|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
A pokaždé se má duše
vtělí do ptáků nad námi
a rozletí se na milion smrtí
to chci ti pokaždé říci
ale ta věčnost je příliš krátká
zdá se mi
v ten okamžik zapomenutého dechu
který padá mezi poli
kde je blízko ke kořenům stromů z druhé strany země
kde déšť voní zoranou hlínou ženy
a mlhu svlékají nedočkavé ruce milencovy ze stínů, až v nahotu s níž splyneme ve věčnost
a v klín Andromedy, jenž mi dáváš jako Siriovi se smutnýma očima psích hvězd
spálit se o jazyk ohně, který mi hoří v ústech budoucích slov
i pravdou i lží když nechci zatížit duši hříchem ticha
pak vrátí mi andělé v drobných
ač pokaždé jim ponechám haléř zpropitného
z tvého jmění Bože
a až na mizině duše budu
vím, že nebudu litovat
neboť jediné, co si smíme s sebou vzít
je to, co jsme darovali
a smrtí se rodíme v život věčný
nad jehož propastí se nám tají dech, když ruce bloudí ve světle našich těl
a rozpíná se vesmír a mrtvá kočka u cesty se dívá do jesenického nebe
vítr žene beránky do nebeského ovčince a vítr potěžkává můj prach
a my se těžce milujeme
jako bychom již nikdy nechtěli najít cestu zpět
kousl bych tě krku jako vlk
tak hladový jsem po něze a mrdání
že pláču
|
|
|
