Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Řemeslnické elegie I
Autor: Radiolarit (Občasný) - publikováno 2.10. (18:19:00)
Před pár měsíci jsem se stavil v jednom malém instalatérství. Bylo mi trochu žinantní vstupovat do obchodu v dlouhém kabátě, s kloboukem na hlavě a koženými rukavicemi; naleštěné polobotky celý paradox ještě podtrhovaly.
Zařadil jsem se do fronty, která se sestávala z pěti chlapů - oblečených stylově v montérkách – a jedné paní, která v ruce úzkostlivě žmoulala lístek papíru.
„Nejspíš na něm má napsáno, co potřebuje koupit a bojí se, že se jí tu pánové budou pochechtávat… klasika,“ pomyslel jsem si s povzdechnutím.

Chlap, který stál mezi mnou a tou paní, mě opovržlivě přejel pohledem a spustil přednášku o tom, že jsem si nejspíše spletl čas i místo a projevil dojemnou péči o to, aby se mé image náhodou neumazalo o nějakou práci.
„Ty se chováš přesně tak, jako já se občas cítím, připosražený ochcašpulko,“ proletělo mi hlavou; navenek jsem jen dobromyslně pokrčil rameny a zdvořile poděkoval za upozornění. Dotyčný zjistil, že se žádná zábava konat nebude a soustředil pozornost na paní, která mezitím přišla na řadu.
Prodavač a majitel v jedné osobě se choval skutečně jako gentleman a bez mrknutí oka skládal na pult věci v pořadí, v jakém je žena předčítala ze svého seznamu, čímž u mě stoupal v ceně.

„No jó, ženská,“ ozvalo se náhle z úst toho individua přede mnou. „Musí si to napsat, protože by sem jináč musela desetkrát – kdybyste jí nasypali zrní pod sklo, tak si vo něj nabije zobák. Stojíme tu jako banda vocasů, to je doba, než to překdáká,“ zahrnul všechny přítomné pány do svého proslovu.

Jeden z chlapíků, na pohled starý fachman, už dovzdušňoval plíce, aby odpověděl – a podle brunátného výrazu tváře se nejspíše nechystal skládat na onoho hulváta madrigaly. Pohlédl jsem na něj, zavrtěl hlavou a kývl směrem k ženě, která mezitím poodstoupila od pokladny a se slzami v očích se snažila naskládat zakoupené věci do tašek.
„Počkejte, slečínko, já vám s tim pomůžu, dvě ruce navrch se dycky hoděj,“ pochopil mé gesto. „Vy tady tu tašku držte, tááák, a já vám to tam takhle naskládám, šak je to jako v sámošce.“

„Jste na řadě, pane,“ přerušil jsem mezitím studeně další ochcašpulkovu přisprostlou tirádu na ženinu adresu.
„Nó, já bych potřeboval splachovadlo na záchod.“
„A jaké splachovadlo konkrétně potřebujete?“ ptal se prodavač.
„Ježíši, no přece splachovadlo na hajzl, copak je to takovej problém?"
„Jo, to teda problém je, protože neni splachovadlo jako splachovadlo – máte kombik, nebo klasickej záchod s nádržkou?“ Prodavač měl co dělat, aby nevytáčel oči v sloup a chlapi v obchodě se začali pošklebovat.
„Mam kombik,“ prohlásil ten potrat vzdělávacího systému stejným tónem, jako by ostatním kolem chtěl dát najevo, že zatímco on drží krok s dobou, všichni přítomní chodí konat potřebu do nejbližšího křoví.
„No, a máte ho na páčku, nebo tlačítko, který zamáčknete, nebo to tlačítko vytahujete?“ Prodavač se evidentně rozhodl, že přeladí na jinou notu, a začal s ním jednat tak, jak si zasloužil.
„Do prdele, a kdo si to má pamatovat, tohle všecko?“ zařval ochcašpulka.

„Milý pane,“ vstoupil jsem do debaty, „ve vás je tolik sprostoty, že bych si neodepřel potěšení vypláchnout vám vaše nevymáchaná ústa pěstí, být jinak oblečen. Ona dáma, která zde nakupovala před vámi, měla napsaný seznam na lístku, protože se patrně v oboru neorientuje; není to žádná ostuda, ba právě naopak – a jak vidíte, vzhledem k jedincům vašeho ražení k něčemu tak obyčejnému, jako je nákup, potřebuje nejen papírek, ale navíc k tomu ještě značnou dávku odvahy.“
Ochcašpulka na mě vypoulil oči, až jsem se začal bát, že mu vypadnou z důlků, a nadechl se k proslovu.
„Ještě moment,“ zvedl jsem ukazovák pravé ruky. „K celé věci bych chtěl poznamenat, že ta dáma, které samozřejmě dlužíte omluvu, měla zcela konkrétní požadavky… kdežto vy na mě působíte, nezlobte se, dojmem člověka, který neví, co udělá pokaždé, když se vysere a utře si prdel…“

Vzhledem k mému zevnějšku a dosavadnímu vystupování to bylo zřejmě nečekané, protože prodavač se rozhýkal a v záchvatu smíchu se zřítil za pult. Chlapi řvali smíchy a ochcašpulka namísto dalších proslovů vypálil z obchodu jako namydlený blesk.

„Ty vole, tak to sem eště nežral“, utíral si jeden z dělníků slzy z očí. „Dobřes mu to nandal, mladej, protože kdyby eště chvíli mlel tou svou držkou, tak by přes ní asi vopravdu dostal."
Prodavač se mezitím vydrápal do vertikální polohy a snažil se nasadit profesionální tvář:
„Co si budete přát, pane?“
„Prosil bych jedno áčko dvoutisícovku, se stop tlačítkem,“ povídám.
„Oukej, tady to je.“
„Co jsem dlužen?“
Prodavač se na mě zadíval, vzápětí se zase rozesmál a bodře zahlaholil: „Nic, vole, páč to, jak si vyjebal s tím dementem, se tu bude vyprávět eště leta.“
„Děkuji, to já jen kvůli dámě,“ zvedl jsem klobouk jejím směrem. Slzy, které měla v očích tentokrát, byly ovšem dočista jiného druhu než před chvílí…


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi: Radiolarit (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter