LIBRETO PRO BOHYNI: JAK SBALIT TU NEJOSTŘEJŠÍ TEQUILKU ZE VŠECH?

Sisi, Vy jste nejkrásnější princezna z té nejhranější pohádky
dar naší země začíná v hlíně u dýně žoviálně s pidipoupátky
Bernini to vidí, máte vzezření urozené střelkyně v beranici Beranini s triky té mládnoucí štramandy
andílkové tají dech, když smějí s Vámi roztančit pelech na vládnoucích myšlenkách i tělech palandy
jste číslo ludolfovo a bujný výkvět znalce fotosyntéz botanické zahrady
Eden je jen jeden: ta výjimečná jste totiž Vy, kdo zdobí poklady
jste veselohra na výsluní, jste Kouzelná flétna i rap, který duní
Až na světa kraj: jste čas a prostor s přídavnou lesní (epesní) vůní!
♥

ne, nejsme software ani hardware k zahození na rozdíl od předpotopních těles Atari

JAK SVĚT PŘICHÁZÍ o Jirky Hanzelky, spíš, ať ihned přichází svět to stromořadí bez trofeje o pancéřové hysterky

kyselky na dosah Andělské Hory, balady pro banditu, fandi tu, randi tu, s 50 běžně na běžkách do tras Jizerky

vizitko, pohlaď můj volant na to své odborně odlehčené a ne opozdilé, čilé vesmírné vozítko

je pro velké i pro dítko, je fantazie i hřích Julese Verna s Mendělejevovým jarem ohnisko, jehlo i nitko,

Tintoretto (Jacopo Comin) není tintítko, Benátky nejsou pacient, sanitko, jejich masky neshledáte ani trochu fádními přes sítko

pohleďte, beletristický trhák i trhač záhad Sherlock Holmes miloval pekařky na ulici s preclíky pod lupou
nevybral by si žádnou „balamutící i prima zoom“ pod zenitem zbabělou, natož nálož nepotřebnou tupou

nejsem tedy MC Konflikt, ale jen New Yirk, který nepíše pro osazenstvo periodika New Yorker

hasta la vista, Baby, moje Babička byla Šoumenka i trojský koník, zahynuvší 14. duben, too young pro popel

a můj obrys je rorýs Komenského Orbis pro její příčku, její výšku Pictus, piktogram peříček já Jiříček galón

tak kdy to spolu roztočíme, Drahoušku? Chce jen přizvat Vaše nádobíčko na opatrný cvik Topičko můj Topičův Salón

svišťoun není vůbec trilobit, ale vyrobit 3 333 na nekonečný příběh třetího oka zkusí jarně švarně pochopit

když Vašich 39 let by mohlo z bažin jednoho kapra sólokapra vylovit a návnadu k němu sama snad potopit
ženská je jak Fidorka před upotřebitelností i opatrným rozbalením
chutná a taky křupe s příchutí jogurtu či cherry rtů s kalorickým napojením
ženská je jak živá voda pro atletické přebory nenáročný úděl na hubnutí
vyhecuje, vyrajcuje i mnohé horoskopy aniž by základy instinktů projevila v pnutí
ženská je ideální rostlinka v říši obětavé studie bez kýčů i bez plevelů
protože velké pivo má ideály, tak nestrpí pletení ryze šílených badatelů
ženská je jak zpěvačka Neneh Cherry po berlínském tahu
s vojáčkem se promenádují pod Lipami až na mondénní Prahu
ženská je jak šanson v netušené podobě zfilmovaných šlágrů
a hádáte, co bude dál, jestli půjde spojit houževnatá s účinky telepatie tygrů s plameny Palachova znamení i s Werichovou BALADOU Z HADRŮ
ženská je jak tenis při podávání servis Elvis inkasuje zvučný ragga Mága Kodeše Jana, ne poločasy silvestrovské okrasy André Agassi na kurtu
sledujete přihrávky, počítáte aport s rýmy v celofánu s rustikální nenahraditelností na pultu
ženská Vás nevykolejí, ukáže Vám jednak hezkou nezapomenutelnou projížďku
přes hory a doly, přes údolí mohykána, jednak přes kouzelné strže kožíšků
pochvala pro lva, kudlanka nábožná zmate neomylnou chůvu v péči k pohledání
motýly mají své dny záletů do rozkvetlých hájemství bez častých uvadání
víte co, život je nadílka s klasikou a kamera s roztáčením kola štěstěny
život není kosa na kameni, leč pohozená kosa v trávě s odpovědí ozvěny
život je namáčení při plavbě na hladině, výskyt vůně v tenké kopretině
ženská je znázornění vícero kouzel šlechtěná krása a pohledy mistrů v Albertině
žádné muzeum neumí skloubit budoucí jev s prožitky nezježené noci
ale to dokáže ženská jak květina a prozřetelní plantážníci proroci
Jules Verne z 8.2. si odžil poněkud bujnější fantazii, tudíž já i svitek kvítek její sci–fi zásah prožiju
od šenkýřek nebo štamgastek dostávám přání, ať s nimi skleničku jarních vláh popiju
v Tuilerijských zahradách culení na chrličových postavách prostopášná Paris rozuzlení
nedobytnost dráždí rytíře pro chvíle souznění peprnost pokušení pro rty SALTA Salt N Pepa v našpulení
s šikézním inspektorem motorem, jenž není nakaženým haraburdítkem, neshledáte to hlavní Komenského jaro, motor i kapotu bez pozdvižení
s trochou tolerance v taktu a s taktikou injekce do extravagance zůstáváte celovečerní Smetánka Mylady, šlágr můj, v napružení
♥


DOBRÉ RÁNO PANÍ FOTKOVÁ!

Nejsem žádný svatý Václav na koni (a Vy nejste spanilá Ludmila)
Tak spojme svá přesvědčení, jestli budu Borec a Vy Sybilla
tak zkusme naslouchání a pro kus shovívavosti buďte idyla
milá já nepálím / neštípu jako kopřiva horlivá,
jsem balzámem na nerv jako instance perlivá,
nejsem jeden Platon a Vy s odlesky Madon,
paprsky na nose polechtá jedině snad sluneční kotouč
nebo božský Aton, já sebelépe nezesměšním nekuřácký cartoon,
a nevpašuji inhalaci do Vaší podstaty neucpané nosní dírky od Amfor
zahraju dobře jen hádanku, kdo je amor a co rajsky samurajsky hravý žargon:
šelestí srdce s předzvěstí nevylekaného stoického vědce?
šelestí Světice s dozněním ne moc v režimu jepice krátce vratce až k Alžbětínu na hranice?

ZACHRÁNCE INŽENÝR; KÓD šampióna KÓD „Š“ ZNÍ: JAN KODEŠ ING.  ( ☼  1.3.1946  PRAHA)

SOUČASNÍK ZDEŃKA HAJNÉHO (galerie ke Světlu, který ۞  zahynul 1.3.2014 na jeho narozky, šampión Vesmírného Výtvarna na Chodově v PRAHA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1973;

MISTR FRANCIE 1970, 1971.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1980.

Ve čtvrtek pátého července 1973 nebylo na stanici podzemky Southfield Station k hnutí a k dýchání. Vlakové soupravy pravidelně přivážely tenisové zvědavce, a ti průvodem v procesí kráčeli vstříc senzačnímu zážitku po vrzajících dřevěných schodech. Dnes se uvádí na programu semifinále Wimbledonu, k utkání s Čechem Janem Kodešem nastupuje Roger Taylor, Angličák, levák, který královsky servíruje a proto, že se nepřidal k bojkotu starého Wimbledonu, s ním Anglie stihla svými sympatiemi rozšafně koketovat až do maxima. (Ve čtvrtfinále porazil mladičkého Borga v pěti setech.)

Ten rok kvůli Piličově aféře nepřijelo do Wimbledonu několik schopných tenisových mlátiček!

„Bojkot vůči Wimbledonu! Nejlepší nepřijedou! Co bude s naším velkým turnajem!“ psali žurnalisté už z mezinárodního mistrovství Francie, kde začala parta kolem Kramera kout pikle. „Ne, nepojedeme do Wimbledonu, páč se nám nechce, kdo z hráčů ATP si přesto troufne startovat, dostane nemilosrdný trest,“ prohlásil Kramer a většina dobrých hráčů si netroufala tento výrok definovat jako rozmar jokera v karetní odvetě.

„Odřekl jsem s těžkým srdcem. Letěl jsem z Austrálie na svůj poslední Wimbledon zbytečně,“ říkal zdrceně pan Ken Rosewall. „Litujeme, že zrovna Wimbledon doplácí na tvrdohlavost federace,“ přidával Arthur Ashe, který v té době zrovna zastával funkci pokladníka ATP. Ještě v noci před zahájením turnaje však byla šance! Britský ministr sportu Griffith se dokonce zúčastnil poslední schůzky vedení ATP, ale nic to nebylo platné. Vedení Asociace se stavělo přísně proti startování na wimbledonském trávníku u sedmdesáti hráčů – ale ne všichni poslechli jako umírněné chovné ovečky. Rumun Nastase? „Nastoupím, můj svaz si to jednoznačně přeje!“ A miláček anglického publika Roger Taylor? „Jsem doma, nemohu tedy chybět a jenom z povzdálí sledovat vývoj událostí.“ Když tato slova proletěla tiskem, nezůstalo na jeho zápasy ani jedno místečko nevyprodané. Návštěvnické rekordy v historii této hry padaly, sázkové kanceláře měly právě Taylora před semifinále na první pozici.

Jan Kodeš ve čtvrtfinále jen horko těžko překonával Inda Amritraje. Jedenáctkrát musel Kodeš podávat v desáté hře pátého setu. Tady se mohlo všechno zvrátit. Ind se snad ale zalekl toho možného (snadného) vítězství, zahrál jiný smeč daleko za čáru a československý zástupce v poslední hře jasně kráčel k vítězným fanfárám. Taylor sice přehrál mladičkého Borga, po kterém bláznily snad všechny pipiny z Anglie, ale měl velké problémy s podáním, Perry, trojnásobný wimbledonský vítěz, to na tribuně komentoval: „Je pravda, že Roger má vynikající servis, ale co je to naplat, když často letí do sítě nebo za lajnu. Copak je možné zahrát v jednom utkání dvacatero dvojchyb? Proti Kodešovi může být posilující jedině přesnost.“

Na ukazateli je stav utkání Kodeš–Taylor 8:9, 9:7, 5:7, 6:4, 2:2 na sety, třebaže v prvním měl Kodeš v tie–breaku tři setboly a ve třetím vedl dokonce 4:2. Nad Wimbledonem se stahují mračna, začíná mírně dotěrně krápat, tráva klouže. Kodeš vyhrává své podání, je srovnáno 4:4, další hry rozhodnou o všem. Taylor je tady doma, na trávě vyrůstal, Češi jsou jak známo antukáři. O to větší šance má Angličák. Nabitý dvorec chce vidět postup svého favorita do finále. Naposled se to totiž podařilo právě Perrymu, a to už je nějaký ten pátek.

Krápe, hlavní rozhodčí Mike Gibson začíná být netrpělivý, zápas by už měl být přerušen. Ale k velkému překvapení dává ještě Taylorovi souhlas k podání. Angličák vyhrává, vede 5:4, teprve pak vkročí pan Gibson na trávník. Několikrát zkusí, zda opravdu klouže, houkne na sběrače, a ti začnou natahovat na dvorec ohromnou plachtu.

„Proč zrovna teď? To není fair,“ ozývá se na novinářské tribuně, „Angličák má přece velkou výhodu!“

Oba hráči mizí v šatnách. Kodeš uhání na masáž. Do svalů už vkročila únava z pěti zdlouhavých setů. Kousek odtud stojí ing. Ivan Lichner. „Jen kdybych teď dal první servis přes síť,“ koncentrovaně přiznává Kodeš, „první servis a volej.“ Poraněný kotník z utkání s Amritrajem otéká.

„Nohy, nohy důkladně promasírovat,“ říká ještě a pak se nechá natřít horkou mastí, která udržuje svalstvo pěkně ve vyrovnané teplotě.

Taylor sedí v šatně, ani se nepřevlékl, dívá se před sebe a s nikým nekomunikuje. Nerozptyluje se údajnými zbytečnostmi. Patrně v tom tichu hledá sílu k nejdůležitějším hrám svého žití. Jistě si je dobře vědom, že teprve wimbledonské finále mu stoprocentně zajistí cestu mezi ikony, a tak se možná těch příštích her i bojí.

„Ještě patnáct minut, pánové, a pak dvě minuty na rozehrání,“ křikl po chvíli do šatny hlavní rozhodčí Gibson. „Patnáct a pak ještě dvě,“ ozývalo se z něj opakovaně.

Teď se musí Roger třást trémou z fiaska mnohem víc než já, uvědomil si uvědomělý Honza, když kráčel na dvorec. On musí vyhrát, on je tu domácí, opakoval si sám pro sebe a znovu myslel na své podání. První servis do pole, to je po takovém přerušení veledůležitá šance.

Kodeš hru získal, to mu dodalo síly. 5:5! Teď, nebo už nikdy. Taylor začal špatně, Kodeš odvážně returnuje a Angličák ztrácí výhodu svého podání. Teď ještě vyhrát své! Dva mečboly, ale ani jeden Kodeš žel neproměňuje. Pořád však má výhodu podání.

„Ve Forest Hills a ve Wimbledonu jsem odhalil zákonitosti hry na trávníku,“ řekl jednou Jan Kodeš. „Procento rizika je velké. Pořád každému tvrdím, že nejdůležitější je prvotní servis a prvotní volej. Víte, můj servis třeba není moc na koukání, ale na tom ani tak nezáleží. Dívat se třeba na servírujícího Smitha, to je nádhera, ale pro krásu se tenis nikdy nemastil, ani hrát nebude. Důležité je procento úspěšnosti, kolikrát se vám právě ten první servis podaří zahrát soupeři do pole, a jak po něm zahrát důležitý volej.“

Hrají už víc než tři a půl hodiny. Pak Taylor dvakrát returnuje do sítě a je konec! Finále! V něm na Jana Kodeše čeká Alexander Metreveli.

Reportér API Hans Fuchs dálnopisoval své agentuře: „Zápas Kodeš–Taylor byl vrcholnou ukázkou světového tenisu. Tři a půl hodiny zápolení, úderů raket a srdcí, tři a půl hodiny vrcholné našpulené dramatičnosti, napětí, fikce ve science a dovednostech. V této fascinující bitvě viděli diváci všechny krásy, které hra na trávníku může objevit: na jedné straně atomový tenis s dělovým podáním, returnem a smrtícími voleji, na druhé molekulární straně technicky precizní údery a nádherné výměny míčů. Kodeš byl celkově kompletnějším tenistou, působil vyrovnaněji než pan Taylor. Lepší tenis nemohl nabídnout žádný z profesionálů.“

Několikrát vyzývají Taylora, aby šel na tiskovku. Pak mezi novináře přece jen vykročí, ale moc toho nenamluví. Asi si v tu chvíli znovu uvědomil, jak blízko byl od komůrky nesmrtelných hrdinů.

V Kodešově grimase se kupí hvězdokupa valné únavy. Sedí v šatně, nohy natažené, všichni ho plácají po zádech, odevšad inkasuje gratulace k výkonu. „Pořád čekám na radost a ona nepřichází. Snad zítra, až se z toho všeho vyspím,“ vyhrkne a jde si lehnout do vany s uklidňující procedurou na zmožený organismus. Tenisový Wimbledon v něm vidí hlavního favorita dvouhry, proti Metrevelimu hovoří, že ještě nikdy nehrál v závěrečných kolech tak významného turnaje. A Kodeš? Ten už byl třikrát ve finále mezinárodního mistrovství Itálie, dvakrát vyhrál Roland Garros, dostal se i do finále Forest Hills. „Ví už, jak se takové zápasy hrají,“ přidávají tenisoví experti do svých glos.

Spal, když se ve dvě early morning kde nic tu nic ozvala matička Praha. Už si myslel, že ho s Lenkou ani nespojí. „Když jsem se už dostal do finále, tak bych ho snad měl regulérně jít i vyhrát, ne?“ začal si utahovat z fyzické kondice Clarka Kenta. Ale hned pokračoval: „Jsem sice moc happy, ale sotva se hejbám, a kdybys viděla ten kotník… Bolí jako čert.“ Položil sluchátko a spal jako špalek.

Druhý den si v novinách mohl přečíst, že jeho zápas s Taylorem se stal jednou z legendárních ság Wimbledonu a že ve čtvrtek podával jako ještě nikdy v životě.

V pátek večer ještě cinknul do hotelové telefonní ústředny, že si nepřeje žádné přepojování hovorů na pokoj. „A vzbuďte mě v půl jedenácté,“ dodal ještě a šel chrnět. Vzal si prášek na usnutí, nacpal si do uší špunty a usnul. Ráno ho probudil telefon přesně na půl jedenáctou, krátce se rozcvičil, nasnídal se a energicky se přemístil na dvorce. Teprve v té chvíli snad pochopil, že odpoledne nastoupí k nejdůležitějšímu utkání své celé kariéry.

S Metrevelim už Kodeš hrál ve Wimbledonu léta Páně 1970, tehdy s ním v prvním kole prohrál v pěti setech. A nýčko co? „Už dostávám první telegramy za vítězství,“ zlobí Kodeše Metreveli, ale ten jen mávne pravačkou a ještě se zakousne do kuřete lepšího než z KFC. A pak se jde rozehrávat s Amíkem panem Seixasem.

Finále ročníku 1973 trvalo sto sedm minut a Kodeš v něm nad Metrevelim vyhrál 6:1, 9:8, 6:3.

Šatna je plná. Někde uvnitř toho klubka radosti posedává hlavní odpovědný Honza Kodeš. Když před chvílí zdravil nabitý centrální dvorec, tak z jeho gestikulace mohl každý vyčíst ohromnou únavu. I radost v šatně je proto tichá jako Oceán u Tahiti.

„Nejhorší to bylo ve třetím setu, když jsem měl navrch 4:1. To se mi hrozně rozklepaly ruce, že jsem nemohl přehodit míč přes síť. Vyschlo mi v krku, a kdybych měl něco říct, tak bych asi ze sebe nic nevydoloval. A ve druhém setu to bylo stejné. Navíc jsem si uvědomil, že když ho vyhraju, že to asi vyhraju celé. Ale Metreveli se zalekl, na něj ta velká atmosféra musela dost doléhat.“

V očích se mu lesknou slzy. Přišly potichu, ale musely. „Splnil se mi veliký sen,“ špitne dojatě. Před chvílí k němu z královské lóže kráčel vévoda z Kentu, neb je tady osobně Clark Kent všech sportovců Jan Kodeš, z malého stolečku pokrytého anglickou vlajkou vzal zlatý pohár a podal mu ho.

„Šaty, vždyť já nemám na bál vhodné ošacení,“ zvolá najednou. Všichni se smějí a v tu ránu je mu jasné, že Kodeš večer zahajuje slavnostní ples.

Při cestě do hotelu se zastavil ve velkém oděvním domě a poslíček přinesl frak až na pokoj. A když mu večer prezident All England Clubu udělil slovo, řekl: „Wimbledon je něco, co nenajdete nikde jinde na světě. Je to svět sám pro sebe. Vyhrát ho, to znamená pro každého hráče něco jiného. Pro všechny pak boj v dobrém slova smyslu, na život a na chcípnutí od prvního kola. A pak s pohárem nad hlavou? Mně zněly v uších starodávné pražské zvony. Je to nejkrásnější turnaj světa.“

Zatančil sólo s dcerou prezidenta klubu (vítězka dvouhry žen J. B. Kingová se omluvila); dívalo se na ně přes osm set lidí.

Všechno se točilo kolem něj, každý mu chtěl osobně podat pravici. „Pane, vůbec nezáleží na tom, že na turnaj někteří profesionálové nepřijeli,“ zastavil ho jeden z novinářů. „Z první patnáctky Grand Prix tu chybějí jen Newcombe, Smith a Panatta. Ital je antukář, Australanovi se letos moc nedaří, a tak zbývá jenom Američan. Kde je ale psáno, že by zrovna on vás ve finále rozmázl? A třeba by se tam ani nedostal!“

Kodeš souhlasil, ale novinář se nenechal lacino odbýt. „Pane, chci vám pouze oznámit, že jste letos zachránil náš Wimbledon. Svou krásnou strategií jak na soupeře jste ho zachránil.“

Ale pak už někdo přinesl sklenice a všichni si přiťukli na největší Kodešovo tenisové štěstí.

STAN SMITH   ( ☼  14.12.1946, PASADENA, CALIFORNIA, USA)

VÍTĚZ WIMBLEDONU 1972;

MISTR USA 1971, ve čtyřhře s Lutzem 1968, 1974, 1978, 1980.

Člen vítězného týmu Davis Cupu 1968–1972, 1978.

„Ne, na to se mě neptejte, poněvadž vám na to žádnou odpověď neposkytnu. Prostě to sám nevím. A nejste zdaleka první, kdo se na to vyptává.“

„Museli jste ho slušně vychovat,“ pokračoval neústupný novinář.

„Řeknu vám jen, že ani moje žena neví, kde Stan pochytil to uhlazené chování. Je slušný hráč a ještě slušnější občan. A to je pro nás rozhodující.“

Debata v domě Smithových v Pasadeně byla na konci. Ale právě tam pro Stana kdysi dávno všechno začalo fungovat.

„Tatínkovi by se líbilo, kdybys začal hrát na klavír, víš přece, že máš hudební talent,“ svěřila se mu jednou máti.

„Tatínek trénuje basket a já budu hrát na klavír?“

„Aspoň to vyzkoušíš.“

„Mám už necelé dva metry a mám se krčit za klavírem?“

Začal hrát košíkovou jako Shaquille O´Neal i se svými dvěma staršími brothas, ale současně trénoval i tenis. Potom se však musel rozhodnout. Otec také přestal s tréninkem, věnoval se obchodu, a to synovi snad všechno usnadnilo. Tenis se dostal na příčku první důležitosti.

„Má komplexy, musí se s ním víc pracovat. Je uzavřený, nevyhledává společnost, je tichý až bojácný,“ napsal si do svých poznámek jeho trenér Toley. „Potřebuje větší péči, ale i při své výšce má dobré tenisové perspektivy. Až zmohutní, až bude vazba, jistě také bude důraznější ve hře.“

Stan neošidil jediný trénink. Neměl kromě tenisu žádné jiné zájmy, navíc se chudě seznamoval s okolím. V době, kdy jeho vrstevníci toužili po prvních tanečních mejdlech s roštěnkami, přemýšlel o tenisových úderech.

„Jsi vysokán čahoun, podle toho se musíš pohybovat. Kde musí jiný udělat tři kroky, tobě stačí půldruhého, ale nesmíš na to hřešit. Pamatuj si, že čím dřív budeš u míče, tím víc budeš mít času zahrát dobře úder,“ vštěpoval mu zásadu šampiona Toley. „A tenis, to není jen umět hrát. Bez pohybu se neobejdeš.“ To si Stan imrvére připomínal, když se v Pasadeně vracel domů z dlouhých běhů.

V Kalamazoo vyhrál Smith svůj počáteční velký titul. Stal se juniorským mistrem USA a odborníci ho rázem zařadili mezi tenisové naděje země Amerického snu. „Je vysoký, má výborný servis a těžce se na síti prohazuje,“ tvrdili. Navíc také to, že při své výšce má na dvorci stále nějaké problémy s dokonalým pohybem.

Pak se spřáhnul dohromady s Bobem Lutzem a začali spolu pinkat čtyřhru. V roce 1968 vyhráli Forest Hills, když porazili Ashe s Gimenem 11:9, 6:1, 7:5, a získali tak první velký titul, který jim zároveň na dlouhá léta otevřel dveře do týmu Davisova poháru. Hned poté vyhráli i mistrovství USA v Indianapolisu na antukových dvorcích a jeli krasojízdu do Adelaidu. „Jedeme taky,“ telegrafovali tehdy Smithovi svému synovi z Pasadeny. Celá Family pak seděla v hledišti a sledovala zaujatě pohárovou premiéru v podání svého syna. Něco podobného jako animovaný rádobytenista Bart Simpson v akci s Homerem a povedenou rodinou v hledišti. Smith s Lutzem stáli při slavnostním nástupu vedle Ashe a Græbnera, určených pro dvouhry. Po prvním dni vedli Američané skóre 2:0, pak i Smith s Lutzem vyhráli nad Alexanderem s Ruffelsem 6:4, 6:4, 6:2 a po čtyřech letech smůly pro USA znovu zajistili baště té modernější civilizace Davisův pohár.

Za rok už Smith v týmu Davis Cupu nastupuje i ve dvouhrách. Do Clevelandu přijeli k finálovému duelu Rumuni, prohráli 5:0. Smith porazil Nastaseho i Tiriaka v pěti setech, navíc s Lutzem přidali bod ve čtyřhře. Svět ho však už přestal brát jen jako Lutzova deblového parťáka.

„Až vyhraju velký tenisový turnaj, tak se mi tepřív splní celý tenisový sen,“ proklamoval na začátku roku 1970 zvídavým novinářům. „A půlku snu už máte splněnu?“ chtěli tehdy vědět a on spokojeně přikývl. „Víte, co je pro tenistu největším štěstím? Když můžete hrát za svou domovinu, slyšíte hymnu, najednou zmizíte ze své osobní anonymity a jen proto, že něco dokážete líp než ostatní, hrajete i za ně. Věřte, při pouze osobním úspěchu nikdy nemůžete prožívat tolik radosti. Mně se první půlka snu splnila v šedesátém osmém při finále Davisova poháru. Víte, jak mi bylo, když jsme se po zápase všichni fotili na památku a já úkosem zahlédl na tribuně své rodiče a brášky?“

V roce 1970 vyhrál halové mistrovství USA, pak ještě tři další turnaje Grand Prix, probojoval se do čtvrtfinále Forest Hills, skončil pátý v celkovém bodování turnajů Grand Prix. Na Turnaji mistrů v Tokyu porazil jak Rosewalla, tak Lavera, i celkově zvítězil, ale vítězná dvouhra v turnaji Grand Slamu mu stále o fous unikala. Kdyby si však v té chvíli popovídal s tenisovou spravedlností, jistě by se od ní musel dozvědět, že jeho velká chvíle čeká natěšena za dveřmi.

Musela nastat co nevidět. V roce 1971 byl na mezinárodním mistrovství Itálie i Francie ve čtvrtfinále, ale ve Wimbledonu se probojoval dál. Ve čtvrtfinále porazil Paruna z Nového Zélandu, v semifinále Gormana a přiblížil se splnění druhé poloviny kýženého tenisového snění. Ve finále ho však čekal Newcombe. Na ukazateli byl stav setů 2:1 pro Smitha, ve čtvrtém navíc jasně vedl. Prohrál však v pěti. „Nejsem, jak se zdá, ještě žádný spešl tenista,“ usoudil po zápase. „Myslel jsem už na to, že jsem vyhrál Wimbledon, jenže se ještě pořád hrálo. Snad jsem i začal přemýšlet o tom, co budu doma vykládat po zápasu za moudra, prostě jsem úplně přestal myslet na hru. Ne, tohle se přece velkým spešl hráčům nemůže přihodit. Proto já ještě nejsem ten velký.“ Smutně jazzově zmizel ve wimbledonských šatnách, ale každému bylo jasné, že byl Newcombovi víc než jen vyrovnaným soupeřem.

Ve Forest Hills se už nenechal zaskočit. Ve finále porazil Kodeše 3:6, 6:3, 6:2, 7:6 a získal svůj první velký titul ve dvouhře. I ve finále Davis Cupu proti Rumunům v Charlotte nastupoval znovu ve dvouhrách. Porazil Nastaseho i Tiriaka ve třech setech, ale pak s Van Dillenem prohráli čtyřhru. (Byla ze šestatřiceti v Davisově poháru, které sehrál především s Lutzem, jediná prohraná.) Přesto Američané zvítězili 3:2. Poté se Smith poprvé dostává i do světového žebříčku, experti ho dokonce řadí za Newcomba na druhé místo!

Wimbledon v roce 1972 konečně patřil Smithovi. Ve čtvrtfinále vyřadil Metreveliho, v semifinále Kodeše, ve finále měl za soupeře Nastaseho. Ten předtím – snadno ve třech setech – přehrál Connorse, pak Orantese a před finále prohlašoval: „Tohle je má poslední šance vyhrát Wimbledon.“ Věděl to i Smith, jejich pětisetový boj patří mezi klenoty finálových zápasů Wimbledonu. 4:6, 6:3, 6:3, 4:6, 7:5, na Smithově chování po zápasu bylo poznat, že tuto vítěznou slast by přál i svému soupeři. „Vyhrál nejlepší tenista, vyhrál největší gentleman,“ napsali novináři ve svém zpravodajství z wimbledonského turnaje.

Ale ještě jedna velká zkouška čekala Smitha v roce 1972. Finále Davis Cupu řídicí výbor FILT nasměroval do Bucuresti. Rumuni v něm hráli už potřetí, prvně zavětřili nemalou šanci na úspěch. Navíc Nastase i Tiriac několikrát prohlásili, že už zřejmě nebudou mít sílu dál pokračovat v tak složité týmové soutěži. „Teď, nebo nikdy,“ přesně tohle heslo se neslo rumunským tenisovým táborem před finálovým utkáním, atmosféra jasně hovořila pro domácí, obecenstvo bylo připraveno udělat z bucurešťských dvorců Progresul vehementně vroucné peklo.

Američané v sestavě Smith, Gorman, Van Dillen, Solomon, s nehrajícím kapitánem Ralstonem přijeli v tichosti do Bucuresti. Ale už losování natropilo ze zápasu velké dráma. „Hned první den si to spolu rozdají jedničky Smith a Nastase!“ vyvolávali kameloti do bukurešťských bulvárů a mokrých čtvrtí cikánů. Ano, teď, nebo nikdy, kámo, sdělovali si rumunští tenisoví fandové. Labilní Nastase má přece výhodu domácího prostředí, a když ten získá první bod, srazí Američany pod svoji úroveň.

13. října 1972 nebylo na dvorcích Progresul kam se schovat, nebylo navíc ani slyšet, když oba hráči vešli na jeviště. Smith tiše a bez okatých gest, Nastase zdravil diváky a ti mu skandovaně aplaudovali. První set vyhrál Američan 11:9 i přesto, že některé výroky čárových rozhodčích byly víc než na pováženou. I další dva sety vyhrál Smith, převyšoval však Nastaseho nejen tenisovou dovedností (za své chování na dvorci pak obdržel cenu Fair–Play Pierra de Coubertina). Po Gormanově prohře – třebaže už měl náskok skvělých 2:0 – s Tiriakem v pěti setech byl pak stav po prvním dni nerozhodně 1:1. Optimisté byli spokojeni, čekali přece, že Nastase vyhraje a Tiriac nebude na Gormana stačit. Rumuni si role prohodili, Tiriac zase zvedl domácí kocábku z bahna šlamastyk, čtyřka rozhodne. Nastase znovu vešel na dvorce jako operní hvězda, lidé však víc skandovali Tiriakovo jméno. Ale Američané nedovolili Rumunům zažít eufórii. Nastase s Tiriakem vyhráli nad Smithem s Van Dillenem ve třech setech jen pět games! A zase byl rumunské pohádky konec, pohřební hřebík do rakve.

Ale ještě jednou svitla Rumunům jakási naděje. Tiriac v zápase se Smithem vyrovnal stav setů na 2:2, pátý však už byl nad jeho síly. Smith ho vyhrál 6:0, Američané tím získali Davis Cup a dvorce Progresul mohli potáhnout tarantulí nebo černým bezem, nebo rybízem.

„Proč jste tolik v klidu? To vás tenis vůbec nedokáže vyrajcovat?“ oslovil jeden z novinářů Smitha na tiskové konferenci.

„Herci jsou proto, aby mluvili, tenisté hlavně proto, aby hráli. Nebo si myslíte, že ještě kvůli něčemu jinému? Když jsem viděl to zaplněné hlediště, byl jsem přesvědčen o tom, že se všichni přišli podívat na to, jak hraju tenis.“

„Ale ve vaší hře není ani jedno gesto, podle kterého bych si mohl myslet, že máte ze hry potěšení.“

„A vy jste se nedíval, jak jsem se smál, když jsme se po zápase fotili u Davisova poháru? Často mívám pocit, že při hře není pro potěšení dostatek času.“

Smith poskočil ve světovém žebříčku o jedno místo a stal se nejproduktivnějším tenistou na světě. Byl to jeho nejlepší tenisový rok. Od té doby už na žebříčcích jen sestupoval do zapomenutí. Ale stále působil dojmem, že je mu to putna. „Vím, že nelze donekonečna stát v čele světového tenisu. A že jsem aspoň chvíli zůstal úplně nahoře, co víc bych si ještě měl přát! Věřte, že tenis vám nemůže naplnit úplně celkový život, ale jen jeho součást. Podívejte se, přestěhoval jsem se z kalifornské Pasadeny na ostrov Hilton Head v Severní Karolíně, tam se cítím jasně nejšťastnější, nejspokojenější obyvatel. Tam taky a právě proto hraju nejlepší tenis. Je tam klid, znám své sousedy, kolem sebe vidím syny Ramseye a Trevora, svou ženu Margii, a je mi s nimi tuze fajn. Nikdy jsem si nemyslel, že pořád budu jen a jen hrát tenis. Ti, co takhle přemýšlejí, musejí být dost vážně nešťastní.“

V roce 1974 se ve dvouhře ještě probojoval do semifinále Wimbledonu, tam však prohrál s Rosewallem a zmizel ze závěrečných kol dvouher turnajů Grand Slamu. Ve čtyřhře však dál patřil ke špičkovému skóristovi.

Nikdy se nestal ozdobou tenisových večírků. „Jsem nesmírně slabý tanečník. Je pravda, že rád posedím s přáteli, popovídáme si, co přinesl život, ale být každý den někde? Ne, to přece není možné, na takové večery bych neměl čas a rozhodně by mi to ochuzovalo fyzickou kondici. A pak, nezapomínejte, mám přece rodinu.“

Začal čím dál častěji prohrávat, také vlasů mu hodně slezlo, ale stále je na něm znát, že má tenis rád. „Nikdo neprohrává rád. I mě porážky rmoutí, ale vím, že teď už musejí zákonitě nastat. Ale víte, že o nich stále furt přemýšlím? Hledám příčiny chyb a snažím se je eliminovat. Kdybych přestal trénovat, mohl bych i přestat hrát. Snad si teď jen trochu víc vybírám turnaje. Třeba do anglického Bournemouthu, nigerijského Lagosu nebo amerického Clevelandu mě nikdo nedostane. Představte si, že tam jsou kurty blízko dálnice, u vody, kousek je letiště a to všechno je ještě nedostačující. Jen pár kroků od toho všeho je nádraží.“

Stan Smith patří k tenistům, kteří se dlouho udrželi ve světové špičce, třebaže v té absolutní dlouho nepobyli. A až opravdu skončí? „Budu televizním komentátorem, myslím si, že bych lidem mohl napovědět kolem tenisu hodně zajímavých detailů. A pak chci doma otevřít tenisovou školu, které bych se chtěl věnovat minimálně dva měsíce v roce. A neměl bych ani chybět na turnajích veteránů, jejich zápasy jsou obzvlášť nádherné. Snad bych taky mohl něčím přispět. Vždycky jsem se obdivoval Laverovi a Rosewallovi, ten jejich herní styl, to byla prostě pastva pro duši. Vzpomínat na ně, připomínat si jejich velké okamžiky, to musí být pro každého tenisového znalce velmi příjemné.“

Dům na Hilton Headu je zatím víc prázdný. Staršího Ramseye bere někdy Smithova žena Margie na cesty, malý Trevor zůstává pod dohledem chůvy doma. Jednou jich ale určitě bude plný barák a otec Smith jen někdy opustí tuhle adresu, když zamíří na turnaje veteránů. Kdo by pak šel po úzké pěšince kolem jejich domu, slyšel by třeba krákorat vokál Barbary Streisand nebo Andyho Williamse a možná otázku některého z dětí: „Tati, byla to velká sláva, když jsi v Evropě vyhrál ten Wimbledon?“ A třeba by zaslechl i odpověď: „To víš, že jsem byl moc šťastný, ale představ si, jak smutný musel být pan Rosewall, který byl v tom wimbledonském finále čtyřikrát a ani jednou nevyhrál. A přitom hrál tak krásně, jako Barbie Streisand a Williams zpívají dohromady. Já to mohu říct, protože jsem se mu vždycky obdivoval a jejich písničky se mi taky náramně zamlouvaly.“

„Připravte se k seskoku, madam!“ 

Valja plní rozkaz. I když ráno po příjezdu na letiště měla strach, teď ví, že přece jen zvítězí odvaha a seskočí zdárně dolů. Jen aby to bylo bistro, spěšně! Otáčí se na instruktora. Ten jako by ji neviděl. Dívá se kamsi vpřed. Konečně se k ní obrací, usměje se a krátce podotkne: 

„Tak běž!“ 

Skok do propastných obláčků! 

Kolik uběhlo vlastně času? Sekundy se zdají být tak nekonečné kundy. 

Co se stalo s padákem? Proč se nechce rozevírat? 

Najednou škubnutí, pád se přerušuje, ticho tam. A nahoře bílý vrchlík. Všechno je v naprostém klidu i pořádku. 

Valja dýchá těžce jako Heavy D po důkladném americkém obědu a přerývaně jako po dlouhém rychlém úprku před malérem se sousedem. Ohlíží se kolem sebe. Jaký prostor, jaká to nádhera pro oči ženy! Radost však brzy vystřídaly nové obavy z neúspěchu. Zdá se jí totiž, že čím blíž je země, tím rychleji padák klesá. Je to normální? A kam ji zanáší vítr? Ale už je tady náraz a odraz a Valja se ocitá ve vysoké trávě letiště.

V parašutistické příručce je tento seskok vyznačen datací 21. května 1959, v okénku pro známku je jednička i s hvězdičkou, bavíme se o aviatice…

„POKUS SE O TO, TY NA TO MÁŠ, V NĚMECKU SE ŘÍKÁ: MACHBAR, TO DÁŠ!“ 

Když byly Valje čtyři roky, ztratila otce. Narodila se ve vesnici Maslennikovo, asi 40 kilometrů od města Jaroslavl. Vladimír Axjonovič Těreškov – jeden z organizátorů kolchozního hnutí – česky zaprděný jezeďák se slámou v botách – dobrovolně odešel na finskou frontu a domů se již nepodíval. Nepřátelská střela ho sestřelila na sněžných pláních Karélie. To je ale malérie. Jeho frontoví kamarádi napsali soucitný dopis: „Padl u finské pevnůstky, nepodařilo se mu vztyčit na ni rudý prapor. Jen sníh zčernalý střelným prachem zrudl.“

Valja, její bratříček i sestra plně pochopili, že je potkalo veliké neštěstí. Ztratili otce. Ještě nedávno s nimi seděl za stolem, vysoký, silný, s hlubokýma výmluvnýma šedivýma očima. 

Krátce nato dostala rodina dopis z Jaroslavli: „Přijeďte za mnou, budeme žít společně,“ psala babička. A tak na jaře Jelena Fjodorovna opustila vesnici Maslennikovo a přijela do města. Babička pracovala jako přadlenka v textilní továrně Krasnyj Perekop a sem také brzy směřovala i její pohledná dcera Jelena. 

Do školy začala Valja chodit toho roku, kdy skončila válka. Vychodila sedm tříd (zase ta 7) a nastoupila do práce v závodě na výrobu pneumatik. Po večerech dokončovala napilno osmou třídu. Ve večerním studiu pokračovala na externí průmyslovce pro obory lehkého průmyslu. Ale to už byla zaměstnána na plný úvazek v kombinátě Krasnyj Perekop. Zde se také na výzvu Komsomolu přihlásila do výsadkářského kroužku. V srpnu 1960 byla Valja zvolena tajemnicí komsomolského výboru kombinátu (a nechodila na povinné schůze v kombiné – jen v přiléhavé pracovní kombinéze). 

Jaro roku 1961 zahýbalo doslova všemi komsomolci podobně. Na prvních stránkách novin se vyjímal úsměv Jurije Gagarina. Valja stále víc snila o tom, jak sama řídí kosmickou loď. Zvládla by všechny obtíže, které vznikají nenápadně za letu? Vždyť neumí řídit letadlo, není pilotkou. Ale což nemá za sebou 136 seskoků padákem do vzduchoprázdna? Ve vesmíru budou určitě potřebovat lidi s nejrůznější profesí. Jednou se svěřila tajemnici stranického výboru se svou neodbytnou touhou beztíže. A Valentina Fjodorovna Usovová jí poradila lapidární věc: 

„Jen to vyzkoušej! Odhodlej se k tomu!“ 

Valja tedy napsala žádost. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Přijeďte do Moskvy, soudružko!“ 

Z tvrdých zkoušek tehdy vyšla jako vítěz. A pak – ani tomu sama nemohla věřit – šla po dnes už legendární půdě Hvězdného.

ZE ZÁPISNÍKU TRENÉRA KOSMONAUTŮ CITUJEME NEJLEPŠÍ OBSAH…

„Jednou po snídani obklopili kosmonauti Jurije Gagarina a několik dalších svých přátel, kteří se chystali navštívit komisi pro výběr žen do oddílu smutných kosmonautů bez jediné ženy.  

„Buďte přísní,“ radil jim redaktor kosmických novin Neptun.

„Je to vlastně div divoucí, že mezi námi budou excelovat i ženy se svým sex cell, sexy mozečkem,“ zauvažoval kdosi mazaný vodkou nahlas. „Teď budeme muset, kamarádi, všichni pořádně pečovat o svůj vzhled… vzorem ať jsou Roxette a The Look“ 

Po ostrém hokejovém utkání se kosmonauti opláchli ve sprchách a hovořili o průběhu hry. Vtom zadrnkal v místnosti telefon:

„Tak už jsou tady!“ 

Kdo? Jak vypadají? K prvnímu setkání dívek se „starými pejsky kosmonauty“ došlo po večeři. Někteří kosmonauti seděli u TV jako přikovaní, jiní hráli zvesela kulečník. Vtom zazněly čísi kroky, do prostoru vešly dívky… 

Chlapci jim postoupili místa v měkkých křeslech. Nastala nezvyklá pomlka – ticho. Obě strany se snažily uhádnout, jací asi budou ti odnaproti, jaké mají zájmy a tužby za účelem družby. 

„Seznamte se…“

„Moje křestní jméno zní Pavel, příjmení Popovič.“ 

„Já se jmenuji Valja Těreškovová, moc mě těší,“ odpověděla jedna z pohledných dívek. 

Ani v letectví není žena–pilotka zatím zcela obvyklým jevem, zákonitostí. A žena–kosmonautka, to už vůbec ne. První a druhý kosmický let ukázal, jak velký význam má fyzická průprava kosmonautů. Na základě výsledků přípravy mužů na mnohahodinový let došli jak lékařská komora, tak trenéři k závěru, že fyzický trénink musí být stejný jako u mužů. 

…Dneska máme pondělí. Dívky poprvé přišly na ranní rozcvičku. Počasí je jarní, svůdné, hecující. Sníh už roztál, jen tu a tam jsou ještě zamrzlé kaluže. 

„Držte ruce rovně,“ radím jedné z dívek. „Vaše pohyby musí být široké a volné. Proč jste vůbec přestala cvičit?“ ptám se ze zvědavosti jiné. 

„Když já se tak stydím. Navíc nejsem zvyklá, aby se mnou spolupracoval trenér. Nevšímejte si toho. To samo odezní…“

Brzy se naše dívky dočkaly první kosmické zkoušky – cely pro samovazbu. Samotku. První z nich doprovázeli a povzbuzovali odhodlaně všichni. 

Ve tři odpoledne Valja přijela ze zkoušky. Šťastně se zubí na přivítanou a stále mluví a mluví: „První dobu jsem se osamělá ani necítila. Zpočátku jsem byla dokonce ráda, že zůstanu sama se svými neutříděnými myšlenkami. Pak se mi však tolik chtělo mluvit s nějakou živou bytostí. A tehdy jsem začala vzpomínat, kdo má jaký hlas… Teprve až teď si uvědomuju, co to znamená být sama, bez jakýchkoli pozemských pocitů v tělesné schránce…“

Stejně jako loni jsme se strachovali o Andrijana Nikolajeva, Pavla Popoviče a jejich dvojníky kaskadéry, kteří se zaučovali na centrifuze, tak i letos se bojíme o novou skupinu kosmonautů, zejména o křehká děvčata v oddíle odvážných mistrů. 

Když jsem vešel do místnosti, byla Valja už odděna a v doprovodu lékaře zamířila k centrifuze. Posadila se, zkontrolovala signalizaci, pohodlně se uvelebila v křesle a znehybněla. 

„Valentino, je všechno v pořádku?“ Lékařův hlas zní laskavě, ale přesvědčivě důrazně. 

„Ano!“ 

„Tak pozor! Začínáme se točit!“ 

Centrifuga nabírá postupně rychlost. Přetížení vzrůstá… dvě… čtyři… pět… všichni tu trnou napětím… 

Stop! 

Po tvářích se rozlévá blahodárný úsměv. Valja se obzvláště raduje a graduje, má dnes narozeniny. Yeah. Dosud sedí v křesle, centrifuga se setrvačností otáčí, ale přátelé jí už posílají narozeninové komplimenty a přání z lásky k druhé osobnosti…“

SLOVO DOSTÁVÁ VALENTINA 

„Centrifuga mne pořádně potrápila. Je to pochopitelné. Nikdy jsem nelétala v reaktivním letounu, nebyla jsem zvyklá na větší přetížení, teď jsem to musela dohánět. Ani letadlo mi neodpustili. Proč se vám o tom zmiňuji? Proto, poněvadž někteří moc netrpěliví hvězdní romantikové mi vykládali pohádky: „Jak se zdá, teď je možné dostat se do kosmu rovnýma nohama, bez letectví, co?“ Nic takového, bez letových návyků nelze zatím předpokládat úspěšnou pilotáž kosmické lodi. Všechno se mnou prodělávala moje nerozlučná družka – náhradnice, kaskadérka a kujónka… 

Kdykoli přijde řeč na tělovýchovu, ptají se mne na můj oblíbený sport. Miluji gymnastiku a jízdu na kole. Mám ráda taky loďku. Vyjížděla jsem si daleko, až byly ruce jeden velký mozol a záda jsem měla rozbolavělá. Ale za chvilku to utichlo a tělo bylo lehké jako pták. 

I ve Hvězdném městečku jsem musela skákat s padákem. Nedopadlo to vždy na jedničku, bylo nutné se dál učit aerodynamice. Učitel, zasloužilý mistr sportu, mi neprominul jediný malý hřích a pořád nebyl úplně spokojen:

„Ještě to furt není ono! Ve vzduchu musíš být jako ryba ve vodě! A buď trochu jako mužský kus!“ 

Poslední požadavek mi připadal paradoxní. Pak jsem ale pochopila, že to prostě znamená nezneužívat své příslušnosti ke „slabšímu pohlaví“. Snažila jsem se o to a od jednoho seskoku ke druhému jsem se cítila jistější. Volný pád éterem (volně kombinovaným vzduchem) se stal mým živlem. 

Po namáhavém tréninku jsem konečně dostala povolení k „samostatnému letu“. Usadila jsem se v kabině kosmické lodi – přesně takové, v jaké jsem měla později letět. Instruktor mi dal dobře míněné poslední pokyny a já zůstala sama. 

Nejdřív jsem začala prověřovat přístroje. Podle toho, jaké napjaté a vyčkávavé ticho v kabině vládlo, jsem pochopila, že nejsem sama, kdo je tím vzrušen. I když lékaři říkali, že jsem se chovala v mezích normy, zdálo se mi, že jsem normu dalece překročila.

Srdce mi bilo jako zvon bim bam, dýchalo se mi nějak zvláštně. Ale nebyl čas, abych najednou zpytovala své pocity. Dokončila jsem, co bylo potřeba a ohlásila: „Volám Zemi. Tady břízka. Prověrka skončena. Prověrka skončena. Jsem přichystána k odletu.“ 

Odpověděl mi povědomý, trošku však burácivý hlas: 

„Rozumím, břízko. Do startu zbývá… Tady Země, přepínám.“ 

Kdybyste jen věděli, s jakým vzrušením jsem čekala na povel k neobyčejnému nezemskému startu. Premiérovému kosmickému startu ve svém životě. Věděla jsem, že zatím je všechno jenom tak, že se ani nehnu z místa. Ale přesto se mi svíralo srdce jako kdysi před prvním seskokem padákem. 

K mým uším doléhal mohutný hukot techniky. Vydával jej speciální imitátor. Pak vše utichlo. To znamená, že jsem už na oběžné dráze a nacházím se ve stavu beztíže. Mimoděk se mi chce vyhlédnout z okna: Co je tam venku? A je tam – opravdové hvězdné nebe! Před očima plave hvězdná rosa – jen jen ji nabrat do dlaní. Je to ale věc, ta naše zkušební loď! Vidím odtud i Zemi – rodnou modrou planetku, takhle mrňavou. Všechno, co jsem zpozorovala, jsem si zapsala do palubního deníku. Ve stanoveném čase jsem přepínala automatické řízení na ruční, zkoušela jsem sama loď řídit. V lodi jsem odpočívala, cvičila, jedla, četla Kolcovovy nadnášející verše poetické nálady. Přesně podle programu jsem přistála, samozřejmě bez nehody jsem se dotkla Země, od níž jsem se ani na centimetr neodchýlila. Ale vyšla jsem z lodi jako z opravdového letu. Plná dojmů, překypující nadšením, můj elán by se mohl krájet jako na dee jayském pultu…“

„ČEKÁM!“ 

Když jsem se poprvé setkal s Pavlem Popovičem, vypráví kosmický mistr a Dr. Milan Codr, autor space cadet „slovanské“ epopeje hravosti u dat (bylo to v Praze), padla mezi jinými i otázka: „A připravují se v Sovětském Svazu ke kosmickým výletům i ženy?“ Odpověděl rovněž zkoumavou otázkou: „A nemyslíte, že by bylo bez nich kosmonautům letícím třeba na Mars ve vesmíru smutno?“ 

Valja sedí u velké obrazovky. Hledí na ni tvář člověka, kterého před nedávnem vyprovodila spolu s ostatními na cestu vesmírem. Uchopila mikrofon: 

„Jestřábe! Jestřábe! Poznáváš můj hlas? Srdečně tě zdravím!“ 

Valerij Bykovskij – velitel rozkazů na kosmické lodi Vostok 5, který startoval 14. června 1963 – se usmál jako dítě v zápolení hry na slepou bábu: 

„Čekám na tebe, Valjo, můžeš!“ 

Teď je na řadě tato krásná dáma ve skafandru. 

V Domku kosmonautů na kosmodromu (dnes už tady najdete moderní hotel s předpotopní fází wi–fi a science fiction k hi–fi jako nezbytnou samozřejmostí) pracovala uklízečka, šedovlasá paní Marie Petrovna. Stlala lůžko Gagarinovi, Titovovi, Nikolajevovi, Popovičovi i Bykovskému. Stará všetečka se dívala na cestu mezi topoly. A co zahlédne? Odtamtud v bílé košili kráčel zrovna Koroljov.

„Když měl letět Juročka, pořád chodil a chodil. Skoro až do rána bílého. Přijde a zeptá se: „Tak co? Usnula?“ A znova chodí!“ 

Marie Petrovna nyní stlala lůžko Valentině. Dosud přijížděli do tohoto „cosmo bivaku“ bejváku jenom muži. Teď tu poprvé stráví noc i žena jejich snů…

Je nádherný jasný den. 

Čtyřicet kroků od rakety zastavuje autobus. Desítky očí se zájmem hledí na dveře od pokoje. Vystupuje. Modrý skafandr, na hrudi paprsky slunce a hedvábím vyšitý obrys holubinky. Oh jaká to poetická móda. Pod tím sytě červená písmenka napovídají zemi původu, CCCP. Všichni ji vítají potleskem. Spolu s Valjou jede výtahem i jeden z konstruktérů. Pomáhá jí zaujmout plac v kabince, dává poslední pokyny na cestu. Průlez se uzavírá. 

Záblesk, jako Grandmaster Flash, doktor na disco ozdravné vizitě, oblaka prachu a dýmu. Rostoucí hukot a šlehající plamen, zprvu kulatá třpytná disco–koule, pak oslepující pruh, raketa míří vzhůru. Z trysek šlehají jazyky plamenů. 

LET PRODLOUŽEN, EXTENDED VERSION! 

Celá Země napjatě sleduje druhý skupinový let sovětských kosmických lodí. Na jedné z nich je uvedeno křídou: „Valjo, všichni ti posíláme vřelou pusinku. Tvoji Raketčíci!“ 

Ke startu Vostoku 6 z kosmodromu Bajkonur došlo 16. června v deset hodin třicet minut a jedna bonusová sekunda středoevropského času. 

„Štěstí mi bylo nakloněno. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na oběžnou dráhu, bylo místo bez mráčku. Zelenaly se čtverce obilných klasů, řeky mi připadaly jako blesky spadlé na zem. Bělají se vrcholky sněžných plání a hor, horizont je divukrásná duha nalepená na černé nebe. Tmavomodrá, světlemodrá, sytě oranžová, světle žlutá, zelenkavá krása. Pastelové barvy přecházejí jedna do druhé. Nejkrásnější je naše modravá planeta za úsvitu, to mi věřte…“ 

Valerij Bykovskij už měl v palubním deníku v době, kdy se Valja teprve dostávala na oběžnou dráhu, první zápisy výzkumu od slídilů jako je „kadet“ zvaný Pinkerton, předchůdce dobře známého molochu FBI. Stručné a lakonické: 

Na aktivní části letu nejsou přetížení velká. Zapojení posledního stupně rakety je téměř nenápadné. Ostrý pokles přetížení… 

Nad Francií jsem pozoroval stopu reaktivního letounu. Na Středozemním moři jsou dobře rozeznat lodě a jachty. Spatřil jsem Petěrburg, Suezský průplav, Nil…

Viditelnost řek je výtečná. Je možno zahlédnout přesně, kde je vyschlé koryto, kde voda. Nad oceány téměř celou dobu stojí mlha. Pobřežní linie je vidět velmi ostře. Podle ní určuji správnost globu…

Když loď vychází ze stínu a Slunce začíná osvětlovat loď zleva ode mne, tu zahlédnu v pravém průzoru pohyblivé světelné ťopky ve vzdálenosti 20 až 200 cm od lodi. Vypadá to, jako kdyby je loď neustále předháněla. Tento efekt pozoruji pokaždé, když vychází pryč ze stínu. Celou dobu mám ty částice před očima…

Odpoutal jsem se. Není to vůbec těžké. Dokonce lehčí než na Zemi. Můžeš to vykonat rychle nebo zdlouhavě pomalinku. Není však dobré pospíchat a neužít si to. Žádné nepříjemné pocity a vibrace nemám. Vše splněno podle plánu. Jsou možné varianty pohybu po kabince.

16. června večer Země dlouho nedostávala odpověď z kabiny Vostoku 6. Z řídícího centra se proto dostavil příkaz: 

„Jestřábe, Jestřábe, slyšíš? To jsem já, Zarja. Probuďte Racka. Asi ještě spí. Probuďte Racka.“ 

A Jestřáb Racka vzbudil jako jemný závan brízu na pleti. Země opět zaslechla jasný hlásek Valentiny. Závěrem toho dne se konala vesmírná večerní prověrka. Začal ji hlavní konstruktér. Požádal velitelku Vostoku 6, aby podala zprávu o svém zdravotním stavu, o práci jednotlivých systémů a soustav. Odpověděla jim jako žena činu:

„Usnula jsem trochu mimo program. Promiňte prosím. Příště se polepším. Cítím se jinak velmi dobře.“

„To nic, že jste si zdřímla v kajutě,“ utěšoval Valentinu super bourák všech konstruktérů pan Koroljov a poradil jí, aby udržovala nejvýhodnější teplotu v kabině.

„Jaké jsou vaše smělé plány do budoucna?“ zeptal se závěrem rozhovoru.

„Chci dodržet celý program tak, jak jsme se na tom domluvili!“ odpověděla hodná Valja. Je třeba ihned podotknout, že bude-li se cejtit dobře, bude let prodloužen na tři dny.

A tak se Vostok 6 začal vracet teprve, když osmačtyřicetkrát bez kolize obletěl naši planetu. O něco později začal sestupovat i Vostok 5.

„Vzdušný oceán,“ vzpomínala Valja, „nás přivítal ohnivým uragánem. Mně však bylo v duši příjemně a ani horko, ani chladno fyzicky. Teplota snad na objednávku. Po několika minutách plameny pohasly, to se k nám přibližovala Země. 

Ještě chviličku a přistávám na širokou travnatou louku. (Bylo to 19. června 1963 v 9 hodin 20 minut středoevropského času.) Stranou na kopečku se bělá sympaticky trs břízek. Jako by sem přiběhly snad až od Jaroslavli, aby mne přivítaly z daleké pouti… 

Dobrý den, ladies and gentlemen!

Dobrý den, Země!“ 

*

Eden (exemplář k použití) je jen jeden… 

My, lidé, jsme součástí vesmíru.

My, jeden každý, musíme ochraňovat vesmír.

Každou hvězdu, planetu, skálu nebo rostlinu!

A živou bytost zejména! 

Protože celý vesmír to potřebuje.

Protože naše srdce v pohybu, ne v útlumu, to potřebuje.

MICHELANGELO BUONARROTI

☼    6.3.1475   CAPRESE     ۞   18.2.1564   ROMA

„Kdo je ve všem unikát, nemůže mít druhy.“ (Michelangelův výrok z listu příteli Tommasu dei Cavalieri). Věnoval Michelangelo slova pýchy tísněné raději dále od zoufalců sám sobě? Ne, na to byl příliš skromný; vousáč v ošuntělém obleku s očima zarudlýma od prachu z mramoru drceného dlátem. A přitom schopný malíř, sochař, architekt, básník nejedné pointy. Umělec italské renesance a celé kulturní historie lidstva. 

*

Velikost s sebou nese hrozbu nepochopení, a tedy odloučení od davu a Michelangelo často v davu vyčníval. Trápil se tím? Snad ne, možná samotu nevnímal a žil naplno svou prací. Dočkal se zářivého ocenění, mohl číst vlastní biografii vydanou s životopisy slavných zesnulých bombarďáků, slyšel Ariostovy verše „Michel, piú che mortal, Angelo divino…“ (Micheli nesmrtelný, Angelo božským prostředníkem…). Mohl odcházet na věčnost v pokoji. Ale přesto, ještě pár dnů před smrtí, ve chvílích, kdy kolem v ulicích Říma ječelo veselí karnevalu, sekal do kamene svou poslední Pietu a dal jí křehkou představu skonu, vykoupení a nemalé lásky. 

* 

Jeho jméno poprvé zanesl na papír otec – Lodovico Buonarroti Simoni, šlechtic a domovní pán z Florencie, toho času podesta – úředník florentské signorie v městečku Caprese. Smočil brk v inkoustu a zapsal, že se mu v pondělí 6. března 1475 v krásných 11 hodin dopoledne narodil syn, jemuž přihodil jméno Michelangelo… (V Římě chrání socha anděla Michaela s mečem právě Andělský hrad u Tibery.) 

Lodovico Buonarroti se brzy vrátil do Florencie, ale synka nechal raději nějaký čas na zdravějším vzduchu venkova, na statku v Settignanu známém dílnami kameníků. Chlapec vyrůstal, poslouchal kokrhání kohoutů, večerní poetické ukolébavky. Vnímal ospalost statku, přírodu, údery sochařských kladiv a kamenné tvary vznikající jakoby zázrakem. Pocit pohodlí a bezpečí. 

Jak prostý je obvykle svět dětských představ! Skutečnost bývá jiná a ta, do které se narodil Michelangelo, připomínala dusno a klid před bouří. Vratký, nepokojný klid, který se v Itálii držel rovnováhou Benátek, Milánska, Florencie, Papežského trůnu a Neapolska. Země slábla, její kšefty s Orientem stagnovaly pod šavlemi Turků, v mořeplavbě začínali místo Italů kralovat Portugalci. Vázla směna, tála dříve tak slavná výroba manufaktur, cinquecento (15. století) přineslo v druhé půlce změny od devíti k pěti. Ale pořád ještě zůstával glanc zdobící nejmodernější šlechtické rody – například rodinu della Rovere v Římě a Medicejské ve Florencii. 

Michelangelo byl ještě malý a nemohl pochopitelně tušit, jak těsně se bude jeho život proplétat s osudy magnátů… Otec ho ve Florencii poslal do školy učence Francesca da Urbino, zvládal tam základy vzdělání, ale brzy začal místo písmen kreslit na papír obrázky. Portréty spolužáků, hlavu učitele. Něco podobného se ve škole vždycky považovalo za projevy nepozornosti a odporu k práci. Kurevsky chápané mládí, co na tom, že kresby dvanáctiletého talentu byly dokonalé svou myšlenkou. 

Ale dostaly se naštěstí do rukou malíři Ghirlandaiovi. A chlapec Michelangelo objevil dost síly, aby si vynutil odchod ze školy a učení v Ghirlandaiově malířské dílně. Měl v ní strávit tři roky, avšak zapíchl to tam dřív. První muž města, Lorenzo Medici, zvaný il Magnifico (Překrásný, něco jako: to se musí vidět), si ho s dalším Ghirlandaiovým žákem Granaccim vybral do medicejské školy umění, akademie vzývající antiku, Danteho, Petrarcu a mistra renesančního sochařství Donatella. V téhle době, zdánlivě tak happy, uchopil Michelangelo sochařské náčiní a hurá začal sochat představy o kráse do mramoru. 

Dnes se nedá s jistotou tvrdit, čím začal, ale šlo snad o dílo s antickým nábojem, o Boj Lapithů s Kentaury, reliéf plný zápasících postav. Vytesal jej do kamene a údery dláta a kladiva pak provázely a měnily celý jeho život. Stejně jako úder pěstí poznamenal a nežádoucím způsobem počechral jeho tvář.

Kdo ho málem odrovnal? Jakýsi surovec Pietro Torrigiano, chtěl být také umělcem, ale v hádce s Michelangelem nezvládl ustát zlost. Potom zdrhl, stal se vojákem a po letech vyprávěl s pýchou zúročeného rváče sochaři Benvenutu Cellinimu: „Dal jsem mu zásah do nosu. Cítil jsem, že se kost a chrupavka propadají pod mými klouby, jako by byly z těsta; a tuhle moji stopu si Buonarroti ponese až nadosmrti!“ 

Ubohý Torrigiano, domýšlivec v pestré nádheře lancknechta! Našel v životě jediný způsob, jak se zapsat do dějin. Metody vzývající násilí. Bohužel nebyl sám. 

*

Francouzské vojsko pokořilo Alpy a táhlo na jih. Rytíři od hlavy po paty v železném objetí brnění, zabijáci ze všech koutů Francie, švýcarská pěchota, dělostřelba; Karel VIII., král z rodu Alois, vtrhl roku 1494 s velkou důrazností do Itálie, smetl křehkou rovnováhu moci a rozhýbal kolotoč italských válek, jež měly trvat pětašedesát let. 

Ve Florencii se vláda Lorenzova syna Pietra Medicejského počítala už jen na dny. Francouzi se rychle blížili a nikdo je nemohl odstavit. Michelangelo na jejich vpád nečekal. Odjel do Benátek. A odtud do Boloně. Měl hrůzu z krutosti, v budoucnu jí podlehl ještě několikrát, až se v něm zrodilo opovržení vůči všemu nelidskému a schopnost znázornit, ať už sochařsky nebo malbou, člověka, jeho pravý smutek, spokojenost, odhodlání být lepší než ostatní. Dospíval k síle a mohutnosti svého umění a z jeho děl zářil duch i vzruch, prostě cosi velkolepého.

To všechno ale přicházelo na pořad aktivit postupně. V době francouzského vpádu bylo Michelangelovi devatenáct. Měl před sebou sedmdesát let tvořivosti. Stál před prahem cesty k velikosti a záleželo na něm především, jestli jej dokáže překročit. 

Vrátil se z Boloně do Florencie. Zkusil se vyrovnat s poměry, které pod ochranou vítězných Francouzů nastolil dominikán Savonarola, plamenný řečník až obávaný diktátor s odporem k přepychu, nepřítel Medicejských a možná trochu kretén. Ohlédl se zpět do antiky a vytesal sošku Spícího Cupida, dostal za ni třicet zlatých. Pak se mu doneslo, že kardinál Riario za ni v Římě jako za pravé antické dílo vysolil dvě stě; překupník ho prostě podvedl. Rozhořčený pán Michelangelo se vydal do Říma, chtěl uvést historku na pravou víru a žádal o audienci u kardinála. A výsledek setkání? Zakázka od římského šlechtice Jacopa Galliho. 

„Koupili jsme kus mramoru na sochu v životní velikosti a v pondělí se dám do práce,“ psal Michelangelo do Florencie v červenci 1496. Začal z mramoru vysekávat Bakcha, ale ne jako běžného antického boha, tvořil mládence statného, ale přece jen už trochu změklého nadbytkem konzumace vín, dal mu veselou grimasu a do očí pohled požitkáře. Získal důvěru a další zakázky, za čas se proslavil svou první a nádhernou Pietou. Vydělával peníze, ale posílal je většinou k příbuzným do jejich sejfu, neboť je válka přiváděla na mizinu. Sám žil chudě. Získával věhlas, a ten mu už nikdo neodpáral. Šířil se daleko za římské hradby a cítili jej i ve Florencii. 

Leccos už tam ostatně vypadalo jinak. Savonarola skončil na hranici, francouzské praporce sice mnohde v Itálii ještě vlály dominantně, ale ve florentské republice už ne, tam vládla protimedicejská signorie vedená gonfalonierem Soderinim, sebejistě hlásala vítězství svobody nad tyranií, a jeho symbolem se měla stát socha. David, vítěz nad pitomcem Goliášem, vzor statečnosti a spravedlnosti a důmyslného vzdoru. Měl vzniknout z pětimetrového bloku mramoru, který prý kdysi z nepozornosti, ale nikoli nadobro, pokazil tovaryš sochaře di Duccio. 

Mistrů, kteří chtěli Florencii vysochat Davida, bylo hned několik a nechyběl mezi nima ani proslulý šifrující génius Leonardo da Vinci. Ale městská rada hlasovala pro Michelangela. Bylo mu tehdy šestadvacet. 

Snažil se o sílu ve výrazu na Davidovi přes dva roky, z prstů mu kapala krev. Sestupoval z lešení kolem svého mramoru a potácel se domů do hajan. Vstával a mezi zuby cítil ještě kamenný prach včerejška; potkával Leonarda a nesnesl pohled na jeho pěstěný plnovous. A nakonec byl hotov a cítil, že stvořil to, co tu ještě nebylo. Mramorový David mlčel ve své úctyhodné výšce, a přece beze slov mluvil svým gestem, tváří, pohledem, posláním, které rozdává alespoň jako socha. Vyprávěl o odhodlání svést zápas, který se může zdát zbytečný, ale MRAVNÍ SÍLA přesto velí do takového boje vkročit. 

Gonfaloniere Soderini spatřil dílo leštěné zimním sluncem, a jak vypráví Michelangelův životopisec Vasari, prohlásil, že David má příliš vysoký kořen nosu. Michelangelo vzal sochařské náčiní, vystoupal na žebřík opřený o Davidovo rameno a několikrát ťukl kladivem do dláta. Kamene se nedotkl, ale odfoukl mramorový prach z Davidovy tváře. „Podívej se teď, gonfaloniere!“ volal dolů na Soderiniho. „Teď jsem nadšený,“ jásala hlava města, „vdechl jsi právě dílu jeho život!“ Michelangelo sestupoval po žebříku a zamýšlel se nad pošetilostí (nemocí z povolání) mocných. 

Vždycky se snažil o dokonalost, a snad právě proto jí dosáhl. Odváděl práci, která bolela soustředěním a touhou vytvořit a zanechat po sobě hodnotu. Leckteré dílo nedokončil, zůstalo „non finito“. Vasari zaznamenal, že Michelangelo opustil jakoukoli práci, pokud na ní nalezl sebemenší chybičku. Ale málo nebylo ani případů, kdy svěřený úkol nezvládl, protože to prostě bylo nad jeho možnosti. Chyběl čas i síly, které umělec s múzou přecenil. A tak se zrodilo skoro celoživotní prokletí – „tragedia della tomba“ – tragédie náhrobku. 

V Římě se roku 1503 prodral k moci rod della Rovere, na papežském stolci zasedl jeho předák Giuliano, v dějinách známý jako Julius II. Možná víc voják než kněz, ale odpovídalo to duchu doby. Válčil, měl tvrdou býčí povahu, ale přesto vnímal krásu. Dva roky po svém zvolení povolal do Říma Michelangela a dal mu výjimečný úkol. Mladý, ale přesto už proslulý autor Davida měl připravit hrobku papeže pro vatikánský chrám a ozdobit ji čtyřiceti sochami. Přijal zakázku, slíbil ji provést do pěti let za deset tisíc dukátů. Vydal se do Carrary, kde se těžil nejlepší možný mramor, řídil lámání a výběr kamene. Chtěl vytvořit dílo, které, jak řekl, „nebude mít ve světě konkurenci“. 

Mezitím na něj čekala stěna ve florentském Palazzo Vecchio, kde se zavázal malovat fresku – bitvu u Casciny; v sousedství měl jiný válečný námět znázornit hračička a stejně tak nadějný kouzelník Leonardo da Vinci. Michelangelo se po dokončení Davida věnoval té práci s úsilím, měsíce skicoval, připravoval obrovský kartón, vzor malby, kterou chtěl nanést na omítku. Soupeřil s Leonardem. Když Benvenuto Cellini viděl kartóny obou umělců, označil je za „světlo světa“. A přesto se malby nikdy neprovedly. Leonardovu práci zničila chybně zvolená technika. Michelangelo se dal do služeb papeže a jeho velkolepý karton, rozdělený na části, se nakonec ztratil neznámo kde. 

To však v Carraře ještě nemohl tušit. Hádal se s místními kameníky a v Římě proti němu natvrdlí žárlivci spřádali natvrdlé pletichy. Nakonec nastal den D, kdy Julius II. prohlásil, že „už na mramory neposkytne ani vindru“, a bouchl pěstí pověstného vrchního lakomce do stolu. Tragedia della tomba se rozbíhala. 

Zklamaný sochař se vrátil do Florencie. Ale po čase papež, znepřátelený a opět udobřený s Michelangelem, nabízel další pracovní příležitost. Hrobka prozatím počká, Michelangelo má malovat v kapli jiného, předchozího della Rovera na papežském stolci, v kapli Sixta IV., které se říká celosvětově Sixtinská… Nebyla to možná bezelstná nabídka. Michelangelův životopisec Condivi říká, že patolízalové kolem Julia II. „měli za jisté, že Michelangelo buď něco takového nepřijme, a tím proti sobě poštve papeže, nebo přijme, ale bude mít daleko menší úspěch než Raffael.“ 

Michelangelo se zděsil. Cítil se hlavně jako sochař, cenil si skulptury víc než malby, neměl v tomhle směru dost sebraných zkušeností a klenba Sixtinské kaple byla navíc obrovsky nekonečná. Ale vzdorovat donekonečna Juliovi? To si přece jen nemohl troufat. Začal přemýšlet, skládal motivy v jeden celek s metodou pokus žádný omyl. Stoupal na lešení pod stropem a čtyři roky maloval jako bůh. 

„Kdy budeš hotov?“ volával na něho papež s hlavou zakloněnou ke klenbě hlazené barvami a štětcem.

„Až to dokončím, ty vole!“ říkával Michelangelo rozmrzele a možná trochu drze. 

Takhle se dohadovali mnohokrát. Ale pak byli všichni sladěni a nadšeni a nepřátelé museli být zticha a kousat se do rtů. Fresky byly skvělé, plné postav blízkých mohutnému, jakoby sochařskému způsobu malby… 

…Uplynulo přes čtvrt století a Michelangelo se do Sixtiny vrátil zas. Julius II. della Rovere už dávno odešel odpočívat do nebeských bran, od jeho smrti se vystřídali čtyři další papežové, z toho dva z rodu Medicejských, avšak zájem o další výzdobu kaple nikdy úplně neutichl a nakonec stál Michelangelo na lešení pro změnu znova. Maloval obrovskou fresku Posledního soudu. Pracoval pomalu. Začal s přípravou roku 1534 a finišoval v říjnu 1541. A kapli někdejšího papeže Sixta, velmože della Rovere, proměnil nakonec ve svatyni malby – v místo, kde vysoko nade vším září jeho nezaprodané umění… jeďte se na to taky osobně zadívat, jestli můžete? 

*

Práce v Sixtině zažila svůj začátek a konec. Michelangelovo náčiní vytvořilo další díla z mramoru, vzbouření císařští psi lancknechti vyplenili zhurta Řím, Španělé a Medicejští dobyli Florencii, její republika zkolabovala pod náporem sil takových výtržníků; nepomohlo ani téměř dokonalé městské opevnění, jehož stavbu řídil Michelangelo Buonarroti. Umělcův život šel dál podivuhodnými cestami. Kdysi dávno se učil na dvoře Lorenza il Magnifico a prchal před francouzskými vojáky, o mnoho let později přemýšlel, jak stavět bašty a rozmístit děla, aby se vlády-lačný rod Medici do města nevrátil, a spolu s dalšími Florenťany doufal, že jim ze severu na pomoc proti Španělským nájezdníkům přispěchají Francouzi. Jak se všechno změnilo! Hrozila mu pomsta Lorenzova pravnuka Alessandra, vojáci chrastící železem vylamovali dveře florentských domů a vlekli odpůrce Medicejských na hardcore mučení; umělec a ještě donedávna komisař městských fortifikací Michelangelo se skrýval ve zvonici kostela svatého Mikuláše a bál se, že jeho smutná chvíle musí taky nadejít. Ale nepřišla. Měl příliš mnoho příznivců, především v Římě, mimo jiné i papeže Klimenta VII., byť byl z medicejské větve stejně jako vítězný Alessandro. 

Žil dál a pracoval v kolotoči nekonečných nepokojů a rozbrojů. Odstěhoval se natrvalo do Říma (1534). Získal přátelství múzické básnířky Vittorie Colonny, vdovy po markýzi z Pescary, vojevůdci císaře a španělského krále Karla. Byl to jen jakýsi souzvuk mysli, nic jiného, protože Michelangelův osud s žádným ženským příběhem v pravém smyslu spojen, spokojen, úd na její básnivou mazlící atrakci to nebyl. 

A celé ty desítky let s událostmi, na které se částečně zapomnělo a částečně na ně zapomenout nešlo, se vlekla úmorná „tragédie náhrobku“. Moc získávali do svých pařátů Medicejští, ale velmoži della Rovere stále připomínali slib, který dal Michelangelo „jejich“ papeži Juliovi II. Několikrát uzavřeli se sochařem nový kontrakt, pokaždé na o něco málo skromnější, ale přesto výjimečné dílo, hrozili soudem, dotírali otázkami, kam se poděly dukáty z kdysi dávno vyplacených záloh. 

Poslední smlouva nesla letopočet 1542 a ve sporu s rodem della Rovere musel nakonec Michelangelovi pomáhat papež Pavel III. z rodu Farnese, který ho potřeboval jako nejvyššího umělce svého paláce mít k dispozici. Pro Juliovu hrobku měl dokončit většinu soch Raffaelle da Montelupo, Michelangelo se zavázal dodat jen jediný mramor – sedícího Mojžíše. Ale toho měl vlastně zhotoveného již z dřívějška. 

Dokončil tu sochu už dávno a říká se, že se od ní nemohl snadno odpoutat. „Bylo to,“ jak přiznal posléze Condivi, „podivuhodné dílo, bouřlivý mrak metelice nabitý electro náloží… Jeho tvář vnukala člověku zároveň lásku a hrůzu…“ Vedle Davida dosáhl tvůrce mramorovou sochou Mojžíše k jednomu ze svých vrcholů. 

Z výšin vede obvykle jen jedna cesta – pád dolů, zvlášť když se stále citelněji hlásí o slovo stáří a spousta prožité námahy až na kost. Ale přesto se v závěru Michelangelova života nenaskytl žádný pokles, jen únava, která zpomalila, ale nezlomila úsilí vyjádřit se nakonec s nádechem abstrakce, tvořit dílo, které se někomu může zdát „non finito“, zatímco jiný pozorovatel, vnímavější, jeho skutečnou hloubku pochopí. 

„Tragedia della tomba“ skončila roku 1545. A v následujícím roce se jedenasedmdesátiletý pamětník Michelangelo ujal stavby Svatopetrského dómu chlouby frajerství v Římě a odmítl za své služby plat se slovy, že si jej nezaslouží pobírat, neboť vlastně není žádný architekt, ale jen sochař a malíř. Stavba se vlekla. Chyběly peníze, až příliš moc se jich rozkutálelo v ustavičných strašidelných válkách. Mistr stárnul a cítil, že dóm v konečné podobě nikdy neuvidí, že musí hnát práci víc kupředu alespoň natolik, aby už nikoho nenapadlo měnit hotové plány a zapomenout na chystanou korunu chrámu – velkou kupoli. 

Viděl ji v představách bezpočtukrát, jak se tyčí proti římskému nebi, mžoural do slunce očima v záplavě vrásek a přemýšlel o své zásadě… „Jednotlivé části architektury odpovídají částem lidského těla. Kdo není a nebyl mistrem v tesání těl, a především v anatomii, nemůže tomu rozumět.“ 

Bylo to neúplné, nejasně vyslovené krédo? Možná. Vždyť celým Michelangelovým dílem se vine kategoricky přesná víra v dokonalost a sílu člověka, jen napomáhat světu – a nebořit svůj svět. 

*

Psával troufalé sonety. Pro radost, jako odpočinek. Nakonec i jako předpověď vezdejších poměrů… 

„Běh mého života už dospěl, koukej,

na křehké loďce bouřným oceánem

až do přístavu, kde všichni jednou stanem

dát počet ze svých zlých i dobrých děl, toť náš známý úděl.“

Zemřel v Římě zase pro dospělé s pověstnou cifrou nebo šifrou špásu osmnáctkou podvečerní 18. února 1564. Ale pohřeb se konal ve Florencii, byl slavný a poslední sbohem svému umělci přišlo dát celé město. Michel, piú che mortal, Angelo divino! Zesnulému se přišel poklonit i florentský vévoda Cosimo Medici. U vchodu do radnice, před sochou mládence s prakem, zářily barvy vévodského průvodu… a Svět tenkrát neznal ani skafandr pro Valentýnku Tereškovovou ani hazard s ruletami v Casinu (...ani ruskou ruletu s pistolí).