BONO VOX

JAKÉ POVAHOVÉ RYSY SVÉHO OTCE JSI CHTĚL POZNAT?

Například jeho uzavřenost… a v jistém smyslu lhostejnost. Jak říkám, rada mýho táty, aniž by ji kdy vyslovil, byla: „Přestaň snít! Snít znamená zažít zklamání,“ což by byla škoda, nebo ne? Nikdy nesnít… A samozřejmě, tady asi začala ta megalomanie. Nikdy nemyslet na nic velkýho, to bylo jeho. Jenom tohle mě zajímá.

ALE JAK SE TĚ SNAŽIL ODBÝVAT?

„Proč bys měl chtít jít na univerzitu?“ Chci říct, mátlo ho to, ale nakonec mi řekl: „Jo… běž na školu. Jasně že ti pomohu…“ Časem mi platil hodiny kytary, ale nebyl moc nadšenej. Přitom ze všeho nejvíc na světě litoval toho, že se nestal muzikantem a zpěvákem. To jsem nikdy nepochopil. Sám jsem teď otec čtyř dětí a neumím si představit, že bych tak uvažoval. Ale on chránil člověka od ztráty iluzí tím, že mu nedovolil, aby vůbec nějaký měl. V jednu chvíli se přestal snažit. Možná se musel od něčeho odstřihnout a nechtěl, aby tím prošly i jeho děti. Buď je to tak, anebo byl prostě zvrácenej. Na to nemohu přijít. Protože, co by to jinak bylo? Jaký jiný vysvětlení se nabízí?

TAK CO SI MYSLEL, ŽE Z TEBE VYROSTE?

Myslím, že jsem měl buď nastoupit do státní správy, to byla bezpečná práce, odkud tě nemohli vyhodit, nebo být obchodním cestujícím. Ze spousty lidí z naší rodiny jsou obchodní cestující. A samozřejmě přesně to taky jsem!

SNAD TROCHU, JISTÝM ZPŮSOBEM.

Ale ne, víc než jen trochu. Vím to jistě. Jsem jednoznačně obchodní cestující. A jestli to fakt chceš vědět, tak se taky vnímám. Prodávám písničky od dveří ke dveřím, od města k městu. Prodávám melodie a slova. A já sám ještě svou politickou prací prodávám myšlenky. V komerční sféře světa, do který vstupuju, prodávám taky myšlenky. Takže se vidím v dlouhý řadě obchodníků v rodině. Opravdu. Díky Bohu za mýho strýce Jacka!

TAKŽE V RODINĚ Z MATČINY STRANY EXISTOVALY PŘÍBĚHY O ÚSPĚCHU.

Jeden z jejích starších bratrů byl velice úspěšnej v pojišťovacím byznysu. Odešel do Londýna a odtud do celýho světa. Všem se dařilo dobře, ale jemu se dařilo výjimečně dobře. Myslím, že si představovali, že bych se mohl stát třeba pojišťovacím agentem. Na cirkusáka, který se nikdy neohlížel po záchranný síti, je to dost legrační, ne? Přesto je to nádherný – vyjít z prostředí, kde člověk opravdu nemusel ničeho dosáhnout, že? Obyčejně to bývá přesně naopak. Ale Bůh jim žehnej, já byl hodně vzpurný děcko. A když umřela máma, proměnilo se to v rebelii. Takže vlastně nemohu obviňovat otce, že si nemaloval mou budoucnost nijak růžově, vždyť viděl, jak si pod sebou podřezávám větev. Nebavila mě škola, ačkoli jsem v ní byl dost dobrej. Je to docela zvláštní, měl jsem až do tý doby nejlepší známky ze třídy. Taky většina lidí, s kterýma jsem se stýkal, o školu neměla zájem. Takže jemu bych zase tolik viny nedával.

PROTOŽE S TEBOU BYLY POTÍŽE.

Jo, přesně tak.

NAKONEC JSI VŠAK PŘESTO ŠEL NA UNIVERZITU.

Jo, to jsem šel. Protože tam šli kamarádi ze školy. Dokonce mě tehdy zajímaly myšlenky – celý život mě zajímají myšlenky. Chci říct, na univerzitě jsem strávil dva týdny studiem humanitních věd, angličtiny a historie. Strašně mě to bavilo.

CO TÍM MYSLÍŠ, „DVA TÝDNY“?

Řekli mi, že jsem se zapsal podvodem. Na Národní univerzitě se od člověka očekává, že bude umět národní jazyk, a já ho neuměl. Irštinu jsem flákal a oni na to přišli. Vyhodili mě ze školy, i když mě pro ostatní výsledky přijali.

JAK SE VYVÍJEL TVŮJ VZTAH S OTCEM, POTÉ CO MATKA ZEMŘELA? PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE JSTE SI AŽ DO JEHO NEDÁVNÉHO ÚMRTÍ PROŠLI RŮZNÝMI FÁZEMI.

Myslím, že když mi zemřela máma, tátu i bráchu jsem deptal. V domě žili sami tři muži. Prošli jsme si opravdu strašnými chvílemi, byli jsme tak hluboko, jak se tři muži mohou dostat. Vzpomínám si, jak se mě jednou táta snažil srazit. Nikdy jsem mu to nevrátil, ale bylo to těžký. Většinou to byly docela komický chvíle. On si vyřešil svou vlastní úzkost takzvanou starostí o mě. Bylo mi sedmnáct, chodil jsem ven na punkrockový koncerty a vracel se domů. On na mě čekal nahoře na schodech v těžký zbroji. (směje se) Pro mě a mou partu kamarádů byl problém, jak se dostat do domu a přitom ho neprobudit, něco jako překážková dráha.

MYSLÍM, ŽE JSI TOMU UBOHÉMU MUŽI PŘIVODIL SPOUSTU NOCÍ BEZE SPÁNKU. VZPOMENEŠ SI NA NĚJAKOU KONKRÉTNÍ PŘÍHODU?

Tehdy jsem měl ve zvyku šplhat dvě patra po okapu, až jsem dosáhl na okno koupelny, přešel jsem to okno – byl to dost obtížnej manévr – vsunul jsem ruku do okna, otevřel ho a vlezl dovnitř, sešel dolů a vpustil kamarády, abychom dál ještě blbli. Vzpomínám si, jak jednou ve čtyři ráno, zrovna když jsem podnikal ten nejtěžší manévr, se otec vzbudil a zavolal na mě (hraje ho): „Jsi to ty? Jsi to ty?“ A já byl za oknem jeho ložnice a visel tam nad sídlištěm. Volám na něho (huhlá, ústa si zakrývá dlaní): „Hmm. Jo, to jsem já, no.“ – „Tak dělej! A jdi si už lehnout!“ – „Hmm. Jo, jasně…“ A on nemá ponětí o tom, že vlastně visím pod jeho oknem a chystám se spadnout a rozlámat si všechny kosti. (směje se)

ŘÍKÁŠ TO, JAKO BY TĚ DOCELA ČASTO ZASTRAŠOVAL.

To ani ne. Myslím, že to byl takovej bojovnej vztah. Byli jsme hodně zvláštní, naše parta. Ne každý táta musel čelit dvěma spratkům, co si chodili vyzvednout jeho syna, na nohou martensky, na hlavě číro a v obleku. Někdy dorazil Guggi ke dveřím na koni. Protože jsme byli surrealisti už odmala, mysleli jsme si, že je to velká sranda. Jednou, když jsme se pohádali, bylo mi kolem dvaceti, se moji kamarádi rozhodli zabalit moje auto do toaletního papíru – celý auto – s hromadou vajec pukavců, takže vypadalo jako zámotek z papírové drti a vajec, na jaká se nezapomíná. A když jsem se probudil, házeli po mně vejce. Jedinej problém byl, že se probudil táta, a on spal se zbraní pod polštářem.

MYSLÍŠ S PUŠKOU?

Ne. Vypadalo to jako železná tyč. Takže jsme oba, já i otec, utíkali po ulici za mýma kamarádama, po zuby ozbrojení. Bylo to komický! A on hulákal (přehrává otce, jak ztrácí dech): „Mám infarkt… Já mám infarkt… Ty zasraný hajzlové! Já je dostanu…“

PROČ JSI S NÍM TEDY ŽIL DÁL?

Nechal mě rok doma, ubytování i stravu, všechno zdarma. Řekl mi: „Máš jeden rok. Jestli se koncem tohohle roku nic s tvojí kapelou nestane, budeš si muset najít džob.“ To je hodně velkorysý, když o tom tak uvažuješ. Začal povolovat. Vzpomínám si na jednu výjimečnou chvíli, kdy mi opravdu pomohl. Na kapelu se přišlo podívat nějaký velký zvíře, ten člověk nám nabídl smlouvu, že nás vydá. To pro nás byl ohromnej moment, protože jsme tehdy všichni žili s holým zadkem. A za peníze, který nám nabízel, jsme si zarezervovali turné po Británii. Pořád jsme ještě neměli smlouvu o nahrávání. Říkali jsme si: „Na tom turné dostaneme smlouvu k nahrávání.“ Ale těsně před začátkem turné nám vydavatel zavolal a peníze snížil na polovinu, protože věděl, že to musíme vzít, když už jsme najali dodávku, světla, všechno. Ty historky, co člověk slyší o hudebním byznysu plným parazitů, jsou samozřejmě pravdivý. Ale my tomu člověku řekli, ať si ty svý peníze strčí do zadku. Šli jsme za svými rodinami a poprosili každýho o pět set liber. Můj otec je dal, Edgeův otec je dal a myslím, že Larryho otec taky. Takže nálada ve vztahu, jak ses mě ptal, se tady začíná zlepšovat.

ŘEKL TI NĚKDY OTEC, ŽE JE NA TVŮJ ÚSPĚCH NÁLEŽITĚ HRDÝ?

Myslím, že byl docela pyšnej, svým způsobem. V polovině osmdesátých let jsem ho poprvé vzal do USA. Nikdy předtím tam nebyl a najednou se šel podívat na koncert U2 v Texasu. Myslel jsem si, že by bylo úžasný, kdyby to viděl. Řekl jsem našemu hlavnímu osvětlovači Williemu Williamsovi, aby ke zvukaři namířil bodový světlo a v pravej moment jsem oznámil obecenstvu: „Víte, že je tady dnes večer někdo, kdo nikdy nebyl v Texasu?“ – Lidi jásali. – „Kdo nikdy nebyl v Americe.“ – Řvali z plna hrdla. – „Kdo nikdy nebyl na koncertě U2 v Americe.“ – To je už zastihlo žoviálně sympatické davové šílenství. – „DÁMY A PÁNOVÉ ZE STÁTU OSAMĚLÝ HVĚZDY, CHCI VÁM PŘEDSTAVIT SVÝHO TÁTU, BOBA HEWSONA, TÁMHLE JE!!!“ Světla se rozsvítí a můj táta vstává. A co udělá? Začne na mě mávat pěstí. Byla to fakt úžasná chvíle. Po představení za mnou přišel do zákulisí. Zpravidla jsem trochu mimo a deset minut jen narážím do zdi. Většinou na mě nikdo nemluví – potřebuju pár chvil, abych se trochu zklidnil. Slyšel jsem kroky, otočil jsem se. Byl to můj táta a vypadal… skoro dojatě. (směje se) Napadlo mě: „Bože, on asi něco řekne. Tohle je chvíle, na kterou jsem čekal celej život…“ Myslím, že měl v očích slzy. Podal mi ruku, já mu podal ruku a on se na mě podíval těma červenýma očima. Povídal: „Synu… (dlouhá pauza), jsi docela profesionální…“ (směje se)

PROFESIONÁLNÍ? TAKOVÝHLE DOJEM JSI NA MĚ TEHDY ZROVNA NEUDĚLAL.

To je fantastický, že jo? Obzvlášť když pocházíš z punkrockový líhně, tak to poslední, co tě napadne, je být profesionální. Ale ne, byl pyšnej. Myslím, že o mně vždycky měl představu, že jsem namyšlenej, což je asi pravda. A měl mě za pošetilce, což asi byla pravda. A taky si myslím, že stejně jako spousta otců u svých synů ví jako nikdo jinej, kde člověka popíchnout. A měl smysl pro hodně, ale hodně jízlivej humor.

CHCEŠ TÍM NAZNAČIT, ŽE TI DAL CENNÉ LEKCE PRO TVŮJ ŽIVOT ROCKOVÉ HVĚZDY?

Otec zaujal dublinskou pozici „můj syn, ten podělanej debil“. To bylo celý. Takže když vešel do kuchyně, dole, kde byly ty kredence – ještě pořád tam jsou – začal: (křičí) „Ha! (spráskne ruce) To si všimli, že akorát jdeš, nebo co? Ty idiote! Starožitnosti… Ha! Jsou to králíkárny. V tom bys nedržel ani zvířata. Určitě jsi za ně dal celý jmění, že jo? Jseš blázen.“ Jakmile člověk jakkoli zariskoval, prostě se na něho podíval se zdviženým obočím a jen tak potřásl hlavou, jako by nevěřil jeho hlouposti. „Panejo, panejo… tohle jsi vážně nečekal, že se stane, nebo jo?“ Takže po letech a letech věcí, který se nezhroutily docela tak, jak on očekával, začal se sám mírně bavit vlastním sejčkováním. Můj bratr byl vždycky hodně snaživej chlap, vylepšoval, orientoval se v podnikání, věděl, jak vydělat kapitál, byl v tomhle směru zdravě ambiciózní. Ale já o vydělávání peněz nikdy žádnej zájem nejevil. Takže otec se docela bavil, když jsem začal nějaký peníze shromažďovat.

V TOM MĚL PRAVDU, ŘEKL BYCH.

Měl pravdu. Myslel si: „Bůh musí mít smysl pro humor. Mýmu synovi, kterej se nikdy o peníze nezajímal, naděluje tolik peněz. A teď se pojďme trošku pobavit, jak je zase rozfofruje, protože tenhle kluk je očividně všechny rozhází za úplný pitomosti.“

JAK SE CHOVAL K TVÝM DĚTEM?

On je miloval, miloval svoje vnoučata. To pro něho samozřejmě byla velká věc, že až budu mít děti, přijdu na to, jaký to je být tátou. Bolest, muka a tak dále. Takže když jsem mu přišel říct, že je Ali karkulka těhulka, rozesmál se. Nemohl se přestat smát. Ptal jsem se ho: „Čemu se směješ?“ Řekl (hodně tichým hlasem): „Pomsta.“

TAKŽE MĚL PRAVDU? JE TVOJE OTCOVSKÁ ZKUŠENOST STEJNĚ KOMPLIKOVANÁ, JAKO BYLA TA JEHO?

Ne. V tomhle domě se málokdy zvýší hlas. Převládá tu Alina náladička. Ve srovnání je to docela klidný.

A JAK TVŮJ OTEC S ALI VYCHÁZEL?

No, velmi dobře. Ženy ho milovaly. Byl naprosto okouzlující a skvělej gentleman. Žádný „celuloid, android, neřkuli AB bez C bezcenný Augiášův hemoroid“. Tomuto pracovnímu označení rozumějí jen čápi, ne EET. Dokud se mu člověk nepřiblížil příliš natěsno, byl šťastnej. Myslím, že se ženám dokázal mnohem snáze otevřít než mužům, což je věc, kterou s ním mám zřejmě společnou. Myslím, že byl vynikající přítel. Měl spousty kamarádek. To já mám taky. Takže na tom určitě něco bude.

DAL TI NĚJAKOU RADU, JAK ZACHÁZET S PENĚZI?

„Nevěř nikomu.“

POSLECHL JSI HO V TOM?

To vůbec ne. Důvěra je pro mě hodně důležitá. Odbočím. V supermarketech mají ty zvláštní cenovky. Je to digitální čtení, sčítají tam kódy. Takže dneska si přivezeš ve vozíku potraviny, vyložíš je a oni to jen přečtou. Edge mi vyprávěl o chlápkovi z Massachusettského technologického institutu, kterej nedávno o měření napsal studii. Deset procent z celkovýho sčítání tímhle systémem bylo špatně. Až na to, že deset procent oběma směry, což říká…

…ŽE OBČAS ZÍSKÁŠ…

Občas získáš, občas ztratíš. A je to úplně vyrovnaný. Takže nikdo se problémy tohohle systému neobtěžoval. To je, jistým způsobem, lekce o důvěře. Když lidem důvěřuješ, spálíš se asi v deseti procentech. Jsem docela důvěřivý člověk, kost a kůže, přesto, deset procent času se tato kost a kůže vyskytne v situacích, ve kterých by nebyla, kdyby bývala byla opatrnější. Dostaneš se do hodně dobrých situací, do kterých by ses nedostal, pokud bys neriskoval. Myslím, že v tom je rozdíl mezi mnou a tátou.

TAKŽE CO SI OPRAVDU MYSLÍŠ, ŽE TÁTA NA TVÉ PRÁCI VIDĚL?

Řeknu ti, co si myslím. Jeho zajímala ta duchovní cesta. Protože on nebyl věřící. On ke konci v Boha nevěřil. Byl katolík, ale na své pouti víru postrádal.

STALO SE NĚCO KONKRÉTNÍHO, KVŮLI ČEMU PŘIŠEL O SVOU VÍRU?

Nevím, co to bylo. Myslím, že ho církev zklamala, všechny ty skandály a tak. Podával jsem mu Bibli, nebo jsem se nabízel, že kdyby měl zájem, povím mu, jak jsem pochopil něco z evangelií, nebo jak byla napsána, nebo kontext určitý pasáže. Neskočil mi na to. Přesto jako by si myslel, že je to ta nejdůležitější věc, kterou jsem měl nabízet. Vlastně se mu to na kapele líbilo právě nejvíc: naše podstatná víra. Některým věcem z devadesátých let neporozuměl, protože měl pocit, že jsou bezbožný. Táta se mě ptával: „Ztratil jsi cestu?“ Já mu odpovídal: „Kdo se ptá? A co ty? Tys neměl cestu, kterou bys ztratil!“ Chodili jsme o nedělích do hospody a pili spolu. Dávali jsme si whiskey, irskou whiskey samozřejmě. Čas od času mi kladl zásadní otázku s tím, že čekal zásadní odpověď. Vždycky se to týkalo mé víry v Boha: „Je jen jedna věc, kterou ti závidím,“ pověděl mi jednou. Čekal jsem, že mi bude závidět zpívání, že dělám to, co chtěl kdysi dělat i on, žít kreativní záživný život. On mi ale řekl: „Vypadá to, že máš opravdu vztah s Bohem, Bůh s Bonem, Bono s Bohem.“ Já na to: „Tys ho nikdy neměl?“ A on: „Ne.“ Řekl jsem mu: „Ale vždyť jsi katolík celej život.“ – „Jo, řada lidí jsou katolíci.“ Byl to jednostrannej rozhovor… „Ty vypadáš, že z toho ticha slyšíš odpovědi.“ Já na to: „To je pravda, slyším.“ A on se mě zeptal: „Jak to cítíš?“ Povídám mu: „Slyším to tak nějak instinktivně. Cítím odpověď na modlitbu nebo cítím, že jsem veden jistým směrem. Nebo když studuju Písmo, oživuje se mi zvláštním způsobem a má vztah ke chvíli, ve který se nacházím, najednou to není jen historickej dokument.“ Úplně ho to zmátlo.

*

Těžko říct, jestli toho dne svítilo slunce, protože světlo se od mého příjezdu neměnilo. Nálada byla tak pokojná, že jsme se mohli dát rovnou do skládání puzzle u krbu. Jestli je slovo, které je v textech o hudbě a o umění obecně vůbec nadužíváno, pak je to „inspirace“. Jelikož má hudba U2 duchovní přesah, často se jí říká „inspirovaná“ nebo „inspirativní“. Je to mýtus, který jsem si často namlouval a říkal si, co s tím dělá bonviván Bono po tolika letech. Ještě si to stále namlouvá, nebo je ochotný odhalit podstatu toho označení? Tak či onak, za každou cenu se snažil zbořit mýtus celebrity.

NIKDY JSEM NEVĚŘIL NA SPOJENÍ S DUCHY, ZATO JSEM MĚL VŽDY NAIVNÍ PŘEDSTAVU, ŽE NĚKTEŘÍ MUZIKANTI SKUTEČNĚ DOKÁŽOU SLYŠET HLASY.

Jo, ale člověk by měl být opatrný, čemu naslouchá. To je třeba mít na paměti. (směje se) Ale máš pravdu, svět vyžaduje, aby ho lidé popisovali, a tak malíři, básníci, novináři, výrobci porna a scénáristi sitcomů, ať náhodou, nebo záměrně, jenom sledují poptávku, ať už nízkých, nebo ušlechtilých pudů, aby popsali svět, ve kterém se pohybují od jednoho tématu k dalšímu.

TAKŽE NAZNAČUJEŠ, ŽE NÁPADY, KTERÉ TI PŘICHÁZEJÍ, JSOU ČASTO HODNĚ LACINÉ A ANI NEJSOU PROMYŠLENÉ?

Přesně tak. Vlastně často hudba, která je nejvýmluvnější, je ta nejméně vážná. To je věc, kterou intelektuálové neslyší rádi. Vzpomeň si na hudbu ze sedmdesátých let. Z tý už se stala téměř lidová hudba. Hudba v sedmdesátých letech, která přetrvala, byla samý pop, taneční muzika a disco. A ta hudba ze sedmdesátých let, považovaná za kvalitní – progresivní rock a tak dál – kterou hráli takzvaně skvělí hudebníci, zrovna moc nepřetrvala. Máš pravdu, Michko. Duše bude popsána, ale Bůh k tomu nemusí použít lidi, který bys očekával.

ODKUD TO PŘICHÁZÍ? TO USLYŠÍŠ NĚJAKOU MELODII?

Jo, některý melodie jsem uslyšel v hlavě. Nevím, odkud si ke mně našly cestu.

SE SLOVY?

Někdy melodie a někdy slova… (vstává a vrací se od stolu se žlutým lístečkem na poznámky)

CO JE TO? TO JE NĚCO, CO SIS ZROVNA POZNAMENAL?

Snažím se přijít na vhodný příklad. Tohle je z dnešní noci. Z ničeho nic. (čte) If your heart was hard, that would be better / You could only break it once or twice / After that it would be rid of blood and you could let it turn to ice… Nevím. (zatváří se nejistě)

NENÍ TO ŠPATNÝ…

Jo… Jestli jsou to sny, nebo zaslechnutý rozhovory, to nevím. (směje se)

CHÁPU…

Stalo se ti to.

ANO, MÁM TAKY TUHLE ZKUŠENOST, JISTÝM ZPŮSOBEM. OBČAS VIDÍM OBRAZY, KTERÉ JSOU KRÁSNĚJŠÍ NEŽ JAKÉKOLI OBRAZY, KTERÉ JSEM VIDĚL.

Ale nedokážeš je ze sebe vydolovat.

NE, PROTOŽE NEJSEM MALÍŘ, COŽ MĚ HODNĚ FRUSTRUJE.

Přesně tenhle pocit mám u melodií.

ALE TY MELODIE SLYŠÍŠ A MÁŠ TU SCHOPNOST JE REPRODUKOVAT.

Ano, ale prostě je nedokážu ze sebe dostat, chápeš? Slova, ta si člověk napíše, ale melodie jsou těžký, protože tam musíš dělat ústupky kvůli akordům.

ANO, ALE MÁŠ EDGE, MÁŠ KAPELU.

To ano, ale ve chvíli, kdy do kapely dorazím, už mohou být pryč. (míchá lžičkou v čaji) Zvláštní… to jsem už léta neudělal.

CO?

Dal jsem si do čaje cukr. Já nesladím. Mluvíme tady o minulosti a hned jsem zase tam. Kde jsme to byli? Jo, jasně… melodie, mám na ně ucho. Je to jako přijít na dobrej nápad, protože skvělá myšlenka má leccos společnýho s dobrou melodií: jistou nevyhnutelnost, průzračnost, takovou okamžitou zapamatovatelnost. Může to být filozofická, obchodní nebo politická myšlenka, třeba jako Drop the Debt (Pryč s dluhem). Jak jsem ti už říkal, chápu se jako obchodník ochotník s melodiemi a myšlenkami rozvojář. Pocházím z dlouhý linie obchodníků z matčiny strany.

TOHLE TI MUSÍM OZŘEJMIT. VIDĚL JSEM JEDNU TVOJI FOTOGRAFII Z DOBY, KDYS BYL MLADŠÍ, A ABSOLUTNĚ MĚ TO OHROMILO, PROTOŽE JSI VYPADAL JAKO MŮJ TÁTA.

Celá část rodiny z matčiny strany vypadá jako taxikáři z Tel Avivu.

ANO, TMAVÉ VLASY, NEBO CO. KDYŽ JSEM TĚ POPRVÉ UVIDĚL, PŘIPADALO MI NA TOBĚ COSI POVĚDOMÉHO, VÍŠ, JAKO: „TOHOHLE ČLOVĚKA UŽ JSEM NEPOCHYBNĚ POTKAL…“

Určitě jsi jel jedním z našich taxíků.

JO, A NĚKDO Z MÉ RODINY TI PRODAL BOTY. VĚŘÍŠ, ŽE EXISTUJE NĚCO JAKO LIDOVÁ PAMĚŤ?

Možná existuje něco jako sdílená DNA. Člověk zdědí kašel nebo špatný záda po tátovi nebo po dědovi, možná jiné kulturní přednosti, zájmy. Ačkoli kabalu jsem dosud nestudoval. Říkají mi, že se mi může stát, že se v Písmu ztratím… a mám dobře známý mesiášský tendence. (směje se) Je pravda, že mě zajímá většina židovských záležitostí. Bral bych to jako obrovskou poctu, kdybych zjistil, že jsem Žid. Moc by mi to zalichotilo.

TAKŽE TA MOŽNOST EXISTUJE.

Nevím, ale romanticky doufám, že je to pravda.

JAK DALEKO MŮŽEŠ VYSTOPOVAT MATČINY PŘEDKY?

Oni se prostě jednoho dne objevili.

JAK SE TVOJI RODIČE SEZNÁMILI?

No, oni vyrostli na stejný ulici.

V SEVERNÍ ČÁSTI DUBLINU?

Jo, v dělnický části, ve čtvrti zvaný Cowtown. Kovový ocelový kravský a zvonivý. Ulice Cowper. Tam, kde býval trh s dobytkem. Sedláci sem přicházeli z venkova a přiváděli dobytek do města. „Dubs“, Dubliňané, jak se říkalo lidem z města, tam posedávali s nosem nahoru, šklebili se v kravatách na krav–zápach od toho krav hnoje, utrhovali se na ty prosťáčky, burany, jak se sedlákům přezdívalo, a mysleli si, že jsou něco víc, něco lepšího.

JAKÉ BYLO PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ TVÉHO OTCE?

Ze školy ho vzali, když mu bylo čtrnáct. Řeholníci, kteří ho vyučovali, prosili babičku, aby ho ze školy nebrala, protože to byl nejlepší student, jakýho za ty roky měli, a babička ho v patnácti dala do státní služby, což byla bezpečná jobovka pod penzí. Zůstal u tý práce až do důchodu. Strach byl velkou součástí jeho života, strach, co by se mohlo stát, co by se mohlo pokazit, to byla jeho hybná síla. A strach, jak víš, je opakem důvěry. A jsem přesvědčenej, že to získal od svýho táty, kterej měl tuberkulózu, nebo depresi třicátých let, nebo co. Tuberkulóza byla v Irsku před lety důvodem veřejný ostudy. Byla to nemoc chudoby. A jeho otec ji měl. Jasně že jí trpěla spousta lidí. Ztráceli na váze. Ale lidi by nepřiznali, že mají tuberu. Tak je v práci vážili. A táta mi řekl, že děda si do bot dával olovo, takže když ho vážili, nikdo se nedozvěděl, že umírá na tuberu, a on mohl zůstat v práci. To je asi ten nejhanebnější obraz toho, kde se Dublin a spousta dalších míst v Evropě tehdy nacházely. Ale myslím, že otcův odpor k riskování zřejmě pocházel z toho pocitu nebezpečí, ve kterým vyrostl.

POCHÁZEL Z VELKÉ RODINY?

Měl jednoho staršího bratra, dva mladší a sestru. Tommy, Leslie, Charlie a Evelyn: nejskvělejší lidi, jaký jsi mohl potkat. Hráli kriket, poslouchali operu. Lidi z dělnický třídy, kteří všichni překročili svůj stín.

MUSEL PODPOROVAT SVÉ MLADŠÍ BRATRY A SESTRU?

Ano. To je pravda, ale on byl katolík a moje matka protestantka… nebo židovka. (směje se) Tehdy to byl extra značnej problém, protože vlastně neměli povolení se vzít.

TAKŽE SE MUSELI INCOGNITO UKRÝVAT?

Ne, nemuseli se ukrývat, ale jejich manželství bylo v některých čtvrtích zpochybňováno, v jiných nebylo uznáno.

ALE ČTVRŤ BYLA JASNĚ KATOLICKÁ. PROČ TADY ŽILA PROTESTANTSKÁ RODINA TVÉ MATKY?

To nevím. Uprostřed týhle katolický čtvrti byla malá protestantská komunita. Ani máma ani táta nebrali vážně náboženství, neboť viděli absurditu celýho povyku kolem jejich svazku, i když nás matka vodila v neděli do kaple a táta čekával venku. Musím přiznat, že jednou z věcí, které jsem si od otce a matky vzal, byl pocit, že náboženství často Bohu překáží.

ŽIJÍ JEŠTĚ NĚJAKÉ TETY NEBO STRÝCOVÉ Z RODINY TVÉ MATKY?

Ano, žijí.

STARALI SE O TEBE, KDYŽ TI MATKA ZEMŘELA?

Ano. Obzvlášť dvě z nich, teta Ruth si byla s matkou velice blízká a Barbara byla blízká mému otci.

DÁVALY TI TEPLO A PODPORU V CHLADNÉM UPRŠENÉM IRSKU…

(skáče do řeči) Ne. Neumožnil jsem to, nebyl jsem dost otevřenej. Byl jsem prostě protivnej puberťák. Barbara byla docela romantická bytost. Četla knížky. Často se za mě u otce přimlouvala. A Ruth byla praktičtější osoba, realita rodiny Rankinů.

TAKŽE TĚ BRÁNILY, KDYŽ NA TEBE BYL OTEC TVRDÝ?

Všichni cítili, že je na mě táta moc tvrdej, všichni se na tom shodli. Nevím, jestli na mě byl tvrdej dost (směje se), protože si myslím, že by lidi na sebe neměli bejt vyhrocení a tvrdí. Žijeme v ovzduší sebelásky. Nacházíme se v ovzduší lásky i odporu vůči sobě.

MYSLÍM, ŽE MÁŠ PRAVDU. JSOU TO DVĚ STRANY STEJNÉ MINCE. LIDÉ JSOU SEBOU SAMÝMI POSEDLÍ, VŠE VYCHÁZÍ Z NICH A K NIM SE VRACÍ. MYSLÍM, ŽE JE TO SLEPÁ ULIČKA NARCISMU A VĚČNÉ BLBOSTI.

Určitý stupeň narcismu je nutný, aby se člověk mohl podívat do tůně a vidět tam svůj obraz. A když se chystáš psát, je to výmluva spisovatelů na to, že jsou sobečtí hajzlové. Co ty? Ty nepůsobíš narcisticky ani zahleděně do sebe.

NĚKDY TO NESTAČÍ!

Ale píšeš. Proč píšeš?

NO, PROTOŽE NEDOKÁŽU VĚCI VYJÁDŘIT JINÝM ZPŮSOBEM. ČASTO JSEM PŘESVĚDČENÝ, ŽE SLOVA, KTERÁ VYCHÁZEJÍ Z MÝCH ÚST, SE NESHODUJÍ S TĚMI, KTERÁ BYCH MĚL POUŽÍT. NEUMÍM VĚCI PUSTIT, DOKUD SI JIMI NEJSEM DOCELA JISTÝ.

Možná že je to dobře.

ANO, JE TO DOBŘE, ALE NĚKDY JE TO VÝMLUVA…

To jo.

…ŽE SE ČLOVĚK NEDONUTÍ K PRÁCI.

To je pravda. Často je to výmluva. Musíš se naučit nebát se toho, že se to nepovede. Myslím, že je to zásadní: strach z neúspěchu. Já nikdy strach z neúspěchu neměl. Není to šílený?

JE TO TO NEJŠÍLENĚJŠÍ, ALE SOUČASNĚ SI TAKÉ MYSLÍM, ŽE V TOM SPOČÍVÁ TO TAJEMSTVÍ. PROTOŽE SES NIKDY NEBÁL UDĚLAT ZE SEBE HLUPÁKA, NIKDY SES NEBÁL, ŽE BUDEŠ SMĚŠNÝ. NIKDY JSI NEPOCHYBOVAL, ŽE TO DOKÁŽEŠ. ČETL JSEM KNIHU, KTEROU NAPSAL TVŮJ PŘÍTEL NIALL STOKES, [INTO THE HEART: THE STORIES BEHIND EVERY U2 SONG] do srdce: příběhy písní U2, KDE CITUJE PÍSEŇ, NA KTEROU SI, MUSÍM PŘIZNAT, NEVZPOMÍNÁM, SLOVA JSOU NĚJAK JAKO: A PICTURE IN GRAY, DORIAN GRAY.

No jo, ta je skvělá!

PŘIPADAL JSEM SI JAKO HVĚZDA…

Cítil jsem, že svět by se posunul, kdyby naslouchali tomu, co říkám. Je to ironický, je v tom fór, ale je to taková ta myšlenka, kterou máš co sdělit, nosná myšlenka pro základní instinkt nos…

DOUFAL JSEM, ŽE BUDEŠ ÚSPĚŠNÝ, BYLA TO TAKOVÁ SÁZKA, KTEROU JSEM UZAVŘEL, ALE NIKDY JSEM SI NEPOMYSLEL, ŽE BYS TO DOTÁHL TAK DALEKO. MYSLEL JSEM SI, ŽE ZŮSTANEŠ KULTOVNÍ POSTAVOU JAKO TY KAPELY Z OSMDESÁTÝCH LET, O KTERÝCH ČTEŠ V NEW MUSIC EXPRESSU, CO BYLY TAK PYŠNÉ NA SVOU POULIČNÍ LOKÁLNÍ DŮVĚRYHODNOST.

To mě nikdy moc nezajímalo. Zvuk při opouštění ghetta se hodně liší od zvuku, kdy se do nějakýho dostáváš. (směje se) Je to výrazně odlišný zvuk, ať už je to ghetto intelektuální, nebo místo, kde člověk vyrostl.

ALE PODÍVEJ, BONO, POCHÁZÍŠ Z DUBLINU, COŽ JE JEDNO Z NEJPROVINČNĚJŠÍCH MÍST. DOROZUMÍVÁŠ SE ANGLICKY, TO JISTĚ, ALE NIKOMU Z DUBLINU SE TO TAK NEPODAŘILO.

Philip Lynott z kapely Thin Lizzy. Jedinej černoch v Irsku… a on se dá k rockový kapele! (směje se) To je skvělý.

V SEDMDESÁTÝCH LETECH BYL SLAVNÁ OSOBNOST, TO JE PRAVDA. ALE TO BYL JEDINÝ VZOR, JAKÝ JSI MĚL?

Bob Geldof byl inspirací. Pochází z Dublinu.

PRAVDA, TAKY BOOMTOWN RATS. BYLI SLAVNÍ. TAKŽE DÍKY TĚMTO DVĚMA POSTAVÁM SIS MYSLEL, ŽE JE TO MOŽNÉ?

Máš pravdu v tom smyslu, že oni v Dublinu nežili, odstěhovali se. Jak Phil Lynott, tak Bob Geldof se přesunuli do Londýna a v případě Boba ho kolonizovali. Hodně ze svého jednání jsem se naučil od Boba, měl jsem pocit, že nemožný je pro něho možný. Je to zvláštní, ale o sociálních aktivitách jsem se nedozvěděl od něj. Vlastně jsme se kvůli tomu nepohodli. Říkával mi, že rock´n´roll by nikdy neměl opustit sex a legraci. Nech revoluci politikům! Jenže než se u něj dostavilo prozření, razil heslo: „Je to jen rock´n´roll a mně se to líbí.“ Ne, každej si musel najít vlastní cestu. Nakonec jsme zůstali v Dublinu a byli jsme my proti světu. Nehodlali jsme se stát součástí žádnýho divadla.

PŘEDSTAVOVAL JSEM SI VÁS DVA JAKO DVOJICI NEVIŇÁTEK, COŽ JSTE OČIVIDNĚ NEBYLI. MLADÍCI, KTEŘÍ PŘICHÁZEJÍ Z NEVINNÉHO PROSTORU A PŘINÁŠEJÍ OTEVŘENOST DO PROSTORU PŘEHNANĚ CYNICKÉHO A NAD CYNISMEM I HYENISMEM VÍTĚZÍ. MOŽNÁ JE TO JEN ROMANTICKÁ FRANCOUZSKÁ PŘEDSTAVA, ŽE JE KRÁSNÉ UDĚLAT ELEGANTNÍ GESTO A ZMIZET. (Bono se směje) ALE PODCENIL JSEM VAŠI SILNOU TOUHU.

Ano, touha, kterou nikdo nemohl nasytit, to byla jedna věc. Víš, vzpomínám si, jak mi někde uprostřed nahrávání alba Rattle & Hum řekl Adam: „Hele, teď jsme tady, už nemusíme tak makat,“ a Ali i já jsme se ptali na to samý: „Můžeme zpomalit?“ A já na to: „No, můžeme si dát pohov, ale za vteřinu už budeme bezvýznamní. Být významnej je o dost těžší než být úspěšnej.“ Když bude člověk vycházet z toho, že si můžeme dovolit koupit tenhle dům, je to nebezpečný měřítko. Kde jsme, soudím podle toho, jak blízko se dostanu k melodii, kterou slyším v hlavě, a jak blízko jsme tomu, co můžeme jako kapela dělat, abychom využili svůj potenciál. To je něco jinýho. Byl jsem nešťastný, protože jsem měl pocit, že jsme daleko od toho, kde bychom mohli být. Teď se tomu blížíme. Vždycky jsme věděli, o co jde, ale problém byl, jak toho dosáhnout. Je to jako boxer, který se pravým hákem netrefí o zhruba patnáct centimetrů, tak jsem se většinu času v U2 cítil. Jen občas, protože jsme byli rychlá U2 rota i rychta, naše vnitřní síla trefila některý z našich cílů, ale obyčejně realizace zůstala za pochopením věci.

V OSMDESÁTÝCH LETECH JSEM SI SAMOZŘEJMĚ MYSLEL, ŽE SKUPINY JAKO ECHO & THE BUNNYMEN NEBO TEARDROP EXPLODES JSOU MNOHEM POPULÁRNĚJŠÍ, PROTOŽE JE BRITSKÝ TISK CHVÁLIL MNOHEM VÍC NEŽ U2. BYLA CHVÍLE, KDY JSI CÍTIL, ŽE TYHLE KAPELY DNES ZŮSTALY ZA VÁMI? BYLO TO KVŮLI AMERICE?

Ty kapely, o kterých se bavíš, jsou skvělý, ale měly problém s tím, že je vychvalovala jejich vlastní země. My nebyli britská kapela. Přijali jsme Spojený království – oni nás nikdy plně nepřijali, protože Irové se od Angličanů zásadně dost liší. Zbožňuju anglickou rezervovanost, zbožňuju tu přísnost, ale myslím si, že jsme na ně byli trochu moc rozdrásaní, příliš emocionální a agresivní. Byli jsme nadupaní energií tam, kde oni byli chladní. Měli jsme takový rčení pro některé kapely z tý doby – ne Bunnymen ani Teardrop Explodes – ale ty, cos mohl vidět, jak špacírujou po King´s Road v Londýně, tváří se významně a mají toho tak málo co říct: „Všechno kromě TOHO.“ Na druhý straně jsme byli my: „Nic než TO.“ A v tom byl ten rozdíl. Některý z kapel to mohly dotáhnout daleko, ale nálada tý doby a média nepovzbuzovaly myšlenky na světový ovládnutí jako v případě Beatles, Rolling Stones nebo i Sex Pistols. Nemohly si vytvořit vlastní ambici. Bylo to jako za kulturní revoluce, za Mao Ce–tunga. Hudební tisk ti nedovolil vystrčit hlavu nad parapet. Znáš to, máš pudinkový dort. Myslel jsem si: „Sakra, je mi to jedno. Budu za šaška, klidně hoďte ten dort do povětří se mnou.“ Moje definice umění totiž začínala takto: Strčíš prsty pod vlastní kůži, prolomíš si hrudní kost a otevřeš si hrudní koš. Jestli chceš skutečně psát, pak to musíš udělat. Jsi připravenej tohle podstoupit? Nebo je rock´n´roll pro tebe jen pár bot a účes à la árie „Frau Spěváčková“ bez knedlíčku v nevýdělečném krčku nevýjimečný skrčku, nebo jistej zahořklej až protivnej existencialismus, nebo určitej sladkej rozklad? To byla jedna z mých prvních definic umění. Krev. Pochází to z irské literatury, z knihy Oscara Wilde De Profundis a od Brendana Behana, který vstoupil na scénu, zatímco se před diváky odehrávala jeho hra, a řekl lidem, ať jdou do hajzlu. V Irsku je ta bolest z rozervání vlastního hrudníku v nás.

TO NENÍ ZDALEKA JEN IRSKÉ. EXISTUJE SLAVNÁ VĚTA OD FRANCOUZSKÉHO SPISOVATELE LOUISE – FERDINANDA CÉLINA, KTERÝ NAPSAL KNIHU Voyage au bout de la nuit (Cesta do hlubin noci): „KDYŽ ČLOVĚK PÍŠE, MĚL BY POLOŽIT SVOU KŮŽI NA STŮL.“

Rock´n´roll je často opak. Namísto položení vlastní kůže na stůl si hledá kůži druhou, masku.

TO JE PRO LAIKA, JAKO JSEM JÁ, JEDEN Z VELKÝCH ROZPORŮ. JAK VYROVNÁVÁŠ SVOU NALÉHAVOST S POTŘEBOU TÉ FASÁDY SHOWBYZNYSU?

Nikdy nevěř umělci, jsou to nejlepší lháři. Lhaním si vydělávají. V jistým smyslu je člověk herec. Ale spisovatel není lhář. V Písmu se někde říká: „Poznej pravdu a pravda tě osvobodí.“ Už jako dítě si pamatuju, jak jsem seděl a poslouchal vyprávění učitelů ve škole o skvělém irském básníkovi Williamu Butlerovi Yeatsovi. Dostavil se u něho tvůrčí blok – období, kdy nemohl psát. Přihlásil jsem se a řekl: „Proč nenapsal právě o tom?“ – „Nebuď hloupý. Dej ruku dolů a přestaň být tak neomalený holomek“; dostal jsem za vyučenou, jen to hvizdlo… Ale já to nemyslel jako provokaci. Tou představou jsem žil: Poznej pravdu a pravda tě osvobodí. Jestli nemám co říct, bude to první verš písně. Vlastně na našem druhém albu (October), jsem taky neměl co říct:

I try to sing this song… I try to stand up but I can´t find my feet / I try to speak up but only with you I am complete. Tenhle trik mi vždycky fungoval. A možná právě proto, že je to trik. Ale je to trik na mě samýho. Jsem schopen psát vždy, protože jako spisovatel nikdy nedokážu nepsat pravdu. Jako umělec na pódiu to tak vždycky není. Víš, co mě jako interpreta nutí, abych zůstal upřímnej? Ty podělaně vysoký tóny, co musím zazpívat. Protože pokud se do toho úplně nepoložím, nedokážu to uzpívat – je to mimo můj rozsah. To mě na pódiu nutí k upřímnosti. Kdybych mohl při vystupování odejmout jeden krok, zřejmě bych to udělal. Je to mimochodem hodně náročný, vyjet na turné a muset vstupovat do těch písní každej večer. Myslím, že by se mi líbilo být improvizující herec.

BLÍŽÍŠ SE TRADICI GOSPELŮ, KTERÉ PATŘILY KAZATELŮM. VÍŠ, KDYŽ SE ROCK´N´ROLL POPRVÉ OBJEVIL, ZAČÍNAL OD ŠÍLENÝCH KAZATELŮ.

To je pravda.

CHCEŠ TÍM NAZNAČIT, ŽE NEMŮŽEŠ BÝT JEN NAPROSTÝ KOMIK A ŽE SE Z TEBE OPRAVDU STAL TAKTO ŠÍLENÝ KAZATEL?

Není to zajímavý, že U2 jsou na stejný straně jako tolik postav rock´n´rollu, počínaje Elvisem? A gospely a blues se mají tak: jedna ruka na kladný svorce, druhá na záporný. A Elvisův tanec byla skutečná poprava na elektrickým křesle.

KDYŽ SE VRÁTÍME DO OSMDESÁTÝCH LET, NASTALA TEHDY CHVÍLE, KDY SIS ŘEKL: TOHLE MOŽNÁ NEVYJDE, TAHLE KAPELA TO MOŽNÁ ZABALÍ A JÁ SE ASI BUDU MUSET VRÁTIT K NORMÁLNÍ PRÁCI, VYDĚLÁVAT PENÍZE A ŽÍT JAKO DOSPĚLÝ CHLAP?

Možná před PopMartem (turné U2 v letech 1997–1998), někdy v té době.

TO BYLO POZDĚ.

Jo, protože… prostě jsme riskovali bankrot. Turné Zoo TV (1992–1993) stálo hrozně moc, chci říct udržet celou věc při životě stálo čtvrt milionu dolarů denně. Takže kdyby se na nás přišlo podívat o deset procent uchazečů o velkou show míň, zbankrotovali bychom, a s takovými účty nezkrachuješ jen trochu, jdeš ke dnu úplně. Čtvrt milionu dolarů za den, to je hromada peněz. Od tý doby jsme už potkali dobrý lidi, kteří jsou připraveni vzít takový riziko na sebe, ale tehdy to bylo děsivý. Vzpomínám si, jak jsem s Ali mluvil o následcích bankrotu. Ona se vůbec nebála: „To nejhorší, co se může přihodit, že prodáme dům a koupíme menší namísto toho, kterej nepotřebujeme, a budeme žít jako všichni naši přátelé, kteří vedou normální život. Co je na tom špatnýho? Pořád to budou naši kamarádi.“ Nevadilo jí to. Ani mně to nevadilo. Časopis Rolling Stone to popsal jako Sgt. Pepper (jedna z nejzábavnějších a nejlukrativnějších desek Beatles) živých vystoupení. Bylo to převratný. Bavilo nás to a nakonec jsme i něco vydělali. Něco málo. Ale takhle je to lepší: nechci se ukvapovat nebo chvástat. Je lepší být na vrcholu než na dně. Ale to bylo jedinkrát, kdy jsem uvažoval o neúspěchu. Do tý doby jsem na to nepomyslel nikdy.

BUĎ UPŘÍMNÝ. TO MI CHCEŠ OPRAVDU NAMLUVIT, ŽE JSI NIKDY PŘEDTÍM O NEÚSPĚCHU NEPOMÝŠLEL?

Nevzpomínám si. Rozčiloval jsem se, štvalo mě, že jsme nebyli, co jsme mohli být, to si pamatuju. Nevzpomínám si ale, že bych si myslel, že se nám to nepodaří, vždycky jsem věřil, že to dokážeme. A hned jak se nám to podařilo, bylo to jasný. (směje se) Pochybnosti, pochybnosti o sobě se týkaly materiálu, pochybnosti jsem měl o našich schopnostech, ale o cíli jsem nikdy nezapochyboval. Kdybychom na to neměli schopnosti, měli bychom víru, poněvadž pořád jsme dokázali vstoupit do místnosti, společně zahrát a všem se na krku zježily chlupy, každýmu. Nezáleželo na tom, jestli nás poslouchalo pět lidí nebo pět set. Byla to náhoda. Nemuselo to vyjít. Ale když se to podařilo, věděli jsme, že takovej pocit často nezažijeme. Při Joy Division (dnes již neexistující britská postpunková kapela) možná. Chápeš, mezi závistí a touhou je propast. Závist je cosi jako chtít něco, co není tvoje. Ale touha je něco jiného. Touha vychází z toho, že chceš něco, co je tvoje, a chceš to pořád, přestože to tu ještě není, ale to není závist. Když se z touhy stane závist, je v tom rozdíl. A odlišný je i pohled fanouška. Někdo zbožňuje osobu, kterou nemůže být, jiný zbožňuje někoho, kým být může. Já a U2 jsme vždycky byli někdo, kým bys mohl být.

TO JE PRAVDA, POKUD JI VZTAHUJEŠ K POČÁTKU OSMDESÁTÝCH LET. ALE NEJSEM SI JISTÝ, ŽE TAKTO VÁS DNES PŘIJÍMAJÍ PATNÁCTI– AŽ DVACETILETÍ. PRO NĚ JE U2 OHROMNOU KAPELOU, KTERÁ PRODALA VÍCE NEŽ STO MILIÓNŮ HUDEBNÍCH NOSIČŮ A POŘÁDÁ OBROVSKÉ SHOW.

Ano, ale když poslouchají hudbu do sluchátek v noci, když všechna světla zhasla, myslím, že neposlouchají vznešený ideály, ale naslouchají něčemu, co zní důvěrně.

PŘESTO SI NEJSEM JIST, ŽE PŘI POSLECHU VAŠÍ DNEŠNÍ HUDBY BY MOHLI MÍT POCIT, ŽE SE MOHOU VYPRACOVAT NA STEJNOU ÚROVEŇ JAKO VY.

To je míň pravděpodobný, jasně. Daří se nám líp jako rockovým hvězdám, a nejsem si úplně jistej, že bychom na to měli být pyšní. Asi jsme se zdokonalili v neupřímnosti, ale jen abychom se tím chránili, abychom mohli být nadále upřímní ve své práci. Dobře, teď existuje MTV, panejo, odevšad ti do obličeje míří kamery! Radši bychom se v tom měli ještě vypracovat. Ale jako rockovým hvězdám nám nelze úplně věřit.

DIVNÁ VĚC NA TOM JE, ŽE JSTE HODNĚ PILNĚ PRACOVALI NA TOM, ABYSTE SE ROCKOVÝMI HVĚZDAMI STALI. NĚKTEŘÍ LIDÉ ZAHÁJILI KARIÉRU JAKO OKOUZLUJÍCÍ MLADÍCI, TŘEBA PRINCE. TO VY JSTE NEBYLI A ANI TO NEBYL VÁŠ CÍL. VAŠÍM CÍLEM BYLO STÁT SE OPAKEM OKOUZLUJÍCÍHO HEZOUNA. PO PÁR LETECH PŘIŠLA ZMĚNA.

Po deseti letech…

OD URČITÉHO MOMENTU TEN HORLIVÝ POSTOJ „MY“ PROTI „SYSTÉMU“ ZASTARAL.

Přežil se.

A PAK, JAK SE ZDÁ, JSTE SE VRÁTILI DO ŠKOLY, NIKOLI ABYSTE HLEDALI HLUBŠÍ KOŘENY VAŠÍ HUDBY, TAK JAK JSTE TO UČINILI PŘI ALBUM RATTLE AND HUM, ALE VRÁTILI JSTE SE DO ŠKOLY, ABYSTE SE NAUČILI, JAK BÝT ROCKOVÝMI HVĚZDAMI.

To je moc dobře řečeno. Přesně tak to probíhalo během Zoo TV. Rocková hvězda, kterou jsem si pro sebe sestavil, byl identikit, uměle vytvořená image. Měl jsem na sobě kožený sako Elvise Presleye, kožený kalhoty Jima Morrisona, sluneční brýle Lou Reeda, boty Jerryho Lee Lewise, klátivou chůzi Gena Vincenta. Chcete něco rock´n´rollovýho? Tak já pro vás něco mám.

BLEŠÍ TRH.

(směje se) Muší trh! Jak jsem ti právě říkal, pořád si myslím, že se nám nedá jako rockovým hvězdám moc věřit, i když jsme se v tom už hodně znatelně zlepšili. Vím to, protože pořád cestuju a chodím po světě bez ochranky. Neberu si s sebou ochranku, nikdy jsem neměl tu potřebu, vystačím si. Když na to přijde, dokážu se o sebe sám postarat. Ale nejen to:  jsem rád mezi lidma a oni vědí, že jsem přístupnej. Lidi se se mnou bez obav vybavují, chodí za mnou – nechovají se ke mně stejně, jak se chovají k mým vrstevníkům nebo vzorům. Jdou za mnou rovnou, protože z alb vědí, že i když moje tvář už není tak otevřená jako dříve, já ano. A oni to poznají. Dokonce i v New Yorku, když jdu po ulici, tak se mě lidi ptají: „Jak se vede?“ Troubí na mě, nebo prostě ke mně přistoupí, nebojí se mě. Možná jsem jako rock´n´rollová hvězda zklamal. (směje se) Občas se najde nějakej bláznivej obdivovatel hvězd a chová se tak i ke mně. Prostě to přejdu. Lidi, kteří znají naši hudbu, vědí, co jsme zač. Byli v tý temný komoře, znají tě lépe než tvůj nejlepší kamarád, protože člověk takhle do ucha svýho nejlepšího kamaráda nezpívá.

TAKŽE HÁDÁM, ŽE PÁR LIDÍ, KTEŘÍ TI V POSLEDNÍ DOBĚ ZKŘÍŽILI CESTU, SI MUSÍ MYSLET, ŽE JSI HEREC. JE TO TAK?

Jsem jím častěji, než bych mohl přiznat, ale vyklopím ti jednu legrační historku. Nemohu ti prozradit jméno, ale řekněme, že jsem nahrával s jedním slavným zpěvákem z jinýho žánru, jo? Přijeli do Dublinu a nemohli se dostat do žádnýho většího studia. Takže skončili v jednom hodně skromným studiu v centru města. No, zdálo se jim, že Irsko je třetí svět. Takže byli lehce vyděšení už z toho, že tu jsou. Může to napravit jediná věc: že se objeví velká hvězda. Přijedu autem a to auto není nic zvláštního. Chtěl jsem, aby mi pohlídali parkovací místo venku, parkování mi zrovna moc nejde. A před studiem stojí ochranka té hvězdy a sleduje, jak se nějakej idiot snaží zaparkovat na místě pro velkou hvězdu: „Je mi líto, pane. Na tohle místo máme reservé.“ A já na to: „Ne, to je v pohodě, to je pro mě.“ (směje se) A ten člověk z ochranky praví: „Je mi líto. Nemůžeme vás tu nechat parkovat, pane.“ To je jak v zemi Goliášů! Povídám mu: „Ne, ne, to já jsem ten irskej zpěvák, prosím.“ Protože oni si prostě nedokázali představit, že bych chodil bez hordy bodyguardů a bez chlapů, co pobíhaj s vysílačkama. To se mi stává pořád. Člověk dorazí na velkou párty do Beverly Hills, nesedí v autě s doprovodem, protože je zvyklej vyjít si kopec. Jenom lidi jsou z toho hodně překvapení. Nejpyšnější jsem asi na život, jaký vedu, že jsem o něj nikdy nepřišel. Jsme mimo dosah slávy.

MUSÍŠ MÍT ODVAHU TOHLE PROHLÁSIT. MYSLÍM SI, ŽE TO ANI NENÍ MOC PRAVDA.

Po většinu času nejsou naše životy pro mediální pozornost dost pestrý. A myslím si, že se obecně i paparazzi naučili respektovat náš nárok na soukromí, protože je jasný, že způsob, jak je povzbudit, je ukrývat se před nimi nebo s nimi bojovat. Byly takový chvíle, ale obecně jsem jim řekl: „Hele, tady jsem. Chcete moji fotku? Tak si mě vyfoťte.“ Výjimečně jsem s nimi zašel na skleničku. Nikdo jim panáka nezaplatí. Oni se živí prací, znáš to. A já se mnohé z nich naučil mít v oblibě. Takže mám pocit, že lidi obyčejně moje soukromí respektují.

ČEHO SE TEDY TVOJI KOLEGOVÉ, O KTERÝCH SE ZMIŇUJEŠ, NEJVÍCE BOJÍ?

No, můj přítel Michæl Hutchence říkal: „Tohle je byznys hvězdnýho vyjebávání a hvězdy jsou ty nejhorší vyjebávači.“ Takže existuje tu syndrom: „Nikdo mě nefotí. Neexistuju, jestliže se nikdo nesnaží získat můj podpis. Moje poslední album je určitě propadák.“ Na nevědomé úrovni všichni vyhledáváme pozornost. A já k takovým určitě patřím. Ale myslím, že si toho užiju dost v práci, takže to nechci ve svým soukromým životě. Ale možná že ne…, protože zjišťuju, že, ejhle, náhodou, zrovna rozprávím s tebou kvůli publikaci, potřásám si packou s divným prezidentem před světovými médii. Víš, co by na to řekla tvoje psychologie do kapsy? „Tobě nestačí, že po tobě všichni pasou?“ Takže když se člověk v takových situacích objevuje, pak v nich musí chtít být. Zřejmě to tak chci oběma způsoby, ale větší důraz vždycky kladu na soukromí. Mám prostě rád to útočiště v Dublinu a v Irsku. Nabízí mi to nejlepší z obou světů, jít ven a hrát si na hvězdu, i když si nemyslím, že bych zrovna jako hvězda vypadal nebo se tak mimo pódium choval. Ale pak, když chci zpátky svůj druhej život, dostanu jej v Dublinu, Nice a v New Yorku. V New Yorku trávím spoustu času. Lidi jsou tam ke mně fakt příjemní, i když mě poznávají. Dokonce i poldové. V newyorské policii je spousta Irů. A po tom, co se stalo jedenáctého září a U2 město podpořili, objevuju spoustu náklonnosti. Opravdu se o mě starají. Někdy volám na taxíka a zastaví u mě policejní auto: „Hej, Bono, hodíme tě, kam potřebuješ.“ To je fakt parádní.

CHCEŠ NAZNAČIT, ŽES VIDĚL PÁR SVÝCH KOLEGŮ, JAK SE DOSTÁVAJÍ MIMO REALITU?

Jen říkám, že člověk nepotřebuje všechny ty rekvizity, který spousta mých přátel má.

ALE PROČ JE TEDY VŮBEC MUSÍ MÍT?

Nevím. Myslím, že jde o postavení. Tohle je hodně hierarchickej byznys. Jakej stůl dostaneš v restauraci, prozradí, jak si stojí tvoje dosavadní kariéra. Stalo se mi mockrát, že jsem se objevil v restauraci nebo klubu a oni nerezervovali místo, jak měli, takže jsem se musel buď postavit do fronty, nebo odejít. Paparazzi tě vyfotí, protože vidí, že vypadáš trochu zahanbeně, bereš svýho hosta za ruku a odvádíš ho pryč. To by mohla vyřešit ochranka nebo někdo, kdo by tam vstoupil jako první, ale to není můj styl. Takže možná existují dobrý důvody, proč občas mít doprovod. Ale já se nechci stáhnout moc daleko z ulice. Neříkám, že neumím žít pohodlným životem, ale umím to i na chodníku. Na to jsem pyšnej, že zvládám obojí. Dokážu žít na vysoké noze, dokážu ale žít i skromně. To jen mezi tím mi to moc nejde.

TAKŽE SE NEVNÍMÁŠ JAKO CELEBRITA.

Ne, já nejsem celebrita.

TAK KDO SAKRA TEDY JSI?

Jsem člověk z kapely, pisálek, co kouří doutníky, pije víno a čte Bibli. Vejtaha (směje se)…, kterej rád maluje obrazy toho, co nemůže vidět. Manžel, táta, přítel chudých a občas i bohatých. Aktivista, obchodní cestující s myšlenkami. Šachista, rocková hvězda na půl úvazku, operní zpěvák v té galantní & nejhlasitější lidové kapele na celém světě. Co ty na to?

HMM…, PRO TENTOKRÁT TI TO PROJDE.

NA DNĚ SKLENICE

Čtyři měsíce jsem o Bonovi neslyšel. Byl prý „velmi zaneprázdněn“, což pro mě nebyla žádná novina pod sluncem. Během tohoto období přislíbil americký Senát v rámci kampaně DATA Keep America´s Promise to Africa částku šlechetných 289 miliónů dolarů, Bonovi byl udělen čestný doktorát práv na Trinity College v Dublinu (západní Čechy mají jen v podhůří Šumavy Nýrsko, žádné vzdělávající „Irsko“ kromě Klobouku dolů na strojárně v Plzni, kterážto není jako Trinity strojárna v Dublinu) a nakreslil ilustrace k bookletu moderní verze Prokofjevova Péti a vlka, jehož producentem a vypravěčem se stal Bonův kámoš od dětství Gavin Friday. Byl to Bonův způsob, jak vyjádřit dík lidem z nadace Irish Hospice Foundation, kteří se nezištně starali o jeho otce (jehož rysy Bona inspirovaly k vytvoření postavy Péťova dědečka): všechny tantiémy z prodeje knihy šly na podporu této instituce. Kromě toho básnil o novém albu, na němž U2 pracovali. „Musí to být monstrum, monstrózní um, drak, ať neurvalost trefí šlak, a opravdu je to monstrum!“ horoval.

Zrození draka (nebo Dráculy s koulemi kulinářských kuli) ovšem šlo dost ztuha. Měl jsem dojem, že Bonova kapela už má po krk jeho ustavičného cestování a činnosti pro DATA a že si ho prostě „unesli“, aby se hnuli z mrtvého bodu dál. Koncem září 2003 mě šéfredaktor jednoho časopisu poslal do Dublinu, abych tam udělal cestopisnou reportáž. V té době byl Bono ve svém domě nedaleko Nice. Setkal jsem se s jeho asistentkou Catrionou v baru Ocean, přímo naproti Hanover Quay Studios v Dublinu, kam kapela i personál často přijíždí na malém motorovém člunu na oběd, na kulinářskou dostupnou pohádku z kastrolů. V jednu chvíli jí zazvonil telefon.

„To je můj boss…,“ řekla.

„Náš příští rozhovor bude po telefonu,“ varoval mě Bono poté, co lyricky popsal západ slunce u Středozemního moře.

O pár týdnů později mi konečně zavolal. Bylo to v neděli ráno. Pobýval jsem na venkově u Paříže, v domě, v němž jsem vyrůstal. Cítil jsem se zvláštně, když jsem s ním mluvil na místě, na němž ožívají mé vzpomínky z dětství a kde mi svět připadá jako mrňousek. Na cestě před domem si hrál můj syn se svým kamarádem na jednom starém náklaďáku, jímž se kdysi převážely dřevěné klády. Jejich křik občas přerušil natáčení rozhovoru. Znovu jsem si všiml, že Bono má dnes pohodový hlas.

MOŽNÁ SI VZPOMENEŠ NA DOPIS, KTERÝ JSEM TI POSLAL PO BOLONI. NEVÍM, JESTLI JSI HO VŮBEC DOSTAL…

Ano, jistě.

CHTĚL JSEM VĚDĚT, CO SI O TOM MYSLÍŠ. PŘIPOMENU TI, CO JSEM TI NAPSAL. „KDYŽ JSEM S TEBOU V ITÁLII STRÁVIL DEN, VŠIML JSEM SI ÚPLNĚ NOVÉ STRÁNKY TVOJÍ POVAHY. JSI TAKOVÝ, JAKÉHO Z TEBE DĚLAJÍ LIDÉ, JAK ŘÍKÁŠ, JSI TADY PROTO, ABY TĚ POUŽILI. PODLE MĚ SE SNAŽÍŠ VYJÁDŘIT TO NEJLEPŠÍ, CO V NICH JE. A TEĎ SE NABÍZÍ JEDNA OTÁZKA. KDYŽ JSI TAKOVÝ PŘIZPŮSOBIVÝ A VSTŘÍCNÝ ČLOVĚK, KTERÝ SE OCHOTNĚ NABÍZÍ K POUŽITÍ, NĚKTEŘÍ LIDÉ TOHO MOHOU VYUŽÍT – S NEJRŮZNĚJŠÍMI ZÁMĚRY. MOŽNÁ I S NÁSILNÝMI NEBO FANATICKÝMI. MÁM POCIT, ŽE SE PŘED TAKOVÝMI LIDMI DOKÁŽEŠ DOBŘE BRÁNIT. ALE JE TO SVÝM ZPŮSOBEM ZAJÍMAVÁ OTÁZKA. MÁM TAKOVÝ DOJEM – ANI SÁM NEVÍM PROČ – ALE NERAD BYCH TĚ VIDĚL UKŘIŽOVANÉHO. CHCI ŘÍCT – PROČ MÁM TAKOVÝ POCIT Z TOHOTO MÍRUMILOVNÉHO MUŽE? URČITĚ JSI BYL V ŽIVOTĚ V SITUACÍCH, KDY SE Z TEBE MOHL STÁT VYVRHEL, VNUK MILOUŠE JAKEŠE – »MALOUŠE JÁKIŠE« ČI BÁBYŠ JÁGYŠE.“ CO NA TO ŘEKNEŠ?

Nenávidím násilí, ale do jisté míry se v něm vyznám. (dlouhá pauza) Tahle otázka mě trochu překvapila. Ale myslím, že moment, kdy mi začalo být jasný, že bych byl schopen věcí, kterýma u druhých nejvíc pohrdám, se kupodivu dostavil v jednom z nejšťastnějších momentů mýho života, při narození našeho prvního bejby. K tý krásný holčičce jsem necítil nic jiného než lásku, tak byla křehoučká a zranitelná. Někdy v průběhu toho týdne jsem začal chápat, proč se vedou války. Začal jsem rozumět tomu, proč jsou lidé schopni udělat něco hroznýho pro to, aby ochránili své nejbližší. Tohle poznání bylo pro mě velice pokořující.

A CO SE VLASTNĚ PŘIHODILO?

Už nevím. Je to pro mě jedna z nejzáhadnějších otázek života. Čím víc miluješ, tím víc by tě láska měla naplňovat. Někdy je to ale úplně naopak, protože se bojíš ztráty života. Bojíš se, že by tě zranitelnost mohla připravit o tvý dobro. Možná je to tak proto, že když jsem byl dítě, poznal jsem, že celej život se změní, když někdo v rodině zemře. Jak se říká – nebo jak já říkám – ztráta peněz tě učí milovat peníze. Lidi, pro který jsou peníze důležitý, nejsou ti, kteří jich mají moc. Jsou to lidi, co o hodně přišli. A myslím, že to platí taky o vztazích, že se o ně bojíš, když jsi dříve ztratil někoho, kdo pro tebe hodně znamenal. Je to každopádně něco, o co bych se bál. A hněv, o kterým mluvíš, je ve mně skutečnej, je to naprosto reálnej pocit. Nepřiznává se to snadno, ale vím, že to tak je.

VIDÍM TI TO NA OČÍCH.

Nikdy jsem se neodhodlal k analýze. Nikdy jsem o sobě dostatečně nepochyboval…

NIKDY TĚ NENAPADLO, ŽE BYS MOHL PODSTOUPIT PSYCHOANALÝZU NEBO TERAPII?

Možná je to přesně to, co spolu provádíme. Ale vážně, do hovoru se pustíš s člověkem, kterýmu důvěřuješ a kterýmu věříš, že s ním můžeš mluvit o svých motivech… (směje se) A především, než bych se na to dal, musel bych mít dojem, že to nějak souvisí s mou prací. Kdybych tu vysedával a mluvil se svým psychiatrem, myslel bych si: „Panebože, tu hodinu bych mohl přece strávit nějak jinak. Mohl bych jít na procházku s dětma.“ Když ale sedím s tebou, se starým kamarádem, abych dělal na něčem, co si budou jednou moct přečíst moje děti, mohu si to omluvit. Uvidíme. Tyhle otázky se dotýkají velkých věcí a já na ně nemám odpověď. Odkud pramení hněv? Instinktivně bych řekl, že pocit, že někdo tě může připravit o život, je tu hned, během vteřiny. A dělá ze mě šílence, kterej chce bránit a ochraňovat.

TO MĚ PŘIVÁDÍ K DALŠÍ OTÁZCE. VE SVÝCH TEXTECH JSI ČASTO ZPRACOVAL TÉMA SEBEVRAŽDY. V JEDNÉ Z PRVNÍCH PÍSNÍ, KTEROU JSI NAHRÁL S U2, A DAY WITHOUT ME, ZPÍVÁŠ O SEBEVRAŽDĚ PŘÍTELE. A JEDNA Z NEJPOPULÁRNĚJŠÍCH PÍSNÍ POSLEDNÍ DOBY, STUCK IN A MOMENT YOU CAN´T GET OUT OF, SE ZABÝVÁŠ SEBEVRAŽDOU TVÉHO PŘÍTELE MICHÆLA HUTCHENCE. JE SEBEVRAŽDA, TEDY NÁSILÍ SPÁCHANÉ NA SOBĚ SAMÉM, JAK TO UDĚLALI IAN CURTIS Z JOY DIVISION NEBO KURT COBAIN Z NIRVANY, COSI, ČEMU BYS BYL NĚKDY V ŽIVOTĚ BLÍZKO?

Každej teenager si někdy pohrává s myšlenkou, že by to mohl udělat. Jako teenager jsem byl hodně zoufalej, když na to vzpomínám. Nevěděl jsem, kdo jsem a kde jsem… S přibývajícím věkem jsem se vůči těmhle myšlenkám stal velmi netolerantním. Mám sklon považovat to za jakýsi způsob, jak se vykašlat na všechno. Bylo pro mě hodně těžký přijmout Michælovu smrt, přestože jsem chápal, že člověk se může dostat do pořádně černý díry, ze který prostě nemůže ven. Čím víc se o to takoví lidi pokoušejí, čím víc se zabývají tím, jak se s tímhle životem vyrovnat, tím hlouběji (hloupěji) se do té díry propadají. A Michæl… často si říkám: Člověče, kdybys tak posunul život o půl hodiny, až by tě zoufalství pustilo, byl bys ještě tady. Ale když jsem byl v Africe, kde hodně makám, a viděl jsem tam tolik lidí, kteří bojují o trochu vzduchu a o kousek potravy a žebrají o život, zuřím, když myslím na to, jak tenhle život některý lidi prostě znehodnotí a vyplýtvají.

JISTĚ, ALE KDYŽ JE ČLOVĚK ZOUFALÝ A BEZ NADĚJE A TY MU ŘEKNEŠ: „JO, ALE PODÍVEJ SE NA TO POHLEDEM OPRAVDOVÝCH BOLESTÍ A UTRPENÍ LIDÍ V AFRICE,“ TO MU PROSTĚ NEPROSPĚJE…

(přeruší mě) No, myslím si, že změna zornýho úhlu je vždy léčivá. (směje se)

ALE VELMI ČASTO VŮBEC NEFUNGUJE. LIDEM TO MŮŽE BÝT JASNÉ A DÍKY MÉDIÍM MOHOU MÍT PŘÍSTUP KE SPOUSTĚ INFORMACÍ, ALE VĚDOMÍ, ŽE LIDÉ V AFRICE TRPÍ HLADEM NEBO AIDS, JIM K PŘEKONÁNÍ VLASTNÍCH PROBLÉMŮ NEPOMŮŽE.

Deprese je velmi reálná nemoc. Vím, že při ní jde o chemickou nerovnováhu nebo úchylku. Zároveň si ale myslím, že má něco společnýho s nedostatkem perspektiv v našem životě a s nedostatkem soucitu s životem druhejch lidí. Možná to bude znít tvrdě, ale četl jsem článek o jedný psychiatrický léčebně, která stojí vedle školy, co vyhořela. Ředitel školy navštívil léčebnu a pokoušel se získat pacienty, kteří už na tom byli líp, aby se v rámci komunitního projektu zapojili jako dobrovolníci do úklidových prací. Nepřihlásil se nikdo! Styděli se? Byl z toho zmaten. Jeden z lékařů to vysvětloval: Mnozí z těch lidí jsou tady, protože se usadili sami v sobě. Ten výraz mi po přečtení toho článku zůstal v hlavě.

JE TO VÝBORNÝ VÝRAZ.

Ano. Samozřejmě musíš být opatrnej, především když se podrobíš takovéhle analýze, Michko, příteli. (směje se) Musíme dávat pozor, abychom se nedusili ve vlastní šťávě. Když bych se na depresi podíval z jinýho úhlu, asi bych ji viděl pozitivněji. Malomocný by byl rád, kdyby ho něco bolelo, když si přiskřípne prst nebo když se popálí. Možná bychom se na depresi mohli dívat jako na zakončení nervových vláken, který nám připomínají, že není všechno v pořádku. A to opravdu není. Jsou důvody k tomu, aby nám bylo zle ve světě, a důvody týhle nevolnosti se nedají vyřešit mávnutím třpytivého proutku virgule. Tu a tam se vyplatí položit si pár tvrdých otázek o nás samých, o světě, v němž žijeme, a postavit se tváří v tvář jeho nerovnosti. To je možnost, jak zužitkovat depresi: jako zakončení nervových vláken, který by nám připomnělo, co není v pořádku, abychom se to mohli snažit napravit. Je ovšem ještě jiný obraz psychoanalýzy, o kterým jsem kdysi slyšel, totiž „zrezivělá jehla na dně tvé sklenice s vodou“. V analýze se tou jehlou zabýváš, snažíš se ji vyndat ze sklenice, koukáš na ni a říkáš: „Páni! Koukni, co jsem našel ve svým podvědomí nebo ve svým nevědomí.“ Pak ji zase hodíš zpátky do sklenice. (směje se) Jedinej rozdíl spočívá v tom, že teď víš, že je tam a že kalí a barví vodu. Ale nevyndals ji a nezbavil ses jí. Proto si myslím, že když se v těch okamžicích posloucháš a objevuješ věci, který se ti nelíbí, máš taky povinnost je odstranit. Protože když to neděláš, vede to k „marinádě“, o který jsem před chvílí mluvil, sebeospravedlňování, nebo prostě rozčeříš vodu, aniž by to někam vedlo. Jsem velmi pro to, aby to někam vedlo. Doufám tedy, že tenhle rozhovor… povede do pohody!

(směju se) MYSLÍŠ NA NĚJAKÉ POZITIVNÍ MÍSTO…

Jo.

PŘEMÝŠLÍM O VĚTĚ, KTEROU JSI PŘED CHVÍLÍ PRONESL: „MUSÍME DÁVAT POZOR, ABYCHOM SE NEDUSILI VE VLASTNÍ ŠŤÁVĚ.“ A MÁM PRÁVĚ DOJEM, ŽE JSEM TOHLE PŘED PÁR LETY PROŽIL. DĚLAL JSEM PŘESNĚ TO, COS PŘED CHVÍLÍ POPSAL. PO TŘI ROKY JSEM NAVŠTĚVOVAL TERAPII, PROTOŽE JSEM SI MYSLEL, ŽE JSEM PŘÍLIŠ ZAHLEDĚN DO SEBE – A NEBYLO TO VŮBEC ZAJÍMAVÉ!

A vyvedla tě terapie z kroužení kolem sebe?

SVÝM ZPŮSOBEM ANO. KROMĚ TOHO MI POMOHLA POCHOPIT, ŽE JE NAPROSTO POZITIVNÍ, KDYŽ JSI NĚKDY DEPRESIVNÍ A MÁŠ POCIT, ŽE TO V ŽIVOTĚ BABRÁŠ VE VŠECH SMĚRECH. TO JE FAKT DOBRÝ! (směje se)

Jo, když tě to někam vede. A to se ti určitě povedlo. Ano, to je pozitivní. Mám pár přátel, kteří šli také touhle cestou a opravdu mě překvapili. Prošel tím jeden můj velmi dobrej přítel, kterej se pragmaticky zabývá svým zpackaným dětstvím. Nikdy se s tím nekonfrontoval, a pak tam prostě zašel, jako by odvezl auťák do servisu.

PŘESNĚ. BYL JSEM Z TOHO TEHDY NAPROSTO VEDLE. BYLO TO JAKO: MÁM PRASKLOU GUMU, MUSÍM JI OPRAVIT. PROTOŽE JÁ KDYŽ MÁM PRASKLOU GUMU, NECHODÍM NIKAM.

(směje se) Jo, tak to je. Neměl bych nic proti tomu, kdybych na to měl čas. Myslím, že má smysl zkontrolovat svý myšlenkový vzorce. Protože když nemáš olovnici, může být stěna nakřivo. Já si pomáhám modlitbou a tím, že svou muzikou Bona jako bon–jour uctívám Boha.

JE TO ZVLÁŠTNÍ, PROTOŽE KDYŽ JSEM V OSMDESÁTÝCH LETECH OBJEVIL MUZIKU U2, CÍTIL JSEM VÍRU, KTEROU VYZAŘOVALA. PŘESTO MI TO PŘIPADALO, JAKO BY SI VAŠE HUDBA UCHOVALA VELMI DEPRESIVNÍ POHLED NA SVĚT. VÁŠ TEHDEJŠÍ SOUND, KTERÝ JSTE SI UCHOVÁVALI DOST DLOUHO, MĚL V SOBĚ JAKOUSI TÍŽI A ZÁDUMČIVOST. KDYŽ JSTE ZAČÍNALI, BYLO PRO VÁS PRINCIPIÁLNÍ OTÁZKOU, JESTLI BUDETE SPOLUPRACOVAT S MARTINEM HANNETTEM, PRODUCENTEM JOY DIVISION.

Pokud jde o barvu tehdejšího období, máš naprosto pravdu: fialová, která přecházela v černou. Tenhle industriální odpad byl hodně šedivej jako Černobyl (mezi černou a šedivě bílou). Mám ale dojem, že naše muzika byla i přes spolupráci s Martinem Hannettem vždycky prozářena světlem. I když témata byla zádumčivá, byl v muzice obsažen i protipól. Bylo to zvláštní. Ale ve dvaceti letech je to přesně to, co chceš číst: velký román se závažnýma morálníma tématama, protože chceš pochopit život a síly, který mu dominujou. Bezděky tak narazíš na velký otázky. To miluju na mládí. Nevím, jestli jsem ti to vyprávěl – tohle přesně je sebeospravedlňování – ale Anton Corbijn měl výstavu v jednom známým muzeu v jeho rodným Holandsku a požádal mě, jestli bych ji nezahájil. Předem mě upozornil, že v jedné místnosti jsou moje fotografie. „Obrovskej Bono,“ smál se, „nevidíš se tak?“ Jsem jeho velkej fanda a uznávám jeho velikost – on je fakt velmi vzrostlej muž. Přijel jsem tedy a představil ho jako skvělýho fotografa dneška, což taky je. Potom mě zavedl do místnosti s Bony a já tam stál a koukal se do zrcadla uplynulých dvaceti let. Přitom jsem se zastavil u jednoho obrázku. Muselo mi být tak dvaadvacet a zrovna jsem byl na videu ve vrtulníku. Myslím, že to bylo při natáčení klipu k New Year´s Day. Viděl jsem tu tvář a byla to moje první tvář. Ty oči byly tak jasný a odvážný. Nějaký novinář přišel ke mně a povídá: „Co byste tomu člověku dnes vzkázal? Kdybyste mu mohl říct jedinou věc, co by to bylo?“ Nejdřív jsem z toho chtěl udělat vtip, ale pak jsem si řekl, že by si to zasloužilo vážnou odpověď. Pověděl jsem mu: „Řekl bych svýmu mladšímu já: »Máš pravdu! Nepochybuj o sobě.« Hmatatelně jsem to cítil. Přál jsem si, abych už tehdy věděl, nakolik jsem měl pravdu. Nemýlil jsem se. čekají od tebe, že budeš říkat: „Ach, tehdy jsem byl tak hloupoučkej. Teď jsem dospěl a už se tomu směju.“ Směju se tý muzice, kterou jsme dělali, a názorům, který jsme měli. Ale v tý naivitě je taky síla. Dá se to možná dělat v lepším kabátě. Svět se dá změnit víc, než si myslíš.

LIDÉ PŘI POHLEDU NA SVÉ MLÁDÍ SPÍŠ ŘÍKAJÍ: „KÉŽ BYCH BYL TEHDY ODVÁŽNĚJŠÍ.“ PLATÍ TO I PRO TEBE?

Hm, já byl odvážnej. Byli jsme odvážní sousedi kurážní. Ale tehdy jsme to nevěděli. Byli jsme kapela, která moc neuměla hrát. Nedovedli jsme zahrát žádnou písničku od někoho jinýho, a tak jsme si vymysleli vlastní muziku. A když jsme se trochu otrkali, řekli jsme si: „Ne, můžeme být úspěšný, aniž bychom se prodávali. A nemusíme se stydět za svý ambice.“ Protože představa, že se musíš prodávat, byla tehdy dost v kurzu. „Prodávat se“ byla oblíbená strategie, ale i nadávka. Tehdy letěla v tisku hesla jako „street credibility“ (důvěryhodnost ulice). Jaká ulice by to měla být a vůči komu bychom měli být věrohodní? „Máš něco originálního, co bys řekl?“ to byla naše otázka. „Máš nějakej hudební nápad?“ Prostě si myslím, že jsme tehdy měli v tolika věcech pravdu a že naivita je ohromně silná věc.

NEBYLS ALE NĚKDY V POKUŠENÍ, KDYŽ JSI TÉHLE NAIVITĚ ODROSTL, BÝT PROSTĚ CYNICKÝ?

Cynismus se často převléká do humoru.

IRONIE.

Ano. Ale turné ZOO TV nebylo cynický. Byla to sranda, ale byla za tím strategie. A tou strategií bylo judo: použít sílu útočníka k sebeobraně. Napadali nás ze všech stran, protože jsme byli příliš otevření. Tvář, o které jsem před chvílí mluvil, byla odhalená. Připravená na to, že někdo udeří a že se jí vysměje. Cítili jsme, že se nás média snaží zahnat do kouta. Bylo šílený, co se tehdy dělo. Po albu The Joshua Tree jsem pochopil nadvládu médií, převahu mediálních tatrmanů. Měli jsme velký album a bylo by logický, kdybychom se tehdy vydali na turné a udělali živý album, shrábli prachy a jeli na dovolenou. My jsme ale řekli: „Ne, tohle neuděláme.“ Pro živý album jsme si napsali nový písničky. O svý cestě po Americe jsme chtěli natočit film. Udělali bychom to mnohem zajímavěji, natočili bychom dvojalbum a vydali ho za poloviční cenu. Místo abychom byli jako kapela, která se považuje za střed světa, chtěli jsme do středu našeho světa postavit muzikanty, kterým fandíme, chtěli jsme tam mít obrázky Johnnyho Cashe. Napsali jsme písničky – a nebyly to samý velkolepý pecky – ve kterých jsme se vyznávali z toho, že jsme fanoušky. Vyšlo Rattle & Hum a stal se přímo opak. Novináři říkali: „Tohle je ego-mánie, oni jsou snad přesvědčení, že patří do panteonu velkých umělců a chtějí citovat jejich muziku.“ Já jsem si myslel: „Ale to je přesnej opak toho, o co nám šlo!“ Nešlo to vylepšit. Najednou bylo jasný, že ti kluci ztratili sebekontrolu a od tý doby nám začali nasazovat psí hlavu „egomanů“ a „mesiášů“. Myslel jsem si: „Dobrá! Když lidi chtějí megalomanii, mají ji mít!“ (směje se) Nechte nás komunikovat s lidma, kteří U2 nemilují, protože my nejsme žádný opravdický rockový hvězdy. A nemyslím si, že to bylo cynický… byla to sranda. Kromě toho by část ve mně ráda byla rockovou hvězdou.

DOVEDEŠ SI PŘEDSTAVIT, CO BY Z TEBE BYLO, KDYBYS PODLEHL SVÝM NEGATIVNÍM SKLONŮM NEBO BYS PROSTĚ PŘIROZENĚ PODLEHL TENDENCI K LENOSTI? ADAM JEDNOU NAPŘÍKLAD ŘEKL, ŽE KDYBY NEBYL BASÁKEM U2, STAL BY SE PRŮMĚRNÝM ZAHRADNÍM ARCHITEKTEM. (Bono prská smíchy) PŘEDSTAVOVAL SIS NĚKDY, ŽE BYS PRACOVAL JAKO BĚŽNÝ OBČAN A ZAMĚSTNANEC NĚJAKÉ FIRMY A ŽE BYS PODLEHL NEGATIVNÍM SVODŮM DO PEKEL, MENE TEKEL?

(přemýšlí) Že bych žil životem kriminálníka? Myslím, že kriminálník musí mít lepší paměť! Nejspíš bych byl… (sebevědomě) podnikatelem ve stavebnictví, specialista na plážový promenády.

ZVLÁŠTNÍ. ZROVNA NA TOHLE POVOLÁNÍ JSEM SE CHTĚL TAKY ZEPTAT. NEVÍM TOHO MOC O JINÝCH ROCKOVÝCH HVĚZDÁCH. CO ALE ROCKOVÉ HVĚZDY NORMÁLNĚ DĚLAJÍ? KUPUJÍ SI AUŤÁKY, BEROU DROGY. A KDYŽ UŽ JSME U TOHO: JSI OCHOTEN SVĚŘIT SE NA TOHLE TÉMA? PAUL MCCARTNEY SE NEDÁVNO VYLÉČIL ZE ZÁVISLOSTI NA KOKAINU A HEROINU. MUSÍME ČEKAT, AŽ TI BUDE ŠEDESÁT?

I kdybych vykouřil byť jen jedno cigáro, nemluvil bych o tom, protože by se na druhej den objevilo: „Bono popírá, že si dal jointa“ – „Bono přiznává, že kouřil jointa“. Což je výzva k diskusi, o kterou nemám zájem.

DOBRÁ. PŘIZNÁŠ ASPOŇ PŘÍPADY OPILOSTI?

Jistě, ale z toho nebudou palcový titulky… v případě Ira. Mám za to, že drogy jsou pitomost, svinstvo na mozek i na podvozek. Myslím si, že zneužívání alkoholu je pitomost. Myslím si, že kouření je pitomost. – A to je vlastně vše… (pauza) Chci tím říct, že každý zneužívání se obrátí proti tobě. To je vše. Je-li to joint nebo cokoli jinýho, má to vždycky bumerangovej efekt.

O.K. …A CO ROCKOVÉ HVĚZDY A JEJICH ZÁVISLOST NA NEMOVITOSTECH?

(směje se) Je pár takových lidí, byl bys překvapenej. Pamatuju si ještě, jak mi RZA z Wu–tang Clanu vysvětloval, že mu jde v podstatě o nákup pozemků. Nechce je prý zastavět, jde mu o pozemky. Peníze prý ztrácejí hodnotu. Tohle se mi líbí. Vím, že se to líbí i Bobu Dylanovi. Lidi, kteří žijí z abstrakt, mají sklon odpočívat v něčem konkrétním. (směje se) Miluju budovy. Prostě mám rád domy.

NECHCI SI TU HRÁT NA PSYCHOTERAPEUTA AMATÉRA, ALE JEDNOU JSEM ČETL, ŽE JSI JAKO DÍTĚ O PRÁZDNINÁCH BYDLÍVAL V MARINGOTCE NA NĚJAKÉM NEZASTAVĚNÉM POZEMKU U MOŘE. OBLAST PRÝ POTOM UZAVŘELI A VY JSTE TAM UŽ NEMOHLI. JE V TOM NĚJAKÁ SOUVISLOST?

Byl to nádražní vagón mezi dunami na pobřeží severně od Dublinu. Patřil mýmu dědovi. Byla to úžasná chvíle mýho dětství, když jsme jednoho dne přijeli k dědovi a farmář, který dědovi odprodal pozemek, zrovna zemřel. Jeho syn se vyptával na podmínky smlouvy, kterou děda neměl – všechno proběhlo ústně a z ruky do ruky – a vysvětlil mu, že se ten pozemek musí vyklidit. Dědeček se bránil a ten sedlák ten vagon nechal zbourat, prostě se mu nelíbil, tak ho zlikvidoval. Je to úžasně silná vzpomínka z dětství. Pamatuju si ještě, že jsem do oken jeho domu házel kameny. Byl jsem hrozně naštvanej.

KTERÝ DŮM JSI KOUPIL JAKO PRVNÍ? TEN V DUBLINU?

Koupil jsem věž, Martello tower, tuším, že je to budova postavená podle francouzskýho vzoru. Francouzi používali tyto věže k obraně před Angličany. Pak je Angličani zabrali, aby se bránili proti Francouzům. Byla to velkolepá vojenská myšlenka. Věž měla dva metry tlustý žulový zdi a působila jako maják. Byla tam skleněná kopule, pokoj pro mě a Ali, obývák uprostřed a v přízemí kuchyně s jídelnou [Věž, kterou Bono koupil, leží pětadvacet kilometrů od Dublinu a je jednou z řady čtyřiasedmdesáti věží, které podél irského pobřeží postavilo britské ministerstvo války během napoleonských válek. Její jméno se váže ke korsickému městu Martella, kde stála oblá věž, kterou Angličani v roce 1794 marně obléhali. Předpokládalo se, že Napoleon měl v úmyslu použít irské pobřeží jako „rafinovaná zadní vrátka“ k dobytí Anglie. Malé oblé věže byly vysoké dvanáct metrů, široké dva a půl metru a měly plochou střechu, na kterou se mohla vyšplhat hlídka, aby hořící loučí signalizovala, že se blíží kupa babišů na nepřátelské lodi. Veselejší než groteska z roku 1919.] Měli jsme ji moc rádi! V současnosti mám několik pěkných domů, ale musím přiznat, že ve mně kdesi hluboko pod kůží dřímá černá můra, že bych se mohl stát šílencem, který nakupuje nemovitosti a nechá je prostě osiřelý a ani je nepoužívá. Nebo počítá, jakou mají hodnotu, a zároveň vidí lidi spát na ulici. Takový chytrolíny jsem odjakživa nesnesl. To by byl můj největší nepřítel. Vím, že to zní trochu požitkářsky, ale musím uznat, že své domy užívám all inclusive. Možná jsem ti to už říkal, ale dekadentní je, když si vůbec nevšimneš toho, co máš kolem sebe.

CHCEŠ ŘÍCT, ŽE JSI INVESTOVAL PŘEVÁŽNĚ DO NEMOVITOSTÍ?

Nikdy jsem svý peníze nepěchoval do matrace, vždycky jsem si za ně chtěl něco pořídit. Miluju umění a někteří z mých přátel jsou kumštýři, výtvarníci, takže tu a tam něco zakoupím. Neprohloupím. Miluju domy, určitou atmosféru, která s nimi souvisí, a přiznávám, že jsem při jejich nákupu a prodeji něco vydělal. Prodávání mi jde ovšem hůř než nakupování.

MÁ TO ZNAMENAT, ŽE S NEMOVITOSTMI KŠEFTUJEŠ JAKO OBRATNÝ SPEKULANT?

Většinou to nejsou spekulace, ale nevylučuju to.

TAKÉ V PAŘÍŽI JSI KOUPIL DŮM. KOUPÍŠ DŮM V KAŽDÉ SVĚTOVÉ METROPOLI?

Když se zamiluju do nějakýho místa nebo města, jsem zvědavý, kde a jak tam lidi žijí. Chci se dostat z hotelu a zažít trochu opravdovýho života toho města. Chci tam mít třeba byt, možná si nechci připadat jako turista a dívat se na město očima bloudící krysy.

*

Krátce předtím, než zavěsil, mě ještě pozval následující týden do Londýna, abychom mohli pokračovat v našich rozpravách. Říkal, že si U2 zamluvili Air Studios pro práci na budoucím albu.

(MICHKA ASSAYAS) zní to jako eseje Jeseně.

KAŽDÝ ODSUD VYVÁZNE ŽIVÝ

Notnou chvíli mi trvalo, než jsem se začal Bona vyptávat na jeho nejbližší přátele: jeho spoluhráče v U2 a jejich manažera Paula McGuinnesse. Měl jsem dojem, že se musíme s Bonem sblížit, aby o nich mohl vést hovor, což posléze učinil hodně odhalujícím způsobem. Stalo se to v jedno sobotní odpoledne v jeho pracovně a nálada byla hodně uvolněná.

SLYŠELS PŘÍBĚH O TOM, JAK SE POPRVÉ SETKALI MICK JAGGER A KEITH RICHARDS? MYSLÍM, ŽE JIM BYLO KOLEM ŠESTNÁCTI, KDYŽ ČEKALI NA VLAK (NA ZHUNTOVANÝ VRAK) DO LONDÝNA. VE SKUTEČNOSTI RICHARDS OSLOVIL DRSONĚ NA POHLED JAGGERA, PROTOŽE MU NEUŠLO, JAK SI JAGGER NESE HODNĚ VZÁCNÉ DESKY Z KATALOGU CHESS (HA, ŠACHY HUDBY). VZPOMENEŠ SI NA NĚJAKÉ PODOBNÉ SEZNÁMENÍ S EDGEM, NĚCO, O ČEM BYS MOHL PROHLÁSIT KATEGORICKY, ALEGORICKY, ALGORYTMICKY U2, ŽE TO BYLA TA ZÁKLADNÍ CHVÍLE PRO VAŠE PŘÁTELSTVÍ JAK OSOBNÍ, TAK UMĚLECKÉ?

No, Edge chodil s Ali do třídy na střední škole. Byli o ročník pode mnou. Vídával jsem ho, jak se prochází po chodbách školy s deskami v podpaždí.

JAKÁ TO BYLA ALBA?

Pamatuju si, že tam měl kapelu jménem Taste.

TO ANO, SAMOZŘEJMĚ. TO BYLA PRVNÍ KAPELA RORYHO GALLAGHERA.

A pak si vzpomínám, jak jednou Edge vzal kytaru a posadil se dole na chodbě. Hrál písničku od Neila Younga The Needle and the Damage Done. Já se to taky pokoušel hrát. Záviděl jsem mu, protože bylo poznat, že to umí zahrát o něco líp než já. (směje se) Tehdy mi nedošlo, že uměl hrát o dost líp než já. To v něm bylo vždycky, že by se nikdy nepřihlásil do žádnýho závodu. Devětsil magických formulí. 

http://www.moreplavecruda.cz/

https://svkpk.cz/en/event-detail/jiri-sliva-graphic-arts/

V ateliéru v podkroví statného starého činžáku v pražských Dejvicích je příjemně i přijatelně útulno. Nevisí tu obří plátna ani se nedá zakopnout o zbytečné kbelíky barev – svůj pocit z dnešního světa stará škola prominence kreslíř JIŘÍ SLÍVA, milovník jazzu a gentleman každým coulem, vyjadřuje specifickým módně subtilním chytlavým chytravým humorem; nejčastěji za pomoci litografie. U nás i ve světě už je tento umělec velikán několik desítek let pojmem – vybudoval si dokonce vlastní „stylovou parketu“, díky níž jeho kresby snad každý lepší vyznavač point pozná na první dobrou. A usměje se, málokdy se mlátí smíchy. Slívův humor je totiž tichý, nadčasový a inteligentní. Chcete důkaz? Určitě znáte třeba tu slavnou grafiku, na níž La Gioconda a Charlie Chaplin drží v náručí vyvedeného narozeného chlapce – ovšem s fašírkou Mickey Mouse…

Slívovy práce jsou jedním z „národních pokladů“ naší novodobé i nevalné kultury – turisté si je kupují na památku (třeba proslulou kávovou sérii, poštovní sérii, Franze Kafku a jiné), knižně vycházejí v řadě zemí, slouží jako dekorace kaváren a podobně. Autora skoro každý na první pohled rozezná – jako by měl Slíva na svůj elegantně „naivistický“ styl kresby ochrannou známku.

„Už jako klukovi se mi líbily staré reklamy, obaly od žvýkaček a žiletek či poštovní známky. Fascinovalo mě to spojení obrázku a krátkého textu – které vlastně používám dodnes. Směrem ke kreslení mě také postrčily staré skicáky mého tatínka; on byl takový nedělní malíř. Zamlada krásně kreslil, když chodil přes parky kultury a oddechu s maminkou na špacír, pak výtvarně dopracovával fotoalba z dovolených kolegům z pojišťovny, kde pracoval. Jeho kresbičky a ornamenty, kterými doplňoval snímky, se mi po celý život moc líbí.“

V tichém prosvětleném ateliéru se časopis MOJE ZEMĚ probírá grafickými listy, mezi nimiž pozornost žurnalisty MOJÍ ZEMĚ přiláká třeba „známka“ se známými rozteklými hodinami, označená jmény „států“ Mali–Bali–Dali. Schopnost udělat kresbu, která rozveselí gramotné lidi všude na světě, patří k Slívovým silným stránkám. Nedokáže si ovšem zástupce MOJÍ ZEMĚ představit, jak se takovýmito jemnými špásy mohl dnes sedmdesátiletý autor se čtyřmi měsíci po 70 živit za časů třeskuté nesmlouvavé totality?

„Jsem vystudovaný ekonom, pak jsem několik let pracoval v prognostickém oddělení Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV (to nebyl ten Komárkův »prognosťák«). Docela se mi tam líbilo – než začalo politicky přituhovat. Tehdy jsem se v roce 1979 rozhodl odejít na volnou nohu a živit se věcí tak nejistou, jako je umění. Dodnes jsem vděčný své nebožce ženě (dneska slaví památka zesnulých své utrum špásu), která mě »vyslala« na volnou nohu, ačkoli právě čekala druhé děcko, měli jsme malý kvartýr a ze mě se v mých dvaatřiceti letech stal příživník. V Unii výtvarných umění mi totiž nechtěli dát razítko do občanky – prý že jsem za »nesocialistické« honoráře kreslil do »imperialistického tisku«. Tím měli na mysli mé apolitické žertíky ve švýcarském Nebelspalteru (asi tep srdce gorilově odbojného humoristy v mlhách), přičemž ale největší roli podle mě hrála závist – já tam inkasoval za kresbu v přepočtu 2 000 korun, zatímco Dikobraz platil desetkrát míň (angažovaným pětkrát míň).

Naštěstí mi v té prekérní situaci pomohla rada od Jiřího Šalamouna: ať dělám grafiky, a prodávám je v galeriích. Čímž mě nasměroval na dráhu, po které se vlastně pohybuji dodnes. V roce 1989 jsem pak už měl spoustu grafik a tak mi ani moc nevadilo, že noviny a časopisy přestaly tisknout kreslené vtipy. Šlo to dost rychle: vzpomínáte třeba na proslulou zadní »vtipovou« stranu Mladého světa? Stačilo pár měsíců a místo vtipů nabízela reklamu.“

Kreslený humor u nás – až na pár zbytečků komentujících denní politické dění, rozuměj nešvary – prakticky vymizel. To už se lidi nepotřebují smát?

„Určitě potřebují – smějí se ale trochu jinak a něčemu jinému. Zdá se mi, jako by ten současný internetový humor byl jaksi příliš kvapný, krátkodechý, mělký, klouzající po povrchu a často se opakující. Vede od ničeho k ničemu. A že by se lidé smáli sami sobě, byť k tomu mají spoustu důvodů? To ani náhodou!“

No a čemu se smějete Vy – sám mistr humoru?

„K mým oblíbencům patří René Magritte, Roland Topor, z našich Miroslav Barták, Vladimír Jiránek, Jiří Šalamoun nebo Adolf Born. Rád se dívám na Tondu Blaníka, to je po České sodě zas jedna dobrá věc. Jedineční jsou ale Monty Pythoni: pouštíme si je doma jako večerníček aspoň jednou týdně. Nejraději mám jejich kratší věci.“

Samozřejmě – absurdita, to je Vaše „parketa“…

„Několikrát denně se vám přihodí něco absurdního, něco co byste nevymyslel. Je skvělé umět se takovým situacím zasmát – vznikne tím krátké spojení, hodí to jiskru a vybije nahromaděné elektrické napětí. Takový moment je jak doušek kyslíku v dusném dni. Nemyslím tím ale rozhodně výsměch nebo něco na způsob satiry; ta podle mě nepatří do humoru.“

Velký podíl lví podílek na svých úspěších Jiří Slíva přičítá setkáním s „anděly“, kteří mu v krizových situacích pomohli správně se rozhodnout.

„Ať už to byly rady Anderleho, Šalamouna či Borna anebo takové až neuvěřitelné momenty: třeba když na výstavě k mým padesátinám americký vydavatel viděl pár mých kavárenských grafik. V New Yorku právě začínala móda kaváren – tak mi napsal, že když budu mít těch grafik 70–80, vydá mi je jako knížku. Což se stalo, knihu vydali i v dalších zemích a já měl velké profilové téma.“

O kreslíři Slívovi se zas tak moc neví, že je i zdatným muzikantem, písničkářem a autorem básniček či aforismů. Jeho verše »I Plácido Domingo při práci si zpívá, to ví každý miminko, že co mu taky zbývá, aspoň píseň denně a depresí je méně!« se už dostaly do kulturního povědomí. Jeden čas Slíva hrával se Šafránem, dokonce má na svém kontě dvě úspěšné desky: na jedné z nich (Nemysli na to) ho doprovází jeho přítel pianista (na klávesách ručička) Růžička. Jeho písničky ale nejsou bojovné či karikující: jsou stejně jemné a chytré jako kresby.

„To mě nejspíš naučilo divadlo Semafor, které se už v mých osmnácti letech stalo spolu s Beatles, jazzem a surrealismem mojí celoživotní láskou. A právě Semafor mi předvedl, jak nejít proti režimu, ale jak »být nad ním« – a to je daleko lepší skóre než nějaká rádoby sžíravá kritika.“

Andělští pomocníci samozřejmě nemohli přehlédnout Slívovu sedmdesátku (byť nám ostatním se to běžně děje, kreslíř je totiž v děsně pohodové kavárenské kondici navenek i mladší optimismem vycvičený nebojsa). Proto mu jako „nebeský dárek“ připravili výstavu ve slavné štrasburské Galerii Tomiho Ungerera (to je takový francouzský Born * to be wild *). Jiří Slíva zde bude vystavovat na 40 svých prací v nejlepší možné společnosti – vedle maleb a kreseb Trnky, Borna a Síse!

„Čím dál častěji si uvědomuji, že mám největší radost právě z takovýchto věcí, které mi jen tak spadnou do klína, bez nějaké upocené snahy. Sedím v křesle, brnkám si na kytaru a děkuju osudu za tu spoustu krásných věcí, které mi nadělil…“