Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
(NE)POSTRADATELNÝ
Autor: Lagertha (Občasný) - publikováno 11.9. (10:05:29)

Vcházim do klubu, v chodbičce olizující se páry, na parketu dál přede mnou skrumáž těl vlnících se do rytmu. Nikdo se mě nesmí dotknout, proběhne mi hlavou. Jdu směrem k baru, hbitě uhejbám ruce jedný holky, kterou její milej přišpendluje ke zdi a ona se mu snaží šáhnout na prdel. Jdu dál. Naproti mně chlap jako hora, uskakuju, snažim se splynout se zdí, ale chlap má ramena tak široký, že se mě jednim dotkne. Sakra. Tak znova. Jdu zpátky ke dveřím, odkud jsem přišel, zpátky na start. Uličkou procházim v pohodě, ale na parketu do mě žďuchne nějaká holka. Prudce se nadechnu.

„Aby ses neposral,“vyleze z ní.

Dobře, tak ještě jednou. Vracim se ke dveřím. Tentokrát úspěšně prokličkuju jak párečkama, tak davem na parketu a usedám na barovou židličku. Barman se na mě usmívá a podává mi sklenku whisky, to je totiž to, co si tu vždycky dávám. Při cestě ode dveří k baru se mě nesmí nikdo dotknout, protože by se něco stalo, a k pití si musim dát whisky, protože si jí tu dávám pokaždý.

„Jéé, vy jste ten... No jste to vy, žejo? Vás bych tu teda nečekala...“ ozve se za mnou nějakej ženskej hlas.

Obrátim oči v sloup.

„Chodim sem každej den,“pronesu nevzrušeně.

Ženská si přisedne vedle.

„Fákt jo? Ale že jsem vás tu teda ještě nikdy-“

„Chodim sem každej den,“opakuju.

Hodim do sebe skleničku na ex a dávám znamení barmanovi, že chci další. Ta ženská je pěkně otravná, ale za chvíli jí stejně nebudu vnímat.

„No jéžiš, se hned nerozčilujte...“pronese opatrně „Poslyšte, já bych potřebovala-“

„Ne,“odseknu.

„Co ne? Vždyť jsem to ještě ani-“

„Jo, vim, potřebujete pomoct s tim, že se cejtíte prázdná.“

„No jako jo, ale-“

„Neposkytuju pomoc mimo svojí pracovní dobu, respektujte to, prosím,“ řeknu „Já chápu, že to, že vám byla dopřána nesmrtelnost, je občas celkem psychicky i existencionálně náročný, to mi jako věřte, že jo, je to prostě někdy pěkně na píču, nicméně odmítám dělat psychologa 24/7. Neni můj problém, že do těch simulací nebyl přidanej nějakej průvodce nebo tak něco. Zejtra mám ordinační hodiny od osmi do tří, tak si přijďte.“

„Vy jste teda příjemnej jak prdel. To radši nepřijdu vůbec,“odsekne a zvedne se ze stoličky, odchází.


Ale přijdeš... Všichni aspoň jednou přijdou. Moje profese je nepostradatelná a nenahraditelná. Jsem psycholog, ale ne jen tak ledajakej. Od doby, co byla uvedená do provozu simulace posmrtnýho života pro všechny, co si nechaj vložit do Skladiště duší svoje vědomí, se tu nenašel nikdo jinej, kdo by byl ochotnej pomáhat lidem při jejich krizi způsobený nepřirozeně dlouhym životem a nemožností umřít... Nikdo jinej kromě mě. Asi to bude i tim, že jsem tu byl jako úplně první, beta-tester. Poprvý mě sem poslali, když jsem ještě žil. Zkouška byla úspěšná, a tak bylo zařízení připravený k použití i pro širokou veřejnost. Nechal jsem se zabít a moje vědomí bylo permanentně přesměrovaný do týhle simulace, protože mý fyzický já už nebylo funkční. Měl jsem rakovinu v terminálním stadiu, a tak tohle bylo pro mě nejlepší východisko.


Domu se vracim až těsně nad ránem, rozednívá se. Svlíkám se, sundavám si svoje nefungující hodinky, který úmyslně nosim, a padám do postele.


Je ráno, dívám se na sebe do zrcadla. Je mi 25. Teda aspoň tady. Kdysi mi bylo 67. V prudkym návalu agrese se moje pravačka vymrští vstříc zrcadlu. Z kloubů mi teče krev, na zrcadle je prasklina. Mrknu. Najednou je moje ruka zase v pořádku a zrcadlo je netknutý. Ta práce mě už pěkně sere. Ale dělat jí musim. Vlastně jen díky mně je to tu ještě tak nějak snesitelný. Jen díky mně se tu ještě všichni nezbláznili. Jsem na tom tak trochu závislej. Někdo je závislej na drogách, já na pomoci lidem. Je to pro mě až destruktivní a nesmírně mě to vysiluje, ale prostě to dělat musim.


Jasně, občas jsem měl chuť někoho zablokovat. Jenom zmáčknout ten jeden čudlík na mobilu a místo postavy dotyčnýho bych viděl jen neurčitej šedej obrys, jeho hlas by byl ztlumenej na nesrozumitelný mumlání. Ale to je pro mě nepřípustný. Na mně to tu totiž všechno záleží. To já tu jsem ten nejpotřebnější, ač se to možná nezdá. Šaman. Udržovatel pořádku. Mediátor. Beze mě by se tu všechno rozsypalo.


Jdu na svojí obvyklou ranní procházku, vlny mi olizujou bosý chodidla. Dívám se na horizont. V tu chvíli nebe jakoby zabliká. Ne tak, jako kdyby po ní proletěla padající hvězda nebo jako kdyby byla bouřka, ale...zabliká asi tak, jako když vší silou třísknete pěstí do obrazovky počítače. Tak jako zvláštně zabliká. Tak jako chybně. Nade mnou poletujou rackové. Řvou jako obvykle, ale pak se jejich zvuky změněj v démonickej digitální hlas. Už je to tady. Podívám se na svojí dlaň. V jeden moment mě v ní zabrní a ona se rozostří na pixely. Pixelovej mor se rozšiřuje na všechno kolem mě. Všude okolo to bliká, píská, chrčí, šumí, je to koncert fatální chyby. Digiobraz odhaluje svojí chladnou duši, simulace padá. Když člověk umírá, občas to může bejt i příjemný. Pokud jste ale součástí počítačový simulace, co právě vypovídá službu, společně s váma zaniká i všechno kolem; je to všesmrt.


Když jsem byl beta-tester, varovali mě, že pokud systém spadne, když jsem v něm, moje vědomí neobnovitelně zanikne. Jako by se v něm spálily obvody. A přesně ta situace nastává právě teď. Uvědomuju si, že tentokrát už nikdy víc nikomu nepomůžu. Uvědomuju si, že tentokrát už nikoho nezachránim, protože už ani nebude koho zachraňovat.


Svoje tělo už nevidim, ztratilo se v haldě blikajících různobarevnejch pixelů. Mám pocit fantomovejch končetin, zkoušim hejbat střídavě jednou rukou, pak druhou, ale už to nemá žádnej efekt. Ze všech sil se snažim udržet pohromadě svoje myšlenky. Ze všech sil se snažim udržet pohromadě svoje já. Bolí to. A pak už ani to ne. Poslední věta, co mi proběhne hlavou, je, že se mě nikdo nesmí dotknout.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter