Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.6.
Pavla
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Když v sobotu bylo výročí 25 let úmrtí úžasné Catwoman Audrey Hepburn, přichází přítel Máničky, Josef Skupa
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 22.1. (13:35:00)

 

JOSEF SKUPA

 

    16.2.1892 STRAKONICE, ŽÁDNÝ CHUDÁK, NI STRAKA, NI DUDÁK     ۞   8.1.1957 PRAHA

 

Než se vás vůbec povede provést jako po skluzavce špásu na ledu bobové dráhy alespoň částí životní cesty nejvýznamnějšího českého loutkáře Josefa Skupy, dovolte v krátkém přehledu připomenout slovní spojení s údaji, jak je zaznamenává Malá československá encyklopedie (Academia 1987):

 

„Český loutkoherec, režisér, scénograf; středoškolský profesor kreslení a matematiky, 1917–1918 (před 100 lety) externí scénograf, 1922–1924 šéf výpravy v Městském divadle v Plzni. Těžiště jeho umělecké tvorby spočívá v loutkovém divadle. Od roku 1917 spolupracoval s Loutkovým divadlem Feriálních osad v Plzni, kde navázal hravě a zábavně na tradici českého loutkoherectví a spojil ji s moderně orientovanou dramaturgií a scénografií. Vyšel ze specifických možností originality loutek a vytvořil ještě více grotesknější i pro uši něžnější nadsázku a vykřesal originálně nefádní typovou dvojici loutek Spejbla a Hurvínka, která svou sociální angažovaností a Skupovou vybranou hlasovou interpretací získala (vybojovala a zabodovala) nebývalý divácký ohlas. V roce 1930 založil pan Skupa v Plzni vlastní scénu; velký společenský ohlas sklidila jeho činnost za okupace [už na okraji Plzně v Liticích začínala ta Německá říše fuj a fuj a fuj lidský hnůj] = (hry Kolotoč o třech poschodích, Voničky, Dnes a denně zázraky). V roce 1945 založil v Praze Divadlo Spejbla a Hurvínka, v němž dále usiloval o společenskou aktualizaci obou loutek s nezbytnou dávkou funky prestiže² ba i prestiže³. V letech 1933–1957 byl prezidentem UNIMA. Významně ovlivnil vývoj loutkového divadélka výška šířka u nás i ve světě. V roce 1948 byl jmenován národním umělcem.“

 

 

TRADICE

 

Až do hluboké historie dosahuje svými nehty tradice učiněných a učenlivých českých loutkářů, kteří se svými loutkami po celá staletí šířili víru v nakažlivý humorný život utlačované mateřštiny a národa, jenž čekal na své PROBUZENÍ. A byli to právě loutkáři, kteří napomáhali národnímu sebevědomí a účinně stmelovali prostý lid. Jazykem a pestrými příběhy, které v kulisách stlučených z několika prkýnek žili dřevění herci díky tvůrčí invenci svých principálů. Ta zase spočívala v ryzím češství. Čertvíproč se češství musí podobat vizuálně označení čertví? Anděl Karel Kryl byl drahokam ryzího vlastenectví, tak proč jej stále nechtít obhospodařovat nebo obdělávat, to češství? V ryzím vlastenectví, v touze po obrození národa, mateřštiny, ducha… Mezi loutkami sklízel slávu hlavně populární sympaťák Kašpárek, jakýsi první glosátor doby a chudoby, pak nemotorní popletové Šmidra a Škrhola; dále plejáda čertů, ale také třeba doktor Faust s nezbytným Mefistem. Typologie loutek se formovala na živé národní tradici a dílem byla inspirována dostupnou literaturou a dílem talentem principálů. Loutkařina se však venkovem šířila jako lavina živelně – živena pouhopouhým nadšením, láskou k dřevěným hercům a někdy také jedinou šancí na jakés–takés volky nevolky přežití.

 

 

OSOBNOST

 

Slávu českých loutek můžeme bez jakékoli pochybnosti přičíst prvnímu tvůrci moderní tradice loutkového divadla – Josefu Skupovi. To on na živé tradice navázal, to on se správně poučil, přidal díl nadšení, talentu, elánu v pracovitosti, originality a lidskosti v neposlední řadě…

 

Dvojice loutek – Hurvínek a Spejbl – spjatá neoddělitelně se Skupovým jménem, je ve světě známá stejně jako prazáklad zvěřince ještě před plzeňskou záchrannou stanicí ZOO nebo kelímek piva (175 let od 5.10.2017) a je jen drobným žertem, že obojí trojí náleží jako trojčlenka k Plzni. Otec Spejbl a syn Hurvínek jsou světoznámí ale proto, že nikdy nepřestali být typicky čeští, dětští, sví. Domácí a zahraniční úspěch jim připravila trnitá cesta již zmíněných loutkářů, kterou Skupa umně zúročil. Měl to přece jen snadnější, protože počátek dvacátého století byl už k loutkářům milosrdnější. Povýšil obor na sice skromné, ale přece jen umění. Postupně odebral kočovníkům jejich drkotavé vozy a dal jim první stálé scény. Pro loutkové divadlo začali pracovat nadaní výtvarníci, zruční řezbáři, loutkovodiči, autoři libret, spisovatelé. Stále však chyběla výrazná osobnost, která by převzala vedení branže a v přeneseném slova smyslu i celou českou loutkářskou školu, hra je věda, věda je víc vynalézavá hra než „pruda“. Tou osobností se stal právě pan Skupa.

 

Talent projevil už v posledních třídách gymnázia, ale zálibu v loutkách měl od dětství. Studia na pražské Umělecko–průmyslové škole předurčila jeho životní dráhu přece jen poněkud jinak: pan Skupa se stal profesorem matematiky (proto znalost trojčlenky) a kreslení. Pravda, nerýmuje se to jako Shakespearovi Peroutka příliš andělsky, pana Skupu přitahoval především výtvarný obor než vzoreček na platnost geometrie, do které se nevejde jak zeman, tak blbeček na kandidáta věd, ale i ta matematika se mu nakonec hodila, protože jako principál divadélka, které začínalo od píky, musel umět dobře sčítat a hlavně hravě násobit, jako když bičem mrská. Neměl to pak pan Skupa nikdy příliš jednoduché – bojoval s nedostatkem a loutkám častokrát obětoval nejen svůj veškerý vyměřený čas, ale také všechny svoje nastřádané úspory.

 

První světová válka vyhnala pana Skupu do boje za císaře pána. Loutky a v mládí slabá tělesná konstrukce mu pomohly k tomu, že byl z maďarského Székesféherváru převelen k vojenské cenzuře v Plzni, útvar Pětatřicátníků. Shoda náhod tomu chtěla, že v této době hledalo svou tvář, repertoár, autory, loutkáře, divadélko Feriálních osad. Sem pan Skupa vystartoval jako do futer od dveří future v roce 1917, před sto lety. Tady setrval jako perpetuum mobile 13 let.

 

Hned na začátku se pustil s chutí do práce, půl je hotovo, s chutí do toho. Vybaven talentem jako palivem, nápady jako návnady, pracovitostí jako šlechetným postrojem. Upravil nejprve jeviště, nově vyřešil proscénium s oponou, poprvé užil závěsného horizontu a zmodernizoval osvětlení jako František Křižík Fontánu v Praze na výstavišti. Postupně se projevil jako nadaný autor, dramaturg, režisér, zručný loutkoherec ovládající nejen jevištní řeč, ale i techniku vedení loutek, nesnášel být očividně namachrovaný nanicovatý floutek. Repertoáru divadla vtiskl šmrnc své osobnosti – a tento odraz neodrazoval, nýbrž zafungoval jako v ohni želízko. Do divadla se také začali hrnout malí i velcí diváci. Za loutkami – za panem Skupou. Vedle klasických představení se v repertoáru divadla objevila zcela nová kategorie jevištního humoru: satira. A ta také táhla, zabírala, podněcovala a jako Shakespeare nepřestala přemýšlet o úniku před hrozícím nebezpečím DPH s nudou, netto částicemi s prudou a brutto výsledky s jalovou NULOU. Satira se stávala stále útočnější a v osobě revolučního Kašpárka pohřbila staré Rakousko dřív, než to stačilo udělat samo. Kašpárek však patřil, stejně jako monarchie, k přežité historii. Divadlo nutně potřebovalo oživit novým neotřelým a moderně ztvárněným vtipem navrch mozku, výčnělku buněk. První – a zcela extrémně odlišnou tváří, byl jakýsi neotesaný Neotesánek základní nosánek: upřímný humorista Spejbl.

 

 

SPEJBL

 

Nápad načrtnutý letmo je Skupův. Znamenitá realizace patří řezbáři Karlu Noskovi. Spejblův nástup na prkna, která znamenají svět, zachytilo mnoho pamětníků. Pěkné je vyprávění Skupova přítele a souputníka, Karla Kovala–Šlajse.

 

„Spejbl nepřišel na scénu jako ostatní figury, krokem, ale přilétl jako sonda z vesmíru, z nebe. Skupa ho náhle spustil shůry, jako jsme spouštěli čerty nebo anděla. Spejblovy dřeváky zarachotily, nastala chvíle ticha – a po ní se rozburácel smích. Smálo se obecenstvo stejně jako my. Skupa se smál také –a nemohl nasadit pořádně ani hlas. Já vzal mezitím nůžky a stříhal jsem Spejblovi před ústy, jakoby mu byla ustříhávána řeč. To znamenalo nový výbuch smíchu. Spejbl poulil bulvy bulvy dvojmo, uklonil se, a jak se Skupa stále ještě ve smíchu utišoval, zahlaholil basem s lehkým nosním přízvukem: Má poklona… Obecenstvo začalo aplaudovat. Tak to byl Spejblův křest. Stalo se tak třetího září 1919 (stejně stará je i socha Jaroslava Vrchlického u řeky Vrchlice v Kutné Hoře)…“

 

Původní typ Spejbla lze vymezit docela jednoduše: byl to huhlající hlupec, omezenec, byla to tedy jakási hříčka přírodních věd. V jádru to byl však chytře vymyšlený typ povrchního českého veksláka, co směnil bony za body lásky.

 

Soubor divadla nepřijal extrémní loutku nijak nadšeně – a není se čemu divit. Mezi ostatními běžnými loutkami byl bílá vrána, černá ovce na netající ledovce. Realistické loutky se vůbec nehodily k jeho směšnému oblečení – šosatému fráčku, bílé košili, rukavicím, nápadným dřevákům – ani k jeho celkovému projevu a výrazu. Na Skupovi a Spejblovi bylo, aby s tradicí sváděli litý boj. Nebylo to snadné. Pomocnou ruku podal vždy nebojácný Kašpárek, ale ten se k němu opravdu vůbec nehodil. Bylo to, řečeno mírně, jako nebe a dudy. A třebaže profesor Skupa vpašoval Spejbla téměř do všech her, vyhráno neměl. Všechno vypadalo na to, že dny nevydařeného chlapíčka jsou sečteny. Zásluhu na tom, že tato loutka byla zachráněna, má řezbář Gustav Nosek (synovec Karla Noska). To on věnoval Spejblovi ze své oficiálně osobní iniciativy nezvedeného synka, který později dostal pojmenování Hurvínek.

 

 

HURVÍNEK

 

Gustav Nosek, rodilý Plzeňan z 15.7.1887 {87 je opak k 78} (= shodou okolností slavil narozeniny den po Gustavu Klimtovi) byl v roce 1973 již 86 letý Starý muž, 5 let před narozením milé fotografky ne Franze Kafky, žijící v ústraní v Chebu, kde také 1. února 1974 zemřel. Ještě jako šestaosmdesátiletý hračička rád vzpomínal na Hurvínka, jako vyznavačka lahodného vínka na vyzrálá nejen Prosecco vínka, aby ne – kdo by nebyl hrdý na svou práci, která se uplatnila hodnotně doma i notně ve světě? Pojďte se vrátit do roku 1973, střihem the Timelords „Doctorin´ the Hurvis“:

 

„Skupa mne často posílal mezi publikum, abych vyslechl názory diváků. Za poměrně krátký čas po prvním vystoupení Spejbla si návštěvníci začali stěžovat, že je ve svých projevech stále stereotypní, že takříkajíc »blbne pořád dokola«. Skupa mi častokrát vyprávěl o svém dětství. O drobných uličnictvích a klukovinách, jimiž škádlil rodiče. Napadlo mne, že by mu jistě udělalo radost, kdybych se snažil vytvořit klučinu, co šulí tátu. Dal jsem se do práce a po celý týden jsem si s figurkou tajně hrál. Hotovou loutku jsem přinesl do divadla a Skupa mi povídá: Takové překvapení, co já s ní vyvedu? …Dohodli jsme se, že Hurvínka uvedeme na jeviště společně se Spejblem. Stalo se tak 2. května 1926. Loutku jsem vedl sám, teprve později se Hurvínka ujala paní Jiřina Skupová.

 

Vůbec první vstupní scénka vypadala zhruba takto:

Spejbl: Tak tady vám představuju svoje synstvo, ale není to synstvo chovné, anóbrž běhavé, protože já si na nějaké chování nepotrpím. Toto je můj syn… Poslouchej, přijdeš si na jeviště jen tak, neřekneš ani á ani bé, nic… Tak co, nevíš, co se patří, když se někam jde?

 

Hurvínek: (odpověděl fistulkou, která Skupu právě napadla) Tatí, já už byl.

Spejbl: Byl nebo nebyl, to se tě neptám. Když se někam příjde, nó tak cóó?

Hurvínek: Tatííí, já nevím.

Spejbl: No přece pozdravím, žeáno, vždyť jsem tě to učil, poklona se řekne či poklona se udělá a něco se řekne.

Hurvínek: (Hluboce se klaně) Rukulíbááám…

 

Hned první společné vystoupení bylo přijato ohromně a Skupa tak náramný ohlas nečekal. No – a já měl značnou radost.

 

Do Spejblovy rodiny jsem v roce 1930 přidělal ještě okatou holčičku Máničku. Připisovala se pak Jiřímu Trnkovi, se kterým jsem se dobře znal. Už jako studentík za mnou chodil do dílny a já mu dával špalíčky dřeva, aby mohl řezat své loutky. Dělal je ohromně roztomilé. Jednou mi povídá: Gusto, Mánička by měla mít větší oči, na dálku se z hlediště ztrácí. Měl pravdu. Oči jsem zvětšil a loutka prokoukla. Pak se psalo, že jsme Máničku dělali dva. (Mánička svou pouť na jevišti – v té Noskově podobě – dávno skončila, moderní Mánička v brýlích je dílem výtvarníka Zdeňka Jurčeny)… Žerýka, dalšího člena rodiny, jsem udělal jako tuláckého, rozcuchaného pejska. Dlouho jsem ho pak vodil a někdy se mi stávalo, že malí diváci nevěřili, že není živý – byla to zkrátka šikovná loutka. Pro Skupu jsem jich udělal ještě víc a jsem rád, že některé dodnes žijí. Samozřejmě jsem pyšný na svého Hurvínka.“ Tolik Gustav Nosek.

 

Teoreticky řečeno byl na tom Hurvínek s vymezením svého typu poněkud líp. Jeho zařazení do souboru bylo také nepoměrně snazší, jeho charakteristika byla dána Spejblem. Hurvínek se stal Spejblovým lepším já, provokatérem, aktérem neustálých slovních soubojů, třenic a hádek. Skupa chytře hned na začátku určil svérázný slovník obou figurek. Využil typického přízvuku, výrazné dikce, osobitého tvarosloví, svérázné stavby vět. Vytvořil i logiku jednání a celkových mravů za jara i za mrazů. K tomu všemu loutky v dřevácích bravurně vedl. Jejich konstrukce nebývale moderní zaručovala mnoho pohybové i mimické dovednosti, jimiž se panu Skupovi dařilo oživit dřevěné tváře a vdechnout jim přirozený pohyb. Vtiskl jim postupně tvárný dobový charakter. Nechal je totiž vtipně promlouvat k dobovým problémům, glosovat dobu. Komu z fotogenických div divaček by se to nelíbilo! Připomeňme, že cesta okatých loutek do světa odstartovala v divadle, které neslo název: Plzeňské divadlo profesora Josefa Skupy. Vydalo se na svou pouť v roce 1930, kdy se ustavilo počtem sedmi statečných členů na západě Čech country bálů. Jeden z nich, Vít Šebesta, na onu dobu vzpomíná:

 

„Bylo nás sice jen sedm, ale prima parta. Každý ovládal všechno. Skupa opatřil zájezdový autobus a prošmejdili jsme s loutkami kdejaké místo. Vydali jsme se poprvé i do zahraničí, kde jsme hráli jen pohybová, vizuální čísla, bez textů, ale mívali jsme úspěch. Skupa nikdy program neuváděl v jiné řeči, hrál jen česky. Denně jsme cestovali, nehleděli jsme na hodiny, ani na množství práce.“

 

Nejpokrokovější divadlo udělala ze Skupova souboru doba. Atmosféra ženoucí události k roku 1938–1939. Skupovy loutky se staly zejména v pořadech pro dospělé jedince útočnými komentátory nepříznivé politické situace. Pro vzpomínku na tuto škaredou dobu nezbylo, než se vypravit za pamětníkem událostí MUDr. Lubošem Zahrádkou. Jako Hieronymus Bosch a jeho Zahrada pozemských rozkoší vyprávěl do éteru:

 

„Profesor Skupa mne přijal do svého souboru v letech nejprudšího pronásledování českých studentů okupačními úřady, po smrti Jana Opletala a po uzavření vysokých škol. Byl jsem v té době ve třetím semestru medicíny. Prožil jsem u něho epochu, ve které se divadlo dostalo do druhé umělecké fáze. První mělo za sebou – ta znamenala zdůvodnění existence loutkového divadla jakožto právoplatného divadelního žánru pro dospělé jedince – a druhá se projevila právě v protektorátu. Divadlo znovu získalo národně buditelskou náplň a ta je vracela zpět – k poslání lidových loutkářů. Malíkova hra Ať žije zítřek, kterou jsme hráli s velkým úspěchem, byla plná jinotajů. Diváci jim moc dobře rozuměli. Dávala jim optimismus a víru v přežití v protektorátu.“

 

Není divu, že se o činnost divadla začaly zajímat okupační úřady, které se projevy Spejbla a Hurvínka cítily být zesměšňovány. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat: zatčení a uvěznění Josefa Skupy, rozpuštění divadla. Spejbl s Hurvínkem vězení také neunikli. Osvobození je zastihlo v trezoru – a pak na smetišti ve dvoře plzeňského gestapa, Anglické nábřeží se to tam dneska jmenuje.

 

 

NOVÁ DOBA

 

Hned v prvních mírových dnech nabídl pan Skupa své divadlo státu. Přestěhoval se s ním do Prahy a jména dřevěných hrdinů, jejichž sláva už byla nesporná, se ocitla na firmě divadla v Římské ulici v Praze na Vinohradech. Divadlo vedle působení na stálé scéně dále cestovalo po vlastech českých a znovu vyrazilo elegantně do světa působit na cit. Mezi památné zájezdy se počítá první poválečná cesta do CCCP, kde soubor plný humoru sklidil zasloužený úspěch i u Berana Stalina (3. duben). Ale to už byl profesor Skupa světově uznávaná kapacita v oboru, čehož dokladem je vedoucí funkce ve světové organizaci loutkářů UNIMA, kterou pan Skupa vedl od roku 1933 až do své smrti v roce 1957.

 

Od roku 1953 – nejprve anonymně a tři roky na to veřejně – loutky alternoval talentovaný mladý muž: Miloš Kirschner. Skupova předvídavost se projevila ve výběru vhodného kandidáta na principálské křeslo. Miloš Kirschner navíc loutkařinu dále povýšil. Jazykovým nadáním, schopností obklopit se kvalitními lidmi, podnikavostí, dobrou chutnou dramaturgií, autorským zázemím nejen písařů, ale i císařů not: hudebníků. Tím vším pak dál vedl Skupovy jako Beraní Skopovy Rohy a Bohy loutky ke slávě, kterou je dnes možno dřevěným loutkám jen závidět. Ale to už je kapitola pro ni, pro fotogenickou humoristku, otočme list.

 

 

 

LUDWIG LEICHHARDT 

 

     23.10.1813   TREBATSCH, TAUCHE, LUŽICKO SRBSKO      ۞     1848  JIŽNÍ AUSTRÁLIE

 

 

„Potěšilo mě, když jsem se doslechl, že Zeměpisná společnost v Londýně mě poctila svou medailí, a že Zeměpisná společnost v Paříži mi prokázala podobnou čest. Mám ovšem radost, že mě tak bystří lidé pokládají za hodna takové pocty, ale nepracoval jsem nikdy pro pocty, nýbrž pro vědu a jedině pro vědu a budu tak činit i nadále, i kdyby o mne nedbal jediný člověk na světě…“

 

Tyto věty obsahoval jeden z posledních dopisů, které poslal z Austrálie Ludwig Leichhardt svému švagrovi Schmalfussovi do Chotěbuzi (Cottbus). Pro autora citovaných řádků se, žel, nenašlo kousek místa nejen v posledním vydání Malé československé encyklopedie z let 1984–1987, nýbrž i v řadě dalších zahraničních naučných slovnících. Nepochybně i z toho důvodu, že k jeho osobě existovalo až donedávna poskrovnu pozornosti. Než si dal publicista Erich Raskwitz práci a shromáždil ve své knize Po neznámých stezkách a mořích o tomto cestovateli všechno podstatné z jeho životních etud.

 

Dnes už víme, že Ludwig Leichhardt byl odvážný nezastavitelný badatel, který vykonal pro poznání nitra Austrálie nemalý kus užitečné práce. Své objevitelské úsilí nakonec musel obětovat vlastním životem ve stáří necelých 35 let. Je škoda, že neměl dostatek času napsat o svých australských průzkumných odyseách víc než pouhé dvě obsáhlejší práce, otištěné v roce 1845 a 1847 v anglických magazínech. Svědectví o Leichhardtových životních cestách však lze vystopovat i v dochovaných dopisech příbuzným, v nichž cestovatel naštěstí neskrblil popisem svých zážitků.

 

*

 

Ludwig Leichhardt pocházel z nemajetné rodiny. Jeho otec byl dozorce při těžbě rašeliny v nevelké braniborské vesničce Trebatschi u Beeskova. Od útlého mládí měl chlapec pro život spíš duševní než fyzické předpoklady. Nechyběly mu však bystrost, vynalézavost a učenlivost. Když trochu povyrostl, dohodl se jeho otec se svou nejstarší dcerou, provdanou v Chotěbuzi za učitele hudby a malíře Schmalfusse, že si vezmou mladého Ludwiga k sobě, aby mohl navštěvovat gymnázium.

 

Chlapec strávil v Chotěbuzi bezmála deset roků. Po úspěšném završení gymnázia odešel do Göttingenu, kde se nechal zapsat na filologii. Už ve druhém roce studií se však seznámil s mladým a majetným Angličanem Williamem Nicholsonem, stali se nerozlučnými kamarády do deště a dohodli se, že oba přejdou na berlínskou univerzitu studovat přírodní vědy.

 

V příštích několika letech se potom věnoval Ludwig Leichhardt plně univerzitnímu studiu. Zásluhou Nicholsona však měl možnost také cestovat po různých evropských zemích. Při nich budoucí doktor přírodních věd poznal Francii a Anglii, Rakousko a Itálii a ještě některé další státy. Během těchto putování prováděl úspěšná přírodovědecká bádání, která vyvolala pozornost i jeho profesorů. Už během studií tedy Ludwiga Leichhardta zlákaly dálky. Chtěl okusit nejen evropskou přírodu, ale hlavně mnohem víc dosud neprobádané kusy divočiny v Africe nebo v Asii, nejraději potom v Novém Holandsku, jak se tehdy v první půlce devatenáctého století ještě říkalo Austrálii.

 

Psal se rok 1841. Ludwigovi Leichhardtovi bylo 28 let. O prázdninách byl na návštěvě v rodině svého přítele v Anglii a tam se také definitivně rozhodl, že se vydá na cestu na pátý kontinent. Na sklonku září napsal z Londýna svému švagrovi dopis, v němž kromě jiného oznamoval:

 

„Nejdražší švagře! Tento dopis je poslední mé psaní z evropské půdy. Uzavřel jsem životní údobí plné námahy a práce, abych začal na druhém konci světa jiné, snad právě tak namáhavé, avšak buď jak buď nesmírně inspirující, zajímavé, dechberoucí. Mým cílem je daleký světadíl – Nové Holandsko…“

 

Leichhardtovo rozhodnutí na sedm let posledního daru života vydat se do Austrálie bylo smělé, ne však neuvážené. Průzkumníky, kteří se odvážili do vnitrozemí tohoto světadílu, bylo možno spočítat na prstech jedné ruky.

 

Když v roce 1770 doplul James Cook k východnímu pobřeží pevniny, označované jako Nové Holandsko (poprvé byla její existence zaznamenána v roce 1606, kartografické stanovení jejích obrysů však bylo ukončeno až v roce 1802), zjistil, že je pro případné osídlení mnohem příhodnější než břehy jižní, západní i severozápadní. Přesto trvalo ještě dalších osmnáct let, než se na odlehlém kontinentu objevili první osídlenci. Většina z těch 1 500 lidiček však nebyla obyčejnými přivandrovalci; britská vláda tehdy přestěhovala ze svých přeplněných kriminálů stovky kriminálníků právě do těchto končin planety. Jen necelou třetinu tvořili dozorci, úředníci, jejich ženy a děti. V devíti vysloužilých nákladních lodích přistáli 26. ledna 1788 (230 let už za 4 dny) v blízkosti dnešní Sydney. Přiváželi si s sebou i nejrůznější plemenný dobytek, obilí, ba i stromy, neboť nic z toho v nehostinné krajině nebylo. Tím byl učiněn první krok k osídlení Austrálie Evropany.

 

Celé další čtvrtstoletí žili australští vyděděnci z přinucení pouze v oblasti osady Sydney, aniž se kdokoliv z nich odvažoval proniknout dál do vnitrozemí. A nebylo to pouze proto, že v tomto období měli starosti především s obtížným zabezpečováním vlastní obživy. Spíš však tušili, než bezpečně věděli, jaké záludnosti v sobě ukrývá nitro kontinentu; nekonečně rozsáhlá teritoria bez H²O, vyprahlé písečné pouště, sporá křoviska, žádná zvířátka ani lidské přízraky. Jezera se měnila v horkých měsících jako je leden v solná močáloviska před 188 lety, řeky v nedůstojně chudé čúrky s kalnou nepoužitelnou vodou. Tak nějak to později charakterizovali ti, kteří se přece jen pokoušeli do vnitrozemí proniknout.

 

Tyto pokusy začaly v průběhu druhého desetiletí devatenáctého století. Tehdy se vydali první odvážlivci do neschůdného terénu pohoří západně od Sydney, které bylo nazváno Modré hory. Prvním Evropanem, který v roce 1817 přešel toto pohoří před 200 lety až k řece Lachlan, byl anglický geometr John Joseph William Molesworth Oxley (zemřel ve věku přibližných 44 let zrovna 25. května 1828). Objevil, že se za Modrými horami směrem k jihu nacházejí úrodnější krajiny, než jsou na pobřeží.

 

Na Oxleyovy průzkumy záhy navázali další dva Angličané – Charles Sturt a Thomas Mitchell. Tato dvojice objevila v roce 1825 řeky Darling i Murray a postupně prozkoumala jejich toky. Dalším z odvážlivců, kteří se vydali do nitra kontinentu, byl potom John Eyre (jako iracionální Ir od 5.8.1815 až 30.11.1901, ten už zažil oficiální pojmenování kontinentu Austrálie). Pronikl od jižního pobřeží na sever a objevil jezero, které má dnes jméno Torrensovo. V pozdějších letech se postupně pokoušeli poznat nitro australského světadílu cestovatelé John McDoaull Stuart, Robert Burke, Edmund Kennedy a ještě pár dalších. To už však bylo po průzkumných výpravách Ludwiga Leichhardta.

 

O to, že do Austrálie připlouvali další již svobodní osídlenci a postupně vznikly na jihu a při východním pobřeží další osady se však zasloužili především badatelé Oxley, Stuart, Mitchell, Eyre. A také Ludwig Leichhardt. Ve druhé polovině třicátých let, a v první polovině desetiletí následujícího, už existovaly osady Adelaide, Melbourne, Brisbane, Perth a některé další. Po příchodu nových svobodných osadníků pak bylo vytvořeno v Austrálii šest základních kolonií.

 

Za této situace se na sklonku roku 1841 ocitl Ludwig Leichhardt na australské pevnině. Se skromnými finančními prostředky, nicméně s odhodláním, že i on přispěje svým dílem k poznání dosud neprobádaného kontinentu. Usídlil se na čas v Sydney a začal se velice systematicky připravovat na svou první velkou výpravu. Trvalo mu to víc než dva roky, neboť nehodlal nic uspěchat ani riskovat. V žádném případě v té době ovšem nezahálel, nebyl vyžraná svině, rozuměj špehoun špekoun. Opatřil si koně a vydával se na několikatýdenní průzkumné cesty směrem na jihozápad od Sydney, později od Brisbane. Objevoval nové pastevecké i zemědělské oblasti, sbíral rozmanité exempláře fauny, flóry i minerálů, které se nevyskytovaly v Evropě, zvykal si na nelehký způsob života v buši.

 

Svou užitečnou výzkumnou činností si Ludwig Leichhardt postupně získával nejen australské osadníky, nýbrž i badatele na evropském kontinentě, kam posílal některé ze svých nálezů. Někdy na začátku září roku 1844 dospěl k přesvědčení, že je již na první výzkumnou cestu do australského vnitrozemí náležitě způsobilý, stačí jen vystartovat do neznáma. A zanedlouho se na odvážné dobrodružství vypravil pln elánu. Vzpomínaný spisovatel Erich Raskwitz o této první Leichhardtově expedici sděluje kromě jiného i velmi vlivná fakta:

 

„Dne 1. října 1844 opustila skupina, skládající se ze sedmi bělochů – dva z nich se museli pro hrozící nedostatek potravin vrátit – jednoho černocha a dvou domorodých Aboriginců, poslední osadu v oblasti Moretonského zálivu poblíž dnešního Brisbane; výprava sledovala zpočátku tok řeky Condamine a pronikla k severu po stezkách, na které ještě nevstoupila bělochova packa. Leichhardt si byl velice dobře vědom nebezpečné povahy svého podniku, jenže si nedovedl učinit představu o vlastních bariérách a možném trvání cesty. Místo pěti až šesti měsíců, jak předpokládal, přišel do osady na severu teprve 17. prosince 1845, Josef Lada se ten den narodil až za 42 let, tedy po více než čtrnácti měsících, plných neladovského strádání a nevýslovné námahy.

 

Tato první expedice Leichhardta vynesla vedle cenné zeměpisné a přírodovědecké kořisti i přesný popis krajin, kterými se jí dařilo projít bez újmy. Výprava postupovala takřka v stejnosměrné vzdálenosti 200 km od pobřeží přes jižní pahorkatinu Queenslandu, přebrodila chladivé řeky Dawson, Mackenzie a Isaac, sledovala po proudu tok Belyanda, proti proudu pak až k poloostrovu Yorku tok Burdekinu a z povodí řeky Mitchell došla nakonec ke Karpentárskému zálivu. Tento záliv obešla a překročila anebo namáhavě obešla mnoho říčních toků, až se dostala k řece Roper a podle ní pak táhla na západ napříč Arnhemovou zemí k nejsevernější osadě Victorie.

 

Když se výprava, která byla pokládána za ztracenou, nalodila v Port Essingtonu na poloostrově Coburgu na loď plující do Sydney a vrátila se do svého výchozího stanoviště, bylo mnoho jásotu, neboť se provalilo, že kamenná poušť, kterou právě objevil Stuart, nesahá tak daleko na sever, jak se předpokládalo, že ji lze tedy obejít od severu a proniknout pak na západ. Kolonisté přijali s velikým zájmem Leichhardtovu zprávu o dobrých pasteveckých krajích a územích vhodných k zemědělství. Tím byl položen základ k osídlování Queenslandu…“

 

Doplňme Raskwitzův výňatek o této cestě dalšími detaily, které v roce 1847 Leichhardt ve formě deníku z cesty publikoval v Anglii. Podle těchto zápisků se za Raskwitzovými slůvky – „po více než čtrnácti měsících, plných strádání a nevýslovné námahy…“ – skrývá i jedna tragédie, která výpravu postihla a nespočet dalších nebezpečenství, v nichž šlo pokaždé o život.

 

Ludwig Leichhardt psal o domorodcích, s nimiž se v průběhu cesty setkávali, jako o plachých lidských bytostech, kteří se dovedli chovat ke členům výpravy navýsost přátelsky. Přesto se však stalo, že byl tábor expedice jedné noci domorodci napaden, přičemž byl zabit botanik výpravy Gilbert a další tři její členové byli zasaženi oštěpy.

 

Z jiného Leichhardtova záznamu pak vysvítá, že v jednom období hrozila výpravě smrt hladem, kterou odvrátili jen tím, že se uchýlili ke způsobu obživy domorodců. Pojídali kořínky, ještěrky, hady, dužiny stromů a tak podobně úchylácky. Ve druhé fázi cesty se už výpravě nedostávalo cukru, mouky, ba ani soli nebo čaje. Byli šťastni, když se jim podařilo čas od času zastřelit klokana nebo pštrosa. A nejinak tomu bylo i s tekutinami. Přesto, že se pohybovali v blízkosti řek, voda z nich byla naprosto nepoužitelná, plná bahnitého kalu.

 

Neméně svízelné situace připravovali postupující výpravě nejen četní hadi, nýbrž i obrovské křovinaté porosty, plné bodlin, které DRÁSALY každého z členů výpravy DO KRVE.

 

Přesto všechno zdolal Ludwig Leichhardt trasu měřící přes 5 200 kilometrů, stačil přitom nashromáždit cenný vědecký materiál a zmapovat dosud bílá místa severovýchodní části Austrálie. Dva následující roky pak věnoval německý přírodovědec a cestovatel zpracovávání nasbíraných exemplářů a jejich odesílání do Evropy. Tehdy také napsal pro anglický časopis i již vzpomínanou práci, která vyšla pod názvem – Journal of an Overland Expedition in Australia – v Anglii v září roku 1847. Kromě toho se však věnoval Ludwig Leichhardt přípravě na svou další expedici, při níž chtěl proniknout napříč celým kontinentem od východu na západ.

 

Než se na tuto excelentní výpravu vydal, dostalo se mu uznání dvou tehdy nejvýznamnějších Zeměpisných společností v Evropě – londýnské a pařížské, ale o tom byla řeč již v úvodu celého vyprávění.

 

Na jaře roku 1848 byl Ludwig Leichhardt přichystán ke své druhé průzkumné výpravě. Přesněji řečeno, byla to vlastně v pořadí už třetí expedice. O druhou se pokusil v předcházejícím roce, avšak záhy se z ní musel vrátit namydlený, když zjistil, že si pro vykonání této urputně náročné cesty nevybral odpovídající lidskou posádku, lidský potenciál. Sotva narazili na první bariéry, docházelo mezi nimi k roztržkám a sporům o hovadiny (chuligáni jalová frajeřina těžká dřina Po australsku). Ani tentokrát nehodlal Leichhardt riskovat a zavčas se vrátit do výchozí stanice. O několik měsíců později pak vyšel z farmy nedaleko Brisbane znovu. S novými lidmi, avšak se stejným cílem za lubem. Kromě dosažení severozápadního pobřeží Austrálie, hodlal Leichhardt zmapovat všechny oblasti, jimiž expedice projde, dále studovat veškeré přechody v rostlinném i zvířecím světě od východní až po západní polovinu kontinentu, vyhledávat vhodné prostory a oblasti pro osídlování.

 

Na počátku dubna 1848 byl už Leichhardt se svými lidmi a nezbytnými zvířaty na horním toku řeky Cogoon (jeden z přítoků horního Darlingu), na ovčí farmě MacPherson Station, posledním místě, kam tehdy dospěla kolonizace vnitrozemí. Dál už byla jen neprobádaná krajina. Z této poslední civilizační výspy napsal Ludwig Leichhardt ještě dopis jednomu svému známému do Sydney. Poslední dopis, který vůbec napsal. Zachoval se jako svědectví svědomitosti mladého vědce. Leichhardt v něm uvádí:

 

„Používám poslední příležitosti, abych Vám podal zprávu o tom, jak jsem pokročil. V jedenácti dnech jsme se od Birels Station na Condamine dostali ke stanici MacPhersonově v pahorkatině Fitzroy. Třebaže nám krajina tu a tam stavěla do cesty obtížné překážky, přece jen jsme postupovali dobře a svižně. Mezci jsou v dobrém stavu, duševní stav mých průvodců je znamenitý.

 

Fitzroyova pahorkatina, přes níž jsme cestovali asi 22 mil od východu na západ, je ve skutečnosti nádherná krajina, a sir Thomas Mitchell nepřeháněl, když velebil její krásu. Půda je hluboká a kamenitá, porostlá bohatou tučnou trávou. Došel jsem právě k hoře Abundance a prošel jsem podél ní s celým průvodem dlouhou roklí.

 

Mé měření zeměpisné délky se přesně shodlo s měřením Mitchellovým. Obávám se, že nedostatek vody na Fitzroyově pahorkatině bude ve značné míře překážkou pro kolonizaci této krásné krajiny. Pozorování tepelná jsem prováděl v šest hodin ráno a v šest hodin odpoledne, v jediný pro mne vhodný čas. Dělal jsem rovněž pokusy s vlhkoměrem, ale bojím se, že má pozorování zde jsou nedostatečná. Budu se je však snažit zdokonalit, budu-li v nich pokračovat.

 

Ačkoliv dni jsou ještě velmi horké, jsou nádherné jasné noci chladné, takže v nich moskyti tuhnou a přestávají nás sužovat; největší utrpení nám působí myriády much.

 

Povážím-li, jak šťasten jsem doposud při svém postupu byl, jsem naplněn nadějí, že mi všemohoucí Ochránce dovolí, abych plán, který je mi tak drahý, dovedl k úspěšnému finiši.

Coggon, 3. dubna 1848

 

 

*

 

To je vůbec poslední dopis, který Ludwig Leichhardt sesmolil. Kudy se dále expedice ubírala a jaká tragédie ji potkala, už nikdy nikdo nezjistil, i když se později vypravilo několik dalších skupin Leichhardta a jeho lidi hledat. K tomu ovšem došlo teprve až po třech letech. Do té doby se nikdo nepozastavoval nad tím, že se cestovatel pohřešuje. Čekali, že se někdy na počátku padesátých let objeví kdesi na severozápadním pobřeží.

 

Neobjevil…

 

Už nikdy víc ho nikdo nespatřil a také nikdo nezjistil, kam až výprava dospěla. Podle hypotézy německého detektiva dr. Neumayera, žijícího v Melbourne, byla zřejmě výprava zlikvidována násilně.

 

Doktor Neumayer zřejmě vycházel z údajů, které se objevily po více než čtvrt století po zmizení Leichhardtovy expedice. Ty shrnul Erich Raskwitz do těchto řádek…

 

„Když už se všichni vzdávali naděje, že by bylo možné najít nějakou stopu po Leichhardtovi, vynořil se v roce 1874 v kolonii Queensland muž, který si říkal Hume a který se potloukal několik let v divočině. Přinesl senzační zprávu, že se prý snad setkal s jedním členem Leichhardtovy výpravy, Classenem, v blízkosti řeky Mulligan, a že s ním několik měsíců vegetil. Vyprávění tohoto znalce buše se setkalo s krajní nedůvěřivostí. Bylo totiž těžké si představit, že by po celém čtvrtstoletí žil ještě někdo z lidí tak dávno nezvěstných. Bylo však nutno uvážit, že Hume udělal svůj objev právě v oné končině, ve které podle dobře zdůvodněného předpokladu nepochybně Leichhardtova výprava zahynula…

 

Hume, který si teprve teď uvědomil, jaké senzační odhalení v buši udělal, se vydal, podporován svými mecenáši, znovu do buše, aby vyhledal Classena, a podaří-li se to, aby jej přivedl. Od té doby, co nešťastníka opustil, uplynulo už ovšem zase sedm let. Jeho pokus neobstál. Ona pásma, kterými procházel, byla postižena mimořádným suchem a Hume cestou přišel o život.

 

O několik let později se našly v této krajině skutečné důkazy o takřka tříletém pobytu Adolfa Classena mezi divochy.

 

O několik let později se našly v této krajině skutečné důkazy o takřka tříletém pobytu Adolfa Classena mezi divochy. Nejméně klamným důkazem byly míšenecké děti, které mluvily německy. Classen, kterého podle vší pravděpodobnosti domorodci zadrželi násilím, prý přišel o život v roce 1876 na útěku ze zajetí, o který se pokusil, když se chtěl dostat k Hogdkinsově expedici, vzdálené dvacítku mil…“

 

Svým způsobem i tyto řádky dosvědčují tragédii, která čekala na Leichhardtovu družinu. O konci cestovatelova života však nenapovídají nic. Prokazatelné je pouze jedno: doktor Ludwig Leichhardt patří k obětem nesmírně záslužných badatelských výzkumů, které zaplňovaly bílá místa na mapách kontinentů. Patří do galérie těch cestovatelů, kteří se přičinili o poznání mnoha oblastí australské pevniny, a neměl by být nestoudně zapomenut. Ani v Evropě by nemusely být jeho zásluhy zrovna přehlíženy.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=QRXpm8CsYJ4

 

 

JOSEF DRAHOŇOVSKÝ

 

☼     27.3.1877   VOLAVEC                  ۞     20.7.1938   PRAHA 

 

Glyptika – umělecké rytiny do drahých kamenů, patří k velmi starodávné výtvarné technice člověka. Brzy jeden poznal, že některé kameny jsou tvrdší než jiné a využíval toho k jejich opracovávání, k záznamům, kresbám, písmu i zachycení svých představ a zážitků. První doklady o rytí do drahokamů pocházejí ze třetího tisíciletí před Kristem z Egypta a Sumeru. Poučeni starými kulturami Orientu a řemeslně připraveni svými egejskými předchůdci rozvinuli Řekové toto umění na vysokou úroveň a vytvářeli díla, považovaná za nejčistší projevy helénství, až očička přecházela. Glyptika se potom objevuje a zanechává jedinečná díla v každém význačnějším historickém období lidské kultury. Velké přízni se těšila zvláště v italské renesanci, francouzském klasicismu a v ruském portrétu 18. a 19. století. Zdálo se, že tehdy bylo dosaženo v rytí do drahokamů všech uměleckých vrcholů. Také naši tvůrci, navazující na slavné tradice kamenářské v severních Čechách za dob Karla IV. a Rudolfa II., přispěli v 18. a 19. století k rozkvětu evropské glyptiky. Nejvýznačnější díla jsou spojena se jmény JAN IGNÁC BURDA, FRANTIŠEK A KAREL ZAPPOVI. Na počátku a v průběhu našeho věku však už řady glyptiků na celém světě rychle řídly. Moderní uspěchaná doba nevytváří živnou půdu pro umění vyžadující abnormální kus trpělivosti, léta systematických příprav, hluboké znalosti sochařské práce, velkou představivost a preciznost. A přesto v období začínající stagnace glyptiky, předznamenávající její současný světový hluboký útlum, vznikla zásluhou Josefa Drahoňovského a jeho žáků, zejména Ladislava Přenosila, Karla Tučka a Ladislava Havlase taková díla, která obohacovala pokladnici světového umění.

 

Josef Drahoňovský se narodil ve Volavci, dědině malých zemědělců pod Kozákovem, v kraji plném legend o pohádkovém bohatství drahých kamenů skrytých v útrobách okolních krpálů. Na malého kluka tyto báje a příroda Českého ráje působily jako magnet a už v předškolním věku zachycoval zdařilými kresbami své každodenní zážitky z pastvy i své představy. Kreslířský talent se prosazoval stále výrazněji. Josef Drahoňovský měl štěstí, že na volavecké dvoutřídce působil František Roštejnský, vzdělaný člověk, dobrý malíř, který chlapce nenásilně vedl k systematické kreslířské zálibě. Z doby spolupráce učitele a žáka se zachoval „pátý sešit ke kreslení“, který obsahuje tak znamenité práce, že ředitel odborné školy v Turnově Josef Malina, nechtěl uvěřit v autorství tak malého kluka. Přesvědčil se však a stala se v té době neuvěřitelná příhoda – škola porušila c. k. předpisy a přijala ke studiu třináctiletého chlapce, který měl ještě chodit do národní školy. Ve státní odborné škole pro broušení, rytí a zasazování drahokamů v Turnově působili kolem roku 1890, kdy byl Drahoňovský přijat, známí pedagogové a umělci. Z nich nejvíc dali talentovanému žáku workin´ knowledge of royal pœtry Josef Malina, profesor Čapek a zejména Karel Zapp. Profesor Zapp, vynikající mæstro, ale uzavřený, přísný učitel, si Josefa velmi oblíbil. Bylo úžasné, jaké pod vedením Zappovým dělal chlapec pokroky. Zapp ho mohl brzy pozvat k umělecké spolupráci a zadával mu stále náročnější úkony. Čtyři roky pracoval Drahoňovský se Zappem a získal téměř všechny znalosti spojené s řezáním do drahokamů a vyspěl i jako sochař a malíř. Drahoňovský, v němž Zapp právem spatřoval svého pokračovatele, se tak dozvěděl plno nápověd, které jinak jeho učitel z konkurenčních důvodů tajil.

 

V roce 1891 se v Praze konala velká jubilejní výstava. Tehdy navštívil turnovskou školu jakýsi c. k. potentát, který učinil velkorysé gesto. Věnoval 50 zlatých pro nejnadanějšího učně, aby mu umožnil návštěvu výstavy. A tak čtrnáctiletý Josef poprvé spatřil Prahu, její muzea, památky, umělecké skvosty a silně to na něj zapůsobilo.

 

Všichni mu doporučovali, aby pokračoval ve studiích na vídeňské akademii, ale na to neměl Drahoňovský prostředky a c. k. stipendium se pro nadaného Čecha nepodařilo obstarat. Drahoňovský se proto hlásí v Dörflingerově dílně ve Vídni jako rytec. Pracovalo se deset i dvanáct hodin denně v tahu. Zpočátku měl Drahoňovský deset zlatých týdně, ale brzy majitel dílny uznal jeho talent a píli a osm zlatých mu přiznal nádavkem. Drahoňovský si předsevzal, že si vydělá na další studie. Po půldruhém roce naspořil 170 zlatých, naučil se německy a důvěrně poznal vídeňské umělecké památky a díla. V roce 1896 navštívil ve Volavci matku, kde zjistil, že přírodní živly napáchaly na obydlí a políčkách mnoho neplechy. Na jejich nápravu padla značná část těžce vydělaných prostředků a sen o vídeňských studiích se zase jednou rozplynul. Nakonec se díky řediteli Malinovi podařilo pro Drahoňovského získat stipendium ke studiu na Vysoké umělecko–průmyslové škole v Praze.

 

Škola měla tehdy v sochařském oddělení spolehlivé umělce. Stačí jen vzpomenout: Celda Klouček, Stanislav Sucharda, Jan Kastner, Josef Václav Myslbek. Drahoňovský se pouští do studia s velkým zanícením. Stipendium však dostal jen jednoroční, potom si musel přivydělávat. Byl znovu vděčný Zappovi za jeho zakázky. Musel v té době projevit velkou vůli, tedy fakt ne jako složitost antiumělecká antiskvostná netitěrná všelijaká logika „logrové úřednice“ usazené dosazené do sekretariátu „logrovým i serepatičkovým zákonem omylem“, sebezapření a odvahu, protože až do roku 1900 podporoval matku. Své učitele hned zaujal výrazným talentem i nesmírnou pílí a oblíbili si ho jako kolegu. Nezištně mu předávali všechny potřebné zkušenosti a Drahoňovský se jim odvděčoval stále výraznějšími pracemi. Počátek dvacátého století byl šťastnou dobou pro využití a rozvoj moderní užité plastiky. Hodně se stavělo a tehdejší ozdobné fasády poskytovaly extra hodně příležitostí sochařům. Dokonce celé články fasád – portály, okna, atiky komponovali sochaři. Mezi žáky, které Celda Klouček při těchto pracích zaměstnával, byl také Drahoňovský rozeznat. Ten získával dvojnásob zkušeností, znalostí ze sochařského ranku a slušný profit. Pečeť Drahoňovského práce nesou mnohé domy v Pařížské ulici, v Ulici 28. října a jinde.

 

V té době potřebovala svatovítská kamenická huť sochaře, který by vymýšlel a dodával modely k plasticky zdobeným klenákům, fialám, konzolám, svorníkům. Klouček doporučil Drahoňovského, a tak se mladý umělec dostává k práci pro chrám svatého Víta.

 

Po absolutoriu na umělecko–průmyslové škole v Praze si zařídil vlastní sochařskou dílnu ve Smetanově ulici a díky svým příznivcům z okruhu učitelů si nemohl stěžovat na úbytek zakázek a příležitostí. Pracoval na novostavbě Obchodní a živnostenské komory v Praze, na Umělecko–průmyslovém muzeu v Plzni, zdobil školu na Smetance u Riegrových sadů, a mnoho dalších dodnes dochovaných budov v Praze a Plzni.

 

V roce 1911 se stal učitelem na Vysoké umělecko–průmyslové škole v Praze. To už měl za sebou prvotřídní sochařské dílo nazvané POUTNÍK, pracoval na ROZHOVORU a výtvarným vrcholem období se stala RŮŽE TETÍNSKÁ, zralé juvenilní sochařské dílo, které předznamenalo jeho další tvorbu, z níž jsou nejvýznamnější VRBA, POKLAD, POHÁDKA, DÍVČÍ PORTRÉT. Kromě toho dál pracuje na výzdobě budov. Významná je sochařská práce na domě vpravo od mostu Palackého, fasáda Treybalova domu v Plzni, pomáhal Suchardovi na fasádě tehdejšího reprezentativního Wilsonova nádraží v Praze.

 

Už jsme se zmínili o vynikajícím díle RŮŽE TETÍNSKÁ. Mělo zajímavý osud. Bylo výsledkem pětiletého usilovného tvůrčího hledání autorova, který je mnohokrát vylepšoval, než se v konečné podobě v bílém pískovci dostalo do parku pražského továrníka Marschnera ve svatém Janu pod Skalou u Berouna. Dům později koupila církev a zřídila v něm internát pro gymnazisty Ducháčky. Řádovým správcům ústavu se zdálo poetické sousoší dívky a mladíka příliš nebezpečné nebo vyzývavé pro správnou juvenilní mravnost a dílo roku 1920 rozmlátili bez íkvé hlava nehlava až tak, že se zachovala jen torza hlav.

 

Z mnoha dalších sochařských prací jmenujme aspoň konzolu pro Prašnou bránu s figurou žoldnéře, přepracovaný ROZHOVOR, výzdobu reálky v České Třebové, dvou škol v Ústí nad Orlicí, plastiku ČTVERO ROČNÍCH POČASÍ pro Živnostenskou banku v Plzni a samostatné plastiky VINOBRANÍ, MATKA S DĚCKEM, PÍSEŇ DOMOVA, POMNÍK J. A. KOMENSKÉHO v Brandýse nad Orlicí a mnohá další oduševnělá sochařská díla.

 

Vidíme, že průprava Drahoňovského ke glyptice byla velmi zevrubná, cílevědomá a dlouhá. Sám k tomu jednou řekl: „Kamenorytectví je vlastně sochařství v miniatuře. Znalost modelování, kresby, znalost zákonů dokonalého reliéfu, harmonie odstupňovaných ploch, světel, to vše tvoří základní hodnoty dobré rytiny do kamene i do skla.“

 

Od roku 1918 se věnuje řezání skla a drahokamů s větší než zjevnou intenzitou. Glyptika ho strhuje a kromě své práce pedagogické a sochařské vytváří v tomto oboru díla, jež nepřipouští žádné korektury. Povaha práce a vzácný, těžko opracovatelný materiál vyžadují enormní trpělivost a snílkovskou péči, tedy mnoho času,“ doplňuje později své zápisky Drahoňovský.

 

Práci glyptika si musíme přiblížit několika informacemi, abychom pochopili, o jak náročné umění jde opravdu. Začněme dalším postřehem profesora Drahoňovského, vypovídajícím o tom, že jen při maximálním soustředění a tvůrčím, ničím nerušeném vypětí může vzniknout hodnotné dílo, dar této všelijaké společnosti.

 

„Vzpomínáme si, že jsem jednou před lety šel do školy, do své dílny. Byl svátek. Hlavní vrata byla zabouchnuta – žádná rušivá návštěva. Sedl jsem si po desáté hodině k rycímu stolu a začal jsem novinku. Stržen proudem zajímavého námětu, pracoval jsem bez ustání bez vědomí času, až jsem zpozoroval soumrak. Bylo již v podvečer, k šesté hodině. Nevím, zda jsem za tu dobu od práce vůbec vstal, abych si odpočinul.“

 

Skloněn nad jednoduchým ryteckým strojkem, zadržuje glyptik dech a lehce se dotýká destičkou z drahého kamene roztočeného brusného kotoučku potřeného diamantovým prachem a makovým olejem. Jeden, deset, sto dotyků a pouhým okem stále není rozeznat patrnější výsledek. Ale pohled lupou netupou by prozradil, že po půlhodince nesmírně citlivé práce vznikla jedna z nepatrných plošek, kterými glyptik vytváří v horském křišťálu, onyxu, topasu, záhnědě i v jiných vzácných kamenech reliéf, zpravidla portrét. Přitom do otáčivého úchytu vlastně miniaturního soustruhu vsazuje různá kolečka, hrotité jehly, kuličkové nástavce. Od antických dob se v technice rytí do drahých kamenů vlastně nic nezměnilo, snad jen to, že šlapací strojek někdy nahrazuje elektrický. Ale mnozí tvůrci, mezi nimi i profesor Drahoňovský, dávali při zvlášť jemných a náročných pracích přednost strojku šlapacímu. Poslední velký glyptik naší doby, profesor Ladislav Havlas, Drahoňovského učeň, výhradně pracoval se strojkem šlapacím.

 

Olej a prach vytvářejí černou kaši (antihmotu vůči gumáckému lógru úřednické usazeniny a nešvarného visuelního kalu), která glyptikou znemožňuje, aby sledoval postup, a tvoří vlastně popaměti ze setrvačnosti génia. Navíc pracuje v negativu. Kontrola je možná, až když očistí destičku drahého kamene a koukne proti světlu, nebo když si v pokročilejším stádiu vytvoří sádrový otisk. Něco opracovat se však nedá, každá patrnější chyba znamená zmaření díla. Právem se proto říká, že glyptik stojí před podobně nesnadným úkolem, jako kdyby měl někdo rychle a kaligraficky psát soudní líčení s cikány netropícími kanadské žerty, ale pořádnou ostudu v Kanadě, přičemž tužka by byla upevněna ve stěně a písař chudák pohyboval po jejím hrotu velkým neprůhledným papírem.

 

Drahoňovského díla se dostávala do předních světových sbírek a galerií a často bývala předmětem vzácných i státních darů. Tak kupříkladu v roce 1924 dostala královská rodina Jugoslávie darem od vlády ČSR Drahoňovského velkou křišťálovou intaglii s krojovanými postavami českých žen. V roce 1927 dokončil soubor rytých váz a intaglií, které se dostaly do sbírek Umělecko–průmyslového muzea v Hradci Králové. Velká váza VINOBRANÍ byla určena pro zakladatele francouzského družstevnictví Charlese Gida. Drahoňovského gemy byly umístěny ve výstavních prostorách slavného Cabinet des médailles v Paris.

 

Kromě glyptiky se věnuje i romanticky znázorňovaným plastikám a vytváří titěrné dovednosti PÍSEŇ HOR pro turnovský památník, MLÁDÍ, bronzový pomník Dr. Miroslava Tyrše v Turnově, DVOJICI DÍVEK a další suprové monumenty. Z intaglií vyniká portrét Josefa Mánesa a dlouhá řada honosných, bohatě řezaných váz. Poprvé od dob Rudolfa II. zase někdo řeže vázy v horském křišťálu, které představují velmi cenná, finančně náročná křehká díla, dále poháry pro různé slavnosti, duchaplná zasedání i sportovní příležitosti.

 

Profesor Josef Drahoňovský předal své bohaté zkušenosti mnoha skvělým žákům. O některých se zmiňuje s pochopitelnou hrdostí v hlase. Připomíná Ladislava Přenosila, rodáka z Příslovic u Turnova, který byl později profesorem sklářské školy v Železném Brodě. Zúčastnil se jako rytec a sochař četných soutěží, výstav a získal řadu cen a uznání. Věnoval se výhradně rytí do skla. Karel Tuček, absolvent rovněž rytecké školy v Turnově, kde byl později jmenován odborným učitelem. Soustředil se na rytí drahokamů a vytvořil řadu dokonalých kamejí a podobizen, různých kompozic a vypracoval se v glyptice k vrcholným uměleckým metám. František Přenosil, rovněž z Příšovic u Turnova, uplatnil svůj široký talent jak v kameni, tak ve skle. Později se usadil v Ženevě, kde si zařídil známou ryteckou dílnu. Bohumil Vele, pocházel z Vrátě u Železného Brodu. Z mnoha jeho vynikajících ryteckých děl můžeme připomenout velkou plaketu Osvobození národa, zakoupenou sklářským ústavem v Hradci Králové. Rytecky spolupracoval na variaci vázy svatováclavské, která je k nalezení ve sbírkách Umělecko–průmyslového muzea v Praze. Z glyptiků pak nejvíc vynikal Ladislav Havlas, který vytvořil desítky portrétů nejvyšší jakosti úrovně. Žel, právě s odchodem tohoto posledního velkého světového glyptika se uzavírá jedna z historických spirál vývoje velkého umění, které zřejmě bude čekat desetiletí na další obrodu a na své nové pašáky.

 

Profesor Josef Drahoňovský vytvořil rozsáhlé dílo, které je jedním z pevných pilířů našeho výtvarného projevu. Jeho výrazné pojetí, s nímž ztvárňoval precizně kámen, kov, sklo, drahokam bylo stále v centru pozornosti odborné veřejnosti i tisku. Už v roce 1908 o jeho talentu psaly Květy a později nacházíme články a zmínky o jeho úspěších ve Zlaté Praze, Českém světu, v Topičově sborníku, ve Volných směrech a v mnoha zahraničních časopisech a sbornících. Jeho jméno a popis díla nalezneme v encyklopediích mnoha zemí, v Ottově naučném slovníku, v Lidovém slovníku naučném a v dalších publikacích. V seznamu organizací, které vlastní Drahoňovského díla, jsou kromě jiných někdejší evropští králové, papežové, Museo Vaticano, Museum Pierponta Morgana v New Yorku, Museum de la manufacture de Sévres, muzea dokonce v Moskvě a soukromníci v mnoha zemích světa. V seznamu domácích majitelů najdeme jména Rudolf Deyl, Viktor Dyk, J. B. Foester, MUDr. Josef Jerie, Alois Jirásek, Alois Kalvoda, Otakar Ostrčil, SK Slavia Praha, dr. V. V. Štech, Jan Vrba, Adolf Wenig, téměř všechna někdejší vysloužilá ministerstva, muzea a mnohé další instituce. No a jako Josef Drahoňovský dovede potěšit lidské srdce svou výtvarnou prima informací a skvělou vytříbenou velebností point do více schémat.

 

 

Každá lidská bytost vyzařuje světlo, které dosahuje až do nebe. Když se potkají dvě duše, jež jsou předurčeny jedna pro druhou, jejich paprsky se spojí v jeden, jenž vyzařuje z této spojené bytosti jasnějším světlem.

 

Schopnost milovat dodává životu jeho nejhlubší smysl a význam.

 

Dobrota ve slovech plodí důvěru. Dobrota v myšlení plodí hloubku. Dobrota v rozdávání plodí lásku. Láska je mocnější síla než kterákoli jiná. Je neviditelná – nemůže být spatřena, ani zaměřena – a přece je dost silná na to, aby vás v okamžiku proměnila a poskytla vám víc štěstí než jakékoli materiální vlastnictví.

 

 

IAM: LE DERNIER EMPEREUR (POSLEDNÍ CÍSAŘ)

 

Jsem přímo dědicem rasy žijící v oblasti Slonoviny

učím se vědu od vrcholného mudrce

vždycky začínám i končím v souladu harmonie s asijskou naukou, s příklady ze života

tak, zahájili jsme úvod, pojďme se zaobírat jinými věcmi

sloka otevírá dveře do nehmotných sfér

čili nám dovoluje změřit si zahradu a dokonalé výplody ovoce duchovna

pod úžasnou všemohoucí nebeskou klenbou

žijí milióny občanů ve sférách sedmi miliard

kteří jsou hrdí na mnoho výdobytků našeho století

mít psa, dům, auto a také televizní přijímač

každé ráno hledí na sebe do ledu

říkají si pro sebe: „Lady, každý by chtěl být na mém místě“

bojují jeden proti druhému, snaží se získat mnohem víc, než kolik potřebují

jen proto, aby byli obdivovaní

ve skupince určitých lidí, která využívá lichotky, jak jim to dneska sekne

ta muší váha, komáří žalost

doufají, že jim několik drobků spadne na zem ze stolu

v oblbeném přihlouplém stavu tak zapomínají

pozvednout svůj mozeček k výšinám a rozjímat o bezpočtu Galaxií

neboť DRAK spí v duchu, který je jeho uspořádaným pelíškem

musíte ho nakrmit velmi rychle, nebo vám jinak zahyne

ale my ho velmi často máme tendenci přehlížet, raději upřednostníme výnosy peněz a nehorázný kalkul

a to bude konec Posledního (duchovního) císaře

 

Dbejte zvýšené pozornosti před císařem v budoucnu

dejte si pozor na císaře ve Vaší mocné modernosti

dbejte zvýšené pozornosti, je to císařpán v budoucnu ten osvícenější

 

Svatyně mé duše nikdy netápe

já vkládám své sny jako procenta užitku do Mléčné dráhy

tři sloupy mé filozofie září k nebi

pokouší se osvítit lidskou důvěru, lidský potenciál mravnosti

protože střecha se někdy otřásá, ale nikdy mi nerupne a nezničí mne celého

tygr, který vyčmuchal kořist, nic ho nezastaví v jeho chuti

proto je čas se probudit z iluze a z doby temna

porozumět cestě, na které šlapeme své otisky času a prostoru

blbá souhra nikdy nemohla být schopna znovu zapálit plamen

našich pocitů, našich emocí, vyhořelých nadváhou našich duší

stává se to těžší každým dnem a každou hodinou

někteří už dočista přišli o svoji vřelost, zkysli sami u sebe v mysli

jsou slabší každým okamžikem, aniž by nás o tom uvědomili

jak můžeme být přesvědčeni o této přemíře ve výdobytcích civilizace?

o čistotě, která vůbec není zaslouženou, když se s ní ohánějí vládnoucí kreténi?

a vrháme se do oboru, ve kterém ignorujeme cokoliv

na této cestě, kde lidská duše miluje hlavně výsadu materiálního vlastnictví

ukázku osobních objektů a chloubu, ne hloubku, chloubu dosažených výdobytků

„podívejte se na mě: já mám tohle, já mám tamto, dělám tohle, nebo tamto“

ale když se podíváte sami sobě do své vlastní garáže

nenajdete nic, jen mezihvězdnou prázdnotu… říká se jí nuda

hvězda, kterou poučuje jen vlastní trápení

nemůžeš na tom vůbec nic změnit – je už dost pozdě

to, co tě dělá šťastnou, tě současně přivádí do temnoty

je to ten nejvyšší bod paradoxu v celé své šíři

přesně tak vymírá Poslední (duchovní) císař

 

Dbejte zvýšené pozornosti před císařem v budoucnu

dejte si pozor na císaře ve Vaší mocné modernosti

dbejte zvýšené pozornosti, je to císařpán v budoucnu ten osvícenější

 

Z Marsu člověk promítá, odhaluje své intimnější myšlenky

že mraky nikdy nebudou mít schopnost utěšit nepokoj v srdci lidí

jsem až moc upřímný a mravný pro to, pro co tohle nejspíš kolísá, jako bariéra závora vrávorá

těžký dopad na zem zpátky do reality

já budu vždycky meditovat celý den

„Kde jsme udělali zásadní chybu? Jak by se mohlo tohle dostat sem?“

já rozumím tomu, že aby kámen mohl být rozpohybován na mírné půdě, na mírném pozemku

musí k tomu foukat adekvátní vítr

tohle byl přesně ten zlom v mém životě

bylo to zrození základů stavů mé mysli

dohromady s vytyčeným osudem

které budou dbát na eliminování útoků všech těch osudných nechutných pohrom

protože jsme všichni nastoupili do vagónu vlaku a jsme oháknutí, abychom získali víc výhod

vydělali si víc peněz, opatřili si víc krámů, tohle jsou přesně diplomy, jaké údajně potřebuješ

za účelem získat jen minimum síly

zatímco chudí lidé nemají vůbec žádnou naději

já tomu říkám duševní vandalství

duch lidskosti je zatlačován do kouta

duchovno zde nemá vůbec žádný prostor

drtíte jak řezníci hodnotné morální srdce

lidská bytost teď není nic víc než přelud, fantóm

lidská bytost ztratila už všechno, co ji předurčuje k tomu být lidskou bytostí

otěž chamtivosti vyhrála na celé čáře

teď se můžeme jít modlit do bankovního sektoru

někteří si nakoupili bankovní kredit za 520

ale jejich děti pociťují neustále hlad

ale já nedovedu změnit platan na růži

já jen dodám vnější tvar svým pocitům do své prózy

že jste si je poslechli, to je pro mě náramná odměna

upřímně, váš oddaný kamarád, nebo jen dobrý sluha od Posledního duchovního císaře

 

Dbejte zvýšené pozornosti před císařem v budoucnu

dejte si pozor na císaře ve Vaší mocné modernosti

dbejte zvýšené pozornosti, je to císařpán v budoucnu ten osvícenější

Howgh

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter