Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 18.7.
Drahomíra
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
šéfová má dneska svátek, tak ukuhňala svůj dortík ke kávě, docela obstojně
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 22.6. (10:20:10)

JOS. LADA LÍČÍCÍ DOPODROBNA SVÉ VZPOMÍNKY Z DĚTSTVÍ (= TO UŽ VÁM BYLO DOST DÁVNO)


JAK JSEM POZNAL ALŠE.


Alšovy kresby jsem uviděl poprvé, když mi bylo dvanáct let (1900), a dodnes cítím ten velký dojem, který na mne učinily.

 

Bylo to brzy zjara. Vezl jsem na trakaři na pastvu malá žlutá housátka. Byla uložena v košíku a stará husa starostlivě pokejhávajíc klusala za mnou. Vezl jsem je na malý palouček, útulně vklíněný mezi dva pahorky, z nichž jeden byl na vršku porostlý řídkým borovým lesíkem. Když písklavý trakař vrzal kolem baráčku tetky Bubenice, tak nějak až za samou ves vystrčeného, vyběhla tetka ven a tak se tomu komickému transportu chechtala, že jsem měl opravdu strach, aby se na tom zápraží nerozsypala. Vida veselou náladu tetky Bubenice, využil jsem toho a požádal jsem ji, aby mi zapůjčila nějaký kalendář.

 

„To je škoda,“ povídá tetka, „zrovna žádnej nemáme doma, běhá to všechno po vsi. Ale počkej, kluku, mám tam takovej maličkej sešítek s panákama a říkankama, tak ti to pučím, když seš takovej husí táta!“

 

Musil jsem chvíli čekat, než jej tetka bůhvíodkud vyšťárala. Byl to slaboučký sešitek, obsahující asi deset národních písniček s Alšovými kresbami. Sotva jsem do něho mrkl, a už zase trakař kodrcal přes kamení, div moji křehoučcí svěřenci nevypustili svoji pápěrkovou dušičku. Zvědavost mě hnala do spěchu, abych už už byl na paloučku.

 

Tam jsem rychle vysypal housátka do měkké travičky, stará husa dostala rozkaz, aby na ně dávala pozor, a už jsem seděl na velkém kameni–placáku, abych si důkladně prohlédl poklad tak nenadále nabytý. Nemíval jsem toho nikdy mnoho k prohlížení. Sem tam nějaký ušpiněný odrbaný kalendář, jehož ilustrace dramaticky nebo humorně líčily všelijaké životní příběhy. Ale žádný z těch obrázků mě nezaujal tou měrou, abych na něj po odložení kalendáře ještě myslil.

 

A nyní se mi dostaly do rukou obrázky, které mě opravdu chytily za srdce. Ne svou výtvarnou formou, té jsem tenkrát ani za mák nerozuměl, ale svým obsahem. Staly se mi naráz tak blízkými, jako by z nich ke mně promlouvali strýc nebo tetička.

 

Vždyť tenhle strýc je celý můj strýček Švihla, známá dobrá kopa, a tato tetka bydlí zrovna vedle nás! Nic bych se nedivil, kdyby najednou obživla a z toho obrázku na mne promluvila:

„Heleď, Pepíku, nebyl si to ty ten kluk, co nám včera rozbil špačkem vokno?“

 

Vůně pečených brambor zavanula ke mně z jiného obrázku, a zrovna tak se naše Plavka pase, jako přibitá. U rybníka podzimní vítr rozčechrává ostřici a ten lesíček vzadu? To je tamhle naproti ta borovinka! Zrovna tak tam stromy ke kraji řídnou, až stojí dva nebo tři o samotě! Zvadlou bramborovou nať a zetlelé listí cítím, jako by byl podzim a ne jaro, které se tu kolem mne v podobě žlutých housátek batolí.

 

Také tohoto strýce, co zvrhl tu tetku ve starém špenzru z trakaře do lesního močálu, dobře znám; tamhle jede s trakařem k panskému lesu a má právě takovou krátkou dřevěnku, z které vylétávají obláčky modravého kouře. Je to starý Franták, hrdina od Novary, Piačenci a Pičikátabóny, kde pod Radeckým jako Vyndišgréckylysar honil pymontské regimenty. Celá ta odysea jeho vojenského tažení se mi oživila, když jsem zhlédl další Alšův obrázek: „Huláni, huláni! malovaný děti!“ A kdo si to na jiném obrázku zpívá: „Já se mám hůř než pes, musím hlídat ves!“ Vždyť je to tentýž strýc, starý Franták, jenž se má opravdu někdy jako pes, a přece si rád zazpívá: „A Bětulinko boubelatá, pročpak se mne vzdaluješ?“ Je to on, starý dobrák, který mě nikdy domů nezažene, když se v letní měsíční noci potichu ze svého pelechu v přístodůlku vykradu a jen tak v košili s ním chodím po všech jeho „placech“, kde si vážně nasadí k ústům roh a do tiché noci zahútá: „Hút, hút, hút!“

 

A podívejme se! Tady si usedla spokojeně ke stolu naše tetička Švihlová! Je nedělní odpoledne, uvařila si kafíčko a teď tady sedí s brýlemi na špičce nosu nad starým kalendářem. V celém jejím obličeji je vidět, s jakou chutí si „říká“ nějaký moc hezký „kousek“, kde to nakonec všechno dobře dopadne. Tak je to všechno jako živé!

 

A kam až mám jít, abych uviděl tuto typickou krajinu s kostelíkem uprostřed? Mně přece stačí jen se na svém oblíbeném kameni–placáku obrátit ke své rodné vsi, a vidím všechno pohromadě, co na těchhle obrázcích je sem tam po částech rozhozeno. Kostelíček s věží, to je náš starodávný kostelíček! Řada topolů za ním lemuje Čihákovu zahradu a stará lípa, jež stojí mezi kostelem a farou, má zrovna takovou košatou korunu jako na tomto Alšově obrázku. Větší statky se dvěma okénky ve štítě a se soškou uprostřed kupí se kolem kostela, za nímž v řadě stojí stodoly, právě tak označené ve štítech dírkovanými kříži. Dále od kostela stojí chalupy a nejdál, sem tam natočené, jsou dřevěné baráčky, stydlivě se krčící za stráňkou. A jen ta boží muka tam scházejí!

 

Ale ten řebříček kolem těch božích muk také dobře znám! Každé léto ho musím do zásoby natrhat pro svého kašlavého otce; ještě ze sněhu na mnoha místech ta léčivá bylinka vystrkuje svou uschlou hlavičku.

 

Do té doby se mi nikdy nestalo, abych si figurky na obrázcích oživoval osobami ze svého okolí. Byli to „panáci“ a dost! Ale nad touto knížečkou se mi vybavovaly v mysli všechny ty vesnické figurky tak lehce a samozřejmě, že jsem byl z toho celý u vytržení, a těch obrázků jsem se nemohl nabažit! A připojené písničky ještě ten dojem zvyšovaly.

 

To se rozumí, že jsem se potom pokoušel všecko to, co jsem viděl, napodobit! Stále mi v hlavě bzučely všelijaké popěvky o strýcích, tetkách, milování a verbování, které jsem si sám nemotorně skládal a ke kterým jsem potom smolil obrázky. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, že ty písničky pod Alšovými obrázky jsou písně národní, a domníval jsem se, že je Aleš složil sám. Také písmo jsem k nim kreslil tiskací a vůbec jsem se snažil, aby se celá úprava sešitu, do kterého jsem obrázky kreslil, pokud možná nejvíce podobala sešitu, který mi zapůjčila teta Bubenice. A velice lituji, že jsem jej neuschoval. Při své nedbalosti a částečně také pro naprostý nedostatek úkrytu – chudobné zařízení naší jediné světnice – sešit se leckde povaloval, až ho bylo použito jako poklopu na hrnek s rozškvařeným sádlem. A potom jej asi hodily ženské do plotny!

 

 

OD JARA DO ZIMY.

 

A teď vám budu, milé děti, vypravovat, jak jsem s ostatními dětmi prožíval rok od jara do zimy. Jakmile na jaře slezl trochu sníh, už jsme vyhledávali na výsluní vyhřátá místa a tam jsme se už nedočkavě zouvali, abychom po dlouhé zimní době zase jednou dosyta užili běhání na boso. V zemi, sotva trochu vyschlé, jsme hloubili důlky, hráli jsme o fazole a vyhřívali se na milém sluníčku. Když vyschla větší místa, náves nebo kopeček před Šobrovým stavením, hned se hemžily dětmi z celé vesnice. Hoši mrskali koupené i samodílné káči, napalovali mičudu, hráli „koťata“, „špačka“, „kokeše“ a všecky možné jarní hry. Někdy jsme si hráli na vojáky, na hasiče, na školu, jindy na zloděje, myslivce, hastrmany. Děvčata se točila dokola, skákala ve „školce“, nebo si hrála na „Elišku pyšnou“. Na vyschlých zahradách jsme sbírali pecky z loňských švestek a jako vzácnou pochoutku jsme z nich vybírali hořká jádra. S touhou jsme se dívali po holých kmenech stromů a hádali jsme, za jak dlouho budou míti zase ovoce.

 

A sotva jsme trochu užili jarních her a radovánek, už nám také nastávaly první práce a povinnosti. Já jsem musel chodit na trávu našim malým housátkům a chodíval jsem na ni rád. Ta první jarní travička je vždy tak svěže zelená a při trhání tak příjemně voní. První travička rostla nejdříve na vlhkých místech a kolem čistého, bublajícího potůčku, který se klikatě vine mezi omechovatělými kameny, vrbovím, olšemi a jinými křovinami. Na svých prvních jarních vycházkách jsem vždy dychtivě vyhledával na malé stráňce nad potůčkem mezi bílými břízkami první něžné květy sasanek. A když jsem je našel, to už jsem pevně věřil rozjásanému skřivánku, že jaro již doopravdy přišlo.

 

Když žlutá housátka trochu povyrostla, vozil jsem je v nůši na trakaři za ves na malý palouček, kterým se vinul malý potůček. Housátka se hned sama naučila škubat svěží travičku a stále si mezi sebou něco štěbetala. Snad jim stará husa poradila, jak to mají dělat, protože jim dovedla povědět i jiné věci. Když krátce zaštěbetala jen slabiku: ha!, tak to znamenalo výstrahu, že se objevilo něco nebezpečného. Housátka zvedla ihned hlavičky a také já jsem se někdy ohlédl, co to je. A bývala to někdy letící vrána, jindy pes nebo některá tetka s otepí suchého chrastí na ohnutých zádech.

 

To mě však nikdy nevyrušilo z pilné práce. Ale jakmile začala stará husa: ratatata!, to jsem ihned musel staré huse prutem pohrozit, aby si takové žerty nechala, protože takové štěbetání znamenalo: „Děti, už nechte všeho a teď alou! všichni za mnou k domovu!“ A já jsem měl na paloučku ještě tolik nedodělané práce: musel jsem opravit vodovod z bezových trubek, abych mohl pohodlně zavodňovat malou zahrádečku, plnou žlutých květů pampelišky a blatouchů. Také malý mlýnek na potůčku potřeboval nutnou opravu, abych jej měl v pořádku, než mladé osení doroste a dozraje k žatvě. Tolik práce jsem měl a stará husa pořád jen domů a jen domů!

 

Někdy jsem byl tak zabrán do té milé práce, že jsem ani nezpozoroval, jak stará husa zase navádí ta malá nevinná housátka, aby šla na vedlejší pole škubat mladé obilí. Taková to byla podařená máma! Sama ještě dávala pozor, aby je nikdo ve škodě nepřekvapil, a když ze sebe krátce vyrazila: ha!, tak to znamenalo, že někdo jde, a housátka ihned z pole utekla. Pěkná výchova – co?

 

Jednou brzy zjara, když jsem zase pásl naše housátka na paloučku pod lesem, popadla mě touha vykoupat se v blízkém potoce. Sluníčko mile hřálo a čistá voda tolik lákala k vykoupání. Vzpomněl jsem si, jak se to vloni krásně skákalo z břehu do hluboké tůně, a již jsem se déle nerozmýšlel. Hned byly šaty dole – a hup do vody. Ale – milé děti, přál bych vám vidět, jak jsem z té ledové vody zase rychle vyrazil na břeh! Jako by mně tam ne jedna, ale aspoň sto vos vrazilo najednou žihadla! Chtěl jsem se rychle zase ustrojit, ale tak jsem se zimou klepal, že jsem nemohl trefit ani do rukávů košile. Běhal jsem tedy hodnou chvíli jako splašený sem tam po louce, až jsem se tak zahřál, že jsem se mohl ustrojit. A stará husa s housaty na mne broulily, jako by nechápaly, co se s tím klukem pojednou stalo.

 

Jak jsem vám již pověděl, byl můj otec obuvníkem a mou častou povinností bylo roznášet nové nebo spravené boty do okolních vesnic. A nejraději jsem chodíval na jaře. Sníh pod paprsky teplého sluníčka rychle roztával a všude bylo plno vody. Voda v potocích se prudce valila jako v malé řece, v dálce temně hučela, nebo šuměla po zatopených lukách. Často jsem se musel vrátit domů, protože jsem si netroufal přeskočit široce rozlitý potok. Ale brzo vody opadly a teplé slunečko rychle vysušilo cesty i pěšiny. A to se to potom vesele vykračovalo s botami přes rameno po tvrdých pěšinách mezi mladým, sytě zeleným obilím. Nade mnou zpíval vesele skřivánek, ve stráních i lesích vítali jaro také ostatní ptáčkové a ze skupin bělokorých břízek voněly první fialky.

 

Viděl jsem, jak obilí kvapem rostlo, a nežli jsem se nadál, bylo vyšší než já a tak příjemně vonělo chlebem, když jsem do něho vlezl pro modrou chrpu, fialový koukol nebo červený vlčí mák. Křepelka na vedlejším poli chtěla za to na mně „pět peněz“ a dole z louky pod strání volával na mne varovně pták chřástal. To už také dozrávaly ve stráních na lískách sladké oříšky a na polích lákaly sladké lusky a buclaté makovice.

 

To už bývala také pořádná horka a my, děti, jsme se denně chodily koupat do hubáčkovského rybníka. Tam plavaly po vodě velké a silné dubové fošny a po těch jsme se my kluci často plavili na druhý konec – do Ameriky. Museli jsme dávat bedlivý pozor, abychom při té dobrodružné plavbě nepadli do rukou divokým pirátům, kteří do nás pálili těžkými kulemi z bláta. A sotva jsme jim šťastně unikli, už jsme se zase museli připravovat na nepřátelské uvítání od rudých Indiánů. Už na nás čekali na druhém břehu, pomalováni červenou hlínou a ověšeni dlouhým listím. Uvítali nás divokým pokřikem, máváním tomahavky a výhrůžnými posunky. Tak se bránili přílivu „bledých tváří“ a hleděli uchránit svá loviště před vypleněním. A často těm dlouhým bojům musel udělat konec pan otec Janovský, který to bral odepnutým řemenem napořád, a tak dostal namydleno velký náčelník Bůvolí Oko, admirál Krištof Kolumbus i prostý námořník.

 

Bojovat na suchu bývalo tedy nebezpečno, ale k bitvám na vodě jsme se teprve nesměli odvážit. Vždyť málokterý kluk uměl plavat, a to ještě jen tak po „psím způsobu“. Je pravda, že někteří hoši i tak přeplavali celý hubáčkovský rybník, ale trvalo jim to hrozně dlouho a hřmotu při tom nadělali, jako kdyby tam plaval slon a ne malý kluk. Voda při tom vysoko stříkala, jak do ní bil všemi čtyřmi končetinami, a myslím, že z toho hluku, který takový plavec nadělal, jistě muselo být nevolno i hubáčkovskému hastrmanovi.

 

Když bývalo málo času, zaběhli jsme se vykoupat do malého náhonu v lukách nad vesnicí. Nehodil se svou skrovnou rozlohou k velkolepým bojům, ale studenější voda a výplata od strýce Uhra také stačily k zchlazení bujné nálady. Nepozorní a rozpustilí kluci pošlapali trávu kolem náhonu, a tak se často stalo, že byli náhle překvapeni láteřícím strýcem Uhrem. Někdy jsme byli opravdu rádi, že jsme aspoň zachránili holé životy a smutně jsme z protější stráně přihlíželi, jak rozzlobený strýc šmahem hází do vody všechny naše části obleků, které jsme v tom nenadálém zmatku na břehu zanechali. A dalo nám to vždy mnoho práce a hledání, nežli jsme si všechno po potoce shledali.

 

Pak jsme si to nahoře na stráni na sluníčku sušili a při tom jsme si věrně slibovali, co všechno strýci Uhrovi uděláme, až vyrosteme a zesílíme, a co všechno hned zítra naložíme jejich Tondovi a psu Žulíkovi. Ale za chvíli jsme již o ničem nevěděli a druhý den jsme se tam běželi zase všichni vykoupat.

 

Cestou k náhonu i zpět k domovu jsme se rádi plouhali úzkými pěšinami mezi vysokou trávou, plnou krásných a příjemně vonících květin. Děvčata si z nich pletla věnečky na hlavy a my kluci jsme zase vyhledávali duté stvoly pampelišek, abychom z nich urobili frkačky. Bublavý potok uprostřed lučiny lákal nás svými hlubokými tůněmi, ve kterých se proháněly mrštné rybky a líně lezli vousatí rackové, i písčitými mělčinami, kde voda musela přeskakovat hladké kameny. A když nás na těch toulkách přepadl někdy hlad, stačilo nám vlézt do bujné trávy a natrhat si kyselého šťovíku. Býval někdy kyselejší než ten nejostřejší ocet a my jsme se při té pochoutce vždy šklebívali jako opice – ale nám to nevadilo a někdy jsme šťovíku snědli celé otýpky. Brrr!

 

Kolem svátku sv. Antonína býval těm radostem konec. Na luka vytáhli sekáči a před východem slunce ležela bujná tráva v dlouhých řadách, z kterých jsme do „kytek“ směli vybírat vonící kmín. A jak krásně se to běhalo kolem kup silně vonícího sena a jak bujně se skákalo přes menší kopky.

 

A jak krásné bývaly ty letní večery. Z luk vonělo seno, z Jedličkovy louže se rozléhalo po vsi kuňkání žab a odněkud z chaloupek za potokem přilétaly k nám milé zvuky tahací harmoniky. Jinde zpívali sborem hoši a děvčata naše krásné lidové písně a do toho se mísil tlumený hovor strýců a tetiček shromážděných někde na zápraží. U lávky se honily děti kolem veliké hromady smrkového chvojí, výskaly a dávaly si „baby“ na dobrou noc.

 

Za dětmi odešli spát i dospělí a vesnice pomalu ztichla. Jen někde ještě bouchly dveře, zaštěkal pes a ze sna probuzená slepice poplašeně zapípala.

 

Nevím, proč jsem měl tak rád tiché měsíční noci. Častokrát v létě, když byl měsíc v úplňku, sedával jsem celé hodiny na kameni před naším sklípkem a díval jsem se na oblohu posetou hvězdami. Bledě žlutý měsíc s vybájenou podobou svatého Davida mě tak přitahoval svou tajemnou krásou, že jsem si přával býti ptákem, abych se mohl libovolně prohánět tím mořem dalekých světel. Byl bych tam snad seděl vždy až do rána, ale bylo nutno také jíti spát.

 

V parném létě, když nám bývalo v dusné světnici velké horko, spávali jsme se starším bratrem v přístodůlku. A to bylo něco pro mne. Bratr usnul tvrdě hned, jak si lehl, a nestaral se, kdy já šel spát. A když mě ze sna probudilo vytrubování našeho starého ponocného Frantáka, hned jsem zase vyskočil a třeba jen tak v košili jsem za ním chodil po celé vesnici. Mnoho měsíčných nocí jsem tak prochodil s tím starým vojenským vysloužilcem a se smečkou psů, která ponocného každou noc po celé vsi vyprovázela. A bývalo v tom vždy něco tajemně krásného, když jsme všichni došli k prastaré lípě u kostela, kde bývalo vždy první vytrubování. Tam se starý Franták zastavil, nakročil pravou nohou, přiložil volský roh k ústům a už se nad spící vesničkou rozlehly dunivé zvuky: „Hút, hút, hút, hút…“

 

Bývalo to vždy jen v teplé letní noci, ale mně při tom běhával mráz po zádech. Chalupy a statky, zalité bledým světlem měsíce, vrhaly černé stíny doprostřed návsi a tmavá okénka dumavě hleděla z bílých zdí. Bývalo mi vždy, jak bych se náhle ocitl v nějaké opuštěné pohádkové vesnici, kterou chce ponocný probudit troubením k novému životu. A snad i ti psi za námi v půlkruhu nehybně sedící také cítili něco podobného, protože nikdy při vytrubování neštěkali, ani se neprali. Když jsme obešli celou ves, usedl si ponocný na schody u školy, aby si trochu oddychl, a já jsem se sypal k domovu. A kdyby mě býval při tom nějaký náhodný chodec potkal, jistě by se byl velmi podivil, kdyby viděl v hluboké měsíční noci běžet z návsi dolů kluka v košilce.

 

Všechna moje prázdninová práce spočívala v pasení našich krav a hus. Časně ráno jsem vyvedl naše tři kusy na obecní pastvinu a k deváté hodině jsem je zase přihnal napasené do chléva. V chlévku zatím už netrpělivě štěbetaly hladové husy, a sotva jsem uvázal krávy u žlabů, už zase bylo nutno pustit husy a hnát je na pastvu. Dokud stálo ještě obilí, pásl jsem je v našich bramborách a na travnaté cestě, vedoucí k našemu poli. Bývalo mi tam někdy samotnému smutno, protože na parném slunci mě netěšilo ani číst, ani si hrát s kamením a dřívky. Ale sotva poslední vozy odvezly z polí úrody, už za nimi vyháněli husy na strniště druzí pasáčkové a potom bývalo mi již veseleji. Někteří nedočkavci už tam také rozdělávali ohníčky a topili vytrhaným strništěm, ačkoliv bývalo ještě notné horko.

 

To však ještě nic nebylo a bavilo to jen ty menší kloučky. Ale hlavní a nejveselejší zábavy pasáčků nastaly, když i z luk odvezli poslední kopky otavy a krávy i kozy se mohly volně pustit všude beze strachu, že vlezou někam do škody. Potom teprve nastalo rozdělávání pořádných ohňů z dříví a pečení bramborů – největší radost pasáčků.

 

Děti, to vám bývala radost k nevypsání! Dým z ohníčků se válel po louce a příjemně voněl po celém okolí. Ohníček vesele praskal, mile hřál a kol něho se to tak hezky provalovalo, nebo prohánělo v kouři. Občas musela jedna parta běžet do olší nebo do lesíka nasbírat suchého dříví, aby ohníček neuhasl a brambory se brzy upekly. Však také vrchní kutič s ohořelým kuťákem v ruce pořád oheň opatroval, odháněl nepozorná děcka, aby nechytla, a občas vyhrabal z ohně některý brambor, aby zkusil, zdali je už řádně pečený. Ukoptěný a učerněný býval takový kutič jako kominík, ale tvářil se při tom tak moudře a důležitě, jako by chystal hostinu pro knížete pána.

 

Když uznal, že už jsou brambory správně upečeny, shrábl z nich všechno žhavé uhlí na stranu, vyhrabal je a nastalo dělení. Každému spravedlivě podle zásluhy (kdo zaháněl krávy a kdo nosil dříví) a potom byly hody. Klukům už lezly oči z důlků a někteří nedočkavci hryzali pečenky s kůrkou ještě žhavou. Bolestně sykali, jak je horké brambory pálily do rukou, vřelá sousta převalovali v ústech rychle sem tam a ukoptění při tom bývali všichni jako mouřeníni. To si dovedete představit.

 

Někdy však ty bramborové hody špatně skončily a já sám jsem míval při nich mnohé nehody. Jednou v neděli pekli jsme brambory až dlouho do noci. Krávy už šly samy dávno domů a brambory ne a ne se upéci. Konečně uznal vrchní kutič, že se mohou vyhrabat, a také to rychle udělal. My jsme si je spěšně mezi sebe rozdělili a hajdy skokem k domovům. Já si dal pečenky do kapes nedělního kabátu a běžím také – běžím – a najednou za mnou křičí Frantík Štěpánků: „Josefe, hoří ti kapsa u kabátu!“ Chytím se za šos – a SOS – skutečně! Kapsa byla již tak propálena, že z ní už všechny brambory vypadly. Ve spěchu jsem vstrčil do kapsy některý brambor se žhavou ještě slupkou a od té mi uhořel skoro celý šos u nového kabátu. Pro krýlepána – děti – neptejte se, jak to bylo dál!

 

Pro ty podzimní pastvy a ohníčky jsem měl i podzim velmi rád. Ze syté zeleně lesů zářilo červeně a žlutě zbarvené listí listnatých stromů a na polích v zeleni jetelů a mladého osení žloutla se hořčice. Vzduch byl prosycen příjemnou vůní kouře z mnohých ohníčků po celém okolí na polích zapálených, aby se na nich spálil škodlivý pýr a jiný plevel. Všade na polích se pilně pracovalo. Vybíraly se brambory, dobývaly řepy a silo se nové obilí. A jak milý býval podzimní den, když sluníčko teple hřálo! I pasáčkům bývalo vždy veseleji, pobíhali vesele po pastvištích nebo prolézali stráně, kde pod lískami hledali spadlé oříšky. Každý chtěl ještě užít posledních teplých dnů.

 

Na rovných lukách hoši pálkou napalovali mičudu nebo hráli „dudka“. Děvčata si hrála na „Elišku pyšnou“, na „kolo mlýnské“ a kousek dál „zajíček ve své jamce seděl sám“. V lesích si hráli hoši na myslivce, a když je to omrzelo, pustili se do divokých indiánských bojů. Tehdy se lesem ozýval válečný pokřik Mohykánů, Šošonů i jiných kmenů, které vykopaly válečnou sekyru, aby mohly přepadnout pokojné lovce prérie. Hurónský řev plašil lesní zvěř tak dlouho, až se odněkud přihnal rozkacený panský hajný s tlustou sukovicí v ruce a vyhnal z lesa rudé bojovníky i „bledé tváře“. A bývala to pěkná podívaná, jak divoký lovec kožešin „Kožená punčocha“, náčelník krvelačných Šošonů „Orlí srdce“ a stopař „Humply Bill“ v jednom houfu svorně hledají nejkratší cestu z lesa ven.

 

To bývaly naše nejoblíbenější hry a někdy jsme byli do nich tak zabráni, že jsme ani nepozorovali blížící se noc a často jsme přišli z pastvy domů, kdy rozumnější dobytek byl už dávno doma. Někdy nás zdrželo na pastvě dopékání bramborů, jindy stavba ochranné boudy v hustém křoví a my jsme se spoléhali, že naše „Straky“, „Plavky“ nebo „Čoudy“ už samy dobře najdou cestu k domovu. Ale jednou se mi takové spolehnutí nevyplatilo. Doloudal jsem se z pastvy domů již hodně za tmy, unaven celodenním pobíháním po lukách a po lesích. A teď si, milé děti, představte to leknutí, když se mne matka na dvorečku přísně optala: „A kde máš krávy, kluku milijónská?!“

 

„Cožpak nejsou doma?“ vyhrkl jsem udiveně a kolena se pode mnou leknutím rozklepala.

„Nejsou a jiný už jsou dávno doma, lajdáku! Tak se teď pěkně zase obrať a syp je hledat, aby je tam – pro krýlepána – ještě někdo neukrad!“

 

To víte, milé děti, že jsem se na to dlouho nerozmýšlel. Pomyšlení, že bychom pro mé skotačení přišli najednou o tři kusy dobytka, mi dodalo zase tolik síly, že jsem byl v malé chvilce zase zpátky na pastvisku, kde se naše krávy naposledy pásly. Ale tam po nich už nebylo ani památky. S tlukoucím srdcem jsem probíhal okolní stráňky a okraje přilehlých lesů. Prodíral jsem se křovím i hustým smrčím a nic jsem na to nedbal, že mě pichlavé jehličnaté větve tlukou přes ruce i do obličeje. Pro velký strach jsem to ani necítil, ale byl to strach jen o naše krávy. Nebál jsem se ničeho, ačkoliv by mě jindy do těch míst tak pozdě večer nedostal nikdo ani za zlatku. Měsíc trochu sice svítil, ale místy byla v lese tma jako v pytli. Padal jsem přes kořeny, přes kameny i do oka, nalíčeného pytlákem, jsem se dvakrát chytil. A tak jsem běhal po lesích asi dvě hodiny, až jsem naše milé kravičky našel v lese na malé mýtince. Bylo to místo opředené všelijakými povídačkami o strašidlech, ale já jsem tehdy na to docela nic nedbal. Dal jsem se radostí do pláče a všecky tři krávy jsem na šťastnou shledanou zobjímal. Pásly se na vřesu s takovou chutí, že jsem je od té pastvy nemohl odtrhnout, a protože bych je byl tehdy neuhodil ani za nevím co, musel jsem je od vřesu namáhavě odstrkovat, až jsem je šťastně dostal z lesa ven a na cestu k domovu.

 

Když přišly první mrazy, přestalo se pást a tak přestaly i všecky podzimní radosti. Ale my, děti, jsme se už zase těšily na zimu a na všecky radovánky, které zima přináší: klouzání, sáňkování, stavění sněhuláků a koulování. A než jsme se nadály, zapadl pojednou celý kraj sněhem. Někdy jsme byly tím překvapeny ráno, když jsme při vstávání vyhlédly okénkem ven, ale jindy se počal sníh pomalu sypat mezi dnem, a tu jsme ho vítaly radostným zpěvem: „Chumelí se, chumelí, paní Zima jede!“

 

Vítaly jsme zimu jako nového hosta, který nám přináší zimní radosti. Nedočkavci již zkoušeli kdejakou zamrzlou loužičku, jestli je led už udrží, a každou zimu se vždy několik těch prvních průkopníků zimních sportů pořádně vykoupalo v ledové vodě.

 

Když napadl první sníh, říkali nám staří, že svatý Martin přijel na bílém koni, a tu jsme si hned vypočetly, kdy už zas přijde svatý Mikuláš. Mívaly jsme před jeho příchodem takový příjemný strach, bály jsme se jeho metly i jeho chlupatého sluhy–čerta, ale zase jsme se těšily na dárky, které nám nadělí. Nebývalo jich nikdy mnoho: pár sušených hrušek a švestek, trochu cukrlat v barevných papírkách a několik červených jablíček – ale vždy jsme z těch dárků mívaly ohromnou radost, protože byly od svatého Mikuláše.

 

Už několik dní před jeho příchodem povídal si můj tatínek se starým tovaryšem Vilímem, že tentokrát přijdou do Hrusic Mikuláši až z Vídně, a ti že jsou moc přísní. Povídali si to jako pro sebe, ale patřilo to mně a já, ačkoliv jsem se tvářil, jako když to neslyším, dostal jsem z těch vídeňských Mikulášů opravdu strach. A když konečně přišel ten tajemný večer, kdy Mikuláš přichází a naděluje, nebyl bych vyšel ven ani za zlaté prasátko. Slyšel jsem, jak tu a tam ve vsi vřískají děti a každou chvíli přeběhl některý větší kluk s dupotem kolem našeho baráku. „To ho asi honí čert, kluka nezbedného!“ říkával tatínek svým spolupracovníkům u verpánku a všichni takového kluka srdečně litovali: „Ubohej kluk! To už ho čert jistě chytil a má ho v pytli!“ Ale zkušený otec jim tu starost hned zase vymlouval: „No – on čert takového kluka hned do pekla neodnese! Jen mu někde za větrem pořádně nalupá a napomene ho, aby byl hodnější a poslouchal líp svoje rodiče!“

 

A teď si, milé děti, představte, že v tom zabouchal u nás Mikuláš metlou na okno a hned také na dveře u světnice.

„Už jsou tady – pro krýlepána!“ vykřikl bratr a já jsem byl hned pod postelí. Tam jsem slyšel, jak rodiče Mikuláše vítají a ptají se ho, kde nechal čerta. „Mám ho venku uvázaného u vaší hrušky–javornice. Já vím, že tu máte málo místa a ten chlupáč divokej by vám tu mohl ještě něco rozbít! No – a máte vy vůbec nějaké malé děti? Žádné tady nevidím a mám s sebou pro ně plno všelijakých dárků!“ – „I máme, pane Mikuláši! Máme přece ještě kluka Josefa – polez ven, kluku zatrapená, svatý Mikuláš chce s tebou mluvit!“

 

Mně se ven moc nechtělo, ale měl jsem strach, aby se Mikuláš moc nedopálil a nevrátil se pro čerta, a tak jsem se raději vyšoural zpod postele doprostřed světnice.

„Modlit!“ poručil svatý Mikuláš a já jsem ho ihned uposlechl. Klekl jsem na kolena a drmolil jsem jednu modlitbu za druhou, pletl jsem ve strachu páté přes deváté, ale Mikuláš byl přece se mnou spokojen. Pokynul mi, abych přestal, a ještě se zeptal rodičů, zdali se ve škole dobře učím a jestli také doma řádně poslouchám. A když slyšel od rodičů, že to se mnou ještě ujde, vytáhl z košíku velký papírový sáček s dárky a podal mi ho.

 

Radostně jsem mu poděkoval, a sotva odešel, hned jsem obsah sáčku vysypal na ševcovskou třínožku. Jémine – to bylo dobrých věcí! Dal jsem se radostí do tance kolem třínožky po jedné noze a potom jsem se s chutí pustil do těch nadělených dobrot. A vděčně jsem při tom vzpomínal na hodného Mikuláše – ačkoliv se mi chvílemi zdálo, že mi jeho hlas byl hodně povědomý a že byl nějak moc podoben naší sousedce – tetě Skřivánkové! Ale dlouho jsem se tou nápadnou podobou nezabýval.

 

Když led trochu zesílil, hemžilo se na Jedličkově louži dětí jako much. Přes celou délku louže bývala vždy dlouhá klouzačka, po které nepřetržitě, jeden za druhým, kluci, děvčata, malé i větší děti se klouzali od nevidím do nevidím. Když někdo upadl, musel se ihned z klouzačky odvalit, aby ostatní přes něj neupadli. To se také často stalo a v mžiku byla na klouzačce pořádná hromada sem tam přes sebe převalených dětí. Pláč při tom byl málokdy, protože všechny děti byly nasazeny do hodně tlustých svršků, zato však se tamodtud rozléhal po celé vsi smích a jásot šťastných dětí.

 

Kolem obyčejných klouzačkářů jezdili pyšně „želízkáři“ (jak se u nás říkalo bruslím), ale ty jejich brusle bývaly víc než ubohé: obyčejně to býval starý kuchyňský nůž, vražený do kousku dřeva, přivázaný k botě motouzem a řádně utažený dlouhým hřebíkem. Všichni kluci mívali vždy jen po jedné brusli, protože by se byl sotva některý na dvou tenkých nožích udržel. Však také jízda na takové brusli vypadala. Když takový „želízkář“ jel, tak při tom pořád jen dupal zadní nohou, a přece pyšně a zvysoka shlížel na tu chamraď, která se klouzala jen tak v botách a někdy i po bosých nohou! A když se někdy některému „želízkáři“ povedlo, že ujel na své brusli asi dva metry, tu se vždy tak pyšně a domýšlivě nafoukl, že ostatní „želízkáři“ při té krasojízdě závistí až modrali.

 

Při tom sebou ti lepší i ti na bruslích každou chvíli tak žuchli, že až led pod nimi zapraskal. Přál bych vám vidět takového cvalíka, naditého do všech možných i nemožných šatů, když sebou bacil na zledovatělém povrchu zemském vozembouch. To se kutálel chvíli po klouzačce jako kulička a ostatní děti ho musely zvedat, protože sám v tom oblečení ani vstát nemohl.

 

Když nás omrzely klouzačky, vytáhly jsme sáňky a pak to z kopečků jen fičelo! Po uježděných klouzačkách z příkrých vršků jezdili „po bobku“ i někteří odvážliví kluci, nebo se více dětí chytilo jedno za druhé a ten dlouhý řetěz sjížděl potom „po bobku“ za jásotu a výskotu z vršku dolů. Říkalo se tomu vlak a přední kluk „strojvůdce“ či „mašínfír“ býval nejodvážnější a nejodvázanější z dětí. Při řádné opatrnosti strojvůdce sjel vždy takový vlak dolů bez pohromy, ale někdy z rozpustilosti zahnul přední kluk uprostřed klouzačky náhle na stranu a už se řítil jeden cestující přes druhého a dole pak nastala valná hromada akcionářů s boulemi. Ale pláč při tom byl málokdy; vždyť se všichni svalili do měkkého sněhu. Hůře jen bývalo, když rozpustilí kluci shora do chumlu děcek bili sběhovými kulemi a nehleděli na to, kam uhodí.

 

K nezbytným zimním klukovským zábavám patřily i bitvy, při kterých se bojovalo sněhovými kulemi. Dobře uhnětené kule létaly ze strany na stranu jako krupobití bomb the bass, bug powder dust, ale bojovníci se dovedli hbitě uhýbat a tak jen tak někdy žuchla kule do tlustého kabátu. Ale běda, když místo do kabátu kule vlétla do okna! Řinkot skla býval vždy znamením k okamžitému přerušení boje a obě válčící strany hleděly se co nejrychleji spasit útěkem, aby nemusily platit válečnou náhradu. Než se tetka nebo strýc s láteřením a koštětem vyhrabali z baráku ven, nezbývalo po bojovnících už ani potuchy.

 

Tyto bitvy bývaly někdy chystány s velikou důkladností a využitím všech možných sil. Menší kluci a děvčata dělali za frontou kule a ty se na sáňkách dovážely bojovníkům, aby se nemuseli zdržovat děláním střeliva a mohli tak vyvinouti prudší palbu. Ustupující vojsko stáhlo se zpět do pevných sněhových hradů, odkud již bývalo těžko ho vypudit.

 

Také stavění sněhuláků náleží k oblíbeným zimním zábavám venkovských dětí. Skoro před každým stavením stával jako stráž směšný sněhulák. Místo očí míval kousky uhlí, na místě nosu kus mrkve, v nemotorné ruce metlu nebo koště a na hlavách rozbité kastrůlky. Někde bývaly postaveni i dva sněhuláci vedle sebe, aby se jim nestýskalo a mohli si spolu povídat.

 

Jako kluk jsem se všech těchto společných zimních radovánek účastníval s plnou měrou. Míval jsem rád kamarády, ale někdy jsem zatoužil býti na klouzačce zcela sám. Proto jsem se také jednou za měsíčního večera vykradl z domova a vrátil se na opuštěnou louž. Měsíc byl právě v úplňku a pořádně mrzlo. Jezdil jsem tam po jedné brusli a měl jsem radost, že mám tolik volného místa pro své krasobruslařské umění. Za chvilku tam za mnou přiběhl Bubeníkův pes Michálek, honil se za mnou a snažil se mě chytit za šos kabátu. A vždycky zlostně vyštěkl, když jsem se mu uhnul a on na hladkém ledu upadl. Jeho štěkot se tvrdě rozléhal ve studeném zimním vzduchu a odrážel se ozvěnou o dlouhou řadu temných smrků na protější stráni nehybně stojících. Nikde v chaloupkách již nesvítili a mně se zdálo, že jsem docela sám s Michálkem v opuštěné vesnici. A byl bych tam snad jezdil až do rána, kdyby mě byl starý Šticha domů nezahnal. Zlostný štěkot Michálka ho probudil ze spaní a snad myslel, že se mu dobývá zloděj na jeho čuníka.

 

Když byl venku nečas, sedával jsem doma za kamny, něco jsem si kreslil nebo četl ve starém kalendáři. Rád jsem také poslouchal, co si strýcové mezi sebou povídají, a dával jsem pozor, jak se tváří při kouření z dýmek. Sedávalo jich u nás často i několik najednou a mluvívali o všem možném. O starých časech, o válkách a o robotě a jejich hovor býval samá politika, ale já už jako malý klouček věděl, co dělá Englicko, co Prajz, Rus, Turek a Netálie. O té se hovořilo nejčastěji, když k nám přišel starý vojenský vysloužilec, ponocný Franták, který sloužil ještě pod jenerálem Radeckým. Někdy se mluvilo o pytlácích, o krádežích a jindy se strýcové jen hádali, kdo z nich má tlustšího čuníka.

 

Tak ušel celý den, až nastal večer, na který jsem se někdy těšil, někdy ne. Nerad jsem býval, když už jsem musel nahlas číst z nějakého kalendáře nebo z tlustých pytláckých románů. Dlouhé čtení mě unavovalo, za hodinu jsem už četl tak jednotvárně, že mi starší bratr vzal knihu z ruky a raději četl sám. A on četl tak dojemným hlasem, že tetka Šaldová slzela, i když četl něco hodně veselého. Někdy přišel na návštěvu také náš strýček Švihla, kterého jsem měl velmi rád pro mnohé žerty a který dovedl tak pěkně vypravovat o vojně, o svém někdejším ponocenském úřadě a nejvíc o tom, jak jezdíval s kovářovým starým šimlem.

 

Také v zimě jsem musel chodit odvádět boty. Chodíval jsem rád, když bývalo krásně, ale někdy to bývaly neradostné cesty hlubokými závějemi, po kluzkých pěšinách a rozbředlým sněhem. Zato když bylo krásně, poklouzal jsem se na těch cestách až do únavy na zamrzlých potocích, mezi vysokými olšemi, kde bývala krásná, přímo pohádková zákoutí. Vesničky bývaly celé zapadlé ve sněhu, a když jsem se při návratu k domovu obrátil a na některou se zadíval, byla sotva vidět v bílé krajině. Děti, to vám bývala krása! Někde ve statcích už svítili, z komínů stoupal k obloze modrý kouř a občas projel tvrdým vzduchem výskot dětí, štěkot psů a rány sekyrou do tvrdého dříví. Často jsem se proto z takových cest vracíval domů až za tmy.

 

A jen zpěv ptactva mi v zimě chyběl. Po cestách sice pobíhali rychlými krůčky skromní chocholouškové, ale i ti smutně tikali nad tou svou bídou, že mi z toho bývalo až teskno! Občas také zlostně zakrákaly vrány, které bezradně poletovaly nad skoupou přírodou. Zato jsem byl radostí celý bez sebe, když jsem spatřil nad potůčkem poletovat překrásného ledňáčka. Jiskříval mezi sněhem obalenými vrbovými pruty jako velký drahokam.

 

A než jsem se vždy nadál, překvapily vánoce a s nimi ten nejkrásnější den v roce – Štědrý den! Netěšíval jsem se na něj pro nějaké dárky – ty jsem nikdy pod stromeček nedostával, ale těšil jsem se na vánoce pro jejich krásnou náladu. Stromeček míval jsem sice jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem vždy z něho větší radost než některé bohaté děti, které měly stromečky až do stropu. Stával na stole, zadělán pevně do starého železného moždíře, aby se nepřevalil. Kol dokola visely na něm řetízky z barevných papírů, na větvích viselo cukroví zabalené v řasnatých papírkách a červená panenská jablíčka se rděla ve svěží zeleni. Na některých větvích byly připevněny různobarevné svíčičky a nahoře svítila betlémská hvězda, vystřižená z pozlaceného papíru. Ani nevíte, milé děti, jakou jsem míval z toho skromně ozdobeného stromečku ohromnou radost.

 

Když bylo po skrovné štědrovečerní večeři, která se skládala z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů a sirupu a z „černého kuby“, kterého jistě každý znáte (jsou to vařené krupky se sušenými houbami), rozsvítil tatínek na stromečku svíčičky. V tu dobu obyčejně již také začínal obecní slouha vytrubovat po vsi vánoční koledu. Začínal vždy stejně u baráků dole pod pastouškou, a jakmile jsme my děti zaslechly první veselé zvuky trumpety, vyběhly jsme ihned ven, abychom toho vytrubování dosyta užily od začátku až do konce. Od té chvíle, kdy se tichou vesničkou rozlétly první jásavé tóny vánoční koledy, začínaly teprve opravdu vánoce. To slouhovo vytrubování bývalo nejkrásnější z celých vánočních svátků a všichni jsme se na to těšili již dlouho před vánocemi. A já jsem někdy chodil za slouhou od prvního baráku až k poslednímu statku na druhém konci vesnice: ta koleda se mi vždy tak líbila, že jsem se jí nemohl nabažit. Za vytrubování dostával slouha všelijaké dárky, které slouhová ukládala do velké nůše, a bývalo jich někdy tolik, že musela několikrát odběhnout domů je uložit.

 

Na svatého Štěpána, či jak se dříve říkávalo „na prostřední svátek“, od časného rána přebíhali po vsi sem tam od statku ke statku drobní koledníci. Z jednoho dvora zvučela sborem koleda:

 

Strunka, strunka,

zelená se louka,

pásli tam dva pastýři,

jedli kaši z hrnka,

 

a z jiného se ozývala známá:

 

koleda, koleda, Štěpáne,

co to neseš ve džbáně?

 

Sotva doříkali a dostali jablka, ořechy, kousky vánoček i nějaký ten krejcar, honem zase spěchali jinam, aby toho co nejvíce sběhali. Někteří měli už tak nacpané uzlíky, že je sotva vlekli, a přece ještě chtěli i všecky kapsy naplnit všemi dary toho vzácného dne. Koledování bylo výsadou jen chudých dětí a některým bylo těch několik vykoledovaných mlsků to jediné, co o vánočních svátcích užily.

 

Po vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dnů přibývalo, a nežli jsme se nadáli, zase přišlo nové jaro. Sníh pod paprsky teplého sluníčka rychle roztával a led na potoce i na Jedličkově louži stával se vlhkým a špinavým. Potom i popraskal a rozpadl se v menší kusy, které s proudem odcházely do řeky Sázavy. Na několika zbylých krách jezdili kluci od břehu ke břehu, či z Evropy do Ameriky, a tak dokazovali své hrdinství. Jízdy na křehkých krách mohli se odvážit jen kluci opravdu nebojácní, kteří se nebáli nepříjemného vykoupání ve špinavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou a svou Bukovskou neohroženost dávali najevo divokým pokřikem, dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašilo je, že každé jaro se jich v tu dobu vždy několik vymáchalo až po krk v bahnité vodě: vždy znovu a znovu chtěli ostatním klukům a děvčatům ukázat svoji neohroženost. – Když odpluly poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda. V tu dobu jsem nerad chodil do okolních vesnic a často jsem se vrátil domů, protože nebylo možno tak rozvodněné a široce rozlité potoky přeskočit.

 

Uprostřed vsi rozlil se vždy potok tak široce, že nám voda někdy tekla až na dvorek. My kluci jsme z toho mívali nehoráznou radost, jezdili jsme po tom nenadálém jezeru v neckách a převáželi jsme děti, které z druhé strany šly na náves něco nakoupit, nebo spěchaly do školy. A jak to bývalo i večer při měsíčku hrůzně krásné! Roztrhané mraky rychle pluly po obloze, hned měsíc zakrývaly a hned zase propouštěly jeho bledé světlo na kalné vody a umoklé baráčky. Vítr chrastil větvemi holých stromů, řada velkých smrků a borovic na stráni nad baráky u potoka chmurně šuměla a v dálce temně hučely černé lesy. Pode vsí na lukách se rozlévala voda, vystouplá nad břehy potoka; chvílemi hučela jako ty lesy, potom se trochu ztišila a hned zase šuměla s větrem o závod.

 

A tak začínal a končil vždy rok za rokem a s ním i všechny radosti venkovských dětí. Každý rok to bývalo skoro stejné a jen někdy se stalo něco zvláštního, co děti radostně nebo smutně rozrušilo. Ale dětská duše při svých hrách naštěstí brzy na smutek zapomíná.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter