Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.6.
Zdeňka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
rock this place: Neneh Cherry i Josef Čapek bonviváni nikoli přidrzlí paviáni :)
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 12.3. (07:54:23)

Honza Dědek, i když nebyl svědek svědění svědků Jehovových v rozkroku na první prosinec 1996, ukuchtil ne letmé poohlédnutí po fešandě Neneh i Sheryl Crow… dvě v jednom čísle Rock & Pop 12/1996 a protože to není disco dědek, tak Neneh ocitujme i po letech jako šťávu a příležitostnou královnu bálu… v sobotu 10. března oslavila zase mladost, mládí vpřed, když láteří s páteří funky  do zad… Raw like sushi i sprcha s balzámem na organismy a uši


Švédská jadrná odbarvená princezna bez pozlátka s čokoládově zbarvenou pletí se v kolotoči příjmů, desek a pohyblivé slávy pousměje a precizně pohybuje už přes patnáct let. Zázemí umělecké rodiny a nepřehlédnutelný (či spíše nepřeslechnutelný) talent ji už v dětství stáhly do víru bohémského života, plného massive attack dunivé hudby, zpěvu a tance, a tak zatímco její spolužačky se dostaly do výčepu nanejvýš s tatínkem na jednu dávku návykové cocacoly méně než návykové cyankáli, malá Neneh tam stála na pódiu a zpívala své první písničky. Pokud ovšem zrovna nebyla se svým nevlastním otcem myšlenky myšlenkami na některém jazzovém koncertu nebo ho doma uprostřed matčiných barev, štětců a pláten neposlouchala, jak cvičí na trumpetu. O pár let později to začala zkoušet s muzikou sama, střídala kapely a nástroje, okolnosti a vyvrcholení, kulminace nápadů, podnikala bláznivé jízdy napříč spektrem možností a cyankáli výhradně k tanci, syrové jako porce sushi, které sluší jak bezdomovci, tak nejvyššímu funkcionáři funky. Podobný život končí často totální sebezáhubou – nebo na čele hitparád. Neneh Cherry se v sedmnácti definitivně rozhodla vytvořit nejkrásnější nástroj ze svého nezaměnitelného hlasu a naplnit druhou ze zmiňovaných možností duhou až do oblak (do sedmého nebe špásu propašovat jedině nestárnoucí krásu) času…

 

Narodila se takhle jarně švarně 10. března 1964 ve Stockholmu jako dcera švédské ilustrátorky Moki a afrického perkusionisty Ahmada Jaha. Už ve dvou letech začínala cestovat po vlastních nožkách, když doprovázela svou mami a nevlastního otce, proslulého jazzového trumpetistu a hudebního Sandokana průkopníka arci myšlenek na notách Dona Cherryho na jeho turné po Evropě, Americe a Středním Východě. Díky tomu může dnes Neneh vzpomínat na setkání s Milesem Davisem a na pařížský koncert Jamese Baldwina. Muzika kolem ní proudila s nepolevující nepřetržitou magickou silou. „Občas jsem nad chováním svého otčíma pociťovala rozpaky. Když šel třeba po ulici a hrál na flétnu, strašně jsem si přála, aby byl stejný, jako ostatní tátové. Dneska jsem samozřejmě za všechny tyhle zkušenosti neskonale vděčná.“

 

Většinu školního roku mezi cestováním strávila Neneh v New Yorku. Tady se taky v roce 1979 jako baskytaristka a doprovodná zpěvačka zvěstovatelka zlatého vokálu v hrdle přidala k pseudo ska–punky kapelce The Nails (hřebíky až v kabelce). „Jakmile jsem objevila hlas Polystyrene z kapely X Ray Spex, okamžitě jsem se do něj zbláznila, stoupla mi sebedůvěra a rozhodla jsem se začít zpívat.“ V té době se taky zkontaktovala s bláznivou bristolskou partou The Pop Group a jejich kamarádkami The Slits, britskou i břitkou dívčí punkovou horečkou v kapelovém pojetí dávek koňských do uší, vřava, ano ať žije vřava, která v roce 1978 jezdila na turné s Donem Cherrym. Během roku se Neneh a darebný Ari Up, prchlivý zpěvák The Slits, stali nejlepšími kámoši pod sluncem a vyrazili za bláznivým dobrodružstvím, které začalo v Battersea v Jižním Londýně a skončilo po 365 dnech a nocích flámů zpátky v New Yorku.

 

Nějakou dobu pak Neneh pracovala jako uklízečka, maďarsky takarítónő, jsou tam tóny vedle saponátů, dokud se jí v roce 1981 neozvali její bývalí spoluhráči z Pop Group, Bruce Smith a Gareth Sager. Tentokrát si podle jedné písně Rolanda Kirka říkali Rip Pig & Panic a hledali sólovou slušivou strhující zpěvačku, tak proč to nezkusit, troufalá slečno Šerinko. V sedmnácti letech se tedy fešanda Neneh Cherry prvně stala středem pozornosti. Popsat styl Rip Pig & Panic by bylo stejně těžké, jako nějak definovat anarchistickou minulost kapel the Slits a The Pop Group. Balancoval někde na pomezí free jazzu, punku, funky, s určitými stopami vážné hudby. Pro Neneh byl ale tenhle křest ohněm v roli sólové zpěvačky vrcholně důležitou zkušeností: „Rychle jsem si uvědomila, že v téhle kapele neexistují žádná hudební pravidla – noty jsou plavidla i netradiční – všechno, co jsem kdy slyšela a chtěla vyzkoušet, jsem mohla použít a ono se to tam šiklo. Předtím jsem se pořád snažila něco ze sebe vydolovat, ale spolupráce s Rip Pig mě naučila, že muzika se dá dělat s pouhým opakováním toho, co už tady dávno bylo, to znamená, že si můžeš brát inspiraci, odkud se ti zachce, a dělat si s ní, co uznáš za vhodné.“ Cherry to dělala, a to tak přesvědčivě, že ji na jednom londýnském koncertu zahlédl producent John Callington, pracující v té době na albu tématicky zaměřeném proti válce o Falklandské ostrovy s Argentinou a modernější Evitou, a nechal ji na desku nazpívat dvě skladby. Pro další hudební dráhu Šerinky ale bylo mnohem důležitější, že se ve studiu sčuchla s Johnny Dollarem a Cameronem »Booga Bear« McVeyem, svými budoucími spolupracovníky a producenty, se kterými si užívá výsluní na superlodi jménem Hudba až dodnes. Jenže to se psal teprve rok 1982 a Neneh se ještě se svou experimentální družinou rozcházet neodhodlala. Tralala. K rozštěpení chemického vzorce Rip Pig & Panic došlo po třech albech (jedině debut I am Gold se dostal do britského žebříčku, byť pouze na sedmašedesáté místo) o dva roky později – Neneh Cherry se ale rozhodla s kytaristou Garethem Sagerem pokračovat dál. Zvolili si název Float Up CP, ale už po pár měsících se jejich cesty rozešly a v té době už zcela sebevědomá kráska začala pracovat na své první sólové demokazetě. Práce jí zabrala víc než tři roky, během nichž si ovšem stačila vystřihnout perfektní duet s Mattem Johnsonem ve skladbě Slow Train, který se následně objevil na desce The The: Infected. Devítiskladbové demo, docházející v roce 1987 na adresy všemožných gramofirem, obsahovalo i píseň Buffalo Stance, která o rok později zabodovala na třetí příčce britské hitparády. Z dnešního pohledu je tedy s podivem, že nahrávka byla všemi renomovanými vydavatelstvími odmítnuta a nakonec se objevila na etiketě nezávislé společnosti Circa Records jen zásluhou přímluvy Matta Johnsona. Přitom Melody Maker v recenzi na singl týdne prohlásil, že „Buffalo Stance je postmoderní popová písnička par excellence, která beze švů spíchla rap, soul a funky“ – výsledkem této „krejčovské“ práce bylo vystoupení Neneh Cherry, v té době v osmém měsíci těhotenství, v populárním pořadu Top Of The Pops a čtvrtmiliónový prodej desky jen ve Velké Británii. V Americe o měsíc později vydaná nahrávka zakotvila na tři týdny v Top Ten a prodejnost jen těsně nestačila na převzetí platinové desky – tenhle překvapivý komerční ohlas na druhé straně Atlantiku ale zaznamenávala Neneh Cherry už na krátké mateřské dovolené po narození dcery Tyson Cherry Kwewandy McVey (pro sňatek se zpěvačka a její producent rozhodli až o rok a půl později). Dlouho si na vzornou matku Neneh Cherry nehrála – už v červnu následujícího roku se objevila druhá hitovka chuťovka Manchild (o remixy na 12“ se postaraly pistole à la konkurence v Bristole: Massive Attack a Smith & Mighty), která si sice v Británii vedla o dvě příčky hůř a rovněž tantiémy nebyly zrovna na novou vilu, ale oba singly slibovaly velmi zajímavou nálož na lože, na kutě na chutě s dlouhohrající prvotinou, nazvanou kulinářsky Raw like Sushi. Právě Manchild přitom považuje Neneh Cherry za nejdůležitější nahrávku své kariéry: „Byla to skladba, na které jsem prvně našla svůj vlastní styl, polohu, která mně skutečně stoprocentně sedla a na níž mělo smysl pracovat.“

 

Debutové album Raw Like Sushi z roku 1989, doplněné třemi vynikajícími klipy Jeana Baptista Mondiho, předčilo všechna očekávání a po právu si vydobylo nejen komerční úspěch v podobě více než dvou miliónů prodaných nosičů, ale i cenu v kategorii Mezinárodní objev roku a Nejlepší zpěvačka roku při prestižních udíleních zlatých sošek Brit Awards, po němž následovalo vítězství i v anketě časopisu Rolling Stone v kategorii zpěvaček. Jenže všechno má svůj rub a líc a odvrácenou stranou nenadálého úspěchu byl srdeční kolaps z pracovního vypětí (i když se pochopitelně objevily zprávy, přičítající zhroucení drogovému návyku) během živého vystoupení v MTV, které mělo propagovat nastávající turné, na němž Neneh Cherry předskakovala Fine Young Cannibals. Není divu, že po tomto nepříjemném prožitku se Neneh Cherry skoro na dva roky stáhla do ústraní a vrátila se do rodného Švédska. Jak se ale následně ukázalo, netrávila tuhle dobu zdravotními procházkami a praním plenek. Už v roce 1991 začala ve staré konventní škole, kterou před dvaceti lety navštěvovala, s natáčením nové desky, ale našla si čas i k natočení vynikající písně Colea Portera I´ve Got You Under My Skin pro charitativní album na pomoc v boji proti protivnému AIDS likvidujícímu tolik nešťastníků po sexu Red, Hot & Blue. Právě její verze proslaveného hitu byla nakonec vybrána jako singl a sklidila nemalé úspěchy po celém světě.

 

Druhé album dostalo název Homebrew a znamenalo obrovský krok ve vývoji Neneh Cherry – jak pěvecky, tak i zvukomalebně a módně lišácky. Právě k modernímu zvuku dost napomohl Geoff Barrow, později proslulý studiový mág alba Dummy projektu Portishead. Definovat tuhle nahrávku pomocí nějakých ustálených škatulek, musela by vzniknout mnohoslovní sraženina složenina, které by beztak nerozumělo ani IQ hajzlbáby. Bylo by to podobné, jako popsat stručně zvučně beatlovské Bílé album. Na Homebrew najdeme stejně hojně zastoupený hip hop, soul a jazz, jako rock či pop. Žádnou ze skladeb však nelze označit jediným přívlastkem. Snad by se to dalo nazvat jako koule od Sněhurky, „cherrysmus“ od Šerinky, lekce sexy tance od Šeherezády, což je sice naprostá pitomost, ale kdo si vzpomene například na singlový duet Trout s Mikem Stipem, postavený na vysamplovaném kytarovém riffu ze skladby Pusher amerických Steppenwolf, doplněném jemnými strojovými bicími s podivuhodným zvukovým oparem a elektrizujícím soulovým hlasem, pochopí, co tím míním nastínit. Neneh Cherry je totiž osobností, která do svého pěveckého projevu vstřebala desítky stylů, se kterými se za svůj krátký život potkala a za pomoci mimořádného hudebního cítění z nich vytvořila esenci lučního kvítí, které hladí po jaru, esenci specifickou jak vůně parfému Gio. I když se v jednom z prvních rozhovorů u příležitosti vydání alba zpěvačka vyznala ze svých obav z příliš dlouhé doby, která uplynula od vydání jejího debutu a strachovala se, že kdysi věrné publikum mohlo její jméno již dávno vypustit z paměti, opak byl pravdou. Album Homebrew se okamžitě po vydání vyhouplo do britské, americké i evropské Top Ten a do měsíce už Neneh objížděla jednu zemi za druhou a přebírala tu zlatou, tam zase rovnou platinovou desku. „Ten úspěch mě vážně překvapil. Předpokládala jsem, že když jsem se na tak dlouhou dobu stáhla do ústraní, lidi na mě zapomenou a bude třeba spousty času, než jim koncerty a promoakcemi ve všech médiích své jméno opět připomenu. Na druhou stranu vím, že jsem tuhle desku nemohla dokončit dřív, protože můj život je něco jako výlet z jednoho města do druhého, který nějakou dobu trvá a já ten čas nemohu zkrátit, protože tím bych se připravila o všechny zážitky z cesty a neměla bych o čem psát. Takový už je můj styl, nemohu si pomoci,“ vysvětluje Neneh Cherry. Než na své hudební pouti jako potulná Kočka bez klanu Kočků z Matějské dorazila do „třetího města“, uplynuly proto celé tři roky, přestože první zážitky z cesty začala Šerinka s vůní šeříků natáčet už v roce 1994. Brzy na to byl ale její pracovní program utlumen, když společně s Johnny Dollarem a Bearem přijala nabídku napsat jednu baladu na nervy pro africkou superstar Youssou N´Doura. „Pro nás bylo důležité spolupracovat s africkým umělcem, zvlášť na písni o rasismu a lidském pohledu na rozdílnost barev,“ říká Neneh Cherry o písni, která se jmenovala Seven Seconds a vzápětí po vydání se z ní stal celosvětový bestseller, který jen ve Francii sedmnáct (!) týdnů vévodil hitparádám a celkově přesáhl hranici tří miliónů prodaných nosičů (objevuje se samozřejmě i na aktuálním albu Neneh Cherry s názvem Man). Neneh na své cestě k třetímu albu tedy mohla být klidná – všemi televizními a rádiovými stanicemi obehrávaný duet jí zajistil víc popularity, než obě předchozí alba dohromady. Ta nakonec dosáhla takového stupně, že byla Neneh Cherry v roce 1995 nucena vyrazit i na rozsáhlé evropské turné, během něhož objela i řadu proslulých festivalů. Vzpomínám si na její vystoupení v Roskilde, kdy jsem byl v lepším případě jejím vystupováním zaražen. Křehká čokoládová princezna s andělským hlasem a nevinným pohledem diváky překvapila chováním přísné dominy, která, zatímco si vyhrnovala bílé šaty vysoko nad krvavě červené kalhotky, bičíkem nutila fanoušky v první řadě líbat její kožené šněrovací boty, My Bitch, ne vetchá samice vetchého starce z čapího hnízda babitch. Raději jsem si tehdy sedl zády k pódiu a poslouchal hlas „bez obrazu“, kterému ani předstírané sexuální touhy neubraly nic na jeho čistotě, síle a kráse, razanci. Jen ty iluze o spojení křehkého vokálu s romantickou duší se pod dánskou podvečerní raw like sushi oblohou kamsi nenávratně posunuly a já Neneh Cherry v duchu spílal do pozérek a laciných exhibicionistek. Tehdy jsem ještě nevěděl, že sex se jako živočišný životní postoj objeví v nezanedbatelné míře i na novém albu, nazvaném prostě Man. Je ovšem pravdou, že se vedle vyzpívávané sexuální razance (Kootchie) dostal na aktuální novinku i smutek ze smrti 19.10.1995 v Málaga ve Španělsku Dona Cherryho cherubína (Trouble Man), melancholie z velké lásky (Woman, singlová skladba palba alba doplněná jedním z nejlepších videoklipů roku) či mateřská radost z růstu Cherryiny dcery (Carry Me). Je to opět deska plná emocí, stylové tříště jenom ne ledové a zvukové pestrosti. Neneh Cherry ji sama charakterizuje jako album o lásce, sexu, životu a smrti: „Na téhle desce je spousta nové energie, která vznikla ze skutečnosti, že jde v první řadě o písničkové album. Ty skladby jsou trochu vypravěčské a trochu rozmazané, poskládané z úlomkovitých pocitů, které jsme nalezli uvnitř každé písně ne tak přísně. Původně jsme chtěli všechno obrátit vzhůru nohama, ale v tuhle chvíli to vypadá, že jsme natočili desku jednoduchých a přímočarých písní, takže nakonec je nejdůležitější co říkám a jak to říkám. Myslím, že mi mohou lidi věřit.“

 

Řekl bych, že mohou, a mohou i s chutí okoštovat bublaninu plnou svěžích melodických višní. Nebo si dát višně nevinně v čokoládě.

 



SMÍŘLIVÝ MODERNISTA – JOSEF ČAPEK


      23.3.1887     HRONOV           ۞      15.4.1945  BERGEN–BELSEN   

 

Český malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor. Začínal jako redaktor Uměleckého měsíčníku a Volných směrů. Pak působil

 

Jako novinář a spisovatel setrvával Josef Čapek ve stínu slavnějšího bratra Karla, jeho literární odkaz je však stejně osobitý jako dílo výtvarné, v němž spatřoval své hlavní poslání. Texty z mládí, které podepisovali společně, vycházely často z jeho nápadů a literárně zběhlejší Karel je pak dotahoval. Josef mimo jiné vymyslel i slovo robot, jež vešlo do mnoha mezinárodních jazyků.

 

Koncem prvního desetiletí minulého století se na pražských promenádách začali objevovat dva nápadní mladíci. Jeden byl robustnější a nosil brýle, jinak si byli výrazně podobní, měli růžové tváře, plné rty a stejné, vybraně elegantní oblečení. Jen hrstka zasvěcených věděla, že se jejich články a drobné prózy často objevují v Národních listech, Národním obzoru, Horkého týdenníku, Večerech Lidových novin, Přehledu či Stopě, obvykle společně podepsané bratry Čapky.

 

Pocházeli z Podkrkonoší, kde jejich otec působil jako venkovský lékař a regionální vzdělanec. Mladší Karel, od dětství intelektuálně nadaný, nedávno odmaturoval a započal studia na pražské filozofické fakultě. Starší Josef, ten s těmi brýlemi, se moc dobře neučil, a tak pro něj rodiče zvolili praktickou dráhu. Vyučil se tkalcem na dvouleté německé škole ve Vrchlabí a měl si ve starém mlýně po předcích zřídit malou tkalcovnu. Cítil však, že by tak promarnil život. Přiměl proto rodiče, snad pod pohrůžkou sebevraždy, aby mu umožnili splnit životní sen stát se malířem. Do Prahy přišel v roce 1904 a během dalších šesti let absolvoval malbu a kresbu na Uměleckoprůmyslové škole. Rodiče se přistěhovali v roce 1907, když prodali dům v Úpici. Bratři tak získali jisté zázemí, aby se mohli aktivně věnovat kulturním zájmům.

 

S novinami začal Josef spolupracovat ještě před Karlovým příchodem, ale pak na několik let autorsky splynul s bráchou. Karlův literární talent byl nesporný, rychle mu to pálilo a měl s přehledem lehké pero, zatímco Josef obtížně hledal pro své postřehy i nápady to správné výrazivo. Oba zprvu podléhali náladám secese (byli přece mladí a perspektivní pro vyjádření Jugendstilu), především její rajcovní erotice jako sladká rajská jablka a provokativnímu estétství. Vypěstovali si také jemný, lehce ironický smysl pro lidové umění, pouťové atrakce či pokleslé románky. V nejmenším nepohrdali žurnalistikou, cenili si naopak její bezprostřednosti a jejího akčního rádia. Vedle výtvarných referátů publikovali především nejkratší útvary novinářské beletrie: fejetony, aforismy, mikropovídky a básně v próze. K jejich předválečným vzorům zřejmě patřil vídeňský bohém Peter Altenberger, k němuž se po válce kvůli protirakouským resentimentům už moc nehlásili.

 

Po ukončení studií si Josef v roce 1910 zajel na zkušenou do Paříže, kam za ním následující rok dorazil i Karel. Vedle malování a večerních kurzů kresby na akademii Collarosi se tu důkladně seznámil s uměleckými sbírkami a výstavami moderního umění. Po návratu do Prahy se tak mohl ujmout redigování Uměleckého měsíčníku, nového spolkového časopisu Skupiny výtvarných umělců, která se orientovala na francouzský modernismus v čele s Picassem, Braquem a Derainem. S její vůdčí osobností Emilem Fillou se však brzy rozkmotřil, poněvadž odmítal jeho úzké zaměření na jedinou linii uměleckého vývoje. „Co je ve Francii módou, může se u nás stát dogmatem,“ napsal tehdy. I proto přešel do redakce méně sektářských Volných směrů. To už své výtvarné referáty a články podepisoval vlastním jménem. S Karlem dál spolupracoval na prózách a dramatech, ale především chtěl co nejvíc malovat. Už pár let chodil s dívkou Jarmilou, jež pocházela z vyšších pražských kruhů, její rodina však nápadníka odmítala kvůli nezajištěné existenci.

 

Během válečných let po roce 1914 se Josef utkával s hlubokými depkami. Hrozila mu fronta, jíž unikl jen díky vadě zraku (měl sedm dioptrií a trpěl astigmatismem levého oka), jeho skromné příjmy se za války ještě ztenčily a trápil se také nenaplněnou láskou k Jarmile. Zároveň však malířsky dospěl k obzvlášť sugestivnímu výrazu a samostatně sepsal své snad nejpozoruhodnější prózy (Lélio, 1917, Pro delfína, 1923). Zahájil také bohatý korespondenční styk s Josefem Florianem a Bohuslavem Reynkem, výrazně duchovními osobnostmi na hony vzdálenými vlídně přízemnímu pragmatismu, jaký bývá s Čapky spojován. V roce 1919 se konečně mohl oženit, když rodina jeho vyvolené přišla po devalvaci o své patricijské jmění.

 

Zrod masarykovské republiky otevřel před bratry skvělé perspektivy. Byli v pravý čas na pravém místě a měli i správný věk – Karlovi bylo osmadvacet, Josefovi jednatřicet. Oba se ztotožnili s novým režimem a jako novináři se plně vložili do veřejného dění, zprvu zejména v Národních listech a satirickém Nebojsovi, kde Josef znalec a milovník karikatur Daumiera a Goyi, poprvé uplatnil svůj kumšt aktuální politické kresby. Ta se v následujících dvaceti letech stala asi nejvýznamnější složkou jeho užité tvorby a vyvrcholila ve slavném cyklu Diktátorské boty (knižně 1937).

 

Národní listy, kde Čapci působili v prvních letech republiky, bývaly tradiční tribunou měšťanského liberalismu. Nyní je ovládal Karel Kramář s Aloisem Rašínem, hlavní představitelé české pravice, jež byla kritická k prezidentu Masarykovi. Když bratři proti této tendenci protestovali, Josefa pro výstrahu propustili. Populárnější Karel, novinářské eso listu, dal okamžitě také výpověď, čímž správní radu zaskočil. Alois Rašín se vymlouval, že chtěl Josefovi jen pozměnit smlouvu, ale Čapci už dostali lano od Arnošta Heinricha z Lidových novin.

 

Josef nastoupil do Lidovek na prvního apríla 1921 a novinářství se mu pak stalo hlavním zdrojem obživy. Těšil se zvláštnímu režimu, který mu umožňoval volnou tvorbu: za denního světla maloval a do redakce chodil teprve navečer, aby se postaral o výtvarnou rubriku. Vlastní příspěvky, ať už kreslené, či psané – fejetony, sloupky, výtvarné referáty, později prózy pro nejmenší čtenáře (Povídání o pejskovi a kočičce, 1929) a román na pokračování (Stín kapradiny, 1930) – většinou sepisoval rovněž doma. „Jsem v těch Lidovkách spokojen, protože nic nepředpisují a neždímají nás, naopak poskytují mi živobytí, na něž umění zhola nevydá,“ napsal v roce 1923 Josefu Florianovi.

 

Nastupující avantgarda v čele s Devětsilem se k tvorbě bratří Čapků stavěla odtažitě, protože nesdíleli její obdiv k CCCP a komunismu. Podezřelé se jí zdály i jejich neúspěchy. V tomto směru ji popuzoval především Karel, hlasatel filozofie amerického pragmatismu, přední mluvčí hradního křídla české politiky a veleúspěšný beletrista. S Josefem to měla složitější. Začínal jako dělník a jeho práce si podržela rysy lidovosti a poctivého citlivě zvládaného řemesla, ideologicky se nevyhraňoval a zůstával daleko pozadu za komerčními úspěchy svého bratra. Jeho malby i prózy navíc korespondovaly s výboji moderního umění, jež avantgarda respektovala. V knize Lélio se přiblížil Zpěvům Maldororovým francouzského kultovního básníka Lautréamonta a jeho obrazy námořníků, rváčů, nevěstek a proletářských matek z městské periferie evokovaly svět Jiřího Wolkera a pœtistů. Také Josefův zájem o společenské a civilizační okraje v esejistických knihách Nejskromnější umění (1920) a Umění přírodních národů (1938) avantgardě celkem imponoval. Opovrhovala však středostavovským étosem, který mu velel zdatně živit rodinu – s bratrem se pouštěl i do podniků notně utilitárních, k jakým patřily komerčně úspěšné divadelní hry Ze života hmyzu (1920) či Adam stvořitel (1927).

 

Mnozí představitelé levicové avantgardy sice pocházeli ze zámožnějších vrstev než Čapkové, tím víc však odmítali jejich třídní smířlivost a toleranci. Pro Josefa se cesta k modernímu výrazu neodvozovala z nějaké skupinové ideologie, oceňoval naopak rozmanitost osobitých projevů a trpělivě rozvíjel vlastní jedinečnost. K většímu souznění tak došlo až ve 30. letech, kdy před avantgardou i Čapky vyvstal společný nepřítel – děs běs fašismus vesmírných červů a červích těles místo fungujícího mozku.

 

Po nástupu Hitlera otiskl Josef v Lidovkách stovky satirických kreseb, spolupracoval i s tiskem německého antifašistického exilu a v roce 1934 se zúčastnil pověstné Mezinárodní výstavy karikatur a humoru v pražském Mánesu, jež vyvolala ostrý protest německého velvyslanectví. Obavy z nástupu totalit a jejich válečných důsledků vtělil i do cyklů malířských alegorií a prozaických meditací (Kulhavý poutník, 1936, Psáno do mraků, 1937), jejichž literární tvar v mnohém předjímá pœtiku deníků, jaká se v české literatuře ujala o desítky let později.

 

Po mnichovské dohodě rozpoutaly krajně pravicové kruhy proti oběma Čapkům nenávistnou kampaň, k jejímž důsledkům zřejmě patřila Karlova předčasná smrt. Nacisté zařadili Josefa do seznamů českých kulturních prominentů nepřátelských třetí říši. Zatkli jej počátkem září 1939 a během následujících pěti a půl let prošel koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a Bergen–Belsen. Tam pravděpodobně zahynul za epidemie tyfu patnáctého dubna 1945. Jeho paní Jarmila se po něm vydala hned po skončení války pátrat, bohužel však bezvýsledně.

 

(Viktor Šlajchrt – 30.4.1952 v Praze – spisovatel a novinář, vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, v letech 1994–2008 redaktor kulturní rubriky týdeníku Respekt, v současnosti spolupracuje vedle Respektu zejména s Revolver Revue. Je autorem či spoluautorem knih esejistického rázu.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 13.3. > anička ZZZ (Nový) - 13.3. > jak jsem již avizovala, CENZURA NA TOTEMU se rozrostla do nevídaných rozměrů. NENÍ jistě náhoda, že Totem je financován z ukradených Bakalových peněz!
Vymazali mi všechna díla a v žádném případě neobstojí tvrzení, že kůli sprostým komentářům úchylů jako je mystikus, egil a modrá muška! Je to neuvěřitelná arogance a zneužití moci, je to popření slušnosti a vlastních pravidel. MUSÍM DÁT ZA PRAVDU A MYSTIKUSOVI I JFJ, ŽE neschopnost Redakce a adminů postihovat ty, kteří škodí, jsou sprostí ap. se projevuje v čiré nahotě, že opravdu, protože to jinak nedává smysl, všechny ty prasárny a úchylárny dělají sami nemocní adminové, zřejmě na podnět Bakalových pohuňků. TOTEM JE NAKAŽENÝ A JE K ZBLITÍ! Jistě to jde řešit jako jfj, že odejdu, ale já nejsem zas takový tvůrce, abych si otevřela vlastní stránky. Prostě jen konstatuji HANBA TOTEMU, JEHO LIDEM, HANBA BAKALOVI, ZLODĚJI KTERÝ NEMÁ OBDOBY A DOUFÁM, ŽE AŽ PŮJDE SEDĚT DOJDE I NA JEHO PATOLÍZALY, HANBA VŠEM, KTEŘÍ SE TĚMTO PRAKTIKÁM-CENZUŘE, NEPOSTAVÍ, HANBA VŠEM NEPŘIHLÁŠENÝM, kteří své úchylárny vkládají pod díla autorů a umělců, pod záštitou a ochranou přeplacených neschopů z Totemu, HANBA TOTEMU! UŽ TO TU NĚKDO ŘEKL... ZAVŘETE KRÁM!!!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter