Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.6.
Pavla
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tomáš Pečina z České Kanady, z Počátek na počátek tohoto týdne ultratřeskutých mrazů
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 26.2. (12:26:35)

 

TOMÁŠ PEŠINA Z ČECHORODU

 

    19.12.1629    POČÁTKY      ۞     3.8.1680   PRAHA

 

 

Jsou lidé, jejichž dílo se sotva kdy stane předmětem velkých a široce známých monografií. Po desetiletí a staletí se skrývá skromně v poznámkách pod čarou, známo pouze úzkému okruhu specialistů. A přece bez těchto mužů a jejich činů by byla stavba národní kultury neúplná. Nepevná. Vše, co kdy učinili, nejen spoluvytváří, i když ani to by nebylo málo, ale předurčuje vývoj národního bytí ve všem a se vším, co je v něm třídně protikladného a vnitřně rozporného. Mezi učence, kteří se zasloužili o to, aby český národ přežil germanizaci, spojenou s rekatolizací, patří i Tomáš Pešina, který později přijme přízvisko „z Čechorodu“.

 

Jeho život začíná, jakoby vystoupil z mravoučné povídky „spisovatelův vlasteneckých“ z devatenáctého století. Tomáš, toť jediný ze synů řezníka a radního v Počátkách (na úpatí České Kanady, jen 11 km od Studené, kde tehdy panovalo velmi chladivé kanadské klima), který se nedá na řemeslo, ale postupuje na jezuitské gymnázium. Stane se tak přibližně roku 1643, zprávy písemných pramenů nejsou v tomto ohledu jednoznačné, a Tomáši Pešinovi je tenkrát čtrnáct let. Narodil se ve „svatém čase adventním“, tedy na poctivě a pocitově mrazivé jitro 19. prosince 1629 a měl prožít necelých 51 let. Zemře 3. srpna 1680 a až jeho oči jeho kapitolu definitivně zaklapnou, bude vysokým církevním hodnostářem, ba duchovním knížetem a ve své době nejznámějším českým dějepiscem.

 

Svá studentská léta začíná dejme tomu roku 1643. Kde jinde než u těch, kdo jsou nejbohatší, ale nestaví svou zámožnost nikterak na odiv, kdo vládnou trůny, ale zůstávají skryti za jejich opěradly, kdo jsou vzýváni jako spasitelé neochvějné víry a současně obáváni pro svou nesmírnou a všude pronikající moc, tedy u otců Tovaryšstva Ježíšova – jezuitů. Navštěvuje jezuitské gymnázium v Jindřichově Hradci v době, kdy Čechy jsou spálené, vylidněné hrůzami třicetileté války: hladem, ukrutnými nemocemi, válečnými akcemi; bezohledným vyvražďováním obyvatelstva ve vesnicích, v městech i městečkách a dosud nepoznaných tečkách hrůz a nočních mur na mapě. Přichází do duchovně vědomého života v době, kdy dožívá pokolení, jež vlastně mír pamatuje jen z nejranějšího, nejútlejšího mládí a dětství. Tomáš Pešina má svůj nedlouhý a prací vyplněný život prožít v době, která není historickou vědou dobře prozkoumána; nicméně v době, ze které lze více než tušit a předpokládat, že v ní byl sveden zásadní zápas o biologické přežití našeho národa. V době, kdy v bědných selských staveních, oprýskaných městských domech se připravovaly předpoklady k tomu, co vyvrcholilo v 19. století tak velkolepě národním obrozením a nutně vedlo i k obnovení a zachování české státnosti v moderním smyslu a pojetí tohoto slova. Vždyť zauvažujme naostro: berní soupis, nebo řečeno jazykem té doby rejstřík, ze druhé poloviny 17. století zvaný Berní rula, který měl poskytovat racionální základ pro odhad poměrů v českých zemích po třicetileté válce, poskytuje katastrofální obraz opuštěných dědin, šedin, jež zcela zanikly a z nichž mnohé už nebyly obnoveny vůbec; a jiných dědin, ve kterých je více poustek než osedlých stavení.

 

Tento obraz je rámcem Pešinova života a nelze na něj zapomínat. Nelze si neuvědomit, že podle některých odhadů se počet obyvatel Čech a Moravy za třicet let války, od českého povstání v roce 1618 do míru uzavřeného ve Vestfálu a Osnabrücku ztenčil o dvě třetiny! Ze tří miliónů na jediný skrčený miliónek. A k tomu rekatolizace, pojatá jako germanizace, alespoň z valné části a rozhodující složkou své ideologické výzbroje. Byl to málem zázrak, že v té době se mohli vůbec objevit čeští umělci, čeští vědci! Jenže zázraky se v dějinách nedějí. A to, že se v Čechách psalo a malovalo, hudba skládala jako pramen elixíru mládí a hrála zostra jako císařův pekař a pekařův císař v pubertálním nakopnutí koncepce mládí do zázraku hruškového pyré jako po máslovkách hýřící Sex Pistolníci, historici, Rumcajsové excentrici, ba až heretici fuj katolicismus bez lidské tváře (Čechy se chystaly stát se bodře tryskající „konzervatoří Evropy“; podle vzorce co Čech, to Muzikant), bádalo o dějinách i „špekulovalo elementa“, jak tehdy nazývaly zárodky přírodních věd, bylo důkazem síly širokých mas lidu. Lidu přikovaného k půdě podmínkami takzvaného druhého nevolnictví; lidu, který žil a pracoval ve městech a městečkách a zachraňoval nejen sebe sama, ale i svou vlastní a svébytnou kulturu.

 

 

PRVNÍ POKUSY

 

Tomáš Pešina ničím nevybočuje z mantinelů a rámců povolených na jezuitském gymnáziu. Poslušného otce konformní syn vyniká snad jen dvěma schopnostmi. Jen ve dvou směrech se odlišuje od šedivé masy svých spolužáků, kteří mají po letech zcela upadnout v zapomnění. Za prvé: Pešina je pilný jako Zátopek na pěší túře. Neuvěřitelně houževnatý pro úspěch. Počáteční řezníci a drobní řemeslníci sedí v každém jeho ohybu nervu. Vedou každou jeho myšlenku a počin. Nevyskakuj si, člověče, jsi prostého rodu. Tvým údělem je práce, práce a zas práce, fortelně zvládnutá jako akvizice už u maturitní zkoušky studentky Blanky Matragi s prospěchem inspirujícím. Dokonalost. Přesnost. Vytrvalost. To jsou jediné výjimky, které si můžeš dovolit, lajznout. A takové pojetí vlastního života, pojetí, které směřuje k vypjaté, sebeobětující služebnosti se ovšem líbí otcům jezuitům. A pak je tu druhá výjimka. Pěšina ostatně jako téměř každý člověk s vědeckými sklony a soustavou myšlení, má téměř geniální paměť. Co jiní studují, on si zapamatuje na první poslech. Co spolužáci trapně biflují, jemu se po jediném přečtení uloží nadlouho do přesně pracující paměti.

 

Kdo chce ve studentských hříčkách spatřovat předznamenání budoucího života, může si v tomto případě posloužit. A hned dvěma příklady. V Pešinových dobách rušily ticho jindřichohradeckých ulic časté rvačky mezi učedníky a tovaryši a gymnazisty. Zdá se, že Pešina se držel stranou. Vyhradil si však úlohu komentátorskou. Rvačkám svých kolegů s mladými řemeslníky věnoval rozsáhlou epickou skladbu, která obsahuje tisíc osm set hexametrů a nazývá se De bellis intestinis iuventutis Novodomensisi inter studiosos et machanicos, čili O válkách mezi mládeží studentskou a řemeslnickou. Takový žertík se líbí i vychovatelům, kteří jsou jinak z té duše nehumorná rasa. Mládenec se cvičí v latině, v latinské prosodii. Ironizuje ty, od nichž pohoršení jenom kvete. Pešina se opravdu hodí jezuitům. Ani neví jak. To dokazuje jeho druhá studentská práce, která se nám dodnes zachovala. Od let, kdy se začalo vyučovat na školách latinskému vyjadřování, strašil studenty vedle Cæsara a jeho Zápisků o válce gallské i nejslavnější řečník starověku, Marcus Tullius Cicero. Zejména pak slavné Ciceronovy „catilinárky“, jeho řeči proti spiklenci Catillinovi. Pešina První řeč Ciceronovu v římském senátě předělal a to tak, že na místě spravedlivého Cicerona vystupuje katolická církev, na místě spiklence Catilliny, člověka, podle úsudku bez výjimky všech historiků ne-li zavrženíhodného, tak alespoň z hledisek mravních nepřijatelného, pak vystupuje Luther. Zajímavé jsou dvě skutečnosti. Za prvé, že na místo Lutherovo nepostavil Pešina Jana Husa, který by se z ohledů propagandistických hodil stejně dobře nebo ještě lépe a za druhé, že už zde, v tom nejrannějším intelektuálním mládí je vše dáno. Tak bude, dokud Pešina nezemře: Čechy, zajisté! Reformace, husitství, luteránství – nikdy! Na to je a bude Pešina příliš pravověrný.

 

I taková duchovní exercicia se otcům jezuitům zamlouvají. Ten mládeneček je prostě dítě – nedělňátko. Na co sáhne, to se mu daří. Kam vstoupí, tam ho rádi uvítají.

 

 

ZRÁNÍ

 

Roku 1648 skončila třicetiletá válka. Mír nepřinesl, co očekávala česká protestantská emigrace: obnovení české státnosti v předbělohorském smyslu, návrat protestantů do vlasti. Habsburkové se usadili pevně v Čechách a měli v nich zůstat až do roku 1918, před 100 lety. V oné dávné době, kdy konečně utichla děla, arkebuzy, muškety, kdy konečně přestaly úmorné, vysilující kvartýry vojsk po vesnicích a městech, kde nebylo už co brát a z čeho brát, je Tomáš Pešina přijat do jezuitského konviktu v Praze. Zde studuje filozofii a teologii. Či měli bychom vlastně říci teologii a filozofii, protože stále ještě platí středověké, že „philosophia ancilla theologiæ“, filozofie jest služebnou teologie. Bystrý Pešinův rozum a jeho píle, o které byla řeč, vůbec nedá pomyslet na to, že by Pešinova studia mohla být jiná, než úspěšná. Z hlediska jeho dalšího lidského a hlavně vědeckého osudu však jsou přímo pozoruhodná. V Konviktě se Pešina shledává a seznamuje s velkým obráncem českého vyjadřování, znalcem české minulosti, na tu dobu svrchovaným, s mužem, od něhož vedou přímé duchovní spojnice přes dobu jednoho století k Josefu Dobrovskému, totiž s Bohuslavem Balbínem. Balbín jako velký učenec má smysl pro vše nadané a silné, a proto vycítí v Pešinovi neomylně jeho schopnosti. A obrátí pozornost mladého muže ke studiu historie českých dějin; aby nebylo pochyb. Je to pozoruhodné setkání. Balbín, toť svou povahou nesnášenlivec. Černá ovce, měřeno měřítky jezuitského řádu. Kverulant a duchovní Juro Jánošík, Giordano Bruno, zbojník, kterého jen jeho neobvyklý intelekt chrání před vyhnáním z Tovaryšstva Ježíšova. Pešina, jak řečeno, je konformista do morku kostí. Ani ne tak přizpůsobivec, jako vzorně vychované dítko své doby. Navždy, proti Balbínovi, jenž se dokáže rozmáchnout a rozkročit, aby přešel zdánlivě nepřekročitelné, si bude Pešina hledět, aby ho nepálilo dobré bydlo. A přece půjde stopou Balbínovou. Jako český učenec. Jako český historik. Jako český a slovanský politik.

 

Rok 1653 znamená první vážný krok vpřed v duchovní kariéře, protože kariéra to je beze všech pochyb, Tomáše Pešiny, který má ještě daleko k tomu, aby si dával národovecké přídomky. Tomáš Pešina je vysvěcen na kněze. Stává se kaplanem v Kostelci nad Orlicí.

 

Jestliže bylo řečeno, že jde Balbínovou stopou, pak v tomto okamžiku a na tomto úseku Pešinovy nedlouhé životní cesty to platí doslova i do písmenka. V Kostelci nad Orlicí před Pešinou působil právě Balbín. Kostelecké panství patřilo klementinským jezuitům a ti jmenovali šestadvacetiletého Pešinu děkanem. Ten dostal na pomoc kaplana a mohl se věnovat historickým studiím.

 

Podle jeho záznamů napsal v Kostelci pojednání o dějinách křesťanství v Čechách, ale rukopis nebyl dosud nalezen. Zdá se, že se ztratil nebo byl zabaven a zničen, i když poslední hypotéza nemá valnou oporu v pramenech. A Pešina stoupá po žebříčku duchovních hodností. Roku 1657 – děkan v Litomyšli. O rok později: biskupský vikář v polovině chrudimského kraje. Je to stále ten pečlivý, výkonný, bezmezně pracovitý a bezmezně poslušný mladý dříč, který si tak dokonale vedl v dobách studií. Ale nyní jen díky své horlivosti poměrně vysoce postaveným duchovním hodnostářem, kterého si vážili. Nejen vážili, ale i vyznamenávali. Roku 1658, kdy je Tomáši Pešinovi devětadvacet let, ho povýší do šlechtického stavu. A syn řezníka a radního z Počátek (uklizených u České Kanady) přijímá jako šlechtické jméno přídomek „z Čechorodu“. To není, a v té době ani nemůže být, fangličkářské vlastenčení, které se narodí až o nějakých dvě stě let později. Stoupaje mezi zemskou českou šlechtu zaujme svým přízviskem Pešina politický postoj. Vyhlásí svůj politický program. A toho se drží. Dlouho, velmi dlouho jsou dějiny Čech a Moravy mimo jiné dějinami národnostních menšin a dějinami vztahů mezi národy a národnostmi. Tohle si Pešina dokáže uvědomit. A od vědomí k činu je u něho krůček. Či přesněji řečeno: už samo vědomí je počátkem praktické činnosti.

 

Roku 1662 předkládá na arcibiskupství pražském národnostní mapu lanšperského panství, která je po všech stránkách jeho dílem. Je totiž na svou dobu i znamenitý kartograf. Mapa znázorňuje národnostní poměry. Tomáš Pešina z Čechorodu provází mapu suplikou, jež požaduje, aby v obcích s čistě českým osídlením se kázalo o nedělích v českém jazyce a tam, kde je smíšené obyvatelstvo, česko–německé, aby se vycházelo vstříc oběma národnostním skupinám a tedy aby dvakrát v měsíci byla kázání česká, dvakrát německá. Nevykládejme si tento přístup jednostranně. Pešinovi jde o prosazování českého jazyka, protože ví, že jedině tak může mít rekatolizační politika církve i dvora naději na úspěch. Více češtiny i českého živlu do církevních řad. To je jeho další představa, které napomůže na tu dobu nesmírně moderním způsobem: roku 1661 skládá u města Stráže neuvěřitelnou sumu, totiž pět set zlatých s tím, aby z úroků byl podporován jeden počátecký rodák na svatovítském semináři v Jindřichově Hradci. Přelom padesátých a šedesátých let je rozhodující nejen pro Pešinu z Čechorodu politika, církevního činitele, ale i pro Tomáše Pešinu historika. Záhy po příchodu do Litomyšle se začíná zabývat moravskými dějinami. Zdá se, že svou úlohu tu sehrály stálé kontakty s Bohuslavem Balbínem, který pracoval nad dějinami Čech, a blízkost moravského prostředí. Jako vysoký hodnostář duchovní má možnost, která se jen tak každému nenaskytne. V té době jsou archívy soukromými institucemi. Vlastnictvím měst a šlechtických rodů. Zazobaných měšťanů, cechů, klášterů a kostelů a jejich kapitul. Záleží na blahovůli vlastníkově, zda badatele pustí do truhlic s listinami, urbáři nebo písemnými prameny vyprávěcí povahy nebo zda mu zdvořile, zato neméně důrazně ukáže, kde nechal tesař díru. Pešina opět dokáže zúročit, co mu bylo dáno. V tomto ohledu ho jezuité vychovali skutečně vzorně. Nejenže jeho diplomatický takt, vrozená schopnost najít společnou řeč s každým otevírají každé dveře, ale Pešina pašák nachází i spolupracovníky, kteří mu pomáhají opisovat a shromažďovat materiál.

 

 

CREDO

 

Jeho „učenou družinu“ tvoří opat kláštera zábrdovského Godfryd Olenius, rytíř Jan Jakatovský ze Sudic a olomoucký probošt Eliáš František Castelle. Ve svých dějepisných studiích není Pešina sám. Jsou tu stálé a pevné vztahy k tomu, jenž byl „spiritus movens“, hybatel tahoun duch, tedy s Bohuslavem Balbínem, ale i s dalšími dvěma jezuity, kteří se zabývali českými dějinami a to Jiřím Krugerem a Janem Tannerem. Sotva spočteme, kolik si tito mužové vyměnili dopisů, kolik času věnovali dílu, jež se jim stalo posláním a smyslem života. Je zásluhou skutečně nezakřiknutých historiků, že toto období se dostává do spektra zájmů naší historiografie, že z něho byl sňat zákaz a realistický pohled získává navrch nad romantickým proklínáním satanášů a vystrašených bledulí z bludů. Bez mužů jako Balbín, Panner, Pešina a Kruger nevysvětlíme, proč a odkud se mohli po stovce let vynořit vědci takové váhy a specifické síly jako Gelasius Dobner nebo Josef Dobrovský.

 

Ale vraťme se k Pešinovi, i když to, co bylo právě řečeno, je součástí Pešinova díla o životě. Tomáši Pešinovi lze závidět jeho pracovní výkonnost. Už v roce 1663 končí tři díly svého spisu o moravských dějinách, které nazve Moravopis. Nedostatek pramenů mu brání zakončit čtvrtý, závěrečný díl, který měl obsahovat moravskou topografii. Aby se však čtenáři dostaly do rukou alespoň znalosti historické, vydává Pešina výtah s názvem, který nám zazní poněkud složitě. Zkrácená podoba se jmenuje Prodromus Moravographiæ to jest Předchůdce Moravopisu, obsahující „summovní vejtah všeho toho, co v týmž Moravopisu, kterýž se na světlo hotoví, obšírně položeno bude“. V předmluvě píše Pešina, proč se odchýlil od latiny, tehdejšího jazyka učenců a dílo zpracoval česky. Jeho pojetí dějin je jednoznačně katolické: zatracuje husitství, naopak vyzdvihuje blahodárné účinky a následky porážky českých stavů na Bílé hoře. To mu však nebrání, aby prosazoval všechno české a víc, aby českou problematiku, v tom jsou s Balbínem první, nespatřil v rámci souvislostí s ostatními slovanskými národy: „My Čechové, Moravané, Poláci, Charvati, Rusové, Vindové a jiní téhož jazyka příbuzní jednomyslně všichni k tomu se známe, že od národu slovanského jestiť počátek náš.“ To je skutečně teoreticky významný krok vpřed ve výkladu českých dějin. Prodromus vynesl Pešinovi jmenování moravským historiografem. A Pešina není jen akademickým učencem. Kdybychom použili dnešní terminologie, mohli bychom říci, že je i politický publicista. Roku 1663 píše brožuru, ve které upozorňuje na nebezpečí tureckého vpádu a nutnost sjednotit síly křesťanstva. Pešina vyzývá ke smíru a urovnání narušených vztahů s Ruskem, ve kterém spatřuje, a dějiny ukáží, že prozíravě, protiváhu v boji proti turecké expanzi. Roku 1666 opouští Litomyšl a přestěhuje se do Prahy. Tam nachází místo v kapitule pražské, která ho posílá na takzvané revistitace, to znamená zjištění, jak kde pokročila katolizace země a jak jsou vedeny duchovní záležitosti. Do Prahy se Pešina vrací až roku 1668, když procestoval ves od vsi Chrudimsko, Kouřimsko, Královéhradecko a Boleslavsko… Téhož roku je jmenován císařským falckrabětem. Pak se stává vikářem v Praze a konečně po smrti arcibiskupa Sobka z Bilenberka roku 1675, s nímž se Pešina dostal do sporů v otázkách dodržování tradic kostela svatovítského, má Pešina dostoupit vrcholů své kariéry. Je jmenován biskupem smedrevským.

 

A roku 1677 vydává první díl své velké práce, která se cituje pro značnou složitost názvu pouze prvními dvěma slovy Mars Moravicus. Jsou to dějiny Moravy do roku 1526. Jako většina českých historiků té i pozdější doby se Pešina vyhýbal, nebo snažil vyhnout dějinám po roce 1526, po nástupu Habsburků na český trůn. Druhý díl Marsu Moravicu zůstává dodnes v rukopise. Pešina je přítelem císaře Leopolda I. Balbín mu věnuje svou slavnou Obranu jazyka slovanského zejména pak českého. Pešina podporuje Krugera. Dává nevídané sumy, aby na jeho statek v Obořišti byl přiveden s císařským souhlasem řád bílých Pavlánů. Umírá nečekaně roku 1680, jako jedna z obětí morové epidemie. A jeho dílo je stále výzvou české historiografii.


 

 

BOHUSLAV BALBÍN

 

    3.12.1621    HRADEC   KRÁLOVÉ        ۞     28.11.1688    PRAHA

 

 

Dějiny si potrpí na podivné a protikladné hodnoty. Nebo shody? Ve věcech zásadních i v záležitostech ryze okrajových. Rok 1621 se blížil ke svému zániku na kalendáři. Zbývalo už jen dvacet osm paběrek dní do konce onoho černého smolného smutečního roku, o jehož letním slunovratu, tedy 21. června, bylo v Praze na Staroměstském rynku sťato či připraveno o život oběšením na provaze sedmadvacet představitelů české šlechty a měšťanstva. Vůdcové takzvaného českého povstání (1618-1620), jímž začala válka, která měla skončit teprve za třicet let krutovlády, roku 1648. Mírem uzavřeným v Münsteru a Osnabrücku. Když nastoupil čas adventní, 3. prosince 1621, narodil se Zuzance Balbínové, rozené Vodičkové, ženě královského prokurátora pardubického Lukáše Balbína syn, jemuž přiznáno jméno Bohuslav. A nyní začíná puzzle spletenec slepenec blázinec náhod, protimluvů a protikladů. Synek, který měl celým svým životem a vědeckým dílem dokázat, že velikost českého národa nelze zmírnit mýrnyx týrnyx, zkrátí-li se o hlavu jeho politická špička reprezentující čest a odvahu, že myšlenky, které byly vysloveny z nitra sociálně slabších a duchovně smělejších procesů nezadusí oprátka krutosti a smutku, se narodil otci, jenž byl tvrdým zapřisáhlým odpůrcem právě českého povstání, namířeného proti Habsburkům. Některé prameny dokonce uvádějí, že Lukáš Balbín neváhal ozbrojit se a s mušketou v ruce bránit se oddílům povstalých českých stavů. Nuže, novorozeně ještě nechápe souvislosti, kdo s kým táhne do boje a kdo štěká protest proti komu. Ještě mžourá na tento svět ryze nevidomýma očima, které teprve přivykají jeho světlu a učí se hravě rozeznávat podstatné a méně podstatné tvary. Zatím nechápe. Ten, jenž si vyslouží přízvisko obránce jazyka a národa českého, zaslouží si ho svou mužnou vytrvalostí a vyrovnaností, vyznavač pravdy, fanatik bleší poctivosti, je dopraven ke křtu. A při této ceremonii ho drží v náručí… ano je to sám vykuk snílek a hřmotný silák Albrecht z Valdštejna. V tom roce nepokojů šestnáctistém dvacátém a prvním ještě dávno ne vévoda Frýdlantský. Ještě dlouho ne vojevůdce, který po několik dlouhých a nelítostných let bude pánem života a smrti krásy ve střední Evropě, jehož moc dosáhne až ke břehům Baltu. Ještě ne velmož, u něhož se Jeho Veličenstvo Ferdinand II., provždy rozmnožitel explorer Říše, jak se praví v jeho titulu, který podědil po předcích, zadluží tak, že Veličenstvu nezbude, než se vydat alespoň dočasně na milost a nemilost Albrechtu z Valdštejna. Zdobit ho řády a čestnými tituly. Obdarovávat celými ourodnými knížectvími. Ne, tak daleko věci dne 3. prosince zdaleka ještě nejsou. Tenkrát je kmotr Valdštejn plukovník, který v době českého povstání zradil stavy, zcizil plukovní pokladnu a vypravil se s ní hurá do Vídně. Tam ho raději neviděli než viděli, protože zoufalci a zrádci bylo nutno zaplatit cenným oběživem, dovolili, aby si koupil v Čechách právo razit minci. Považte, takzvaná „dlouhá mince“, peníz zbavený obsahu drahého kovu, tedy stříbra, byla chmurnou tečkou za „dolarem středověku“, jak se někdy přezdívá pražský groš. Právo ražební si Valdštejn pronajal společně se srbským dobrodruhem Adamem Michnou a židovským bankéřem z Maislovy ulice v pražském poplivaném ghettu Bassewim, jinak finančním géniem své doby. V okamžiku, kdy drží pod kropénkou čílko, za nímž uzraje pozoruhodné poznání minulosti a výhled do budoucnosti českého národa, je Valdštejn obyčejný lhář a smrdutý zrádce. Šizuňk. Hyena, která slaví své neřestné hody na těle vlastního, teď podrobeného národa. Skupuje panství protestantské šlechty, která byla vyhubena nebo uprchla do vyhnanství z ráje. Nic mu není dost. Žádné bohatství dosti honosné, žádná pocta dosti okázalá. Žádná lež a svatokrádež dosti zavrženíhodná. Ach jo. Ach ouvej. Nese-li mu ovšem výhodu. A tak se poprvé setkávají budoucí vrozená čest a čerstvá spravedlnost. Moudrost a pokora s nadutostí, marnivostí, špinavou zapáchající zradou. Ještě o sobě nevědí. A až se setkají? I tu si osud zahraje s podivnou vynalézavostí…

 

 

PROCITNUTÍ ZE STRNULOSTI

 

Bohuslav Balbín se narodil v Hradci Králové. Na pozdějších jeho rukopisech proto často nalézáme přídomek „Královéhradský“ v jeho latinské formuli, či spíše česko–latinském novotvárku: „Reginohradecensis“. Spatřil světlo světa ve městě s dlouhou a pozoruhodnou husitskou tradicí. A prohabsburské postoje jeho otce Lukáše Balbína se zde šikly pouze do „lepší“ společnosti už poněmčené nebo německé drobné šlechty a patriciátu, ale rozhodně byly hodně cizorodé v městě i kraji, který měl Lukáš Balbín z moci královské a jejím jménem spravovat.

 

Bohuslav se na svého otce asi vůbec při nejlepší vůli nepamatoval, neboť královský prokurátor zemřel roku 1622, tedy v době, když Bohuslavovi byl pouhý rok. Matka, důvody mohly být existenční, ale nejsou též vyloučeny další, například společenské, které ovšem nelze prokázat, prodala roku 1636, když Bohuslavovi bylo patnáct let, hradecký dům jezuitům na stavbu koleje. Sama se přestěhovala do Častolovic a zemřela roku 1644. Bohuslav Balbín vstupoval do života těžce. Trnitou cestou neustálých chorob, které tehdy léčit nedovedli a tak se spoléhali na biblické úsloví „víra tvá tě zachránila z maléru“. Chlapec lazárek často putoval do kostelů Panny Marie v Krupce a Staré Boleslavi a ponenáhlu nabýval sil a dostatečného zdraví. A jeho oddanost mariánskému kultu, která ho má provázet celý život, je příčinně spojována právě s uzdravením, které bylo pokládáno za zázračné. Co osud odepřel Bohuslavu Balbínovi na tělesné, přidal mu na duchovní zdatnosti. Bohuslav čte a čte. Ještě mu není ani sedm a už několikrát přelouskal Českou kroniku Václava Hájka z Libočan. Zamiluje si dějepis a vše, co s ním přímo i nepřímo souviselo. Má štěstí: věc řídká, ba v oněch dobách téměř nevídaná, jeho matka a zejména babička Dorota Vilémovská z Petrovic jsou ženy, které v sobě pěstují ducha humanistických vzdělanců. Nepřemýšlí toliko v úzkých pojmech praktického života a zbožnosti, která se často uchyluje k formální a pusté formě pobožnůstkářství. Bohuslavu Balbínovi nejen nebrání, ale postrkují ho ke studiu s tušivou důsledností, která až udiví.

 

 

KŘIŽOVATKA

 

Desetiletý Balbín je už dost dospělý, dost samostatný a rozumný, aby mohl opustit ústraní mateřské a babiččiny péče. Roku 1631 startuje svá studia na jezuitsky přísně důkladném ústavu (gymnázium) v Broumově, ale vydrží tam pouhý rok. V následujícím roce 1632 si kmotr Valdštejn, nyní už postava, kterou zná celá Evropa, ba celý tehdejší svět, podagrou a slavomamem stižený a tituly omámený zdobný narcis, který hledí, jak zradit a potopit císaře a pomalu se chystá k násilnému převratu pořádků, (což ovšem naštěstí neuskuteční a což ho bude stát krk), vzpomene na kmotřence ze zchudlé a počestné rodiny. Poctivost se opět prolíná v jednom prostoru se zradou, aniž by jedna pochopila druhou, aniž by se o sebe příliš zajímaly. Nevíme, jaké důvody vedly Albrechta z Valdštejna, ale fakt je, že Bohuslavu Balbínovi poskytl dostatečné stipendium na svém znamenitém jezuitském konviktu v Jičíně. Jenže v té době zbývají Albrechtu z Valdštejna necelé dva roky života. Už v noci na 25. února 1634 zavraždí Walter Deveroux, kapitán Buttlerova dragounského pluku spiklence proti habsburskému Veličenstvu Albrechta z Valdštejna. V pachlebelovském domě v Chebu probodne Deveroux Valdštejna s výkřikem: „Tu máš, ty zhýralá, křivopřísežná, stará, rebelantská šelmo!“

 

Valdštejnská historie končí v tratolišti krve vévody i jeho přívrženců. Habsburkové, vyděšeni novou, aťsi jinak motivovanou důkladnou vzpourou proti svému panství, nařídí ta nejkrutější opatření všem, kdo se jen vzdáleně cosi domákli o spiknutí. Družili se se zavražděným vojevůdcem. Nebo s jeho druhy. „Milost“ a „pochopení“ to jsou slova, která Habsburkové nevyškrtli ze svého slovníku. Nikdy je tam neměli. Vždy byli krutí veškerou surovostí, které jsou schopny toliko nízké a zbabělé zparchantělé dušičky.

 

Co se v této situaci stane s Valdštejnovým kmotřencem? Zláme si Balbín haxnu za toho, který uklouzl na náledí? Ne. Bohuslav Balbín má štěstí. Je žákem jezuitského konviktu. Žákem věrným, oddaným, poslušným, nadaným. Vojácký řád Tovaryšstva Ježíšova byl založen v 16. století sršatým Baskem Ignácem z Loyoly, vojákem, který se oddal církevnímu životu teprve poté, když v bitvě s Francouzi přišel o nohu. Rodákem z městečka Loyoly, ležícím na dně hlubokého a zlověstného údolí, obklopeného strmými stráněmi, porostlými smrky s těžkou chvojí. A Tovaryšstvo Ježíšovo, čili jezuité, vynikali strohou vojenskou disciplínou, která neznala výmluvy, neposlušnost, slabost. Měli dokonalé informační sítě. Cenili nadané mladé lidi a dokázali se o ně postarat, ať přišli k řádu z přepychového paláce, bohatého měšťanského domu nebo poddanské chatrče. Zde si byli všichni rovni před představenstvem a generálem řádu. Vyžadovala se kázeň, absolutní kázeň bez sebemenšího nešvaru. Ne však tupá. Ale spojená s vynalézavostí. Jezuité představovali mocnou sílu, se kterou si světští vládcové nevěděli rady. Proto jezuity jednou zapudili, aby je v zápětí s omluvami povolali zpět do země. Jednou je zbavili majetku, který jim za chvíli vrátili, rozmnožený o nové donace. Nikdo jiný než jezuita pocházející z Lucemburska, otec Lammormain, nebyl zpovědníkem císaře Ferdinanda II. A tedy nikdo jiný, než právě jezuité neznali lépe nejen tajemství dvora, ale i nejtajnější císařovy myšlenkové úvahy. Jezuitům se vytýká heslo, že účel světí prostředky. Je to hloupý a naivně moralistní přístup. Jezuité vyjádřili podstatu politiky. Její metodu a taktiku, která se používala a používá vždy a všude. Jde pouze o cíl. Ten tomuto heslu dává buď morální absoluci nebo ho staví před soud dějin.

 

Balbín se jako věrný a poslušný žák neměl čeho obávat. Pouze vystřídal místo působení. Z jičínského konviktu se odstěhoval do Prahy a potom do Olomouce, kde studia završil. Byla to šťastná léta, naplněná všestranným zráním. Kdysi nemotorný chorý chlapeček, o němž se soudilo, že mu není určeno dožít dospělosti, se měnil ve vzdělaného mladého muže. O prázdninách zajížděl do Častolovic. A většinu času trávil s přítelem rodiny Balbínovy, Ottou z Oppersdorfu na lovu a nekonečných procházkách.

 

 

DOSPĚLOST A DÍLO

 

Roku 1648 v Münsteru a Osnabrücku je z Evropy odňato prokletí války, které na ní třicet let nešetrně spočívalo. Z Čech je nehostinná pustina. Tři milióny obyvatel se scvrkly na chudou jednu třetinu. Hlad, nákazy všeho druhu, boje o přežití, rekvizice, to vše likvidovalo sílu i životy. Český národ, nyní mírem Vestfálským úředně připoutaný k moci Habsburků, stojí na křižovatce své tělesné a duchovní existence. Zvedne se vůbec? Nebo zbude zpola zapomenutá, neurčitá a zpola zakázaná vzpomínka na národ, který kdysi ukazoval evropskému lidstvu cestu ke svobodě, k pokroku duchovnímu i společenskému? Národ, který si nechal líbit ztráty své vlastní politické reprezentace, si vytváří jinou. Politiku mění a skrývá do náhradních struktur. Jestliže ve 20. století napíše český historik, že náš národ je „marod skrze historii“, pak buďme ujištěni, že základy této blahodárné choroby leží v době pobělohorské. Dějiny se stávají politikou utlačeného národa. Politikou ševců a děveček, kočích a podomků, truhlářů a kovářů, poddaných sedláčků, měšťanů a trhovců. Ne pro vzpomínku, ale proto, aby mohl vůbec být formulován smysl národního bytí. Je zajímavé, nakolik například husitská tradice se uplatňuje jako ideologická složka poddanských povstání v 17. a 18. století. Ve vsích vzniká lidová instituce, jaká snad nemá obdoby nikde na světě. Oblíbená postava mravokárných povídek spisovatelů 19. století, ale v podstatě soubor osobností, které se o zachování jazyka i národního bytí zasloužily měrou vrchovatou. Říká se jim „písmáci“. Tají česky psané Písmo svaté. Knihy o dějinách. Zejména o husitství. Dokáží organizovat. Učit. Vysvětlovat v kázání. Ale i v nich je dialektický rozpor. Jestliže oni pomohli „přezimovat“ českému národu, byli to zase oni, kdo do národního povědomí vložili „politickou schízu“; oprávněné, mravně sankciované vědomí, že doma je jedna politika, na veřejnosti druhá. Že je netoliko přípustné, ale že je dokonce chvályhodné přetvařovat se jak trotl. Tyto struktury a mechanismy přežívání, vyvolané dějinnou nutností nejsou dodnes dostatečně prověřeny, ale není pochyb, že přinášejí dlouhotrvající důsledky a následky bolu.

 

Rok po uzavření Vestfálského míru je Balbín vysvěcen na kněze. A pak dochází k osudovému střetnutí, které má navždy určit Balbínovy postoje. Jako nový kněz je Balbín vyslán na misijní cestu po Hradecku. A tady se setkává se skutečností, kterou už nezmírní ani matčina ani babiččina péče, ani toulky s panem z Oppersdorfu. Balbín sleduje, jaké škody napáchala a páchá rekatolizace jdoucí ruku v ruce s germanizací. Provází inspektora náboženských studií jezuitského řádu Španěla Rodrigueze Arriaga (podle druhého jména také spíše Baska nežli Španěla) na rozsáhlé spanilé jízdě naskrz Čechami: roku 1650 získává titul mistra svobodných umění a filozofie a když se zjistilo, že při misijní činnosti Balbín neprojevuje „náležité horlivosti“ (pídil se spíše po historických materiálech), je převeden do škol jezuitského řádu. Jezuité, jak řečeno, si dokázali vážit nadaných, nezakomplexovaných manýrů, ale tam, kde bylo nadání spojeno s absolutní poslušností řádu. V Balbínově případě se mýlili. Tento mimořádnými schopnostmi obdařený mladý muž byl svou podstatou odpůrcem toho, co jezuité chtěli a o co se snažili. Ale ztratit ho? Ani nápad! Nechť tedy vyučuje! Kladsko, Praha, Brno, Jičín, Jindřichův Hradec, toť zastaveníčka a štace učitelské pouti Balbínovy, která má trvat od roku 1653 do roku 1661.

 

Co tušil, v čem se utvrzoval za cest s otcem Arriagou, v tom ho učitelská praxe pouze nezvratně přesvědčila: není jiná cesta, než cesta skrze znovu vyloženou, pravdivě podanou českou minulost k nové české budoucnosti. Kromě oficiálních spisů ke korunovaci Ferdinand II., tendenčně zaměřené práce o účasti jezuitů na obraně Prahy před Švédy 1649, píše po letech vlastně v jednom nesmírném rozmachu a jedním dechem Balbín své základní pojednání Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých). Literární historik šedesátých let minulého století vykládal, že Epitome vznikl z „kultu minulosti“! To je zásadní nepochopení problematiky. Ne-li její zásadní neznalost. Cožpak by dílo, které vzniklo z „kultu minulosti“ vyvolalo to, co Epitome rerum Bohemicarum zavinily a o čem by literární historik měl vědět? Jak bylo v 17. století zvykem, sotva Balbín udělal poslední tečku, už ho práskli. Nejprve českým představitelům řádu. A pak se lavina dala do pohybu. Epitome putoval v jednom exempláři do Říma generálovi řádu k posouzení jako „zvlášť podvratný a nebezpečný“ a se stejnou charakteristikou do rukou císaři Leopoldu I. Generál řádu a císař Svaté říše římské národa německého, jak se tehdy habsburský státní útvar v návaznosti na středověkou tradici jmenoval, se neobtěžuje a nezatěžuje něčím, co je „výrazem kultu minulosti“. To pro něho nemá praktický význam. Věc spočívá v tom, že Epitome, toť výsledek tehdejší současné české politiky, její myšlenkový půdorys, její strategie i prognostika, chceme-li to povědět nám srozumitelnější hantýrkou v označení.

 

Blesk na sebe nenechal dlouho čekat.

 

A nebyl to blesk z čistého nebe. Nad hlavou Bohuslava Balbína hřímají politická mračna cenzury a aktu pošahané víry. Balbína posílají do vyhnanství. Do Klatov! Nic lepšího mu udělat nemohli. Klatovy, toť tehdy sama odlehlost. Klid. Zdálo by se, že ta nejidyličtější idyla, kdyby nebylo nekonečné bídy poddaných. Kdyby se stále pevněji a pevněji kolem jejich hrdel nestahovala smyčka takzvaného druhého nevolnictví. Zde, na samém okraji země české píše Balbín na žádost svého přítele Tomáše Pěšiny z Čechorodu svůj nejslavnější spis Rozprava na obranu jazyka slovanského zvláště českého (Dissertatio apologetica pro lingua slavonica, præcipue Bohemica), který se však musí nechat uležet v zásuvce plných sto let! Plné století! Až roku 1775 jej pod názvem shora uvedeným tiskne František Martin Pelcl a vyskytnou se mínění, že tímto editorským počinem začínalo české obrození. Balbín však dokázal víc než napsat „obranářský“ pamflet. Dovedl pochopit souvislost slovanských národů, v době, kdy naprosto nebyla zřetelná a patrná. A dokázal argumentovaně vystoupit na jejich obranu. I Balbínova píle a plodnost byly neuvěřitelné. Plánoval třicetisvazkové (30 svazků!) dílo vlastivědné Rozmanitosti z dějin Království českého (Miscelanea historica regni Bohemiæ). Stihl vydat deset svazků. I tak položil základy pro další badatelskou práci víc než solidní. V Balbínově pozůstalosti pak naleznou ještě práci o českých vědcích Bohemia docta (Učené Čechy).

 

Z Klatov Balbín přesídlil do Opavy a odtud se pak směl vrátit do Prahy, kde patrně zemřel. Známe přesně hodinu, den, měsíc i rok. Místo jeho smrti je však mlhavé. V oparu. Bohuslav Balbín navěky skončil svou aktivitu 28. listopadu 1688 o osmé hodině večerní. Bylo mu bez pěti zanedbatelných dnů šedesát sedm let. Skončil se život maníka, který uprostřed řádu, jenž měl dovršit zkázu českého národa, položil základ k jeho záchranným manévrům.

 

 

 

GELASIUS DOBNER

   30.5.1719   PRAHA     ۞                24.5.1790   PRAHA

 

Muž, kterého nazývají „otcem kritické historiografie české“, jakoby v sobě pojil veškeré protiklady 18. století v té podobě, v jaké se toto století otisklo do českých dějin, zejména pak do dějin českého myšlení. Jasné rozumářství tu nachází azyl pod klášterní střechou. Touha vidět minulost v novém, ničím nepřikrášleném světle, se střetává s okolnostmi, které můžeme nazvat objektivními. Knihovny jsou ještě majetkem velké šlechty. A záleží na hraběti „tom“ a baronovi „onom“, zda povolí učenci přístup do kabinetu, jenž považuje jen a výlučně za svůj. Nikdo mu nemá co přikazovat. Nikdo si nedovolí mu poroučet. A s archívy je to stejná odrhovačka. Jejich dveře jsou ještě zavřeny na petlici, kterou obalila rez. A přece se tento truhlářský synek probere a probije. Netoliko k pramenům, s nimiž naučí sebe i ty, kdo přijdou po něm pracovat, jak s nimi dosud nikdo nepracoval, ale shrne svá studia s velkolepou, dodnes udivující stručností.

Bez Dobnera by sotva napsal své nejlepší statě František Palacký. Ještě generace Gollova a jeho studentů (Novotný, Šusta, Nejedlý, Šimák, Pekař a další) vyslovuje Dobnerovo jméno jako zaklínadlo a ním vyráží do boje, ve kterém se má prokázat falzifikace rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. A v polovině 20. století budou vědci jako Zdeněk Fiala, František Graus, Václav Vojtíšek i jejich žáci o Dobnerovi hovořit s úctou na rtech, třebaže mnohé z jeho závěrů rozšíří, předělají nebo zcela zamítnou.

 

CESTA VZHŮRU

Kdo byl učenec, o kterém tu v superlativech přeháníme? Truhlářský synek z Malé Strany. Jeho děd Michal přišel do Prahy z Boru roku 1699, usadil se na tehdejším Pětikostelském náměstí a stal se privilegovaným měšťanem. Rodina Dobnerova žila o dřevěném jobu. Už děd Michal truhlařil a hoblík, palici, klíh a pilu po něm podědil jeho syn Josef, který se oženil s Marií Annou Schäfferovou. Byl to výhodný sňatek a dnes už jen stěží soudit, nakolik to mohl být „sňatek z rozumu“. Skutečností však zůstává, že Josef Dobner vyženil vlastnické právo na dům U pěti kostelů, který mu připadl jako dědická pozůstalost roku 1720. To už bylo na světě sedmé z Josefových devíti dětí. Capart, kterému při křtu dáno jméno Job Felix. Současníci ho měli poznat pod jménem Gelasius à sancta Catharina, tedy pod klášterním jménem Gelasius od svaté Kateřiny (podobnost se svatou Káťou hledejte hned vedle u Andělského hradu v Římě). Dějiny české historiografie ho prostě zapsaly jako Gelasia Dobnera. Narodil se 30. května 1719 a svět opustil v témže měsíci o jednasedmdesát let později, bylo venku zrovna nádherně a psalo se v ranních novinách už 24. května 1790. Dobu, kterou prožil, nazývali ještě na sklonku minulého věku „stoletím dobnerovským“.

Nemůžeme, k naší velké lítosti, vyprávět žádnou příhodu z Dobnerova dětství, která by se mohla pochlubit jako ty, jež se obyčejně vedou o dětských letech velkých mužů a zdůrazňují buď udivující schopnosti, nebo podivuhodnou přezíravost k vědění. Zdá se, že mezi skřípotem pily, vůní dříví, vrzáním hoblíku, nahořklým pachem klihu, boucháním kladiv a povykujícím slovníkem tovaryšů, dětství plynulo pravidelně, bez větších extempore. Zvláštní snad je pouze okolnost, že na výchovu mladého Joba Felixe neměl největší vliv ani otec, asi příliš zaujatý svým posláním dřevaře na exkurzi za truhlářskou fantazií, ani matka a z okolí nikdo, kdo by měl třeba jen vzdáleně co společného s historiografií. Naopak, byl to lékař, univerzitní profesor Jan Antonín Scrini, kdo formoval výchovu sedmého z dětí truhláře Dobnera.

Jako všichni nejpokrokovější duchové oné doby byl Dobner zpočátku vychováván těmi, jež byli „nositeli temna a průšvihů“. Jezuity. Z jezuitských škol přešel k piaristům. Česky se naučil teprve šestiletý, když roku 1725 opakoval na škole v Kosmonosích rétoriku. Roku 1737 zemřel jeho zploditel a mladý Job Felix vstoupil do řádu piaristů. Prodělal noviciát a odešel do Hornu v Dolních Rakousích, kde studoval filozofii a teologii. Odtud vedla cesta do Vídně, kde vyučoval na piaristickém gymnáziu. A sám poslouchal lekce na právnické fakultě. Léta plynula. Dobner zasahoval do vnitřní rakouské církevní politiky. Vyhrál spor o to, aby rakouští piaristé byli odtrženi od české provincie a byli přiřazeni k provincii rýnské. Přes tuhý odpor jezuitů domohl se roku 1752, že česká dvorská kancelář povolila zřídit piaristickou školu v Praze, kde byly čtyři třídy německé a stejný počet tříd českých. Bylo to skromné vítězství, ale přece jenom vítězství. Sotva měl v ruce povolení, sáhl Dobner hluboko do vlastní kapsy a pro piaristickou školu koupil dům v Celetné ulici. Osmnácté století se přehouplo do své druhé poloviny.

 

PRAVDA SE RODÍ VE SPORU

Zatímco se Dobner pře s jezuity, zabývá se ve volných chvílích studiem dějin. Jen pro své potěšení. Ale už první jeho pokusy prozrazují svébytný talent. Svérázné vidění pointy. Dobner je duch tíhnoucí k systematice. K uspořádání toho, co dosud bylo toliko vyprávěnkou. Víceméně nezávaznou, nezřídka nezávadnou pro organismus jedince. Dobner sestavuje slovník učenců, kteří působili v Čechách a slovník historiografický. A právě tady má narazit na zavřené dveře knihoven. Na archívy zamknuté na deset západů a jedenáctou schválnost. Duch jako Dobner nemůže působit a pracovat zcela sám. Potřebuje nadšené a oddané asistenty, kteří jsou praktičtější, vynalézavější ve všedních schématech a snadných tématech. Dobner takového asistenta najde. V muži mnohem starším než je Gelasius à sancta Catharina. Je to tehdejší světící biskup Václav Antonín Vokoun. Sám spíše obdivovatel historiků a dějepisu než vědec, v každém případě však muž natolik zkušený, aby se dovedl rychle zorientovat. A tak Vokoun pozná nejen nesmírnou dřinu, ale i velké nadání, které vložil Gelasius à sancta Catharina do svého slovníkářského pokusu. Snaží se Dobnerovi pomáhat, seč mu jeho síly stačí. Především mu umožnil vstup do kapitulní knihovny.

Ale něco za něco. Navrhne Dobnerovi, aby se odřekl svých encyklopedických snah a raději na základě pramenů kriticky zhodnotil české dějiny. Zejména zpracování jejich nejstarších období by bylo víc než žádoucí. Z toho je vidět, že Vokoun měl hodně citu, dost znalostí a značnou míru přehledu, aby odhadl, co je v dané chvíli nejaktuálnější na pořadu dne.

Dobner se pustil do práce. Že na cizí popud? To nikterak nesnižuje jeho zásluhy. Vokoun byl zjevně muž vzdělaný, ale sám nedovedl usednout k cáru papíru. Uměl však poradit. A i tato iniciativa má velký význam pro tvorbu jednotlivců i pro utváření kultury jako celku. Dějiny lidstva by byly chudší o mnoho velkých děl, kdyby nebylo zasvěcených, třeba netvůrčích rádců, zamilovaných do určitého předmětu, vášnivých iniciátorů a oddaných podporovatelů.

Jako tvůrčí duch však potřebuje jiskru, která by zažehla, co zatím usychalo kdesi v chládku, v koutku, v ústraní, ani ten nejlepší rádce není schopen říci CO a JAK. Dobner – a v tom je jeho velikost – sáhne hned zpočátku po nejspornější otázce pramenů k nejstarším českým dějinám. Po otázce pravosti či nepravosti legendy takzvaného Kristiána o svatém Václavu. Sotva se začne věnovat kritickému dějepisectví, nakousne otázku, která je dodnes „ukázkovým případem“ české historiografie. Věc je v tom, že legenda takzvaného Kristiána se hlásí do 10. století. Kritický rozbor v ní však nalézá stopy událostí, které se nemohly odehrát – a autor o nich tedy nemohl mít ani potuchy – před dobou, ze které je nejstarší rukopis této legendy, ze 14. století. Je tedy legenda takzvaného Kristiána falsem? Někteří – a velmi vážní a vážení badatelé prohlašují, že je. Druzí tento názor stejně vášnivě popírají. Poukazují na to, že pozdní opisovač ze 14. století vnesl do původního textu vsuvky, které legendu takzvaného Kristiána přibližovaly tehdejšímu čtenáři. Spor není s konečnou platností vyřešen dodnes.

Spor zahájený před více než dvěma sty lety otevřel Gelasius Dobner spisem, jenž nese poněkud krkolomný název: Ob das Leben der heilige Ludmila und des heiliges Wenzels, das Balbin in seine Epitome herausgegeben, ein echtes Werk des Benediktiner Kristanus, eines Sohnes Bolesius sei. Práce sice nebyla vytištěná, protože roku 1757 dobrodinec Dobnerův, světící biskup Vokoun vyprchal z pozemského těla jako duch a umělecká pára umrlce k tomu, ale byla napsána a pomalu, ale jistě vcházela do obecného povědomí historiků.

V Praze se jednalo o vytištění takzvané Hájkovy kroniky. Populárního historického díla z 16. století. Peníze poskytl hrabě František z Dubé a text připravil k vydání páter Viktorin od Svatého kříže. Překlad měl přehlédnout a korigovat podle přání piaristického provinciála Dobner.

Českou historiografii nemohlo potkat nic lepšího. Dobner roznesl, jak se říká, vydavatele i samo dílo na kopytech. Ukázal, že autor knihy Václav Hájek z Libočan bez ostychu práší absurdity a páter Viktorin jeho výmysly ještě přiživuje. Nebudeme se tu zabývat tímto problémem podrobněji. Kdo má zájem, vytáhne si příslušnou literaturu v knihovnách. Kritika Hájkových povídaček však dala základ české kritické historiografii. Dobnerův spis o kronice Václava Hájka z Libočan byl napsán latinsky. Nové období českého dějepisectví mohlo začít.

 

HLEDÁNÍ

Charakterizuje-li něco velmi stručně a přitom nejvýstižněji podivuhodnou osobnost truhlářského synka Gelasia Dobnera, pak je to slovo – píle. Od roku 1761 do roku 1765 vydává tři díly Análů, mnohasetstránkového díla.

A mezi prací nad Anály vydává roku 1764 mnoho dosud neznámých a neotištěných pramenů k českým dějinám, protože konečně se mu otevřely dveře soukromých šlechtických archívů. Tak vzniká jedno ze základních děl Monumenta historica Bohemiæ nusquam antehac adita. Pravda, Dobner neměl ještě potřebné znalosti paleografie, neznal moderní zásady vydávání pramenů, ale byl první, kdo učinil krok, aby se dospělo tam, kde dnešní historická věda vězí v civilizačních etapách. Sotva však vyšel první díl Análů, kde Dobner tentokrát veřejně rozbil výmysly, které jsou výplodem obraznosti Hájka z Libočan, vrhli se na něj Hájkovi obhájci. Byla to jakási „předehra“ ke sporům o pravost rukopisů, které se měly rozhořet téměř přesně za sto let.

Na jedné straně sentimentální a namyšlené fangličkářské vlastenectví, na druhé nesmiřitelná snaha po vědecké pravdě. Na Dobnera se v „prvním sledu“ vrhli prostřední a malí duchové, jalové existence. Především mu vyčítali, že „praotce Čecha“ prohlásil za smyšlenou obsahovou osobu a dokázal, že se nemohla dostat do českých dějin jinak, než nelegitimní cestou – obrazností.

Důkaz Dobnerův můžeme dnes o něco prohloubit, vypilovat, upřesnit. Základ je však tentýž. Dobner dospěl k pravdě, kterou nelze vědeckými metodami popřít. Je v tomto ohledu klasik a jeho dílo klasické.

Výpady nemohly Dobnerem otřást. V jeho polemice udivuje mrazivý klid. Nepohnutá a nepohnutelná věcnost, s níž sráží do prachu útočníky. Naprostá nepřítomnost vzrušení. Emocí. Pohoršení. Uražené samolibosti u sráčů. Neútočili však jen pisálkové typu V. P. Duchovského – ostatně pisálkové často objednaní a zaplacení – (už na osmnácté století se vztahuje pozdější výrok Šaldův o „Kocourkově a Hulvátově v hovnech“ v české kultuře), ale také mužové, o jejichž vzdělání, kritickém duchu a mravních kvalitách těžko šlo pochybovat. Byly tu výpady Pubičky, F. M. Pelzla a Josefa Dobrovského, který rozvířil polemiku o původ jména Čech. Otázka ostatně dodnes není uspokojivě vyřešena. Dobner vyjasnil základní stanovisko: „láska k vlasti předků“ nesmí odporovat nebo dokonce popírat vědeckou pravdu. „Vlastenectví“ mu nebylo slovíčkařením, ale hledáním vědecky ověřitelných skutečností. Už to byl velký skok vpřed. Útoky a jejich odrážení však pozřely čas, který Dobner nutně potřeboval k vlastní badatelské práci.

Pravda je, že Dobner si nikdy nemohl ztěžovat na nedostatek existenčních prostředků. A ve své době se natolik proslavil, že si ho povšimla i císařovna Marie Terezie, která mu darovala roku 1772 mnoho vzácných výtisků a roční důchod ve výši tří set zlatých navrch. To nejen zvyšovalo společenské postavení truhlářského synka a bylo samo o sobě vyznamenáním, jehož se tenkrát dostalo pouze málokomu, ale částka, kterou dvorská pokladna Dobnerovi vyplácela, byla na tehdejší poměry tak vysoká, že zajišťovala blahobyt bez šetřivých snah.

Dobner patřil k mužům, kteří se neuzavírají životu. Kromě cest po archivech a knihovnách a stálých polemik spravoval ještě novou kolej v ulici Na příkopech a byl ředitelem piaristických škol. Roku 1776 si však řekl: OK, bylo už dost mrhání časem! Odchází do ústraní a chce se věnovat pouze vědě.

Dotkne se každé závažné otázky, spojené s nejstaršími českými dějinami. Rozborem sporných a nepříliš spolehlivých písemných pramenů určí téměř tak přesně jako dnešní věda rozlohu a polohu Velké Moravy. Věnuje se otázkám královského titulu Vladislava II. Zajímá se kulturním přínosem cyrilice. A vše pojímá z jediného zorného úhlu: z historické pravdy.

Závěr života, posledních čtrnáct let prožívá v plném tvůrčím soustředění. Zabývá se dílem starších českých dějepisců, kteří jsou dnes už – k naší škodě – zapomenuti a neoprášeni žádnými pamětníky. Věnuje životopisnou studii autoru pozoruhodné knihy Mars Moravicus, dějepisci 17. století a svým způsobem svému předchůdci Tomáši Janu Pěšinovi z Čechorodu.

Dobner si mohl říci, že vykonal vše, co tehdy bylo v lidských silách jedince. Musíme si bohužel přiznat, že my se dnes k velkému vědci chováme jako potvory, s pošramocenou pověstí, jak jsme si mnohdy ke své velké škodě navykli. Dobner nemá dosud biografii, která by se četla v širších masách. Nemá bohužel ani vědeckou biografii na síti.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter