Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 18.1.
Vladislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
A jeden bodrý Jan Werich na Zlatou adventní neděli yeah
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 17.12.2017 (18:46:39)

JAN WERICH: VÁLEC ANEB DÍTĚ ŠTĚSTĚNY


Seděli tři kolem stolu v kuchyni a dopíjeli láhev s cizokrajnou vinětou, odněkud až z Britannia Hütte (https://britannia.ch/) ve vejšce 3 030 metříků fouká tam i ve svetříku poslední listopad nad Saas Fé, ne Santa Fé, ne Sisi Santa Claus Mickey Mouse.

 

Nejstarší byl kolem čtyřiceti, člověk jako hora. Nebýt dětského úsměvu, který mu obnažoval zdravé zuby i s kousíčkem růžové dásně, mohl být hotový i hororový postrach ringů, až by se Muhammad Ali žoviálně veselil. Pro ten úsměv a lahodu hlasu ho měl každý v oblibě, počítaje i ty, kterým hravě nabančil při pranicích po hospodách (Josefu Ladovi by z toho nadskočily brýle nad nos, základní výtvarný instinkt a inspiraci).

 

Mladšího bylo asi tak polovic. Když stál vedle toho jako hora Říp či rychlejší šíp, vypadal malinký, pravda. A kdo by nevypadal?

 

Byl to ale také hezký mužský, i když mu řídly vlasy. Říkali mu už jako klukovi pan profesor. Nelhali, neboť se jím stal.

 

Třetí u stolu, mladá žena v zástěře, to byla jeho žena. Dopila lektvar ve skleničce, skleničku v počestnosti proti nevýhodě angíny, pijácky se zatřásla – pro legraci a pro tradici – opřela se o lokty a povídá: „A cos tam dělal dva roky? Vyprávěj něco zajímavého!“

 

Dal se do smíchu pro nic za nic. „Montujeme. Nahoře bejvá průvánek (víc než vánek) a kymácí se to s námi. To je věc zvyku. Když děláme dole, musí se dávat zase pozor na jiný věci. Jestli je to zrovna nějak zajímavý, tak nevím. Ono se o tom vlastně má mluvit co nejmíň.“

 

„Hlavně, že to děláš rád,“ pravila vážně.

„Já dělám všechno rád, co mi jde od ruky.“

„Říkají o tobě, že ti jde všechno od ruky.“

„Protože brácha je Válec neboli dítě Štěstěny, viď?“

„Neříkejte si brácho, to zní hrozně divně,“ zasmála se mladá žena.

„My si říkáme brácho odjakživa, viď, brácho?“

 

„Ještě dýl. Daleko později, čili teprve odjakživa se ti říká Válec neboli dítě Štěstěny.“ Pro dlaně, do kterých si hlavu podepřel, se nedalo poznat, jestli se usmívá, nebo šklebí. „Když jsme šli na houby, pro nikoho nerostly. Ale náš Válec nesl zdravé hřiby. Šli jsme s bžundou od vody, ale Válec měl pstruhy i lipany. Vyházel půl hospody, s ním se každý rád pral. Podívej se na něj. Hora je to, ruce jako trámy, dlaně, to jsou vesla! Já se pamatuju, jak nadzvedl žebřiňák, když mu bylo patnáct let. Takovej dělá všecko rád. Takovej může, když má štěstí, když se mu všechno daří, když je Válec! Já vím, že to nerad slyší, ale je to tak.“

 

Mladá žena nasadila nový tón: „Teď vám dám horkou černou kávu, hot classico i pro Jœ Limonádového Bazooko, a jestli na ně chcete jít, máte nejvyšší čas. Už je brzy tma.“

 

Než se navlékli do všeho, čeho je zapotřebí k zimnímu brodění řekou při lovu hlavatek, vypili několik hrnků kávy. Stáli proti sobě ve vysokých gumovkách, vlněných vestách pod starou kazajkou, krky omotané šálou, co kdyby angína chtěla vytasit pazourek, jak by se domníval Miloš Macourek.

 

„Strčit vám hlavu do lahví od okurek, jste jak dva astronauti,“ pravila mladá žena. „A přineste něco, zítra je Štědrý den (datum narození císařovny Sisi už před 180 lety), ať není bez ryby.“

 

„Asi sotva,“ řekl mladší bratr, „mrzlo, u břehů je tříšť a nedá se vláčet. Jen v proudech není tříšť, Ice Ice Baby. Ale zase tam není ryba, v zimě vanilková jako rohlíček ke kávě. Kde je hloubka, je led. Teď jsou karty rozdaný, tak pojď.“

 

„A chytáme nač?“

Mladší bráška otevřel okénko a přinesl chladivý balíček. Vyjmul z balíčku dvě mrtvé rybky. Parmičky, Jindra Parma by na to složil disco oulet nebo šoulet rybí s formičkou big fish velké zvíře koulet.

 

Parmička byla prošita padesátkou silonu od řitního otvoru, kde byl upevněn veliký trojhák, tlamičkou ven, aby se dala připevnit na vlasec. Po celé délce bříška měla přišitý olověný plíšek s otvory. Tlamičku měla zašitou, aby ji při vláčení voda nerozcupovala na dílky od podvodního puzzle.

 

„A druhý trojhák za skřeli nedáváš?“

„Dravec bere kořist vždycky ze strany. Nadjede,“ naznačoval jednou rukou, „a chňapne!“ A chňapl po druhé ruce. „Trojhák za skřelí mu v tom nejvýš může překážet. A nevázne se tolik.“

 

„Děkuji, pane profesore!“

 

Mladá žena je pozorovala. Připadali jí velice směšní, jak se jim svět smrskl v trojhák u řitního otvoru mrtvé parmičky. Nechápala je docela, ale trochu jim jejich koníčka záviděla.

 

„Co se směješ, když tomu nerozumíš?“

„Ráda bych vás oba viděla pryč, abych vás už mohla vítat.“

 

Vyšli před chalupu. Profesor okukoval nebe a pak prohlásil, že bude padat sníh jak veledílo pána z hor.

„Moc času nám nezbývá, bude dřív tma. Seběhnu k řece a zkusím jít po proudu. Pod Kozí skálou by mohla skočit, a když ne, tak sejdu kousek níž k Bílému potoku. Ty bys to měl zkusit nad vesnicí. Na druhé straně otevřeli nový lom a kousek pod ním jsem viděl onehdá lovit dvě hlavatky ik vé i Q i očko s ocáskem. Jedna je malá, ale ta druhá stojí za pokus.“

 

„Já bych šel nejraději pod starý most. Jestli je někde ryba jako kláda, tak tam určitě.“

„Tam se špatně chytá. A je to dost daleko.“

„Mám vůz, jmenuje se jako cit a citrus, ne po cestě trubadúra trus, jen Citroën.“

„Za chvíli bude sněžit. Zababráš se tam…“

„Ještě mi chtěj namluvit, že tam není kláda.“

„Zasmolená, věř mi to, lepší bys mě…“

„Válec, zase Válec, viď? Dítě Štěstěny by ti ten kus mohlo vyfouknout! Je to tak?“

„Jak se ti ráčí,“ řekl profesor, obrátil se na podpatku bez klauzule v prognóze na nule a šel dolů k řece.

 

Montér se vrátil do dvorku. Dal prut přes zadní sedadélko, šířko, výško, délko, nastartoval a začal mírumilovně i míle milovně couvat.

 

„Co je?“ ptala se ho mladá žena. Stála u auta, jak vyběhla z kuchyně.

Posadil ji vedle sebe a řekl jí, jak se pohádali.

„Tomu říkáš hádka?“ divila se upřímně.

„Nebo jsem přijel nevhod?“

„Ty víš, že ne.“

„Proč jsi odstrčila láhev, když si chtěl ještě nalít?“

„Aby se neopil.“

„Pije?“

„Ty ne?“

„Ale neopíjím se. A když, tak se peru, a pak toho hořce i Gambrinus mínus lituju.“

„On také. Jenže lituje, že se s ním nikdo nechce prát, a je mu sebe líto. Nemám ráda mužské, když se sami litují. Proto jsem odstrčila láhev. Ještě něco chceš vědět?“

 

Protože se mu dobře sedělo, protože motor tak tiše a přesně jako mourek předl a Kurt Cobain před–stavitel Nirvany bublal a protože z topení i z ní sálalo příjemné prima klima, rychle si vymyslil otázku: „Jste spolu šťastný?“

 

Dala se do smíchu: „A do smrti byli spolu šťastni. Ani v pohádkách nejdou tak daleko. Spokojení, kdyby ses zeptal, to vím. Jsme spokojení asi jako Francouz François Hollande v Elysejském paláci pracovně vytíženě. Má úspěch, je výborný hudební pedagog. Kdyby doba nebláznila, jezdili by za ním žáci z celé planety. Je jeden z nejlepších koncertních cellistů, jeho skladbičky nejsou opičky, aby skákaly nahodile do programu, ale hrají se unisono, někdy mu zabere i velká ryba. Má tuhle chalupu na odpočinek i na práci. Je spokojen a já jsem spokojená, když on je spokojen. Co nám schází k poslechu „Sandcastles“ à la Bomb The Bass?“

 

Podívala se mu do očí: „Jediné… že my dva nemáme děti. Těšili jsme se, že jich bude šest, když jsme se brali, teď bychom se spokojili s jedním špuntem.“

 

Vyběhla z auta rovnou do kuchyně.

 

Jel pomalu katalánskou vesnicí a přemýšlel o tom, je-li vyloženě hrozný člověk, když několikrát v životě měl obavy z toho, co bráchovi a jeho ženě schází. Přejel polní cestu, která vedla ke starému mostu. Zastavil, prohlédl terén a rozhodl se, že pro jistotu zacouvá až k řece, aby pak potmě nemusil otáčet. Sníh zůstával ležet a přední kola v něm nechávala klikatou stopu. Blízko mostu zastavil a vystoupil. Před ním, vlastně pod ním klidně plynula jeho stará přítelkyně řeka. Odleva doprava se klikatí, vcelku teče od severu k jihu, ale protože se jí staví do cesty i veliké hory, musí se někdy odchýlit od generálního směru a dovolit zapadajícímu slunci, aby zahřálo současně pravý i levý břeh.

 

Pocítil příjemné Nirváno vzrůšo, chvění v celém tělesnu jako ve snu. Rychle seběhl z předmostí dolů na břeh, neuvědomil si ani, že nepřibouchl dveře autokáry, ani že na rukávy mu usedají velké vločky, jako na fotoaparát jsou vyvíjeny výhodnější čočky.

 

Povodeň si ten most kdysi chtěla vzít s sebou. Pak se okres nemohl dohodnout s říční správou, nebo čím, až si ho sedláci spravili, a ne špatně, aby přes něj mohli honit stáda skotu na pastvu. Pak přitáhli vojáci a přivezli si traverzy a cement, aby přes most mohly i tanky. Pak se titíž vojáci vraceli, vyhodili most do povětří, aby po něm ohli záhyb trasy (už nemohly) tanky.

 

Trčí tu z vody kostra ze zohýbaných traverz a uhnilých trámů. Spravit se to nedá, odstranit to – to je moc námahy a není času nazbyt. Řece to nevadí, proplete se mezi zbytky pilířů do hluboké tůně pod mostem jak slůně Jan Kaplický stavitel všech stavitelů k mamince se sloní fotografickou pamětí. Voda je v tůni kliďas, trošku majestátní kliďas. Část té hluboké, zelené vodní hmoty zpomalí svůj step ztepile a táhne klidně jako promile do alkoholu dál. Můj cíl je moře, má na müsli patent. Druhá část je zvědavá, chce si prohlédnout, kudy se to musila drát za svým údělem. Pomalu se otáčí k pravému, také k levému břehu a vrací se zdánlivě proti proudu. Doputuje k troskám mostu, proplétá se jimi znovu, blízko břehů, lenivě, stísněná zmrzačenou stavbou vzpínající se proti nebi, ztmavělá jejím stínem, neprůhledná proti bahnu. Když si všechno obešla, znovu zakopla o zrádný zbytek trámu těsně pod hladinou, připojí se k hlavnímu toku a jde pak korytem už bez ohlížení k nejbližší peřeji. V peřeji všechen její majestát se promění v milion bílých husiček, které se valí jedna přes druhou šplouchajíce a kejhajíce ze švandy po slunném schodišti z oblázků. Tak kráčí a perendí řeka níž k moři, dál od těch krásných velebných hor kolem dokola.

 

Usmíval se, protože věděl, že v takovém místě sídlí jen taková ryba, která si je umí hájit. Čtěte pozorně: živé torpédo.

 

Rozložil prut a upevnil na konec vlasce parmičku.

 

Brácha měl pravdu. Zpáteční vodu u břehu noční mrazy zaklely do ledové kry, která teď visela nad opadlou hladinou.

 

Volná řeka byla jen uprostřed řečiště. Hladká, vyleštěná. Vstoupil na kru. Na tenkém ledu pod jeho vahou se nakreslila puklina. Šel po ní a prošlapoval ji jako zdárný kocour z filmu AŽ PŘIJDE KOCOUR krok sun krok, krok za krokem. Dno klesalo zvolna, a tak došel až na konec kry a s námahou postrčil uvolněnou část po proudu. Ještě dvakrát se mu to podařilo, a měl pěkný kus vody zbavený ledu a poměrně bez hluku. Tudy by ji už mohl vytáhnout na břeh.

 

Ještě ve voze si sliboval, že doopravdy chytat nebude. Chytne kus, a bude mít zase Válce na talíři. Mrzelo ho, že brácha tu přezdívku nevypelášil někam do večerníčku, hlavně dál z hlavy. Válec čili dítě Štěstěny.

 

Co mi může závidět! Brácha přece neumí závidět, nikdy neuměl. A pak, i kdyby, co by tak asi záviděl? Že jsem větší, než je on. Já jsem ale větší, než je moc lidí, větší než většina. Větší, než byl táta a máma. Copak máma, ta byla malinká jako malinka. Že se se mnou rádi prali na tancovačkách? S velkým se rádi perou i komáři, protože přeprat velkýho je veliký pozdvižení, žádnej billig hadr tyátr. A pak velký se vůbec rádi perou. Že já je přepral? A on byl vždycky bit? Proč se do toho pletl? Malí se maj držet velkejch, taky to tak po světě je. To si všiml i tam, kde montoval.

 

„Hernajs, ta rybička pracuje jak živá,“ konstatoval nahlas pointu na vlas.

 

Několikrát už hodil ke druhé straně do tahu a přitahoval. Když táhl rychle, běžela parmička tak vystrašeně, že by spletla každého dravce. Když povolil, klesala ke dnu, olověný plíšek pod bříškem jí nedovolil, aby se převrátila, jak se na mrtvou rybku patří.

 

„Dycky měl šikovný ruce, náš pan profesor, a uši.“

 

Dyť já jim byl taky k smíchu; copak mi nedávali podržet vejce jenom proto, abych je rozmáčkl, protože já vůbec neumím vzít něco něžně do ruky, a mám se kvůli tomu litovat? Já se tomu dodnes směju jako Hurvínek vynálezci zkázy severněji od Duše Soulu. Brácha to zase uměl s holkama. Tu, co má, tu by mu mohli závidět. Já bych moh závidět, já jsem ji znal dřív.

 

Napřímil se a škubl jako Petrus trus holubinku natruc tu prašivku.

„A ještě jednou a ještě jednou!“

 

Držel prut vší silou, špičku ohnutou. Díval se na špičku proti nebíčku. Citem očekával nějaký pohyb na konci vlasce.

 

Váznu, řekl si.

 

Vycouval z vody, povoloval naviják a šel kousek po proudu. Tahal, škubal, když neuspěl, šel proti proudu a opakoval pokus. Vázka povolila. Vrátil se do řeky, až mu voda sahala nad kolena. Dále už dno klesalo prudce. Tápal pod vodou nohama, našel si pevnou oporu a začal znovu. Hodil jednou proti proudu a tahal po proudu. Někdy se mu to vyplatilo, vzpomínal. Zkusil to ještě dvakrát a pak přešel ke starému způsobu, tahat proti proudu. Obloukem proti. Házet naproti sobě, a jak rybku proud bere a jak přitahuješ, rybka běží takovou obloukovou diago…

 

Teď kámo Maradono Diego skočila!

To byla vteřinka!

 

Ještě je tam kopec vody, jak jej zdvihla, když se vyvalila po rybce. Naproti tomu křovíčku.

Rychle prohlédl parmičku. Byla v pořádku.

 

Hodil přesně naproti křovíčku a přitahoval. Asi uprostřed řeky jako by mu někdo holí uhodil do prutu. Špička se ohnula a on sevřenými zuby cekl: „A ještě jednou a ještě jednou!“ a pokaždé přitom škubl.

 

Chvilinku se nedělo nic. Pak se obrátila proti proudu a táhla, ne rychle, do hloubky. Zatím ji nemusil povolovat. Staral se jen, aby vlasec byl neustále fajn napnutý. Když byla na dně hlubiny, zastavila se. Cítil v pažích, jak tam dole u dna mává hlavou a tahá přitom sympaticky i symfonicky dojemně za vlasec, jako když chceš rozhoupat těžký zvon Zikmund na zimu a na Zikmunda Wintera. To ještě neví, že je chycena, to ještě pevně svírá parmičku, když si volizuje tlamičku jako sci–fi flétničku a nechce ji dát. A je vůbec CHYCENÁ? Kolikrát kostnatou tlamičkou velkých kusů ani ocelový hák nepronikne. Když pak rybu omrzí tahat se o kořist, pustí ji, a člověku na břehu zbude jen třesení kolen a vztek.

 

Je chycená! Neočekávanou rychlostí vyrazila šikmo po proudu ke druhému břehu, v prutu zapraštělo, brzda na navijáku krátce zachraptěla, když těsně u ledové kry se vymrštila do vzduchu, vzteklá, se stříbrným břichem a pinky panter boky, tlamičku pinky panter nastevřenou, lesklá, nádherná a hlavně obrovská.

 

Voda se roztřískla až na kru, když dopadla zhurta jako puberta na dámu i na pána. Jela teď těsně pod hladinou přímo proti rybářovu prutu. Nestačil navíjet a zkracovat vlasec. Chtěl využít její rychlosti a tahem ji vyhodit k sobě na břeh.

 

Ale ona zahnula rebelsky vzato těsně u jeho nohou a on ji spatřil poprvé spatra z blízka. Živé torpédo, co by ne. Široký hřbet a široká lebka se bleskly na okamžik nad vodou, načež se obrátila bokem a mrskla sebou jednou, dvakrát, bičovala nevinnou hladinu, až rozvlnila celou tůň.

 

A zase mu prchla do hloubky jako Jean Reno v Magické hlubině s šampáňo nebo aspoň Cinzano Rosso v roce 1988 před 29 lety na boso na ploutve. A opět jako by se vzdala boje. Ó jé. Rybář však tušil dobře, že chce jen načerpat novou sílu do žil, aby s prutem opět ožil, že se totiž jen tak hned nevzdá na nějaké počáteční fiasko.

 

Udržoval napnutý vlasec, s citem, aby ji NEVYPROVOKOVAL k nějakým krkolomným hloupostem, tyto nechme tropit Evy na účel slevy. Rozhlížel se, kam by ji mohl přivést, aby ji dostal na břeh. Všude vadily kry, nyní bílé od vánice, která houstla.

 

Jediné volné místo bylo tam, kde stál. Jenomže trochu strmé na tak velkou rybu. Musím ji řádně unavit, pomyslil si, pak uvidíme.

 

Tentokrát začala lstivě. Popojela proti proudu, pak se obloukem vrátila. Pak docela neznatelně postupovala k protějšímu břehu a náhle vyrazila šup sem, šup tam šupinko ne bláznivá. Po proudu dolů, nic ji nemohlo zastavit. Táhla trhavě, držel ji vší silou, zpomalil ji, ale její směr nezměnil. Vytočila si víc než polovinu majáku, trhla a tloukla ocasní ploutví kolem sebe.

 

Vánice zhoustla. Průvan pod zbytky mostního oblouku hnal vločky horizontálně, než jim dovolil tiše ulehnout do řeky naplacato vločkovato vrchovato. Pro clonu sněhu neviděl, jak objela veliký balvan, obrátila proti proudu a hnala se jak zběsilá.

 

Špička prutu se narovnala, tah povolil.

Natáčel povolený vlasec, jak nejrychleji dovedl. Neblázni, neutíkej, oslovoval ji, projedeš se v autokáře! Co je to s tebou?

 

Nemohl vidět, že vlasec obejmul balvan, že hlavatka táhne proti proudu z jedné strany a on navíjí z druhé strany. Cítil v prutu tupý tah. Jako když vázne za kamenem.

 

Ba ne, je tam. Slabé, trhavé chvění v prutu a teď dole ve tmě, jako když kámen do vody hodí. Plesk, slyšel, jak se voda čeří, a opět plácnutí do hladiny.

 

Vytušil, že někde mezi ním a rybou je vázka. Kdyby nebylo ker u břehu, stačilo by brodit po proudu až pod zábranu. Stojí to za pokus i potmě. Opatrně zkoušejte schůdnost dna, sunul se krok za krokem ke kře pod volným místem.

 

Neušel ani dva metry, když se mu pod levou nohou odvalil kámen. Strmé dno se začlo sesouvat, ztrácel pozemek pod nohou jednou i druhou. Jako kdyby šel po valícím se sudu. Voda už mu sahala po okraj rybářských bot. Těžko udržoval rovnováhu, neboť držel prut oběma rukama. Byl by se určitě svalil do ledové vody, kdyby v poslední chvíli nenabyl balance tím, že se mu levá noha propadla. Nevadí, že mu teče do boty, alespoň stojí pevně.

 

Opřel se o pravou nohu, aby vymanil levou. Opřel se znovu. Marně.

 

Levá noha byla v pasti, tak z nejhoršího masti. Něco se někde uvolnilo, zatracená fyzika, která mění váhu a chování hmoty ve vodě, něco se převalilo, porušilo rovnováhu, a teď mu sedí na noze veliký placák. Sehnul se těsně k hladině. Kal pomalu řídl a viděl matně, že noha mizí pod betonovou plackou, ze které čouhá kus traverzy. Nic ho nebolí, jen do boty mu nateklo a hnout se nemůže. V létě by to asi bylo k smíchu. Jenže teď, co si počne?

 

Teď právě mu ryba chtěla vzít z ruky prut. Vrátila se mezitím na svou původní dráhu a chtěla dolů, po proudu.

 

Nepovolil, držel prut, ohnutý jako luk, slyšel zpívat vlasec. Přitom v koutku duše doufal, že se prut zlomí nebo vlasec utrhne, že zjednoduší onu šlamastyku. S nohou si pak bude vědět rady.

 

Obrátila se proti proudu a rozjela se stejně rychle nahoru. Zkracoval vlasec. Chtěla mezi trosky mostu. Tam nesmíš, tam by ses zamotala!

 

Ohnala se pod hladinou, rozprskla vodu na sto tisíc kapiček, jako u kocourků mléčných tlapiček. Poznal, že je zoufalá. Využil toho a při každém jejím pokusu o osvobození zdvihl prut, povolil a rychle natočil, a přitahoval blíž a blíž, až ji měl před sebou skoro na dosah. Byla unavená. Chtěl ji obrátit na bok, ale na to bylo ještě brzy. Dáme ti napít vzduchu, sliboval jí a zvedl jí hlavu nad vodu. Zavrtěla se unaveně, zapolykala »to nic není« naprázdno. Otevřela tlamičku, a jak ji pomalu přitahoval k sobě, všiml si, že je chycena jen za jeden háček trojháku. Čistě, skrz spodní rafinovanou čelist.

 

„Tutovka,“ pravil nahlas.

 

Můj ty bože. Ta potvora má hodně přes půldruhého metru. Na palici, kterou ji udržoval nad vodou, padaly vločky a pomalu tály. Jestlipak ji studěj, ptal se sám sobě nemístně. Věděl, že tu nemůže stát s jednou nohou v pasti, napůl promoklý, skloněný nad překrásným úlovkem, ve vánici a potmě. Její vina, žaloval osudu na obludu ne z Loch Ness Nessie.

 

Neměla zabrat. Brácha moh mít radost, že nic nechytnu, moh se mi smát. Už teď. Už teď jsem mohl sedět ve vyhřáté Chýši, suchý a spokojený jakžtakž.

 

Vzpřímil se pomalu pro palčivou bolest ve strnulém stehně. Levá noha brněla a bolela od chladu a nehybnosti. Nebe sypalo sníh čím dál hustěji. Ohlédl se po autokáře. Svítila, jak zapomněl přibouchnout dvířka. Zkoušel chvíli uvolnit nohu. Pomalým pohybem, pokud placák dovolil, podupával, aby písek a oblázky odnesla voda.

 

Za chvilku se sesulo víc písku a oblázků. Tlak se zvýšil a noha zabolela. Člověk by nevěřil, jak rychle taková malá bolest přeskočí do celého těla.

 

Jako by se mu svaly v zádech měly přetrhnout, a to zatracené těžiště se nedá přesunout, betonová placka mu nedovolí jinak stát.

 

Snažil se dosáhnout rukou na dno. Promočil svetry i šálu. Stačil pidi kousíček pídě a byl by dosáhl, ale byl by se svalil jako hruška, kdyby se o to pokoušel. Nohu by si mohl nalomit nebo vymknout.

 

Zapomněl na paní Rybu. Zmátořila se a popojela do proudu, a odpočinutá začala nový rej pro ráj, tanec pro balanc a eleganci.

 

Jdi si! a povolil brzdu na navijáku.

Krajina ztichla a zboubelatěla pod panenským sněhem.

Ve vesničce vzadu u silnice svítili.

 

Nic nevnímal. Stál tři kroky od břehu a cítil, jak voda podemílá betonový placák s kusem traverzy. Byl skoro už po pás ve vodě, už musil na pravé noze klečet, tak hluboko se levou propadal do maléru v H²O.

 

Placák se nahnul a zalehl na nohu celou svou vahou. Vykřikl, zahodil prut a pokoušel se oběma rukama odvalit břemeno. Nahmatal kámen a podložil jím placák. S námahou se postavil.

 

Dala se do něho hardcore zimička a začal se strachovat.

 

Bál se o holou existenci, jako všichni, všude, vždycky.

Pomóóóc! Pomóóóc, volal a nestyděl se, i když to znělo parodicky, jako když Berousek Mário zkouší finty žongléra na území Le Moulin Rouge pro Císařovnu v nových šatech.

 

Od vesničky se utrhlo jedno světélko a nepokojným pohybem se blížilo k mostu. Jednou nebo dvakrát kleslo na zem, ale zase se zvedlo a klikatilo se blíž.

 

„Brácho?“ slabounce z dálky bylo slyšet. „Brácho?“

„Brácho, brácho!“ odpovídal hlas z vody.

 

Přiběhl bez dechu, rovnou, bez rozmýšlení, jako by bylo parno, potopil se pod vodu a oběma rukama odvalil betonový placák. Pak tahal malý člověk velkého po svahu k autokáře.

 

„Je tam, brácho, mám ji na prutě.“

„Říkal jsem ti, nelez sem. Už utopila jednoho, před rokem!“

 

Kola se protáčela, smísila čistý sníh s blátem, ale vůz se nehnul.

 

Když se dotrmáceli do vesnice zasněženou voračkou, kouřilo se z nich jak z valachů. Převlékli je do suchého úboru a doprovodili do světnice domů.

 

Mladá žena uvařila rum, uloupla kus syrového másla a hodila do hrnků.

„Pijte, to je švédský zlepšovák!“

 

Ovázali mu pohmožděnou nohu a uložili ho do postele. Dostal třesavku. Telefonovali pro průměrného ranhojiče; nebyl zrovna doma, až se vrátí, že zavolá.

 

Ležel teď v jejich posteli, jen mu hlava koukala. Usmíval se na ně a pak prohlásil: „Brácho, je tam na prutě. Tutovka. Za spodní pysk čistě píchnutá. Ráno pro ni jdeme!“

 

„Necháme ji tam, brácho, je zasmolená. Loni se jeden pytlák kvůli ní utopil, zbyl už jen plovoucí pytel. Taky v zimě.“

„Jak jsi mě našel?“

„Svítilo tam ve voze. Napadlo mě, že třeba něco hledáš.“

„Ty jsi kanón,“ pokusil se o úsměv. Chtělo se mu spát.

 

Zavřel oči jako mourek Shakespearek žádnej kašpárek, a když je zase otevřel, mladá žena seděla na pelesti a pozorovala ho. „Kde je kanón?“

„U telefonu, doktor volal.“

 

Viděl ji rozostřenou, zápasil se spánkem. Chtěl by být s nimi, ale oči se vzpouzely. Sluch sloužil líp. Slyšel zřetelně vrznout dveře a bráchu, jak sděluje své milé ženě: „Doktor chce s tebou mluvit.“ A pak asi mluvil k němu: „…až projedou pluhem silnice…, a vitamín C a potit a spát…“ Zase vrzly dveře a dlouho nikdo necekl ani slova, dodržoval se hromadný klid na lůžku.

 

S námahou otevřel oči. Stála blízko u bráchy a tiše mu dávala za poučenou: „…že ty testy jsou pozitivní…“

 

Oči neudržel otevřené, protože všechnu sílu a vůli spotřeboval na to, aby se usmál a odvětil: „Brácho, tys byl vždycky kanón!“

 

A usnul jako špalek!

 

(ze špalíčků národních pohádek o štěstí…)



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář mystikus - 18.12.2017 > holky nebo klucí, mně je to jedno, chci vác všechny vošoustat jak mlsnej pes a děti mám stejně nejradši!!! cha chá, he he
<reagovat 
 čtenář kristina z nusli - 18.12.2017 > čtenář> ty vošouste! já ti určitě svou kundu neukážu, ale máme doma osla a ten by si dal, tak vem tátu a zbodejte ho, urobte ho, vy prasata šťastným
<reagovat 
čtenář slepá kráva - 18.12.2017 > proč chceš vidět mojí kundu když jsi pedofil?
opravdu mě to zajímá, svěř se, jen mezi námi! a kolik si jich už sprznil?
<reagovat 
čtenář HELENA - 18.12.2017 > jestliže jste pane pedofil, proč se tu s tím chlubíte a jakto, že nesedíte v kriminále?
<reagovat 
čtenář mystikus - 18.12.2017 > co je ti do toho babo koho klátim! děti, zvířata, nic mi není cizí!
<reagovat 
čtenář JUST - 18.12.2017 > ty vole, ty si Wericha neber do držky, právě z takovejhle kreténů a v tvým případě i úchylů měl Honza srandu, blbe obecnej. Ty jsi výstavní blb!
<reagovat 
čtenář mystikus - 18.12.2017 > KUNDU! CHCI VIDĚT KUNDU TÝ DILINY CO TU FURT OBTĚŽUJE!!! UKAŽ MI KUNDU!
<reagovat 
čtenář ríp - 18.12.2017 > tak to vypadá,že je tady sraz leseb a buzerantů, paráda,až tu bude hetero,tak se přidám i já
<reagovat 
Li-po (Stálý) - 18.12.2017 > -Parádní texty,- navrchu, i dole,- každý jinak,- dole jsou víc art,- :),-
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi: mystikus (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter