Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 14.11.
Sáva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
zejtra bude opět pátek třináctého, kdy na apríla potkal finále bez filmu pan Miloš Forman
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 12.7. (08:35:38)

MILOŠ FORMAN & THEODOR PIŠTĚK (SPANILÉ JÍZDY DRŽITELŮ OSCARŮ)

 

Někdo prý kdysi řekl Miloši Formanovi, že když bude šlapat do pedálů na kole, zachová si duševní i fyzickou svěžest jako Mozart smysl pro koule v pohybu až do vysokého stáří. 13. července to bude tři měsíce od odjezdu Miloše Formana za svatým Černým Petrem na Nebesa… jak jinak, než čiperně. Uvěřil, pořídil si kolo (a ne ledajaké od Vietnamce) a tím to celé začalo ne skřípat. Cyklistika vešla jako námět do jeho režie, bral ji docela vážně a jel třeba sám z Londýna do Paříže. Když se vypravil v roce 1992 před čtvrtstoletím a jedním rokem na olympiádu do Barcelony, nepřijel tam ani autem či vlakem, ani nepřiletěl letadlem. Na otázku, co ho vedlo k tomu, že přijel tak sportovně naladěn v sedle, odpověděl: „Když už za něj vytasíte ze šrajtofle čtyři a půl tisíce $, tak ho musíte nějak účelně využít. Člověk to dělá vlastně kvůli zdraví. Já jsem hrozně líný na to, abych dělal kliky, abych každodenně cvičil, tak raději tři týdny jezdím na kole. Jednou za rok sice můj organismus prodělá extázi léčbou šokem, jenže z toho potom krásně dlouho žije.“

 

Když dokončil Amadea, svůj nejúspěšnější film (zasloužil si osm Oscarů), chtěl se po vyčerpávající námaze jaksepatří odreagovat a chystal se na kolo. A protože jezdit na dlouhá putování ve dvojici je asi příjemnější než sólově, dohodl se tehdy s výtvarníkem Theodorem Pištěkem (25. října 1932, mladšího jen o osm měsíců a jeden týden než Miloš), který navrhoval pro Amadea kostýmy (jeden z těch osmi Oscarů náležel jemu), že pojedou spolu. Pro Pištěka to byla velká výzva, protože na kole neseděl již od dosažení plnoletosti. Kolo ho sice provázelo celé mládí, od chvíle kdy našel pod vánočním stromkem nádherné zeleně metalizované závodní kolo od firmy Perič. Pokoušel se i závodit, na gymnáziu vyhrál několik školních závodů a dokonce trénoval ve skupině slavného Antonína Periče. Na kole sice najezdil mnoho kilometrů, zejména z Prahy do Mukařova, kde měli jeho rodiče letní bejvák, ale v osmnácti s cyklistikou definitivně skončil a na kolo zapomněl. Zpátky ke kolu ho přivedl po několika desetiletích až Forman, takže se nelze divit, že k jejich první společné velké cestě přistupoval s určitými obavami.

 

Vše ale dopadlo nad očekávání dobře a jejich prázdninové putování na kolech jim přineslo spoustu kvalitních rozjímání nad zážitky. Vzniklo tak dlouhodobější cyklistické kamarádství dvou renomovaných umělců. Jezdili spolu po Německu, Belgii, Holandsku, ale nejvíce jim učarovala Francie. Theodor Pištěk vysvětluje proč:

 

„V Belgii a Holandsku je také síť cyklistických stezek, ale třeba Holandsko je fádní. Francie má všechna P. Vyhledáváme oblasti, které splňují naše dva hlavní požadavky: aby byly zajímavé cyklisticky i kulinářsky. Generálně si určíme trasu, ale potom ji různě měníme, uzpůsobujeme podle podmínek. Večer si řekneme, kam druhý den dojedeme. O směru a trase většinou rozhoduje cílové místo: musí v něm být ta správná restaurace, od které můžeme očekávat finální satisfakci za ušlapané kilometry. Ale stávají se nám i kuriózní situace. Přestože nevyhledáváme extrémní terény, někdy se to tak zamotá, že cesta jinudy nevede a kvůli dobrému bidlu se dostaneme do hrozných končin. Jednou jsme k našemu překvapení skončili v horách u cíle bobové dráhy.

 

Terény jsou různé – ale po pravdě řečeno, ve Francii můžete zabočit doleva, napravo nebo jet rovně a vždycky uděláte dobře. Největší požitek z cest s Milošem Formanem je v tom, že jezdíme po místech, která by automobilista nikdy nepoznal. Přitom po nádherných asfaltových cestách, třeba jenom dva metry širokých – a jedete celý den mezi poli, lesy. Absolutní nádhera, vrcholný požitek. Francie je pro cyklisty rájem na zemi. Má úžasně propracovanou síť cyklistických stezek, dokonalé cyklistické mapy a cyklista je nedotknutelný, blahoslavený uživatel silnic. Ve Francii je na silnici grófem, nikdo není hájenější. Ke všemu se téměř na každém kilometru nalézá nějaká pozoruhodnost.“

 

Bylo to cyklistické společenství dvou osobností, které se daly dohromady až po padesátce, z nichž každá vyznávala jiné pojetí cyklistiky. Projevovalo se to již ve výběru kola, obě měli vysoce kvalitní a velmi drahá, ale Forman dal přednost trekkingovému či krosovému bajku (Look s karbonovým rámem) na širších pneumatikách, zatímco Pištěk preferoval klasický závodní bicykl (parádní silniční Scott). I jako cyklisté jsou dva naprosto rozdílné typy. Forman bere cyklistiku jako zdraví prospěšnou aktivitu ve volném čase a společenskou záležitost spojenou s kulinářskými prožitky, zatímco Pištěk je soutěživý šlapálek do pedálů, kterému není lhostejné, kým je předjížděn. Vypráví o tom s trochou humorné nadsázky:

 

„Miloš drží rozvážné tempo a neklade na své vlastní tělo žádné dramatické požadavky. Když přijde robustní stoupání, beze studu sleze z kola a vyjde kopec pěšourem. Což já nepřenesu přes srdce, když mě ořežou mladí kluci. Vydám se za nimi jako odplata a takzvaně závodím, co to na revanš dá. Miloš mě kvůli tomu nenávidí a já sám sebe také nenávidím. Pět kilometrů ukazuju celýmu světu, že dokážu jet jako ti mladí, a pak ze mě lezou hadice, trubice, plíce leží na silnici a Miloš slaví triumf. Tak vidíš ty troubo, to máš z toho, říká, když mě dojede. Ale já přijdu k sobě a jedeme dál.

 

Nebo se třeba stane, že nás předjedou holky. To je pro mě hrůzostrašné, když mě předjede panička na kole. Vydám se za nima, jedu třeba deset kilometrů jako šílený a pak stojím někde na křižovatce, mám jazyk až na zemi a čekám, až Miloš dorazí. Ten se nikdy nenechá strhnout. Mohly by kolem něho projet s něhou děti na tříkolkách a nevyvede ho to z míry. Jede si své tempo a „to chce klid“ Josefa Švejka s úsměvem z krásně vydařeného dne. Ale ne že by se šoural! Jezdíme velmi slušně: každý den kolem sta kilometrů, to je takové naše penzum. Ale kdyby bylo zemětřesení nebo povodeň, Miloš pojede stále stejně. Mě předjede čtrnáctiletý kluk, strašně se nakrknu a jsem ochoten riskovat infarkt. Miloš nikdy.“

 

Ta Pištěkova soutěživost je asi pozůstatkem z jeho éry automobilového závodníka, kdy se staly rychlé vozy jeho velkým hobby. Jezdil terénní soutěže, závody do vrchu i na okruzích a v roce 1972, v jeho čtyřiceti letech, byl dokonce nominován do československého reprezentačního družstva v automobilových závodech na okruzích. Jeho snem byly vozy Ferdy Porscheho, o nichž prohlašoval, že jsou správná auta pro chlapy. I tento sen si vyplnil nadmíru.

 

Po náročné celodenní túře si dopřávali výbornou večeři v některé vyhlášené restauraci a nocleh v přepychovém hotelu. Byli dvojicí, která se každé léto stávala postrachem jako Bonnie & Clyde v klidně zdvořilé variantě hostů před recepčními v pětihvězdičkových hotelích. „To je náš věčný problém. Do podniků označených hvězdičkami se nechodí v tričku byť i čistém a nezpoceném. Když se pak s koly vřítíme do mramorové recepce se zlatými barokními zrcadly zpocení jako čuňata, bývá to pro všechny setkání s faux pas. Vždycky nás zachrání jedině ten Milošův věhlas. Stejně se ale šokovaní recepční brání, když si chce Miloš do pokoje nebo do prezidentského apartmá vzít kolo. Nakonec ovšem vítězíme, vykoupeme se, vypereme prádlo, které ke zděšení majitele hotelu rozvěsíme na balkóně a v tričku vypraném předešlého dne – nikoliv ovšem vyžehleném – kráčíme k vyvrcholení dne, večeři. Hoteliéři s námi prožívají pořádná muka, my z toho máme srandu.“

 

Ani v odpovědi na otázku, kdo z nich dvou je lepší cyklista, nechybí Pištěkův humor: „To je jednoznačné. Už moje přezdívka Horský orel něco napovídá. Miloš je rovinový jezdec, který uhání vpřed svým tempem, ale neriskuje. Já jsem prostě dravec, který nesnese, když ho někdo předjede. Bohužel přitom zapomínám, že jsem se narodil někdy těsně po Francouzské revoluci a že už na to nemám. Já mám stresy každý víkend. Když nikoho nepotkám, tak si jedu v klidu, užívám radosti ze života. Jak mě někdo předjede, je zle. Chytnu se ho a držím, třeba i celých pět minut. Pak je mi jasné, že ještě šlápnu třikrát a umřu v pangejtu, tak toho zase nechám. Trošku si odfouknu, chytím dech, jede další mladý kluk a já zase za ním.

 

Asi je to nějaká vada na mozku. Raději si teď už vybírám takové denní doby, kdy je šance, že nikoho nepotkám. Vyrážím třeba v pravé poledne, kdy slušní lidé sedí u jídla a nelítají po silnicích na kole. V tom je moje spása. Tyhle věci Milošovi nevadí. V Holandsku nás jednou předjela ženská! Já myslel, že překousnu řídítka, jemu je to fuk… Tahle moje nátura mě snad bude stát život!“

 

Těch společných cyklistických dovolených, spanilých jízd Evropou, bylo hodně. Zvláště v devadesátých letech se na ně vydávali téměř každoročně. Asi poslední, v lepším případě jedna z posledních, se uskutečnila v roce 2001. Jízdu na kolech začali ve Francii, pak si odskočili do milánské La Scaly na představení West Side Story – a pak zase do Francie, kterou považují za mekku cyklistů. Několikrát se jim poštěstilo, že termín jejich prázdninového cyklistického putování napříč touto zemí se kryl s červencovým termínem Tour de France.

 

Cyklistické prázdninové cesty jim přinesly spoustu prvotřídních zážitků, při nichž zbýval ještě i čas na diskuze o jejich profesních problémech a budoucích společných plánech: „Při jízdě na kole vyřešíme řadu záležitostí, i pracovních, uměleckých. Leckdy se při cestě bavíme o příštích projektech a večery trávíme debatou o tom, co nás čeká. Už se to stalo pravidlem. Miloš vypráví o scénářích, probíráme je, máme už propracovaný rituál a oba nás to strašně baví.“

 

A ještě jedna historka spojená s hercem Pavlem Landovským (11. září 1936 až 10.10.2014), jak ji vylíčil Theodor Pištěk: „Landovský si půjčil v nestřeženém okamžiku Milošův bicykl, na který on byl náramně citlivý a opatrný. Sedl na kolo, dvakrát šlápl a zřítil se s tím kolem za strašlivé peníze k zemi, zrovna když přicházel Forman. Pro Miloše to bylo, jako když vám někdo odvleče milenku nebo něco stejně děsivého. Vypadalo to na velký konflikt titánů. Naštěstí jsme řídítka narovnali a dali kolo do pořádku. Já jsem se smál, ale Forman byl bez sebe zuřivostí…“

 

 

MILOŠ FORMAN – světově proslulý režisér a scénárista, který zahynul během letošního apríla, ke všemu v pátek třináctého, patřící k nejznámějším Čechům hned po Janu Ámosovi Komenském žijícím v zahraničí. Po vystudování scenáristiky a dramaturgie na FAMU natočil v letech 1963 až 1967 filmy Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří má panenko, založené do značné míry na bezprostřednosti neherců. Tyto jeho snímky odstartovaly novou vlnu v české kinematografii. Koncem šedesátých let odchází do USA, kde se po náročných začátcích (jeho první americký film Taking Off byl propadákem) proslavil filmy Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) a Amadeus (1984), které obdržely dohromady třináct Oscarů. Jeho dalšími americkými filmy jsou Vlasy, Valmont, Lid versus Larry Flynt a Goyovy přízraky. Letos měl Francisco Goya na 16. apríl výročí 190 let od narození.

 

THEODOR PIŠTĚK – akademický malíř a výtvarník, tvůrce filmových kostýmů, syn populárního filmového a divadelního herce stejného jména. Je genetickým dědicem i výtvarného talentu, mezi jeho předky patří malíř František Ženíšek, autor první opony Národního divadla. Jeho vášeň pro automobilismus a fascinace moderní technikou se promítla i do jeho obrazů i do jejich rámů. V jeho „fotorealistických“ obrazech jsou zakódovány jako časté náměty auta a motocykly, do svých abstraktních obrazů někdy zakomponoval třeba rozříznutý automobilový chladič. Známý se stal jako kostýmní výtvarník více než stovky filmů, 111 je jenom pokus bez omylu, Formanových (Amadeus, Valmont), Vláčilových (Markéta Lazarová), Menzelových (Postřižiny) i optických lahůdek od dalších režisérů. Za návrh kostýmů pro Amadea obdržel Oscara. Navrhl také uniformy Hradní stráže.

 

[IVO HRUBÍŠEK]



 

RICHARD DEHMEL & OSCAR STRAUS – Cyklistovo paradajs se Strausovo symfonií


Ve velkých německých městech se v poslední čtvrtině 19. století rychle šířily zábavní kabarety – od nejpodřadnějších tingltanglů, kde se zpívaly kuplety s primitivní slovní cukrovou vatou, přes laciná varieté s komiky, subretami, artisty a kouzelníky, až po honosné mondénní varietní scény, na nichž vystupovaly v oslnivém lesku reflektorů mezinárodní hvězdy tohoto žánru. Jejich zakladatelé a zřizovatelé se sice v prvopočátku shlíželi ve slavných pařížských kabaretech Montmartru, snažili se je napodobovat, ale brzy dospěli k závěru, že jejich duch a styl není přenosný do německého prostředí, taktéž životního. Mentalita německých hlav byla příliš cudně odlišná od jejich francouzských sousedů, Berlíňané byli docela jiní než Pařížané.

 

Ve francouzských šantánech a kabaretech sklízí úspěch poetické šansony, vycházející mnohdy z nejvšednějších předměstských popěvků, ale nezastavují se ani před ostrou aktuální politickou satirou. Německé kabaretní písně, navazující spíše na tradice jarmarečních popěvků a písně potulných minesengrů, postrádají lehkost a nenucenost šansonů. Přísnější cenzura a obavy z ní vedly také k tomu, že tyto písně byly politicky bezzubější než jejich protějšky zaznívající z pařížských pódií. Takové a ještě další nepřekonatelné rozdíly stály u zrodu svébytného německého kabaretu.

 

Stejně jako se kabarety stávaly neodmyslitelnou součástí pařížského uměleckého života, snažili se i v Německu pozvednout takzvané niveau zábavních pajzlů a založit „literární kabaret“ nebo „literární varieté“, s nímž by spolupracovali přední básníci a spisovatelé. Prvním takovým pokusem o zušlechtění německé koketní varietní zábavy bylo divadlo nového ražení, nazvané Ein Buntes Theater (Pestré to divadlo). Autorsky se na něm podílely takové osobnosti jako Arthur Schnitzler, Christian Morgenstern, Ludwig Thoma, Richard Dehmel nebo Ernst von Wolzogen, který byl duší nového divadla. Jsou to jména, která dnes již mnoho lidem nic moc neříkají, leč kdysi dávno patřila k tomu nejlepšímu v německé literatuře. Všichni si dobře uvědomovali jedinečnost pařížského kabaretu a jeho neopakovatelnost, proto se pokusili o osobitou formu tohoto neotřelého uměleckého žánru a plebiscitu. Vycházela převážně z německého prostředí, důvěrně známého, a pařížské kabarety, které zůstávaly nedostižným vzorem, tvořily jen jakési pozadí pro novou tvář „rozpustilé“ či „prostořeké“ múzy.

 

Vznik specificky německého kabaretu bývá datován 18. lednem 1901, kdy zahájilo v Sezessionbühne (Divadlo secese) na Alexanderplatzu v Berlíně činnost Pestré divadlo. Premiérové představení bylo načasováno na den 200. výročí povýšení Pruska na království, významné jubileum pruské monarchie, které se v celé zemi oslavovalo s náležitou pompou. Za těchto okolností cenzoři pochopitelně zvýšili svoji bdělost, a tak premiéra, sestávající z pásma krátkých dramatických scének, recitací, písní, pantomimy i stínohry, postrádala čísla výsměšně satirická, namířená proti pruskému militarismu nebo císařskému dvoru Viléma II.

 

V programu byl autorsky zastoupen, vedle dalších literátů, také básník Richard Dehmel verši nazvanými Radlers Seligkeit, které byly poměrně volně přeložené do češtiny jako Cyklistovo ejchuchů.

 

Příroda! Hromská velikost,

těch patnáct kiláků je dost,

jak šlapu, šlapu, šlapu!

Ta dálka silnic! Krása krás!

Už osmý jetel! A tam zas,

jak šlapu, šlapu, šlapu.

 

Slzavé údolí je svět,

ale ne pro velocipéd,

jak šlapu, šlapu, šlapu.

 

Dřív poutník v prostém odění

šel, aby došel spasení,

já šlapu, šlapu, šlapu.

 

Tak palčivě mi proletí

až do pat pokrok století,

jak šlapu, šlapu, šlapu!

Gœthe, ten chodil per pedes,

Schiller měl Pegasa, a dnes?

Já šlapu.

 

O něco později, v roce 1903, dala Dehmelově básni Radlers Seligkeit písňovou podobu Strausova hudba. Jak již prozradilo křestní jméno v nadpise, nezhudebnil ji žádný z „velkých Straussů“, ani vídeňský Johann, ani mnichovský Richard, ale Oscar. A to jedno „s“ na konci jeho příjmení vylučuje i jakoukoli rodovou spřízněnost. Ani operetní tvůrce Oscar Straus, rodem rovněž Vídeňák, však nebyl bezvýznamným skladatelem a někdy bývá dokonce řazen po bok takovým velikánům tohoto žánru, jakými byli Franz Lehár nebo Jacques Offenbach.

 

 

RICHARD DEHMEL (1863–1920) – německý básník a spisovatel, který měl vliv na své současníky. Převládajícím tématem jeho nejznámějších básnických sbírek, kterými jsou Erlösungen (Vykoupení, 1891) a Weib und Welt (Ženská a svět, 1896), byla láska. Fyzické a psychické prvky v lásce prolínají i jeho románový cyklus Zwei Menschen (Dva lidé, 1903). Pro sborník Deutsche chansons (Německé skoro šansony, 1900) napsal verše vyznačující se zpěvností, šarmem a taneční lehkostí, což ho přivedlo k autorské spolupráci s německými kabarety, zejména s Pestrým divadlem (Buntes Theater). Na kabaretních pódiích sklízela velké úspěchy jeho báseň Drzý holomek a píseň Cyklistovo hurá blaho, k níž napsal text. Jeho básně a písňové texty nepostrádaly melodičnost a rytmus.

 

OSCAR STRAUS (1870–1954) – hudební skladatel. Narodil se ve Vídni, dlouho žil v Německu a v letech 1940 až 1948 také v USA. Byl uznávaným mistrem lehkého žánru, významným představitelem „stříbrné doby“ vídeňské operety. Autor operet Valčíkový sen (Ein Walzertraum, 1907), Statečný voják (Der tapfere Soldat, 1908) a Okolo lásky (Rund um die Liebe, 1914). Kapelník a „domácí“ skladatel berlínského kabaretního Pestrého divadla, pro které zhudebnil Bierbaumův zpěvně–taneční duet Veselý manžel, satiru Ludwiga Thomy Úředně odvelen k básnění, Dehmelovu báseň Cyklistovo paradajs a šanson básníka Detleva von Liliencrona Kapela jde, který se stal ve své době šlágrem. Na sklonku života komponoval hudbu k francouzskému filmu La Ronde (1950).

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter