Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Řemeslnické elegie III
Autor: Radiolarit (Občasný) - publikováno 21.10. (00:27:55)
Ledva jsem se ráno vykulil z postele, bylo jasné, že půjde o další pozoruhodný den – jakýsi šotek zapříčinil výpadek elektrického proudu a k mé vlastní hanbě mi nezbylo nic jiného, nežli si přiznat ne zcela ideální výsledek prvního pokusu se za tmy obléknout způsobem slučitelným s příslušností k lidskému rodu.

Venku poprchávalo, vzduch voněl deštěm, nicméně romantika měla jako na zlost evidentně absenci – stejně jako hrnek horkého čaje.
„Teď ještě, aby měl Tomek něco s autem a do práce snad půjdu po svých,“ brblám si pod fousy a v záchvatu čirého zoufalství ještě zkouším, zda si šotek čirou náhodou nedal pauzu.
„Pochopitelně, nedal,“ hučím polohlasně, „takovou kliku já mít rozhodně nemůžu.“ Další proslov a úvahy o jeho odporné pracovitosti na můj úkor přerušilo troubení z ulice – Tomek dorazil a dožadoval se mé maličkosti, abychom vyrazili společnými silami podpořit naši zdevastovanou ekonomiku a zaplnit naše portmonky, jež svou naditostí připomínaly lusk, na který šlápl kůň.

Přeběhl jsem ulici a zasunul se na místo vedle něj. „Zdááár, prófo, vole“, zahlaholil bodře.
„Ty vypadáš zrovna tak, jako já se dneska cítím, Tomku,“ pohlédl jsem naň krhavým okem.
„Někdy seš jak moje stará, vole… jo, musíme se stavit eště pro Katana, má prej něco s tim svým škopkem – nejspíš se v tom zase rejpal, a jak ho znám, nasral se a něco rozmlátil.“
„Tomku, jestli se Katan dozví, jak tu kritizuješ jeho opravářské schopnosti, tak z tebe nadělá jáhly.“
„Vole, co je to jáhly?“
„Šlapej nohama na pedály a kruť volantem, nebo nám Katan obroste mechem…“ poznamenávám suše a pohledem upřeným vzhůru k nebesům dávám najevo, co si myslím o jeho dotazu.

Dodávka se řítila tmou, sem tam bliklo světlo, déšť pleskal do oken a nářadí vzadu vyluzovalo zvuky podobné řinčení okovů v mučírně. V duchu jsem si vybavil Katana – více než dvoumetrovou obludu v lidské kůži, ukázkový prototyp cholerika s rukama jako velrybí ploutve; pro kamarády by se rozdal, ale čas od času mívá tendence rozdávat i jiné věci, mající k dobrým skutkům bez jakýchkoliv debat poměrně daleko.
„No, snad tam dorazíme dřív, než Katanovi chytne koudel pod zadkem,“ uzavřel jsem své myšlenkové pochody a sepsul Tomka, ať v autě přitopí.

Katan už nás očekával a podupával jako býk na koridě. „To je dost, že jedete, chlapi – počasí je fakt na hovno, stejně jako vy dva, to bude dneska práce za všechny prachy,“ sděloval nám decentním hlasem, díky němuž se rozechvělo pár oken v okolních domech.
„Nazdar, Katane, taky tě rád vidím,“ odpověděl jsem a posunul se, abych nemusel bojovat o přísun kyslíku. „Od včerejška ses docela spravil, ne? Tomku, buď tak laskav a sešlápni to až na kov, nebo mě ten mastodont umačká.“

Na pracoviště jsme dorazili už za světla. Tomek zaparkoval dodávku pod stromem, což mě přimělo k opatrnému vystupování. Katan už stál venku a burácel:
„Kurva, tak se na to pudem podivat a de se dělat!“
Vzápětí se ozval znovu, protože hned po otevření zadních dveří dodávky zafoukala svěží bríza a shodila na něj z listnáče pár kbelíků vody.
„Tomku, ty to máš v tý svý palici rozdaný na betla, debile!“
„Soráč, Katane, já nerad,“ omlouval se Tomek.
„Klid, Tomku, víš, že šéf říkal, ať dodržujeme hygienu – a potom, podívej se na Katana, jak se mu krásně kouří z té jeho plešaté hlavy… a to ještě ani nezačal dělat. Je to asi první zaměstnanec, ze kterého se kouří ještě dřív, než sáhne na práci,“ pronesl jsem truchlivým hlasem a se zádumčivým výrazem v obličeji. Tomek se začal hihňat.
„Serete mě, voba dva,“ zbrunátněl Katan.
„Muhehe, teď se z něj kouří eště víc,“ začal Tomek cenit kusadla.
„Házim na vás cara a du se podivat, jak to vypadá v tom baráku. Támdle seděj nějaký rochňata s tim jejich mistrem, tak uvidíme, co udělali,“ mávl Katan velkoryse jednou ze svých velrybích ploutví.

„Katan je dneska nějakej klidnej,“ poznamenal Tomek a evidentně se chystal rozvázat jazyk v delší řeči. „Hele, přestaň kibicovat a dělej,“ uťal jsem jeho proslov a podával mu nářadí z auta. Posléze jsme vytahali radiátory a sundali trubky ze zahrádky.
Jak se ukázalo, Tomek to ohledně Katanova klidu poněkud zakřikl. Katan se vrátil za pár minut a připomínal přetopený parní kotel těsně před explozí.
„Ty hovada to maj hotový teprva způlky, kurva – ty radiátory tam teda dneska rozhodně všecky nedáme… a podivejte se, jak si válej prdele v tý haldě písku a každej má štangli na pysku, namísto aby makali,“ chrlil ze sebe.
„Klid, Katane, vždyť jsou to jen učni, co bys po nich chtěl, člověče,“ povídám.
„No, já si na ně posvítim. Je v tý dodávce eště něco?“ pustil Katan na chvíli učně z hlavy a cpal se dovnitř.
„Jen lopata a krumpáč, ale to jsem ti mohl říct, aniž bys po mně šlapal, slone,“ zadeklamoval jsem a sedl si v prostoru dodávky na bobek, abych promnul postiženou část svého já.
„Nejspíš budu mít mezi prsty na noze plovací blány,“ proletělo mi hlavou.

Tomek mezitím sledoval, jak se mistr marně pokouší zapojit rochňata do pracovního procesu.
„Klídek, šéfe, času je tři prdele,“ proneslo žoviálně jedno rochně na mistrovu adresu a demonstrativně vypustilo cigaretový kouř z obou nosních dírek. „Jo, máme přece demokracii, tak nebudem dřít jako votroci,“ přisadilo si druhé rochně za souhlasného pobrukování ostatních.
„Hoši, asi byste fakt měli jít něco dělat, páč my sme placený vod úkolu a né vod hodiny,“ snažil se Tomek podpořit mistra.
„Na tebe my upa serem, sokolíku, tak padni na hadr,“ dostalo se mu hlasité odpovědi od dalšího rochněte, jehož zuby připomínaly ohořelé vánoční františky.

Další vývoj událostí vzal rychlý spád, anžto celá konverzace neunikla Katanovu sluchu. Cosi obrovského se za děsivého zařvání převalilo z dodávky přes mé ego. „Ka…eh… ta..eh… ne… uf… ,“ vymáčkl jsem zbytek vzduchu z plic a současně pochopil pocity všech obětí, přes něž se přehnala tsunami.
Bez dechu a napůl v mrákotách jsem pozoroval, jak se řítí k haldě písku a třímá naši ubohou lopatu, která v jeho rukou vypadala jako zubní párátko.
„Tak ty budeš eště drzej, hajzle? Já tě makat naučim, a to hned!“ řval zběsile a nechal dopadnout lopatu na hřbet nebohého rochněte, které se vzmohlo na pouhé vytřeštění očních bulev. Ozval se ošklivý zvuk a násada lopaty praskla; cigareta vyletěla rochněti z ústního otvoru a, opisujíc ukázkovou balistickou křivku, zmizela za hromadou písku; rochně zakvičelo pozoruhodně vysokým hlasem a zmizelo v domě.
"Takže tejka bafnete vercajk a začnete vokamžitě zařezávat, páč my tu nejsme vod nějakejch blbejch keců, ale kvůli práci - a doufám, že sem to řek dost jasně, páč v autě máme eště krumpáč, a ten má tu násadu bukovou, smradi," vrčel Katan.
Rochňata nejenže přestala projevovat obdivuhodné znalosti z oblasti otrokářských řádů a lidských práv, ale navíc se rozpohybovala neuvěřitelnou rychlostí, zatímco mistr si sedl na stoličku, zapálil si cigaretu, nabídl i Katanovi a pravil: "díky, už sem na to nějakej starej... a hrozně špatně vidim a eště hůř slyšim."

Došel jsem k nim a zvedl obě torza lopaty. "Víš, Katane, máme štěstí, žes ji zlámal tak šikovně, že nám zbylo, na co ji nasadit... ale na krumpáč zapomeň, protože jinak si ty díry pro sloupky budeš hrabat rukama sám."
"No jo, no, dyk já vim. Asi musela bejt nějaká načatá nebo co. Ale podivej, jezděj jak motorový myši."
Rochňata opravdu kmitala a zaslechl jsem šeptem vedené poznámky typu "bacha na ně, vole, tyhle sou fakt vostrý".

Opravil jsem tu naši zlomenou chudinku, zatímco Tomek vyznačil místa pro kopání děr pro sloupky. Katan se k nám připojil, jakmile naposled popotáhl z darované cigarety.
"Tak, chlapi, kdo bude kopat? Měli bysme si vo to losnout, aby to bylo spravedlivý," nadhodil.
Vzal jsem beze slova krumpáč s lopatou a šel k vyznačeným místům.
"Prófo, kam deš?"
"Jdu kopat ty díry - to je snad vidět, ne?“
"A proč jako?"
Podíval jsem se na Katana a rozhodl se dráždit hada bosou nohou: "no, ty díry se samy nevykopou, že jo. Za druhé, tobě to svěřit nemůžeme, protože bys zas někomu přerazil násadu o záda. Za třetí, stejně bych prohrál a vypadal jako blb, takže jdu hned a vypadám jako dobrák, plus nemůžeme kibicovat a losovat, jsme tu přece od práce, což jsi před chvílí sám tvrdil."
„Ty teda fakt víš, jak jednoho nasrat, prófo, vole,“ prskal Katan. „Si teda hraj na krtka a my dem dělat lepčí práci. Tomku, hejbni kostrou, vytaháme to z auta a ať to vodsejpá.“ Oba chvíli pendlovali mezi dodávkou a domem, než definitivně zmizeli vevnitř.
Katanova cholerická povaha měla jednu pozitivní vlastnost – byl dříč i normálně, ale jakmile se patřičně namíchl, konal práci za deset lidí, aniž by tím byla dotčena její kvalita.
Zbytek šichty proběhl v plně pracovním poklidu a na konci bylo hotovo, co hotovo být mohlo. Na zpáteční cestě Katan rozebíral svoji monumentální ránu lopatou, což mělo za následek bohapustý řehot. „Hele, Katane, jestli se to dozví šéf, tak ji dostaneš k úhradě, vole,“ přisadil si Tomek, který už beztak škytal a měl oči zalité slzami.

Co čert nechtěl, u silnice postávala policejní hlídka a naznačovala, že máme zastavit. Tomek stáhl okénko a než policista stačil cokoliv říci, procítěně na něj škytl:

„P…přejete si?“

Další události nabraly jasný směr:
„Tak si vystupte, pane řidiči,vaše doklady prosím… a budeme dýchat,“ sdělil uslzenému Tomkovi, který se jako naschvál dostal do takzvané „hehe fáze“, kdy už se smějete dočista všemu. Po negativní zkoušce na alkohol následoval test na drogy – opět negativní.

„Chlape, co je to s vámi?“ ptal se druhý policista, když viděl, jak se Tomek div neválí po zemi. Nechápavě se obrátil na nás.
„Co se mu stalo?“
Pohlédl jsem na něj a napadla mě ďábelská myšlenka. „Nic, jen jsem v autě vyprávěl bezvadný vtip.“
„A můžete nám ho tady říct? To musel být extra fór, když ten chlap vypadá, jako by jel na tripu.“
„No, pánové, víte, já si nejsem jistý, jestli se to hodí – je totiž o policajtech.“
„Jen nám ho řekněte, ať se taky zasmějeme.“
„No, to máte tak: policisté přijdou na první hodinu fyziky a do třídy vstoupí profesor. Ptá se jich, co si představí pod pojmem „fyzika“. Ve třídě je ticho, nikdo ani nedutá. Profesor se tedy rozhodne ukázat to na názorném příkladu a položí otázku, proč vlak drncá, když jede po kolejích. Opět ticho. Tak profesor vysvětluje, že je třeba si definovat vlak – to je lokomotiva a vagony; pro pohyb vlaku je rozhodující lokomotiva, takže vagony zanedbává. Potom definuje lokomotivu jako stroj, kastli, podvozek a kola, přičemž ve styku s kolejnicemi jsou pouze kola, takže zbytek lokomotivy opět zanedbává. A pro úlohu stačí jedno kolo, čili zbytek zanedbává. No a kolo, to je přece kruh, přičemž obsah kruhu se vypočte pí krát er na druhou. Pí je konstanta, kterou opět zanedbává a zůstává er na druhou. Er na druhou, to je obsah čtverce… a co dělá čtverec, když se kutálí po kolejích? Drncá…“

Policisté se po sobě podívali a jejich obličeje se znatelně prodloužily. Tomek, opírající se o dodávku, zavyl jako vlkodlak ve fázi proměny a z otevřených dveří dodávky se ozýval děsivý Katanův chechot.

„V pořádku, nasedněte a můžete jet,“ řekl škrobeně jeden z policistů.

Škytající Tomek převzal nejistou rukou papíry a otočili jsme se, abychom nalezli do dodávky, když v tom k našemu sluchu dolehla slova, zcela evidentně neurčená pro nás:
„Ty vole, já mam maturu a vim hovno… a zastavim na ulici blbou lopatu a ta sype fyzikální vzorečky z rukávu…“

Závěrem bych poznamenal, že po celodenní fyzické práci člověka často bolí celé tělo… ale stoprocentně ujistím každého, že jsem nikdy nebyl tak zdrchaný, jako po této cestě domů, protože od smíchu mě bolelo kdeco…


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi: Radiolarit (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter