Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Noci
Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 18.9. (08:33:25)

Noci

 

Zvony železničního přejezdu zase zvoní. Někdy je lepší obejmout polštář než někoho. Zdávají se mi šílené sny

o bizonech. Zachraňuji před nimi svoje blízké; jsou obrovští. Někde v chatrči uprostřed buše. Ty dlouhé noci,

když člověk nemůže spát. S budíčkem ve tři ráno. Bez myšlenkového smogu ostatních. V samotě a se sebou.

Je to tak někdy lepší. Po dlouhé době potřebuju zase psát. Tma dává sílu, a o to víc ji vezme den. A pořád jít

dál, dál a blíž. Ještě, že mám slova, jinak by to nešlo unést. Učím se aspoň sebelásce, nebo aspoň sebetoleranci,

protože jaký máme vztah k sobě, takový máme i k druhým. Možná proto jsme se narodili, abychom tohle poznali.

Snažím se, kvůli sobě i druhým. Starám se víc o sebe. Snažím se být bdělejší, a někdy to sklo v komunikaci mezi

mnou a vámi mizí a cítím kontakt, někdy i lásku nebo odpor. Duše, která má příliš vjemů, je začne blokovat jako

když přehlcený procesor postupně mrazí jednu aplikaci za druhou. Někdy si nevážíme toho, co máme. Asi je to

nějaká lidská potřeba, zvrhlá touha, forma sebedestrukce. Tak zase vítej na spirále cestě do středu, do středu

a zároveň ven. Kolik tě čeká zase probdělých nocí, než to ze sebe vypíšeš. V noci je aspoň ticho. Pro hodně lidí

je ticho hlasité, nesnesitelné. Mně, jak mi přibývají léta, i když to na mně není vidět, přijde ticho... nevím, prostě

jako ticho. Nevadí mi. Není dobré, není špatné. Prostě je. I když je samo o sobě vlastně jen absencí. Chci zas

do hor. Prokleté emoce. Aspoň, že ale něco cítím. Ani nevíte, jaký je to dar. Zvony železničního přejezdu zase

zvoní, asi už to víte, ale on žádný přejezd není; bydlím v pustině, je tu jen malá silnice, malý světlo uprostřed

velký tmy. Pohraničí. A právě u mého domu silnice končí. A dál už nic moc není. Vše ostatní je stovky kilometrů

daleko, buš a hory. Jsem tu, ale aspoň, že ještě jsem, protože jinak by už nic nemělo smysl a nemělo a nemělo.

Lepší být sebou, i když to někdy prostě bolí, život je světlo a stín a nebe a peklo; než sebou nebýt a být

vymletím ze systému a nekonečných imprintů, které přehlcují naše vědomí. Tak vítej ve světě světla a stínu.

Vždycky jednou za čas se vydávám nakoupit jídlo mezi lidi, protože i já musím jíst. A ta setkání jsou někdy

krásná. Jednou se zase přestěhuju, teď ale není ten správný čas. Proč mě, když tak miluju život a úspěšně

se učím sebelásce, tak fascinuje zima, tma, nekonečné pláně, kde není prostě nic? Možná míň barev, neonů,

vjemů, snad návrat k takové nějaké přirozenosti, která je ve městě jen těžko možná. Ale možná je. Chce to

sílu a imaginaci, sebereflexi a vůli, vypínání elektroniky a taky nějaký čas pro sebe. Kolik je toho zapomenuto.

Zapomenutá ticha. A i ticha mlčí různými způsoby.



 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + deset ? 

  
  Napsat autorovi:  (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter