Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 22.9.
Darina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Fotografie
 > Fotografie
 > Krajiny
 > Příroda
 > Zvířata
 > Makro
 > Zátiší
 > Portréty
 > Akty
 > Architektura
 > Experimenty
 > Fotodokumenty
 > Fotoreportáž
 > Cestopis
 > Sport
 > Abstrakce
 > Rodinné foto
 > Ostatní
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
ať žije spontánní fotografie i bez takového Svatopluka Čecha s chromou osmičkou vpravo dole
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.2. (15:38:51)

MARKÉTA KRATOCHVÍLOVÁ, FOTOGRAFKA 

 

Markéta Kratochvílová má jako jediná žena a jediný Čech licenci na fotografování slavné Tour de France z motocyklu, který uhání v pelotonu. Jako malá začínala námluvy s gymnastickou sestavou, v deseti letech přesedlala na tenis. Slibnou sportovní kariéru ukončila v jednadvaceti letech vážná autonehoda. Martin Severa se sešel s Markétou až do třetice všeho pokusného. Kvůli povodním roku 2013. Markéta totiž bydlí hned u Vltavy vedle ZOO. Rozhovor Martin Severa promptně doplnil na závodě horských kol Praha – Karlštejn se startem na chuchelském závodišti. Tento podnik je součástí závodů Kolo pro život a mæstro Martin Severa je už téměř třináctým rokem dává. Tam se také poznal s Markétou. Občas ho i vyblejskne… Ale Armstrong se jí prý zaručeně fotí líp…

 

KDY JSTE SI UVĚDOMILA, ŽE BUDETE PROFESIONÁLNÍ FOTOGRAFKOU?

 

Strašně pozdě. Asi až v momentě, kdy jsem se rozhodla, že focení je to jediné, co budu vykonávat s chutí. A to bylo v době, kdy jsem bydlela se svým prvním mužem v Londýně. Musím se přiznat, že jsem se tam v tom životě trochu plácala. Jednu sobotu jsme se vzali v Kanadě, druhou sobotu v Praze v kostele a v neděli jsme se odstěhovali na dva roky do Londýna. Já jsem tam měla jedny staré přátele, jinak jsem neznala vůbec nikoho. Takže to bylo pro mě takové… musela jsem začít číst noviny a zjistit, jak to tam funguje – například jak se platí elektrika. Tam bylo šest způsobů a u nás jenom jeden. Já tam odcházela tak trochu s růžovými brejlemi bezelstné lišky a myslela jsem si – tak, já teď budu ta vdaná paní, možná už nebudu fotit… Vůbec jsem se tam ten rok tak nějak plácala.

 

S MANŽELEM…

 

Se svým mužem, ano. Při vší úctě k němu to byl nejhorší rok v mém životě. Sehnat práci v Londýně je děsně těžká záležitost, pokud nikoho neznáte, a tak jsem se rozhodla, že budu jenom fotit. Možná proto, že to bylo to nejsnadnější. Já jsem vystudovala design, ale na design potřebujete tým lidí a návaznost na výrobu. To člověk nemůže dělat sám, pokud nechce dělat solitéry, což nikdy nebyla poloha, která by mě bavila. Tak jsem si řekla, že budu fotit všechno, co jsem do té doby nefotila, abych se něco naučila. Někde z novin jsem vyčetla, že nějaký trust historických kostelů hledá fotografa, tak jsem se přihlásila, oni si mě na nějakých dvou stavbách v Londýně proklepli a pak jsem trajdala po Anglii a fotila kostely.

 

(LISTUJE SVOU KNIHOU FOTOGRAFIÍ)

 

To je moje panoramatické období, tady.

 

MĚLA JSTE TĚCH OBDOBÍ VÍC?

 

Ne, to panoramatické se váže k Paolo Pellicarimu, fotografovi, který mě velmi ovlivnil. Tak to je foceno panoramatickým fotoaparátem Noblex, který je na film, akorát místo jednoho políčka dělá dvě. Ten záběr je přes dvě kinofilmová políčka, takže na normální film se vleze sedmnáct záběrů místo šestatřiceti.

 

VY JSTE SE SEZNÁMILA S VAŠÍM PRVNÍM MANŽELEM TADY V PRAZE?

 

Můj muž byl Kanaďan čínského původu, měl čínské rodiče, kteří se přestěhovali do Edmontonu dva roky předtím, než se narodil. Studoval nějakou vysokou školu v Torontu a druhou vysokou školu, nějaký MBA, v Holandsku, a pak přijel do Prahy. Shodou okolností jsme měli pronajatý byt v Praze a měli stejného pana nájemce. Já bydlela v prvním patře a on ve čtvrtém. Do Londýna jsem odešla s ním. Samozřejmě to byla úžasná životní zkušenost, to je k nezaplacení. A protože jsem fotila cyklistiku už předtím a pak i během pobytu v Londýně, tak byla výhoda, že se mi odtud cestovalo snadněji než z Prahy. To bylo fajn.

 

TO UŽ JSTE MĚLA ZA SEBOU PRVNÍ TOUR DE FRANCE S VAŠÍM OTCEM.

 

Dávno před tím. V té době jsem jich už měla za sebou víc. My jsme žili v Londýně nějak dva tisíce nula až jedna a já už fotila nějakých pět Tour. To už jsem pracovala pro agenturu Cor Vos. Pro ni bylo finančně výhodnější, když jsem na Tour cestovala z Londýna než z Prahy. Vlakem do Paříže nebo do Belgie to bylo levnější.

 

(MARKÉTA V TERÉNU NAD MAPOU NA ZÁVODĚ HORSKÝCH KOL)

 

Dnes se budeme snažit dojet do Roblína a na druhou občerstvovačku, protože mám pocit, že dneska je zásadní informace, kde je občerstvovací stanice. Tam jsme nikde neprojeli lesem, tak se potřebujeme vrátit, abychom se tam mezi nimi nemotali, protože oni potom strašně nadávají, když tam jede ta čtyřkolka, a posílají nás různě do prdele a tak vůbec. Prostě nechci, aby mě někdo posílal do prdele.

 

DO LONDÝNA JSTE SE PRACOVNĚ VRÁTILA LONI A FOTOGRAFOVALA JSTE OLYMPIÁDU 2012. JE TO VELKÝ ROZDÍL, FOTIT JINÉ SPORTY?

 

Já jsem tam jela s Herbertem Slavíkem a Jiřím Kolišem. Byl to zážitek a zkušenost. Nejen pro fotografa, ale i pro obyčejného diváka. Viděla jsem sporty, které jsem do té doby ještě neviděla. Třeba koně.

 

KTERÝ SPORT VÁS NEJVÍC ZAUJAL?

 

Cokoli s koňmi, to je příjemné osvěžení… a třeba šerm je úžasný. Když bojují dva chlapi proti sobě, jako to bylo odpradávna. Řeckořímský zápas je taky hezký. A atletika, samozřejmě. Myslím, že olympiádě sluší ty prastaré klasické sporty typu kdo nejdál, kdo nejvýš, kdo zvedne nejvíc. I já jako fotograf cyklistiky jsem měla pocit, že třeba BMX (Bicycle motocross) na olympiádu nepatří. Připadá mi to jako taková nadstavba. Anebo ženský fotbal. Byla jsem fotit ve Wembley finále a byla jsem ztracená.

 

(LISTUJE KNIHOU FOTOGRAFIÍ)

 

Tohle je asi jedna z mých nejznámějších fotek Lance Armstronga z roku dva tisíce tři. To bylo sto let od první Tour de France a startovalo se pod Eiffelovkou. To byla situace, která se neopakuje. Já jsem šla po tomhle jediném záběru a doufala, že ho udělám právě takhle. Trénovala jsem to na stovce závodníků před Armstrongem s foťákem někde strčeným pod plot. A když vyjel on, tak to vyšlo.

 

JAKÁ BYLA VAŠE PRVNÍ TOUR DE FRANCE?

 

Já jsem tam byla v devadesátém druhém se svým tatínkem, který tady vydával dva časopisy, tak si zařídil akreditaci. V té době to bylo mnohem jednodušší než dnes. Já jsem zrovna skončila s tenisem a trochu jsem nevěděla, co mám dělat, takže mi to přišlo vhod. To, že se tam budu vracet, jsem si uvědomila až po pěti letech. Následující rok, v devadesátém třetím, jsem tam nebyla, ale od té doby pak už pokaždé.

 

KOLIK TOUR TEDY MÁTE ZA SEBOU? DVACET JEDNA?

 

Devadesát dva první a mínus jedna… takže jedenadvacet. Samozřejmě ne všechny v plném znění. Většinou jezdím tak na osm, deset etap.

 

KDYŽ NĚCO DĚLÁTE JAKO SVOJI CELOŽIVOTNÍ PROFESI, TAK PO URČITÉM ČASE NASTANE MOMENT, KDY SI ŘEKNETE, ANO, UŽ JSEM IN. UŽ JE TO ONO. KDY TO NASTALO?

 

Já jsem kdysi v prvním rozhovoru řekla, že nechci strávit život na silnici. Seděla jsem tam někde šest hodin, zmokala na motorce a chvílemi si připadala nepatřičně. Říkala jsem si, jestli je to vůbec práce pro mě nebo sport pro mne. Můj vztah k cyklistice se začal obracet poté, kdy mi to začalo dávat něco zpětně. Kdy jsem se v tom sportu tak nějak usadila a začala si ho vážit, začala si vážit sama sebe, že to fotím. Možná, že tohle byl ten zlom. Ale k tomu jsem se musela profotit. Poznala jsem přátele na celý život… a pak už si člověk řekne – tak to je to, co já dělám! Tak se to budu snažit dělat dobře. Ale předcházela tomu spousta nejistot, protože tady to nikdo tak jako já nefotil. Spousta kluků fotí třeba fotbal, ale cyklistiku nikdo. A přitom je to taky takový klučičí sport. Jezdíte na motorce v kopcích, bojíte se a člověk si říká – kurník, mám já se tady těch osm etap z jednadvaceti bát, že někde spadneme, že se mi něco stane? Prostě si teď uvědomuju, že to, co jsem dělala v pětadvaceti, nelze dělat ve čtyřiceti. Anebo lze, ale jinak.

 

CO ZNAMENÁ JINAK? STOUPNETE SI JINAK, VIDÍTE JINAK?

 

Jinak znamená, že vyhodnocujete situace daleko rychleji a lépe, než kdykoli předtím. Do toho se člověk musí fakt profotit. Přijedete na místo a máte jakous takous představu, jaké maximum z toho chcete dostat. Samozřejmě to musíte mít už v hlavě. Vím, jaké to místo je, chci, aby tam bylo vidět tohle, tohle a tohle, jak to udělat, aby to bylo na jedné fotce. Je to i o tom naučit se i trochu přemýšlet.

 

JE TO TAK, ŽE V ZAČÁTCÍCH JSTE SI ŘÍKALA „NĚCO TADY VYFOTÍM, UVIDÍM…“, A TEĎ UŽ SI ŘÍKÁTE „VÍM, CO TADY CHCI FOTIT“?

 

Přesně, jak to říkáte. Když vidíte poprvé Tour, tak fotíte všechno okolo, a pak zjistíte, že to už jste vyfotil, že je to pořád jedno a to samé a že je k tomu potřeba něco přidat. Že obsah je jedna stránka fotky a forma druhá. Já dopředu vím, co chci fotit, jenom se to snažím do tý fotky dostat. Primární je vědět, co od toho chcete. Jestli drama nebo poezii, nebo jestli chcete, aby byla vidět Malajsie, když se jede okolo Malajsie…

 

A CO CHCETE NA TOUR? TO, ŽE JE TO KRÁSNÝ ZÁVOD, NEBO VLASTIVĚDNÝ POŘAD, NEBO NESMÍRNÉ UTRPENÍ ZÁVODNÍKŮ, TOUHA PO VÍTĚZSTVÍ…?

 

Všechno, co jste řekl. To všechno je náplní mé práce. To všechno se na té Tour odehrává a vy jako agenturní fotograf to musíte fotit. To znamená, že se z Tour vrátíte s pohlednicemi krajin a zámků, vrátíte se s potem, krví a slzami. Ale také s něčím, co jsem do té doby nevyfotila.

 

A JE JEŠTĚ NĚCO TAKOVÉHO?

 

Letos jsem něco zkoušela na Mont Ventoux. Je těžké vyfotit něco mimořádného, co nikdo nemá, protože i z té motorky to fotí deset lidí. Musíte na to jít úplně jinak. Třeba na ten kopec přijet o dvě hodiny dřív, což jsem udělala.

 

(NAD KNIHOU)

 

Kopce jsou asi to nejhezčí z cyklistiky. Ať už je to do kopce nebo z kopce, ty hory dělají fotku a ukazují, jak je cyklistika těžká, kde se jezdí, a vůbec jak to je. Tohle je Oscar Freire, taky vyhrál mistrovství světa. No, když je možnost fotit nějak trošku jinak, tak toho musím využít. Tohle jsem fotila někde z mostu… Tuhle fotku mám velmi ráda. To je mistrovství světa ve Veroně. Taky nebylo úplně jednoduché najít ten záběr. Věděla jsem, že by to mohlo fungovat – že je na druhé straně zámek, chlapi tam spravovali nějaký jako objekt, vlezla jsem do tý místnosti naproti, prvně jsem udělala fotku z jednoho okna, pak jsem doprostřed místnosti postavila štafle a fotila to skrz ty dvě okna.

 

DOSTANETE SE NA TOUR DO STYKU S JEZDCI? SPŘÁTELÍTE SE S NĚKÝM? POCHYTÍTE NĚCO Z TOHO ORGANISMU, KTERÝ SE JMENUJE PELOTON?

 

Velice málo, protože tam mám spoustu povinností. Já mám svoje, oni svoje. Byly to přidané hodnoty, ale na to my fotografové nemáme času nazbyt. Samozřejmě známe závodníky z týmů, pro které fotíme, což byl letos třeba Rabobank nebo Vacansoleil, takže ty vidíme ve dvou dnech volna na hotelích. Ale znám se s klukama z Česka – Roman Kreuziger, Janči Svorada, Pavel Padrnos –, ale neznám to všechno zevnitř. Nakonec oni taky nemají čas ani energii rozdávat slova navíc.

 

ALE NĚJAKÝ POCIT Z URČITÝCH SITUACÍ MÁTE? DEJME TOMU ROMAN KREUZIGER. TEN MĚL LETOS NA TO, ABY CONTADORA PORAZIL. NEŘÍKÁ SI ON „KRUCI, TEĎ BYCH MOHL VYHRÁT“? OPRAVDU NEREMCÁ?

 

Já si myslím, že sahal na bednu. Určitě klidný nezůstal… nevím.

 

DAL TO NAJEVO?

 

Já jsem s ním nemluvila, ale myslím, že po dojezdu byl zklamaný. Teď už třeba méně, protože být čtvrtý na Tour, to je přece úžasný výsledek! Na kopci jsem potkala jeho fandy a maminku a sestru, tak to člověk někdy dostane z druhé strany…

 

TAKŽE MĚL NUTKÁNÍ VYRAZIT DOPŘEDU?

 

Tak to víte, když si šaháte na bednu, když máte pocit, že vám to v pár kopcích jede lépe než tomu Contadorovi a že nemůžete jinak…

 

SKORO KAŽDÉ SPORTOVNÍ ODVĚTVÍ MÁ NĚJAKÉ PŘED A PO. SKOK DALEKÝ MÁ DOBU PŘED BEAMONEM A PO NĚM. TENIS DOBU PŘED TIEBREAKEM A PO… MÁ TOUR DE FRANCE DOBU PŘED ARMSTRONGEM A PO NĚM?

 

Ten mezník je asi Armstrong. Ale pro mne jako pro fotografa se vizuálně až tolik nemění. To se mění víc uvnitř pelotonu a v tom, jaký je ten sport zevnitř, než jak vypadá na venek. Ty předěly jsou dány spíš technologií. Každopádně ten závod bude vždycky větší než ti lidé, kteří ho vyhrávali.

 

(NAD KNIHOU)

 

Tady je fotka z Tour de France v roce devatenáct set devadesát pět. Den předtím zemřel Casartelli, takže tahle etapa byla taková deseti nebo jedenáctihodinová promenáda. Motorola jela poslední kilometr společně až do cíle. Peloton je nechal a Armstrong tu etapu vyhrál. Nebo… vyhrál… přijel první do cíle. Od té doby se povinně nosí helmy. Já tu cyklistiku mám ráda, tak ji ukazuju z té hezčí stránky. Konkrétně Armstrong. Ten měl pro mě ohromný lidský přesah. To, že se přiznal k dopingu, a to, že mu sebrali tituly… doufám, že to nesebralo naději těm lidem, kteří mu věřili. Protože on se dostal z rakoviny, a to je velká motivace pro ostatní. To je ten jeho přesah. Já jsem ho vždycky měla ráda a mám ho ráda stále, pro mě se ve vztahu k němu nic nezměnilo. Já vím, že oba dva známe pana profesora Pafka, za ním chodili na smrt nemocní pacienti a říkali: Prosím, operujte, já budu bojovat jako Armstrong. A to říkal i pan profesor, že Armstrong spoustě lidí změnil život. Kdyby jich zachránil jen pět, tak to stálo za to. Kdo z nás může říct, že udělal něco takového? …A tady je krev, pot a slzy. To je nějaký závod v Malajsii. Tenhle tady byl pak diskvalifikován, protože vjel do cíle nějak našikmo. Ale nikomu se nic nestalo. Oni oba dva druhý den zase nastoupili… Tohle je Cadel Evans. Když se fotí sjezdy v těch dlouhých údolích, máte dvě možnosti. Buď si najdete místo, které má nějaký prostor za sebou, a fotíte jednoho po druhém, anebo si najdete jednu zatáčku a snažíte se tam vyfotit celý peloton.

 

VY FOTOGRAFUJETE I ZÁVODY HORSKÝCH KOL. JE TO TĚŽŠÍ NEŽ FOTOGRAFOVAT SILNIČNÍ CYKLISTIKU? JE TĚŽŠÍ FOTOGRAFOVAT AMATÉRY V POHYBU A S VÝDRŽÍ?

 

Možná je to těžší, protože tam fotíte čtyřistapadesátého závodníka z tisícičlenného pelotonu. A toho člověka vůbec neznáte. Tak to je potom těžší udělat dobrou fotku, protože když tu samou uděláte s Armstrongem, tak tam ten obsah máte. Musí tam ale být obsažen duch těch závodníků, aby bylo vidět, že je to amatérské jezdění na kole, že je to hezké, ale jinak.

 

JAK SE UŽIVÍ FOTOGRAF CYKLISTIKY?

 

Mě neživí jenom cyklistika. Ano, umožnila mi poznat spoustu lidí a zemí a spoustu životních zážitků. Já jsem s ní procestovala celý svět. Lidé si myslí, že když umím vyfotit Armstronga, že umím vyfotit i je. Mě baví fotit lidi a neuráží mě komerční fotografování, ale i to lze dělat na maximální možné úrovni. A to mně umožnila právě cyklistika. A pak už je vlastně jedno, jestli fotíte cyklistiku nebo něco jiného. Takže když jsem přijela do Londýna na olympiádu, tak jsem trošičku asi věděla, co bych měla fotit, i když musím říct, že tam jsem skládala maturitu. Víte, cyklistika je takhle vodorovně a skok do vody je takhle shora dolů. Oni skočili třikrát do vody a já jsem tam neměla vůbec nic.

 

(NAD KNIHOU)

 

Tak tohle je fotka, která obletěla svět. To je Twin Towers, v té době nejvyšší budovy na světě. To bylo v roce dva tisíce tři. Cyklisti jedou pod nima, a to nejde dohromady vyfotit. No, a tam jednou za deset let zapršelo a já vyfotila ten odraz v kaluži, a ještě k tomu na film, vypráskala jsem tam celý. A pak jsem vybrala záběr, kde přechází nějaký člověk, tak je to tam všechno. A to trošičku navíc je, že byl akorát čínský Nový rok… Tady jsem se nudila někde Okolo Lucemburska, to jsem už nevěděla, co mám dělat. Seděla jsem tam šest hodin na silnici, kolem jezdili lidi, které jsem vůbec neznala a už jsem z toho byla úplně paf. To mě samozřejmě nebaví, sedět šest hodin na silnici.

 

(NA CYKLOSTEZCE U VLTAVY)

KDO VÁS PŘIVEDL KE GYMNASTICE?

 

Maminka, protože její kamarádka měla gymnastický oddíl, takže jsem ve čtyřech letech začala koketovat s gymnastikou a dělala jsem ji do desíti let čtyřikrát týdně. To je pro mě teď nepředstavitelné. Já mám malého Tima, a když občas jdeme tady na koníka nebo do Sokola, tak se mi někdy ani nechce. A maminka se mnou tehdy poctivě chodila všechny dny v týdnu kromě čtvrtka. A nikdo se mě neptal, jestli chci. Prostě to tak bylo.

 

MYSLÍTE SI, ŽE TO MĚLO CENU?

 

Myslím, že sport je pro život dobrý. Je fajn, když člověk něco dělá, něčemu se věnuje a neběhá okolo popelnic. Já jsem pak v deseti začala hrát tenis, protože mě z gymnastiky bolela záda. Asi jsem na ni byla moc vysoká a rodiče usoudili, že to není ideální sport pro mne. Gymnastika je rasovina. Tatínkův kamarád měl dceru a ta hrála tenis, tak jsem v Hodoníně začala hrát tenis.

 

TO BYLO SPRÁVNÉ ROZHODNUTÍ, NE? V TENISU JSTE TO DOTÁHLA DOCELA DALEKO.

 

To se o mě staral víc tatínek. Začala jsem vyhrávat okresní přebory, pak i Jihomoravské kraje, a pak už to bylo z Hodonína všude daleko, takže tatínek se se mnou přestěhoval do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, kde bylo nějaké to tréninkové středisko mládeže. Tam jsme spolu bydleli tři roky sami, až pak se za náma přestěhovala maminka. Ale ještě k té gymnastice – jak jste se ptal, proč jsem přestala. My jsme byly družstvo čtyři holky a byly jsme, myslím, třetí v republice. A vrcholové středisko bylo v Praze a v Brně a rodiče mě nechtěli v deseti letech poslat do Brna, takže usoudili, že bude lepší skončit. Ale s tím tenisem, to jsem to pak koulela ještě dlouho.

 

JAKÝ BYL VÁŠ NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH?

 

Já jsem byla na žebříčku nějaká pátá až osmá v republice, nikdy jsem nebyla první nebo druhá, abych mohla cestovat. V té době mohli cestovat jenom první dva. My jsme jezdili jenom na nějaké malé turnaje. Já jsem sice byla schopná ty lidi někdy porazit, ale ne tak, abych nasbírala body a dostala se na žebříčku popularity a zdatnosti vejš. Když byla revoluce, bylo mně osmnáct, otevřely se hranice, tak jsem hrála nějaké tři roky ligu ve Vídni a nějaké turnaje po Evropě. Ale pak hned přišla těžká autonehoda a já jsem po vyléčení už nemohla sakumprásk pořádně se vložit do úderných tréninků. Už to bylo třeba na dvě hodiny denně, ten tenis dobrého hraní, ale ne na čtyři nebo na pět. Takže jsem v jedenadvaceti skončila.

 

TO VLASTNĚ SKONČIL VÁŠ PRVNÍ SVĚT.

 

Ano, to byl svět s tenisovýma raketama pod paží.

 

JAKÉ TO BYLO POTOM, KDYŽ JSTE ZJISTILA, ŽE NEMŮŽETE VÉST STEJNÝ ŽIVOT JAKO PŘED TÍM?

 

Měsíc jsem ležela na kanapi, ruce nohy vzhůru a nevěděla jsem, co budu dělat. Ta autonehoda se mi stala v osmnácti a já jsem se pak z toho vzpamatovávala rok. Sice jsem pak ještě byla schopna hrát tenis, ale protože jsem měla nějaké dvě nebo tři fraktury na hlavě a posunutou kostrč a ty změny na kostrči vyvolávaly změny na páteři, tak jsem trénovala tak, že jsem házela medicinbalem levou rukou, a to bylo všechno. Samozřejmě to nevydalo za čtyři hodiny tenisu pravou rukou. Tak jsem ležela ve Zlíně na zádech a maminka jednou přišla domů a říká: „Koupila jsem ti za dvanáct set padesát korun letní kurz na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, tak tady to máš a běž.“ Já jsem věděla, že by mě nějaká výtvarná škola bavila, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych to mohla dělat, protože jsem neměla tu bílou šálu. Na ten umělecký svět jsem si zkrátka připadala příliš normální, byl pro mě příliš vzdálený. Měla jsem jiný způsob života. Takové pocity trvají do té doby, než do té školy začnete chodit, a pak se s tím člověk nějak srovná. A zjistí, že na to tu bílou šálu ani nepotřebuje. Já jsem byla o tři roky starší než mí spolužáci, měla jsem auto, které jsem si koupila za peníze vyhrané v tenise, takže jsem byla ta, která odvážela spolužáky do hospody a z hospody a někdy i kantory.

 

(NAD KNIHOU)

 

Tohle je taky jedna z nadčasových fotek. To bylo takové to dopingové období Tour de France. Tak jsem se zastavila u toho kříže u silnice. Taková větší boží muka. Kdyby se nemluvilo o tom, že Tour je mrtvá a že je furt samý doping, závodníci si nestěžovali, že mají pořád na hotelu večer policii, tak bych se u toho kříže nezastavila, protože by mi to nepřišlo jako dost nosné. Zaostřený kříž a kolem něj šmouhy pelotonu.

 

A TEN CHLAPEČEK, CO POD NÍM SEDÍ VE ŽLUTÉM TRIČKU…

 

Já jsem o něm samozřejmě věděla, ale potom musíte doufat, že se trefíte do mezery mezi cyklisty, aby byl vidět. Je to foceno pomalým časem. Já jsem tam vyfotila takových deset záběrů, jak ten peloton projížděl. Na devíti nebyl vidět.

 

DÁ SE ŘÍCT, ŽE VÁS V NĚČEM TA AUTONEHODA OBOHATILA?

 

No určitě, jednoznačně. Když se dívám na mezníky v mém životě, tak to určitě byla ta autonehoda. Když se probudíte v nemocnici a nad váma stojí pět doktorů a tři sestřičky a teď zjišťujete, co se stalo, a zjistíte, že stačilo tak málo a vůbec bych tady nebyla, tak se vám to v hlavě poskládá jinak. To vám ten život změní okamžitě. Já mám pocit, že k lepšímu.

 

ZLEPŠILA TA UDÁLOST KVALITU ŽIVOTA?

 

Ano. Do té doby jsem věřila všemu, co se psalo v novinách, neznala jsem nic jiného než tenis. Uvědomila jsem si, co má cenu a co ne. Že třeba nemá cenu dělat něco špatně. Když do pekla, tak na pěkném koni. Ta nehoda taky souvisí s tím, že jsem začala o tři roky později chodit do školy. Přijali mě na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale myslím, že to bylo jenom na základě toho, že jsem tam dělala předtím ten letní kurz. Když se mě tehdy na UMPRUM na talentovkách zeptali, co je ten barák naproti, tak jsem nevěděla, že je to Rudolfinum! Ostuda strašná, ale tak to bylo. Já jsem prostě hrála tenis, já jsem nejezdila na tábory, já jsem neviděla jediný hrad, jediný zámek, prostě jsem ten život měla jiný.

 

(NAD KNIHOU)

 

To je fotka z roku dva tisíce čtyři, to je zvláštní… my jsme na ten kopec s Tour vyjeli pak ještě dvakrát, ale už jsem to tam nikdy nenašla. To je nádherný kopec, který se na Tour nejezdí moc často. Col de la Bonette. Oni objedou tady tu špičku z druhé strany dolů. No, musíte si stoupnout na tu cestu a fotit je s nějakým pozadím, anebo se to snažit dát všechno do jedné fotky. Ale taky přesně nevíte, jak to dopadne… záleží i na objektivu.

 

(NA CYKLOSTEZCE)

 

Když jsem skončila s aktivním tenisem, měla jsem možnost trénovat ho v Německu a na tu dobu si vydělat relativně solidní plat. Ale vnitřně jsem cítila, že mám na víc, nebo že to není ono, že tak ten život asi strávit nechci. V tu chvíli si to tak nedefinujete, ale když se na to díváte s odstupem, tak já jsem moc nevěděla, co budu dělat. Ale věděla jsem, co dělat nebudu.

 

VĚŘÍTE NA NÁHODY? NĚKOHO POTKÁTE A OD TOHO SE PAK ODVINOU DALŠÍ VZTAHY, UPLATNĚNÍ, MOŽNOSTI… ŘEKNETE SI, JO, TO BYLA NÁHODA! JENŽE TO ASI NÁHODA NENÍ, PROTOŽE KDYBYSTE NIC NEUMĚLA O NĚCO SE NESNAŽILA, NEBYLA BYSTE „NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ VE SPRÁVNOU DOBU“.

 

Nevěřím na náhody. Samozřejmě platí to okřídlené, že náhody přejí připraveným. Takže když pro to uděláte vše a skočí vám do cesty nějaká ta náhoda, tak jste ji schopen nějak uchopit. To, co náhodě předchází, je vlastně tvrdá příprava. Taky jsem se občas setkala s názorem mých kolegů nebo cyklistů – no, já kdybych seděl na té motorce jako ta Navrátilová, tak to vyfotím stejně. Možná ano, ale sednout si na tu motorku, tomu předchází deset let houževnaté práce na nervy.

 

(NAD KNIHOU)

 

To je klasický obrázek z Paris–Roubaix. Ten závod má dvě podoby. Buď se hodně práší, anebo hodně prší. Ta prašná varianta je trochu bezpečnější. Teď mě napadlo, jak jsem minulý týden fotila to Kolo pro život v Chuchli, tak si spousta lidí stěžovala, že se na tom klusáckém oválu hodně práší. Jenže tam se v tom prachu jelo pár stovek metrů, kdežto na Paris–Roubaix se jede v prachu několik kilometrů.

 

(NA CYKLOSTEZCE)

 

Člověk stárne a nemůže si dovolit dělat hloupé věci. Nejde dělat totéž v pětadvaceti a ve čtyřiceti, jak jsem už říkala. Jenom na silnici bych dnes už asi nevyžila. Já mám z cyklistiky tak tři čtyři kamarády. Ano, znám spoustu lidí, ale takových, kterým mohu zavolat kdykoli, je jen pár. Jinak, samozřejmě, mě obohacuje, když fotím cokoli. Naučím se u toho spoustu věcí. Mám ráda zadavatele, kteří se mě snaží k něčemu vyprovokovat, kteří k tomu mají co říct. Snažím se pracovat s lidmi, se kterými se domluvím. Neumím pracovat pro každého, ani nechci. Vím to o sobě. Když třeba fotím portrét, strávíme spolu tři hodiny. A já nechci trávit tři hodiny s někým, s kým nechci.

 

(NAD KNIHOU)

 

Tady je taky jeden z těch dojezdů. Hodně lidí má rádo tento typ fotek. Tohle fotit je velmi jednoduché. Když stojíte proti nim na čáře s dlouhým objektivem, tak v podstatě nemůžete vyfotit nic jiného. Můžete to zbabrat nebo ostřit někam, kam nemáte, ale žádný jiný záběr tam udělat nejde… Já mám ráda tuhle fotku. Fanda převlečený za klauna a kolem peloton. Z nějakého důvodu mám pocit, že o tom ten sport je. Že je to divadlo, taková jiná forma zábavy: tohle je jen sport a ne život. Je to poslední etapa na Tour de France, kdy už se moc nezávodí. Jelo se odněkud do Paříže. Myslím, že takový ten sport je. Není to ten pravý život. Je to jen jeho součást.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter