Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 19.8.
Ludvík
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
až do 30. srpna zdobí prostory budovy Českého rozhlasu v Plzni vtipy Jiřího Wintera Neprakty od včera
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 7.8. (13:10:30)

VÁCLAV KLEMENT – TOVÁRNA VELOCIPEDŮ „SLAVIA“

 

V Mladé Boleslavi, v devadesátých letech 19. století ještě docela malém městečku, si otevřel knihkupecký shopík Václav Klement. K mladému knihkupci přicházeli jeho vrstevníci nejen pro vlasteneckou literaturu, ale také pro součásti velocipedů – řetězy, svítilny, pneumatiky a jiné vychytávky na pultech. Ten rozděloval svůj zájem mezi knihy a kola, takže jeho sportovní přátelé málokdy odcházeli s prázdnou. Však také v archivních materiálech města se nachází spis se žalobou na Václava Klementa pro neoprávněný prodej cyklistických součástek, show pro zlehčováky. Nadšení pro cyklistiku v něm sílilo a potlačovalo zájem o knihkupeckou živnost.

 

Ve svém sportovním zápalu šel ještě dále a inicioval založení Českého klubu velocipedistů Pojizeří, jenž organizoval výlety členů do okolí, pěstoval různé společenské zábavy a pořádal cyklistické závody. Na ustavující schůzi v červnu 1894 v mladoboleslavském hotelu „U zlatého beránka“ zvolili Klementa pokladníkem klubu. Mezi členy klubu měl mnoho přátel a seznámil se zde také s Václavem Laurinem, dobrým závodníkem a ještě lepším mechanikem.

 

Traduje se, že na myšlenku vyrábět česká kola přivedla mladoboleslavského knihkupce, vyučeného kováře, tato drobná příhoda. Klement jezdil na kole drážďanské firmy Seidel & Nauman, která měla svoji dílnu v Ústí nad Labem. Když potřeboval kolo opravit, obrátil se na ústeckou dílnu českým dopisem. Odpověděli mu, že má napsat německy, řečí jim srozumitelnou. To se Klementa dotklo, povýšené jednání ho urazilo a dohodl se s Václavem Laurinem, schopným mechanikem a nadaným technikem z nedalekého Turnova, na založení společného ulehčeného úsilí Vašek & Vašek už to zná.

 

Pod hlavičkou Laurin & Klement tak vznikla v roce 1894 velmi potřebná opravna jízdních kol, ale už o rok později se oba společníci pustili do výroby vlastních velocipedů s vlasteneckým názvem Slavia.

 

Továrna velocipedů „Slavia“

LAURIN & KLEMENT

v Mladé Boleslavi,

 

jak zněl ofiko název podniku dvou Vašků, zabírala v roce 1895 plochu 120 m² a měla pouze tři obráběcí stroje a sedm zaměstnanců. Mladí podnikatelé dbali na to, aby jejich velocipedy L & K byly nejméně tak dobré jako kola anglická, německá či francouzská, kterým se u nás zatím vždy dávala přednost. Prospekt propagující kola Slavia, na něž byla poskytována dvouletá záruka, začínal sloganem: Nezanášejte peněz do ciziny za to, co doma dostat můžete.

 

V červenci roku 1897 svěřila Česká ústřední jednotka velocipedistů (ČÚJV) uspořádání cyklistického mistrovství Čech na silnici na 50 km velmi agilnímu Českému klubu velocipedistů Pojizeří. K favoritům tohoto prestižního závodu patřil také domácí borec Eduard Spěšný, člen ČKV Pojizeří, který startoval na kole Slavia. Dva roky po zahájení výroby dosáhly velocipedy Slavia již kvality, která uspokojovala i přední české závodníky a obstála v konkurenci zahraničních značek. Tenkrát si však Eduard Spěšný na kole Slavia pro vítězství nedojel. Měl smůlu, těsně před cílem ho chytly křeče a skončil čtvrtý. Firma Slavia tak přišla o cenné vavříny i o dobrou reklamu. Výroba kol v Mladé Boleslavi příznivě ovlivnila rozvoj cyklistiky v celém regionu, kde úspěšně působila řada klubů: Klub velocipedistů Mnichovo Hradiště, Klub bicyklistů Bezděz v Bělé pod Bezdězem, Klub velocipedistů Benátky a další.

 

Nevelká dílna vyrábějící velocipedy v domě na Podolci v Mladé Boleslavi, říkalo se tam „U Hejtmánků“, se postupem času rozšiřovala a přestěhovala do středu města. Pracovalo v ní již třicet dva zaměstnanců. V roce 1898 se firma Laurin & Klement opět přemístila tam, kde stojí dnešní automobilka Škoda VW, a již v následujícím roce přibrala k výrobě jízdních kol i motorky. Václava Klementa podnikání zaujalo, plně se mu věnoval a své knihkupectví již dávno prodal. To již na ploše 1 100 m² stálo šestatřicet obráběcích strojů a pracovalo osmašedesát zaměstnanců. V letech 1901 a 1902 se přestala používat značka Slavia (snad na protest banky Slavia) a mladoboleslavské výrobky se označovaly pouze písmeny L & K. V březnu roku 1905 oznámila firma, že upouští od další výroby jízdních kol. Nadále pokračovala výroba motocyklů, motorových tříkolek a vbrzku i automobilů a to takovým závratným tempem, že mladoboleslavská firma L & K se zanedlouho stala největší automobilkou v tehdejším Rakousku–Uhersku.

 

Málo se ví, že Václav Klement je autorem jedné z prvních českých příruček pro cyklisty. Není se čemu divit, vždyť jako knihkupec a nakladatel měl k psanému výkladu blízko. V posledních letech 19. století sepsal a vydal Příruční knihu pro cyklisty a pro ty, kteří jimi státi se chtí. Co ho k tomu počinu vedlo, vysvětluje v předmluvě: Ku vydání příruční knížky přiměla mne okolnost skutečné potřeby, neměliť jsme dosud v české literatuře odborné podobného spisu, jenž by nováčka ve sportu o nejpotřebnějších věcech, které mu znáti třeba, poučoval. Příručka, kterou zpracoval za odborné pomoci redakce pražského časopisu Cyklista, měla 72 stran a bohaté ilustrování – celkem 76 obrázků. Při popisu kola jsou v příručce uvedené jako vzory pánské a dámské kolo Slavia a pochopitelně nechyběla ani reklama na velocipedy L & K. Přednosti kol těch: neobyčejná pevnost – přesné zpracování – lehký chod – elegantní úprava a poměrně nízká cena. Brožura se setkala s takovým ohlasem, že přes poměrně vysoký náklad byla během necelých dvou roků úplně vyprodána, a v roce 1898 vychází druhé, opravené a rozšířené vydání.

 

Nahlédneme-li do některých kapitol knížky, setkáme se s pozoruhodnými názory charakteristickými pro onu dobu, nepostrádajícími na zajímavosti ani pro dnešního čtenáře. Například intenzivněji prováděnou cyklistiku tehdy považovala laická veřejnost i mnozí lékaři za zdraví škodlivou, za zdroj různých chorob, především souchotí. Ostatně v knize citované výroky zahraničních lékařů to jen potvrzují: Rozumná jízda na kole jest zábava, která nejlépe zdraví prospívá. Provozuje-li se ale nemírně, neb za nepříznivých okolností, jest jedna z nejnebezpečnějších. Mínění jeho kolegy je podobné: Když někdo dvakrát až třikrát za týden podniká tury nepříliš velké, rozmnoží se tělesné síly způsobem téměř k víře nepodobným. Provozuje-li však jízdu na kole nemírně, zhubí se brzy, síla se vyčerpá a dostaví se značné neduhy.

 

Potřeby tehdejších cyklistů byly někdy kuriózní. Posuďte sami: Bičík s protaženým ocelovým pérem a držák k témuž jest na delší cesty k obraně proti dorážejícím psům téměř nevyhnutelně potřebný. A jeden inzerát nabízel i něco účinnějšího než bičík. Pánům cyklistům doporučuji nyní dovolené zkrácené revolvery, velmi pohodlné a lehké, přesně vyzkoušené, neselhávající a úplně spolehlivé.

 

Také doporučení co pít při delších výletech zaslouží povšimnutí. Na venkově pijme hlavně pivo, poněvadž víno obyčejně za nic nestojí, sodová voda a limonády zapáchají hnilobou. Pak je dobře píti kávu, také i mléko (smetana se nedoporučuje) a zvláště dostaneme-li minerální vody Hanáckou, Kysibelku nebo Bilinskou. Občasné pití dobrého likéru dá se odporučiti. Při uhřátí nesmí se píti rychle a mnoho, nýbrž má se před tím pojísti kousek chleba.

 

Úsměvného čtení by se našlo ještě více. V žádném případě však nenímí zlehčovat průkopnický ediční čin Václava Klementa, jednoho ze zakladatelů našeho automobilového průmyslu. Právě naopak. Citáty přibližují nelehký úděl cyklistů konce devatenáctého století, pro něž byla Klementova Příruční kniha vítanou oporou.

 

 

VÁCLAV KLEMENT ( 16.10.1868 VELVARY – ۞ 10.8.1938 MLADÁ BOLESLAV) – původně knihkupec, v roce 1894 založil spolu s mechanikem Václavem Laurinem v Mladé Boleslavi opravnu kol, o rok později již výrobnu velocipedů Slavia, která přerostla v továrnu na motocykly a automobily. Klementova vrozená podnikavost, jeho smysl pro reklamu a sportovní duch přinesl vozidlům Laurin & Klement výrazné úspěchy v nejslavnějších evropských závodech, jakými byly okruhy Dourdan, Semmering, Brookland, Gaillon i ve vytrvalostních soutěžích (Paříž – Vídeň, Petrohrad – Sevastopol). S touto značkou jsou spojena jména našich legendárních pionýrů motorismu – Vondřicha, Kolowrata, Hieronyma. Firma L & K (od roku 1925 součást plzeňských Škodových závodů) položila základy největší československé automobilky, dnešní Škoda VW.

 

 

 

LOUIS DANIEL ARMSTRONG

 

☼    4.8.1901   NEW ORLEANS narozen stejný rok jako vžité pojmenování pro kontinent boomerangu v jazzu Austrálii, o 68 let dříve než Čáslavská Jazzová Radost Radka…

۞    6.7.1971   NEW YORK

 

 

„Když jsem se narodil, bydleli matka a otec u mé babky, paní Josephiny Armstrongové, ale dlouho u ní nezůstali. Občas se strašně rozhádali dvě generace: moje mladá peprná máti a na druhé straně její staromódní tchyně ve společném pokoji, a nakonec bylo zle. Matka se odstěhovala a mně nechala u babičky. Otec to vzal opačným směrem, k jiné ženě. Matka si našla cimru na rohu Liberty a Perdido Street, kde žilo plno laciných holek, které si ovšem za svou práci nepřišly na tolik šlupek jako tamty coury ze Storyville, z pověstné čtvrti červených lucerniček. Zdali si také moje matka sháněla na živobytí na ulici, to netuším. Jestli ano, dělala to tak, abych o tom nevěděl. Jedno je však jisté: každý, od zbožných duší až po nejhorší hulváty, se k ní choval naprosto uctivě…“

 

(Louis Armstrong ve své autobiografické knize Satchmo, New York, 1954)

 

*

 

Louis, druhým jménem Daniel a později známý pod přezdívkou Satchmo, příjmením Armstrong, se narodil v New Orleansu 4. srpna 1901. Pocházel z proletářského prostředí černošské chudiny, a když mu byl rok, začal jeho otec fungovat ve fabrice na terpentýn, kde to vydržel až do smrti v roce 1933. Po rozchodu s matkou jej malý Louis dlouho nevídal a jak po letech matně vzpomínal, setkal se s ním znovu až v době, kdy byl „hodně velký chlapec“; podobně tomu bylo s matkou.

 

Veškerá tíha výchovy tedy ležela na babičce a prababičce (dožila se více než devadesáti let), které to s takhle malým živým mrňousem neměly nijak lehké. Obě ženy byly pořádně pobožné, a proto svého vnuka a potažmo pravnuka posílaly kromě školy také alou do kostela a do nedělní školy ducha. Tam se hodně zpívalo a tady už v útlém věku získával Louis první základy v zacházení s hlasivkami. „Děti i učitelé mě měli rádi,“ napsal ve své autobiografii, „ale nikdy jsem se nesnažil učiteli zalíbit. Už jako kluk jsem dělal všechno svědomitě. V kostele jsem zpíval každou píseň celým srdcem.“

 

Ve třinácti letech se raubíř Louis dostal pro výtržnost do útulku pro opuštěné afroamerické děti – a tato skutečnost se stala zcela paradoxně pro jeho uměleckou dráhu rozhodující. V ústavním dechovém orchestru se totiž naučil hrát na kornet. Po propuštění z ústavu pracoval střídavě v uhelných skladech, byl pouličním kamelotem, v podřadných pajzlech oplachoval nádobí, rozvážel konvice s mlékem, na nejnutnější živobytí si vydělával i jako stavební respektive přístavní dělňas = dělňásek. Na kornet však nezapomínal ani v těchto namáhavých dobách svého mladinkého života: čas od času příležitostně hrál s nejrůznějšími kapelami svých vrstevníků v zábavních podnicích, na funusech, při oslavách či na pouličních promenádách jen tak. Jak uvádějí jeho životopisci, „v létě 1918 vystřídal svého učitele a protektora Kinga Olivera v Oryově souboru Brown Skinned Babies (Děti s hnědou pletí) a po obnovení společenského života v New Orleansu působil současně od listopadu téhož roku v Celestinově kapele.

 

Souběžně s tímto angažmá začal hrát rovněž na výletních parnících pendlujících po Mississippi a po vystupování s několika dalšími soubory přesídlil do Chicaga v létě dvaadvacátého roku, aby se stal druhým kornetistou v Creole Jazz Bandu svého milovaného Kinga Olivera. Zanedlouho nato už s Oliverem pekl své první snímky pro vinylovou etiketu Okeh (1923) – hudební kritik a publicista z Evropského podhoubí dr. Lubomír Dorážka popisuje tyto unikátní nahrávky slovy: „Dvouhlasé breaky Oliverova a Armstrongova kornetu, vynořující se z pletiva ostatních nástrojů s omračující přesností, jako by oba hráči mysleli totožným mozkem a dýchali sladěným dechem, se staly poznávacím znamínkem Oliverova orchestru…“

 

V únoru čtyřiadvacátého roku se Armstrong podruhé oženil; zatímco poprvé řekl „yes yes yo“ prostitutce Daisy Parker, jeho úředně stvrzenou druhou ženou do domácnosti se stala klavíristka Oliverova orchestru Lil Hardinová, a prý jela jako hrdinová.

 

Ještě v témže roce dal Armstrong vale jak Oliverově kapele tak Chicagu a toulavé boty ho zavedly do New Yorku, kde přijal angažmá v orchestru aranžéra, skladatele a kapelníka Fletchera Hendersona. Tady začal znovu frekventovaně nahrávat a podle charakteristiky v Encyklopedii jazzu a moderní vypracované hudby právě na těchto nahrávacích frekvencích vznikly snímky, jež byly „určující pro krystalizující bigbandovou koncepci. S Hendersonovým orchestrem se Armstrong uvedl rovněž jako osobitý bobr odvahy při zpívání, v jehož vokálním projevu s příznačně drsně zbarveným chraplákem se spojily vrozená muzikálnost s bezprostřední komikou, uplatňovanou zvláště v jeho proslulých scatových refrénech. Během svého newyorského pobytu pořídil Armstrong rovněž početný soubor nahrávek, na nichž s neobyčejnou hudební vynalézavostí doprovázel významné bluesové kolegyně, jako Berthu „Chippie“ Hill, Ma Raynerovou, Bessie Smith nebo Nolanu Welsh.“

 

Když působení na Východním pobřeží začalo Armstrongovi lézt už na nervy, vydal se zpátky do Chicaga, kde na sklonku dvacátých let hrál v několika menších souborech včetně kapely své ženy.

 

Většina jazzových teoretiků se shoduje na tom, že stěžejní význam pro Armstrongovu pozici jedné z nejvlivnějších stylotvorných osobností jazzu měla v tomto období především studiová práce s vlastními formacemi. Začala 12. listopadu 1925 sérií nahrávek pro značku Okeh pod hlavičkou Louis Armstrong and His Hot Five (L. A. a jeho rozprouděná nažhavená pětice) a v průběhu následujícího roku pokračovala snímky s fortelem a pečlivou snahou rozhýbat každého posluchače a kozy u každé posluchačky, z nichž se většina řadí ke zlatému fondu tradičního jazzu (mimo jiné nahrávky Big Butter and Egg Man, Come Back Sweet Papa, Cornet Shop Suey, Muskrat Ramble či Oriental Strut). V Pětce hrával na trombón jakýsi Kid Ory, jehož v další Armstrongové studiové kapele Hot Seven (ostřílená sedma) vystřídal ostřílenější suverén John Thomas. V letech 1928 až 1932 točil Armstrong ještě s další vlastní formací proměnlivého obsazení, pro kterou vymyslel název Savoy Ballroom Five.

 

Sám na tuto plodnou dobu s odstupem času vzpomínal vyloženě takto: „Pokaždé mě ve studiu kornet doslova pálil v rukou, jako by se hlásil o pozornost, abych ho konečně přiložil ke rtům. A když jsem to udělal, doslova z něj vylétávaly šlehy tónin jedna za druhou, vlastně mi to připadalo, že se už nemohou dočkat, až budou na světě.“

 

„Byla to úžasná ghetto doba, kdy nebyla nouze o inspiraci a kdy jsme ani nemohli dospat, abychom už už byli zas ve studiu. Když ty snímky s odstupem třiceti let po záruce poslouchám, znovu se mi hlavou odvíjí ten STRHUJÍCÍ BÁJEČNEJ film, znovu vidím v očích svých spoluhráčů to nelíčené nadšení pro věc, jak nám ta muzika šla od ruky. A hlavně od srdce, můj příteli. Samozřejmě, mnohé bych dnes zahrál lépe a třeba jako profesionální personál, ale o to v jazzu vůbec neběží. Pro mne je pořád nejdůležitější pocit, který týhle muzice vdechuje život. A v necelých třiceti letech člověk kouká, aby žil naplno…“

 

V letech 1929 až  1947 hrál Louis Armstrong s několika velkými orchestry a „přestože si nahrávky z tohoto období ve velké většině uchovávají nadstandard profesionality, jejich umělecký význam byl o poznání menší než Armstrongova tvorba ve dvacátých letech. Paradoxní bylo, že umělec, který se v té době těšil už z výsadního postavení špičkové hvězdy, jež pro širší veřejnost (zejména evropskou) symbolizovala jazz jako takový, ve skutečnosti nezřídka ustupoval komerčním tlakům dobové populární hudby i vkusu masových zabedněnců, kteří aplaudovali především jeho pěveckým a kabaretním výstupům“ (citujeme ze stati hudebního znalce Antonína Matznera, předsedy České jazzové společnosti).

 

Armstrong v té době podnikal také hudební exkurze ve spolupráci s různými skupinami orientovanými na pseudolidovou hudbu, natáčel s vokálním kvartetem Mills Brothers, ve studiu se sešel s Bingem Crosbym… V létě dvaatřicátého roku se poprvé vydal na zkušenou do Evropy, aby se představil svým anglickým příznivcům v londýnském Palladiu, v následujících třech letech potěšil kontinentální obecenstvo sérií vystoupení v Belgii, Dánsku, Francii, Holandsku, Itálii, Norsku, Švédsku a v neposlední řadě Švýcarsku.

 

Na počátku třicátých let už nebylo pochyb o Armstrongově prvenství v první historické etapě jazzového vývoje. Nebylo tedy divu, že se o tohoto výjimečného trumpetistu a stále častěji také osobitého zpěváka začali stůj co stůj zajímat agenti z filmové branže, která si vítězně razila cestu hollywoodovským světem. Z řádky větších i menších Armstrongových filmových rolí si připomeňme alespoň tituly Umělci a modely (1937), Dr. Rytmus (1938), New Orleans (1947), Zrodila se píseň (1948), The Glenn Miller Story (1954), High Society (1956), Muž zvaný Adam (1966) a Hello, Dolly (1969).

 

Na konci roku 1939 byl Louis Armstrong hvězdou shakespearovského muzikálu Rozhoupávání snu, který se stal senzací broadwayské scény Centre Theatre.

 

Po více než patnácti letech hraní s velkými orchestry uvedl v roce 1947 Armstrong na scénu svou „poeticky komorní“ skupinu All Stars, se kterou vystupoval prakticky non stop až do své smrti (6. července 1971 v New Yorku poblíž Broadwaye). V tomto souboru se po Armstrongově boku vystřídala celá plejáda stěžejních představitelů tradičního jazzu a skupina poměrně stabilně koncertovala na obou stranách Atlantiku. Na pouti za jazzovými příznivci celého světa patřila jedna zastávka věhlasného černocha taky ušmudlané Praze – psal se rok 1965 a beznadějně natřískaná Lucerna si mohla ruce umlátit. Pětašedesátiletá jazzová legenda v té prádelně bez doušku čerstvého kyslíku demonstrovala, co je to JAZZ… Armstrong, s úsměvem od ucha k uchu, s nezbytným bílým kapesníčkem (tady ho potřeboval víc než kdekoli jinde) a především se zlatavým kornetem u rtů našpuleného ksichtu. A také Armstrong pan zpěvák, s pověstným „chraplákem“ známým do té doby jen z drážek gramofonových novinek. Lucerna byla z tohoto show u vytržení a onen „pětašedesátiletý uličník“ z New Orleansu tolik šťastný, že to prostě nešlo nijak předstírat. A pak setkání v Semaforu, kde jeden ze sloupů v hledišti dodnes zdobí Armstrongův autogram…

 

Není bez zajímavosti, že Armstrong, ač jedna z největších legend celého dosavadního vývoje populární hudby, získal svou první Zlatou desku až ve čtyřiašedesáti letech. Za nahrávku skladby Hello, Dolly, která bude zřejmě spolu se skladbami Borůvkový kopec dobrot, Když svatí pochodují a Tam dole u řeky pro běžnou fanynku nejznámější šlágr. Navzdory tomu, jak napsal dr. Lubomír Dorůžka k sobě do růžku, jeden z nejpovolanějších evropských jazzových selektorů – nebo semaforů?? – „…Louis Armstrong se nejen prosadil jako nejvýraznější osobnost první etapy jazzu, ale – a tady nejde o žurnalistickou zálibu v silných pojmech – vskutku geniálně vytvořil, a na dlouhou dobu uzákonil nový způsob melodického i rytmického smýšlení, cítění, které za své přijali jazzoví svatouškové se zlatým uchem u dalších generací a jejich posluchači. Armstrongovy nahrávky se budou neustále objevovat v historických antologiích a kritika je nepochybně poctí přídavkem nesmrtelnosti. Jenže v moderní populární hudbě, jejíž dějiny se datují teprve od počátku toho předešlého století, bude mít nesmrtelnost možná jiné parametry než v důstojném evropském umění. A tento specifický druh nesmrtelnosti připadne zdá se Louisu Armstrongovi ještě za něco dalšího než za jeho historický přínos jazzu…“

 

Louis Armstrong, tak o něm alespoň hovoří většina biografických studií, vlastně nikdy nestihl důstojně zestárnout. Na pódiu i v soukromí to byl pořád ten nadšenecký kámoš z New Orleansu, který se upsal jazzovému synkopickému skotačení a bez něhož by jazzová tvorba ve svém historickém kontextu zcela jistě neměla takovou tvář a facebook, jaký dnes máme s ní spojen. Vlastně jeho jediným koníčkem a zálibou byla jazzová produkce a všechno ostatní stálo v jeho životě dost upozaděno.

 

Louis Armstrong zemřel v New Yorku dva dny po svých jedenasedmdesátých narozeninách. Svět v něm ztratil jednu z legendárních jistot, jejichž význam zdaleka přerostl poměrně úzké hranice jejich profi zájmů. Armstrong byl nejen ztělesněním jazzu, ale rovněž jakýmsi poslem dobré vůle, kterému byla jasná nesmyslnost dělení světa na černý a bílý, stejně jako neustálá hrozba válečného konfliktu. Určitě ne náhodou na mnoha jeho věnováních, jichž během padesátileté hudební kariéry rozdal bezpočet, čteme kromě krasopisně napsaného jména také dvě slůvka. Love & Peace… Láska a mír… To Malcolm X a Martin Luther King ho dokázali inspirovat ve svém učení Černých panterů.

 

Když ve dvaadvacátém roce odjížděl z rodného New Orleansu do Chicaga, aby nastoupil jako druhý kornetista v orchestru svého velkého idolu Joe Kinga Olivera, vzpomínal na tento okamžik následujícími řádky: „…S Oliverem jsem poprvé hrál druhý den po příjezdu, v Lincolnových zahradách. Jak jsme ten večer vytáhli první notu, věděl jsem, že mi to půjde bez zábran. A když Papa začal ladit svůj kornet, já byl z toho v sedmém nebi. První kousek nám vyšel tak pěkně, že jsme museli opakovat pro zvýšený zájem lidí okolo. Pak jsme si s Joem vytvořili zvláštní systém pro duetové breaky. Ani psát jsme si je vůbec nemuseli. Byl jsem jím tak zaujat a jeho způsob hraní mi byl natolik blízký, že jsem věděl ve zlomku vteřiny, jak vést druhý hlas. Nikdo nemohl pochopit, jak to děláme, ale pro nás to bylo easy does it a vydrželi jsme to celý večer.

 

K sólu jsem se odhodlal až teprve k závěru večera. Nechtěl jsem se cpát před Papa Joea, cítil jsem, že můj úspěch musí být především jeho úspěchem.

 

Ten první večer mělo každé číslo ohromný úspěch. Obzvlášť se mi líbila skladba Eccentric, ve které měl Joe kupu breaků. Nejprve udělal čtyřaktový, a pak hrál orchestr. Pak měl další čtyřaktový break. Nakonec, v posledním refrénu, Joe a Bill Johnson měli efektní výstup v duetu: Joeovi se kornet rozezpíval, jako když pláče dítě, že nemá dostatek banánových šlupek ke hraní, a Bill Johnson mu na basu odpovídal, jako když chůva dítě konejší, že zítra je taky den. Joeův kornet plakal a Billova basa se vemlouvala, jako by říkala: „Neplač, malé kůzlátko.“ Nakonec tenhle hudební nápad vyústil v hádku mezi chůvou a dítětem a posluchači smíchem a potleskem málem rozbourali dům – netrvalo by dlouho a byla by z něj akorát kůlnička na dříví.

 

Když skončil program, začali jsme mastit taneční melodie a lidi najednou začali hulákat: „Ať hraje ten mládenec!“ To platilo na mne. Joe se zachoval ohromně a s radostí mi dovolil hrát moje nejparádnější blues. Cítil jsem se jako ve snu.

 

Papa Joe byl tak nadšen, že o půl hoďky přetáhl vystoupení. Hoši z města se nepohnuli, dokud nedozněla poslední nota, a když jsme balili fidlátka, přišli si za námi popovídat do zákulisí. Blahopřáli Joemu k úspěchu a k tomu, že mě sem z New Orleansu přitáhl. Byl jsem štěstím opojen snad poprvé v takové hojné míře…

 

Mé dětské sny se konečně splnily.“

 

Při vší úctě ke snům Louise Armstronga: skutečnost předčila i ten nejodvážnější a nejsmělejší sen. Tak hodně snů dalším generacím, ať v hudbě, nebo v jakékoli další disciplíně. Odvahu k solidním zásahům do dějů a do korektnějších dějin pro všechny zúčastněné. A tak jeho jazz zabírá jako jazyk výmluvně zejména podáván jako jed na zrádce.

 



JAROSLAV VRCHLICKÝ – OSLAVNÁ BÁSEŇ NA OBJEDNÁVKU


Univerzitní profesor a literát neobyčejné píle a megaúčinného talentu, který vydával jedno dílo za druhým, jako by je sypal z rukávu formou eso karet. Což vede k představě zazobaného měšťana, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Vrchlický neměl nikdy nazbyt, hodně peněz šlo na knihy, časopisy, různé spolky, podpory studentům a manželce slavného básníka se nehospodařilo lehce. Nejednou si postěžoval, že gáže se mu vykouří rychle jako pára. Vždycky by prý potřeboval o něco více než měl. Rád by hodně dopřál rodině a svým třem dětem, ale vždy ještě kousek chyběl k blahobytu. Rád by víc jezdil do ciziny, ale finanční situace to nedovolovala. Často žil ze záloh na sbírky básní, překlady, články do časopisů, které si vybíral předem. Honoráře nebyly vysoké. Za sbírku básní dostával od Ottova nakladatelství dvě stě korun, za překlad Gœthova Fausta o nic víc. Proto sahal i po nabídkách, které nebyly hodné Mistra, jako třeba překladu Dumasových Tří mušketýrů pro nakladatele Vilímka (honorář tisíc korun prý byl největší, jaký kdy dostal). A také na objednávku skládal různé příležitostné básně. Takovou báseň dokázal napsat v kavárně, kam dopoledne zacházel, jen tak mimochodem. Nebo večer napsal doma během jedné hodiny i několik takových. Psal je vždy hned načisto, bez škrtů a s minimálními úpravami, přímo pro tiskárnu. Sám považoval schopnost okamžité improvizace za vzácný dar a byl za ni osudu vděčný.

 

Český klub velocipedistů na Smíchově, založený v roce 1880 v Kohoutově továrně na mlýnské stroje jako první cyklistický klub v českých zemích, chystal bujaré oslavy dvacetiletého trvání. Při této příležitosti, v rámci rozsáhlých příprav, požádali výboři klubu Jaroslava Vrchlického o složení oslavné básně, pochopitelně za honorář. Vrchlický vyhověl a dodal báseň, která se potom recitovala na slavnostním banketu před více než třemi stovkami hostů a byla otištěna v pamětním spisu ČKV Smíchov „1880–1900“, vydaném v nádherné zlatě zdobené kožené vazbě. Je to jedna z Vrchlického „zakázkových prací“, napsaných „jen tak mimochodem“ z materiálních pohnutek. Psal je prý stejně rychle jako dopisy, na jedno posezení, a hned druhý den putovaly k zadavatelům.

 

Jubilejní báseň pro ČKV Smíchov, s autorovým podpisem, měla šest slok po osmi verších, přičemž osmý verš byl ve všech slokách stejný – Duch zdravý v zdravém těle! Jako ukázka je uvedena první a poslední sloka.

 

Jak bleskným vírem dvacet let

se mihlo, druzi, kol,

tak zrovna jak ten vzdušný let

těch našich pružných kol.

A za ten čas, ó, každý z nás

na sobě zkusil cele,

co hlásal starých otců hlas:

Duch zdravý v zdravém těle!

 

Ó, sílo k žití, velký vznět

jen tebou najde cíl,

sval vykoná, co duch si spřed,

z nás každý ví, že žil.

Tak v těsný kruh jde s druhem druh,

nám mládím žití celé – – 

Ať žije síla, vzlet a vzruch,

duch zdravý v zdravém těle!

 

Pokladník klubu vyplatil 20. června 1900 Vrchlickému za objednanou báseň honorář ve výši šedesáti korun. To bylo poměrně dost, ve srovnání s honoráři, které Vrchlický dostával od nakladatelů. Však také až příliš okázalá oslava, s mohutným průvodem cyklistů jedoucích z Karlína na Žofín, hudbou, množstvím hostů z pražských i mimopražských cyklistických klubů a dva dny trvající veselicí spojenou s hodováním, otřásla klubovou pokladnou a skončila nemalým účetním deficitem.

 

 

JAROUŠ VRCHLICKÝ (☼ 17.2.1853 LOUNY – ۞ 9.9.1912 DOMAŽLICE) – básnílek, dramatik a překladatel, také prozaik, kritik a esejista, vlastním jménem Emil Frída. Profesor literatury na Karlově univerzitě. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé, zejména poezie (několik desítek básnických sbírek), dramatická tvorba (nejznámější Noc na Karlštejně se hraje dodnes) a překlady (Dante, Petrarca, Gœthe, Schiller, Hugo, Whitman, Mickiewicz a mnozí další experti na jadrná a srozumitelná vyjadřování). Koncem století, na vrcholu své popularity, se stal terčem nevybíravých útoků kritiků a autorů z řad nevyzrálé neurvalé mladé generace on sám (myšlenkový vetešník, starouš Jarouš tělem i duchem, kulturní antikvář) i jeho poezie (verše slátané z otřepaných frází, kejklířství slov a rýmů, veršovaný hokus–pokus). Navzdory všem svým jízlivým odpůrcům zemřel uctíván a milován většinou národa.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter