Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 14.12.
Lýdie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Don Juan DJ radí: slaví Albert, dejme salvy Albertů na první příčky hitparád... do tance.
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 21.11. (07:49:00)

NIKDY

 

Nikdy do mě nerafne retardované pruzení u zpátečnicky pomatených jedinců

nikdy není dost akcií a aktivit v provozech pábitelsky nezpomalených dobrodinců

kyselý citrón bez hořkého citu je jen „rohn“, nervová tkáň Evangelisty Purkyně Neurón

„don´t worry be happy“ Bobby McFerrin s vídeňskou filharmonií zkouší důvtip fištrón

chceš být taky božsky osvícená Lady, jak náboj ženství prozkoumává Ježíš?

poklady máš předurčeny, tyhle budiž oknem v hlavě; tolika nápady vše střežíš

Ježíš je má prestiž, Ježíš nikdy nemá exaltovaně proč zklamat

Ježíš je semínko naděje v předem prohraném souboji dramat

Je suis Jesus, i já mám motor, o který se nemusí třást ani třináctá fotokomora v hangáru STK Motol

nejsem veteš ani Milouš Jakeš, big band B–Boy s pověstí nekuřáckou hoříš, když do děje vložíš kotoul

hm Česká republika má ustálenou pověst sporadicky souřadnicky nevěřících Tomášů

špatnou adresu měst, kde Pierot má po krk násilnicky nedokonale chybných boháčů

špatnou úroveň morálky půjde zvelebit jak fotosyntézu humorně chytře zvolna

ale Slunce svítí pro Herkuly, jejichž síla je výhra esa v rukavičkách výborná

grafický malíři, Blanický rytíři, tragický počet porcovaných kaší na talíři

létající talíř po hlavě a Čechy náleží k Moravě jak protéza odnoží kalorie s lanýži

jistota jobu na pranýři, nejistota nerozbitné ulity u elity vyvíjí tempo hlemýždí

cestování s trochou výdobytků a s čísly kilometrů, spoje Tvoje zas redukci po trase do ztracena ujíždí

máte chuť a máte čas a hlavně máte vždycky netušené možnosti

semknout se ve větší celky – které nebudou odrazem lstivosti

i řevnivosti snad v pyšné plyšové hračce ukotveného „mončičáka“ s pružinkami molekul

mládí vpřed a předsudky odhoďme stranou, aby odpadky jeden mořeplavec obeplul

aby suchozemec pochopil význam země, tak se musí snažit na souši

pěstovat oázy a extázi a magické chvíle dobrých dní na výstavní bázi

co zaseješ, to sklidíš (slepouši) a vidíš sílu v soustavě s grácií, tolik s hesly hlesly pro činy hlasy

 


 



ALBERT SCHWEITZER

 

     14.1.1875   KAYSERSBERG BEI COLMAR         ۞     4.9.1965   LAMBARÉNÉ

 

 

„Naše zem požírá vlastní děti.“

 

Starý náčelník domorodého kmene na řece Ogooné

 

*

 

K rektorovi štrasburské univerzity vstoupí mladý muž temných rozcuchaných vlasů, černých očí a energického vzhledu.

 

„Přišel jsem vám oznámit, abyste se mnou v příštím roce nepočítal.“

 

„A co budete dělat?“

 

„Pojedu do Afriky,“ říká mladý muž.

 

„Do Afriky? A co vaše profesura na naší univerzitě? Už se vám nezamlouvá? A vaše hra na varhany? Tomu všemu chcete dát sbohem?“

 

„V Africe je mne víc potřeba. Četl jsem o havarijním stavu nouze domorodců. A hodně jsem o tom přemýšlel. Došel jsem k názoru, že my bílí se nestaráme o černé tak, jak bychom měli. Co jim dáváme? Kořalku a nemoci. To je všechno.“

 

„A vaše kniha o Bachovi? Vyšla přece ve dvou jazycích. To hodláte v Africe pokračovat ve své spisovatelské dráze?“

 

„Právě ta knížka mi společně s koncerty a podporou mých přátel umožnila, že mohu vycestovat do Afriky. Nikoli jako turista, nebo obchodník, ale jako podpůrný lékař.“

 

„Jen, abyste, doktore Schweitzere, nelitoval,“ povzdechl si rektor, ale pak udělil žadateli svůj souhlas.

 

*

 

O několik měsíců později, v dubnu roku 1913, sestoupil onen mladý muž z paluby malého kolesového parníčku na rozpálený hnědý břeh řeky Ogooné v Gabunu, nedaleko vesnice Lambaréné. Doprovázela jej manželka Helena, se kterou se nedávno oženil. V sedmdesáti pevných truhlicích si přivezli dohromady hromady obvazů, knih a také speciální klavír, který mladému muži věnovala Bachova společnost.

 

Přijeli na dva roky. Kdyby jim tehdy někdo oznámil, že je tu bude čekat půl století perné námahy, že se svého dobrovolného závazku ve prospěch vesnice Lambaréné na této zemi již nikdy nezbaví, kdo ví, jak by se na to tvářili. Až těch víc než padesát let uplyne, rozloučí se s rakví Alberta Schweitzera jeho žáci i obdivovatelé z celého světa. Budou to lidé různých zájmů, profesí i politického spektra vyznání. Mnohé nespojuje vlastně vůbec nic – jen obdiv k jednomu skromnému muži. Humanistovi, filozofovi, varhaníkovi i hudebnímu teoretikovi. A také lékaři, spisovateli, držiteli Nobelovy ceny míru. Velkému doktorovi, Ogangovi…

 

Na svou cestu do Afriky se vydal z Alsaska, ovládal proto od dětství důkladně neošizenou němčinu, avšak ještě lépe francouzštinu. Narodil se v rodině evangelického pastora jako první syn. Rodiče nebyli zámožní, ale svým dětem vštěpovali lásku ke knihám a k hudbě. Albertův dědeček z matčiny strany byl velkým znalcem a milovníkem varhan, sám je dokázal konstruovat i opravovat, otcovi předci se věnovali učitelství. A tak se malý Albert, dříve než zvládl abecedu, začal učit na fortepiano. Hudba jej pak již neopustila po celý život.

 

„Na gymnáziu“, vzpomíná později v autobiografické knížce Z mého života a díla, „jsem se zajímal o historii a přírodní vědy. V jazycích a v matematice jsem musel vynakládat velké úsilí, abych dosáhl aspoň částečného úspěchu. Avšak časem jsem našel zalíbení v přemáhání obtíží a v osvojování toho, k čemu jsem neměl výjimečné vlohy.“

 

V roce 1893 odmaturoval a musel se rozhodnout, co dál podnikne. Nejraději by se věnoval hudbě, krátce proniká do tajů varhanní hudby v Paříži, ale pak se vydá do Štrasburku. Bude tu na zdejší univerzitě studovat hned na dvou fakultách najednou. Na filozofii a na teologické fakultě. Obě pak ukončí disertační prací a stane se na čas vikářem kostela svatého Mikuláše.

 

Jeho zájmy jsou v té době velmi obšírné. Připravuje se na univerzitní kariéru, je soukromým docentem univerzity, hluboce se zajímá o hudbu a hru na varhany. Studuje Bacha. A vedle toho se začíná zajímat i o sociální nerovnosti a nekončící problémy. Je možné nějak ulevit těm nejchudším, kterým sílící hamižnost přináší místo povznesení jen větší strasti a duchovní bídu? Aktivně se podílí na kampani za zřízení městského sirotčince.

 

V této době se seznámil s Helenou Bresslau, dcerou významného berlínského historika. Helena si našla svou vlastní cestu, věnuje se učitelské dráze. Jednoho dne přivedla své žáky na hodinu zpěvu do nedalekého chrámu, a s nelibostí shledává, že sedátko u varhan je již obsazeno neznámým mladým mužem. Jeho hra ji však zaujala, a později se prostřednictvím společných přátel mohou o sobě navzájem dozvídat víc lákadel. Oba podvědomě cítí, že svět kolem nich není ani symbolicky spravedlivý. A oba to považují za svou osobní výzvu. Helena se přihlásí do ošetřovatelského kursu. A Albert? Jednou si náhodou přečte článek v časopise francouzské misionářské společnosti. Hovoří se tu o problémech misie v Kongu, v Gabunu, o nedostatku dobrovolníků pro práci v tropech.

 

„Když jsem dočetl, klidně jsem se pustil do obvyklého zaměstnání. Byl konec hledání. Své třicáté narozeniny jsem slavil jako člověk, který se pevně rozhodl. Kromě několika věrných přátel nikdo nevěděl o mém záměru vypravit se do rovníkové Afriky…“

 

 

ČLOVĚKEM VŠEM, KTEŘÍ POTŘEBUJÍ ČLOVĚKA

 

Rozhodne se, že vystuduje ještě nezbytnou medicínu. Jen tak bude v Africe opravdu užitečný. Těch, kteří přicházejí hodnotit bezvýchodnou situaci, už přijelo i zmizelo z obzoru hodně, těch, kteří opravdu chtěli přiložit ruku k dílu, bylo snad jako šafránu.

 

Nestydí se znovu usednout do školních lavic na univerzitě, na které již dosáhl vědecké hodnosti. O mnoho let mladší studenti hledí na jeho mohutný profil jaksi s nedůvěrou. Co ten tu pohledává? Mohl jim vyprávět o svém rozhodnutí? Brali by jej vážně?

 

Studium jej stálo hodně sebezapření. Ale nakonec přece jen dosáhl vytouženého doktorátu. Ožení se s Helenou. A pak musí sehnat dostatečnou zásobu léků, kterou budou mít k ruce pro první měsíce, než se zorientují, obvazový materiál, nářadí, trvanlivé potraviny… Kolik doma běžných věcí bude v Africe složitě nedostižným snem? Opustí vymoženosti evropské (prostopášné) civilizace, všechno, co bylo až dosud jejich každodenním životem. V praxi budou uskutečňovat Albertovu teorii o tom, že do třicítky má člověk od života brát plnými hrstmi vše, co mu nabídne. Po třicítce už musí jen vracet s přidanou hodnotou daň. Ale nejen proto zdvořile odmítne lukrativní nabídku rumunské královny. Chtěla by jej uvítat na svém dvoře, za koncerty mu poskytne lákavé zaopatření… Místo toho stojí před misijní stanicí v džungli a ze všech stran na něj dotírají nepříjemné zvěsti.

 

Přijeli do nemocnice, která vlastně ještě není zbudována. Misijní stanice nemá prostředky ani pracovní síly k její stavbě. Afričané pracují na těžbě vzácného dřeva, obchodníci platí lépe než misionáři.

 

A tak začali Schweitzerovi ordinovat pod širým nouzovým nebem a s několika domorodými účastníky se pustili do stavby sami… Jejich každodenní realitou jsou sekery, páčidla, hoblíky a pily. Kdyby mohli přátelé doma vidět Albertovy kdysi tak jemné ruce varhaníka, jistě by se zhrozili… A vedle stále nekončící stavby svědomitě plní své hlavní poslání, kvůli kterému sem přijeli. Snaží se přimět Afričany, aby přijali nabízenou ruku. Kdy konečně pochopí, že jim chtějí skutečně pomoci vytrhnout trn z paty? Bojují proti nepřehlednému a nepřijatelnému množství tabu, které domorodce svazují. A někdy jim připadá, že žijí ne kilometry, ale celá staletí mimo bílou civilizaci, ze které vzešli… Vždyť domorodci nemají často ani nejzákladnější hygienické návyky, jsou zcela vydáni na pospas svým kmenovým kouzelníkům a náčelníkům. A vedle toho jim vládnou bílí dohlížitelé. Schweitzerovi nabízejí základní zdravotnickou péči, ale kdo dá domorodcům vzdělání, naučí je řemeslům, efektivnímu obdělávání půdy? Bez toho se jejich život nemůže hnout k lepšímu. Osamělé oázy na obrovském černém kontinentu nejsou řešením. Dokáže si to bílý doktor sám připustit?

 

Potřeboval by si odpočinout na kanapi, všechno promyslet, vrátit se alespoň na čas mezi své přátele. Jenže v Evropě je mela, první světová válka ničí, co jí stojí v cestě. Dr. Schweitzer a jeho žena jsou poddaní německého císaře. A jako takoví mají přísný zákaz opouštět svůj dům. Albert nevěří vlastním uším. Kam by tady v pralese utíkali? A proč? Přijeli sem přece pomáhat domorodcům, dobrovolně přišli na zdejší francouzské území rozdávat dobrotu… Náčelníka distriktu to nezajímá, u dveří domu hlídá stráž.

 

Čtyři měsíce trvala tato nedůstojná izolace, než se ji přátelům v Evropě podařilo intervencí u francouzské vlády zrušit. Romain Rolland, Charles–Marie Jean Albert Widor nezapomínají, i když je svět náhle rozdělen konflikty. Ale obnovením provozu nemocnice starosti nekončí. Chybí léky, obvazy, prostěradla. A také čerstvé informace z domova. To, co se k nim se zpožděním dostane, jim nepřináší radost. Před koncem roku 1916 se Albert Schweitzer dozvídá o smrti matky. Ocitla se ve špatnou chvíli na špatném místě, byla sražena vojenským povozem. O rok později je dostihne další rána. Jako němečtí občané musí odjet prvním parníkem do Evropy, do tábora pro civilní válečné zajatce. A přece právě v této neradostné době usedá nad stránkami papíru a plní je úhledným drobným písmem. Úpadek kultury ovládl svět, co jej může překonat? Dlouho do noci hoří lampa v jeho pokoji. Jen úcta k životu, tu kdyby všichni vyznávali, kolik trápení by si lidstvo předem ušetřilo. Celý svůj zbývající život se již Albert Schweitzer od tohoto kréda neodkloní.

 

Rukopis knihy, která svůj život začala žít v Africe, s nimi přečká nelehký pobyt v internačním táboře v Pyrenejích a pak v Saint Rémy. Vydá jej až po skončení války.

 

 

NEMOCNICE NA SAMÉM OKRAJI SVĚTA

 

Poválečná Evropa je plná zmatků, hladu a nemocí, jako byla smrtící španělská chřipka i pro Gustava Klimta. A také nadějí v lepší budoucnost. O cestě do Afriky však nemůže být ani řeč. Schweitzer pracuje v nemocnici ve Štrasburku. V lednu 1919 se manželům narodí dcera Renata.

 

Na jejich pobyt v Africe se však ve světě nezapomnělo. Albert Schweitzer vzbuzuje zvědavost a zájem. Varhaník, který léčil v Africe černochy, je zván k přednáškám i ke koncertům. Navštíví Švédsko, kde přednáší o kultuře a etice, koncertuje v Barceloně. Na pozvání přátel přijede i do Prahy. A píše. K Africe se vrátí knihou Mezi vodou a pralesem, která vyjde v roce 1921. Je to nečekaný úspěch, brzy ji přeloží do většiny evropských jazyků. Česky vyjde až v roce 1935, bude se tu jmenovat Lidé v pralesích.

 

Honoráře, odměny za koncerty a přednášky mu umožní, aby se znovu vrátil k myšlence na svou opuštěnou nemocnici. Jeho práce v Africe ještě neskončila. I Helena to uznává. Do Lambaréné však odjede v roce 1924 sám. Žena s dcerkou zůstane doma. Jinak to zatím není možné.

 

Albert Schweitzer má nyní již naprosto konkrétní představu, jak by jeho působiště mělo vypadat. Rozhodne se začít vlastně úplně znovu. V Lambaréné roste nová nemocnice, se vzdušnými domy pro nemocné a trpící, s operačním sálem, s ošetřovnou. Na pomoc mu přicházejí jeho bývalí spolupracovníci, směřují sem i docela noví technici. Ne každý vydrží. Ale ti, kteří to dokáží skousnout, zůstanou navždy.

 

Nezříká se Evropy, žije tu přece jeho rodina, přijímá pozvání na koncerty a přednášky, rediguje své knihy, ale v myšlenkách je stále hlouběji a hlouběji srdcem v Africe. Operuje děti, učí domorodce návykům hygieny, bojuje proti spavé nemoci, malárii, elefantiáze, tyfu a malomocenství. A když je třeba, nosí trámy na střechu nového útulku pro staré či malomocné. Ale nemůže nevidět, že jeho zápas na starém kontinentě příliš nechápou, je sice jmenován čestným doktorem mnoha univerzit, i do Prahy si pro něj přijela delegace v roce 1928 a denně dostává dopisy, které mu vyjadřují podporu, porozumění a sympatie, ale ozývají se i hlasy, které jeho práci jednoduše zpochybňují. Léčí domorodce zadarmo, a co je zdarma, není pro tento svět výpočtářských rozumů jaksi hodno ceny. Jeho nemocnice je pro pochybovače primitivní, domorodci sem přicházejí s celými rodinami, které si v jejím okolí žijí jako v domorodých vesnicích. Evropská hygiena, která ještě donedávna nosila zablácené škrpály nevědomosti, ohrnuje nad africkou realitou nos… Schweitzerova nemocnice pro ně není srovnatelná se soudobou špičkou ve světě. Jistě, jak by také mohla být. Ale kritikové se zapomněli poohlédnout, co jiného je na celém kontinentě srovnatelného s evropskou špičkou… Jeho motýlek pod krkem, jeho láska k Bachovi, který se rozléhá nad zešeřelým pralesem u řeky Ogooné, jeho korespondence s Einsteinem, s Romainem Rollandem, s Ghándím, Lessingem i se stovkami dalších přívrženců, kteří se na jeho práci dívají s nezaujatýma očima – s porozuměním a obdivem, dráždí a provokuje jednodušší inteligenci.

 

Ale pro stárnoucího doktora v pralese je daleko přínosnější věc nový pavilon či odvrátit opoždění zásilky s léky. To, jak jej hodnotí snobové v berlínských či pařížských salónech, mu nepomůže.

 

Konečně se v Lambaréné může znovu objevit i Helena. Renata je v penzionátě a paní Schweitzerová se energicky pouští do zřízení porodnice. Úmrtnost matek i dětí je hrozivě velká, místní kouzelníci však ženy před porodnicí děsí. Dítě se má narodit tam, kde se narodili i jeho otcové a dědové. Kdo je v nemocnici ochrání před zlými duchy? Každý přece ví, že se novorozeně musí hned po nadechnutí natřít bílou barvou, aby na ně duchové nemohli… Lékaři v Lambaréné se rozhodnou pro neškodný ústupek. Má-li ve finále posloužit dobré věci… I v nemocnici budou děti natírat snadno smytelnou barvou, domorodý personál dostane za úkol tuto novinu rozšířit mezi domorodce. Příliv rodiček se prudce zvedá a úmrtnost klesá… Ročně se pak v nemocnici narodí na čtyři stovky miminek.

 

Období klidu a pracovního soustředění nebude mít dlouhého trvání. Helena má malárii, musí se vrátit do Evropy… Albert bude tedy dál svou vzdálenou rodinu navštěvovat jen občas.

 

Jeho návraty jsou spojeny s přednáškami a koncerty, nemocnice v Africe potřebuje další a další peníze. Dary od příznivců jsou sice vítané, ale nestačí.

 

Jeho rozhovory s přáteli jsou plné obav. Často lépe než oni vidí nebezpečí, do kterého se svět znovu řítí. Nacisté v Německu zneuctili hrob jeho tchána, mnozí z jeho evropských přátel budou muset hledat nový domov, nový začátek k uplatnění. Odejde odtud Zweig, i Casals opustí Španělsko na protest proti Frankově diktatuře. Nacisté jsou stále drzejší krysy. Schweitzer dostane nabídku Gœbbelsova ministerstva propagandy k uspořádání řady koncertů. Nevědí, komu píší? Popuzeně jejich IQ odmítne.

 

Když vypukne druhá světová válka, je jeho malá rodina roztoulaná po světě. Albert je v Lambaréné, žena a dcera v Evropě. A tyto roky obav o osud nejbližších, přátel i zcela neznámých lidí jsou klíčem k Schweitzerově neúnavné poválečné mírové aktivitě. S Helenou se mohl shledat až v roce 1941, kdy se jí podařilo odjet z Evropy. S mnoha svými přáteli se již nikdy nesetkal.

 

Poválečná Evropa. Již podruhé za krátké období se novinové titulky hemží tímto výrazem. Nejraději by již zůstal navždy v Africe. Ale nakonec se znovu vydá na cesty. Nejprve za dcerou do Švýcarska, podívat se na vnoučata a pak do Ameriky. Přijal pozvání Chicagské univerzity a na své cestě se tu setká i s Albertem Einsteinem. Nad jejich rozhovorem se vznáší neviditelný přízrak atomové bomby, která zohavila Hirošimu a Nagasaki. Velký vědec si je až příliš vědom zneužití objevu politickými špičkami země. Oba si však uvědomují, že dál se mlčet a mlžit nedá.

 

Schweitzer se vrátí do Afriky. Již dávno ztratil robustnost svých mladých let, vždyť už také překročil sedmdesátku, ale vitalita a činorodost dál fungovala. Přijíždějí za ním přátelé i zvědavci, přicházejí nelíčení pomocníci. A pak jej najde obálka s razítkem Oslo.

 

 

NOBELOVA CENA MÍRU

 

Čekají tam na něj medaile a peníze, zrozené ve zbrojařských továrnách pana Nobela… co asi táhne hlavou starého pacifisty? Přijme je, jeho nemocní je bezvýhradně potřebují… Vypraví se do Osla a bude tu ve svém projevu hovořit pouze o míru. Kolik lidí o něm za existenci lidstva snilo, není již konečně nejvyšší čas, aby lidstvo pochopilo do všech důsledků své jednání, které je může přivést až do záhuby? Je 4. listopad 1954. Albert Schweitzer posílá do světa svou výzvu i osvětu všem soudným lidem.

 

Jeho nemocnice v Lambaréné se stále rozšiřuje. Nemocných přibývá. Ještě nedávno se tu prakticky nevyskytovala rakovina, duševně narušení a nemocní… Není i to dostatečně pádný argument pro všechny pochybovače, pro všechny, kdo se dušují, že jaderné výbuchy, ať již k nim dochází kdekoliv, nemohou lidstvu zase natolik uškodit?

 

Starý doktor připojí svůj podpis k dopisu, který mu pošle L. C. Pauling. I on přidá svůj hlas k výzvě vědců celého světa adresované OSN. Jedenáct tisíc vědců z devětačtyřiceti zemí se snaží varovat svět, dokud je ještě čas k záchraně. Copak nemá lidstvo i bez atomových zbraní dost jiných ožehavých starostí?

 

Dvaapadesát let pracoval pro Afriku. Nezištně. Za cenu osobních obětí. Mnohým připadal jako Don Quijote. A přece si na konci svého dlouhého života dokázal uvědomit nejzávažnější poruchy, kterým svět musel být vystaven. A kterým dodnes musí přihlížet. I to jeho odpůrci nedokázali pochopit.

 

Zemřel takřka za 8 měsíců po oslavě devadesátých narozenin. Mnoho jeho přátel mu již nemohlo stisknout pravici. I Helenino místo zůstalo prázdné. V nemocnici na čas zavládla nejistota. Co bude dál?

 

Již dříve pracovali v nemocnici na delší či kratší dobu týmy lékařů z celého světa. Přijížděli na Schweitzerovo osobní pozvání jako staří známí, po dlouhém dopisování. Byli mezi nimi i obdivovatelé z Československa, jeden z nich, dr. Radim Kalfus z Nové Paky o svém přátelství s Albertem Schweitzerem napsal zajímavou knihu. Vysílaly je sem taktéž univerzity, církve a nejrůznější ochotnické spolky.

 

A právě po této cestě, naznačené již samotným zakladatelem, se nemocnice vydala i do budoucna. V roce 1972 nad ní převzala patronát lékařská fakulta v Bernu, podporu dostává z mnoha zahraničních institucí, které nesou Schweitzerovo jméno. V kratších turnusech se tu střídají lékaři z mnoha zemí, přijíždějí sem studenti medicíny. Hodně se za ta léta změnilo, ale Schweitzerova myšlenka pomáhat nezištně lidem zůstala stejná.

 

 

ALBERT CAMUS

 

   7.11.1913   MONDOVI, DNEŠNÍ DRÉAN, ALGER   الجزائر, al-Jazā'ir, al-Jazāir ou Al Djazāir ; en arabe algérien الدزاير, Dzayer ; en berbère Lezzayer Tamanaɣt), surnommée el Bahdja      

۞   4.1.1960    VILLEBLÉVIN, FRANCE

 

 

Dílo Alberta Camuse bylo výzvou, rukavičkou hozenou tomuto otřesnému absurdistánu oženěného s vychcaností na entou 2000 let po Kristu. Tato výzva obsahovala dva základní hybné postoje – jedním byla lhostejnost, všivá netečnost, rezignace a tu autor vyjádřil jednak svým prvním románem, který byl vlastně popisem určité životní situace, vedoucí od mimoděčného mordu na popraviště, a který Camus nazval Cizinec (1942). Jednak ho vysvětloval filozoficky v Mýtu o Sisyfovi (1942), kde si jeden uvědomuje absurdnost stádovitosti na celém světě, přijímá ji jako fakt a nebouří se proti zavedeným pořádkům a proti tomu, aby nadále valil svůj kámen. Druhým Camusovým postojem byla touha po absolutnu, revolta proti omezeným lidským možnostem, kterou tak naléhavě, také jako otázku moci a bezmoci, vyjádřil autor v dramatu Caligula (1944) a kterou filozoficky zdůvodnil v Člověku revoltujícím (1951). Pro čtenáře a diváka je ovšem Caligula zosobněním šíleného císaře a vraždícího psychopata, i když Camus ho chápal především jako nešťastného krutovládce, který se bouří proti smrti a životu jako něčemu, co nemá žádný smysl. Fakt, že se Camus celý život zabýval filozofickým hledáním smyslu lidské existence, ho zařadilo mezi ateisticky orientované francouzské existencialisty, i když on sám takové označení sveřepě odmítal. Není ovšem sporu o tom, že vycházel z předchůdců existencialistů, z Kierkegaarda, Schopenhauera, Nietzscheho a především z Dostojevského. Není náhoda, že první román, který Camus ovšem neuveřejnil a jenž byl vlastně první verzí Cizince, se jmenoval Šťastná smrt, a že v něm autor zpracoval podobný motiv, jaký je základem Dostojevského Zločinu a trestu, totiž motiv vraždy za bílého dne pro bídné peníze. Raskolnikov vraždí neužitečnou a škodlivou stařenu za zenitem, která se dorozumívá se svým okolím prý pomoci úst staré ženy, jednu lichvářku a licoměrnici pro přetvářku, nejen proto, aby se zmocnil jejího důchodu, ale aby dokázal sobě i světu, že ve světě, kde není boha, je člověku „vše dovoleno“. Podle poznámky, kterou nalézáme v Cizinci, poslední impuls k Mersaultově vraždě v Šťastné smrti byla novinová noticka z Československa. Zbohatlík syn se vrací ze světa k matce, která ho nepozná a s dcerou ho v noci zavraždí. Je to jako v antické tragédii – když se dozvědí veškeré podrobnosti, raději se obě zabijí, než aby přežívaly s takovým pocitem viny. Tak už od samého počátku je ve středu Camusova zájmu otázka viny (vědomé nebo abstraktní), zločinu, trestu, pádu a vyhnanství, ale také otázka smrti, sebevraždy a násilné smrti, tedy základní kategorie křesťanské alegorie, hry na morálku. Camus vyhlásil heslo: Chceš-li být filozofem, piš romány, a to také prakticky dělal. Proto čtenáři znají Alberta Camuse především jako schopného spisovatele, kterému byla v roce 1957 udělena Nobelova cena (nominován na ni byl již od roku 1947).

 

Albert Camus se narodil v Alžíru jako druhorozené miminko francouzského zemědělského inspektora, který padl na samém začátku první světové války u Marny, takže ho Albert vůbec neznal. Jeho matka pocházela z Baleár, byla o několik roků starší než její muž a po celý život se nenaučila číst a psát, takže si sama nemohla přečíst žádné Albertovo počtení. Mužova smrt ji doslova vykolejila a zbavila ji téměř schopnosti se slovně vyjadřovat, proto jejich domácnost vedla despotická ledová sprcha babička. Je velmi pravděpodobné, že úzkost a obavy, které Camus později velmi často podstupoval, pocházely z atmošky jeho domova. Už jako školák byl Albert zřejmě nezaměnitelně nevšední zjev; jeho učitel Jean Grénier v něm rozvíjel oblibu pro literaturu, umění a filozofii a vymohl mu stipendium, aby mohl vystudovat nejdříve gympl a později vysokou školu. Tyto zájmy doplňovala jeho vášnivá obliba ke sportu, především k plavání volným stylem a ke kopané (když si v padesátých letech koupil haciendu na jihu Francie, v Lourmarin, stal se sponzorem místní fotbalové jedenáctky Provensálců), ale kvůli tubeře, která ho pak děsila celý život, musel sportování opustit, i když ho podle vlastního názoru právě že ten sport naučil vše podstatné o lidské morálce a povinnosti. Absolutorium na vysoké škole oddálilo nejen jeho onemocnění, nýbrž také milostné pletky ke krásné Simonce Hié, která byla idolem alžírské studentské elity, měla takový zvláštní grif v konverzaci s hochy. Jako jednadvacetiletý se s ní oženil, od její matky obdrželi vilu, takže byli existenčně zajištěni, ale po několika měsících Camus shledal, že Simonka jede na drogách a rozešel se s ní. V té době se začal intenzívně zabývat divadlem, kromě jiného proto, aby se vyléčil ze svých „bolestných zkušeností“, jak své manželství označoval, a založil Divadlo přínosné práce (Théâtre du Travail). Jeho název i repertoár (Puškin, Gorkij) souvisely patrně i s Camusovým vstupem do levicového nesmyslu komunistické partaje v roce 1935. A když byl odtud po dvou letech vypoklonkován nějakým velkým hovadem, přejmenoval divadlo na Théâtre de l´Equipe, a také hry, které zde zinscenoval, svědčí o proměnách jeho názorů, že nic nikdy nemá míti člověk za definitivní. Pro něho nejdůležitější byl patrně Gidův Návrat ztraceného syna a některé dramatické adaptace, především Dostojevského Bratři Karamazovovi, kde si zahrál Ivánka.

 

Ještě před druhou světovou válkou cestoval po Evropě, byl v Rakousku, Polsku, Německu a také Československu a podle vlastních deníkových zápisků se tu cítil dezorientován a dost odstrkáván. Poprvé poznal země bez otevřeného horizontu, bez mořské hladiny a nebeské modři, zlatavého slunce a životadárných venkovních teplot. A stejně negativně na něj působil i pocit osamělosti, už z první učitelské stáže v provinčním alžírském městečku brzy popojel zpátky do Alžíru. Od té doby se vydatně věnoval novinařině a literární činnosti. Psal nejrůznější texty, eseje a zvlášť jeho deníkové zápisky jsou nejpestřejší sbírkou poznání o způsobu jeho myšlení, cítění, o jeho plánech, nápadech, prožitcích, četbě, jsou zde patrny i zárodky jeho pozdějších literárních i filozofických počinů. Ačkoliv zde dochází k přesvědčení, že není boha, že věčnost je krutě prázdná galaxie, že svět nemá žádný plán ani cíl, zapisuje si pocity, jejichž základem je štěstí a harmonie hormonů k životu: „Má díla vzejdou z mého pocitu štěstí. I v tom, v čem budou krutá. Hardcore, you know the score.“ Chce si „pochutnávat na životě jako lízátku, formovat jej, vyostřovat jej, zkrátka jej milovat, jako člověk pátrá po slovu, po představě, po definitivní definici toho, co uzavírá, ukončuje, s čím odejde a co v budoucnu bude vytvářet celé zbarvení našeho krasohledu… Trpěl jsem tím, že jsem sám, ale přemohl jsem útrapy nad tím, že jsem tak sám, abych si uchoval své tajemství neporušené.“

 

Psaní je pro něho znakem radosti, zřejmě nejvlastnějšího způsobu člověčí existence: „Musím psát, stejně jako musím plavat, protože si to žádá moje tělo.“ Psaním se dobíral smyslu vlastního lidského údělu, i lidské platnosti ve vesmíru vůbec, čím že je platný vesmír a čím že je platný mikrokosmos tedy člověk s jeho vjemy a smysly? Když přebíral Nobelovu cenu, prohlásil, že umění není „v mých očích samotářské potěšení. Je prostředkem, jak se přibližovat k co největším houfům zájemců tím, že jim předložím příklad společných utrpení i radostí, takže každodenního koktejlu.“ V tom je také jeho velikost člověka, filozofa na procházce a spisovatele na okružní jízdě světem. I když filozoficky dospívá k závěru, že je svět absurdní plocha, někdy ošklivě plochá, uvědomuje si a neustále proklamuje, že je třeba tuto absurditu přijmout a navyknout si k soužití s ní. Neboť kdo má odvahu, před tím smrt ztrácí svou velikost.

 

Jako novinář spolupracoval Camus nejprve s časopisem Alger Républicain, posléze s Paris–Soir a nakonec, když vstoupil za války do odboje, s časopisem Combat (Bojůvka o lepší náladu). V březnu 1940 přichází do zdevastované Paříže, ale cítí se tu jako vyhnanec v exilu, což není způsobeno jen tím, že je nucen žít v metropoli bez alžírské úchvatné a dech beroucí přírody, ale holt také okupací Paříže a Francie hanlivými nájezdy německé bestiality v květnu téhož roku. Camus se přestěhoval zároveň s redakcí Paris–Soir do Clermont–Ferrandu, kde tehdy vládla kolaborantská vláda maršála Pétaina, a když se z časopisu stala fašistická hlásná trouba kreténů, zůstal logicky bez práce. Oženil se s Francine Faurovou, fairovou krasavicí, lepší pro budoucnost než kdyby musel potkávat či zakopávat o zparchantělou celou couru ošidnou sketu Paurovou (na pořadu nevkusného dne) a odstěhoval se s ní do Oranu, kde žili s jejími rodiči, ale Camus si stěžoval na to, že Oran byl komerční výspou obchodu a jeho atmosféra naprosto neodpovídala jeho naturelu. Když v roce 1942 u něho nanovo propukla tuberkulóza, odstěhoval se do slunné Provence, kde z hlediska prevence bydlel v útulném penzionu Franciny tety, ale cítil se tu izolován od veškerého dění pokroku, neboť jeho žena byla nucena odjet zpátky do Alžíru – učila zde mládež matematiku. Fašisté obsadili i báječnou Provence a tehdy patrně poprvé Camuse napadlo, že napíše knihu o krysách a epidemii moru. Ještě štěstí, že Camus nezažil na vlastní oči hororový prozaický snímek „Krysy berou Paříž útokem“, který se jednou vysílal na ČT2 v pozdních hodinách, totálně nechutný scénář o nehygienickém varování, když se nebudou odevšad odvážet haldy odpadu pravidelně každý den.

 

Rok 1942 byl pro Camuse rokem přelomu, protože Cizinec a Mýtus o Sisyfovi ho přes noc proslavily a postavily na přední pozici mezi francouzskými autory knih nejen pro srandu králíkům z klobouku kouzelníka Pokustóna. I když je třeba dodat, že krajně levicově orientovaní spisovatelé, jako například A. Wurmser nebo P. Daix Cizince odmítali chápat, dle jejich uvážení prý posiluje beznaděj a skepticismus. To byl ovšem velmi povrchní popisek. Camusovi nešlo o vyjádření frustrace, ale o otázku viny a trestu, byť je každá lidská bytost chybující a chybovati je lidské. Camus došel k závěru, že na tomto světě jsme všichni odsouzeni k životu a ke smrti, a že tedy není ve filozofickém smyslu rozdílu ani mezi soudcem a obětí. Meursault je v Cizinci sice souzen pro vraždu Araba, ale jak se ukáže během výslechů, je k trestu smrti odsouzen spíš pro svoji necitelnost, neboť váhu jeho viny zatíží víc fakt, že při pohřbu své matky neprocedil jedinou slzičku po tváři a neukázal sebemenší pohnutí nad jejím koncem. Přestože je to jeho zpověď, je tak neúčasten na vlastních činech, že se stává pouze svědkem svého života, své rutiny, co je dnes a zítra. Pracuje jako úředník v Alžíru, ale když mu nadřízený nabízí povýšení a možnost práce v Paříži, prokáže takové minimum ctižádosti a zájmu o změnu životní situace, že ho nechají na starém místě. Touží po ženě, ale když se ho Marie ptá, jestli ji miluje a chce si ji dobrovolně vzít, odpovídá, že ji nemiluje, ale že si ji klidně vezme, proč ne. Když se u soudu ptají, proč zamordoval Araba, vzpomíná si jen na palčivé vedro a blýskání čepele nože na slunci, jako kdyby zabíjel někdo jiný v něm a neznámo, co ho k tomu vůbec vedlo. Meursault má pouze vzpomínky, ale ne v tom smyslu, že by jimi byl svázán pocity a prožitky s minulostí, je to jen prostor, v němž si vybavuje další a další detaily, které ho zaplňovaly. Jejich seskupení bylo náhodné a on byl jedním z inventářů tohoto soukolí. Touto apaticky psychologickou vazbou k životu překonal i smrt, protože na ní bral právě tak málo účasti jako na drahocenném čase života samotného. Camus si zde kladl otázku: je možné, aby se člověk za takových okolností ještě cítil šťastný nebo výjimečný? Jestliže schopnost adaptovat se na cokoliv a zvyknout si na každé gesto vede k vyrovnanosti, tedy i k přijetí jisté smrti jako jisté nutnosti, pak je takový člověk svým způsobem happy & cool. Sám autor je tu fascinující v tom ohledu, že o neúčasti na životě vypravuje tak dramaticky na hraně, že čteme Cizincem jedním nekonečným dechem. Potvrzuje nám to i historka, která vypadá velmi pravděpodobně: A. Malraux prý četl tento dosud nepublikovaný text na projížďce ve vlaku v nočním spoji a hned druhý den běžel zařídit, aby kniha mohla vyjít u Gallimarda.

 

Stejně nezúčastněně údajně chtěl Camus napsat reportáž o městě zachváceném morem (Mor vyšel v roce 1947). Rozdíl je ovšem v tom, že kronikářem vzniku, průběhu a konci morové epidemie je doktor Rieux, který chce být „především člověkem“ a jenž navíc jako lékař s injekcí musí prokazovat neustálou pomoc v nouzi a tak stále znovu dávat svůj život v sázku. Uvědomuje si, že „bacil moru nikdy nezaniká a nevymizí… může po desetiletí zůstat zalezlý hluboko v nábytku a v prádle… trpělivě čeká v pokojích, kójích sklepních, v zavazadlech, kapesnících a staré papírové knihovně… možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného městečka na dlani…“ „I ti, co ji nemají (tu sviňskou nákazu), nosí si ji v srdci!“ Doktor svým (ú)činným postojem, který vzešel jako pára nad hrncem z etiky lékařské i lidské, došel k závěru, že přivykávat zoufalství je podstatně horší než zoufalství samo, neboť lidé si připadají jako v čekárně, na koho to zoufalectví padne. Mor připravil lidi o schopnost lásky a nevypočitatelného přátelství, jako by je zazdil do vlastního OMEZENÉHO sobectví, odstranil úvahy o hodnotách a jejich hierarchii hier. S Cizincem má Mor společný výchozí bod – úsilí zcela objektivně pozorovat fakta ne faty morgány bez Paty Thomase Fantomase a zapsat je co nejvěrněji a do co nejpodrobnějších údajů, neboť údaje jsou fakta. Ale ve skutečnosti je to vylíčení atmošky společenství, napadené a sevřené ukrutným násilím a ukrutnou mocí (nezapomínejme, že zde Camus chtěl vyjadřovat pocity lidí v okupované Francii), kde se autor snažil na příbězích a osudech jednotlivců dokázat, jak se různí lidé chovají, když jde do tuhého, v životě v permanentním ohrožení, neustálém strachu a v naprosté bezmoci. Ačkoliv každá postava symbolizuje určitý filozofický názor a postoj, není Camusova kronika nebo román ani v nejmenším schematická nebo vyumělkovaná. Camus tu vystavěl budovu jako stavební buňku kreativního mozku, ne otřesu mozku, kde se zavírá jedno okno po druhém, a popsal srozumitelnou hantýrkou, jak se lidé projevují v extrémně náročných situacích, podle svého naturelu a zaměření jejich přesvědčení, a jak se také pod tíhou této tragiky a tragédie proměňují. Camus dovedl velmi přesvědčivě znázornit i pocity, kdy se okna začínají pootevírat, kdy začínají proskakovat jiskřičky naděje, kdy se lidé přestávají cítit jako zajatci a vyhnanci (v jazyce užívaném ve Slovinsku označení otrok znamená malé dítě) a kdy se po společném utrpení začíná ozývat, hlásit o slovo kurážná touha po svobodě. Takže nakonec může doktor Rieux přijít k poznání, že „v lidech dýchá více kyslíku, více hodného obdivu než dusíku, než nějakého jednoduchého zavržení“.

 

I když osudy jednotlivců jsou významné i v Moru, převažuje tu samozřejmě všeobecné ohrožení z agrese. K subjektivní zpovědi „hrdiny své doby“, jak nazval protagonistu Camusova Pádu Jaroslav Putík, se autor navracel až v padesátých letech. (Pád vyšel roku 1956, aby se z něj stal mezi zasvěcenci Hit). Zpovídá se tu kající soudce neznámému člověku, ale je to hlas, volající na poušti, jak můžeme vyvozovat z jeho jména – Jean Baptiste (tedy Honza Křtitel) Clamans (latinsky volající osoba). Jestliže šikovně poberete základní Camusovu myšlenku do mozkových útrob, pak si uvědomíte, že jde v tomto „vyprávění“ o pád člověka jako následek jeho poznání. Clamans se líčí jako člověk, který chtěl konat dobrotu, aby se sám sobě mohl obdivovat. Byla to tedy také pýcha, která předchází pádu. Kupodivu nikdo mu nevyhloubil jamku, ale on si ji svou zpovědí různým lidem kopá neustále sám. Dotýká se temných zákoutí nepovedené své duše, aby se dobral jisté pravdy, aby se dobral taktéž i viny, neboť „nevinnost nemůžeme dosvědčit nikomu, kdežto vinu určitě můžeme směle dokázat všem bez rozdílu. Každý dokazuje zločiny všech ostatních, to je má víra i naděje… Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samotných…“ I tady vychází z Dostojevského jevu – když chce soudit druhé, musí nejprve obvinit sám sebe: „…nejdůležitější je moci si vše dovolit, i za cenu, že se jednou za čas budete zoufale vyznávat z vlastní (rozporuplné) nízkosti. Já si teď znovu vše dovoluji, tentokrát bez rizika smíchu. Sebe jsem přitom nezměnil, mám se stále ještě dost rád a stále ještě využívám pomoci druhých.“ (Připomeňme, že tento fenomenální pařížský advokát odešel do chudinského slumu Amsterdamu, aby se stal kajícím soudcem a mohl tedy „spravedlivě“ odsuzovat, objektivně sečítat míru provinění a z toho odvozovat odpovídající ortel.) Vyznání vlastních pochybení mu zároveň přináší slast pokání. Je třeba říci, že Pád je kniha, která je ze všech Camusových prací nejotevřenější mnoha různým výkladům. A je velmi dobře možné, že jiní takovémuto výkladu pointy budou rádi oponovat. Je koneckonců málo děl v literárních dějinách, které by byly tak sugestivně napsané a tak nejednoznačně vyznívající.

 

V témže roce, kdy vyšel Pád, vyšly i jeho Průpovídky: Exil a království. I tady je víc krutosti a násilností, než člověk dovede ustát. Je kruté, když je umělec zbaven schopnosti tvořit, byť je to důsledek dobrých úmyslů, jako se stalo v povídce JONÁŠ ANEB UMĚLEC PŘI PRÁCI. Jako by ho opravdu místo velryby spolkli příživníci příznivci, kteří ho nakonec vyženou do jakéhosi izolovaného kotce, kde dodělá, ale místo geniálního obrazu po něm zbude jen holé plátno s nápisem: Jsem sám, to mě nebaví. Nebo je to snad: Jsem s vámi, to mě baví? Nejkrutější z těchto povídek je ODPADLÍK ANEB ZATMĚNÍ ZMATENÉ MYSLI, kde se misionář stává bezprávným a šíleným otrokem, dítětem, neboť „jen zlo může zajít až do krajností a vládnout absolutně, jen jemu je třeba sloužit jako maniak, aby bylo nastoleno jeho viditelné zlomyslné království…“ Není jistě náhoda, že Albert Camus považoval za nejvýznamnějšího spisovatele 20. století Franze Kafku, protože jeho práce mu připadaly prorocké i zábavné ve stejnou chvíli. Je bezesporu, že měli dost věcí společných, především fakt, že přijali svět a život jako absurdní svéráz state of mind, start of mind. Camus si dokonce v deníku v roce 1945, kdy se mu narodila dvojčátka a ne na Silvestra, zapsal, zda má právo vychovávat děti k užitku, když nevěří v přítomnost boha. A když jsme se vrátili do tohoto osvobozeneckého roku před 70 lety, je třeba se zmínit také o tom, že Camus po válce jezdil na přednášková turné do Severní i Jižní Ameriky, a že na různých univerzitách klábosil s publikem především o krizi lidství. Ale vše to souviselo s jeho celoživotními základními otázkami stran smyslu lidské existence, viny, zločinu, trestu, smrti. Věnoval se jim i ve svých dramatech obšírněji (Caligula, Stav obležení, umění Nedorozumění, Spravedliví jedinci), ale také v dramatických adaptacích, z nichž nejznámější jsou kromě Dostojevského Běsů a Bratrů Karamazovových Faulknerovo Rekviem za jeptišku a Rytíř z Olmeda od Lope de Vegy. S jeho láskou k divadlu konečně souvisí i jeho poslední teoretické návrhy na vytvoření moderního divadla, které měl projednávat na počátku roku 1960 s tehdejším ministrem kultury, André Malrauxem, ale než k tomu mohlo dojít, Camus tragicky ztratil svůj život. Jeho nakladatel M. Gallimard, u něhož Camus pracoval několik let předtím jako lektor, ho vezl z Lourmarin do Paříže a asi 50 km před cílem prudce narazil do stromu. Camus byl na místě mrtev jako Péťa Jedlík a Gallimard zemřel za šest dní, zůstalo po něm exkluzivní knihkupectví na bulváru Saint Michel v Latinské čtvrti. Tak se i v tom projevila absurdita lidského údělu, života i nevhodně nastávající smrti.

 

 

ALBERT EINSTEIN

 

  14.3.1879  ULM IM BAYERN,  B.R.D.     ۞  18.4.1955   PRINCETON  IN  THE  U.S.A.

 

 

„Moje vědecká činnost není motivována ničím jiným než neodolatelnou touhou zviditelnit samotné tajemství přírody. Moje láska k poznávání a touha přispět ku zlepšení životních podmínek člověka jsou tak spjaty s mými vědeckými zájmy.“ A. E. fyzik a bavič široké veřejnosti, vynálezce nejedné rovnice, potažmo kvantový šprýmař na účet jara, léta, podzimu a zimy…

 

Úryvek z Einsteinova dopisu, uvedený v záhlaví, lze ještě vylepšit jiným vědcovým výrokem, který se stal zároveň jeho celoživotním krédem: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to žít.“

 

Albert Einstein zasvětil svůj kromobyčejný plodný život vědě a usiloval o to, aby její výsledky sloužily celému lidstvu, pokroku a míru. Jeho současníci ho nazývali taťkou Kopernikem 20. století, dnes je nezřídka označován za fyzikální veličinu, která nemá obdoby, je mu přiznáváno geniální nadání, nesmírná pracovitost a neokázalá nefalešná skromnost. Během své šestasedmdesátileté životní pouti se mu dostávalo uznání i zatracování, byl nadšeně oslavován i potupně pronásledován.

 

Narodil se 14. března 1879 v bavorském Ulmu. Jeho otec byl spolumajitelem drobné dílny na výrobu akumulátorů. Baterka nažhavená jako mladická rozvážnost, baterka v Albertově hlavince odmala blikala především koncentrovanost k okolí. Neodpovídá skutečnosti pověra, že se Albertovy zploditelé během jeho dětství nedobrovolně smiřovali s tvrzením, že na svět přivedli zaostalé dítě. Tento názor se často zdůvodňuje zjištěním, že se chlapec začal hlasitě vyjadřovat až ve třech letech. Těžko soudit, jak a kdy mohla vzniknout taková fáma. Její původci snad zamýšleli dostatečně zviditelnit, že i později vynikající vědec může mít v mládí nesnáze s učivem. Ve skutečnosti platil Albert Einstein za průměrného žáčka, kterého ve škole některé předměty zajímaly často, zatímco jiné ho nechávali klidným a netečným, jako každý druhý pociťoval pro něco formu averze. Rozhodně však neznal početní problémy s matematikou a dlouho neobjasněné definice s fyzikou. Naopak, právě tyto dva předměty hltal častěji a dokonce s pocitem relativní relaxace adrenalinu… Pokud měl nějaké potíže s učební látkou a vstřebáváním vědomostí, pak při biflování cizích jazyků. Při pozdějších rozhovorech na téma svého dětství se Albert Einstein nijak netajil tím, že studium na mnichovském gymnáziu v osnovách zahrnovalo ve své podstatě přísnou a prudérní náplň výuky. Vysvětloval to tím, že už tehdy se mu tohle bezmyšlenkovité šprtání slovíček zajídalo.

 

Mladý Einstein ovládal již v patnácti tak dokonale matematiku, že předčil svého profesora. Když měl ve svých šestnácti napsat domácí úkol z francouzštiny o svých životních plánech, formuloval to těmito slovy: „Pokud budu mít štěstí a složím zkoušky, nechám se zapsat na technologický institut curyšské univerzity. Myslím, že se stanu profesorem tamních věd a budu se plný nadšení věnovat teoretickým výzkumům. Důvody, které mě dovedly k těmto plánům, jsou především moje tendence k abstraktnímu myšlení a k matematice a kromě toho i můj nedostatek fantazie a smyslu pro praktičnost. Tento výběr mi vnutil i můj vkus…“

 

Mladý Albert Einstein původně neměl při přijímacích testech na curyšskou univerzitu štěstí. Projevil nadprůměrné znalosti v matematice a fyzice, zatímco v jazycích a biologii pohořel. Proto začal navštěvovat střední kantonální školu v Aarau, aby se v těchto předmětech zdokonalil. To už se Einsteinova rodinka přestěhovala z mnichovské zaprášené periferie do Itálie.

 

Po roce přestoupil Albert Einstein znovu před komisi curyšské polytechniky a uspěl. Dohnal vše, co zanedbal, právě na výbornou mu procházelo celé univerzitní studium. V roce 1900 držel v ruce diplom inženýra, další dva roky však marně sháněl pro svou kvalifikaci přiměřený job. Nakonec mu jeden jeho spolužák dopomohl získat místo referenta v patentovém úřadě v Bernu. Tam mezi fascikly s doklady o reálných i zcela poťouchlých vynálezech přemítal mladý inženýrek o fyzikálních potížích. V roce 1905 publikoval Albert Einstein ve fyzikální brožurce Annalen der Physik kromě dvou dalších výrazných článků dnes již historickou studii O elektrodynamice pohybujících se těles, v níž vyslovil své převratné názory o speciální teorii relativity. Byla to právě tato práce, která otevřela Einsteinovi bránu institutu, na němž před časem se zájmem studoval. Získal tam funkci mimořádného profesora. Jeho plán stát se budíčkem profesorem a věnovat se teoretickým výzkumům nabíral reálnou podobu.

 

V Curychu zůstal Einstein až do března roku 1911, zde se oženil s někdejší spanilou kolegyňkou ze studií Milevou Maricovou a stal se hrdým tátou dvěma chlapcům. Zahradní síťka houpe v máji její přitažlivá lýtka / je garáží pro Porsche a má přednost v jízdě jak sanitka / houpe boky, houpe kroky / houpe snad jen hloupé málo schopné cvoky… Poté mimořádný profesor curyšského institutu přijal nabídku od pražské německy hovořící univerzity na místo regulérního profesora, přiznejme si skutečnost, že naučit Einsteina slovanskému jazyku by byl nadlidský úkol pro Němce v jeho zaujetí matematikou a jinými lepšími obory než češtinou se sedmi pády a hafo jazykolamů u premianta...

 

Na sklonku března roku 1911 už byl Albert Einstein se svou rodinou v Praze. Najal si byt na Smíchově v Třebízského (nyní Lesnická 7) ulici a od 1. apríla začal působit na fakultě teoretické fyziky. Jeho pedagogické povinnosti nebyly příliš náročné. Podle dohody měl přednášet pouhých pět hodin týdně, za což pobíral roční plat 8 672 korun. Kromě toho měl možnost dalšího přivýdělku z univerzitních seminářů, za které museli studenti odvádět školné. V této souvislosti je třeba zmínit, že profesor Einstein, ačkoliv vedl během svého pražského působení desítky vynikajících seminářů, nepřijal od žádného z posluchačů ani korunu. Přednášel zpočátku vždy v úterý a ve čtvrtek v pražském Klementinu, semináře byly v přízemí posluchárny tehdy nově pochystaného Ústavu teoretické fyziky ve Viničné ulici číslo 7. Později se zde konaly i samotné přednášky.

 

V budově fakulty se také konala Einsteinova nástupní přednáška. Matematik G. Kowalewski, jenž se jí se zájmem zúčastnil, později ve vzpomínkách dosvědčil:

 

„Celá pražská vědecká inteligence se seskupila a zaplnila největší sál, který bylo možné v ústavu zaplnit. Svým prostým vystupováním si Einstein získal srdce všech posluchačů. Na věci všedního života pohlížel s nadhledem. To, co se zdálo průměrnému jedinci důležité, nemělo pro něj význam. Snad proto pohrdal všemi triky řečnického brebentění. Hovořil však živě a jasně, nešroubovaně přirozeně, a co chvíli osvěžoval svůj výklad poznatků s humornou pointou. Mnohý z posluchačů byl nepochybně udiven tím, že teorie relativity je vlastně docela brnkačka… porozumíte jí jednoduše…“

 

Kromě pedagogické činnosti se profesor Einstein zabýval v Praze i vědeckou prací v oblasti teoretické fyziky. Od speciální teorie postupoval k obecné teorii relativity, dumal nad relativistickou gravitační teorií a nad jinými problémy tohoto vědního oboru. Když později zavzpomínal na tato léta svého života, bez okolků se přiznal:

 

„Speciální teorie relativity vznikla v Krámské ulici 49 v Bernu. Kramgasse v Bernu je středo-bodem samotného historického centra, kde svého času pobýval i přepečlivý až geniální hip hopový recenzent a student pouliční hlášky Herr Matthias Jost. A počátky obecné teorie relativity rovněž započala existovat v Bernu. Jasnější však se mi stala teprve v Praze a v Curychu. Do konce jsem ji dovedl až v Berlíně 1915…“

 

Při jiné příležitosti pak vzpomínal: „V tichých prostorách Ústavu pro teoretickou fyziku pražské německé univerzity ve Viničné ulici jsem přišel na kloub tomu, že z ekvivalenčního principu vyplývá odchylka světelných paprsků v blízkosti urozeného Slunce v pozorovatelné míře. Tehdy jsem ovšem netušil maličkost, že před více než sto lety byl podobný důsledek vyvozen z pozorovací lekce u Newtonovy mechaniky a z emisní teorie světla.“

 

V té době publikoval další své poznatky, zúčastnil se velkého vědeckého kongresu v Bruselu, který byl určen kvantové teorii, přednášel ve Vídni i v New Yorku. Einstein však nežil v Praze pouze vědou, to by asi ani nepřežil. Měl tehdy i své rodinné radosti a trable. Na tom prvním se podíleli především jeho caparti Albert a Eduard. Svízel mu však nalévala na talíř nechtěně jeho žena Mileva, která trpěla kostní chorobou, těžko se pohybovala a vyhýbala se společnosti. Její manžel naopak společnost vyhledával a cítil se v ní jako delfín při průzkumech. Poezie je v jeho případě baculatá, masivní a macatá forma intelektu delfína na vlně poznání. Poezie je podnět vzešlý z příbojů na pláži, poezie je blikající baterka, proto věda potřebuje mít svou jistou poezii. To bylo příčinou toho, že Mileva začala na muže žárlit a požadovala, aby se vrátili zpět do Curychu.

 

Zpočátku Einstein požadavku manželky odolával. I on měl k životu v Praze své výhrady související především s jeho vědeckou prací, neboť mu u Čechů chyběla „rezonanční deska“, kterou jako tvůrčí osobnost bezesporu potřebuje často cítit, aby mohl konfrontovat a vyvracet své názory. Na druhé straně však tady nacházel nejednu spřízněnou duši. V rodince Berty Fantové se setkával s filozofem R. Hermannem, s jeho kolegou F. Weltschem, s matematickem G. Pickem i se svým budoucím nástupcem Frankie Frankem. K Fantovým nezřídka docházeli i mladí literáti Max Brod a Franz Kafka. Společně potom debatovali o Kantových a Hegelových filozofických objevech, nejednou si pozvali na pomoc i neodbytnou hudbu. V takových chvílích usedal Max Brod natěšen ke klavíru a Einstein sahal po houslích. Také v tomto případě se potvrzoval Einsteinem často vyslovovaný příklad pro vás, že „bez hudby se nedá převratně přemýšlet a nelze nic kloudného vytvořit“. Rap a Einstein už tehdy se smyčcem do vážně vzdělávaných etud.

 

Kromě Fantova salónu býval Einstein občasným hostem i ve vinárně Louvre na Národní třídě. Sem obvykle zašel s astronomem W. W. Heinrichem, profesorem české univerzity, s nímž nad sklenkou perlivého vína debatovali o nejrůznějších fyzikálních zákonech. Tam vysvětloval Einstein Heinrichovi, jak dospěl ke svým názorům na tepelné pohyby molekul, o nichž napsal studii v květnu 1911; tam se společně přeli o pravdivosti jiné Einsteinovy práce Vliv gravitačního pole na šíření světla zveřejněného v červnu téhož roku.

 

Když se na sklonku léta 1912 vracel Einstein s rodinou raději do Curychu pro klid své hypernespokojené ženy, opouštěl Prahu pan vědec, který už byl ve svých třiatřiceti letech uznávanou vědeckou kategorií. Další léta to jen utvrzovala. Einstein si získal lásku davů a obdiv nejen jako badatel nešílených pouček (v roce 1921 mu za ně byla udělena Nobelova cena), nýbrž i jako myslitel a bojovník za pokrokové ideály, to jest jako zapřísáhlý odpůrce ničivých válek.

 

Je pozoruhodné, že Nobelovu cenu nedostal za svou proslulou teorii relativity, nýbrž za objev zákona fotoelektrického jevu. Pro Einsteina to však bylo svým způsobem zadostiučinění, jak je patrné z jeho slov po obdržení Nobelovy prémie: „Snad je to dobře, protože mnozí mě měli až dosud jen za tvůrce teorie relativity. Já jsem však udělal i další užitečné věci, možná dokonce mnohem užitečnější…“ Můj emsí číslo jedna na planetě smělých snů zůstane pan Albert Einstein.

 

I tohle však svět postupně pochopil. Proto se v učebnici teorie relativity objevila později tato přiznání:

 

„Vzhledem k tomu, že teorie relativity hluboce zasáhla do tak základních pojmů, jako jsou prostor a čas, projevil se její vliv i nad rámec vlastní fyziky i matematiky a zasáhla například i do současné filozofie. Hlavním oborem praktického užití principů teorie relativity je ovšem dnešní atomová fyzika, zvláště fyzika jaderná a fyzika elementárních částic. Zatímco v době svého vzniku vysvětlovala jen několik subtilních fyzikálních jevů bez praktického významu, dnes je již nepostradatelná i při konstrukci a provozu mohutných strojních zařízení. Například velké urychlovače elektronů a protonů by se nedaly projektovat, sestrojit a řídit bez předchozích výpočtů na základě relativistické mechaniky a elektrodynamiky.“

 

Už koncem roku 1913 byl Einstein povolán do Berlína jako člen Pruské akademie věd s právem hlasitě přednášet na univerzitě. Ja ja wunderbar. O dvacet let později, když se dostal k moci prevít Hitler, musel Einstein Německo kvapem opustit. Nacisté tehdy zabavili jeho majetek, vypsali na jeho hlavu odměnu 50 000 říšských marek a jeho knihy zbloudilými praktikami pálili. Jenže v té době už byl Einstein ve Spojených státech, kde se stal profesorem univerzity v Princetonu. V této instituci působil až do roku 1945, kdy odešel na odpočinek. Ani potom však nepolevil v tempu svého bádání a k všeobecnému veřejnému užitku danému  americkou svobodou. V roce 1949 přispěchal se svou zobecněnou teorií gravitace, k čemuž mohla přispět i sličná podoba Marilyn Monroe. Už předtím se však aktivně zasazoval o to, aby nebylo použito atomové zbraně. Jedině ženské zbraně, jedině sex bomby. I když to byl právě Albert, kdo dal nepřímo impuls k tomu, aby byla zahájena výroba atomové bomby ve Spojených státech.

 

Bylo to v roce 1940, kdy se Albert Einstein obrátil na tehdejšího amerického prezidenta Roosevelta dopisem, v němž varoval před atomovým nebezpečím, hrozícím z nacistického Německa. Einstein tehdy kromě jiného napsal: „Pane, některé nedávné práce Fermiho a Szilardovy, které se mi dostaly do rukou v rukopise, mě přivádějí k domněnce, že prvek uran může být přeměněn na nový významný zdroj energie už v bezprostřední budoucnosti. Je možné, dokonce jisté, že může být zkonstruována extrémně silná bomba nového typu. Jediná puma tohoto ražení přivezená v lodi a explodující v přístavu jej může i s okolím vymazat z mapy. Dozvěděl jsem se, že Německo skutečně zastavilo prodej uranu z československých dolů, které zabralo, a existuje vážné nebezpečí, že se podobnou bombu pokoušejí sestrojit…“

 

V Hitlerovském Německu, jak známo, atomovou bombu během válečných let naštěstí pro nás nevyrobili. Zato v USA ano. A tehdy, když se započalo s její výrobou, si Einstein mnohokrát vyčítal, že to byl právě on, kdo způsobil příčinu, že tato strašlivá zbraň vyhubila desetitisíce nevinných obětí a poničila japonská města Hirošimu a Nagasaki. Také tehdy napsal představiteli Spojených států a opět varoval. Tentokrát před použitím atomových zbraní. Zůstal však nevyslyšen. Obrátil se proto se svým poselstvím k vědcům celé planety. Krom jiného v něm uvedl: „My vědci, kteří jsme uvolnili tuto strašlivou sílu, máme nyní velkou odpovědnost za to, zda atomová energie bude sloužit pro blaho lidstva, a ne k jeho zkáze.“

 

Albert Einstein až do svého skonu 18. dubna 1955 (tehdy se nesmál vůbec nikdo tak strašlivému smutečnímu oznámení) intenzivně brojil proti válečnému využití atomové energie. Upadl v nemilost mocných vládnoucích kruhů ve Spojených státech, léta byl odposloucháván americkou FBI jako „protiamerický relativní element“. Svou autoritou se snažil burcovat svědomí těch, kteří o výrobě atomových zbraní rozhodují. Neuspěl, avšak jeho zápas burcoval jiné vědce k boji za mír. Einsteinova poselství jsou dnes stejně aktuální, jako byla za jeho života. Jméno geniálního vědce se spojuje nejen s jeho záslužným výzkumem okolí, ale i s jeho neohroženým bojem za trvalý mír na naší planetce.



AKHENATON: „LE CALME COMME ESSENCE“ (Klidná duše jako parfém)

 

Hluk lidí u mně někdy dokáže natropit pohoršení

tak budu pokračovat s touto skladbou, žádná práva nejsou vyloučena

pěkně živě ze své houpací sítě

když jsem byl menší, měl jsem v oblibě pulsující zvuky města

lidi proudící kolem, prskolety silniční vozidla

ale teďka dávám přednost tichu

abych se našel, kdo jsem, tak nejvíce nádherné je meditovat úplně sám

a je to v těch výzvách, které mi donesou slova

jako tohle, co zazní diktované do mikrofonu

já nejsem zahořklý nervák, to vůbec nehrozí

nejsem ten, co chválí děti uklidněné rákoskou a přesvědčivou intervenční srágorou

nebo ten, co upírá ostatním radovat se

celý jeho život je výdělečný sobecký zlozvyk (havěť, obtížný hmyz), ale já dávám přednost tomu být motýl

vytvářím svá slova za pomoci pera

která volám, využívám svých pěti smyslů

nebo jen žiju v klidu jako parfém, podstata

 

Já rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

já rád krotím text po relaxaci

 

Jsem inspirován jen samotným tichem

může se svět absurdit stát světem sám o sobě?

jsem narozen nebo nejsem narozen?

toť otázka

teď jsem tady a mohu si vesele vybírat

jestli budu žít sladce nebo přežívat s bolestí

je to cesta, kterou musíme všichni podstoupit

ty si musíš jít hledat svou vlastní cestu

já jsem takzvaná celebrita, ale všechno, co chci

je být jenom jednoduše občanem ze Středomoří

někdy si přidávám mezi zážitky zájezd na Korsiku, abych se shledal s několika kamarády

udělám si menší výlet do Neapole, abych pozdravil svou rodinu

zjednodušení zavládne v nakrájených porcích života, které jsem zobrazil

jako rolník z Agrigenta

v mé oranžérii (pěstování pomerančů) vyzdobím

ovoce země a pomstím se těm, co je bez mého dovolení sklidí

pamatuji se na dny

kdy jsem trhal citrony na polích v Cefalù

odpouštět je snadné, když máš rozumnou paměť

protože člověk je kůň, důvody jsou sobecké, limoncello nepomáhá hasit nešvar nadarmo

zrušte prostor štěstí (to myslíte vážně?)

já chci mít život v klidu jako parfém, podstata

 

Já rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

já rád krotím text po relaxaci

 

Naučím své děti, že matička Země je kulatá

naučím je, že barvy jsou pouhá iluze

naučím je, že válka je peklo

naučím je respektovat zavedené tradice

protože naši předkové jsou paměť, moudrost, synu

černého běžence se jim tu nehodí přidat do obydlí starých lidí

i když přísun peněz nemáš trvalý

musíš si říkat, že jsou v životě vrcholy a pády

většina mého života spočívala v pádech

pořád někdy nevím, co je přesně co, který je přesně který

radost a smutek splývají do další formy, pronikají do další množiny zážitků

na cestě dva lidé pozorují sami sebe intenzívně skrz sklíčko okna

vyprovoďte mě daleko od stresujících se davů lidí

ochraňte mě před osamělostí, izolace mi připadala jako strašná muka

daleko od metra a od výparů kouře

ze šedivých bloků na sídlištích, uvnitř rutiny a spěchajících dušiček do frmolu velkoměsta

technologie mi údajně měla posloužit, být nápomocna

a ne, aby se díky ní měl proměnit na jejího zpohodlnělého otroka

tradice nejsou vůbec špatná věc, přemýšlejte o nich

já chci mít život v klidu jako parfém, podstata

 

Já rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

rád krotím text po relaxaci

žiju jednoduše s klidem jako parfém, podstata

já rád krotím text po relaxaci

 

https://www.youtube.com/watch?v=hk31XngRv2U



  1. MILAN FRIDRICH (5.8.1970) – POSTŘEHY ODJINUD: LUCEMBURSKO

  2. ELVIS PRESLEY – CAN´T HELP FALLING IN LOVE (1961)

  3. LEA VIVOT & SYN – DAR ŽIVOTA (2016)

  4. SINÉAD O´CONNOR – THE EMPEROR´S NEW CLOTHES (1990)

  5. ENRIQUE IGLESIAS feat. ZION & LENNOX – SÚBEME LA RADIO (2017)

  6. NEW ORDER – TRUE FAITH (1987)

  7. TEAM – REKLAMA NA TICHO (1988)

  8. FENKA LENKA K POHLEDÁNÍ (I ZA PADESÁT LET)

  9. THE BANGLES – WALK LIKE AN EGYPTIAN (1986)

  10. TOMÁŠ KLUS – POCITY (2008)

  11. NA PLOVÁRNĚ KAREL ŠTĚDRÝ (10.4.1937 – 7.11.2017)

  12. RUDOLF KRAUTSCHNEIDER – DOBRÉ RÁNO 2.11.2017

  13. KAREL KRYL – LÁSKO!

  14. KAREL KRYL – PUŠKY A DĚLA

  15. KAREL KRYL – POVEDAL MI UJO NÁŠ

  16. KAREL KRYL – VELIČENSTVO KAT

  17. KAREL KRYL – MILÁČKU SVĚTLÝ

  18. KAREL KRYL – SALOME

  19. KAREL KRYL – PLAVÁČEK

  20. KAREL KRYL – JEDNOU, DVAKRÁT…

  21. KAREL KRYL – PÍSNIČKÁŘSKÝ BACIL

  22. KAREL KRYL – BRANIBOŘI V ČECHÁCH

  23. KAREL KRYL – VASIL

  24. KAREL KRYL – DĚKUJI

  25. KAREL KRYL – UKOLÉBAVKA (LIBEREC 6.12.1989)

  26. DEPECHE MODE – PERSONAL JESUS (1989)

  27. DEPECHE MODE – ENJOY THE SILENCE (1990)

  28. DEPECHE MODE – IT´S NO GOOD (1997)

  29. DAVE GAHAN – FESTAL MESSE BASEL; „AVO SESSION“ 18.11.2003:

    A QUESTION OF TIME

  30. DAVE GAHAN – DIRTY STICK FLOORS

  31. DAVE GAHAN – HIDDEN HOUSES

  32. DAVE GAHAN – WALKING IN MY SHOES

  33. DAVE GAHAN – BOTTLE LIVING

  34. DAVE GAHAN – PERSONAL JESUS

  35. DAVE GAHAN – HOLD ON

  36. DAVE GAHAN – I FEEL YOU

  37. DAVE GAHAN – NEVER LET ME DOWN AGAIN

  38. DAVE GAHAN – DREAM ON

  39. DAVE GAHAN – POLICY OF TRUTH

  40. DAVE GAHAN – ENJOY THE SILENCE / JUST CAN´T GET ENOUGH

  41. U2 – STUCK IN A MOMENT YOU CAN´T GET OUT OF (2000)

  42. TULLAMORE DEW IRISH FORCE

  43. CIRKUS BUDE… (1954)



  44. https://www.youtube.com/watch?v=IBnfreWg4Nc


 






Poznámky k tomuto příspěvku
Li-po (Stálý) - 22.11. > ! ,-
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + devět ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter