Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.6.
Pavla
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Poezie
 > Poezie
 > Klasické verše
 > Básnické slovo
 > Všehochuť
 > Teorie poezie
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Vyšlo to před 10 lety pouze v nákladu 250 ks, náklad je již rozebrán
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 1.1. (16:07:09)


JAROSLAV JEŽEK

 

   25.9.1906  Praha      ۞   1.1.1942   zrovna po Silvestru zavřel svá očka na jazzovou ježžkovo voči jezzovou Věčnost

 

 

Brahms prý řekl, že být hrán a ohráván ještě padesátku let po smrti znamená nesmrtelnost. Volil jistě skromnou lhůtu, kterou vysoce překonali mnozí velcí skladatelé minulosti, ovšem na druhé straně víme, že během zmíněné doby ztichla beznadějně většina ohrávaných tvůrců. Příčina není jen v menší hodnotě jejich odkazů; lze ji hledat i v nadprodukci děl, jež další doba není s to přebírat, nemluvě o změně cítění a vkusu, hodnotící tvorbu předešlých generací v jiném duchovním a společenském klimatu.

 

A tu stojíme u případu Jaroslava Ježka.

 

Ačkoli už uplynula řada let od 9. ledna 1939, kdy na první nedožité narozeniny Karla Čapka, zahynul už 25.12.1938 a narozen byl 9. ledna 1890, odlétal s Werichem z ruzyňského letiště a kdy se za ním prakticky zavřela opona, můžeme s klidným svědomím říci – že Ježek závodní trať doběhl s úspěchem trvanlivosti a bude snad na ní ještě pokračovat zájmem u mladších ročníků jazzové nálady nejen hotelu Savoy. Jaký mistr, takový přístup i do hudebních kompozic, hudba pana Ježka si uměla uchovat za všech okolností klid, rozvahu i glanc.

 

K tomu je třeba dodat, že zmíněnou „zkušební lhůtu“ ztížila Ježkovi řada okolností. Uplynulých padesát let, v nichž se má umělecký odkaz udržet na výsluní, přineslo totiž takovou spoustu převratných událostí, že by si lidé z třicátých let a lidé dnešní periody 2018 (= Venuše je v Marsu, čili lidé se budou navracet k dávné pravdě důvěryhodnosti sebe samých na Zeměkouli) nutně připadali jako z jiného světa, kdyby se mohli potkat. Přišla do toho druhá světová válka, která obrátila celý svět naruby, obrovské společenské převraty změnily mentalitu současného lidstva a touha po penězích též, ať si to uvědomujeme či ne, a přehodnotily mnoho dříve uznávaných myšlenek, děl a soustav; věda a technika vykázaly fantastický pokrok, zato však lidská duše zaznamenala přemrštěný útlum a poškozuje se dál zavedenými novodobými zásadami společenského biorytmu, takže vše dřívější se nám zdá primitivní a podezřele cizí. Projít tímto kata klysmatem a obstát v něm na jedna a po něm bez úhony, by byl skoro zázrak.

 

Uvažme ještě, že dvacátá a třicátá léta probíhala stále v neklidu, který byl sice plodný, ale v umění stále hledal a nenacházel jednotný styl. Na obou velkých zjevech té doby – Picassovi a Stravinském – je tato experimentální snaha jasně patrna. Kolem nich se nořily a zase rychle mizely přechodné směry, které si dodávaly zdání důležitosti učenými názvy s koncovkou „ismus“. Tyto „ismy“ mátly každého, kdo se chtěl v umění vzdělávat a vyznat a nebo i sám tvořit. Skoro každý začínající skladatel se musel hlásit k nějaké módě, aby se nejevil zaostale. Bylo v tom leccos vzrušujícího, ale často se do toho hlásila touha ohromit a snobárna části obecenstva, které přijímalo všechno jedním uchem sem a druhým uchem ven nekriticky.

 

Ježek nikdy netápal, měl bezpečný umělecký a tvůrčí instinkt. A nezapomeňte, že géniové odedávna tvořili na základě nápovědy instinktu. Teorie ho fakt valně nevelebily. V jeho případě bylo vlastně výhodné, že přišel do své současnosti nezatížen minulostí a nespoután běžným školským vzděláním. Nebyl ovlivňován žádným PŘEDSUDKEM dřívější ani soudobé KONVENCE. Jako dítě chudičkého krejčího ze Žižkova – narodil se 25. září 1906 – byl postižen těžkou zrakovou vadou. Ztratil v druhém roce svého života pravé oko a do levého dostal šedý zákal. Proto musel do slepeckého internátu, kde pobyl skoro sedm let. Dobu, kdy člověk nabírá základní vědomosti pro další vývoj, mladý Ježek nijak nevytěžil. Považoval svůj pobyt za smutné vězení, jehož oprávněnost neuznával, vzdoroval proto všem učitelům, dohlížitelům a najust se neučil. Toužil zoufale po životě venku. Zabýval se tajně hudbou jako svým Buddhou rozesmátým a rezonujícím, ale ani v hudbě nehodlal v ústavu vyniknout a upozornit na sebe trochu příznivě. Už tehdy se v něm hromadila energie, která mu pomáhala překonávat pakárnu prostředí. Tento protitlak člověka fyzicky postiženého oproti normálnímu okolí se v něm udržel a sílil i později, kdy se musel stýkat s různými lidmi a přizpůsobovat se, aby se jim zdánlivě podobal, třebaže na ně zblízka ani nedohlédl. Přejít bez průvodce ulici pro něho znamenalo pokaždé dobrodružství, které mohlo špatně skončit. A přece i v tom si nějak pomohl. Příroda mu do určité míry pomohla, že ho obdařila mimořádným orientačním smyslem. Vyznal se v pražských – a později i v newyorských – ulicích tak jistě, že mohl dělat průvodce lidem dobře vidoucím. Vypracoval se obdivuhodně. Díky matčině péči – otce ztratil brzy po jeho návratu z vojny – byl vždy pečlivě oblečen, choval se nenuceně, byl veselý a sdílný kumpán, lehce se s lidmi spřátelil a doháněl zameškané základní vzdělání mílovými kroky. Hodně si pamatoval a později styky s Vítězslavem Nezvalem ho vytříbily zejména ve znalostech soudobého umění.

 

Obdivoval jsem nicméně – jak se rozepisuje Václav Holzknecht – byli jsme spolužáci na pražské konzervatoři u profesora Albína Šímy – že hodně čte, ačkoliv se musel sklánět ke knize nebo k notám až skoro nosem u papíru. Psal se stejnými obtížemi, ale rukopis byl vždy k přečtení. Námahu buď netrpěl nebo si jí ani neuvědomoval: chápal to jako nutnost a nikomu si nikdy nestěžoval. Když už vydělával, dovedl si vytvořit krásné životní prostředí. František Zelenka, jeho kámoš z Osvobozeného divadla, mu vykouzlil modrý pokoj v rodinném bytě v Kaprově ulici na Josefovo městě, kde stěny, strop a záclony měly různé odstíny této barvy, ale s oblibou i nosil modré košile, používal modrý dopisní papír, modré kravaty. Do pokoje si nechal přivézt křídlo Steinway, psací stůl, pohovku, skříň na gramodesky a dosti velkou knihovnu, vyplněnou vesměs cennými díly. Ovládala ho stále železná vůle obstát v životě jako vítěz navzdory přírodním zraněním, když ho navíc příroda vybavila lehkou nedoslýchavostí a vadnými ledvinami. Kdo to však nevěděl, považoval ho za vitálního klučinu a šťastného člověka. Jakoby jako každé zázračné dítě hnedka tušil, že tu dlouho s námi nepobude, proto tedy žil velmi intenzívně, za svých pětatřicet let poznal, co se dalo poznat, a zanechal dílo, které překvapuje novostí, výpovědní hodnotou doby i počtem skladeb.

 

Hudba z něho tryskala bez námahy a není z ní patrný vliv jeho učitelů – K. B. Jiráka na střední kompoziční a Josefa Suka na mistrovské škole, ani vliv jiných autorů. Byl vždy svůj. Původně se ani nehodlal věnovat studiu skladby, k níž choval uctivě ostýchavý vztah, nýbrž klavíru. Ale profesorská komise ho v roce 1922 nepřijala pro zjevnou zrakovou vadu, neboť byla vázána předpisem, že pro studium nástroje musí být adept plně zdráv. Doporučila ho však komisi kompoziční. Udivil totiž výběrem skladeb, které při zkoušce zosnoval: Ravelova Sonatina i Hindemithův Boston z klavírní Suity 1922 byly v Praze tehdy celkem neznámé a dávaly tušit, že uchazeč, který tyhle kousky suverénně zahraje, má asi taky kompoziční nadání v sobě. Ačkoliv do té doby nic nesložil, byl na kompozici přijat. Dosáhl prvního velkého vítězství po deprimujícím období internátním. Dokázal se připravit na závažnou zkoušku v rekordně krátkém čase a stal se posluchačem proslulé konzervatoře za výjimečných okolností.

 

Ke skladbě se během studia rozbíhal improvizováním. Bavil se tím a bavil i své okolí, které měl rád a rád pulsoval s kamarády na vlně orchestrální tančící show. Na melodii lidové písničky Šla Nany do zelí si vyžádal jméno skladatele, v jehož stylu ji překopal. Pak chtěl čtyři tóny a označení formy, v jaké by si posluchači přáli nově vytvořenou skladbu uslyšet. Bylo to dosti zapeklité, ale pokaždé obstál jako machr. Udivoval znalostí literatury a okamžitou reakcí na daný podnět. Také rozesmával svým humorem: v jedné Nanynčině variaci předvedl slečnu domácích, jak v neděli dopoledne zkouší zahrát – ovšem bez úspěchu – snadnou melodii, ale pak ji to namíchne, všeho nechá a práskne mrzutě víkem u popelnice. Byl v tom už příští Ježek v zárodku.

 

V tu dobu vznikalo Osvobozené divadlo. Začal s ním roku 1925 Jiří Frejka ve vyšehradském divadélku Na slupi, a to v poměrech víc než skromných. Ale jeho parta měla ambice ceny zlata. Název si zvolila podle režiséra Tairova a v příštím roce jí toto náročné pojmenování schválila avantgardní skupina Devětsil. Členové Osvobozeného chtěli divadlo zbavené tradičních nánosů. Milovali obyčejný život ve všech jeho podobách, nebyli to kreténi jako známe dnes. V roce 1927 se odstěhovali do Umělecké besedy na Malé Straně a rozštěpili se na dvě skupiny. Jednu vedl Frejka s E. F. Burianem pod firmou Dada, druhou s původním názvem Jindřich Honzl. Ježek se mezi ně přichomejtnul bůhsuď jak, ale 26. února 1927 tu již exceloval se svými improvizacemi. Dostal se na veřejnost náhodou. V pásmu všelijakých kejklů a skečů vypadlo číslo, které se nedalo honem nahradit, a aby nevítanou pauzu něčím ozvláštnili, zkusil Burian – přes námitky Honzlovy – dovést Ježka na jeviště a dělat mu při jeho improvizacích tlumočníka. Vyšlo to, Ježek sklidil velký potlesk, který ho už víceméně s divadlem propojil.

 

Ani Dada ani Honzlovo Osvobozené divadlo by se nebyly udržely při životě dlouho. Byla tu zajímavá snaha, ale scházela dostatečně živná půda s aktuálním námětem. Hrály se poetické hříčky domácích i cizích autorů – zajímavější při četbě než na prknech divadla. A tu rázem došlo k nečekané události. V sálku Umělecké besedy uspořádal Spolek bývalých žáků čsl. oddělení na francouzských lyceích se sídlem v Praze privátní představení k poctě dokončených studií Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Šlo o jakousi kapesní revui – Vest pocket revue, jak se pásmo výjevů, písniček a tanců jmenovalo – jejíž svěžest okouzlila pozvané obecenstvo více než Mentos natolik, že se představení muselo opakovat, dvakrát pod hlavičkou Dada a pak v Osvobozeném divadle, kde již soubor Vestpocketky setrval. Postupem času ovládl provoz docela a zamáčknul původní poetické divadlo Honzlovo do konečného stádia, neb mu zasadil ťafku mezi oči, tečku mezi oči. Ostatně Honzl se stal režisérem této nové zábavní skupiny a chápal její přínos světu.

 

Klapka, kamera, akce… dobrý scénář. Divadlo potřebovalo stálého hudebního spolupracovníka, neboť nehodlalo používat pro své písně vypůjčené a nepůvodní melodie, jak to činilo až dosud, a volba padla na Ježka, který v roce 1927 absolvoval kompozici u Jiráka klavírním vystoupením, v němž smísil prvky symfonické a jazzové s udivující pečlivou virtuozitou. Zkomponoval na zkoušku tři předehry do komedie Premiéra Skafandr (divadlo Adrie na Václaváku 12. října 1929) a ruka byla v rukávě. Stal se dalším nepostradatelným tvůrcem Osvobozeného divadla, které brzy nato přesídlilo do svého definitivního působiště U Nováků ve Vodičkově ulici. Zde Ježek absolvoval slavnou éru, trvající zhruba deset let. Získal u obecenstva ohromné renomé, aniž by slevil z uměleckého nasazení.

 

Byl to vlastně čin historického významu. Po válce se dostal do Evropy černošský jazz a stal se oříškem i pro skladatele tzv. vážné hudby. Naděloval zásadně živelný rytmus a robustní zdraví a obojího měla nekypící evropská hudba vážně zapotřebí, tím spíš, že se pouštěla do náročných a většinou málo platných konstrukcí. Otázku jazzu řešil – epizodně – Stravinskij, lehce se jí ve Francii věnovali Debussy a Ravel, ve větší míře a okouzlujícím způsobem Milhaud a Poulenc. Němci vzali věc vážně – zejména Křenek a sicher Weil – ale s problematickou výslednou podobou. Jazz se do struktury evropské hudby prostě nehodil a nemohl se tu aklimatizovat chytlavější chytlavostí. Ježek zkusil v klavírním koncertu rovněž spojit oba nesourodé prvky a kupodivu se mu podařil takový pokus úspěšně završit díky jeho statečnému mládí a díky i tomu, že koncert má v podstatě taneční charakter. Ale učinil tak jen jednou. Jakmile nastoupil v Osvobozeném divadle jako skladatel, převzal z jazzu jen formu legrace, songu a tance, takže nepošpinil styl, ale dovolil si ve své tvorbě zviditelnit i formy, jež se jazzu vymykají, ale které potřeboval obsadit do hry (polky, valčíky, polonézy, nebo předehry, balety, melodramaty, operní parodie apod.) Znal a měl rád Gershwina, Armstronga, Ellingtona, ale nenechal se jimi spoutat. Zhruba 20 partitur hudby pro Osvobozené divadlo svědčí o šíři jeho talentu a o bohatém hudebně dramatickém rozhledu. Jazzu bylo použito s bujnou fantazií funkčně a shodně s černošskou předlohou v lidovém prostředí, třebaže na odlišné úrovni. Ale nedělala se z toho VĚDA ani VYSOKÁ ESTETIKA, nýbrž jazz tu žil spontánně, příjemně, sice v jiných civilizačních podmínkách, ale zase zcela PŘIROZENĚ. Šlo o něco zásadního, co se ve třicátých letech nenašlo jinde v Evropě. Tato skutečnost se včas nezdůraznila a nebylo na ni dostatečně upozorněno. Ježek, třeba doma slavný, se nedostal v pravou chvíli do povědomí mezinárodní veřejnosti (dodatečné překypující uznání přišlo od Benny Goodmana v Americe až o mnoho času později).

 

Jaroslav Ježek je v této sféře požehnaný melodik s bohatým rytmem a rafinovaným citem pro instrumentaci (jeho instrumentace byly v novější době hrubě poškozovány cizími úpravami, když se po válce začaly znovu hrát). Přitom je třeba uvážit, že komponoval vlastně pro činoherce a musel respektovat jejich pěvecké a hudební možnosti (melodie nemohly mít přeexponovaný rozsah tónový a musely se rychle pamatovat) a že harmonie, byť zpestřená pikantními disonancemi, nemohla vybočit z tradiční vžité polohy. Ale i tak byla jeho hudba múzou políbená a pokaždé osobitá, invenční, čerstvounká porce. Ježek v této sféře doslova fascinoval, poskytoval okouzlení a dobrou náladu a ve skvělých pochodech navodil optimistický elán. ELÁN. V době před okupací a za nacistického útlaku působil při tajném poslechu jako balzám na nervy. To byla etická zásluha jeho umění, opravdový kamarád v tíživých dobách.

 

Splnil v praxi, oč artistně usilovali někteří členové pařížské Šestky: objevit znovu pro soudobé pařičky a pařiče melodii a vtip a neopakovat staré klišovité fórky… Sestrojil hudbu „na míru člověka“, jak po Šestce vyžadoval básník Jean Cocteau. Ježek byl jediný, kdo tento požadavek splnil nejlépe, třeba na to přišel sám a celkem nikdo o něm v cizině neměl potuchy. Domácí kritika to nechápala a zazlívala mu tuto činnost jako umělecky nedůstojnou. Ježek byl v podstatě lidový parťák do nepohody s jasnou vizí svého poslání na Zemi a nedal na podobná nedorozumění s „rádoby chytřejšími“. Nešlo mu ani o popularitu – ta se sama dostavila – ani o výdělky. Pověstná je jeho legranda s Werichem v Moskvě někdy v období 30. let, kdy dumali, za co by se tam ještě tak rozšoupli. V tom Ježka napadlo, že zašlou z recese telegram Voskovcovi do Prahy a že za něj utratí přebytečných 50 rublů. Takže telegrafní dráty se nerozpakovaly a probudily Voskovce asi ve tři ráno rozespalého a nic takového nečekajícího s jejich freestylem: „U-U-U-U-U-U-ŽŽŽŽŽŽJJJJJJJJ-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-S-I-I-I-DO-DO-DO-DO-DOST-DOST-DOST-DOSTAL-V-V-V-V-V-V-V-V-V-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-ŽI-VO-VO-VO-VO-VO-VO-TĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚTĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚĚ-KO-KO-KO-KOK-KOK-KOK-KOKTA-V-V-VE-VE-VE-VEJ-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-T-TE-TE-TEL-L-L-L-LEG-LEG-G-G-G-G-G-G-GR-GR-GR-GR-GR-GRAM-M-M-M-M-M-M-M-H-H-H-H-H-H-H-AHAHHAHAHA?!???????????!!!????“ V žádném případě se nedá hovořit o spekulaci. Jeho skutečnou odměnou byla oblíbenost hudby u jeho posluchačů. Hudba tak opět po dlouhé době našla svou původní funkci – mluvit k dychtivým masám a nebýt uzavřena jen na malém prostoru koncertní haly.

 

Avšak ani on neudělal zpátečku z koncertního sálu docela. Cítil potřebu vyjadřovat se také hudbou jiného druhu, která by mu poskytla větší prostor výrazový a citový. Byl bezpečně poučen, co se děje ve světě a sledoval z rozhlasu a na deskách nebo z partitur, které neustále sháněl, co komponují velicí současní autoři. Vážil si jich, ale nikoho nenapodoboval. I zde byl svůj a uchoval si vlastní projev. Měl znalecké překvapující postřehy při poslechu každé nové skladby a dovedl hned říci úsudek, ať kladný či záporný. Sám komponoval tuto hudbu v ostře disonantní harmonii, ve velmi exponovaném výrazu spolu se složitou – nebo lépe řečeno – s pestrou rytmikou, ale je to hudba vždy logická, třeba zpravidla velmi smělá. Málokdy sem doléhají ozvěny jazzu, spíš jen v atmosféře nálady, jinak jsou jeho koncertní skladby stylově čisté a nekompromisní. Komponoval s naprostou lhostejností k cizímu mínění. Věděl, že tu nemůže zabodovat s popularitou ani oblibou, ale nevzdával se takového úkolu a také jím končil svou činnost. Vyjadřoval jeho prostřednictvím své nitro i dobu, která ho obklopovala a ničila psychicky. Panton natočil k Ježkovým nedožitým osmdesátinám (1986) téměř celý komplex jeho koncertních skladeb. Je jich značný počet – kolem třicítky opusů, mezi nimiž se vyskytují i velká díla symfonického charakteru – a dnešní kritikové, kteří se s touto tvorbou nemohli dříve konfrontovat, se shodli, že patří k nejsmělejšímu, co bylo v období mezi dvěma válkami vytvořeno, a to nejen u nás, nýbrž ve světové hudbě vůbec. Jeho houslový koncert nemá obdoby v harmonické příkrosti dechové sekce, naproti tomu jeho Symfonická báseň – která reagovala na občanské válečné drama ve Španělsku – nehýří kakofoniemi, ale má silné dramatické napětí. I jeho klavírní Rapsodie má politický obsah: v předvečer okupace varuje úzkostně a pateticky. V závěrečné klavírní sonátě (1941) se rozloučil. Je to lidský dokument a vrchol jeho přepečlivé koncertní tvorby.

 

Rozdvojenost Ježkova repertoáru se dá vysvětlit dobovým stavem tehdejší hudby, která – po vynálezu rozhlasu – šla za nepoučeným posluchačem naproti a zároveň řešila úlohy, jež jí ukládal stále postupující technický vývoj. Ježek měl podivuhodnou vlastnost, že v sobě obsáhl obojí a obojí zvládal také levou zadní. To je také jeden z důkazů jeho – nebojím se toho slova – geniality. Měl široký rozhled jako umělec a přistupoval ke svým záminkám s vědomím nesmírně závažné doby, v níž se celý svět nalézá. Ale i bez ohledu na jeho tvůrčí mnohostrannost, je vše, co zanechal znamenité, osobité a ryzí, tedy nekazící se zubem času. Je to král ve své kategorii, žádný prostoduchý bambula.

 

Nakonec několik nutných smutných dat z jeho života. V roce 1938 pokrokové Osvobozené divadlo nuceně ukončilo provoz z politických důvodů a Ježek se svými kámoši putoval kvaltem do emigrace. Žil v New Yorku a protože podle tamních zákonů nemohl jako emigrant po dobu deseti let publikovat své výtvory, živil se vyučováním hry na klavír a řízením pěveckého sboru. Naši krajané se o něho pečlivě starali, byli si vědomi jeho nadání i těžkého osudu. Ježek emigraci snášel obtížně a trpěl permanentním steskem. Před akutním onemocněním ledvin, na něž zahynul 1. ledna v newyorské nemocnici, dokončil klavírní sonátu, kterou zadal anonymně do soutěže na první mezinárodní hudební festival v New Yorku. Soutěž vyhrál. Konkurence však docílila, že byl zcela protiprávně z festivalu vyloučen, vyšachován. Nepřipomíná Vám to třeba pohnutý závěr Chobotnice knihovny, masterpiece od kapacity, stavebního mága Jana Kaplického? Těžké potíže české politické garnitury? Po osvobození nechala vláda našeho státu vypravit slavnostní pohřeb z Domu umělců a přenést jeho popel na olšanské hřbitovy. Vítězslav Nezval napsal na jeho návrat vřelou báseň, kterou zařadil do sbírky Veliký orloj.




MILENA PÍSAČKOVÁ, dneska SOJKOVÁ

http://mpx.fotostranky.net/

 

 

JEDEN VÍKEND

V ŘÍŠI ČISTÉHO SNU

 

a ZÁKUSKY aneb Poezie k sežrání

b MANTINELY aneb Tady a teď

 

už 17.12.2008 NA NAROZENINY JOSEFA LADY:

 


NEKLIDNOST RUMBA KOULE

 

Jako by odrážel se nohou ode dna

a přitom topí se jak vosa ve sklenici coly

trápí se člověk, přespříliš ho bolí

že ta sklenice je téměř bezedná

 

V zimě i v létě stejná barva tmy

rozlévá se nám v noci pod okny

jen když je srdce neklidné jak moře bezedné

tak se tam tatáž tma rozlévá i ve dne

 


OŘECHY

 

Úroda bez našeho přičinění

padá nám k nohám, i když nemusí

více než příroda jsou lidé unavení

spát zimním spánkem přeju si

 

Odejít po kolenou někam do tmy

a nezavírat dveře za sebou

a do rukávů schovat ostré lokty

ve spánku větvemi se nechat obejmout

 

 

BÁSEŇ O CEDRU (DÁSEŇ DÁŠENKY O CEDRATINĚ)

 

Strome, Ty z cedrového dřeva

copak to lze, když už jsi pevně zakořenil ve mně?

Ty napřed nenápadná sazeničko

pak svaly větví, kolmo rostlý kmen

cedrové jehličí nad očima

vítr v koruně

 

Oceňuju tu moudrost v Tobě

 


VOLBA

 

Přemýšlej, nežli kousneš do jablka

nejen, zda stojí za to ochutnat

ale zda též stojí za to sníst

 

A jestli dojdeš k odpovědi kladné

nešetři vášní

jako vydání zvláštní

(hlad ne)

 

 

PŘEMĚNA

 

Čajová růže se světlem změní na požár

tos jistě nečekal

 

a až u tebe pomine úžas a překvapení

připrav si rýč a přesaď ji

 

na svou zahrádku

 

pod své okno

 

 

CESTA ODNĚKUD

 

Cedule Konec obce

značí začátek konce

 

Tolik soli, že by to zabilo

i plejtváka obrovského

 

Naštěstí čerstvé myšlenky

jak vyorané z polí

 

Dálniční most spojuje

skutečnost a sny

 

Pak už jen značka Práce na silnici

budujou se tu smírčí kříže

 

 

MÁLO SLADKÉ

 

Vzlétl jsi do mraků

protože pod tebou je to málo sladké

a taky nechceš namáhat své nohy vratké

 

Tak radši plachtíš mezi mraky

na kusu pruhované látky

protože dole pod tebou je to málo sladké

 

Málo sladké

málo sladké

protože dole pod tebou je to málo sladké

 

 

PES

 

Jsi pokousán

jsi nějak ublížen

 

To pes Život z řetězu se utrh

a srdce tvoje poplašeně

sebou mlátí v těle

 

Evakuuješ se do bezpečí

teplého svetru

 

Ale ta pravá neúprosná zima

proudí zevnitř

 

 

MYSLI SI, CO CHCEŠ

 

Zamilovávám se do úsměvů, ne do lidí

šťavnatá tráva říká: dělej si, co chceš

stejně tu jednou nebudeš

a sejdeš z mysli, mysli si, co chceš

 

Zamilovávám se do kopců a do krajin

kde vlaštovky věští déšť

jen tam je hlava čistá, bez pláče

vstupuju do příběhů, ne do dějin

 

 

UHASÍNÁNÍ

 

Přisypal jsi písku do ohně

vášeň slábne, žár se zvolna vytrácí

rybník opouštějí plameňáci

plameny ztrácejí se v tmě

 

Žárlím na světlo, že mi tě krade

žárlím na tmu, co teď chodí po zahradě

obléká černý plášť ovocným stromům

a černou svatozáří maskuje tmu

 

 

STŘECHY

 

Trpět jak střechy starých stájí

rezavé plechy odmítají

za sucho odpovědnost nést

 

A na jaře, když sněhy tají

uprostřed noci spatří hříbě

děravou střechou světlo hvězd

 

 

DEFINICE ZDAŘILÉHO DÍLA?

 

Nemusím přemýšlet, zda líbí se či ne

 

Prostě se líbí

A žádný vlažný potlesk

 

Naopak – vášnivější rytmus v dlaních spočine 

 

 

O NĚCO VÍC VODY

 

V Marseille stavěli patrové garáže

monstrózní projekt, prestižní událost

jeřáby vyšší než rostliny agáve

na nedalekém svahu

 

tuny betonu   metry bednění

pruty oceli    rychlé tempo

 

desítky bílých helem stavěly ubytovnu pro tisíce aut

 

Aut je víc než mořskejch racků

proto potřebujou SPZetky

ptáci nemaj SPZetky

poznaj se i bez nich

 

Englishman říkal, že hladina moře

stoupá úměrně s rostoucí zabetonovanou a

zaasfaltovanou plochou

ostatně to je logické

 

Lodě se toho dne v Marseille plavily o metr výš

 

Slezla jsem po svahu dolů k pobřeží, ukazuju prstem

přes moře na Tunisko

říkám, ahoj Ivo, stojíš na pláži v Nabeulu?

Vidíš, jak lodě dnes plujou o metr výš a racci a

kormoráni mají pod sebou

o něco víc vody?

 

 

DŮLEŽITOST VOLBY

 

V celém vagónu nebylo ani jedno kupé zcela volné

 

Je důležité rozmyslet si

ke komu si přisednout

neb následujících devadesát minut

by mohlo být vším, od frustrace až po inspiraci

 

Naštěstí mám právo volby

 

Mezi zamračenou důchodkyni

s plátěnými taškami

partou puberťáků se snowboardy

a chlapíkem s rozečtenou knížkou

 

volím přisednutí k posledně jmenovanému

 

Protože důchodkyni mrzí

že nestihne telenovelu

 

snowboarďáci si myslí

že všechnu moudrost světa

najdou na červené sjezdovce

 

ale chlap s knížkou

o mně ani neví

 

a zdá se mu, že

 

v hotelové restauraci k němu přišla servírka

s otázkou „Chutnalo vám?“

 

či v jihoafrické buši nebezpečná lvice

 

anebo nad vánočním stolem

poklonil se anděl

 

a popřál štědrou nadílku

a pozor na kosti

 

 

ORIGINÁL

 

Jdu čerstvým podvečerním sněhem

 

Tady jsem právě rozmetala nohou

jeden podařený otisk

tlapky jezevčíka

 

Taková destrukce!

Taková škoda!

 

V matném osvětlení pouličních lamp

tak nevýslovný originál!

 

Ať koukám, jak koukám

žádnou tak výjimečně zdařilou psí stopu

už nevidím a nedokážu nalézt

 

Všechny rozdupaly lidské podrážky

anebo rozjezdila auta

 

Dolehl na mě pocit ztráty

vzácného uměleckého díla

 

Ale je už pozdě

 

Originál je jen jeden

 

 

NA SRAZU TŘÍDY PO TŘICETI LETECH

 

Však už jsme dávno zapomněli

na strach, s nímž jsme doma oznamovali

pětku z matematiky

 

Strach okopávaný čtyřikrát denně

vždy, když si člověk znovu vzpomenul

Strach zalévaný potom potem

když tatínek chtěl odepínat pásek

 

Pravil náměstek ministra kultury

svým bývalým spolužákům

na srazu třídy po třiceti letech

 

a jeho kolega softwarový analytik se pousmál:

 

No, to my dyž sme chytli kuli z diktátu

nebo z takovýho toho „co tím básník chtěl kmitnout, špitnout, nakrknout, a nebo říct“

– to sem nikdy nepobral já, ani Pepa Kosík –

 

tak sme se z toho neposrali a šli sme na pivo

 

 

KONTRAST

 

V galeriích do návštěvních knih

vždycky hrozně škrábu

 

Možná tím intuitivně vyjadřuji

kontrast nad zdařilostí autorova díla

 

a ubohosti mého komentáře k němu…

 

 

IRSKÁ EXPEDICE NA K2

 

Párky jsou největší zlo

ale nejrychlejší teplé jídlo

A tak je ohřívali v základním táboře

když už je nebavilo přežvykovat müsli

 

Pak na ně s láskou vzpomínali

když usínali na visutých lehátkách

ve výšce pětadvaceti lanových délek

na skalní římse nad kolmou stěnou

pod sebou nedozírnou hloubku

 

Jako reportérku National Geographic

napadlo by mě se zeptat:

 

– Co je vůbec slyšet v takové výšce?

 

– Chrápání Sira O´Connoryho

kvílení větru na sněhových pláních

a různá nesmrtelná slova Sira McGalwaye

 

– Přece jenom je tu nádherně

pousmál se McGalway

aby nemusel říct na rovinu

fuck, jak já se dneska bojím… –

 

 

PŘÍJEMNÁ POVINNOST

 

Ovanula mě příjemná povinnost

vylézt ze svého úkrytu

když sálem zavlála ta skvělá hudba

a zněla jako tmavomodrý samet

 

A ty jsi ten klavír objímal rukama

ležel jsi na klávesách celým tělem

plameny svíček začaly se klanět

a za oknem tě sledovaly špičatý oči ze všech planet

 

A tak ti za odměnu nakreslím

úzkou ovci /

anebo radši dvě /

kdyby se jedna zaběhla

 

protože do bedýnky

Je teda zavírat nebudu!

 

 

KDYSI NA PRAXI

 

Já přece nemám mentalitu učitelky

Žaneta: Ty a učit? To by to dopadlo!

 

A paní učitelko

usmějte se na mě, ať vidim, jestli kouříte

 

Vytvořte větu se slovesem „obíhat“

Splašené babičky obíhaly kolem kašny

 

A paní učitelko

jaký máte číslo na mobil?

A jak se vyslovuje to slovíčko „naturally“?

Načůrali?

 

A paní učitelko

vy ste byla v Americe?

Né? Tak jaktože máte tak dobrou výslovnost?

A co je to to „listen“?

HELP!

The bell´s ringing…








 THE MESSAGE „HAPPY NEW YEAR“ 2018 (GHOSTFACE KILLAH & TAJ FUN, SRANDIČKU TAJ, ROZTAJ, JIRKA)


Jednička jako iron maiden nemůže být heavy heaven mánička

neboť obláček heavy metal mráček bez sluníčka v Edenu mlátička

zpozorní jak písnička o divoké rostlině ve spolehlivém květinářství

do dlaní Milady Horákové velmi prozíravé sejde se semen jako plástů pro včelařství

trojka a rychlejší blade runner nemá rybářův škuner do funky vln Zátopčin

my se decentně jako beraní rohy vlohy pro Bohy usmíváme k ústům zátočin

čtvero přísah mých jako smích: Leonardo Vilík di Kaplion o 260° salva Salvadora

Dalí, pohnutá i ohnutá, klenutá i Klenová, výřečná, stínová i zenová pro Apoštola

špás vždy snadno neporaní nás, neporazí nás jako Švejkův den bejkův

za první světové války granátové jablko v den jatek a osiřelých matek sotva swing Sfingův, ne synův

šestka jedovaté pižmo jako deset kuřáků na dítě radí Tě zimomřivé pyžamo jít vyprat

box v dlani hladí moje nejjemnější úmysly s ekvádorskou fialkou Vám Sisi vybrat

fialková rybka, macek jako Karel Fiala, velryba jako velmistrův úlovek Fialová Květa

country na čundry camay kam až Alžběta dokonale funky dostihne atleta

jedenáctka Klapzubů daytona 500 nevypotřebuje obsah litru válce na recepci

dejme šanci 2018 třeba matce, šroubku, hladce pekařce a dítěti ne k adopci

černý korzár Ježíš jako medvěd panda v rezervaci s černou Biblí v bílé ZOO

prý po okouřené symfonii začne víc mlhy proudit do hlubin študákova jazyku Yazoo

do hlubin študákovy situace se vloudil můj brainstorming, vše, co mám, jste Vy, funky Arabela

ten, co vystihuje duši jako sluha pro tětivu a kuši, duše Venuše střílí jablka jak granáty do Vilíka Tella

marvel pro hračičku, iron maiden asi pro hubičku, recept na žampión i šampón pro hruštičku

ale než šmak, co tak spíš na omak šoumenku v rozletu neomezit jako Havel cvrnkající kuličku?

Popelku při pondělku nebaví prohledávat kabelku, jestli Eden na Nový rok na leden připomíná frajerku

ale Alžbětina studentská pečeť bude vždy klečet jako Eiffelova věž u Chaplina Achtung Baby vyřeš aktérku vysvleč aprílovou aférku

mám ji rád jako nejněžnější plamenku, rostlinu s pokoušením vložit vůni do spánku a barevnost do altánku

mám ji v Hej rup, Pudr a benzín, Peníze nebo Život zakázanou, ale ve „Svět patří nám“ odvázanou

nikdo mi neuvěří, co moje kvádro střeží jako dar z Vesmíru siločar od sedmnáctého listopadu pod jádrem neodcizenou

ten, co se narodil 500 let před 1989: Antonio Allegri da Correggio dovedl dopřát „Ecce Homo“ myslitelnou svobodu

a Socha Svobody v New Yorku na 93 metrů zvěstovala 17.6.1885 humor Voskovce na Broadwayi: vizi po celém obvodu

v roce 1984 byla zapsána do seznamu UNESCO, Vy Alžbětko už šestiletá dámička jste fotila báji chic koumesko, víc komtesko

jste pro mne jen sen, který je ráj, a ráj, který je božské zpestření v mém starobyle tricoloro čekání pro Vás, Lásko

z těch rýmů nešedivíte, naopak chyťte míry na mír smíření sblížení ekologický fejeton s Greenpeace & DJ Yodou

já nedokáži jak jezero Loch Ness být upoután pouze vodou, jako kapitalistické metropole nesmí pohrdat přírodou

Lady Dianu by nezajímal Indiana Jones, deštný prales by se měl zas rozrůstat v oblibě jak Jules Verne, Japonec

by rozuměl svitku o pokladech životního spektra, s Hieronymem Boschem na zahradě potěšení utkvěla radost nakonec

země vycházejícího slunce nemůže odmítat slunečnice do polních osad jako rošťák a pošťák hieroglyf pro foťák

tak jsem jen sci–fi hieroglyf a patron jako byl svatý Hubert pro pubertu ozdobnou jak Eddie Parma stereo synťák

Vy jste popukání jarní; já jsem střelmistr jako Vilík střílík na terčík: jablko bez sváru, jablko v župánku bez obalu

na fujaru se přidá dech po jaru, na tam–tam se přidá dlaň do rytmu, ne jako Buty „Ppoommalluu“ zdvojeně, na bálu

její historie připomíná Svatou Anežku Českou: její matka je furt sladká, její tatík je furt mladík, zapřisáhlý pověsti Jungr

Mylady pokladnice vědy je neodolatelná a přitom nedobytná jako sestra v džungli, maskovaný zaláskovaný bunkr

nepřipomínejte mi Miss World Kuchařovou, já beztak nepřipomínám Brzobohatého Gregora

ale Alžbětka je speciální volba do speciální kuchyně s recepty jako Beruška, Ferda já, autor jako Ondřej Sekora

její víno je mladší a sladší, moje víno je v sudech sudší, tak pro její mladší variantu nejsem o moc starší pergola

avšak její talent je tvrdší než uměl George Smith Patton, prostě se nenamáhá, nahání mi husinu jak VŘSR Aurora

chcete jako já zase skákat přes kaluže? Chcete se vysmívat jak Mike Oldfield v Tubular Bells II. trubicovou zvonkohrou?

tak se zkuste jako De La Soul Ring Ring Ring v černobílém videu neostýchat před dentistkou s tak nedětinskou oblohou

asi jí zašlu „Glimity Glamity“ šlágr proti pochybování, aby leden s výhybkami na trati nemohl být na pohyb příčinou kalamity

asi jí budu milovat jak Kocour Mikeš krajáč smetany, diplomaticky lidsky nápoj mládí vyřeš, já pracoval u tetrapacku: skrz naskrz mléčná bakterie kvality

co být spolu na Severním pólu jako Bodyguard a Whitney Houston nahoru a dolů, režisér by se jmenoval Horký

cestovatel na všech pláních, Vy byste se vezla na saních se psím spřežením, zuby nevycením, jen signály Viktorky

sloužit vyšší myšlence a pointy sloučit, kód dýmek kroužit i kouřit, toužit a použít, vlohy poučit a touhy nerozloučit

srdce jako les color barvy colores Dolores irského barometru na mládí alfa a technicolor nakonec, oka nezamhouřit

Vy parádnice Betty Boop si navlékejte na jaro legíny, máte sošné tempo, ekvipáž, vizáž, jakou sochal by rád Bernini

jestli Vás také rozněžní v lize vodních tůní lekníny, pak v Tichém oceánu i při pobřeží Lefkády oslavujte delfíny

jak básnířka Sapfó, když Ψάπφω gala stárla, hupsla z Mysu Doucato Miss Σαπφώ do vln a zřítila se jako sutiny

ve zkratu nervu, ve zvratu erbu, ve vášni dokončí střelbu, je vydání zvláštní a magičnost Keltů na trůny

já snad kopnu penaltu do Vašeho území houslista, ženista pro ženy i lepší sprinter než winter Klaus a klus tenista

jsem kavalír s kávou, navíc ne Lenny Kravitz přemítajíc nad dravou krávou, nejsem vygumovaná pleš jak faleš, kterou chceš bez Krista

jsem náboj ženství i náboženství, pomalá i prudká láhev elixíru na panenství, rezervace na tajemství

Jamajka s Bobem Marleyem, Marley Marl s Biz Markie i s torpédem, MC Lyte s Cappuccino bez šílenství

poněvadž je svá, je i jako „Megablast“ Bomb The Bass rozkošně rodinně svádivá

i pro Neapol nebude nikdy jenom napůl slušivá, její hladina „potere alla parola“ hladivá

není hladová, je Ladová z Hrusic, je Salome, která svědčí i předčí hitparádu Shalom, nevlídný Fantome

je čidlo nezničidlo, postrach pro tvaroh mátoh, apel všech nozder, pouzder na brýle i na chvíle lakomé






















































Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 1.1. > "


.. ehm. Tvé zdejší ..výkony jsou

pro mne, v jistém

smyslu, jen ..stěží představitelné.. :).
."
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 1.1. > "


."
Body: 5
<reagovat 
mystikus (Stálý) - 2.1. > Happy New JIR Ti přeji a měj se báječně
<reagovat 
 Zeanddrich E. (Stálý) - 2.1. > mystikus> 

..také Ti přeji vše dobré
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter