu, že mi několik lidí říkalo, že vlastně obrázky vyzařují pozitivní energii. Jestli je to pravda, tak mám velkou radost. A taky je pravda, že já nemám vůbec ráda moc strakaté, barevné věci. Já osobně ve svém okolí nebo i v oblečení mám samé černé, khaki, modré takové jako do fialova… kilometr louky fialek… Je zvláštní, když si sednu k obrázku, že většinou mi vyjde velmi barevný obrázek. Máte možná pravdu, že to je někde hodně mimo, že to jde z člověka trochu bokem, že to dostane do sebe. Jestli to tak je, tak bych byla ráda.

 

ZKUSTE SI NĚKDY VZÍT TEN, KTERÝ JE PRO VÁS, KTERÝ PRO VÁS NĚCO ZNAMENAL, PROTOŽE JSTE HO MALOVALA ZA URČITÝCH OKOLNOSTÍ, KTERÉ NEMŮŽETE POPSAT, A TEĎ SI PŘEDSTAVTE, ŽE OBRÁZEK PŘEDLOŽÍTE LIDEM, DALO BY SE ŘÍCI JAKO ZKUŠEBNÍ TERAPII; LIDEM, KTEŘÍ JSOU V POHODĚ, LIDEM, KTEŘÍ PRÁVĚ TEĎ PŘIŠLI Z NĚJAKÉHO EMOTIVNÍHO VZRUCHU, TO ZNAMENÁ, ŽE BYLI V NĚJAKÉ ČINNOSTI A PAK TŘETÍ SKUPINA, TA JE VYLOŽENĚ PESIMISTICKÁ, TAKOVÁ – VŠECHNO JE ČERNÉ, ŠPINAVÉ, ŠEDIVÉ, UNAVENÉ A TEĎ, KDYBYSTE JE POZOROVALA, TAK BYSTE ASI POZNALA, JAK TY OBRÁZKY VYZAŘUJÍ A CO VYSÍLAJÍ. PODAŘILO SE VÁM NĚKDY NĚKOHO TAKHLE VYZKOUŠET, KDO SE DÍVAL NA VÁŠ OBRÁZEK, ZLEVA, ZPRAVA A NEBO PŘIŠEL A ŘÍKAL: TO JE BEZVA…

 

Nechodím na své výstavy, takže nevím. Ale tuhle jsem byla na Chodovské tvrzi, protože jsem tam vezla nějaké další plakáty a viděla jsem tam dvě staré babičky, které stály u obrázku Sněhurka a sedm trpaslíků, a hledaly ty trpaslíky a hrozně se přitom bavily a vlastně musím říct, že mě to vlastně strašně potěšilo… A to opravdu byly babičky, tak sedmdesát, to nebyly jako já babička… A když měly takovou radost a vlastně je to bavilo pořád, tak jsem si říkala, tak to je bezvadné, protože mezitím tam byly školky a školy; děti ty zase ty kočičky a pejsky, ty třeba samozřejmě nepoznají pana Hrabala, ale hledají a prohlížejí si kočičky, takže mám tu kliku, že na těch mých obrázkách si každý něco najde. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, protože vždycky, když se něco líbí od dětí k babičkám, tak je na tom něco divného. Ale já si myslím, že určitě někomu se taky ty moje obrázky nelíbí.

 

MÁME VŠICHNI PRÁVO NA SVOBODNOU VOLBU, VŮLI I POHLED. ALE JESTLI SE VÁM STÁVÁ, ŽE OPRAVDU MÁTE POCIT, ŽE JSTE BYLA U TOHO, KDE TO JDE OD DĚTÍ AŽ PO NEJSTARŠÍ GENERACI, TAK POČÍTEJTE S TÍM, ŽE JSTE SE JIM TREFILA DO NOTY, TO ZNAMENÁ, ŽE TO JE UMĚNÍ, ZAUJMOUT JAK DĚTI, TAK STŘEDNÍ GENERACI, TAK TY STARŠÍ, A V TOM JE, JAK VY ŘÍKÁTE, TO POZITIVNÍ DĚNÍ NEBO POZITIVNÍ MYŠLENÍ NEBO POZITIVNÍ PROFIL OSOBNOSTI, ŽE DOKÁŽE POCHOPIT VNITŘNÍ POTŘEBU, JAK TĚCH MALÝCH, TAK TĚCH STŘEDNĚ UŠTVANÝCH, TAK UŽ TĚCH STARÝCH, USTARANÝCH A TO JE VELKÝ DAR A ZDE SE DOSTÁVÁME ZPÁTKY V KŘIVCE OBLOUKU, ŽE VLASTNĚ TADY HLEDEJTE MOŽNÁ VELKÉHO STVOŘITELE, VY HO MÁTE, VY HO VLASTNĚ STÁLE LIDEM DÁVÁTE NA OBDIV. JE TO VELICE ZAJÍMAVÉ A MOŽNÁ, ŽE I JEDNODUCHÉ ŘEŠENÍ.

 

My jsme se nikdy neviděli. Já jsem říkala té dívce v telefonu, že si myslím, že se vlastně chovám dost křesťansky nebo myslím si, že ta přikázání dodržuji a možná víc než některý rozporuplný sektář, sekretář i křesťan. Já vlastně strašně nerada dělám zlo. Snažím se nikomu neublížit, spíš pomoci. To si myslím, je základ, který člověk potřebuje, aby měl kolem sebe a ze sebe dobrý pocit. Tam musí člověk začínat. Samozřejmě, že má člověk vnitřní zásady. Já musím říct, že o mně je známo, že nejsem filozof, takže jsem se nikdy nad tím ani nepozastavila. Moc jsem nerozpitvávala svoje nitro, ale já si myslím, že za prvé zlo budí zlo, takže já, i když mi někdo ublíží, tak se strašně snažím to nějak zkousnout a nevracet, protože si myslím, že to není umění, a naopak jsem zjistila, že když se na lidi usmíváte, tak ono je to trapné být na vás zlý i v ochotném obchodě třeba, když je někdo nabručeně otrávený a vy se na něj usmíváte, tak ona je v rozpacích, taková nějaká holka (magor jako Lenka Dusilová, od slova dusiti dusíkem), která tam je. Úsměv je určitě věc, která je dobrá, které čím víc, tím líp.

 

JE TO NĚCO PODOBNÉHO, JAKO KDYŽ LIDEM VYKÁTE, NEPŘIPUSTÍTE, JAKO TO BYLO V MINULOSTI, TAKOVÉ TO: HELE, SOUDRUHU, TAK TY A CO… PROTOŽE, KDYŽ VYKÁTE, TAK SE STRAŠNĚ ŠPATNĚ NADÁVÁ. JE TO PŘECI JENOM TAKOVÉ, JAK ŘÍKAL JAN WERICH, ŠPATNĚ SE SDĚLUJE NĚKOMU: VY VOLE. TY VOLE, TO JDE SNÁŽ. A MOŽNÁ, ŽE I NĚCO PODOBNÉHO JE S ÚSMĚVEM, PROTOŽE KDYŽ PŘISTOUPÍTE S ÚSMĚVEM KE ČLOVĚKU, KTERÝ JE VYLOŽENĚ TAKOVÝ UŽ NALADĚNÝ OD RÁNA DO ŠPATNÉ A CHATRNÉ NÁLADY, TAK JEDNAK VY MU POMŮŽETE, ALE SAMA SOBĚ SI UDĚLÁTE TU DOBROU ČÁRKU, TAKOVÝ TEN DOBRÝ SKUTEK. OVŠEM NESMÍ TO BÝT, TAK JAKO TO UDĚLALI TI SKAUTI, ŽE ABY MĚLI HODNĚ DOBRÝCH SKUTKŮ, TAK SI NAŠLI SLEPCE A PAK HO VODILI PŘES KŘIŽOVATKU DVACETKRÁT SEM TAM A ON CHUDÁK BYL Z TOHO VYDĚŠEN DO KRAJNÍ MEZE, CO SE DĚJE. PAK MU TO ŘEKLI… TAKŽE TUDY ASI CESTA NEVEDE. ZCELA URČITĚ, JÁ SE ZAČÍNÁM DO VĚCI NĚJAK TAKÉ DOSTÁVAT, ÚPLNĚ I Z DRUHÉ STRANY A ZAČÍNÁM VNÍMAT VAŠE OBRÁZKY, VAŠE OBRAZY, JAKO VÝZVU K NĚČEMU, ABY SE LIDI BYLI DONUCENI ZAMYSLET… I KDYŽ JE TO IRONIE, I KDYŽ JE TAM VTIP, I KDYŽ JE TAM COKOLIV SKRYTO, VŽDYCKY TO VYCHÁZÍ Z VÁS, ALE JE TADY JEDNA VĚC A TU MI DOUFÁM POTVRDÍTE, ŽE ŽÁDNÝ OBRÁZEK NEBYL NAMALOVÁN A STVOŘEN, ABY UKAZOVAL NĚCO ŠPATNÉHO, NĚCO ZLÉHO, ABY NAVÁDĚL K NĚČEMU NEUPŘÍMNÉMU, OPTIMISMUS, TO POCHOPENÍ, ŽE POZITIVNÍ POHLED A MYŠLENÍ JE VLASTNĚ CESTA, JE U NÁS ÚPLNĚ NORMÁLNÍ.

 

Myslím, že jsem zjistila, že jsem normální, průměrný jedinec v davu. Přesně poznám, když něco takového vidím a podle toho, jak to na mě působí, tak vím, že když na konci pláču nebo tak, že to bude působit na většinu lidí. Mohli by na mně testovat tyhlety věci, protože já ty lidi normálně chápu a myslím si, že jsem stejná. Já mám ještě jednu vlastnost, že věci, které třeba já nepotřebuji, tak neumím vyhazovat, přemýšlím, zda by to někdo nepotřeboval, zda by to ještě k něčemu bylo. Začíná to od sbírání starého chleba a skořápek, které pak chytají plíseň do zelena a pak to stejně musím vyhodit nebo to vozíme nebo dáváme někam, kdo to ani nechce, protože to mám v sobě zakódované, to zkrátka s tím člověk nemůže nic dělat a všechno schovávám, že by se to ještě mohlo k něčemu šiknout. V tom baráku je tolik věcí – a kdyby tady bydlely tři generace, přitom tu bydlíme ne zas tak dlouho. Je to opravdu zabydlené, protože já opravdu od svých šatů, u kterých mám pocit, že jsou ještě pěkné, tak schovávám, protože třeba děti… oni to pak samozřejmě odmítají, ale já… jestli je to taky výchovou, že jsem vyrostla jako generace, která… kdy opravdu jsem neměla zrovna blahobyt jako nějakej babič, bavič babiš. Do dneška, i když bych třeba na to měla jet taxíkem, tak já vlastně taxíkem nejezdím. Jezdím metrem a nevím vlastně proč. Je to dané… Ne, že bych byla nějaká skromná, ale já po ničem moc netoužím, zvlášť, člověk chce mít hlavně klid asi okolo sebe, zdraví a potom asi mám v sobě v každém případě…

 

JSEM SICE O SEDM LET POSUNUTÝ DOPŘEDU, ALE JE TADY JEDNA VĚC. JSME VÁLEČNÉ DĚTI A VŠECHNY TYTO DĚTI BYLY POZNAMENÁNY JEDNOU VĚCÍ. NEMĚLI JSME TOLIK, ABYCHOM VYHAZOVALI, ŽE JSME SI TOHO MUSELI VÁŽIT A ŽE KDYŽ JSME TO NĚJAKÝM ZPŮSOBEM ZNEHODNOTILI, TAK JSME O TO MĚLI MÉNĚ. TO, ŽE SCHOVÁVÁTE CHLEBA, TO I JÁ. TADY SE TOHLE JEŠTĚ NĚKDY MOŽNÁ HODÍ. TO JE ZAKÓDOVÁNO, MÁME TO V GENETICKÉM ŘETĚZCI PO NAŠICH RODIČÍCH, PO NAŠICH BABIČKÁCH, HLAVNĚ, KTERÉ BYLY TAKTO ŠETRNÉ HOSPODYNĚ A TO, ŽE NAŠE DĚTI, JÁ TO VIDÍM NA SVÝCH A I DÁL POTOM U VNOUČAT, ŽE JSOU TROŠINKU NA TOM JINAK, TO JE DÁNO VŠEOBECNĚ DOBOU. TOMU NEZABRÁNÍTE, TO NEPOSTRČÍTE. VY JE MŮŽETE VÉST, ONI TO BUDOU MÍT V ZÁKLADECH, ALE VŮBEC PODLE TOHO NEPOJEDOU. ALE MAJÍ TO V SOBĚ A DOKÁŽOU NA TO PŘEJÍT V PŘÍPADĚ NOUZE NEBO NUTNOSTI. KDEŽTO TAMTI SE TO BUDOU TEPRVE UČIT, NEBUDOU VĚDĚT, JAK NA TO. TOHLETO NESE S SEBOU JEŠTĚ JEDNU TAKOVOU ZVLÁŠTNOST. TÍM, ŽE SCHOVÁVÁME VĚCI, ŽE JE SKLADUJEME NEBO ŽE SI JE UKLÁDÁME NĚKAM DO ALMARY, TAK VĚŘTE NEBO NEVĚŘTE, JE TO TAKY KUS HISTORIE, KTERÁ V NÁS NĚJAK POCHODUJE. TOTIŽ MY NEUMÍME ZAHODIT, TAK JAKO PŘEČTEME NOVINY, HODÍME DO SBĚRU, TAK MY NEUMÍME ZAHODIT VĚCI, KTERÉ JSME NĚJAK PROŽILI NEBO ČÍM JSME SE MUSELI PRODRAT, AŤ TO BYLO PO VÁLCE NEBO AŤ TO BYLO PO OSMAŠEDESÁTÝM ROCE, COŽ BYLO NEJCITLIVĚJŠÍ, TAK PROTO MY MÁME PRO PLNO VĚCÍ DALEKO JINÁ MĚŘÍTKA, NEŽ TA GENERACE, KTERÁ SE DNESKA DOSTÁVÁ NEBO SE PŘIPRAVUJE, ŽE PŘEVEZME ŠTAFETU, A PROTO SI MYSLÍM… A ZASE SE VRACÍME… PROTO I OBRÁZKY MAJÍ UKLIDŇUJÍCÍ ATMOSFÉRU V TOM, ŽE TADY JE HRNEČEK, TÁMHLE JE TALÍŘEK. VŠECHNO TO MÁ SVŮJ SMYSL A ŽIJE TO. NEJSOU TO ROZBITÉ HRNEČKY, OMLÁCENÉ TALÍŘKY, NENÍ TO OPRÝSKANÁ OMÍTKA, NEJSOU TO POŠLAPANÉ KVĚTINY… PROTOŽE TOHO MÁME KOLEM SEBE DOST. NĚKDO ŘEKNE, DOBŘE, ALE TO NENÍ REÁL. JÁ ZASE ODPOVÍDÁM NA TO, TO JE REÁL, JÁ SI VYBÍRÁM TO, CO JE MI HEZKÉ A V ČEM CHCI ŽÍT A NEBUDU SE PŘECE ŘÍDIT PODLE TOHO, ŽE NĚKDO CHCE MÍT BRAJGL SMETIŠTĚ, TAKŽE BUDU ŽÍT NA SMETIŠTI. JÁ SI MYSLÍM, ŽE I TOTO JE VE VÁS ZAKÓDOVÁNO A ŽE SI TO NESETE JAKO DAR NEJVYŠŠÍHO STVOŘITELE. VY HO MÁTE I V HOROSKOPU ČÁSTEČNĚ, V ŽIVOTNÍ CESTĚ. ALE TO JE TO, ČÍM VY VLASTNĚ OBOHACUJETE DNEŠNÍ SVĚT.

 

Je pravda, že vedle nás se přestavuje barák a vlastně to je starý secesní barák, postavený 1911 a teď se tam vybourávaly staré dveře a zárubně a vlastně se vše pálilo, protože s tím není asi co dělat. Ale já jsem trpěla, já jsem při každém secesním okně, které se tam ničilo, dlouho přemýšlela, co by se s tím ještě mohlo dát podniknout… Měla bych je nějak pomalovat, nebo aby to jako zůstalo… Pak jsem to zavrhla, protože je to opravdu veliké, složité. Ale vlastně mě to do dneška mrzí, když už je to spálené, tak jsem si říkala, no ty jedny dveře jsem měla přeci jenom vzít… Určitě bych bývala něco vymyslela, já bohužel zrovna tak jsem byla psychicky vyčerpaná, měla jsem spoustu starostí, práce okolo výstavy, knihy a rodiny, že jsem to neudělala, ale vlastně mě to mrzí, že jsem to nechala všechno takhle splácat, vlastně to shořelo. A i když jsme hodně věcí zachránili, osadili jsme staré okno do nového a přizpůsobovali, co se dalo, ale bohužel i přesto několik věcí, které bylo vidět na nich té práce, co na ní bylo… Já si totiž vážím práce, kterou dělal někdo jiný. A trpím, když se to ničí. To je přesně, když se staví a když udělá něco jeden řemeslník a přijde ten druhý a poničí to, tak já jsem z toho úplně hotová.

 

JÁ MÁM ZKUŠENOST, KDYŽ JSEM SE STĚHOVAL, STRAŠNĚ DÁVNO, NA BOJIŠTĚ DO STARÉHO BARÁKU, PAVLAČOVÉHO, V ROCE PADESÁT PĚT, TAK TAM BYLA TAKOVÁ STARÁ KAMNA, Z KACHLÍČKŮ. PAK MI TAM DALI PLYNOVÝ SPORÁK, PROTOŽE SE ZAVEDL PLYN, ALE ZAJÍMAVÁ VĚC BYLA, ŽE KAMNÁŘ, KTERÝ TO BOURAL A KTERÝ TO, JAK SE ŘÍKÁ, ODVEZL A VYKLÍZEL, TO BYL NEJČISTŠÍ ŘEMESLNÍK, JAKÉHO JSEM POZNAL. ŘEKNE SE KAMNÁŘ, ŠPÍNA, PRACH, SAZE. TEN BYL TAK OPATRNÝ A TAK SI VÁŽIL, TAK JSEM SE HO POTOM PTAL A ON ŘÍKAL: NO, MY VÍME, ŽE JSME NEJŠPINAVĚJŠÍ ŘEMESLNÍCI V BYTĚ, TAK NÁS VŽDYCKY PÁNI MISTŘI, TO BYL TAKOVÝ STARŠÍ PÁN, UČILI, ŽE NAPŘED SI MUSÍME VŠECHNO ZAJISTIT TAK, ABYCHOM NEUDĚLALI NEPOŘÁDEK, A PAK ZASE PO SOBĚ VŠECHNO UKLIDILI. ZNÁTE, Z ČEHO VZNIKL RÁM S POLIČKAMI, JAK SE TAM DÁVAJÍ TY BIBELOTKY?

 

Ne.

 

TO BYLO VYHOZENÉ ŠUPLE Z TISKÁRNY. JAK TAM BYLA PÍSMENKA. NĚKDO VZAL, VYČISTIL, NATŘEL, DAL NA ZEĎ, DAL OKOLO TOHO RÁM A TEĎ DO TĚCH KOMŮREK TO ZAPLNIL DROBNOSTMI. PAK SE TO ZAČALO VYRÁBĚT, DALO BY SE ŘÍCI NA MÍRU VĚCÍ, ALE PÚVODNĚ TEN RÁM VZNIKL VLASTNĚ Z TOHO. TAKY TO BYL NĚKDO, KOMU SE TO LÍBILO, A NECHTĚL TO VYHODIT.

 

Dostala jsem jednou dárek, který mám strašně ráda, vlastně do dneška; staré okno, kde místo skel je zrcadlo. A to je přesně šatním červotočem prožrané: rám, je to vlastně půlka takového čtvercového okna a to je přesně to, co se mi strašně líbí, když je možné to použít ještě k něčemu jako nový druh věci a to starý tam zůstane, tak z toho já mám největší radost. Pomalovaná stará žehlička. Já jsem ze začátku sbírala staré rámy, protože kupodivu ty moje obrázky se mi líbily ve starých, dřevěných rámech, které nebyly moc zdobené, byly to spíš jenom tvarově, takový ten začátek století a tvarově spíš to bylo zajímavé, než když by byly ozdobené, ale pak jsem k nim měla takovou úctu, že vlastně jsem si vždycky říkala, no, ale to je tak krásný rám, to do toho ten obrázek dát nemohu. Netroufla jsem si dát do toho krásného rámu svůj obrázek. Takže nakonec jsem to vyřešila tím, že jsem začala malovat po rámech, které jsem si nechala dělat z tvrdého dřeva, hladké rámy, takže vlastně všechny moje obrázky jsou malované tak, že vlastně vylézají obrázkama ještě nad rámy.

 

JÁ SI MYSLÍM, ŽE TOHLE JE TAKÉ JEDNA Z VLASTNOSTÍ, JAK SE PŘIBLÍŽIT K TOMU, ŽE UZNÁVÁME HODNOTY, KTERÉ ZDE ZANECHALI NAŠI PŘEDKOVÉ NEBO TEN, KDO BYL PŘED NÁMI, ZVLÁŠTĚ JE TO ZRUČNÁ ŘEMESLNÁ PRÁCE, PROTOŽE JE V TOM I KUS CITU DUŠE, KDYŽ NĚKDO ŘEKNE: ON BYL ŠIKOVNÝ, ON TO UMĚL. JENOMŽE, KDYBY SE TOMU NEVĚNOVAL, PAK BY Z TOHO BYLY ZMETKY, CO MÁME OKOLO. TO JE NEŠŤASTNÁ DOBA, KTEROU JSME PROŠLI, PROTOŽE ŠEĎ, UNIFORMITA PŘESTŘIŽENÍ DO STRAŠLIVÉ NECITLIVOSTI. KDYŽ JDU DO STARÉHO DOMU, A VIDÍM, JAK JE TAM KRÁSNÁ ŠTUKOVÁ VÝZDOBA NEBO NEMUSÍ BÝT KRÁSNÁ ŠTUKOVÁ, STAČÍ JENOM TY ROHY, JAK VY ŘÍKÁTE, JAK JSOU UDĚLANÉ SECESNÍM ORNAMENTEM, ŽE TO JE VLASTNĚ ZALOMENÉ NĚKOLIKRÁT… A TEĎ PŘESTO VEDE BOULE JAK SÁDROVÁ RUKA, KTERÁ SE TÁHNE PO CELÉM TOM DOMĚ, PROTOŽE TAM VEDLI ELEKTŘINU A BYLI LÍNÍ SEKAT DOVNITŘ A PAK TO ZNOVU DÁT DO PŮVODNÍHO STAVU, TAK VŠE PŘESEKALI A PŘEZDILI. JSOU TO STRAŠNÁ ZVĚRSTVA. VLASTNĚ NÁM TO VŠE NĚJAKÝM ZPŮSOBEM FORMOVALO ŽIVOT. TEĎ ROZHODUJÍ PENÍZE. JSEM ALE PŘESVĚDČEN, ŽE TEN NÁVRAT K TOMU, ŽE KRÁSNÉ BUDE OPRAVDU KRÁSNÉ…

 

To musí přijít, to tu je, když vidím takové to umění, které je teď uznávané u nás, kdy je vlastně všechno strašně negativní, jsou to odpudivé věci pro oko… vlastně, tak já nevím proč to lidi dělají, jestli potřebují něco sdělit ze sebe nebo chtějí šokovat lidi okolo, nebo já si myslím, že člověk by neměl posílat nic ze sebe, co je zlé a ošklivé. Mě z toho až mrazí, hlavně mladí, když dělají takové zlé, ošklivé věci, které… jak si za tím stojí… je to divné.

 

TO PŘINÁŠÍ DOBA. CHTĚJÍ SE ZVIDITELNIT A VY VÍTE, ŽE TEN, KDO UDĚLÁ NĚCO NEČESTNÉHO, ŠPINAVÉHO, ZLÉHO, KRUTÉHO, ŽE NAJEDNOU VYBĚHNE JAKO KOMETA, JAKO METEOR ZAZÁŘÍ, BOHUŽEL TAKÉ TO MÁ TAKOVOU JEPIČÍ OPIČÍ ŽIVOTNOST. TEN, KDO JDE POMALOU, KLOPOTNOU CESTOU DOBRA A SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ, ŽE ZAPADNE. TO JE ASI TEN HLAVNÍ DŮVOD, PROČ SE ONI MUSÍ NĚJAKÝM ZPŮSOBEM PROJEVIT. NAKONEC SE DOSTANEME K RASISMU, A KDYŽ SE DOSTANEME K TĚMHLETĚM OTÁZKÁM, TAK JE TO NĚCO PODOBNÉHO. BRÁNIL JSEM JAPONCE, BYL TO PROFESOR TOKIJSKÉ UNIVERZITY, KTERÝ NA HAJLUJÍCÍ SKÍNY MLUVIL ANGLICKY A ONI JAKO, KDYŽ SE HLÁSÍ K TOMU, ŽE PATŘÍ KE SKUPINĚ, CO PROPAGUJE NĚJAKÝ SVĚTOVÝ NÁZOR, TAK ANGLICKY NEROZUMĚLI. TAKŽE JSEM JIM TO MUSEL PŘEKLÁDAT A PŘESTO TO NEPOCHOPILI, PROTOŽE ONI JDOU JEN ZA MYŠLENKOU ZVIDITELNĚNÍ ZA KAŽDOU CENU, I KDYBY TO BYLO TÍM, ŽE SEM PŘIJDOU HÁKOVÉ KŘÍŽE A BUDOU HAJLOVAT.

 

V tom hraje jedna důležitá věc a to jsou mindráky. Tihle kluci, to jsou většinou takoví ti nedozrálí… ještě to není pořádný mužský a už to není dítě a teď oni nevědí, jak vybít svoji energii, kterou ještě neumějí, třeba nejsou hezký nebo… mají strach z holek.

 

ANO, PROTO HOLÉ LEBKY A PRÁZDNÉ VNITŘKY KOSTÍ…

 

Moje maminka mi říkala krásnou větu, kterou já používám a taky jsem vštěpovala svým dětem: nepleť si oči obdivu s očima údivu. Což si myslím, je opravdu strašně krásný a rozumný slogan, protože lidi chtějí, aby si jich jiní všimli za každou cenu, čili jestli je to obdiv nebo údiv je jim asi jedno, svým způsobem a vlastně se chtějí zviditelnit, jak říkáte. Ale jestli z nich vyroste… co potom… já neznám vlastně nikoho z blízka, takže nevím, co z nich vyroste, jestli se z toho dostanou a jsou z nich normální lidi a otcové od rodin nebo… co dělají potom. Mám osobní pocit, že zlo je u lidí, kteří mají mindráky. Jsou vlastně slabí, tak určitě jsou potom daleko hrubější.

 

TO BYCHOM SE DOSTALI DÁL.

 

Nemusí to být ani závist u těch mladých. V jednotě je síla, jak říkají. Takže když je jich hromada, všichni vypadají trochu stejně a teď někam jdou…

 

A JE TU UNIFORMITA…

 

…a jim to dělá asi dobře svým způsobem a možná ani do důsledku netuší, co to vlastně obnáší.

 

A KAM TO DOJDE.

 

Je to hrozné, on rasismus a tohle… Ono je to strašně složité: Mně se teď líbil někdo, myslím, že to byl nějaký Čech žijící v cizině… Tam už právě taky u těch Cikánů je problém už v tom, že oni nechtějí, aby se říkalo „Cikáni“, aby se říkalo „Romové“, protože jak říkal pán z ciziny, proč se nezpívá „Romský baron jsem já“. To se nikdy neříkalo, Romové, a Cikán byl člověk, který vůbec nebyl negativní, byli to většinou fantastičtí muzikanti a měli svoje charisma ohnivých očí a pro holky to bylo něco, co bylo strašně žádoucí…

 

…„CIKÁNKO TY KRÁSNÁ“.

 

Lolobrigida ve Fanfánovi Tulipánovi také byla Cikánka, to všechno byly nádherné postavy. Já nevím, kde se to zlomilo, ale mám pocit, že by jim opravdu i slušelo, kdyby… vlastně to byli Hippies, kteří cestovali po světě, chodili v kytkovaných šatech, měli domečky na kolečkách a oni se k tomu hodili, výtvarně to bylo krásné a je jasné, že Hippies nacpat do králíkáren paneláku, to je základní chyba. To není rasismus, že bych nechtěla bydlet dohromady s nimi, tam je otázka, jestli by oni chtěli bydlet se mnou. Že já jim mohu zrovna tak přijít nevhodná jako oni mně. Ale je to způsob, jako zrovna si nevyberete partnera, který žije nějakým stylem, a je úplně jedno, co je to zač, tak asi v tomhle je jiná nátura, jiný pohled na život, jiné hodnoty, tam myslím, že to bylo hrozně důležité, když měli své cikánské barony, kteří měli na ně páku a poslouchali je, protože všichni potřebují v někoho věřit a někoho poslouchat a oni… koho oni mají poslouchat? Toť otázka. Samozřejmě vymyslet pro ně zaměstnání, které by je bavilo, je náročné. Vždyť ono je to stejné i s těma bílýma rukama, ty chodějí s bílýma lebkami a tyhlety jsou zase jiné a v podstatě je to stejná generace… Co se mydlej navzájem.

 

HNUTÍ »HIPPIES« MĚLO NĚCO BLÍZKÉHO K PŘÍRODNÍMU ŽITÍ, TO ZNAMENÁ ŽIVOTU MEZI KVĚTINAMI A MEZI PŘÍRODNÍM SPOLEČENSTVÍM A ONO JE VELICE PROBLEMATICKÉ SI TEĎ ŘÍCI, KDO BY KOMU VADIL, KDYBYCHOM MĚLI ŽÍT VEDLE SEBE. JÁ JSEM TŘEBA ZVYKLÝ NA URČITÉ ORGANIZOVÁNÍ SVÉHO VOLNÉHO ČASU I SVÉHO BYTÍ, ALE ONI TAKÉ, TAKŽE VLASTNĚ TOMUTO ETNIKU MY JSME SE SNAŽILI (PONĚVADŽ JICH BYLO MÍŇ, NÁS BYLO VÍC) VNUTIT JIM NĚCO, CO JIM VLASTNĚ OD PŘÍRODY NEJDE. JAKO KDYBY TEĎ NĚKDO VZAL NÁS A NUTIL, ABYCHOM ŽILI ZROVNA TAK JAKO ONI. MY SE TOMU VZPÍRÁME, NÁS JE VÍC, TUDÍŽ MÁME JASNOU PŘESILU.

 

Tam někde bude zakopaný pes, ale co s tím udělat, to je složité. Oni jsou v podstatě jako děti, oni jsou opravdu květinové děti.

 

MY SI ŘÍKÁME, ŽE JSME NADŘAZENÍ NAD NIMI. NEJSME. JSME DALEKO UBOŽEJŠÍ NEŽ ONI, PROTOŽE MY JSME CYNIČTÍ, MY ŘEKNEME: NO TAK ON CHUDÁK ZEMŘEL, ZAPLAŤ PÁN BŮH, ŽE UŽ JE PRYČ. ALE ONI TOHLETO NEZNAJÍ, TAM JE TAKOVÁ TA ČISTÁ BOLEST. JEŠTĚ DALŠÍ VĚC: ONI ŽILI V KASTĚ, KTERÁ BYLA NÍŽ A TI BOHATŠÍ BYLI NAD NIMA, ONI SI MYSLÍ, ŽE MY JSME TA KASTA, KTERÉ SE MUSELO VŽDYCKY NĚCO VZÍT.

 

Protože čtu tyhle románky, tak tam bylo, že vždycky, když přijeli Cikáni, tak to bylo… holky tam za nimi táhly, takže hlídali ty svoje panské dcerky, aby náhodou tam černej Cikán, co hraje na housle, je neobloudil, no a pak zavírali do kurníku slepice.

 

MY JSME ZAPŠKLÍ JAK POROD V JEDNOM OUŘADĚ PŘES ČTVRT STOLETÍ, MRAČÍME SE NA SEBE, VYMÝŠLÍME SI NA SEBE TY NEJOHAVNĚJŠÍ NEPRAVDY, MOŽNÁ, ŽE ONI BY NÁM MOHLI BÝT VZOREM A ZASE OBRÁCENĚ, MY BYCHOM JIM MOHLI BÝT VZOREM, NE VNUCOVAT, ALE VZOREM V TOM DRUHÉM. JENŽE MY JSME JIM TEN VZOR ZA TĚCH PADESÁT LET BOLŠEVICKÉHO MARASMU UKÁZALI ÚPLNĚ JINAK. NEMŮŽEME SE DIVIT, ŽE SE ONI TAKTO V DEZOLÁTNÍM STAVU CHOVAJÍ, TO JSME JE NAUČILI MY.

 

Vzpomenu na krásný film Skřivánci na niti. Tam to bylo opravdu. Tam to bylo jasné. I když si ten policajt s tou Cikánkou asi byli v něčem velice blízcí, tak vlastně základ výchovy byl tak odlišný. Ovšem to nemusí být ani Cikánka s policajtem, to stačí z dvou rodin děti, které narazí na stejné problémy. Jenom to není tak, že nedělá ohýnky.

 

NĚKDO ŘÍKAL, TEN PÁN BŮH MÁ ALE ČELÁDKU… ASI JE TO DOBŘE… JÁ SE JEŠTĚ VRÁTÍM NAPOSLEDY K VAŠÍ TVORBĚ. MNĚ SE NECHCE VĚŘIT, ŽE BYSTE K NĚKTERÝM VĚCEM PŘISTUPOVALA S ROZMYSLEM, NEBO S OBJEDNÁVKOU, TAKŽE VY SI ŽIJETE VE SVÉM SVĚTĚ, KTERÝ VÁM PŘINÁŠÍ NAJEDNOU VŠECHNY TYTO PŘÍHODY, VŠECHNY TYTO ÚSMĚVNÉ VĚCI, URČITÉ ŠTIPLAVÉ IRONIE A TAK DÁLE, VÁM MUSÍ TAK NĚJAK PODSOUVAT, TAK NĚJAK VÁM TO TADY BĚŽÍ, TAK JAKO KINOGRAM, A VY SI Z TOHO NAJEDNOU, NĚCO VÁS ZAUJME, VY SI Z TOHO VYBERETE A ZAČNE VÁS TO NAHLODÁVAT, AŽ SI SEDNETE KE STOJANU, A ZAČNETE MÍCHAT BARVIČKY A ZAČNETE SI PŘEDSTAVOVAT A UŽ TO ZAČNETE NANÁŠET…

 

V každém případě si myslím, že mám představivost, mám to i ohledně stavění baráků. Umím si dost dobře představit, když se tam dá tohle, tohle, jak to bude vypadat až to bude. A zároveň mě třeba napadne, už dlouho to chci namalovat, ještě jsem se k tomu nedostala: zahradní psí slavnost. Že bych si představovala takovou, jako na americkém vyslanectví dělají Den díkůvzdání, ne Den díkůvzdání, státní svátek v létě 4/7 na narozeniny Jirky Slívy, kdy je ta zahrada, tam je pavilon postavený, takový ten barevný stan, mně by se líbily bílé židličky a tam všude by seděli psi a lidé by je obsluhovali. A to už se dlouho chystám, takový obrázek se zeleným trávníkem, s červenobílým stanem a ti psi… A to by byl pracný obrázek, velký obrázek a já mám občas vizi a pak je těžké to vyeliminovat, aby to vlastně na tom obrázku udělalo to, co si akorát představuji. Aby to nebylo přeplácané, aby se to tam vešlo. Jako třeba od pana Hrabala ten Kočičí král… a psali o něm, jak má ty kočky a jak denně jezdí do Ralska krmit je mlékem a teď o nich psali, že jeden se tam jmenuje Pomeranč a já nevím… A potom jsem do toho ještě viděla film od Jirky Menzela, ten jeho medailónek, kde jsem ho viděla zase ve stromech, tam u chaty někde a vlastně z toho mi vznikl obraz, který jsem namalovala. Já jsem se chystala celou dobu vždycky to panu Hrabalovi vyfotit a poslat třeba jako novoročenku, ale vlastně jsem se styděla nebo nevěděla, jestli to mám udělat nebo ne, až jsem to prošvihla a on mně odletěl někam k holubům. Takže ho nikdy neviděl, a teď dokonce uvažuji, že bych z toho udělala pohlednici, protože na té poslední výstavě jsem zjistila, že plno lidí ho chce nebo se ptá přímo, jestli to nemám na pohlednici a že buďto je to kvůli kočičkám, nebo kvůli panu Hrabalovi, že vlastně se mi často stává, že dětičky si koupí obrázek nebo obrázkovou pohlednici kvůli pejskovi a ten dospělý si to koupí kvůli tomu názvu nebo tomu druhému plátnu, který obrázek má. U mne vznikají obrázky zvláštním způsobem, jsou svým způsobem takové vize, někdy stačí, jak říkám přílet umělců na Pražské jaro, Lítající umělci nad Rudolfinem, to byl nadpis v Lidové demokracii. Plno takových obrázků… Mně se vůbec líbí ty pravověrní Židé, to jsou nádherné postavičky. Pravověrní Židé, to jsou takoví ti s pejzama… Zrovna tak kněží v Itálii. Taky si pamatuji na moment, byli jsme s Černým divadlem v Itálii, ve Spoletu, měli jsme tam divadelní představení, bylo poledne a my jsme s Jirkou šli z oběda a sedli jsme si na spoletské náměstí. To bylo vylidněné, nikde nikdo nebyl a najednou na tom prázdném náměstí jeli tři mniši na kole. Já jsem vůbec na ta kola, pořád někde… mě provázejí… Tenkrát jsem to namalovala, nevím vůbec, kde je… Taky to byl tak strašně silný moment, který jsem potřebovala namalovat. Zrovna tak jako můj první obrázek, který málokdo pozná, co to je, který je na výstavě. To bylo vlastně taky v Itálii, jeli jsme autobusem s divadlem a tam byl kopeček v neděli ráno. Kostelík nahoře a ten kostelík byl úplně obložený kolama. Všichni přijeli na kopeček nahoru, tam byli na mši… a to je vlastně první obrázek na výstavě… Já jsem tenkrát ještě nemalovala, a polepila jsem takový kříž udělaný z plátna a okolo tuší jsem udělala změť kol. Vůbec ta kola mě zřejmě oslovila od začátku, takže už třeba Eva na hadovi, udělaný z hada kolo. Konvalinky to samé, já nevím, proč jsem začala malovat konvalinky, teď už to mám skoro jako podpis nebo bledule. Je to otázka, co to je… Já si myslím, že inspirace je ze života všechno.

 

KDYŽ SE ČLOVĚK ZADÍVÁ NA TY VAŠE OBRÁZKY, KDE MÁTE LIDIČKY, KDE JE TAKOVÉ TO HEMŽENÍ, TAK NAJEDNOU MÁM POCIT, ŽE SE MOHU VRÁTIT O TŘISTA LET ZPÁTKY, A SICE K MALÍŘI, KTERÝ MĚL NĚCO PODOBNÉHO JAKO JE VE VÁS …A SICE PAN PIETER BRUEGHEL.

 

To by mě teda nikdy nenapadlo, že by tam bylo něco společného. Tam z toho optimismu nečišelo.

 

PŘÍDE NA TO, KTERÉ OBRÁZKY. TAM, JAK MÁTE RŮZNÉ SLAVNOSTI, KDE SE TANCUJE, KDE SE JÍ, KDE SE HODUJE, KDE POBÍHAJÍ PSI, KOČKY, VŠECHNO TAM V JEDNOM TAKOVÉM TOM POZITIVNÍM USPOŘÁDÁNÍ CHAOTICKÉHO VESELÍ.

 

Jenomže já ráda maluji to, co vlastně není. Já se necítím být dokonalým malířem, takže já spíš mám takové ty poetické vize, které se mi líbí. Někdy barevně potřebuji ten obrázek dodělat, vizuálně… že pak ten obsah samozřejmě je důležitý, ale pak mám pocit, že tam ještě něco chybí, tak tam přimaluji, co se mi zdá, že by tam mělo být. Mohu namalovat něco abstraktního jako Slavnost psů, ale kdybych měla namalovat slavnost na americkém velvyslanectví, tak to bude hrozné.

 

JÁ BYCH SROVNÁNÍ, KTERÉ JSEM TADY MĚL, ZHODNOTIL, ŽE JE TO NĚCO NA ZPŮSOB VYZAŘOVÁNÍ OPTIMISTICKÉ NÁLADY.

 

Za to já jsem šťastná, za to já jsem vděčná a zřejmě to je opravdu dar, který jsem dostala, že obrázky vyzařují pozitivnost.

 

VE VAŠÍ TVORBĚ SE ZABÝVÁTE UŽITÝM UMĚNÍM, TO ZNAMENÁ HRNEČKY A RŮZNÉ VĚCI POMALOVANÉ, KTERÉ VLASTNĚ ČLOVĚK MŮŽE POUŽÍVAT V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ.

 

To jsou asi teď jenom ty hrnečky, protože to jsem… Byla jsem pozvaná na mezinárodní sympozium do Dubí, kde jsem malovala kobaltem na porcelán a vlastně poprvé v životě jsem něco s tím kobaltem dělala. Je to zvláštní technika, porcelán je nádherný. Způsob, jak se tam pracuje, mě úplně vyčerpal, byla jsem z toho úplně hotová, takže na takovou tu práci, že bych tam jezdila na týden a dělala od šesti do desíti v noci, to bych už opravdu nezvládla, ale při té příležitosti jsme se tam domluvili: já jsem ty hrnečky různě pomalovávala do filmu, každá má lásku, takže oni věděli, že mám malované hrnečky, malované kyblíky a já nevím co všechno; říkali, jestli chcete, tak si něco vymyslete, a já jsem si vymyslela námluvy klaunů, což jsou dva velké kafáče a měla jsem jako podmínku, že se jich vyrobí jen omezený počet a ještě k tomu, že si na to vymyslím i krabičku. Takže vlastně jsem k tomu udělala i krabičku jako okno, kde se dá ještě dopsat „I love“ někoho a Český porcelán v Dubí to udělal. Takže to je jediná věc, kterou jsem udělala užitkovou, jinak jsem se ubránila různým malováním na skle, protože si myslím, že to není přesně to, co bych chtěla dělat. Ale ten porcelán je krásný materiál, takže občas by mě to docela bavilo.

 

JÁ JSEM MYSLEL… PRKÉNKO NA MASO POMALOVANÉ, VÁLEČEK NA NUDLE, ŽEHLIČKA A PODOBNĚ, TAKŽE TO JE POVÝŠENÍ VŠEDNÍCH VĚCÍ DO STAVU VZNEŠENÉHO.

 

Já mám ráda objekty. Pamatuji si, kdysi dávno jsme byli na návštěvě u pana Brunovského v Bratislavě a on měl staré dřevo napůl shnilé. On to zakonzervoval a v prostředku popraskaného dřeva udělal hladkou plochu a do toho namaloval madonu svojí dokonalou kresbou a to vím, že se mi šíleně líbilo. A zřejmě to mělo na mě velký vliv. Já strašně ráda maluji na dřevo. Vždycky, když něco vidím, tak si říkám, jak by se to dalo pomalovat. Třeba hrnce a tohle, co mám, nebo objekty co mám na zahradě, pán koukající z hlíny, to bylo zase dělaný… Já jsem měla výstavu na zahradě na dvorku v Budějovicích („země živitelka“), kde byla zelená plocha a mně to přišlo divné. Říkala jsem si, tady musí něco být. Tak jsem tam vlastně udělala tu velikou kočku s ptákem na hlavě a u toho pána, jako by zakopaného v zemi, který kouká v cylindru a na cylindru má hnízdo ptáků. Bylo to dělané přímo na výstavu do trávy. To byl jeden druh věcí a druhá věc byl film, kde jsem potřebovala různé objekty, takže já jsem měla pomalované bačkory a budíka a váleček a umyvadlo a všechno možné. Vzpomínka na kytaru, to bylo… Náš Honza rozsekal kytaru jako malý a já na něj měla hrozný vztek, tak jsem mu vlastně na tu zadní stěnu kytary namalovala takového kluka, jak sežral kytaru, jak mu kouká kytara z pusy. Jmenuje se to Vzpomínka na kytaru, a pak jsem i pomalovala nějaké housle… Já to mám ráda, asi to souvisí s divadlem, protože já jsem dělala i rekvizity, malovala jsem opony. Čím jsem starší, tak dělám větší věci, já už ta prkénka nemaluji, nevejdu se s tím, vždycky když začnu malovat, tak ta prkénka mě už nebaví, i když plno lidí to na mně chce, protože mě znají z té doby. Dokonce za mnou přišla moc hezká manekýnka, byla mi představena a říkala: Víte, já vás znám od malička, protože já znám váš plakát… já jsem s ním vyrostla… já ho měla v dětském pokojíku. Což byl právě prkénkový plakát. Teď jsem nedávno byla divákem… Maruška Rottrová Divadélko pod věží, tak tam právě jsem také koukala na sebe… Přitom jsem už byla rozvedená, měla jsem tři děti, ale tam vypadám jak dvacetileté tele… To jsem si říkala, že ta naivita přeci jenom se nedá skrýt, že tam opravdu asi nějaká bude.

 

NAIVITA, JAK VY ŘÍKÁTE, JE TO ČISTÁ DUŠE, KŘIŠŤÁLOVÁ STUDÁNKA, TA ČISTÁ DUŠE – PLUS VE VAŠÍ TVORBĚ. BEZ TOHO BYSTE NEBYLA VY, BEZ TOHO BY NEBYLY VAŠE OBRÁZKY, A BEZ TOHO BY ASI TAKÉ NEBYL TEN OHLAS.

 

Je fakt, že přicházím k věcem podle sebe soudím tebe, což velice často narážím, a musím říct, že když vidím svého syna, který, jak říká moje dcera Bára, je mi v mnohém podobný, tak on mi leze strašně na nervy asi právě těmi vlastnostmi, které má po mně. Asi to není i pro okolí jednoduché, ale já už jiná nebudu…

 

A TAKY PROČ!



Poznámky k tomuto příspěvku
j.f.julian (Stálý) - 11.10. > NEMOCNÝ HOVNE!! opisuješ, nic tvého, jen sračky jako SRÁČ, který to zde uvadi za sve.
Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter